21 Cdo 1543/2011 — Nejvyšší soud

21 Cdo 1543/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:10. 10. 2012 Spisová značka:21 Cdo 1543/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:21.CDO.1543.2011.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Výpověď z pracovního poměru Dotčené předpisy:§ 52 odst. c předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.07.2007 § 73 odst. 6 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.07.2007 § 364 odst. 3 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.07.2007 § 364 odst. 1 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.07.2007 § 364 odst. 2 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.07.2007 Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:17. 10. 2012 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 1543/2011 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně JUDr. J. N., proti žalované České republice - České obchodní inspekci v Praze 2, Štěpánská č. 567/15, IČO 00020869, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 245/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2010 č.j. 21 Co 404/2010-200, takto: I. Dovolání žalované se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Dopisem ze dne 5.4.2007 žalovaná sdělila žalobkyni, že jí dává výpověď z pracovního poměru "z důvodu nadbytečnosti" ve smyslu ustanovení § 52 písm.c) zákoníku práce. Důvod k výpovědi spatřovala v tom, že opatřením ústřední ředitelky ze dne 4.4.2007 č. 130/2007 byla "publikována organizační změna v České obchodní inspekci, kde zaměstnavatel rozhodl o snížení stavu zaměstnanců na základě jiného organizačního uspořádání ústředního inspektorátu České obchodní inspekce", a že pracovní funkce žalobkyně se "za účelem zvýšení efektivnosti práce na ústředním inspektorátu ČOI ruší". Žalobkyně se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 dne 28.8.2007 domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že pracovala u žalované od 1.8.2000, že od 1.1.2005 byla jmenována ředitelkou "Kanceláře úřadu s postavením sekce" a že "ke stejnému datu zastupovala ústředního ředitele v plném rozsahu jeho práv a povinností". Poté, co byl dosavadní ústřední ředitel žalované Ing. J. P. dne 3.4.2007 odvolán ze své funkce a co byla ke dni 4.4.2007 jmenována do funkce ústřední ředitelky žalované RNDr. J. P., vydala žalovaná dne 4.4.2007 Opatření o organizačních a personálních změnách č. 130/2007, kterým "ve spojení s jeho opravou provedenou opatřením 131/2007" nebyla dosavadní funkce žalobkyně zrušena; formálně zrušené funkci ředitele Kanceláře úřadu ve změněné organizační struktuře totiž zcela odpovídá funkce ředitele Organizační sekce, do níž byla "instalována" Bc. M. P., která předtím u žalované nepracovala a která ani nesplňovala jediný zákonný předpoklad pro výkon takové funkce. Žalobkyně současně dovozuje, že "není příčinná souvislost mezi organizační změnou, neboť ji nemůže zakládat pouhé účelové přejmenování útvarů se stejnou pracovní náplní". Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 14.1.2010 č.j. 23 C 245/2007-161 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 1.000,- Kč. Poté, co dovodil, že mezi účastnicemi vznikl pracovní poměr, že žaloba byla podána ve lhůtě uvedené v ustanovení § 72 zákoníku práce, že případným zmeškáním "lhůty bez zbytečného odkladu" ve smyslu ustanovení § 69 odst.1 zákoníku práce nenastaly důsledky předvídané v ustanovení § 69 odst.2 zákoníku práce a že výpověď z pracovního poměru splňuje formální požadavky "kladné na takový jednostranný hmotněprávní úkon", soud prvního stupně z výsledků dokazování dovodil, že pracovní poměr žalobkyně u žalované se ode dne 1.1.2007 považoval za pracovní poměr založený pracovní smlouvou, neboť žalobkyní zastávané pracovní místo nespadá mezi "vedoucí pracovní pozice" vypočtené v ustanovení § 364 odst.3 zákoníku práce, že i pracovní poměr založený jmenováním lze skončit výpovědí z pracovního poměru, aniž by zaměstnanec musel být předem z vedoucí pracovní pozice odvolán, a že opatření žalované ze dne 4.4.2007 č. 130/2007 představuje rozhodnutí zaměstnavatele, kterým se ruší stávající organizační struktura žalované včetně všech vedoucích míst, kterým se ruší pracovní místa vedoucích zaměstnanců uvedených v bodě 2.1. Opatření, včetně místa zastávaného žalobkyní, a kterým se stanoví nová organizační struktura, v níž se "má nacházet menší počet vedoucích zaměstnanců". Soud prvního stupně porovnáním s "posledním organizačním řádem žalované před organizační změnou" zjistil, že "je zcela zjevné, jakkoliv se to žalovaná snaží poněkud rozostřit", že postavení dosavadní Kanceláře a nově zřízení Organizační sekce a povaha činností jimi vykonávaných jsou "prakticky totožné", a dospěl k závěru, že žalobkyně se nestala pro žalovanou nadbytečnou zaměstnankyní, jestliže "na její pracovní místo, resp. nově vytvořené pracovní místo zcela analogické původnímu pracovnímu místu žalobkyně, byl přijat nový zaměstnanec". Výpověď z pracovního poměru je proto neplatným právním úkonem. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16.11.2010 č.j. 21 Co 404/2010-200 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně, uvedl, že soud prvního stupně se podrobně zabýval jak splněním formálních předpokladů výpovědi z pracovního poměru jako hmotně právního úkonu, tak i naplněním skutkové podstaty uplatněného výpovědního důvodu, a odkázal na přesvědčivé odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítla, že na pracovní poměr žalobkyně u žalované je třeba i v době po 1.1.2007 nahlížet jako na "pracovní poměr založený jmenováním se všemi z toho vyplývajícími důsledky", a že se proto soudy měly zabývat především tím, zda je "třeba vůbec zkoumat otázku nadbytečnosti", když se "jednalo o vedoucího zaměstnance ve funkci obsazované jmenováním", který mohl být z funkce odvolán; nemá-li totiž zaměstnavatel po odvolání z funkce pro zaměstnance takovou práci, která by odpovídala jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci, nastupuje "fikce výpovědního důvodu podle ustanovení § 52 písm.c) zákoníku práce", aniž by se pro naplnění tohoto výpovědního důvodu vyžadovalo, aby se skutečně stal pro zaměstnavatele nadbytečným. Žalovaná - též s poukazem na právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11.5.2006 sp. zn. 21 Cdo 3016/2005 - dovozuje, že "výše uvedený jednostranný právní úkon zaměstnavatele je třeba posoudit jako odvolání z funkce s tím, že zaměstnavatel neměl pro žalobkyni jinou práci odpovídající jejímu zdravotnímu stavu a kvalifikaci, a proto byl dán výpovědní důvod podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce, aniž by mělo být zkoumáno, zda je dán důvod nadbytečnosti". Žalovaná navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl nebo zamítl. Uvedla, že závěr soudů, podle kterého žalobkyně nemohla být pro žalovanou nadbytečná, jestliže "na její pracovní místo, resp. nově vytvořené pracovní místo zcela analogické původnímu pracovnímu místu žalobkyně, byl přijat nový zaměstnanec", vychází ze zjištěného skutkového stavu a z ustálené judikatury soudů, aniž by bylo významné, zda žalobkyně byla z pracovního místa odvolána nebo zda bylo její pracovní místo zrušeno; "fikce skončení pracovního poměru" by mohla nastat, jen kdyby žalovaná neměla volné pracovní místo, které by mohla žalobkyni nabídnout, avšak v době dání výpovědi dne 5.4.2007 takové pracovní místo volné bylo (vyhlášenou organizační změnou ho zřídila přejmenováním pracovního místa zastávané žalobkyní a přijala na něj od 1.5.2007 nového zaměstnance). Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Dovoláním lze napadnout p