Žalobce se žalobou podanou u okresního soudu dne 9. 2. 2023 domáhal po původní žalované (, právnická osoba, , IČO , IČO, ) zaplacení částky 106 995,19 Kč z titulu náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti od 11. 11. 2021 do 31. 8. 2024 a částky 17 805,50 z titulu náhrady za bolest. Žalobu odůvodnil tím, že byl zaměstnán u původní žalované v pracovním poměru jako zámečník kolejových vozidel. Dne 10. 11. 2021 utrpěl pracovní úraz. Při vybíjení přirezlé závlačky mu podle jeho tvrzení „ruplo“ v pravém rameni, následně nebyl schopen zvednout ruku a událost oznámil nadřízenému. Pozdější vyšetření magnetickou rezonancí odhalilo poškození šlachy rotátorové manžety.2. Původní žalovaná s žalobou nesouhlasila. Namítala, že žalobce při běžné pracovní činnosti pouze pocítil bolest ramene, aniž by došlo k pracovnímu úrazu ve smyslu zákoníku práce. Upozornila, že diagnóza byla stanovena až s odstupem více než šesti měsíců a neprokazuje vznik poškození zdraví právě dne 10. 11. 2021. Událost proto evidovala toliko jako „mimořádnou událost“, nikoli jako pracovní úraz.3. Usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. 6. 2023, č. j. 26 C 85/2023-40, které nabylo právní moci dne 16. 8. 2023, bylo rozhodnuto, že na místo původní žalované do řízení vstupuje obchodní společnost , právnická osoba, , IČO , IČO, . Posléze bylo usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 17. 3. 2025, č. j. 26 C 85/2023-75, které nabylo právní moci dne 4. 4. 2025, rozhodnuto, že na místo výše uvedené žalované do řízení vstupuje obchodní společnost , právnická osoba, ., IČO , IČO žalované, .4. Okresní soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl, rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že České republice se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává. Okresní soud provedl dokazování zejména pracovní smlouvou, výpovědí žalobce, záznamem o mimořádné události a znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví posudkové lékařství. Z účastnické výpovědi žalobce zjistil, že dne 10. 11. 2021 měl za úkol vybíjet závlačky u mechanických brzd vagónů. Jednalo se o závlačku, která měla průměr 13 mm. Navíc závlačka byla přirezlá, takže žalobce musel při vybíjení vyvinout sílu. Při této činnosti používal tzv. „vybíják“; jedná se o zahnutou železnou tyč, která se zasune do závlačky, a pak se do té závlačky bouchá kladivem tak dlouho, až se uvolní. Při osmém až desátém úderu (už si to přesně nepamatoval) mu křuplo v rameni. Ze znaleckého posudku a výslechu znalkyně , tituly před jménem, , jméno FO, okresní soud zjistil, že žalobce utrpěl rupturu, případně částečnou rupturu šlachy hřebenového svalu pravého ramene. Podle znalkyně však šlo o projev degenerativních změn odpovídajících věku žalobce a jeho dlouhodobé fyzické zátěži, nikoli o následek úrazu (úrazového děje). K ruptuře totiž došlo při běžné pracovní činnosti, přičemž mohla vzniknout kdykoli i při jiné běžné činnosti. Navíc žalobce v srpnu 2022 utrpěl cévní mozkovou příhodu, která vedla k obrně pravé horní končetiny. V důsledku toho má oslabenou pravou horní končetinu včetně jemné motoriky. Toto onemocnění je daleko závažnější než postižení pravého ramenního kloubu.5. Po právní stránce okresní soud věc posoudil zejména podle § 269 odst. 1 a § 271k odst. 1 zákoníku práce a vyšel z toho, že odpovědnost zaměstnavatele za pracovní úraz předpokládá existenci pracovního úrazu, vznik újmy a příčinnou souvislost mezi pracovním úrazem a vzniklou újmou. Dospěl k závěru, že poškození zdraví, které žalobce utrpěl dne 10. 11. 2021, není pracovním úrazem, protože nenastalo náhlým a násilným působením zevních vlivů, nýbrž se jedná o projev obecného onemocnění (degenerativního postižení ramenního kloubu) při běžné pracovní činnosti. Jelikož nešlo o pracovní úraz, nejsou splněny předpoklady pro vznik nároku žalobce na náhradu škody podle § 269 odst. 1 zákoníku práce. Z těchto důvodů okresní soud žalobu v plném rozsahu zamítl. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky rozhodl podle § 150 o. s. ř. tak, že žalované, ačkoli byla ve věci plně úspěšná, náhradu nákladů nepřiznal. Vyšel z toho, že žalobce se mohl důvodně domnívat, že jeho zdravotní potíže jsou následkem pracovního úrazu, a teprve znalecké dokazování prokázalo jejich degenerativní původ. České republice rovněž nepřiznal náhradu nákladů řízení, neboť žalobce splňoval předpoklady pro osvobození od soudních poplatků.6. Proti rozsudku okresního soudu podal odvolání žalobce, který nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že poškození jeho ramene nebylo v příčinné souvislosti s výkonem práce, nýbrž bylo pouze projevem degenerativního onemocnění. Namítal především nesprávné hodnocení znaleckého posudku a výpovědi znalkyně. Tvrdil, že znalecké závěry jsou vnitřně rozporné, neboť znalkyně na jedné straně nepovažovala běžnou pracovní činnost za úrazový děj, na druhé straně připustila, že k ruptuře šlachy mohlo dojít právě při žalobcem popsané pracovní činnosti. Podle žalobce znalkyně překročila své odborné kompetence, když hodnotila pravděpodobnost vzniku úrazu a otázky právního posouzení, místo aby pouze posoudila možnost vzniku zranění při popsaném mechanismu. Žalobce dále vytýkal, že znalkyně při hodnocení zdravotního stavu vycházela i ze zdravotních obtíží a cévní mozkové příhody vzniklých až dlouho po úrazovém ději, čímž nesprávně zaměnila příčinu a následek. Podle žalobce z jeho zdravotnické dokumentace nevyplývá, že by před 10. 11. 2021 trpěl onemocněním nebo potížemi pravého ramene, které by mohly být příčinou vzniklého poškození. Měl proto za to, že závěr o degenerativním původu zranění nemá oporu v provedených důkazech. Ve vztahu k příčinné souvislosti žalobce namítal, že nebylo prokázáno, že případné degenerativní změny byly v době úrazu natolik rozvinuté, aby mohly zranění způsobit. Není-li prokázán opak, je podle něj třeba vycházet z toho, že v době úrazu byla jeho paže funkčně zdravá. Dále tvrdil, že byly splněny všechny zákonné znaky pracovního úrazu. Ke zranění došlo při plnění pracovních úkolů, nezávisle na jeho vůli a v důsledku působení zevních sil při opakovaných úderech kladivem. Současně nebylo zjištěno porušení pracovních předpisů ze strany žalobce. Žalobce proto navrhoval, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobě v plném rozsahu vyhověl.7. Žalovaná ve vyjádření k odvolání zdůraznila, že soud prvního stupně zjistil řádně a úplně skutkový stav a že věc posoudil správně i po právní stránce. Uvedla, že soud prvního stupně provedl dostatečné dokazování, zejména znaleckým posudkem a výslechem znalkyně , tituly před jménem, , jméno FO, , z nichž vyplynulo, že zdravotní obtíže žalobce byly projevem degenerativního postižení ramene, nikoli následkem pracovního úrazu. Podle žalované nebyl prokázán úrazový děj ve smyslu § 271k odst. 1 zákoníku práce, neboť žalobce vykonával pouze běžnou pracovní činnost a nedošlo k náhlému a násilnému působení zevního vlivu. K odvolacím námitkám žalovaná uvedla, že žalobce pouze polemizuje se znaleckými závěry. Zdůraznila, že znalkyně setrvala na stanovisku, že ruptura šlachy byla důsledkem degenerativních změn odpovídajících věku a celoživotní fyzické zátěži žalobce, přičemž pracovní činnost byla pouze okolností, při níž se tento stav projevil. Skutečnost, že se obtíže manifestovaly při práci, podle žalované neznamená existenci pracovního úrazu. Žalovaná dále namítala, že soud nepřevzal bez dalšího právní hodnocení znalkyně, ale na základě odborných závěrů samostatně dovodil, že nejsou splněny zákonné znaky pracovního úrazu. Poukázala také na zdravotnickou dokumentaci, z níž nevyplývají známky akutního traumatického poranění, a na skutečnost, že ruptura byla diagnostikována až při vyšetření MRI v květnu 2022. Podle žalované judikatura rozlišuje mezi pracovním úrazem a pouhou manifestací již existujícího onemocnění. V projednávané věci se při běžné pracovní činnosti pouze projevil degenerativní stav ramene, který by se mohl projevit kdykoliv i mimo pracovní prostředí. Dle žalované ve výpovědi znalkyně není rozpor. Znalkyně sice připustila, že k projevu obtíží mohlo dojít při práci, současně však jednoznačně uzavřela, že nešlo o následek úrazového děje, nýbrž o projev degenerativních změn. Za nesprávný považovala názor žalobce, že samotná skutečnost, že k poškození zdraví došlo při práci, postačuje k závěru o pracovním úrazu. Ve vztahu k nákladům řízení žalovaná navrhovala změnit výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně a přiznat jí náhradu těchto nákladů i nákladů odvolacího řízení. Argumentovala tím, že byla ve věci plně úspěšná a po podání odvolání žalobcem již nejsou dány důvody pro aplikaci § 150 o. s. ř. Žalovaná proto navrhla, aby odvolací soud rozsudek ve výroku o zamítnutí žaloby potvrdil, změnil výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně ve prospěch žalované a přiznal jí rovněž náhradu nákladů odvolacího řízení.8. Žalobce v replice k vyjádření žalované setrval na odvolacích námitkách a odmítl tvrzení žalované, že jeho odvolání představuje pouze polemiku se znaleckými závěry. Uvedl, že napadá znalecký posudek jako celek pro jeho nepřezkoumatelnost a věcnou nesprávnost. Podle žalobce znalkyně za příčinu poškození označovala zdravotní obtíže a onemocnění, která se projevila až po úrazovém ději, a nesprávně tak zaměňovala příčiny a následky. Dále namítal, že znalkyně své závěry vnitřně rozporovala, když nepovažovala vybíjení závlaček pomocí kladiva za úrazový děj, zatímco jiné běžné sportovní aktivity, například tenis, za možný mechanismus vzniku obdobného poranění připouštěla. Podle žalobce nebyla schopna přesvědčivě vysvětlit, proč pracovní činnost žalobce nemohla být bezprostřední příčinou ruptury šlachy. Žalobce rovněž vytýkal znalkyni, že se vyjadřovala k právním otázkám, zejména k existenci či neexistenci úrazového děje, což přísluší soudu. Měl za to, že její přesvědčení o neexistenci pracovního úrazu ovlivnilo hodnocení zdravotnické dokumentace i konečné závěry posudku. K otázce odpovědnosti zaměstnavatele žalobce uvedl, že ani případná existence degenerativních změn sama o sobě nevede k vyloučení odpovědnosti za pracovní úraz, ale mohla by být nanejvýš důvodem pro její omezení. Nebylo přitom prokázáno, že zdravotní stav žalobce před úrazem byl natolik nepříznivý, aby vznik poranění způsobil nezávisle na pracovní činnosti. Žalobce zdůraznil, že při vybíjení závlaček vykonával fyzicky náročnou práci spočívající v opakovaných úderech kladivem do kovových součástí, což podle něj představuje výrazné působení zevní síly a nelze je srovnávat s běžnými pohybovými stereotypy, na něž dopadá judikatura citovaná žalovanou. Dále namítal, že žalovaná nesprávně poukazuje na pozdější zdravotní obtíže a zdravotní stav po srpnu 2022, přestože předmětem řízení je bolestné a náhrada za ztrátu na výdělku pouze za období do srpna 2022. Pozdější zdravotní komplikace proto podle něj nejsou pro posouzení uplatněného nároku významné. Závěrem žalobce zopakoval, že ke zranění došlo při plnění pracovních úkolů v důsledku intenzivního působení zevních sil, a trval na tom, že jsou splněny předpoklady odpovědnosti žalované za pracovní úraz.9. Krajský soud jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 204 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení jemu předcházející (podle pravidel nastavených v § 212, § 212a odst. 1, 3 a 5 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.10. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem ke skutečnosti, že žalobce se domáhá z důvodu poškození zdraví, které utrpěl dne 10. 11. 2021, náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti od 11. 11. 2021 do 31. 8. 2022 a náhrady za bolest – podle zásad nepravé zpětné účinnosti (retroaktivity) podle právních předpisů platných a účinných v době, kdy jednotlivé dílčí nároky na náhradu škody měly vzniknout, tj. podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30. 11. 2022.11. Těžiště sporu mezi účastníky spočívá v posouzení otázky, zda se v případě poškození zdraví žalobce dne 10. 11. 2021 jednalo o pracovní úraz nebo následek obecného degenerativního onemocnění ramenního kloubu.12. Pracovním úrazem se rozumí podle § 271k odst. 1 zákoníku práce poškození zdraví nebo smrt zaměstnance, došlo-li k nim nezávisle na jeho vůli krátkodobým, náhlým a násilným působením zevních vlivů při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.13. Pojmy plnění pracovních úkolů a přímá souvislost s ním jsou upraveny v § 273 a 274 zákoníku práce. Obecným východiskem při řešení otázky, zda úraz, který utrpěl zaměstnanec, je v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů, je posouzení, zda je dána tato souvislost z hlediska místního, časového a věcného, tedy zda taková souvislost je dána vzhledem ke vztahu činnosti, při níž došlo k úrazu, k plnění povinností, které pro zaměstnance vyplývají z pracovního poměru (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2507/2000). Jako pracovní úraz se posuzuje též úraz, který zaměstnanec utrpěl pro plnění pracovních úkolů (§ 271k odst. 2 zákoníku práce). Zde půjde o případy, kdy zaměstnanec utrpí újmu na zdraví, aniž by v daný moment plnil pracovní úkoly a aniž by činnost, při které újmu utrpěl, byla v jakékoli souvislosti s plněním pracovních úkolů, může se např. jednat o případ, kdy je zaměstnanec napaden ve své mimopracovní době v odvetu za to, jakým způsobem ve svém zaměstnání a v rámci plnění svých pracovních úkolů vyřídil úřední záležitost útočníka.14. Podle ustálené judikatury jde o pracovní úraz zaměstnance tehdy, jestliže příčinou poškození zdraví zaměstnance byl skutkový děj, který má charakter úrazového děje, tedy že k poškození zdraví došlo následkem působení zevních vlivů (fyzické či psychické přetížení - trauma), které byly svou povahou krátkodobé, náhlé a násilné, a jestliže k tomuto poškození zdraví zaměstnance došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Působení zevních vlivů nemusí spočívat jen v působení zevních sil (pádu břemene, napadení cizí osobou), může se jednat i o působení vlastní tělesné síly (uklouznutí, zakopnutí, přetržení svalu po vynaložení tělesné námahy).15. Pracovním úrazem se tedy rozumí porušení zdraví, které bylo zaměstnanci způsobeno v přímé souvislosti s výkonem jeho zaměstnání nezávisle na jeho vůli krátkodobým, náhlým a násilným působením zevních vlivů. Toto zevní působení, označované též jako úrazový děj, je zpravidla takovou událostí, která vyvolá u postiženého subjektivní potíže, které mu nedovolují pokračovat v obvyklé práci nebo jen s určitými potížemi, nebo jej dokonce z práce vyřazují. O úrazový děj může jít i v případech náhlého poškození zdraví, které nastalo při náhlém napětí sil, velké námaze, nezvyklém úsilí, kdy pracovní výkon přesahuje hranice obvyklé, každodenně vykonávané práce nebo je sice konán v hranicích obvyklé těžké práce, ale za nepříznivých okolností, anebo pohybuje se sice v hranicích obvyklé namáhavé práce, pro kterou však organismus zaměstnance není přizpůsoben nebo na kterou svými schopnostmi nestačí. Působení zevních sil tedy musí být násilné [pracovním úrazem může být kupříkladu i výhřez meziobratlové ploténky, došlo-li k němu za situace, kdy je zaměstnanec nucen okamžitým vypětím sil překonávat vnější odpor, a zvýšit tak náhle, nadměrně a neobvykle svoji námahu (zvedání břemene, práce ve vynucené poloze)]. Naopak požadavek násilného působení zevních vlivů není naplněn, jestliže dojde k výhřezu meziobratlové ploténky při běžném pohybu (například při shýbnutí), neboť v takovém případě je příčinou poškození zdraví jen manifestace obecného onemocnění zaměstnance.16. Posouzení, zda určité poškození zdraví je pracovním úrazem, je otázkou právní. K jejímu posouzení je třeba zkoumat, zda zjištěné skutkové okolnosti, za nichž k poškození zdraví došlo, naplňují – kromě jiného – skutkovou podstatu § 271k odst. 1 zákoníku práce. Je však nepochybné, že se nelze obejít bez součinnosti s lékařem kupříkladu za situace, je-li sporné, k jakému poškození zdraví (a zda vůbec) došlo v příčinné souvislosti se zjištěným úrazovým dějem, popřípadě zda příčinou objektivně zjištěného poškození zdraví byl tvrzený (a zjištěný) úrazový děj (Bělina, M., Drápal, L. a kol.: Zákoník práce. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1150 – 1162).17. Předpoklady povinnosti zaměstnavatele nahradit zaměstnanci škodu nebo nemajetkovou újmu vzniklou pracovním úrazem jsou podle § 269 odst. 1 zákoníku práce existence pracovního úrazu, vznik škody nebo nemajetkové újmy a příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a vznikem škody nebo nemajetkové újmy.18. Soud prvního stupně provedl podle názoru odvolacího soudu dostatečné dokazování a jeho skutková zjištění mají oporu v provedených důkazech. Mezi účastníky nebylo sporné, že žalobce byl zaměstnancem žalované, že dne 10. 11. 2021 při vybíjení závlaček pocítil náhle bolest pravého ramene a že následně byla diagnostikována ruptura, resp. částečná ruptura šlachy hřebenového svalu pravého ramene. Spornou byla otázka, zda uvedené poškození zdraví představovalo pracovní úraz ve smyslu § 271k odst. 1 zákoníku práce a zda existuje příčinná souvislost mezi výkonem práce a vznikem zdravotního poškození. K této otázce soud provedl znalecké dokazování znaleckým posudkem , tituly před jménem, , jméno FO, a jejím výslechem. Ze znaleckého posudku vyplynulo, že zjištěná ruptura vznikla na podkladě degenerativních změn rotátorové manžety odpovídajících věku žalobce a jeho celoživotní fyzické zátěži. Znalkyně současně uvedla, že k manifestaci uvedeného zdravotního postižení mohlo dojít při běžné pracovní činnosti, avšak stejně tak při jakékoli jiné běžné aktivitě.19. K hodnocení znaleckého posudku odvolací soud v obecné rovině uvádí, že soudy jsou sice povinny hodnotit znalecký posudek jako každý jiný důkaz, od jiných důkazů se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad § 132 o. s. ř. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem spočívá v posouzení, zda provedený úkon byl učiněn řádně, tj. zda znalec dodržel uložené zadání, zda jsou závěry posudku náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. dubna 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek, C. H. Beck, pod pořadovým číslem C 1186).20. Odvolací soud neshledal žádné důvody k pochybnostem o věcné správnosti znaleckého posudku , tituly před jménem, , jméno FO, . Žalobce žádný oponentní znalecký posudek nepředložil. Odvolací soud nesdílí názor žalobce, že by znalecký posudek byl nepřezkoumatelný nebo vnitřně rozporný. Žalobce dovozuje rozpor z toho, že znalkyně připustila možnost vzniku ruptury při pracovní činnosti, avšak současně nepokládala popsaný děj za úrazový mechanismus. Takový rozpor však ze znaleckého posudku nevyplývá. Znalkyně totiž neuvedla, že k poškození nemohlo dojít během výkonu práce. Naopak připustila, že právě při předmětné pracovní činnosti došlo k projevu zdravotního postižení. Současně ale vysvětlila, že příčinou nebyla mimořádná zevní síla, nýbrž degenerativně změněná šlacha, jejíž ruptura mohla nastat při běžném pohybovém zatížení. Tento závěr není logicky rozporný. Je totiž rozdíl mezi otázkou, kdy se zdravotní poškození projeví, a co je jeho příčinou. Znalecké závěry směřují k tomu, že manifestace obtíží nastala při práci, avšak vlastní příčinou ruptury byly degenerativní změny.21. Odvolací soud rovněž nepřisvědčil námitce, že znalkyně vycházela z údajů o zdravotním stavu vzniklých až po úrazovém ději. Posuzování zdravotního stavu běžně vychází i z pozdější zdravotnické dokumentace, která umožňuje zpětné zhodnocení charakteru onemocnění a jeho vývoje. Skutečnost, že některé lékařské zprávy pocházejí z pozdější doby, sama o sobě nevylučuje jejich využitelnost pro znalecké hodnocení. Žalobce v odvolání ani neuvedl konkrétní odborné argumenty, které by znalecké závěry vyvracely. Jeho výhrady představují převážně vlastní subjektivní hodnocení medicínských otázek, k jejichž posouzení však soud nemá odborné znalosti a musí vycházet z výsledků znaleckého dokazování, nejsou-li vnitřně rozporné, neúplné nebo zjevně nesprávné. Takové vady přitom odvolací soud nezjistil.22. Pro vznik odpovědnosti zaměstnavatele nepostačuje pouhá časová a místní souvislost mezi výkonem práce a vznikem zdravotních obtíží. Musí být současně prokázáno, že poškození zdraví bylo způsobeno úrazovým dějem. Právě tento předpoklad však v projednávané věci prokázán nebyl. Znaleckým dokazováním bylo postaveno najisto, že zjištěná ruptura byla důsledkem degenerativních změn ramenního kloubu a rotátorové manžety, nikoliv následkem krátkodobého, náhlého a násilného působení zevních vlivů. Skutečnost, že žalobce vykonával fyzicky namáhavou práci a že při úderech kladivem pocítil bolest, nepředstavuje sama o sobě pracovní úraz ve smyslu zákoníku práce.23. Odvolací soud má za to, že zjištěné skutkové okolnosti, za nichž k poškození zdraví došlo, v daném případě nenaplňují skutkovou podstatu § 271k odst. 1 zákoníku práce, a to z důvodu absence náhlého a násilného působení zevních vlivů. Ze znaleckého dokazování totiž vyplývá, že podle žalobcem popisovaného mechanismu vzniku poškození zdraví jeho pracovní výkon nepřesáhl hranice obvyklé, každodenně vykonávané práce. Skutečnost, že k poškození zdraví došlo při plnění pracovních úkolů, byla ryze náhodná, neboť k němu mohlo dojít kdykoli i při jiné běžné činnosti. Není tak splněn předpoklad existence pracovního úrazu.24. Vzhledem k výše uvedenému odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný v souladu s ustanovením § 219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně nákladových výroků.25. Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud neshledal důvody pro postup podle § 150 o. s. ř. ve vztahu k nákladům odvolacího řízení. Je sice pravdou, že žalobce mohl při podání žaloby důvodně vycházet z toho, že jeho zdravotní obtíže souvisejí s událostí ze dne 10. 11. 2021 a že až znalecké dokazování v řízení před soudem prvního stupně poskytlo odborný podklad pro závěr o degenerativní povaze zjištěného poškození. Právě tato okolnost odůvodňovala nepřiznání náhrady nákladů žalované za řízení před soudem prvního stupně. Po vydání rozsudku soudu prvního stupně však byla skutková i odborná stránka věci objasněna znaleckým posudkem a výslechem znalkyně. Žalobce byl se závěry znaleckého dokazování podrobně seznámen a v odvolání nepředložil žádné nové skutečnosti ani důkazy způsobilé správnost těchto závěrů zpochybnit. Jeho odvolací argumentace představuje převážně polemiku s hodnocením znaleckých závěrů a s právním posouzením věci soudem prvního stupně. Za této procesní situace již nelze mít za to, že neúspěch žalobce v odvolacím řízení byl důsledkem okolností, které by nemohl rozumně předvídat. Zatímco při zahájení řízení mohl být v dobré víře ohledně existence pracovního úrazu, po skončení dokazování před soudem prvního stupně musel počítat s tím, že jeho nárok nebyl prokázán a že v případě neúspěšného odvolání ponese důsledky spojené s náhradou nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud proto neshledal takové výjimečné okolnosti ani důvody hodné zvláštního zřetele, které by odůvodňovaly nepřiznání náhrady nákladů úspěšné žalované i v odvolacím řízení. Náhrada nákladů odvolacího řízení jí proto náleží podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud považuje za účelně vynaložené náklady na právní zastoupení žalované, jejichž výši určil podle vyhlášky číslo 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“), a to celkem za 2 úkony právní služby (vyjádření k odvolání a účast u odvolacího jednání), s tím, že sazba odměny za jeden úkon činí 6 100 Kč (z punkta ve výši 124 800,69 Kč), což činí celkem 12 200 Kč. Vedle odměny má žalovaná právo dále na paušální náhradu hotových výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 900 Kč, tj. celkem 13 100 Kč. Odměnu a náhradu hotových výdajů je třeba podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. zvýšit o náhradu za 21 % DPH ve výši 2 751 Kč, neboť zástupkyně žalované je plátcem daně z přidané hodnoty. Po přepočtu tak odvolací soud určil výši účelně vynaložených nákladů žalované za řízení před odvolacím soudem na 15 851 Kč.26. Ustanovený advokát , Jméno advokáta, zastupoval v odvolacím řízení žalobce, který nemá podle výsledku řízení právo na náhradu nákladů řízení. Stát proto nemá podle § 149 odst. 2 o. s. ř. právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, které spočívají v odměně za zastupování a náhradě hotových výdajů ustanoveného zástupce žalobce.