6 As 177/2023 — Nejvyšší správní soud

6 As 177/2023- 75 - text  6 As 177/2023 - 82 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Kocourka a soudců Filipa Dienstbiera a Veroniky Juřičkové v právní věci žalobců: a) obec Bítovčice, sídlem Bítovčice 109, zastoupena JUDr. Boženou Zmátlovou, advokátkou, sídlem Dvořákova 1927/5, Jihlava, b) Svaz vodovodů a kanalizací JIHLAVSKO, sídlem Žižkova 1867/93, Jihlava, zastoupen JUDr. Oldřichem Chudobou, advokátem, sídlem Při Trati 1084/12, Praha 4, proti žalovanému: Krajský úřad Kraje Vysočina, sídlem Žižkova 1882/57, Jihlava, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 5. 2021, č. j. KUJI 45306/2021, o kasační stížnosti žalobce b) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2023, č. j. 30 A 84/2021293, takto: I. Kasační stížnost se odmítá v části, v níž směřuje proti výroku I rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2023, č. j. 30 A 84/2021293, v rozsahu, v němž byly tímto výrokem zrušeny výroky I a III rozhodnutí Krajského úřadu Kraje Vysočina ze dne 25. 5. 2021, č. j. KUJI 45306/2021, a dále proti výroku III rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2023, č. j. 30 A 84/2021293. II. Kasační stížnost se zamítá v části, v níž směřuje proti výroku I rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2023, č. j. 30 A 84/2021293, v rozsahu, v němž byl tímto výrokem zrušen výrok II rozhodnutí Krajského úřadu Kraje Vysočina ze dne 25. 5. 2021, č. j. KUJI 45306/2021, a dále proti výroku II rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2023, č. j. 30 A 84/2021293. III. Žalobce b) je povinen zaplatit žalobkyni a) náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 3 400 Kč k rukám její zástupkyně JUDr. Boženy Zmátlové, advokátky, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. IV. Žalobce b) nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. V. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Přehled dosavadního řízení [1] Žalobce b) je dobrovolným svazkem obcí. Žalobkyně a) je obcí, která byla členem žalobce b), avšak na základě vlastního rozhodnutí z něj vystoupila. Žalobkyně a) a žalobce b) se doposud finančně a majetkově nevypořádali. Žalobkyně a) se obrátila na žalovaného s návrhem na zahájení sporného řízení o zaplacení částky 14 509 926 Kč s příslušenstvím. Žalovaný o návrhu rozhodl tak, že žalobci b) uložil zaplatit žalobkyni a) částku 1 476 422 Kč (výrok I), ve zbytku návrh zamítl (výrok II). Dále rozhodl, že je žalobkyně a) povinna zaplatit na náhradě nákladů řízení žalobci b) částku 14 157 Kč. [2] S rozhodnutím žalovaného žalobkyně a) ani žalobce b) nesouhlasili, obrátili se proto na Krajský soud v Brně (dále jen „krajský soud“). Žalobce b) se u krajského soudu domáhal zrušení výroku I rozhodnutí žalovaného, žalobkyně a) se domáhala zrušení výroku II rozhodnutí žalovaného. Krajský soud obě žaloby spojil ke společnému projednání a rozhodl o nich v záhlaví uvedeným rozsudkem tak, že vyhověl oběma žalobám a rozhodnutí žalovaného jako celek zrušil pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé [§ 76 odst. 1 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)]. [3] Krajský soud své rozhodnutí odůvodnil změnou judikatury správních soudů. Podle původní judikatury stanovy nezakládaly přímé nároky související s majetkovým a finančním vypořádáním. Z toho vyplývá, že měl žalovaný konstitutivně stanovit, zda má navrhovatel nárok na finanční vypořádání a v jaké výši. Z tohoto pojetí žalovaný vycházel. Judikatura Nejvyššího správního soudu však tento přístup překonala. Podle Nejvyššího správního soudu vyplývají nároky přímo ze stanov. K vypořádání majetku však musí dojít smlouvou, jak stanovy předpokládají. Bráníli některá ze smluvních stran uzavření této smlouvy, může žalovaný na základě návrhu druhé smluvní strany rozhodnout o nahrazení projevu vůle (tj. o povinnosti uzavřít smlouvu) jako v občanském soudním řízení. Z toho vyplývá, že žalovaný nemohl přiznat žalobkyni a) nárok na finanční vypořádání konstitutivním rozhodnutím. Krajský soud zrušil i výrok III rozhodnutí žalovaného, neboť tento výrok je akcesorický k výroku I a II, rozhodnutí o náhradě nákladů řízení se odvíjí od úspěchu ve věci. [4] Nad rámec zrušovacího důvodu krajský soud podrobněji rozvedl, jakými úvahami by se měl žalovaný v dalším řízení zabývat, a popsal různé situace či potenciální námitky účastníků sporného řízení. Shrnul dosavadní judikatorní závěry a uvedl, které z nich jsou stále aplikovatelné. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření k ní [5] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce b) (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost, jejíž důvody podřadil pod § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. [6] Stěžovatel má za to, že nebyl důvod rušit výrok II rozhodnutí žalovaného. Návrh žalobkyně a) by musel být stejně v každém případě v celém rozsahu zamítnut. Krajský soud nezmínil žádné ustanovení, které měl žalovaný svým rozhodnutím porušit. Neuvedl ani, proč by se mělo jednat o podstatné porušení ustanovení o řízení, jak vyžaduje § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. Rozsudek krajského soudu je proto nepřezkoumatelný. [7] Rozsudek krajského soudu je také nezákonný. Judikatorní závěry o nemožnosti žalovaného konstitutivně rozhodnout o nárocích žalobkyně a) nemají žádný dopad na výrok II rozhodnutí žalovaného. I s přihlédnutím k aktuální judikatuře by bylo třeba žalobcův návrh zamítnout. Nemohlo proto dojít k naplnění § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. [8] Výrok II rozhodnutí žalovaného byl zrušen na základě žaloby žalobkyně a). Ta však neuplatnila žádný žalobní bod, který by s tímto zrušovacím důvodem souvisel. Krajský soud tak překročil rozsah žalobních bodů. Nebyly přitom naplněny podmínky k tomu, aby krajský soud přihlédl k této vadě z úřední povinnosti. To je možné jen u vad, které mají tu nejvyšší intenzitu (nicotnost, nepřezkoumatelnost, absolutní neplatnost, prekluze) a pro které nelze přistoupit k přezkumu rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů. [9] Stěžovatel rozporuje i úvahy o tom, jak by měl žalovaný dále postupovat, které krajský soud předestřel nad rámec zrušovacího důvodu. Má také za to, že krajský soud porušil princip rovnosti stran, neboť navádí účastníky, jak mají dále postupovat. Krajský soud se vyslovil i k otázkám hmotného práva, které nejsou v daném okamžiku relevantní (například k možnosti namítat promlčení). [10] Žalobkyně a) navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. Krajský soud své rozhodnutí řádně a podrobně odůvodnil. Není zřejmé, v čem přesně stěžovatel spatřuje nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu. Stěžovatel ostatně se závěry krajského soudu polemizuje, nemohou proto být nepřezkoumatelné. Žalobkyně a) poukazuje na to, že krajský soud může zrušit rozhodnutí správního orgánu z důvodu nikoli výslovně namítané vady, pokud tato vada brání přezkumu v rozsahu uplatněných žalobních bodů. Ani tím, že krajský soud vyslovil úvahy o možném dalším pokračování řízení, nepřekročil svoji pravomoc. Navedlli krajský soud účastníky k dalšímu postupu, učinil tak i ve vztahu ke stěžovateli. Nelze proto hovořit o porušení principu rovnosti. [11] Žalobkyně a) se dále vypořádává s dalšími argumenty stěžovatele, které však již jdou nad rámec zrušovacího důvodu. [12] Žalovaný považuje kasační stížnost za nedůvodnou. Má za to, že se v tomto případě jeví logické posoudit celý spor komplexně. Potvrzení části jeho rozhodnutí by jej mohlo limitovat v rozhodování o zbylém nároku a celý spor ještě více znepřehlednit. III. Posouzení kasační stížnosti [13] Úvodem je třeba zmínit, že stěžovatel navrhl zrušit rozsudek krajského soudu jako celek, tedy i v rozsahu, v němž krajský soud stěžovateli vyhověl a na základě jeho žaloby zrušil výrok I rozhodnutí žalovaného. Výrok III rozhodnutí žalovaného zrušil krajský soud jak na podkladě žaloby stěžovatele, tak na podkladě žaloby žalobkyně a), neboť se jednalo o akcesorický výrok k výrokům I i II. Stěžovatel tedy napadl rozsudek krajského soudu i v rozsahu, v němž se svojí žalobou uspěl, přičemž nenamítá, že o jeho žalobě měl krajský soud rozhodnout jinak. Žádné námitky neuplatňuje ani proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení o jeho žalobě, které je obsaženo ve výroku III rozsudku krajského soudu. V tomto rozsahu proto není kasační stížnost stěžovatele subjektivně přípustná, a je třeba ji odmítnout, neboť byla podána osobou k tomu zjevně neoprávněnou [§ 46 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 120 s. ř. s.]. Pouze proti důvodům rozsudku krajského soudu, byť by byly součástí jeho závazného právního názoru, nelze kasační stížnost podat (usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 1. 7. 2015, č. j. 5 Afs 91/201241, č. 3321/2016 Sb. NSS). [14] Nejvyšší správní soud se tak věcně zabýval kasační stížností pouze v rozsahu, v němž směřovala proti té části výroku I rozsudku krajského soudu, kterou byl k žalobě žalobkyně a) zrušen zamítavý výrok II rozhodnutí žalovaného. Ve vztahu k tomuto výro