21 Cdo 2841/2024 – Nejvyšší soud

21 Cdo 2841/2024-327 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce M. B., zastoupeného Ing. Mgr. Bc. Václavem Holým, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě č. 857/18, proti žalované VALENTER a. s. se sídlem v Praze 5 – Smíchově, U Nikolajky č. 3325/34, IČO 47683457, zastoupené Mgr. Lukášem Niedobou, advokátem se sídlem v Ostravě, Poděbradova č. 1243/7, o určení trvání pracovního poměru, event. o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 42 C 136/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. května 2024, č. j. 62 Co 104/2024-246, takto: I. Dovolání žalované se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Ing. Mgr. Bc. Václava Holého, advokáta se sídlem v Praze 1, Na Příkopě č. 857/18. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2024, č. j. 62 Co 104/2024-246, není přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť není splněn žádný z důvodů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 2. Žalovaná má dovolání za přípustné – jak se podává z jeho bodu 3.2 – pro vyřešení otázek hmotného práva, zda činnost vykonávaná žalobcem pro žalovanou naplňovala znaky závislé práce [jak tato otázka vyplývá z vymezení provedeného pod písmeny A) a B) uvedeného bodu dovolání] a zda je při zachování e-mailové formy dodržen požadavek písemné formy právního jednání vyžadovaný v pracovněprávních vztazích v souladu s ustanovením § 50 odst. 1 zákoníku práce [písmeno C) bodu 3.2 dovolání]. A) K otázce, zda činnost vykonávaná žalobcem pro žalovanou naplňovala znaky závislé práce 3. Ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu setrvale poukazuje, že pracovněprávní vztahy vznikající při výkonu závislé práce mezi zaměstnanci a zaměstnavateli upravuje zákoník práce [v posuzovaném případě zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 5. 2020 (dále jen „zák. práce“) – srov. § 1 písm. a) zák. práce]. Ustanovení § 3 zák. práce stanoví, že závislá práce může být vykonávána výlučně v základním pracovněprávním vztahu, není-li upravena zvláštními právními předpisy, a že základními pracovněprávními vztahy jsou pracovní poměr a právní vztahy založené dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr. Znamená to, že zaměstnavatelé mohou plnění běžných úkolů vyplývajících z předmětu jejich činnosti (stejně jako plnění ostatních úkolů) zajišťovat jinak než prostřednictvím osob zaměstnávaných v základním pracovněprávním vztahu, nikoli ale tím způsobem, že by fyzické osoby pro ně vykonávaly závislou práci na základě jiných smluv a dohod, než jsou pracovní smlouva (srov. § 33 odst. 1 zák. práce) a dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr (§ 74 až 77 zák. práce). Závislá práce vykonávaná fyzickou osobou mimo pracovněprávní vztah se považuje za nelegální práci [srov. ustanovení § 5 písm. e) bod 1 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů účinném do 13. 4. 2020]. 4. Základním definičním znakem závislé práce, který ji odlišuje od občanskoprávních a obchodněprávních vztahů, je – jak vyplývá z ustanovení § 2 odst. 1 zák. práce – skutečnost, že tato práce je vykonávána ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti mezi smluvními stranami. Zaměstnavatel, který je vůči zaměstnanci v dominantním postavení, je oprávněn dávat zaměstnanci pokyny a zaměstnanec je povinen tyto pokyny respektovat [srov. též § 38 odst. 1 písm. b) a § 301 písm. a) zák. práce]. Dalším odlišujícím znakem od občanskoprávních a obchodněprávních vztahů je skutečnost, že pracovněprávní vztahy vytvářejí zvláštní osobní vztah mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem se zvláštními právy a povinnostmi na obou stranách. Zaměstnanec je především povinen vykonávat práci osobně a nemůže se nechat při výkonu práce zastupovat; plnit povinnosti ze smlouvy nemůže za zaměstnance třetí subjekt [srov. též § 38 odst. 1 písm. b) a § 77 odst. 2 zák. práce]. Pracovní vztah rovněž zakládá závazek loajality zaměstnance vůči zaměstnavateli [srov. též § 301 písm. d) zák. práce a v něm stanovenou povinnost zaměstnance nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele]. Zaměstnavatel má naproti tomu zejména povinnost chránit zdraví zaměstnance a jeho bezpečnost při práci. Závislá práce je vždy vykonávána jménem zaměstnavatele za mzdu, plat nebo odměnu za práci v pracovní době na pracovišti zaměstnavatele, popřípadě na jiném dohodnutém místě, na náklady zaměstnavatele a na jeho odpovědnost. Mezi pomocné znaky závislé práce patří také skutečnost, že zaměstnanec podléhá kontrole zaměstnavatele, k výkonu práce používá prostředky poskytnuté zaměstnavatelem, neodpovídá za výsledek práce a je trvale vázán k jednomu zaměstnavateli. Společným rysem všech znaků závislé práce je osobní či hospodářská závislost zaměstnance na zaměstnavateli, neboť tyto znaky slouží k odlišení závislé práce od jiných ekonomických aktivit, zejména od samostatné výdělečné činnosti (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 21 Cdo 992/2017, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2019, sp. zn. 21 Cdo 342/2019, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2128/2019, uveřejněného pod č. 88/2020 Sb. rozh. obč.). 5. Od komplexního posouzení znaků závislé práce potom v projednávané věci bylo možno odvíjet úsudek o povaze právního vztahu účastníků, tj. závěr o tom, zda mezi nimi uzavřená „smlouva o poskytování služeb“ ze dne 1. 4. 2020 je simulovaným právním jednáním, jímž mělo být zastřeno jiné (disimulované) právní jednání – pracovní smlouva. Simulované právní jednání zde představuje zdánlivé právní jednání [srov. § 552 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů účinném do 30. 6. 2020 (dále jen „o. z.“)], k němuž se podle zákona nepřihlíží a na které se tedy hledí, jako kdyby k němu nikdy nedošlo (srov. § 554 o. z.). Zastřené (disimulované) právní jednání naproti tomu nedostatkem vážnosti vůle netrpí a zákon pro ně stanoví interpretační pravidlo, podle kterého se takové právní jednání posoudí podle jeho pravé povahy (srov. § 555 odst. 2 o. z.), dané společným úmyslem smluvních stran. Splňuje-li disimulované právní jednání současně všechny náležitosti takového právního jednání, je platné za podmínky, že svým obsahem nebo účelem neodporuje zákonu a nepříčí se dobrým mravům (srov. § 580 odst. 1 o. z.) a není postiženo počáteční nemožností plnění (§ 580 odst. 2 o. z.) [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2023, sp. zn. 21 Cdo 1929/2021]. Použitelné jsou stále i závěry judikatury vztahující se k předchozí právní úpravě, jež nepovažovala za rozhodující, jak byl označen právní úkon (projev vůle), na základě kterého byl mezi účastníky založen právní vztah, ani jak je (byl) jeho účastníkem subjektivně hodnocen, nýbrž – bez ohledu na to, jak účastníci následně hodnotí své právní postavení – toliko objektivní zjištění, zda a kdy nastaly takové skutečnosti, s nimiž právní norma spojuje vznik příslušného právního vztahu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2687/2012). 6. Odvolací soud v souladu s uvedenými judikaturními závěry dospěl k závěru, že právní vztah účastníků definiční znaky závislé práce naplňuje. Z těchto závěrů (bod 4 odůvodnění tohoto usnesení) vyplývá, že základními definičními znaky závislé práce jsou: 1) výkon práce ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, 2) výkon práce podle pokynů zaměstnavatele, 3) osobní výkon práce zaměstnancem a 4) výkon práce jménem zaměstnavatele. 7. Naplnění prvních dvou znaků vyplývá ze zjištění, že žalobce byl „začleněn do organizační struktury žalované“, ve které „byl veden jako vedoucí provozovny“, že „byl za svou práci odpovědný panu Š., předsedovi představenstva žalované“ a „plnil úkoly pana Š.“, a že ve své funkci „vykonával vedoucího“, resp. „organizoval práci“ podřízeným zaměstnancům. Definiční znak osobního výkonu práce vyplývá ze zjištění, že žalobce „docházel pravidelně do práce, měl u žalované svoji kancelář, vedl porady, plnil úkoly pana Š. a vykonával vedoucího těmto zaměstnancům“ (slyšeným svědkům – pozn. dovolacího soudu). Naplnění posledního definičního znaku spoč