4 Azs 4/2026 — Nejvyšší správní soud

4 Azs 4/2026- 40 - text 4 Azs 4/2026-42 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Tomáše Kocourka, Ph.D. v právní věci žalobců: a) H. K., b) nezl. H. O., proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 12. 2025, č. j. 43 Az 4/2025-66, takto: Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 12. 2025, č. j. 43 Az 4/2025-66, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Shrnutí předcházejícího řízení [1] Žalovaný úředním záznamem ze dne 28. 7. 2025 podle § 6 odst. 5 zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaných invazí vojsk Ruské federace (dále jen „lex Ukrajina“), přerušil řízení o žádosti žalobců o udělení mezinárodní ochrany vedené pod č. j. OAM-833/ZA-ZA11-2025, neboť podle databáze Evropské unie zjistil, že žalobcům byla v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny udělena dne 13. 6. 2024 dočasná ochrana v Polské republice. [2] Proti úřednímu záznamu žalovaného brojili žalobci žalobou u Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“). Ten usnesením ze dne 23. 10. 2025, č. j. 43 Az 4/2025-50, poučil žalobce o nesprávné volbě žalobního typu a dal jim možnost, aby ve lhůtě 2 týdnů od doručení usnesení změnili žalobní typ ze žaloby proti rozhodnutí správního orgánu na žalobu na ochranu před nezákonným zásahem. [3] Žalobci se ve změněné žalobě domáhali, aby krajský soud určil, že postup žalovaného spočívající v odmítnutí pokračovat v přerušeném řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany je nezákonným zákonem, dále aby žalovanému zakázal pokračovat v porušování práv žalobců a nakonec aby uložil žalovanému povinnost pokračovat v řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany. [4] Krajský soud rozsudkem ze dne 18. 12. 2025, č. j. 43 Az 4/2025-66, žalobě vyhověl a rozhodl, že zásah spočívající v tom, že žalovaný dne 28. 7. 2025 přerušil řízení ve věci mezinárodní ochrany vedené pod č. j. OAM-833/ZA-ZA11-2025, byl nezákonný. Zároveň žalovanému zakázal pokračovat v porušování práv žalobců a přikázal mu, aby obnovil stav před přerušením řízení. [5] Krajský soud při svém rozhodování vyšel z judikatury Nejvyššího správního soudu týkající se zásahových žalob proti postupu žalovaného v případech, kdy žadatel o udělení dočasné ochrany v České republice podle lex Ukrajina již dříve požádal o udělení dočasné ochrany v jiném členském státě Evropské unie nebo již dočasnou ochranou v jiném členském státě disponuje. Z této judikatury vyplývá povinnost žalovaného zabývat se tím, zda žadatel o dočasnou ochranu skutečně disponuje dočasnou ochranou v jiném členském státě, nebo se jí vzdal. Žalovaný přitom musí okolnosti blíže zjišťovat a nemůže se spokojit pouze s údajem obsaženým v informačním systému členských států. Žalobci konstantně tvrdili, že se dočasné ochrany v Polské republice vzdali, přestože svá tvrzení nijak nedoložili. V řízení před krajským soudem však doložili listinu a zprávu z centra služeb pro rodinné dávky v Polské republice, ze které vyplývá velmi silná indicie, že se dočasné ochrany alespoň chtěli vzdát. Nelze však žalobcům klást k tíži, že se nevzdali dočasné ochrany procesně správným způsobem. Skutečnost, že zmíněná judikatura se vztahuje na řízení o udělení dočasné ochrany, nikoliv na řízení o udělení mezinárodní ochrany, neshledal krajský soud za relevantní, a proto její příslušné závěry aplikoval i v nyní posuzované věci. II. Obsah kasační stížnosti [6] Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační stížnost, v níž navrhl napadený rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení. [7] Stěžovatel v kasační stížnosti uvedl, že žalobci spadají mezi subjekty dotčené ustanovením § 6 odst. 5 lex Ukrajina, neboť se jedná o cizince, kteří jsou uvedení v § 5 odst. 1 písm. c) a d) téhož zákona. Jeho postupem nedošlo k zásahu vůči žalobcům, natožpak k nezákonnému zásahu. Krajský soud dále pochybil, pokud v řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu postupoval při zjišťování skutkového stavu podle § 81 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), který se však vztahuje na řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu. Dále stěžovatel zpochybnil relevanci písemnosti předložené žalobci ve vztahu k jejímu významu ohledně skutečnosti, zda se žalobci vzdali dočasné ochrany v Polské republice. Z napadeného rozsudku totiž není jasné, co písemnost reálně osvědčuje. Krajský soud dále nesprávně aplikoval judikaturu správních soudů týkající se neslučitelnosti české právní úpravy ohledně nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu s právem Evropské unie. Žalobci totiž žádali o udělení mezinárodní ochrany, což je institut zcela neztotožnitelný s dočasnou ochranou. Krajský soud nesprávně dovodil povinnost stěžovatele před přerušením řízení podle § 6 odst. 5 lex Ukrajina vyzvat žadatele o udělení mezinárodní ochrany, aby sami učinili úkony ke vzdání se dočasné ochrany v jiném členském státě, a povinnost stěžovatele jim k tomu stanovit přiměřenou lhůtu a poskytnout jim nezbytnou součinnost. Taková povinnost stěžovatele nemá oporu v aplikovaném ustanovení ani v důvodové zprávě k němu. Cílem institutu dočasné ochrany je podle stěžovatele vytvořit systémový nástroj k zabránění přehlcení azylového systému členských států. Napadený rozsudek však sleduje opačnou linii kolidující se strategií a cíli unijní i české legislativy. [8] Žalobci se ke kasační stížnosti nevyjádřili, když k podání, jež učinila jejich obecná zmocněnkyně s plnou mocí výhradně pro žalobní řízení, nelze přihlížet, neboť k výzvě Nejvyššího správního soudu nedoložila plnou moc pro zastupování žalobců také pro účely řízení o kasační stížnosti. III. Posouzení kasační stížnosti [9] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, jež stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Zabýval se přitom i vadami uvedenými v § 109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. [10] Nejvyšší správní soud se předně zaobíral tím, zda krajský soud správně poučil žalobce o volbě žalobního typu pro ochranu svých subjektivních práv a zda mohl věcně přezkoumat žalobu na ochranu před nezákonným zásahem. [11] V prvé řadě je třeba uvést, že úkony správního orgánu, jimiž se upravuje řízení před správním orgánem, jsou ze soudního přezkumu vyloučeny [srov. § 70 písm. c) s. ř. s.]. Takovým úkonem je bezpochyby i přerušení řízení úředním záznamem ve smyslu § 6 odst. 5 lex Ukrajina. K otázce nepřípustnosti žaloby proti usnesení, kterým se přerušuje řízení, existuje také ustálená judikatura (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2008, č. j. 3 As 64/2007-62, ze dne 28. 2. 2019, č. j. 1 As 321/2018-45, či ze dne 7. 4. 2021, č. j. 4 Afs 51/2021-31, a v nich citovaná další rozhodnutí). [12] Krajský soud tedy správně přistoupil k poučení žalobců ohledně změny žalobního typu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 1. 2025, č. j. 5 As 134/2024-25, a nález Ústavního soudu ze dne 14. 8. 2019, sp. zn. II. ÚS 2398/18). Skutečnost, že žalobce omylem zvolí nesprávný žalobní typ, totiž nemůže jít k jeho tíži, ledaže by nesprávná volba žalobního typu byla úmyslná, příp. odmítnutí „nesprávné“ žaloby nemůže způsobit žalobci újmu (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 17. 9. 2017, č. j. 1 As 436/2017-43, bod 35). V dané věci však žalobci v původně koncipované žalobě proti rozhodnutí správního orgánu zpochybňovali důvodnost přerušení řízení a jejich snahou bylo domoci se vyřízení žádosti o udělení mezinárodní ochrany, takže jejich žaloba nemohla být bez dalšího odmítnuta. [13] Krajský soud však nesprávně poučil žalobce, aby změnili žalobní typ ze žaloby proti rozhodnutí správního orgánu podle § 65 a násl. s. ř. s. na žalobu na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu podle § 82 a násl. s. ř. s. Prostřednictvím zásahové žaloby totiž nelze podrobovat testu zákonnosti jednotlivé procesní úkony správního orgánu, které zpravidla směřují k vydání rozhodnutí ve smyslu § 65 s. ř. s. a samy o sobě nepředstavují zásah do práv účastníka řízení (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2020, sp. zn. III. ÚS 2383/19, body 32 až 35, usnesení rozšířeného senátu ze dne 16. 11. 2016, č. j. 1 Afs 183/2014-55, č. 3566/2017 Sb. NSS, bod 42, či rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2024, č. j. 5 Afs 16/2024-30, bod 20, a ze dne 31. 7. 2006, č. j. 8 Aps 2/2006-95). [14] Rozšířený senát sice v usnesení ze dne 16. 11. 2010, č. j. 7 Aps 3/2008-98, č. 2206/2011 Sb. NSS, dovodil, že nezákonným zásahem ve smyslu § 82 s. ř. s. může