Krajský soud v Brně 28 Co 183/2025-67 – Náklady řízení

V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 30 466 Kč se 14,75% úrokem z prodlení ročně od 19. 4. 2024 do zaplacení a s náklady spojenými s uplatněním pohledávek ve výši 2 400 Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (I. výrok). Rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 17 859 Kč k rukám jejího zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku (II. výrok).2. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná odvolání. Namítla, že soud prvního stupně dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, neboť z předložených důkazů nevyplývá existence ani výše uplatněného nároku; žalobkyně opírá svůj nárok pouze o faktury a související objednávkové a dodací listy, z nichž však nelze dovodit, že byly tvrzené opravy vozidla skutečně provedeny, ani že byly mezi účastníky sjednány v uváděném rozsahu a za požadovanou cenu. Nesouhlasila rovněž se závěrem soudu, že předmětné listiny podepsal jednatel žalované , tituly před jménem, , jméno FO, , a tvrdila, že podpisy na těchto dokumentech nejsou jeho podpisy. Opakovala rovněž svou obranu, že listiny, z nichž žalobkyně svůj nárok dovozuje, nebyly nikdy žalované doručeny. Dále žalovaná soudu prvního stupně vytkla procesní pochybení, když ji jako advokátem nezastoupeného účastníka nevyzval a nepoučil, že má doplnit a konkretizovat svou obranu, kterou soud následně hodnotil jako obecnou a nekonkrétní. Pokud by byla řádně poučena, výslovně by uvedla, že její jednatel předmětné listiny nepodepsal a že z nich nevyplývá souhlas žalované s rozsahem ani cenou oprav. Řízení před soudem prvního stupně tak trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť soud nevycházel ze správně zjištěného skutkového stavu a nevypořádal se dostatečně s obranou žalované. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.3. Žalobkyně ve svém vyjádření k odvolání poukázala na závěry soudu prvního stupně, jenž konstatoval, že žalovaná písemně uznala své dluhy vůči žalobkyni, vzniklé provedením předmětných oprav a vyúčtováním ceny za ně jednotlivými daňovými doklady, a že tyto dluhy v souladu s vyvratitelnou právní domněnkou podle § 2053 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) ke dni takového uznání trvaly. Zároveň žalovaná neprokázala a ostatně ani konkrétně netvrdila, že by tyto její uznané dluhy nevznikly, byly splněny nebo by případně zanikly jiným způsobem. Z tohoto pohledu je proto irelevantní tvrzení žalované, že ze zakázkových listů a jiných provedených důkazů neplyne, že opravy vozidla byly žalobkyní provedeny, že by žalovaná souhlasila s rozsahem oprav, jakož i s jejich cenou, neboť na těchto závěrech napadený rozsudek soudu prvního stupně nespočívá. Navíc, námitky žalované týkající se neprovedení oprav, absence dohody o jejich rozsahu či ceně, stejně jako tvrzení, že jednatel žalované listiny nepodepsal, považuje žalobkyně za nové skutečnosti uplatněné teprve v odvolacím řízení v rozporu s § 205a o. s. ř. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.4. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.), bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v rozsahu napadeném odvoláním i nad rámec odvolacích námitek, a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.5. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobkyně se žalobou, která byla soudu doručena dne 4. 10. 2024, domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 30 466 Kč s příslušenstvím. V žalobě uvedla, že na základě smlouvy o dílo ze dne 18. 3. 2024 provedla pro žalovanou opravy vozidla , Anonymizováno, , reg. značky , SPZ, , specifikované v zakázkových listech č. , Anonymizováno, a č. , Anonymizováno, , za což vyúčtovala cenu díla ve výši 16 711 Kč a 21 638 Kč v daňových dokladech č. , Anonymizováno, a č. , Anonymizováno, , obou splatných dne 18. 4. 2024. Žalovaná obě vyúčtované ceny díla odsouhlasila a svůj dluh vůči žalobkyni uznala co do důvodu a výše podle § 2053 o. z. Daňový doklad č. , Anonymizováno, žalobkyně v souladu s pokynem od žalované zaslala rovněž pojistiteli vozidla, , právnická osoba, ., která na dluh zaplatila částku 7 883 Kč. K úhradě tak celkem zbývá částka 30 466 Kč, kterou žalovaná ani přes předžalobní výzvu nezaplatila. Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě nárok žalobkyně neuznala. Namítla, že v řízení nebylo prokázáno, že by daňové doklady, z nichž žalobkyně svůj nárok dovozuje, byly žalované doručeny, že se jedná o originály listin a že práce uvedené v zakázkových listech byly skutečně objednány a provedeny.6. Soud prvního stupně rozhodl ve věci napadeným rozsudkem, v jehož odůvodnění uvedl, že mezi účastníky byly dne 18. 3. 2024 uzavřeny dvě smlouvy o dílo podle § 2586 a násl. o. z., jejímž předmětem byla oprava vozidla , Anonymizováno, realizovaná na základě zakázkových listů č. , Anonymizováno, a č. , Anonymizováno, , které za žalovanou podepsal její jednatel , jméno FO, . Z provedených listinných důkazů, zejména originálů zakázkových listů a daňových dokladů č. , Anonymizováno, a č. , Anonymizováno, předložených při jednání, soud dovodil, že žalobkyně sjednané opravy provedla, vozidlo bylo žalované předáno a její jednatel současně s ním převzal příslušné daňové doklady, potvrdil převzetí díla bez výhrad a písemně uznal dluhy z výše označených daňových dokladů co do důvodu i výše. Soud proto aplikoval § 2053 o. z. a poukázal na existenci vyvratitelné právní domněnky trvání dluhů ke dni jejich uznání s tím, že žalovaná netvrdila ani neprokázala žádné konkrétní skutečnosti svědčící o tom, že dluh nevznikl, byl splněn nebo jinak zanikl. Námitky žalované soud vyhodnotil jako velmi obecné a nekonkrétní; po předložení originálů listin neměl žádné pochybnosti o jejich pravosti a současně konstatoval, že žalovaná se k nařízenému jednání nedostavila, a proto ji nemohl vyzvat ke konkretizaci případných výhrad vůči předloženým listinám. Soud uzavřel, že žalobkyni svědčí nárok na zaplacení částky 30 466 Kč představující neuhrazené části cen díla po zohlednění plnění poskytnutého pojistitelem, a žalobě proto v plném rozsahu vyhověl, včetně požadovaného úroku z prodlení ode dne následujícího po splatnosti faktur podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. a paušální náhrady nákladů spojených s uplatněním obou pohledávek v celkové výši 2 400 Kč podle § 3 téhož nařízení vlády. Výrok o náhradě nákladů řízení soud prvního stupně odůvodnil § 142 odst. 1 o. s. ř. V tomto sporu plně úspěšné žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 17 859 Kč, vzniklých zaplacením soudního poplatku ve výši 1 524 Kč a zastoupením advokátem ve výši 16 335 Kč, tj. mimosmluvní odměna advokáta za pět úkonů právní služby po 2 340 Kč podle § 7 a § 11 odst. 1 písm. a), d), g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu v platném znění (dále jen „a. t.“) v souvislosti s přípravou a převzetím zastoupení, předžalobní výzvou, podáním žaloby, podáním písemné repliky ze dne 28. 2. 2025 a účastí na jednání dne 12. 6. 2025, dále náhrada hotových výdajů ve výši 1 800 Kč za tři úkony po 300 Kč podle § 13 odst. 4 a. t. ve znění účinném do 31. 12. 2024 a za dva úkony po 450 Kč podle § 13 odst. 4 a. t. účinného od 1. 1. 2025 a náhradu za daň z přidané hodnoty z odměny a náhrad advokáta ve výši 2 835 Kč.7. Na den 4. 8. 2026 bylo nařízeno jednání odvolacího soudu. Podáním doručeným soudu dne 29. 7. 2026 bylo oznámeno převzetí zastoupení žalované advokátem , tituly před jménem, , jméno FO, , Anonymizováno, , doložené udělenou plnou mocí. Zároveň tento zástupce požádal o odročení jednání s odůvodněním, že od 1. 8. 2026 čerpá dlouhodobě plánovanou dovolenou a není možné na uvedený termín zajistit substituci, neboť i spolupracující kolegové jsou vázáni jinými jednáními nebo jsou na dovolených. Současně dodal, že o termínu nařízeného jednání na den 4. 8. 2026 jej informovala žalovaná a trvala na jeho osobní účasti. Odvolací soud považuje žádost o odročení jednání ze strany zástupce žalované za nedůvodnou. Jednání ve věci bylo nařízeno s dostatečným časovým předstihem a žalovaná tak měla dostatek časového prostoru k případné volbě svého zástupce. Skutečnost, že se tak rozhodla učinit až dne 29. 7. 2026, tj. šest dnů před termínem nařízeného jednání, přičemž jí zvolený advokát čerpá zrovna v termínu jednání dovolenou, nemůže být důvodem pro odročení jednání. Pokud byl oslovený advokát dne 29. 7. 2026 ze strany žalované informován, že na den 4. 8. 2026 je nařízeno odvolací jednání, a tudíž věděl, že termín jednání koliduje s čerpáním jeho dovolené, neměl zastoupení žalované vůbec přebírat, případně v této věci zajistit substituci. Z uvedených důvodů odvolací soud žádosti o odročení jednání nevyhověl a věc projednal v nepřítomnosti žalované podle § 101 odst. 3 o. s. ř.8. Odvolací soud, aniž by doplňoval či opakoval dokazování, vycházel při posouzení věci ze skutkového stavu tak, jak jej zjistil soud prvního stupně. stupně, jenž pečlivě popsal, které skutečnosti má za prokázané, jakož i to, o jaké důkazy opřel svá skutková zjištění. Jasně a srozumitelně vysvětlil úvahy, jimiž se při hodnocení důkazů řídil, důkazy posoudil jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přičemž postupoval v souladu s pravidly logického myšlení. Pečlivý rozsah dokazování byl plně dostačující pro závěry o skutkovém stavu věci a jeho právním posouzení, s nímž se odvolací soud ztotožňuje a pro stručnost odkazuje na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně.9. Podle § 2586 odst. 1 o. z., smlouvou o dílo se zhotovitel zavazuje provést na svůj náklad a nebezpečí pro objednatele dílo a objednatel se zavazuje dílo převzít a zaplatit cenu.10. Podle § 2053 o. z., uzná-li někdo svůj dluh co do důvodu i výše prohlášením učiněným v písemné formě, má se za to, že dluh v rozsahu uznání v době uznání trvá.11. Podle § 133 o. s. ř., skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka, jež připouští důkaz opaku, má soud za prokázánu, pokud v řízení nevyšel najevo opak.12. Shodně se soudem prvního stupně vyšel odvolací soud z vyvratitelné právní domněnky, že mezi žalobkyní a žalovanou, podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, byly uzavřeny dvě smlouvy o dílo podle § 2586 a násl. o. z., jejichž předmětem byly v zakázkových listech specifikované opravy vozidla reg. značky , SPZ, . Žalobkyně v pozici zhotovitele své smluvní povinnosti splnila, opravy vozidla provedla a dílo řádně předala žalované, jež dílo zkontrolovala a bez výhrad převzala, což stvrdila podpisem jejího jednatele na daňových dokladech č. , Anonymizováno, a č. , Anonymizováno, , jimiž byla cena díla vyúčtována. Žalobkyni tak vznikl nárok na zaplacení ceny díla v celkové výši 38 349 Kč, na niž bylo ze strany pojišťovny dosud plněno 7 883 Kč. Žalovaná tak dluží žalobkyni neuhrazenou cenu díla ve výši 30 466 Kč, kterou je povinna žalobkyni zaplatit spolu se zákonným úrokem z prodlení, jakož i s náklady spojenými s uplatněním pohledávek, tak jak byly specifikovány v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.13. Odvolací námitky žalované nejsou důvodné. Předně nutno konstatovat, že obrana žalované, že podpis na daňových dokladech a souvisejících zakázkových listech nebyl podpisem jednatele žalované, , tituly před jménem, , jméno FO, , byla vznesena až v odvolacím řízení. Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě před soudem prvního stupně v tomto směru zpochybňovala pouze pravost či relevanci předložených kopií listin, nikoli však to, že podpisy na nich nejsou podpisy jejího jednatele. Odvolací soud proto nemohl k této námitce jako k novému skutkovému tvrzení přihlédnout s odkazem na princip neúplné apelace v odvolacím řízení, jenž je založen na tom, že skutečnosti a důkazy neuvedené před soudem prvního stupně mohou být před odvolacím soudem účinně uplatněny jen výjimečně za podmínek specifikovaných v ustanovení § 205a odst. 1 o. s. ř. Takové podmínky však v projednávané věci shledány nebyly.14. Ve vztahu k dalším námitkám žalované, kterými zpochybňovala existenci objednávek, samotné provedení oprav, jejich rozsah i cenu, jakož i následné doručení daňových dokladů žalované, odvolací soud poukazuje na to, že totožné skutečnosti byly ze strany žalované uplatněny v rámci její obrany proti žalobě v řízení před soudem prvního stupně. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí pak vyplývá, že soud prvního stupně se s veškerými námitkami žalované logicky a komplexně vypořádal způsobem, se kterým se ztotožňuje i soud odvolací. V prvé řadě soud prvního stupně vycházel z originálů zakázkových listů a daňových dokladů, které mu byly na jednání ze strany žalobkyně předloženy a dovodil, že jednatel žalované současně s převzetím díla převzal i příslušné daňové doklady s vyúčtovanou cenou díla. Soud prvého stupně přijal zcela správný závěr i o právním významu uznání dluhu ze strany žalované, obsaženého v předmětných daňových dokladech. Bylo‑li prokázáno, že žalovaná prostřednictvím svého jednatele písemně uznala dluh co do důvodu a výše, nastupuje vyvratitelná právní domněnka podle § 2053 o. z., že dluh v době uznání trval. Důsledkem uznání závazku je přesun důkazního břemene z věřitele na dlužníka, na němž tak je, aby prokázal, že závazek nevznikl, zanikl či byl převeden na jiného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1370/2014). V rovině procesního práva vyvratitelná domněnka nachází svůj odraz v ustanovení § 133 o. s. ř., které určuje, že dokud není dokázán opak, platí za prokázanou skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka; pouhá, třebas i závažná pochybnost o tom, zda existuje skutečnost, které svědčí právní domněnka, tedy nestačí k tomu, aby tato skutečnost nebyla považována za prokázanou. Skutečnost, které svědčí vyvratitelná právní domněnka, není předmětem procesního dokazování, a nebyla-li v řízení domněnka existence uznaného závazku vyvrácena, soud musí mít podle ustanovení § 133 o. s. ř. skutečnost za prokázanou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 32 Cdo 170/2010). Žalovaná v řízení před soudem prvního stupně neuvedla žádná konkrétní skutková tvrzení ani nenavrhla důkazy, z nichž by bylo možno dovodit, že dluh nevznikl, byl splněn nebo jinak zanikl. K jednání před soudem prvního stupně dne 12. 6. 2025 se žalovaná nedostavila; za této procesní situace soud prvního stupně objektivně neměl možnost poskytnout jí při jednání poučení podle § 118a o. s. ř. o její povinnosti doplnit skutková tvrzení a označit důkazy způsobilé nastolenou domněnku uznání dluhu vyvrátit. Není proto možné přičítat soudu k tíži, že žalovanou nepoučil způsobem, který zákon ve vztahu k § 118a o. s. ř. předpokládá pouze při jednání za přítomnosti účastníka. Pokud se žalovaná jednání nezúčastnila, nese sama procesní důsledky tohoto svého rozhodnutí (k tomu blíže viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 29 Odo 832/2006, nebo usnesení téhož soudu ze dne 3. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1793/2011). Odvolací soud proto v namítané absenci poučení neshledal existenci vady řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.15. Na základě všech výše uvedených skutečností odvolací soud uzavírá, že rozhodnutí soudu prvního stupně v jeho I. výroku, kterým bylo žalobě v celém rozsahu vyhověno, je věcně správné, a jako takové bylo odvolacím soudem potvrzeno (§ 219 o. s. ř.). Odvolací soud podle ustanovení § 219 o. s. ř. potvrdil i věcně správný II. výrok rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení, na jehož odůvodnění, které bylo opakováno shora, pro stručnost odkazuje.16. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení byla úspěšná žalobkyně, proto jí náleží náhrada účelně vynaložených nákladů ve výši 6 751,80 Kč, vzniklých zastoupením advokátem, tj. odměna advokáta za dva úkony právní služby po 2 340 Kč (vyjádření k odvolání a účast na jednání odvolacího soudu) podle § 6 odst. 1, § 7, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. g) a. t., náhrada hotových výdajů ve výši 900 Kč za každý z těchto úkonů po 450 Kč podle § 13 odst. 4 a. t. v platném znění a náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 1 171,80 Kč podle § 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.