Trestní řád

Posudky a zprávy úřadů, státních ústavů nebo jiných orgánů, které plní úkoly státní správy, se přečtou vždy.

(1) Listiny, jimiž se provádí důkaz, se při hlavním líčení přečtou a umožní se nahlédnout do nich stranám, a je-li toho třeba, též svědkům a znalcům.

(2) Jiné věcné důkazy se předloží stranám, a je-li toho třeba, též svědkům a znalcům.

Obžalovaný musí být po provedení každého důkazu dotázán, zda se chce k němu vyjádřit; jeho vyjádření se zapíše do protokolu.

Prokurátor, obžalovaný a jeho obhájce a zákonný zástupce, zúčastněná osoba, poškozený a jejich zmocněnci mohou se souhlasem předsedy senátu klást vyslýchaným osobám otázky, a to zpravidla teprve tehdy, když předseda senátu své dotazy skončil a když už nemají otázek členové senátu.

Po provedení všech důkazů se předseda senátu dotáže stran, zda činí návrhy na doplnění dokazování; rozhodnutí o těchto důkazních návrzích přísluší senátu.

(1) Není-li dalších důkazních návrhů nebo bylo-li rozhodnuto, že další důkazy se nepřipouštějí, prohlásí předseda senátu dokazování za skončené a udělí slovo k závěrečným řečem.

(2) Prokurátor nejprve shrne a zhodnotí výsledky hlavního líčení a vyjádří se o nebezpečnosti činu pro společnost a možnostech nápravy obžalovaného. Může mluvit i k otázce trestu, nesmí však navrhovat určitou jeho výměru.

(3) Po řeči prokurátora zdůvodní své návrhy poškozený, po případě jeho zmocněnec.

(4) Na to udělí předseda senátu slovo obhájci a obžalovanému, a je-li nesvéprávný, též jeho zákonnému zástupci. Je-li obžalovaných více, stanoví pořadí jejich řečí. Po nich udělí slovo zúčastněné osobě a jejímu zmocněnci.

(5) Ujal-li se po řeči obhájce nebo obžalovaného znovu slova prokurátor, mají obhájce a obžalovaný právo na to odpovědět.

(6) Závěrečné řeči může předseda senátu přerušit jen tehdy, vybočují-li zřejmě z rámce projednávané věci.

Po skončení závěrečných řečí a před odchodem k závěrečné poradě udělí předseda senátu obžalovanému poslední slovo. Během tohoto projevu nesmějí být obžalovanému ani soudem, ani nikým jiným kladeny otázky.

(1) Shledá-li soud vzhledem k závěrečným řečem, poslednímu slovu obžalovaného nebo při závěrečné poradě, že je třeba ještě některou okolnost objasnit, usnese se, že dokazování bude doplněno.

(2) Po doplnění dokazování je třeba znovu dát slovo k závěrečným řečem a poslednímu slovu, a to i tehdy, nebylo-li třeba hlavní líčení k doplnění dokazování odročit.

(1) Soud odročí hlavní líčení, jestliže

a) nebyla zachována předepsaná lhůta k přípravě (§ 212 odst. 1),

b) obžalovaný nemá obhájce, ač jej mít musí,

c) nedostaví se osoba, jejíž osobní účast při hlavním líčení je nutná a jejíž přítomnost nelze jinak zajistit,

d) je třeba provést důkazy, které nelze ihned opatřit, nebo

e) objeví se jiná překážka, pro kterou nelze v hlavním líčení pokračovat.

(2) Dříve než se hlavní líčení odročí, nutno zjistit, zda strany nehodlají navrhnout další důkazy.

(3) Při pokračování v odročeném hlavním líčení přednese předseda senátu podstatný obsah dosavadního jednání. Je-li toho třeba, zejména proto, že od odročení hlavního líčení uplynula delší doba nebo že se změnilo sestavení senátu, musí být provedeno hlavní líčení vždy znovu.

Při rozhodování v hlavním líčení přihlédne soud jen k těm skutečnostem, které byly při hlavním líčení probrány, a k těm důkazům, které byly při hlavním líčení provedeny.

(1) Soud může rozhodnout jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu.

(2) Vyjdou-li při hlavním líčení najevo okolnosti ukazující na to, že se obžalovaný dopustil ještě dalšího skutku, který je trestným činem, zaznamená soud tyto okolnosti v protokole a jeho opis zašle prokurátoru.

(3) Jestliže však skutek nově najevo vyšlý souvisí těsně se skutkem, který je předmětem projednávané obžaloby, a je žádoucí společné projednání a rozhodnutí, vrátí soud věc prokurátoru k došetření, ledaže by prokurátor u hlavního líčení prohlásil, že obžalovaného pro skutek nově najevo vyšlý nestíhá.

(1) Shledá-li soud na podkladě výsledků hlavního líčení, že skutek, pro který je obžalovaný stíhán, má být při správném použití zákona posuzován podle jiného ustanovení, než podle kterého jej posuzovala obžaloba, a že je třeba vzhledem k odchylnému právnímu posouzení ještě dalšího objasnění věci, zejména s hlediska možnosti nové obhajoby, vrátí věc prokurátoru k došetření. Je-li však věc plně objasněna, takže došetření není třeba, rozhodne nejsa vázán právním posouzením skutku v obžalobě.

(2) Jestliže by však skutek měl být posuzován podle přísnějšího ustanovení zákona, než podle kterého jej posuzovala obžaloba, a obžalovaný na možnost tohoto přísnějšího posouzení nebyl už upozorněn podle § 202, musí jej soud na tuto možnost upozornit a hlavní líčení k přípravě obhajoby odročit, ledaže by obžalovaný výslovně žádal, aby se v hlavním líčení bez odročení pokračovalo. Při odročení je nutno zachovat lhůtu k přípravě podle § 212.

(1) Věc vrácená prokurátoru k došetření podle § 238 odst. 3 a podle § 239 odst. 1 se vrací do stavu přípravného řízení.

(2) Prohlásí-li prokurátor ve věci, která mu byla vrácena podle § 238 odst. 3, že skutek nově najevo vyšlý nestíhá, pokračuje soud v jednání na podkladě původní obžaloby. Obžaloba se v tomto případě znovu předběžně neprojednává.

(3) Lhůta uvedená v § 203 odst. 3 se vztahuje i na věci vrácené podle § 238 odst. 3 a § 239 odst. 1.

O tom, zda se obžalovaný uznává vinným či zda se obžaloby zprošťuje, rozhodne soud rozsudkem.

Soud zprostí obžalovaného obžaloby,

a) nebylo-li prokázáno, že skutek, pro nějž je obžalovaný stíhán, byl vůbec spáchán,

b) není-li tento skutek trestným činem ani přestupkem,

c) nebylo-li prokázáno, že tento skutek spáchal právě obžalovaný,

d) není-li obžalovaný pro nepříčetnost trestně odpovědný, nebo

e) zanikla-li trestnost činu.

(1) Shledal-li soud důvod pro vyslovení ochranného opatření proti obžalovanému, může je nařídit i bez návrhu prokurátora.

(2) Jestliže v takovém případě potřebuje soud provést ještě další důkazy, které nemohou být provedeny ihned, vyhradí rozhodnutí o ochranném opatření veřejnému zasedání.

(3) Postupovat podle odstavce 2 lze i tehdy, jestliže prokurátor učinil návrh na zabrání věci nenáležející obžalovanému.

(1) Zprostí-li soud obžalovaného obžaloby, odkáže poškozeného s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

(2) Uzná-li soud obžalovaného vinným, přizná poškozenému nárok na náhradu škody vůči obžalovanému, jestliže nárok a jeho výše jsou výsledky trestního řízení odůvodněny. Jinak odkáže poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních.

(3) Přizná-li soud uplatněný nárok, ať již z jakéhokoli důvodu, jen z části, odkáže poškozeného se zbytkem jeho nároku na řízení ve věcech občanskoprávních.

(4) Výrok o povinnosti obžalovaného k náhradě škody musí přesně označovat osobu oprávněného a nárok, který mu byl přisouzen. Lhůta k plnění činí 15 dnů. V odůvodněných případech může soud vyslovit, že závazek má být splněn ve splátkách, jejichž výši a podmínky splatnosti zároveň určí.

(5) Rozhodnutí podle odstavců 1 až 3 soud neučiní, jestliže poškozený o přiznání nároku nepožádal do zahájení hlavního líčení.

(1) Soud zastaví trestní stíhání, shledá-li za hlavního líčení, že tu jsou okolnosti uvedené v § 6.

(2) Soud může zastavit trestní stíhání též tehdy, shledá-li za hlavního líčení, že tu jsou důvody uvedené v § 192 odst. 2.

(3) Rozhodnutí podle odstavců 1 a 2 se může týkat také jen některého ze skutků, pro které byla podána obžaloba.

(4) Proti rozhodnutí podle odstavce 1 a 2 může prokurátor podat stížnost, jež má odkladný účinek.

(1) Soud přeruší trestní stíhání, shledá-li za hlavního líčení, že tu jsou okolnosti uvedené v § 193 odst. 1 písm. a) až d).

(2) Pomine-li důvod přerušení, soud v trestním stíhání pokračuje.

(3) Proti rozhodnutí, jímž soud trestní stíhání přerušil, nebo jímž zamítl návrh na pokračování v něm, může prokurátor podat stížnost.

(1) Shledá-li soud, že není příslušný, postoupí věc soudu příslušnému. Je však povinen věc sám rozhodnout, jestliže jde toliko o nepříslušnost místní a obžalovaný nepříslušnost nenamítl; stejně je povinen věc rozhodnout, měla-li by věc být postoupena soudu téhož druhu, avšak nižší stolice.

(2) Postoupit věc jinému soudu však nemůže soud, jemuž byla věc postoupena nadřízeným soudem, ledaže by se skutkový podklad pro posouzení příslušnosti mezitím podstatně změnil.

(1) I tehdy, když obžaloba byla soudem přijata, soud v neveřejném zasedání trestní stíhání

a) zastaví, jestliže okolnosti uvedené v § 6 nastanou nebo najevo vyjdou mimo hlavní líčení,

b) přeruší, jestliže okolnosti uvedené v § 193 odst. 1 písm. a) až d) nastanou nebo najevo vyjdou mimo hlavní líčení.

(2) Proti rozhodnutí podle odstavce 1 může prokurátor podat stížnost, jež má, pokud jde o zastavení trestního stíhání, odkladný účinek.

(1) Veřejné zasedání je předseda senátu povinen připravit tak, aby jednání bylo možno skončit při jediném zasedání. Za tím účelem zařídí vše, čeho je třeba k zabezpečení úspěšného provedení veřejného zasedání, zejména aby důkazy, s jejichž připuštěním je možno počítat, byly po ruce a bylo je možno při veřejném zasedání bezodkladně provést.

(2) K veřejnému zasedání předvolá předseda senátu osoby, jejichž osobní účast při veřejném zasedání je nutná.

(3) O veřejném zasedání vyrozumí předseda senátu prokurátora, osobu, na jejíž podnět k veřejnému zasedání dochází, a osobu, která může být přímo dotčena rozhodnutím, nebyly-li předvolány podle odstavce 2, a dále jejich obhájce nebo zmocněnce a zákonného zástupce; k předvolání nebo vyrozumění připojí opis návrhu, kterým byl k veřejnému zasedání dán podnět.

(4) Den veřejného zasedání stanoví předseda senátu tak, aby osobě, na jejíž podnět k veřejnému zasedání dochází, a osobě, která může být přímo dotčena rozhodnutím, zbývala od doručení předvolání k veřejnému zasedání nebo vyrozumění o něm aspoň třídenní lhůta k přípravě. Zkrácení této lhůty je možné jen se souhlasem osoby, v jejímž zájmu je lhůta dána.

(1) Veřejné zasedání se koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele.

(2) Nestanoví-li tento zákon něco jiného, není účast prokurátora a obhájce při veřejném zasedání nutná.

(1) Po zahájení veřejného zasedání přednese navrhovatel svůj návrh; není-li přítomen, přečte předseda senátu jeho návrh ze spisů. Koná-li se veřejné zasedání bez návrhu oprávněné osoby, sdělí předseda senátu podstatu věci. Poté se vyjádří osoba, která může být přímo dotčena rozhodnutím.

(2) Nato se provádějí důkazy. Na provádění důkazů se přiměřeně užije též ustanovení §§ 223 až 226, 228 až 230.

(3) Po provedení důkazů udělí předseda senátu slovo ke konečným návrhům. Je-li osobou, která může být přímo dotčena rozhodnutím, obviněný, udělí mu předseda senátu poslední slovo.

(4) Po konečných návrzích se soud odebere k závěrečné poradě. Ustanovení § 235 se tu užije přiměřeně.

(5) Rozhodnutí soudu se vždy vyhlásí, a to veřejně.

Při rozhodování ve veřejném zasedání přihlédne soud jen k těm důkazům, které byly provedeny při veřejném zasedání.

(1) Soud odročí zahájené veřejné zasedání z důležitých důvodů, zejména tehdy,

a) nedostaví-li se osoba, jejíž osobní účast při veřejném zasedání je nutná a jejíž přítomnost nelze ihned zajistit, nebo

b) objeví-li se za veřejného zasedání potřeba provést důkazy, jež nelze provést ihned.

(2) Při pokračování v odročeném veřejném zasedání přednese předseda senátu podstatný obsah dosavadního jednání. Je-li toho třeba, zejména proto, že od odročení veřejného zasedání uplynula delší doba nebo se změnilo sestavení senátu, musí být provedeno celé jednání znova.

Na veřejnost, počátek a řízení veřejného zasedání se užije přiměřeně ustanovení §§ 214 až 216, 218, 219, 221 a 222.

(1) Nejde-li o případ, kdy si soud rozhodnutí o ochranném léčení nebo o zabrání vyhradil podle § 243 odst. 2 nebo 3, může je vyslovit ve veřejném zasedání, jen navrhne-li to prokurátor.

(2) V řízení o ochranném léčení musí mít obviněný obhájce (§ 35).

(3) Proti rozhodnutí o ochranném léčení a o zabrání je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

Pokud v zákoně není výslovně stanoveno, že soud rozhoduje v hlavním nebo odvolacím líčení anebo ve veřejném zasedání, rozhoduje v zasedání neveřejném.

(1) Neveřejné zasedání je předseda senátu povinen připravit tak, aby jednání bylo možno skončit při jediném zasedání. Za tím účelem zařídí vše, čeho je třeba k zabezpečení úspěšného provedení neveřejného zasedání, zejména provede potřebné důkazy.

(2) O neveřejném zasedání vyrozumí předseda senátu prokurátora.

Neveřejné zasedání se koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele; účast prokurátora při neveřejném zasedání není nutná. Jiné osoby jsou z účasti na neveřejném zasedání vyloučeny.

(1) Je-li třeba při neveřejném zasedání provést důkazy, děje se tak přečtením protokolů a jiných písemností.

(2) Před tím, než se soud odebere k závěrečné poradě, udělí předseda senátu prokurátoru, je-li přítomen, slovo ke konečnému vyjádření nebo návrhu.

(3) Rozhodnutí soudu se vždy vyhlásí.

Neveřejné zasedání odročí soud jen z důležitých důvodů.

(1) Opravným prostředkem proti rozsudku soudu první stolice je odvolání.

(2) Odvolání má odkladný účinek.

(1) Rozsudku může odvoláním odporovat

a) prokurátor pro nesprávnost kteréhokoli z výroků,

b) obžalovaný pro nesprávnost výroku, který se ho přímo dotýká,

c) zúčastněná osoba pro nesprávnost výroku, který se jí přímo dotýká.

(2) Osoba oprávněná odporovat rozsudku pro nesprávnost některého jeho výroku může mu odporovat také pro porušení ustanovení o řízení předcházejícím rozsudku, pokud toto porušení mohlo způsobit nesprávnost výroku.

(1) V neprospěch obžalovaného může podat odvolání jen prokurátor.

(2) Ve prospěch obžalovaného mohou podat odvolání též prokurátor, příbuzní obžalovaného v pokolení přímém, jeho sourozenec, osvojitel, osvojenec, manžel a druh. Prokurátor může tak učinit i proti vůli obžalovaného.

(1) Odvolání se podává u soudu, proti jehož rozsudku směřuje, a to do osmi dnů (§§ 61 a 62) od doručení opisu rozsudku.

(2) Jestliže se rozsudek doručuje jak obžalovanému, tak i jeho obhájci a zákonnému zástupci (§ 143), běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději.

(3) Osobám uvedeným v § 263, s výjimkou prokurátora, končí lhůta k podání odvolání týmž dnem jako obžalovanému.

(1) Odvolání prokurátora a odvolání, které podává za obžalovaného jeho obhájce, musí být ve lhůtě uvedené v § 264 také odůvodněno tak, aby z něho bylo patrno, v které části je rozsudek napadán a jaké vady jsou vytýkány rozsudku nebo řízení, které rozsudku předcházelo.

(2) Odvolání lze opřít o nové skutečnosti a důkazy.

Oprávněná osoba se může odvolání výslovně vzdát. Neúčinné je však prohlášení, jímž se oprávněná osoba odvolání vzdala dříve, než byl vyhlášen rozsudek, kterého se takové prohlášení týká.

(1) Osoba, která odvolání podala, může je výslovným prohlášením vzít zpět, a to až do doby, než se odvolací soud odebere k závěrečné poradě.

(2) Odvolání prokurátora může vzít zpět i nadřízený prokurátor.

(3) Odvolání, které podal za obžalovaného jeho obhájce nebo jeho zákonný zástupce, a odvolání, které podala ve prospěch obžalovaného jiná oprávněná osoba, může být vzato zpět jen s výslovným souhlasem obžalovaného.

(4) Zpětvzetí odvolání vezme usnesením na vědomí předseda senátu odvolacího soudu, a bylo-li odvolání vzato zpět dříve, než byla věc odvolacímu soudu předložena, předseda senátu soudu první stolice.