26 Cdo 1461/2011 — Nejvyšší soud

26 Cdo 1461/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:11. 1. 2012 Spisová značka:26 Cdo 1461/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:26.CDO.1461.2011.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Přechod nájmu bytu Vyklizení bytu Dotčené předpisy:§ 179 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31.12.1991 § 181 obč. zák. ve znění do 31.12.1991 § 708 obč. zák. § 700 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:24. 1. 2012 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 1461/2011 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně H. Č., bytem v P. proti žalované I. Č., bytem v P., zastoupené JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 12, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 28 C 40/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. října 2010, č. j. 30 Co 333/2010-299, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. října 2010, č. j. 30 Co 333/2010-299, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 20. listopadu 2008, č. j. 28 C 40/2006-218, se zrušují a věc se vrací obvodnímu soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) rozsudkem (v pořadí druhým - jeho první rozsudek z 18. 12. 2007, č. j. 28 C 40/2006-177, kterým žalobu zamítl, byl zrušen usnesením odvolacího soudu z 22. 7. 2008, č. j. 30 Co 251/2008-195) ze dne 20. 11. 2008, č. j. 28 C 40/2006-218, uložil žalované vyklidit byt o velikosti 3+1 s příslušenstvím ve čtvrtém podlaží domu v P. (dále též „předmětný byt“, resp. „byt“) do patnácti dnů od zajištění náhradního bytu a rozhodl o nákladech řízení. Zjistil, že předmětný byt užívali rodiče V. Č., který byl manželem žalované (v průběhu řízení zemřel, dále též jen „původní žalovaný“), že k 7. 4. 1986, kdy zemřela jeho matka (otec zemřel již dříve), s ní žili v bytě ve společné domácnosti původní žalovaný, jeho tehdejší manželka J. Č. a jejich nezletilé děti (žalobkyně, V. a L.), že v roce 1987 se rodiče žalobkyně rozvedli, že v roce 1990 se z bytu odstěhovala jejich dcera L., že v roce 1992 uzavřel původní žalovaný manželství s žalovanou (v té době v předmětném bytě společně nežili), že v roce 1993 se J. Č. narodila dcera K., že v roce 1997 J. Č. zemřela, že v bytě v té době bydlela žalobkyně, její sestry V. a K. a původní žalovaný, že v průběhu roku 1998 se do bytu přistěhovala jeho manželka (žalovaná) a že koncem roku 1998 se z bytu odstěhovala V. s K.; v bytě zůstali bydlet původní žalovaný, žalovaná a žalobkyně. Dále zjistil, že v roce 2000 se žalobkyně odstěhovala do bytu rodičů svého přítele, kde bydlí doposud, že 21. 2. 2000 uzavřela městská část Prahy 8 s žalovanými nájemní smlouvu k předmětnému bytu na dobu neurčitou s tím, že na původního žalovaného přešel nájem po jeho rodičích, a že rozhodnutím Úřadu městské části Prahy 8 z 15. 11. 2005 ve spojení s rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy z 23. 12. 2005 byl žalobkyni zrušen údaj o místu jejího trvalého pobytu na adrese předmětného bytu. Vázán právním názorem odvolacího soudu uzavřel, že smrtí matky původního žalovaného se společnými uživateli předmětného bytu ve smyslu § 172 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 1991 (dále jen „obč. zák. ve znění do 31. 12. 1991“), stali k 7. 4. 1986 původní žalovaný, jeho tehdejší manželka J. Č. a jejich tři nezletilé děti – žalobkyně (H.), V. a L.; jejich právo společného užívání bytu se k 1. 1. 1992 změnilo na společný nájem bytu (§ 700 – 702 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění od 1. 1. 1992, dále jen „obč. zák.“). Dále uzavřel, že smrtí J. Č. a posléze i původního žalovaného, přešel nájem na ostatní společné nájemce, jejichž právo (společného) nájmu nezaniklo ani trvalým odstěhováním z předmětného bytu a že žalovaná se nemohla stát nájemkyní bytu ani uzavřením manželství s původně žalovaným, který byl jen jedním ze společných nájemců, případně jeho smrtí, ani na základě nájemní smlouvy z 21. 2. 2000, která je absolutně neplatná (předmětem smlouvy nebyl právně volný byt). Byt užívala jen na základě svého rodinněprávního vztahu k jednomu ze společných nájemců (manželovi), její právo v bytě bydlet zaniklo jeho smrtí, s jejím užíváním bytu žalobkyně (společná nájemkyně) nesouhlasí, žalovaná tak v bytě bydlí bez právního důvodu. Protože shledal důvody pro aplikaci § 3 obč. zák., vázal její vyklizení na zajištění náhradního bytu. K odvolání žalované Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 5. 10. 2010, č. j. 30 Co 333/2010-299, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Zdůraznil, že neshledal důvod jakkoliv se odchýlit od právních závěrů, které vyjádřil v usnesení, jímž zrušil první rozsudek soudu prvního stupně v této věci. Závěry o skutkovém stavu i právní hodnocení soudu prvního stupně v jeho druhém rozhodnutí považoval za správná, a to včetně závěru, že není-li předpokladem společného nájmu bytu podle § 700 obč. zák. vedení společné domácnosti společných nájemců, pak ustanovení § 707 odst. 3 obč. zák. o přechodu práva nájmu neplatí při odstěhování společného nájemce z bytu; vycházel přitom z rozhodnutí Ústavního soudu z 10. 11. 1998, sp. zn. I. ÚS 34/98, a uzavřel, že nesdílí odlišný závěr, ke kterému dospěl Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 1230/99. Má za to, že na postavení společných nájemců a jejich vzájemné vztahy lze analogicky aplikovat § 137 a násl. obč. zák. a proto je k podání žaloby na vyklizení žalované legitimován i jen jeden ze společných spolunájemců. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost odůvodnila § 237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále též jen „o. s. ř.“, a uplatnila v něm dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu, že žalobkyně je nájemkyní předmětného bytu. V době úmrtí její babičky (matky původního žalovaného) jí bylo osm let, tehdejší praxe přihlížela jen ke zletilým spoluuživatelům bytu původních nájemců, kteří se mohli dohodnout, že užívací právo přejde jen na některé z nich. Namítala, že původní žalovaný žil v předmětném bytě v době smrti své matky (babičky žalobkyně) i v době smrti matky žalobkyně (která byla jeho bývalou manželkou), přešlo proto na něj právo nájmu bytu a po uzavření manželství se stala společnou nájemkyní předmětného bytu. Nesouhlasila ani se závěrem odvolacího soudu, že žalobkyni (stejně jako jejím sestrám) právo nájmu k předmětnému bytu nezaniklo opuštěním bytu. I kdyby však byl tento závěr správný, má za to, že žaloba měla být zamítnuta, neboť ostatní spolunájemkyně nebyly účastnice řízení. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil. Nejvyšší soud usnesením ze dne 8. 6. 2011, č. j. 26 Cdo 1461/2011-359, odložil vykonatelnost napadeného rozsudku. Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Existenci uvedených vad dovolatelka nenamítla a tyto vady nebyly zjištěny ani z obsahu spisu. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právním závěru, že na žalobkyni přešlo právo (společného) nájmu po smrti její babičky a že (společnému) nájemci, který se trvale odstěhoval z bytu, právo (společného) nájmu nezaniká. Dovolatelka v dovolání správnost uvedených právních názorů zpochybnila. Podle § 179 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31. 12. 1991 jestliže uživatel zemře a nejde-li o byt ve společném