5 Tdo 1230/2016

Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 3 T 142/2013 (dále jen „rozsudek nalézacího soudu“ nebo též „odsuzující rozsudek nalézacího soudu“), byl obviněný B. Z. spolu s obviněným Ing. R. D. a P. K. uznán vinným, že v přesně nezjištěné době v roce 2009 v O. obviněný B. Z. jako zaměstnanec Statutárního města Ostravy, Úřadu městského obvodu Ostrava-Jih při odboru dopravy a komunálních služeb, obviněný Ing. R. D. jako zaměstnanec Statutárního města Ostravy, Úřadu městského obvodu Ostrava-Jih a vedoucí odboru dopravy a komunálních služeb, jako člen komise pro otevírání obálek a hodnotící komise, s vědomím svých povinností úředníka podle § 16 odst. 1 zák. č. 312/2002 Sb. jednat a rozhodovat nestranně bez ohledu na své přesvědčení a zdržet se při výkonu práce všeho, co by mohlo ohrozit důvěru v nestrannost rozhodování, zdržet se jednání, jež by závažným způsobem narušilo důvěryhodnost územního samosprávného celku, v souvislosti s výkonem zaměstnání nepřijímat dary nebo jiné výhody, s výjimkou darů nebo výhod poskytovaných územním samosprávným celkem, u něhož je zaměstnán, nebo na základě právních předpisů a kolektivních smluv, v rozporu s § 6 odst. 1 zák. č. 137/2006 Sb. zakládajícím povinnost zadavatele veřejné zakázky dodržovat zásady transparentnosti, rovného zacházení a zákazu diskriminace, a dále obviněný P. K. jako osoba samostatně výdělečně činná, provozující podnikatelskou činnost pod IČ: ..., s tehdejším sídlem Kubánská 1547/3, Ostrava-Poruba, se záměrem dosáhnout takto neoprávněného majetkového prospěchu a po předchozí vzájemné domluvě, v souvislosti s veřejnou zakázkou malého rozsahu k provedení stavebních prací „Oprava chodníků dvorní trakt ul. S. – M.“, s nejvyšší přípustnou cenou včetně DPH ve výši 2 223 593,20 Kč a termínem ukončení realizace 4. 12. 2009, obvinění Ing. R. D. a B. Z. slíbili za úplatu ve výši 10 % z ceny předmětné zakázky obviněnému P. K. výběr jeho nabídky pro veřejnou zakázku jako nejvhodnější a za tím účelem ovlivnili výsledek veřejné zakázky č. ..., tak, že mu jako jednomu z uchazečů sdělili částku, jíž má uvést ve své nabídce a takto dosáhli stavu, kdy jmenovaný po podání nabídky dne 24. 10. 2009 s celkovou nabídkovou cenou včetně DPH ve výši 2 223 593,20 Kč a lhůtou realizace 5 týdnů, která byla výhodnější než nabídky obchodní společnosti SEKOS Morava, a. s., IČ: 25832654, se sídlem Ostrava-Kunčice, Vratimovská 716, a Marka Uhra, IČ: ..., se sídlem Ostrava 8, Zednická 948, byl nejprve dne 23. 10. 2009 obviněným B. Z. v rámci posouzení a hodnocení nabídek odborem dopravy a komunálních služeb navržen za odbor dopravy a komunálních služeb jako vybraný uchazeč, poté bylo dne 26. 10. 2009 hodnotící komisí, jejímž členem byl obviněný Ing. R. D., navrženo radě městského obvodu rozhodnout o výběru nabídky obviněného P. K. jako nabídky nejvhodnější, načež bylo dne 27. 10. 2009 usnesením rady městského obvodu Ostrava-Jih rozhodnuto o výběru nabídky obviněného P. K. jako nejvhodnější nabídky a o uzavření se jmenovaným smlouvy o dílo a následně mu byla dne 18. 12. 2009 na vrub Města Ostravy, Městského obvodu Ostrava – Jih poskytnuta finanční částka ve výši 2 306 842,40 Kč, kdy poté obvinění Ing. R. D. a B. Z. od obviněného P. K. obdrželi v hotovosti částku ve výši 150 000 Kč. Obvinění B. Z. a R. D. tedy jednak v souvislosti s veřejnou soutěží, v úmyslu opatřit sobě a jinému prospěch, zjednali některému soutěžiteli výhodnější podmínky na úkor jiných soutěžitelů a za těchto okolností přijali majetkový prospěch, jednak jako veřejní činitelé, v úmyslu opatřit sobě a jinému neoprávněný prospěch, vykonávali svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu, a obviněný P. K. jinému v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu poskytl úplatek a spáchal takový čin vůči veřejnému činiteli. Tímto jednáním obvinění B. Z. a Ing. R. D. spáchali jednak trestný čin pletichy při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 128a odst. 1, odst. 3 trestního zákona č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), jednak trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák., a obviněný P. K. trestný čin podplácení podle § 161 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. Za spáchání těchto trestných činů byli obvinění B. Z. a Ing. R. D. odsouzeni podle § 128a odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let, obviněný P. K. byl odsouzen podle § 161 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, rovněž výkon tohoto trestu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.

Krajský soud v Ostravě, který projednal odvolání obviněných B. Z., Ing. R. D. a P. K. jako soud odvolací (dále též jen „odvolací soud“), rozhodl rozsudkem ze dne 17. 3. 2016, sp. zn. 5 To 492/2015 (dále jen „rozsudek odvolacího soudu“), tak, že v napadeném rozsudku podle § 258 odst. 1, písm. e), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. ř.“), k odvolání obviněného P. K. zrušil výrok o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že ho podle § 161 odst. 2 tr. zák. odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku s tím, že podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Jinak zůstal napadený rozsudek ohledně obviněného P. K. nezměněn. Odvolací soud dále podle § 256 tr. ř. rozhodl o zamítnutí odvolání obviněných B. Z. a Ing. R. D.

Pro úplnost je třeba uvést, že výše uvedeným rozhodnutím soudů nižších stupňů předcházel rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 3 T 142/2016 (dále též jen „zprošťující rozsudek nalézacího soudu“), kterým byli všichni obvinění zproštěni obžaloby pro spáchání výše uvedených trestných činů. Usnesením Krajského soudu v Ostravě jako soudu odvolacího ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. 5 To 286/2014 (dále též jen „zrušující usnesení odvolacího soudu“), byl posledně jmenovaný rozsudek k odvolání státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. zrušen v celém rozsahu a věc byla v souladu s § 259 odst. 1 tr. ř. vrácena soudu prvního stupně, aby ji znovu projednal a rozhodl.

Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 3. 2016, sp. zn. 5 To 492/2015 (byť v dovolání opakovaně chybně označeného jako „usnesení odvolacího soudu“), podal obviněný B. Z. prostřednictvím svého obhájce Mgr. Jakuba Vepřeka dovolání, přičemž dovolání bylo podáno z důvodu uvedených v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., tedy proto, že bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože byl v řízení předcházejícímu napadenému rozhodnutí dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolatel závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek, zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a tomuto vrátil věc k novému projednání.

Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku nejprve předestírá, že si je vědom, že v intencích ust. § 265b tr. ř. není dovolací soud, stricto sensu, oprávněn přezkoumávat skutková zjištění soudu nalézacího a případně odvolacího. Poukazuje ovšem na předchozí rozhodovací činnost Nejvyššího soudu, která vychází z ustálené judikatury Ústavního soudu, ze které vyplývá, že „dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí.“ Dovolatel poukazuje na to, že takovými vadami je podle judikatury Ústavního soudu třeba rozumět existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věcí v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy, z čehož plyne, že i skutkové námitky mohou být způsobilé vyvolat dovolací přezkum. K tomu dovolatel doplňuje další rozhodnutí Ústavního soudu, konkrétně jeho usnesení ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3315/13, podle kterého námitky porušení práva na spravedlivý proces jsou vždy způsobilým dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolatel k námitkám uplatněným v dovolání uvádí, že si je vědom toho, že jsou výhradně námitkami skutkovými, a proto tvrdí, že skutková zjištění nalézacího soudu, která beze zbytku přejal soud odvolací, jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, dílem jsou dokonce zřetelným opakem provedeného dokazování. Způsob, jakým nalézací soud hodnotil provedené důkazy, a který beze zbytku přejal soud odvolací, je podle dovolatele zcela v rozporu se zásadou zakotvenou v ust. § 2 odst. 6 tr. ř. a vykazuje znaky libovůle.

Obviněný Z. ve svém dovolání dále uvádí konkrétní námitky, které uvozuje tvrzením, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou založeny na výpovědi spoluobviněného P. K., který v průběhu trestního řízení uváděl, že dovolateli a dalšímu spoluobviněnému Ing. R. D. poskytl úplatek, přičemž se má jednat o usvědčující důkaz jediný, který stojí zcela osamoceně, nemá vazbu na žádné další provedené důkazy, další důkazy stojí naopak proti výpovědi P. K. a svědčí tak pro nevinu dovolatele, jakož i odsouzeného Ing. R. D. Dovolatel má zásadní pochybnosti o věrohodnosti výpovědi spoluobviněného P. K. a tvrzení v ní obsažených. Na tomto místě obviněný Z. připomíná, že stejného názoru byl ve svém prvotním, zprošťujícím, rozsudku ze dne 29. 4. 2014 i nalézací soud.

K věrohodnosti výpovědi P. K. poukazuje dovolatel předně na časový okamžik, kdy K. vůbec poprvé oznámil orgánům činným v trestním řízení skutečnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin. Dovolatel uvádí, že tak K. učinil se značným odstupem tří let poté, co měl být trestný čin spáchán. Rovněž v této souvislosti dovolatel poukazuje na tu skutečnost, že obviněný K. podával na policii vysvětlení celkem sedmkrát, než byl vůbec schopen alespoň částečně uceleně popsat skutek. Dovolatel poukazuje na to, že úřední záznamy o podání vysvětlení obviněného K. mohou být použity jako důkazy pouze z hlediska času a místa podaného vysvětlení, neboť bez dalšího je jako důkaz použít nelze. V opačném případě by bylo zřejmé, že K. nebyl ani na samém počátku trestního řízení schopen popsat konstantně alespoň základní okolnosti skutku.

Dále dovolatel poukazuje na konkrétní rozpory ve výpovědích obviněného K., který nebyl schopen konzistentně tvrdit, jaká měla být výše úplatku, kterou po něm údajně požadovali obviněný Z. či D., a který z nich úplatek vlastně požadoval. Výši úplatku uváděl K. podle dovolatele ve výši 10% z ceny díla, přes 150 000 Kč až po 100 000 Kč. V průběhu trestního řízení se podle dovolatele K. k těmto hodnotám opakovaně vracel, a nelze tak souhlasit se závěrem odvolacího soudu o tom, že se výpověď K. ustálila na požadované hodnotě úplatku ve výši 150 000 Kč.

Obviněný ve svém dovolání rovněž poukazuje na znalecký posudek, který nalézací soud nechal zpracovat na základě předchozího pokynu odvolacího soudu, když uvádí, že skutkové závěry, které z něj a z výslechů znalkyň učinil nalézací soud a jako správné je přejal odvolací soud, jsou v extrémním rozporu s obsahem tohoto důkazu jako takového. Tuto svou námitku dovolatel rozvádí tím, že cituje konkrétní pasáže z rozsudku nalézacího soudu, nejprve ty, které se zabývají rekapitulací závěrů znalkyně PhDr. Heleny Khulové, následně pak ty, v nichž nalézací soud provádí hodnocení těchto důkazů, přitom podle dovolatele jsou tyto v naprostém rozporu. Z výpovědi znalkyně má podle dovolatele totiž vyplývat, že „zjištěný kognitivní deficit však nezpochybňuje schopnost [K.] rozumět prožitým situacím, ukládat si je do paměti a s odstupem času neprodukovat v hrubých a podstatných rysech“ a „pro úbytek kognitivních funkcí se dá očekávat, že [obviněný] bude mít potíže zapamatovat si verbální materiál – co lidé říkají, nebo co čte, neměl by však mít výraznější problémy s vybavováním si materiálu prožitého a vizuálně zakódovaného.“ Naproti tomu nalézací soud měl ve svém rozsudku podle dovolatele uvést, že obviněný „K. je schopen přes úbytek kognitivních funkcí zapamatovat si verbální materiál, byť by mohl mít potíže s vybavováním si materiálu prožitého a vizuálně zakódovaného“. Dovolatel k tomu podotýká, že nalézací soud není odborně vybaven, aby polemizoval s odbornými závěry přibraných znalkyň či dokonce tyto závěry zcela zpochybnil, a doplňuje, že tímto extrémním rozporem založil nalézací soud možnost ospravedlnit zásadní rozpory ve výpovědích obviněného K. ohledně výše tvrzeného úplatku. Obviněný Z. rovněž vyslovuje domněnku, že pokud se takto nalézací soud snažil nalézt prostor k tomu, aby mohl uvěřit podstatě obvinění prezentovaného obviněným K. a vyhodnotit jeho výpověď jako věrohodnou, činil tak ve zjevném rozporu s tím, co znalci ve skutečnosti uvedli, takový postup přitom odmítá, stejně jako postup odvolacího soudu, který tento postup nenapravil a postavil na něm své zamítavé rozhodnutí. Dovolatel k uvedenému doplňuje, že podle závěrů znalkyň může mít obviněný K. problémy s vybavením informací z doslechu, nikoliv však s vybavením toho, co osobně prožil. Pokud by tak po K. kdokoliv požadoval úplatek, nutně by se jednalo o situaci obviněným K. prožitou, a proto by si ji musel vybavit v podstatných rysech. S ohledem na to, že podle znalkyň „změny ve výpovědích … nejsou vysvětlitelné kognitivním deficitem“, nemůže podle dovolatele obstát závěr soudů o věrohodnosti obviněného K. V této souvislosti poukazuje dovolatel nejen na rozpory ve výpovědi K. týkající se výše požadovaného a následně poskytnutého úplatku, ale rovněž na rozpory týkající se toho, kolik zakázek a v jakých finančních objemech pro úřad K. zhotovoval a zda po předmětné zakázce měl, či neměl od úřadu další významnější zakázky. Dovolatel k otázce věrohodnosti obviněného K. nalézacímu soudu rovněž vytýká, že opomíjí další klíčová vyjádření znalkyň, když tyto uvedly, že kognitivní mezery shledané u obviněného K. nevysvětlují nekonstantnost výpovědi prožitého a nevysvětlují ani jednotlivé skutečnosti, například jestli K. podplatil jednou či desetkrát. Dalším tvrzením znalkyň, kterým se nalézací soud nezabýval, je podle dovolatele to, že významná délka časového úseku mezi tím, kdy události měly nastat a trestním oznámením, svědčí pro účelovost jednání K. Stejně tak nalézací soud pominul tvrzení znalkyň, že K. je osobností, která by byla schopna konstrukce křivého obvinění za účelem prosazení vlastních zájmů. Dovolatel k věrohodnosti obviněného K. uzavírá, že tento závěr nemá oporu v provedeném dokazování, dokonce je s ním v příkrém a neobhajitelném rozporu.

V souvislosti s provedeným znaleckým posudkem pokládá dovolatel ještě jednu otázku, a to proč soudy nenechaly stejně jako u obviněného K. psychologicky zkoumat obecnou věrohodnost dovolatele a obviněného Ing. D., když jsou všichni obvinění, a mají tak v řízení stejné postavení. Dovolatel podotýká, že tímto postupem byla porušena zásada, že vůči všem osobám, vůči nimž se trestní řízení vede, má být postupováno zásadně stejně, respektive dokonce zásada rovnosti zbraní, protože tento postup prakticky napomohl jiné straně trestního řízení, a to obžalobě.

Svůj závěr o nevěrohodnosti obviněného K. dovolatel podporuje dalšími námitkami uplatněnými v mimořádném opravném prostředku. Poukazuje přitom na to, že jeho výpověď zcela koresponduje s výpovědí Ing. R. D., tyto byly učiněny bezprostředně po zahájení jejich trestního stíhání, navíc vzhledem ke svému zadržení nemohli spolu obsah svých výpovědí navzájem nijak korigovat.

Dále k nevěrohodnosti obviněného K. dovolatel podotýká, že z výpovědí vyslechnutých uchazečů veřejných zakázek nevyplývá, že by se kterýkoliv z nich na něčem protiprávním v souvislosti se zadáváním veřejných zakázek příslušným úřadem městského obvodu Statutárního města Ostravy podílel, že by např. dělal „křoví“, tedy že by se účastnil výběrového řízení v úmyslu zakázku nezískat a výší své nabídky reálně nekonkurovat obviněnému K., což je podle dovolatele jediný způsobilý mechanismus ovlivnění výběrového řízení veřejné zakázky. Ostatně i sám K. výslovně vyloučil, že by takovéto „křoví“ dělal někomu jinému, a to přestože se účastnil řady soutěží o zakázky vyhlašované Úřadem městského obvodu Ostrava-Jih, přičemž by se při výše uvedené logice možného ovlivnění recipročně předpokládalo.

Nakonec v souvislosti s věrohodností P. K. poukazuje dovolatel ještě na výpověď svědkyně M. H., která uvedla jisté okolnosti svědčící o tom, že oznámení o přijetí úplatku mohlo být ze strany obviněného K. možnou pomstou spoluobviněným za to, že P. K. od určité doby nevítězil ve výběrových řízeních, a to zejména v souvislosti s výpovědí PhDr. Heleny Khulové, která u hlavního líčení dne 23. 3. 2015 uvedla, že obviněný K. je osobností, která by byla schopna konstrukce křivého obvinění za účelem prosazení vlastních zájmů. V této souvislosti poukazuje dovolatel rovněž na hodnocení výpovědi svědkyně H. nalézacím soudem, který poukázal na několika měsícový časový odstup mezi událostí popisovanou touto svědkyní a podáním trestního oznámení, v důsledku čehož považuje její výpověď za spekulativní, když na druhé straně věří obsahu tvrzení K. učiněným řádově až po uplynutí tří let poté, co měl být skutek spáchán.

K dalším rozporům mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy dovolatel uvádí, že jediným dalším důkazem, který má vedle výpovědí obviněného K. podle soudů obou stupňů svědčit pro závěr o vině dovolatele a Ing. D., mají být údaje k výběrovým řízením u veřejných zakázek nad 500 000 Kč za období let 2007 až 2012, na kterých se podíleli obvinění B. Z. a Ing. R. D. Dovolatel k tomu důkazu uvádí, že tento o ničem nevypovídá. Zejména z těchto materiálů nelze dovodit skutečnost, že se jako soutěžitelé při těchto zakázkách střídaly 3 – 4 subjekty, jak tvrdil obviněný K., ale je z nich zjevné, že se řízení účastnila celá řada subjektů a že i na místech vítězů se střídalo více subjektů. Podle dovolatele je navíc nutné odmítnout expresivitu, kterou nalézací soud použil při hodnocení tohoto důkazu. Nadto dovolatel podotýká, že mohlo dojít ke zkreslení a materiály jsou nevypovídající, když nalézací soud zvolil informace o zakázkách, jejichž objem přesahuje 500 000 Kč. Není zřejmé, proč jako hranice nebyla zvolena jiná částka.

Dovolatel dále namítá, že se soudy nevypořádaly s otázkou, jak konkrétně měli obvinění Z. a D. výběrová řízení ovlivňovat. Pokud byla součástí skutkové věty domněnka, že obvinění svým protiprávním jednáním „dosáhli stavu, kdy“ obviněný P. K. předmětnou veřejnou zakázku získal, pak podle názoru dovolatele, aby tento závěr mohly soudy učinit, a navíc pojmout do skutkové věty odsuzujícího rozsudku, muselo by z obsahu rozsudku vyplývat, jak k tomuto závěru soudy dospěly, z čeho jej dovozují. V tomto konkrétním případě by soudy musely alespoň v odůvodnění popsat, jakým mechanismem mohli obvinění Z. a D. tohoto stavu reálně dosáhnout. Tento závěr však v rozhodnutí soudů nižších stupňů chybí, dovolatel je proto toho názoru, že jsou tato rozhodnutí nepřezkoumatelná, a to přestože odvolací soud nepovažuje za podstatné, že mechanismus ovlivnění předmětné zakázky nebyl objasněn.

Obviněný Z. ve svém mimořádném opravném prostředku dále upozorňuje na tvrzení odvolacího soudu o tom, že obviněný K. pořídil jakousi usvědčující nahrávku, a odkazuje na tuto tvrzenou okolnost jako na okolnost podporující závěr o vině, aniž by však byl důkaz touto nahrávkou proveden, přičemž dovolatel shledává tento postup neakceptovatelným, neboť bez provedení důkazu nahrávkou nelze z ní činit jakékoliv závěry, a to ani o kvalitě nahrávky, jak učinil odvolací soud.

Stejně tak závěr odvolacího soudu o tom, že odsouzení svědkyně Mgr. H. K., pracovnice předmětného úřadu městského obvodu, mimo jiné pro pokus zločinu zneužití pravomoci úřední osoby, svědčí o nekalých praktikách v souvislosti s vyhlašováním a vyhodnocováním veřejných soutěží v tomto městském obvodu, je podle dovolatele nutné striktně odmítnout.

Závěrem svého mimořádného opravného prostředku dovolatel shrnul, že se nelze ztotožnit se závěry odvolacího soudu, že skutková zjištění okresního soudu jsou správná, že vychází z provedených důkazů, že vina byla prokázána bez důvodných pochybností a že věc byla řádně objasněna. Naopak podle dovolatele postup odvolacího soudu, který nenapravil vady řízení před nalézacím soudem, založil uplatněný dovolací důvod. Z těchto důvodů obviněný Z. navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení (správně rozsudek) odvolacího soudu zrušil, zrušil i rozhodnutí soudu prvního stupně a tomuto vrátil věc k novému projednání.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného, které mu bylo doručeno, po seznámení se s jeho obsahem sdělil, že nepovažuje za nezbytné k němu zaujímat stanovisko ani se k němu vyjadřovat.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzené dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve spojení s § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn alespoň zčásti v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné, avšak důvody pro tento postup neshledal. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal ani jiné důvody pro odmítnutí dovolání obviněného B. Z. podle § 265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků napadeného rozhodnutí, proti nimž bylo toto dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadeným částem rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, Nejvyšší soud přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.

Obviněný B. Z. ve svém dovolání uplatnil prostřednictvím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu § 254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Nejvyšší soud interpretoval a aplikoval shora uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a Listinou základních práv a svobod, neboť Nejvyšší soud je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Právě z posledně uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněného B. Z., a to z hlediska posouzení jeho jednání jako trestného činu pletichy při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 128a odst. 1, odst. 3 tr. zák. a jako trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák., přičemž se zaměřil zejména na dovolatelem tvrzený extrémní nesoulad mezi skutečnostmi, které vyplývají z provedeného dokazování, a závěry, které z tohoto dokazování dovodil nalézací soud a za své je přijal i soud odvolací. V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné doplnit, že i Ústavní soud výslovně v uvedeném stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz § 54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Janyr a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášeného jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněného pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR].

Obviněný B. Z. také uplatnil dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Dovolacím důvodem zde je rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy spočívá ve třech různých okolnostech: řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, anebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Obviněný byl spolu s Ing. R. D. uznán vinným spácháním jednak trestného činu pletichy při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 128a odst. 1, odst. 3 tr. zák., jednak trestným činem zneužití pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že v přesně nezjištěné době v roce 2009 v Ostravě obviněný B. Z. jako zaměstnanec Statutárního města Ostravy, Úřadu městského obvodu Ostrava-Jih při odboru dopravy a komunálních služeb, obviněný Ing. R. D. jako zaměstnanec Statutárního města Ostravy, Úřadu městského obvodu Ostrava-Jih a vedoucí odboru dopravy a komunálních služeb, jako člen komise pro otevírání obálek a hodnotící komise, s vědomím svých povinností úředníka podle § 16 odst. 1 zák. č. 312/2002 Sb. jednat a rozhodovat nestranně bez ohledu na své přesvědčení a zdržet se při výkonu práce všeho, co by mohlo ohrozit důvěru v nestrannost rozhodování, zdržet se jednání, jež by závažným způsobem narušilo důvěryhodnost územního samosprávného celku, v souvislosti s výkonem zaměstnání nepřijímat dary nebo jiné výhody, s výjimkou darů nebo výhod poskytovaných územním samosprávným celkem, u něhož je zaměstnán, nebo na základě právních předpisů a kolektivních smluv, v rozporu s § 6 odst. 1 zák. č. 137/2006 Sb. zakládajícím povinnost zadavatele veřejné zakázky dodržovat zásady transparentnosti, rovného zacházení a zákazu diskriminace, a dále obviněný P. K. jako osoba samostatně výdělečně činná, provozující podnikatelskou činnost pod IČ: ..., s tehdejším sídlem Kubánská 1547/3, Ostrava-Poruba, se záměrem dosáhnout takto neoprávněného majetkového prospěchu a po předchozí vzájemné domluvě, v souvislosti s veřejnou zakázkou malého rozsahu k provedení stavebních prací „Oprava chodníků dvorní trakt ul. S. – M.“, s nejvyšší přípustnou cenou včetně DPH ve výši 2 223 593,20 Kč a termínem ukončení realizace 4. 12. 2009, obvinění Ing. R. D. a B. Z. slíbili za úplatu ve výši 10 % z ceny předmětné zakázky obviněnému P. K. výběr jeho nabídky pro veřejnou zakázku jako nejvhodnější a za tím účelem ovlivnili výsledek veřejné zakázky č. ..., tak, že mu jako jednomu z uchazečů sdělili částku, jež má uvést ve své nabídce a takto dosáhli stavu, kdy P. K. po podání nabídky dne 24. 10. 2009 s celkovou nabídkovou cenou včetně DPH ve výši 2 223 593,20 Kč a lhůtou realizace 5 týdnů, která byla výhodnější než nabídky ostatních zúčastněných soutěžitelů, byl nejprve dne 23. 10. 2009 obviněným B. Z. v rámci posouzení a hodnocení nabídek odborem dopravy a komunálních služeb navržen za odbor dopravy a komunálních služeb jako vybraný uchazeč, poté bylo dne 26. 10. 2009 hodnotící komisí, jejímž členem byl obviněný Ing. R. D., navrženo radě městského obvodu rozhodnout o výběru nabídky obviněného P. K. jako nabídky nejvhodnější, načež bylo dne 27. 10. 2009 usnesením rady městského obvodu Ostrava-Jih rozhodnuto o výběru nabídky obviněného P. K. jako nejvhodnější nabídky a o uzavření se jmenovaným smlouvy o dílo a následně mu byla dne 18. 12. 2009 na vrub Města Ostravy, Městského obvodu Ostrava-Jih, poskytnuta finanční částka ve výši 2 306 842,40 Kč, kdy poté obvinění Ing. R. D. a B. Z. od obviněného P. K. obdrželi v hotovosti částku ve výši 150 000 Kč. Obvinění B. Z. a R. D. tedy jednak v souvislosti s veřejnou soutěží, v úmyslu opatřit sobě a jinému prospěch, zjednali některému soutěžiteli výhodnější podmínky na úkor jiných soutěžitelů a za těchto okolností přijali majetkový prospěch, jednak jako veřejní činitelé, v úmyslu opatřit sobě a jinému neoprávněný prospěch, vykonávali svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu. Objektem trestného činu podle § 128a tr. zák. je zájem na řádném a zákonném provedení jakékoli veřejné soutěže (nebo veřejné dražby), zejména zájem na dodržování stanoveného postupu za rovných podmínek pro jejich účastníky (soutěžitele). Objektivní stránka skutkové podstaty daného trestného činu je v tomto konkrétním případě naplněna tehdy, když pachatel jedná tak, že zjedná přednost nebo výhodnější podmínky některému soutěžiteli na úkor jiných soutěžitelů. Výhodnějšími podmínkami jsou jakékoli jiné podmínky, které zvýhodňují některého či některé soutěžitele nebo účastníky před ostatními. Může to např. u veřejné soutěže být stanovení výhodnějšího způsobu podávání návrhu, sdělení bližších podrobností o předpokládaném investičním celku nebo o přírodních podmínkách, ve kterých bude stavba realizována apod., jen některým účastníkům soutěže, ale i sdělení údajů o návrzích smluv (zejména nabízené ceny) jiných uchazečů atd. V odst. 3 téhož ustanovení je stanovena okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby ve vztahu k odstavci 1 spočívající v tom, že pachatel zjedná některému soutěžiteli nebo účastníku dražby přednost nebo výhodnější podmínky na úkor jiných soutěžitelů a přitom žádá, přijme nebo si dá slíbit majetkový nebo jiný prospěch. Ve vztahu k těmto okolnostem je třeba z hlediska zavinění úmyslu, neboť z povahy věci lze žádat, přijmout nebo si dát slíbit prospěch jen v přímém úmyslu. Skutkový znak „žádá prospěch“ předpokládá, že pachatel dá sám podnět k poskytnutí prospěchu nebo ke slibu takového prospěchu. Lze tak učinit výslovnou žádostí nebo takovým jednáním, z něhož je patrno, že pachatel prospěch očekává a chce. Subjektivní stránka daného trestného činu je naplněna tehdy, jedná-li pachatel v úmyslu způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému prospěch, tento úmysl přitom musí být prokázán. Objektem trestného činu podle § 158 odst. 1 tr. zák. je zájem státu na řádném výkonu pravomoci veřejných činitelů, který je v souladu s právním řádem, a na ochraně práv a povinností fyzických a právnických osob. K naplnění této skutkové podstaty se vyžaduje, aby se činu dopustil speciální subjekt – veřejný činitel jednou ze tří taxativně uvedených forem jednání, přičemž z hlediska zavinění musí úmysl pachatele kromě jednání zahrnovat i úmysl způsobit někomu škodu nebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. Rovněž tento úmysl musí být prokázán.

Stěžejní námitka, kterou dovolatel uplatňuje ve svém mimořádném opravném prostředku, je extrémní rozpor mezi skutečnostmi vyplývajícími z provedeného dokazování a závěru o věrohodnosti obviněného K., ke kterému na základě provedeného dokazování dospěl nalézací soud a který potvrdil odvolací soud, přitom především na základě výpovědi P. K. dospěl nalézací soud k závěru o vině dalších obviněných a rovněž odvolací soud i tomuto závěru přisvědčil. Podle dovolatele závěr o věrohodnosti obviněného K. nemá oporu v provedeném dokazování. Tuto námitku dovolatel rozvádí řadou odkazů na konkrétní nesrovnalosti.

Podle Nejvyššího soudu lze přisvědčit dovolateli, že obvinění byli uznáni vinnými především na základě výpovědi P. K., když soud prvního stupně uvádí, že „průběh skutkového děje tak, jak byl popsán v podané obžalobě, je prokazován toliko výpovědí obžalovaného P. K., jako důkazem osamoceným [...]. Nalézací soud má stále za nepochybné, že obžalovaní jsou stále usvědčováni výpovědí [obviněného] P. K., avšak ze závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie soud nezjistil u uvedeného [obviněného] skutečnosti, jež by z medicínského hlediska snižovaly důkazní hodnotu jeho výpovědi“ (srov. str. 22 odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu). Z rozsudku nalézacího soudu je zřejmé, že svůj dřívější závěr o nevěrohodnosti této výpovědi, když uvedl, že „při srovnání jeho [myšleno K.] výpovědi učiněné u hlavního líčení s výpovědí z přípravného řízení je zřejmé, že tyto výpovědi nejsou obsahově zcela konzistentní a rozcházejí se nikoli v nepodstatných rysech“ (srov. str. 16 zprošťujícího rozsudku nalézacího soudu) nalézací soud přehodnotil a na základě výsledků znaleckého posudku dospěl ke zcela opačnému závěru. V této souvislosti přezkoumal Nejvyšší soud tvrzený extrémní nesoulad tohoto závěru nalézacího soudu a provedeného dokazování, a to z hlediska konkrétních rozporů, na které B. Z. poukazuje v dovolání.

Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku předně poukazuje na časový okamžik, kdy obviněný K. vůbec poprvé oznámil orgánům činným v trestním řízení skutečnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin, neboť tento tak učinil až se značným časovým odstupem tří let poté, co měl být trestný čin spáchán. Rovněž dovolatel konstatuje, že obviněný K. byl u Policie ČR vypovídat celkem sedmkrát, než se mu podařilo alespoň částečně uceleně popsat skutek. K tomu dovolatel doplňuje, že je mu známo, že obsah úředních záznamů o podání vysvětlení nelze bez dalšího použít.

K okamžiku podání trestního oznámení nalézací soud konstatuje, že z protokolu o trestním oznámení vzal soud za prokázané, že obviněný P. K. učinil trestní oznámení o předmětném skutku dne 17. 8. 2012 (srov. str. 16 rozsudku nalézacího soudu). V části odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, která se zabývá hodnocením důkazů, se pak nalézací soud o této skutečnosti již nezmiňuje, obdobně tak se odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku okamžiku podání trestního oznámení nevěnuje.

Nejvyšší soud k poukazu na časový okamžik, kdy obviněný K. vůbec poprvé oznámil orgánům činným v trestním řízení skutečnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin, a k jeho vazbě na věrohodnost výpovědi obviněného K. uvádí následující. Ze spisového materiálu je patrné, že trestní oznámení podal P. K. poprvé dne 17. 8. 2012 (srov. č. l. 8 – 13 spisu), následně ve dnech 24. 8. 2012 a 28. 8. 2012 došlo k doplnění jeho trestního oznámení (srov. č. l. 14 – 22 spisu), o těchto úkonech byly sepsány protokoly o trestním oznámení. Na základě těchto trestních oznámení byl sepsán v souladu s § 158 odst. 3 tr. ř. záznam o zahájení úkonů trestního řízení (srov. č. l. 1 spisu). Následně tedy byly o tvrzení obviněného K. pořizovány již úřední záznamy o podaném vysvětlení podle § 158 odst. 5, 6 tr. ř., a to konkrétně ve dnech 15. 11. 2012 (srov. č. l. 23 – 26 spisu), 10. 12. 2012 (srov. č. l. 27 – 31 spisu) a 27. 6. 2013 (srov. č. l. 32 – 35 spisu). Dále už byl P. K. vyslýchán jako obviněný (srov. č. l. 57 a násl. spisu). Je nutné podotknout, že délkou doby, která uplynula mezi údajným spácháním trestného činu a okamžikem, kdy obviněný K. podal trestní oznámení, se soudy nižších stupňů dostatečně nezabývaly, a to přesto, že z výpovědi ve věci ustanovené znalkyně PhDr. Heleny Khulové učiněné při hlavním líčení dne 23. 3. 2015 před nalézacím soudem vyplynulo, že „dlouhý časový úsek mezi tím, kdy události měly nastat, a nahlášením pana K. na policii (…) z psychologického pohledu je to hodnoceno jako účelovost jednání“ (srov. č. l. 404 spisu). Z odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů tak nevyplývá, že by hodnotily tyto důkazy ve vzájemné souvislosti, v čemž Nejvyšší soud spatřuje zásadní pochybení.

K poznámce dovolatele týkající se toho, že shora uvedené úřední záznamy o vysvětleních K. mohou být použity k důkazu jen z hlediska času a místa podaného vysvětlení, neboť jejich obsah nelze použít jako důkaz, považuje Nejvyšší soud za nutné uvést následující. Pokud ve výpovědích obviněného K. (učiněných i do úředního záznamu jako podání vysvětlení) jsou patrné rozpory (jak na to bude poukázáno dále), nalézací soud pochybil, když se dokazování nepokusil doplnit v souladu s ustanovením § 211 odst. 6 tr. ř., které umožňuje takové úřední záznamy za splnění zákonných podmínek přečíst. Podle § 158 odst. 6 tr. ř. se totiž o obsahu vysvětlení, která nemají povahu neodkladného nebo neopakovatelného úkonu, sepíše úřední záznam, přičemž jej lze v řízení před soudem použít jako důkaz pouze za podmínek stanovených trestním řádem. Je pravdou, že toto ustanovení rovněž stanoví, že je-li ten, kdo podal vysvětlení, později vyslýchán jako svědek, nemůže mu být záznam přečten nebo jinak konstatován jeho obsah. Avšak v návaznosti na větu třetí § 158 odst. 6 tr. ř. lze právě v souladu s § 211 odst. 6 tr. ř., tedy se souhlasem státního zástupce a obžalovaného, v hlavním líčení číst i úřední záznamy o vysvětlení osob. Souhlas státního zástupce lze předpokládat, neboť státní zastupitelství podle § 2 odst. 2 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, při výkonu své působnosti dbá, aby každý jeho postup byl v souladu se zákonem, rychlý, odborný a účinný; svoji působnost vykonává nestranně, respektuje a chrání přitom lidskou důstojnost, rovnost všech před zákonem a dbá na ochranu základních lidských práv a svobod, přičemž podle § 2 odst. 5 tr. ř. je povinností orgánů činných v trestním řízení, tedy i státního zástupce, již v přípravném řízení objasňovat i bez návrhu stran stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osoby, proti níž se řízení vede. Podle téhož ustanovení je povinností státního zástupce zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a z toho plynoucí zákaz zatajovat důkazy, které svědčí ve prospěch obviněného [srov. § 2 odst. 5 tr. ř. ve spojení s přímo aplikovatelným čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.) – dále jen „Úmluva“]. Vzhledem k těmto povinnostem státního zástupce lze tedy za důkazní situace v dané věci předpokládat souhlas státního zástupce s přečtením takového záznamu při hlavním líčení nalézacího soudu, neboť opačný postup by byl v rozporu s právem obviněného na spravedlivý proces garantovaným již uvedeným čl. 6 Úmluvy. Nejvyšší soud k uvedenému poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. III. ÚS 2042/08 (uveřejněn pod č. 247 ve sv. 55 Sb. nál. a usn. ÚS ČR), ve kterém Ústavní soud vytkl soudům nižších stupňů, že se nezabývaly závažnými skutečnostmi, jež se podávaly z množství úředních záznamů o podaném vysvětlení, které byly učiněny pro účely trestních řízení, kde byl obviněným svědek, o jehož věrohodnost v posuzované věci šlo, tedy byly učiněny pro účely jiných trestních řízení. Z uvedeného se podává, že pro posouzení věrohodnosti vypovídající osoby je možno z hlediska uvedených obecných zásad použít i záznam o podaném vysvětlení, obsahuje-li skutečnosti, které mají o této věrohodnosti vypovídací hodnotu. Nalézací soud se však tuto možnost ani nepokusil využít, čímž se dopustil podstatného pochybení. Tuto vadu mohl také zhojit odvolací soud při konání veřejného zasedání, zvláště když tuto námitku uplatnil dovolatel B. Z. již ve svém odvolání (srov. č. l. 474 spisu). Odvolací soud jí však nevěnoval náležitou pozornost, čímž porušil ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř. Vzhledem ke zvláštnímu postavení P. K. v projednávané věci, kdy na jedné straně je obviněným a na druhé straně rovněž oznamovatelem možné trestné činnosti, by bylo k přečtení předmětných úředních záznamů třeba i jeho souhlasu, přitom jeho udělení podle Nejvyššího soudu presumovat nelze. Je však nutné upozornit na to, že samotné odepření udělení tohoto souhlasu by bylo skutečností, ze které by bylo možné v souvislosti s dalšími důkazními prostředky vyvodit určité závěry tak, jak vyplývá z § 2 odst. 6 tr. ř. Za této situace s ohledem na uvedené zásadní rozpory v postupně složených výpovědích P. K. (byť některé byly podány v rámci vysvětlení do úředního záznamu a obsah některých je patrný z trestních oznámení) a námitky dovolatele v tomto směru měl podle Nejvyššího soudu odvolací soud ve veřejném zasedání postupovat ohledně předmětných úředních záznamu podle § 263 odst. 6 a § 211 odst. 6 tr. ř., vyžádat souhlas obviněných a státního zástupce a po jejich případném poskytnutí uvedený úřední záznam přečíst, a poté se s jeho obsahem z hlediska věrohodnosti výpovědi obviněného P. K. náležitě vypořádat. Takto je třeba postupovat v zájmu náležitého zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí, a to přesto, že mu ho jinak ve smyslu § 158 odst. 6 poslední věta tr. ř. nelze při výslechu přečíst či jinak konstatovat jeho obsah, ale vždy je možno v případě potřeby klást mu otázky k doplnění výpovědi nebo k odstranění neúplností, nejasností a rozporů ve smyslu § 101 odst. 3 tr. ř. V této souvislosti je třeba též připomenout, že doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat všechny podstatné okolnosti případu. V neposlední řadě Nejvyšší soud připomíná, že Ústavní soud v uvedeném nálezu zdůraznil, že lze-li v trestní věci dospět na základě provedeného dokazování k několika co do pravděpodobnosti rovnocenným skutkovým verzím, má soud povinnost přiklonit se k té z nich, jež je pro obviněného nejpříznivější, tzn. povede k jeho zproštění obžaloby z důvodů podle § 226 písm. a), c) tr. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. III. ÚS 2042/08, uveřejněn pod č. 247 ve sv. 55 Sb. nál. a usn. ÚS ČR).

První konktrétní rozpor ve výpovědi obviněného K., na který dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku poukazuje, je tvrzená různá výše úplatku, která po něm měla být požadována, když tato kolísá od 10 % z ceny díla, přes 150 000 Kč až po 100 000 Kč.

Nalézací soud k uvedené námitce ve svém rozsudku nejprve opakuje výpověď obviněného K., když uvádí, že „zakázku dostane za 10%, to se povídá po celé Ostravě, že je to taková služnost a hovoří se tak obecně ve vztahu k zakázkám (...) přišel k obviněnému R. D. do jeho kanceláře na ÚMOb Ostrava – Jih a do šuplíku v jeho psacím stole dal 150.000,- Kč. (…) [Obviněný] nebyl schopen uvést v jakých bankovkách částku předával a nebyl ani schopen přesně říci, jak konkrétně vysoká ta částka byla. Mohlo tam být i méně než 150.000,- Kč, nebyla to částka v té výši, jak říkala ta slušnost (…) dále uvedl, že tam určitě bylo kolem 100.000,- Kč“ (srov. str. 4 rozsudku nalézacího soudu). Nalézací soud pak ještě doplňuje, že k dotazu předsedy senátu K. dodal, že „předmětného dne dal do obálky částku 150.000,-Kč“ (srov. str. 7 rozsudku nalézacího soudu). Při hodnocení této výpovědi nalézací soud v této otázce dospěl k závěru, že „P. K. pak při pokračování ve výslechu setrval na poskytnutí úplatku a jeho výši v částce 150.000 Kč. Ve světle uvedeného má soud pochybnosti o věrohodnosti obviněného P. K. za rozptýlené, jeho výpovědi jsou v podstatných rysech a dle jeho zdravotních dispozic konzistentní, nezavdávající důvod k pochybnostem, zda k předmětnému skutku došlo“ (srov. str. 22 rozsudku nalézacího soudu).

Odvolací soud obecně k rozporům ve výpovědi obviněného K. uvádí, že tento „co do podstatných okolností případu na své výpovědi setrvával, ačkoliv byl opakovaně poučován o trestně právních následcích křivé výpovědi a mohl svou výpověď změnit, kdy by mu za to hrozila podstatně nižší trestní sazba než za trestný čin, který se rozhodl oznámit“ (srov. str. 6 rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud konkrétně k tvrzené rozdílné výši poskytnutého úplatku konstatuje, že v rámci doplněného dokazování obviněný jednoznačně ustálil výši úplatku na 150 000 Kč.

Nejvyšší soud přezkoumal protokoly o hlavním líčení a zjistil, že v hlavním líčení konaném dne 10. 12. 2013 uvádí obviněný K. různou výši poskytnutého úplatku, a to přesně v souladu s tím, co ve svém rozsudku uvedl nalézací soud a co shora (viz odst. 31) citoval soud dovolací (srov. č. l. 207 spisu). Z protokolu o hlavním líčení konaném dne 23. 3. 2015 v rámci doplnění dokazování k dotazu předsedy senátu obviněný K. uvedl, že do dané obálky dal 150 000 Kč, zároveň vysvětlil, proč nedal částku odpovídající 10 %, jak mělo být spoluobviněnými požadováno, a to proto, že „když to udělá každý, tak to bude pokračovat dále“ (srov. č. l. 401 spisu), přičemž v té části výpovědi, kde K. tvrdí, že obviněným neposkytl úplatek ve výši odpovídající celým 10 %, je jeho výpověď konzistentní, byť se mění důvody, proč to neudělal (srov. např. jeho výpověď učiněnou do protokolu o výslechu svědka na č. l. 61, kde uvádí, že „se mu to zdálo hodně peněz“, nebo protokol o trestním oznámení ze dne 17. 8. 2012, kde na č. l. 10 uvádí, že úplatek poskytl v nižší výši proto, že se domníval, že bude „muset dát i S., to je starosta“). Z uvedeného však podle názoru Nejvyššího soudu není zřejmé, jak obviněný K. ke dni konání hlavního líčení k doplnění dokazování zjistil, že poskytl úplatek ve výši 150 000 Kč, když ve své předchozí výpovědi si nebyl jist, zda tato částka nebyla ve výši 100 000 Kč. Z těchto hledisek proto podle názoru Nejvyššího soudu nadále vzbuzuje výpověď obviněného P. K. pochybnosti, které se bude muset zejména soud prvního stupně a následně případně odvolací soud pokusit rozptýlit.

Nejvyšší soud přitom poukazuje na skutečnost, že výše úplatku není jediným rozporem ve výpovědi obviněného P. K. Zvlášť velké pochybnosti vyvolává i skutečnost, že obviněný K. při podání trestního oznámení dne 17. 9. 2012 označuje jako zakázku, za kterou měl poskytnout dalším spoluobviněným úplatek tu zakázku, jejímž předmětem byla oprava chodníku v ulici P. z roku 2011 (srov. č. l. 9), přitom z dokladů, které později dodal, vyplývá, že se týkají zakázky na opravu chodníků na ulici S.-M., která byla realizována v roce 2009 (srov. č. l. 17 spisu). Rovněž se výpověď obviněného K. rozchází v tom smyslu, že není zřejmé, zda měl peníze pro úplatek doma, tedy je nemusel vybírat z banky, jak uvádí při hlavním líčení před nalézacím soudem dne 10. 12. 2013 (srov. č. l. 207 spisu), když při trestním oznámení dne 17. 8. 2012 podrobně popisuje, v které pobočce banky peníze vybral (srov. č. l. 10 spisu). Obviněný K. zároveň vypověděl, že následně v roce 2010 a 2011 dostával menší zakázky, při jejichž získání úplatek někdy dal a jindy ne (srov. č. l. 21 spisu), zároveň však při hlavním líčení konaném dne 10. 12. 2013 vyvrací, že by za drobné zakázky dával spoluobviněným peníze (srov. č. l. 207), přitom konkrétně tuto nesrovnalost používá znalkyně PhDr. Helena Khulová jako příklad toho, že ve výpovědích K. jsou pozměňovány podstatné aspekty, které prožíval a měl by těmito paměťovými stopami disponovat (srov. č. l. 403 spisu). Podle názoru Nejvyššího soudu výpovědi obviněného K. obsahují celou řadu nesrovnalostí a soudy nižších stupňů pochybily, když se jimi podrobně, řádně a v jednotlivostech, na které bylo shora poukázáno, nezabývaly. Ke shora naznačené zvláštní pozici obviněného P. K. v této trestní věci (srov. bod 29 tohoto usnesení) Nejvyšší soud tedy doplňuje, že na jedné straně je K. oznamovatelem trestné činnosti a zároveň se na této trestné činnosti měl sám podílet. Soudy nižších stupňů se tímto specifikem při hodnocení věrohodnosti K. náležitě nezabývaly. Je totiž nutné vzít v úvahu nejen to, co naznačuje odvolací soud, a totiž že přes skutečnost, že byl opakovaně upozorňován na možnost trestního stíhání své osoby, následně proti němu bylo zahájeno trestní stíhání a podána obžaloba, resp. uložení nižší trestní sazby za podání křivé výpovědi, setrval obviněný K. na své výpovědi (alespoň v podstatných rysech, jak uvádí odvolací soud – srov. str. 6 rozsudku odvolacího soudu), což může věrohodnost P. K. podporovat. Je však nutné vzít rovněž v úvahu, že proti věrohodnosti obviněného K. svědčí shora uvedené rozpory ve výpovědích, ať už učiněných při hlavním líčení, při podání vysvětlení do úředních záznamů nebo obsažené v trestních oznámeních, jakož i delší odstup oznámení od spáchání posuzovaného jednání obviněných.

V souvislosti s otázkou (ne)věrohodnosti obviněného K. obviněný Z. ve svém dovolání cituje pasáže rozsudku nalézacího soudu týkající se výpovědí ve věci pověřených znalkyň a následně ty, kde nalézací soud tyto výpovědi hodnotí a činí z nich závěry. Poukazuje přitom na tu skutečnost, že nalézací soud dospěl ke zcela opačnému závěru o paměťových schopnostech obviněného K. než znalecký posudek, když znalkyně měla uvést, že tento je schopen ukládat si do paměti prožité situace a s odstupem času je reprodukovat v hrubých a podstatných rysech, když nalézací soud s odkazem na závěry znalců dospívá k závěru, že obviněný K. je schopen zapamatovat si verbální materiál, byť by mohl mít potíže s vybavováním materiálu prožitého a vizuálně zakódovaného.

Nalézací soud ve svém odsuzujícím rozsudku shrnul výpověď znalkyně PhDr. Heleny Khulové a v souvislosti s předcházejícím uvedl, že „ [t]estové vyšetření u obžalovaného vykazuje oslabenou manipulaci s paměťovými záznamy, vázne schopnost zpracování nových informací. Zjištěný kognitivní deficit však nezpochybňuje schopnost obžalovaného rozumět prožitým situacím, ukládat si je do paměti a s odstupem času reprodukovat v hrubých a podstatných rysech“ (srov. str. 18 odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu). Při hodnocení jednotlivých důkazů nalézací soud k uvedenému uvedl, že „ze závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie, soud nezjistil u uvedeného obviněného [K.] skutečnosti, jež by z medicínského hlediska snižovaly důkazní hodnotu jeho výpovědi. Soud poukazuje na závěry znalců, ze kterých se dobral přesvědčení, že obviněný P. K. je schopen i přes úbytek kognitivních funkcí zapamatovat si verbální materiál, byť by mohl mít potíže s vybavováním si materiálu prožitého a vizuálně zakódovaného. Informace od spoluobviněných byly informacemi verbálními a ty je obviněný K. tedy schopen jak si zapamatovat, tak i reprodukovat“ (srov. str. 22 odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu).

Odvolací soud k této námitce, kterou dovolatel uplatnil už v odvolání, uvádí, že na jedné straně lze přisvědčit obhajobě obviněných (myšleno Z. a Ing. D.), která vyplývá ze znaleckého posudku, že změny ve výpovědích ani paměťové mezery nejsou vysvětlitelné kognitivním deficitem u obviněného K., na druhé straně je podle odvolacího soudu nutné zdůraznit, že K. je podle závěrů týchž znalkyň fixovaný na dominantní myšlenku podplácení, sděluje opakovaně inkriminovanou událost s nepřesnou časovou a místní lokalizací a pozměňováním detailů, avšak nelze na něj na základě psychologického posouzení pohlížet jako na osobu se zcela nevěrohodným stylem referování o prožitých událostech, kdy způsob sdělení inkriminované události zapadá do obrazu osobnosti, intelektu a úrovně jeho kognitivních funkcí (srov. str. 6 napadeného rozsudku odvolacího soudu).

Nejvyšší soud k tvrzení, že skutková zjištění nalézacího soudu týkající se schopnosti obviněného K. zapamatovat si jsou zřetelným opakem obsahu dokazování, uvádí následující. K odkazu dovolatele na konkrétní rozpor v rozsudku nalézacího soudu dovolací soud odkazuje na str. 18 tohoto rozsudku, kde je uvedeno, že „pro úbytek kognitivních funkcí se dá očekávat, že obviněný bude mít potíže zapamatovat si verbální materiál – co lidé říkají, nebo co čte. Neměl by však mít výraznější problémy s vybavováním si materiálu prožitého a vizuálně zakódovaného.“ Toto odpovídá výpovědi znalkyně PhDr. Heleny Khulové učiněné při hlavním líčení konaném dne 23. 3. 2015, v níž mimo jiné uvedla, že obviněný K. z krátkodobé do dlouhodobé paměti přenáší to, co přečte, nebo co slyší, ale neměl by mít problém u toho, co skutečně prožil (srov. č. l. 403 spisu), stejně tak to odpovídá obsahu znaleckého posudku, ze kterého plyne, že obviněný K. „bude mít potíže se zapamatováním verbálního materiálu, co mu lidé říkají nebo co čte“ (srov. str. 34 znaleckého posudku na č. l. 366 spisu). Při hodnocení pak nalézací soud dospěl k závěru, že z výpovědí znalců vyplývá, že obviněný „P. K. je schopen i přes úbytek kognitivních funkcí zapamatovat si verbální materiál, byť by mohl mít potíže s vybavováním si materiálu prožitého a vizuálně zakódovaného. Informace od spoluobžalovaných byly informacemi verbálními a ty je obviněný K. tedy schopen jak si zapamatovat, tak i reprodukovat“ (srov. str. 22 rozsudku nalézacího soudu). Z právě uvedeného je patrné, že nalézací soud vycházel při hodnocení důkazů ze zcela opačného závěru, než který vyplývá z provedeného znaleckého zkoumání a výpovědi znalkyně, totiž že P. K. nemá mít problémy se zapamatováním si verbálního materiálu. Je třeba přisvědčit dovolateli, že nalézací soud není odborně vybaven, aby polemizoval s odbornými závěry znalkyň či tyto zcela zpochybnil. Navíc nalézací soud nijak nevysvětluje, proč zcela překvapivě dospívá k opačnému závěru o schopnosti obviněného K. zapamatovat si verbálně získaný materiál, než k jakému dospěly znalkyně v rámci znaleckého zkoumání. K tomu je třeba ještě dodat, že Ústavní soud již v minulosti zformuloval zásadu zákazu tzv. deformace důkazu, tedy vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného důkazu. Jinak řečeno, Ústavní soud zformuloval zásadu, že předpokladem náležitého a také ústavně souladného hodnocení důkazu je, aby informace z hodnoceného důkazu zůstala bez jakékoli deformace v procesu jeho hodnocení zachována a výlučně jen jako taková se promítla do vlastního vyhodnocení jako konečného úsudku soudu (srov. nález Ústav