292/2013 Sb. · 540 paragrafů
Není-li stanoveno jinak, likvidačnímu správci nebo notáři přísluší při správě majetku patřícího do likvidační podstaty všechna práva a povinnosti, která občanský zákoník jinak svěřuje správci majetku při plné správě cizího majetku.
(1) Peněžní prostředky patřící do likvidační podstaty může likvidační správce nebo notář uložit pouze na takový účet u banky, který mu k tomuto účelu určil soud. Totéž platí, jde-li o přijetí plnění peněžních prostředků ke splnění pohledávek patřících do majetku likvidační podstaty.
(2) Ukončit provozování obchodního závodu patřícího do majetku likvidační podstaty nebo jeho pobočky likvidační správce nebo notář smí jen se souhlasem soudu. Při výkonu práv akcionáře ohledně akcií patřících do likvidační podstaty, práv a povinností společníka jiné obchodní společnosti spojených s obchodním podílem, který patří do likvidační podstaty, a práv a povinností člena družstva, patří-li družstevní podíl do likvidační podstaty, likvidační správce postupuje podle pokynů soudu.
(3) Likvidační správce nebo notář smí uzavřít za obvyklých obchodních podmínek a jen s předchozím souhlasem soudu
a) smlouvu o úvěru, smlouvu o půjčce nebo obdobnou smlouvu, potřebnou k získání peněžních prostředků ke správě likvidační podstaty,
b) smlouvy na dodávku energií a surovin, potřebných k provozu obchodního závodu zůstavitele nebo jeho pobočky.
(4) Soud může v jednotlivých případech z vážných důvodů stanovit, že likvidační správce smí právně jednat ohledně majetku patřícího do likvidační podstaty jen s předchozím souhlasem soudu nebo při splnění podmínek stanovených soudem. Dotace a návratné finanční výpomoci ze státního rozpočtu, jakož i další majetek patřící do likvidační podstaty, s nímž lze podle jiného právního předpisu nakládat pouze způsobem, k němuž byl určen, smí být likvidačním správcem nebo notářem použit jen způsobem určeným jinými právními předpisy; likvidační správce nebo notář k tomu potřebuje souhlas soudu.
(1) Nepostačují-li ke správě majetku patřícího do likvidační podstaty a k jeho zpeněžování peněžité prostředky z likvidační podstaty nebo získané na základě smluv, uzavřených likvidačním správcem, platí tyto náklady stát.
(2) O placení nákladů podle odstavce 1 rozhodne soud usnesením na návrh likvidačního správce nebo i bez návrhu.
(3) Stát má právo, aby mu náklady, které zaplatil podle odstavce 1, byly uhrazeny z výtěžku zpeněžení majetku likvidační podstaty.
(1) Jestliže v den, v němž bylo usnesení o nařízení likvidace pozůstalosti vyvěšeno na úřední desce soudu, probíhá občanské soudní, správní, daňové nebo jiné řízení, které se týká majetku patřícího do likvidační podstaty nebo pasiv likvidační podstaty, jehož účastníkem byl dosud zůstavitel nebo ten, kdo spravoval pozůstalost, nebo řízení o odpůrčí žalobě podané ve prospěch pohledávky patřící do likvidační podstaty zůstavitelem nebo tím, kdo spravoval jeho pozůstalost, stává se likvidační správce tímto dnem účastníkem na místě zůstavitele nebo toho, kdo spravoval pozůstalost, jestliže byl likvidační správce k tomuto dni jmenován; jinak dnem, ke kterému byl jmenován.
(2) Po dni, v němž bylo usnesení o nařízení likvidace pozůstalosti vyvěšeno na úřední desce soudu, může být řízení před soudem, správním úřadem nebo jiným orgánem, které se týká majetku patřícího do likvidační podstaty nebo pasiv likvidační podstaty, nebo řízení o odpůrčí žalobě podané ve prospěch pohledávky patřící do likvidační podstaty zahájeno jen na návrh likvidačního správce nebo vedeno proti likvidačnímu správci; jinak bude řízení zastaveno.
(3) V řízeních podle odstavců 1 a 2 smí být rozhodnuto o pasivech likvidační podstaty jen určením základu nebo výše práva, které bylo předmětem řízení; to platí, i když v řízení nedošlo ke změně návrhu.
(1) V řízeních podle § 229 nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti likvidačnímu správci; to neplatí, jde-li o náklady, které vznikly zaviněním likvidačního správce nebo náhodou, která se mu přihodila.
(2) Náklady zaplacené likvidačním správcem v řízeních podle § 229 představují jeho hotové výdaje.
(3) Náhrada nákladů řízení přiznaná likvidačnímu správci patří do majetku likvidační podstaty.
(1) Zpeněžení majetku patřícího do likvidační podstaty uskutečňuje s předchozím souhlasem soudu likvidační správce nebo notář.
(2) Soud ve svém předchozím souhlasu uvede nejen způsob zpeněžení (§ 232) a rozsah zpeněžované pozůstalosti, ale i cenu nebo jiné podmínky, které musí být při zpeněžení splněny.
(3) O úkon zpeněžení majetku patřícího do likvidační podstaty nejde, bylo-li uskutečněno bez předchozího souhlasu soudu nebo v rozporu se soudem stanovenými podmínkami.
(1) Majetek patřící do likvidační podstaty lze zpeněžit prodejem
a) v dražbě provedené soudem podle ustanovení jiného právního předpisu o výkonu rozhodnutí nebo exekuci,
b) smlouvou, kterou s nabyvatelem uzavře likvidační správce nebo notář,
c) ve veřejné dražbě provedené dražebníkem podle jiného právního předpisu,
d) v dražbě provedené soudním exekutorem podle jiného právního předpisu.
(2) Způsoby uvedenými v odstavci 1 lze zpeněžit celou pozůstalost, její určité části nebo jednotlivé hmotné a nehmotné věci.
(1) Vázne-li na majetku patřícím do likvidační podstaty zástavní nebo zadržovací právo, může soud věřiteli zajištěné pohledávky na jeho návrh usnesením povolit, aby sám uskutečnil zpeněžení zastavené nebo zadržené věci, jestliže má platně sjednáno, že ji může zpeněžit dohodnutým způsobem, a jestliže takové zpeněžení věci není v rozporu se zájmy jiného věřitele. Ke zpeněžení věci soud věřiteli určí přiměřenou lhůtu, která běží ode dne právní moci usnesení.
(2) Věřitel, kterému soud povolil zpeněžení majetku patřícího do likvidační podstaty,
a) vykonává ode dne právní moci usnesení podle odstavce 1 správu zastavené nebo zadržené věci místo likvidačního správce nebo notáře,
b) smí po dni právní moci usnesení podle odstavce 1 zastavenou nebo zadrženou věc zpeněžit stanoveným způsobem, na němž se písemně dohodl se zástavcem, zástavním dlužníkem nebo dlužníkem; z důležitých důvodů mu soud může na jeho žádost lhůtu ke zpeněžení věci prodloužit.
(3) Právo věřitele uskutečnit zpeněžení zastavené nebo zadržené věci zanikne ještě před uplynutím stanovené lhůty dnem, v němž soudu dojde jeho oznámení, kterým se tohoto práva vzdává.
Věřitel, který zpeněžil majetek patřící do likvidační podstaty, odevzdá výtěžek zpeněžení vždy soudu a podá soudu zprávu o průběhu zpeněžování.
(1) Před zpeněžením majetku patřícího do likvidační podstaty způsobem uvedeným v § 232 odst. 1 písm. c) nebo d) musí být zjištěna cena majetku posudkem, jde-li o nemovitost, obchodní závod, pobočku obchodního závodu nebo věc prohlášenou za kulturní památku.
(2) Posudek podle odstavce 1 může vypracovat pouze znalec, kterého ustanovil usnesením na žádost likvidačního správce nebo i bez návrhu soud.
(1) Ten, kdo nabyl majetek patřící do likvidační podstaty způsoby uvedenými v § 232, nabyl k němu vlastnické právo
a) dnem, kterým se nabývá vlastnictví při dražbě prováděné soudem podle ustanovení jiného právního předpisu o výkonu rozhodnutí nebo exekuci, při veřejné dražbě prováděné dražebníkem podle jiného právního předpisu, nebo při dražbě prováděné soudním exekutorem podle jiného právního předpisu, nebo
b) dnem, kterým se nabývá vlastnictví při převodu vlastnického práva na základě smlouvy.
(2) Ten, kdo nabyl majetek patřící do likvidační podstaty způsobem uvedeným v § 233, nabyl k němu vlastnické právo dnem, kterým se nabývá vlastnictví při
a) veřejné dražbě prováděné dražebníkem podle jiného právního předpisu, nebo
b) převodu vlastnického práva na základě smlouvy.
(3) Ten, kdo nabyl vlastnictví k majetku z likvidační podstaty způsoby uvedenými v § 232 a 233, nabude současně také práva a povinnosti s věcí spojená a závady váznoucí na věci s výjimkou zajištění pasiv pozůstalosti a zajištění dluhů třetích osob.
(4) Je-li zpeněžený majetek zapsán ve veřejném nebo jiném seznamu, likvidační správce nebo notář bezodkladně oznámí tomu, kdo takový seznam vede, nabytí vlastnictví k tomuto majetku zpeněžením, způsob provedeného zpeněžení, osobu nabyvatele a zánik zajištění váznoucího na tomto majetku; to neplatí, jestliže příslušné oznámení učinil dražebník nebo soudní exekutor, byl-li majetek zpeněžen ve veřejné dražbě provedené podle jiného právního předpisu nebo v dražbě provedené exekutorem podle jiného právního předpisu.
(5) Je-li zástavní právo, které vázlo na zpeněženém majetku, zapsáno v rejstříku zástav, likvidační správce nebo notář vydá nabyvateli potvrzení o jeho zániku.
(1) Majetek zůstavitele patřící do likvidační podstaty, který se nepodařilo zpeněžit, připadá státu; na návrh likvidačního správce nebo i bez návrhu o tom usnesením rozhodne soud. Nepodařilo-li se zpeněžit majetek třetích osob, který patří do likvidační podstaty, soud jej usnesením i bez návrhu vyjme ze seznamu majetku likvidační podstaty.
(2) Majetek, o němž bylo podle odstavce 1 rozhodnuto, že připadá státu, připadne státu dnem právní moci usnesení.
(3) Ustanovení § 236 odst. 3 a 4 se použijí obdobně.
(1) Pasiva likvidační podstaty tvoří náklady zůstavitelova pohřbu, jakož i dluhy zůstavitele, které měl v době smrti, a dluhy vzniklé po smrti zůstavitele, které mají původ v právních skutečnostech, z nichž by měl plnit zůstavitel, kdyby mu v tom nezabránila smrt, s výjimkou
a) úroků a úroků z prodlení, které by přirostly po právní moci usnesení o nařízení likvidace pozůstalosti,
b) smluvní pokuty a penále sjednané nebo stanovené pro případ porušení smluvní povinnosti, na něž vzniklo právo po smrti zůstavitele,
c) pohledávek z darovacích smluv,
d) pokut, penále a dalších sankcí, které byly uloženy zůstaviteli za porušení mimosmluvní povinnosti, vzniklo-li na ně právo až po smrti zůstavitele.
(2) Do pasiv likvidační podstaty také patří dluhy z pohledávek, které vznikly ze smluv uzavřených ve prospěch pozůstalosti nebo majetku patřícího do likvidační podstaty
a) těmi, kdo spravovali pozůstalost v době do nařízení likvidace pozůstalosti,
b) likvidačním správcem nebo notářem.
(3) Pasiva pozůstalosti (§ 171 odst. 2), která netvoří pasiva likvidační podstaty podle odstavce 1, a jim odpovídající pohledávky zanikají dnem právní moci usnesení o nařízení likvidace pozůstalosti.
(1) Uspokojena může být při likvidaci pozůstalosti jen taková pohledávka, které odpovídá dluh, jenž patří do pasiv likvidační podstaty, a která byla přihlášena nebo která byla soudu oznámena, považuje-li se takové podání za přihlášku.
(2) I když nebyly přihlášeny, uspokojují se při likvidaci pozůstalosti také pohledávky, které vznikly ze smluv uzavřených s likvidačním správcem nebo notářem, a další pohledávky, o nichž to stanoví zákon.
(1) Věřitel, jehož pohledávka odpovídá dluhu patřícímu do pasiv likvidační podstaty, může podat přihlášku ode dne, kdy bylo usnesení o nařízení likvidace vyvěšeno na úřední desce soudu, až do uplynutí lhůty, která byla stanovena v usnesení o nařízení likvidace pozůstalosti. Lhůta je zachována, dojde-li přihláška příslušnému soudu nejpozději v poslední den lhůty; zmeškání lhůty nelze prominout.
(2) Soud přihlášku usnesením odmítne,
a) byla-li podána opožděně,
b) byla-li podána někým, kdo není oprávněn k podání přihlášky,
c) byla-li přihlášena pohledávka, které odpovídá dluh, jenž nepatří do pasiv likvidační podstaty.
(1) Přihláška musí obsahovat kromě obecných náležitostí podání stanovených občanským soudním řádem vylíčení skutečností, na nichž se pohledávka věřitele zakládá, a vyčíslení jistiny pohledávky a jejího příslušenství v korunách českých. Vyčíslení v korunách českých je třeba provést i tehdy, jde-li o pohledávku nepeněžitou, o pohledávku neurčité výše nebo o pohledávku v cizí měně.
(2) Jde-li o vykonatelnou pohledávku, musí být v přihlášce dále vylíčeny skutečnosti, na nichž se vykonatelnost zakládá.
(3) Neobsahuje-li přihláška všechny stanovené náležitosti nebo je-li přihláška neurčitá nebo nesrozumitelná, soud usnesením vyzve věřitele, aby přihlášku doplnil nebo opravil ve lhůtě, kterou určí a která nesmí být kratší než 15 dnů od doručení usnesení; současně věřitele poučí, jak je třeba doplnění nebo opravu přihlášky provést.
(4) Přihlášku, která nebyla včas nebo řádně opravena, soud usnesením odmítne, není-li možné pro její nedostatky přezkoumat přihlášenou pohledávku; o tomto následku musí být věřitel poučen.
Je-li přihlašovaná pohledávka zajištěna majetkem patřícím do likvidační podstaty, musí věřitel nejpozději v poslední den lhůty stanovené pro podání přihlášky soudu uvést skutečnosti, na nichž se zajištění zakládá a kdy vzniklo, a požádat o uspokojení ze zajištění, jinak se k zajištění pohledávky nepřihlíží.
(1) Má-li věřitel pohledávku proti třetí osobě, která je zajištěna majetkem patřícím do likvidační podstaty, věřitel přihlásí právo na uspokojení této pohledávky ze zajištění.
(2) Ustanovení § 241 a 242 se použijí obdobně.
(1) Přihláškou pohledávky, které odpovídá dluh, jenž patří do pasiv likvidační podstaty, není dotčeno ani právo věřitele na uspokojení pohledávky od třetích osob, odpovídajících věřiteli společně a nerozdílně se zůstavitelem, ani právo věřitele na uspokojení ze zajištění poskytnutého třetími osobami.
(2) Osoby, po nichž věřitel může požadovat plnění podle odstavce 1, mohou pohledávku, která by jim vznikla uspokojením věřitele a které odpovídá dluh, jenž tvoří pasivum likvidační podstaty, přihlásit podmíněně pro případ skutečného uspokojení věřitele.
Za přihlášku se považuje podání věřitele, kterým oznámil svoji pohledávku soudu již v době od zahájení řízení o pozůstalosti do nařízení likvidace pozůstalosti, avšak jen tehdy, obsahuje-li všechny náležitosti přihlášky uvedené v § 241 odst. 1 a 2 a v § 242.
(1) Podá-li věřitel přihlášku nebo pokládá-li se jeho podání za přihlášku (§ 245), promlčecí lhůta a lhůta pro zánik práva přestane běžet, a to s účinností ode dne, v němž bylo usnesení o nařízení likvidace pozůstalosti vyvěšeno na úřední desce soudu; to neplatí, byla-li přihláška odmítnuta.
(2) Ustanovení odstavce 1 se použije také tehdy, splnila-li se podmínka u přihlášky pohledávky podané jen podmíněně (§ 244).
(1) Věřitel je povinen připojit k přihlášce listiny, kterých se přihláška dovolává, jakož i listiny, které dokládají vykonatelnost pohledávky, byla-li věřitelem v přihlášce tvrzena.
(2) Uplatnil-li věřitel včas právo na uspokojení pohledávky ze zajištění, je povinen současně soudu předložit listiny, které tvrzené právo prokazují.
(3) Věřitel, jehož podání se považuje za přihlášku (§ 245) a který soudu dosud nepředložil listiny uvedené v odstavci 1 nebo 2, je povinen tak učinit do 15 dnů ode dne, kdy usnesení o nařízení likvidace pozůstalosti nabylo právní moci.
(4) Nesplnil-li věřitel povinnosti podle odstavců 1 až 3, soud mu uloží, aby listiny předložil dodatečně ve lhůtě, kterou určí a která nesmí být kratší než 10 dnů. V případě, že listiny ani poté nebudou soudu předloženy, nepřihlíží se nadále k vylíčení těch skutečností, k jejichž prokázání měly nepředložené listiny sloužit.
(1) Věřitel, jenž pohledávku uplatnil přihláškou nebo oznámením, které se pokládá za přihlášku, jakož i věřitel, který má právo na uspokojení pohledávky, i když nebyla přihlášena, se mohou kdykoliv v průběhu likvidace pozůstalosti vzdát zcela nebo jen zčásti práva na uspokojení své pohledávky.
(2) Vzdání se práva na uspokojení pohledávky soud usnesením vezme na vědomí.
(3) Ten, kdo se vzdal práva na uspokojení pohledávky, nemůže se při likvidaci pozůstalosti znovu domáhat stejné pohledávky.
Byla-li pohledávka v průběhu likvidace pozůstalosti zcela nebo zčásti jinak uspokojena nebo zanikla a nevzdal-li se věřitel práva na její uspokojení, soud usnesením rozhodne, že věřitel úplně nebo v rozsahu zániku pohledávky pozbyl právo na uspokojení pohledávky z majetku patřícího do likvidační podstaty.
(1) Pohledávky, jejichž přihláška nebyla soudem pravomocně odmítnuta, pohledávky, které věřitelé uplatnili oznámením, jež se pokládá za přihlášku, a pohledávky, které se uspokojují při likvidaci pozůstalosti, i když nebyly přihlášeny, soud uvede v seznamu pohledávek.
(2) Každá pohledávka se do seznamu zapisuje pod samostatnou položkou; vyznačí se u ní zejména stručně skutečnosti, na nichž se podle věřitele zakládá, věřitelem učiněné vyčíslení jistiny pohledávky a jejího příslušenství v korunách českých, zda jde podle tvrzení věřitele o vykonatelnou pohledávku a zda bylo uplatněno uspokojení ze zajištění.
(3) Každý, kdo osvědčí právní zájem nebo kdo pro to má vážné důvody, může nahlédnout do seznamu pohledávek a činit si z něho výpisy a opisy.
(1) K přezkoumání pohledávek soud nařídí jednání tak, aby se konalo nejdříve 20 dnů po uplynutí lhůty, která byla v usnesení o nařízení likvidace pozůstalosti stanovena k přihlášení pohledávek. Jednání je neveřejné.
(2) K jednání soud předvolá věřitele, kteří jsou účastníky, jejich zástupce a další osoby, jejichž přítomnosti je třeba.
(3) Předvolání k jednání se vyvěsí na úřední desce soudu, u něhož probíhá řízení o pozůstalosti; v odůvodněných případech může být zveřejněno též prostřednictvím hromadných sdělovacích prostředků.
(4) Dostaví-li se k jednání likvidační správce, soud mu umožní účast při jednání.
(1) Z vážných důvodů soud může změnit dobu nebo místo konání jednání, které nařídil k přezkoumání pohledávek.
(2) Žádost věřitele o odročení jednání je vážným důvodem podle odstavce 1 jen tehdy, zabraňuje-li mu překážka nejen v účasti na jednání, ale i v tom, aby si zvolil zástupce, který by za něho při jednání vystupoval.
(3) Změní-li dobu nebo místo jednání, soud postupuje podle § 251 odst. 2 a 3.
Jednání k přezkoumání pohledávek není třeba nařizovat,
a) je-li v seznamu pohledávek zapsána jen jediná pohledávka, nebo
b) jestliže se věřitelé vzdali práva účasti na přezkoumání pohledávek při jednání, popřípadě souhlasí s přezkoumáním pohledávek bez nařízení jednání.
(1) Pohledávky se při přezkumném jednání přezkoumávají podle seznamu pohledávek.
(2) Nerozhodl-li soud jinak, nepřezkoumávají se pohledávky, které vznikly ze smluv uzavřených s likvidačním správcem nebo notářem.
(1) Soud ohledně každé přezkoumávané pohledávky výslovně uvede, zda ji lze pokládat na základě posouzení všech známých rozhodných skutečností vyplývajících z předložených listin a dalších důkazních prostředků za prokázanou a v jaké výši; nepřihlíží přitom ke skutečnostem, k jejichž prokázání věřitel přes výzvu soudu včas nepředložil listiny (§ 247 odst. 4).
(2) Jde-li o vykonatelnou pohledávku přiznanou pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného příslušného orgánu, soud posuzuje podle odstavce 1 nově jen takové rozhodné skutečnosti, které nebyly nebo nemohly být uplatněny v řízení, v němž bylo vydáno toto rozhodnutí. Byla-li pohledávka věřiteli přiznána pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného příslušného orgánu, nelze ji pokládat za neprokázanou jen na základě jiného právního posouzení těchto skutečností, které byly uplatněny nebo jinak známy v řízení, v němž bylo vydáno toto rozhodnutí.
(3) K promlčení pohledávky soud přihlédne, jen jestliže je některý z věřitelů namítl nejpozději do doby jejího přezkoumání při přezkumném jednání.
(4) Uplatnil-li věřitel právo na uspokojení pohledávky ze zajištění, které vázne na majetku patřícím do likvidační podstaty, soud postupuje obdobně podle odstavců 1 až 3.
(1) Uvedl-li soud, že pokládá pohledávku nebo právo na uspokojení pohledávky ze zajištění za prokázané, mohou se ostatní věřitelé, kteří se dostavili k jednání, vyjádřit, zda je popírají zcela nebo v jaké výši.
(2) Ustanovení § 255 odst. 2 a 3 se pro popření pohledávky nebo práva na uspokojení pohledávky za zajištění jiným věřitelem použijí přiměřeně.
(3) Popřel-li jiný věřitel pohledávku věřitele nebo jeho právo na uspokojení pohledávky ze zajištění a setrval-li soud na závěru, že je lze pokládat za prokázané, soud vyzve věřitele, aby se vyjádřil, zda požaduje, aby jím popřená pohledávka nebo jím popřené právo na uspokojení pohledávky ze zajištění anebo jejich popřené části byly uplatněny u soudu žalobou.
(1) Věřiteli, který soudu sdělil, že požaduje, aby jím popřená pohledávka nebo jím popřené právo na uspokojení pohledávky ze zajištění anebo jejich popřené části byly uplatněny u soudu žalobou, soud usnesením uloží, aby složil u soudu jistotu na náhradu nákladů řízení o žalobě a na náhradu škody nebo jiné újmy, která by vznikla nedůvodným popřením pohledávky nebo práva na uspokojení ze zajištění anebo jejich části; současně určí lhůtu ke složení jistoty a poučí popírajícího věřitele o následcích toho, jestliže jistota nebude včas složena.
(2) Jistotu soud stanoví ve výši jedné třetiny popřené pohledávky, popřeného práva na uspokojení pohledávky ze zajištění nebo jejich popřených částí, nejméně 10 000 Kč a nejvýše 100 000 Kč.
(3) Od uložení nebo od zaplacení jistoty soud usnesením upustí, požádal-li o to popírající věřitel a prokázal-li soudu, že jsou u něj splněny předpoklady pro úplné osvobození od soudních poplatků podle občanského soudního řádu, jakož i tehdy, vzal-li své popření zpět.
Výsledek přezkoumání pohledávek a práv na uspokojení pohledávek ze zajištění soud uvede po skončení jednání v seznamu pohledávek.
(1) Soud ohledně každé pohledávky a každého uplatněného práva na uspokojení pohledávky ze zajištění posoudí, zda je lze pokládat na základě posouzení všech známých rozhodných skutečností vyplývajících z předložených listin a dalších důkazních prostředků za prokázané a v jaké výši; postupuje přitom způsobem uvedeným v § 255.
(2) Provádí-li se přezkoumání pohledávek a uplatněných práv na uspokojení pohledávky ze zajištění bez nařízení jednání, nemohou je ostatní věřitelé popřít.
(3) Své závěry o přezkoumání pohledávek a práv na uspokojení pohledávek ze zajištění bez nařízení jednání soud uvede v seznamu pohledávek.
(1) Soud usnesením věřitele vyzve, aby se žalobou podle občanského soudního řádu domáhal určení, že mu pohledávka náleží a v jaké výši, popřípadě že má právo na uspokojení pohledávky ze zajištění, jestliže
a) při přezkoumání pohledávek při jednání nebo bez nařízení jednání uzavřel, že jeho pohledávku nebo jím uplatněné právo na uspokojení pohledávky ze zajištění nelze mít zcela nebo zčásti za prokázané,
b) jeho pohledávku nebo jím uplatněné právo na uspokojení ze zajištění popřel jiný věřitel, který včas složil u soudu stanovenou jistotu nebo u něhož soud od složení jistoty pravomocným usnesením upustil, ledaže by dodatečně vzal své popření zpět.
(2) V usnesení podle odstavce 1 soud věřitele též poučí, v jaké lhůtě a proti komu má žalobu podat a jaké jsou právní následky toho, jestliže žalobu nepodá vůbec nebo včas.
Ustanovení § 260 se nepoužije, probíhá-li o pohledávce věřitele již soudní řízení, jehož účastníkem se stal likvidační správce (§ 229).
(1) Žaloba o určení, že věřiteli náleží pohledávka a v jaké výši, nebo o určení, že věřitel má právo na uspokojení pohledávky ze zajištění, se podává ve lhůtě 1 měsíce ode dne, kdy věřiteli bylo doručeno vyrozumění podle § 260. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba příslušnému soudu nejpozději v poslední den lhůty; zmeškání lhůty nelze prominout.
(2) Žaloba se podává proti likvidačnímu správci; popřel-li pohledávku věřitele nebo jím uplatněné právo na uspokojení ze zajištění jiný věřitel, musí být žaloba podána též proti popírajícímu věřiteli.
(3) Více žalovaných má v řízení o žalobě postavení nerozlučných společníků podle občanského soudního řádu.
(4) Likvidační správce si pro svůj postup v řízení o žalobě vyžádá pokyny soudu a řídí se jimi.
Věřitel může v žalobě uplatnit jen ty skutečnosti, které uvedl v řízení o pozůstalosti až do skončení jednání, v němž byla jeho pohledávka nebo jím uplatněné právo na uspokojení pohledávky ze zajištění přezkoumáno, popřípadě, došlo-li k přezkoumání bez nařízení jednání, až do doby, kdy soud uvedl v seznamu pohledávek, že pohledávku nebo právo na uspokojení pohledávky ze zajištění nelze pokládat za prokázané.
(1) Žaloby o určení, že věřiteli náleží pohledávka a v jaké výši, a žaloby o určení, že věřitel má právo na uspokojení pohledávky ze zajištění, projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení.
(2) K projednání a rozhodnutí žalob uvedených v odstavci 1 jsou v prvním stupni příslušné okresní soudy.
(1) Uplatnil-li věřitel žalobou pohledávku nebo právo na uspokojení pohledávky ze zajištění, které mu byly přiznány pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného příslušného orgánu, soud při projednání žaloby provede dokazování jen o takových rozhodných skutečnostech, které nebyly nebo nemohly být uplatněny v řízení, v němž bylo vydáno pravomocné rozhodnutí; zjištěním skutečností, které byly uplatněny v řízení, v němž bylo vydáno pravomocné rozhodnutí, je vázán.
(2) Rozhodnutí soudu o žalobě, jíž věřitel uplatnil pohledávku nebo právo na uspokojení pohledávky ze zajištění, které mu byly přiznány pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného příslušného orgánu, nemůže spočívat na jiném právním posouzení týchž rozhodných skutečností.
(3) Rozhodnutí soudu o žalobě, jímž věřitel uplatnil pohledávku nebo právo na uspokojení pohledávky ze zajištění, jsou závazná pro všechny účastníky při likvidaci pozůstalosti.