Nejvyšší soud 5 Tdo 326/2014 – Trestný čin účasti na zločinném spolčení

5 Tdo 326/2014-258

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 9. 2014 o dovolání obviněného J. Š. , obviněného R. P. , obviněného J. K. , obviněného D. P. , obviněného J. M. , obviněného J. Š. , obviněného M. K. , obviněného P. Z. , a obviněného D. P. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 4. 2012, sp. zn. 3 To 76/2011, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 50 T 4/2006, t a k t o :

Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 50 T 4/2006, byli obvinění J. Š. , R. P. , J. K. , D. P. , M. B. J. , J. M. , T. P. , D. P. , J. Š. , M. K. , J. G. , dříve K. , V. R. a P. Z. pod bodem I. výroku rozsudku uznáni vinnými trestným činem účasti na zločinném spolčení podle § 163a odst. 1 trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zák.“) a zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zákoník“), pod bodem II. výroku rozsudku byli obvinění J. Š. , R. P. , J. K. , D. P. , M. B. J. , J. M. , T. P. , M. K. , J. G. , V. R. a P. Z. uznáni vinnými trestným činem porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle § 150 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. spáchaného formou spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., pod bodem III. výroku rozsudku byli obvinění J. Š. , R. P. , J. K. , D. P. , M. B. J. , J. M. , T. P. , M. K. , J. G. , V. R. a P. Z. uznáni vinnými trestným činem padělání a pozměňování nálepek k označení zboží nebo předmětů dokazujících splnění poplatkové povinnosti podle § 145a odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák. dílem dokonaného a dílem nedokonaného ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. spáchaného formou spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., a pod bodem IV. výroku rozsudku byl obviněný J. M. sám uznán vinným trestným činem nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák.

Za tyto trestné činy byl obviněný J. Š. odsouzen podle § 43 odst. 1 a § 240 odst. 3 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) roků. Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech a v zákazu výkonu samostatného podnikání v oboru obchodní činnosti na dobu 5 (pěti) roků. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 300 denních sazeb po 1 000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl stanoven pro případ, že nebude peněžitý trest vykonán ve stanovené lhůtě, náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Obviněný R. P. byl odsouzen podle § 43 odst. 1 a § 240 odst. 3 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) roků a 6 (šesti) měsíců. Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 300 denních sazeb po 1 000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl stanoven pro případ, že nebude peněžitý trest vykonán ve stanovené lhůtě, náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Obviněný J. K. byl odsouzen podle § 43 odst. 1 a § 240 odst. 3 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) roků a 6 (šesti) měsíců. Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech a v zákazu výkonu samostatného podnikání v oboru obchodní činnosti na dobu 5 (pěti) roků. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 300 denních sazeb po 1 000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl stanoven pro případ, že nebude peněžitý trest vykonán ve stanovené lhůtě, náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Obviněný D. P. byl odsouzen podle § 43 odst. 1 a § 240 odst. 3 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) roků. Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu samostatného podnikání na dobu 5 (pěti) roků. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 300 denních sazeb po 700 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl stanoven pro případ, že nebude peněžitý trest vykonán ve stanovené lhůtě, náhradní trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců. Obviněný M. B. J. byl odsouzen podle § 43 odst. 1 a § 240 odst. 3 a § 58 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků, podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl jeho výkon odložen na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) roků. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 300 denních sazeb po 700 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl stanoven pro případ, že nebude peněžitý trest vykonán ve stanovené lhůtě, náhradní trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců. Obviněný J. M. byl odsouzen podle § 43 odst. 1 a § 240 odst. 3 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) roků a 6 (šesti) měsíců. Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 300 denních sazeb po 700 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl stanoven pro případ, že nebude peněžitý trest vykonán ve stanovené lhůtě, náhradní trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců. Obviněný T. P. byl odsouzen podle § 43 odst. 1 a § 240 odst. 3 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) roků. Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 300 denních sazeb po 500 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl stanoven pro případ, že nebude peněžitý trest vykonán ve stanovené lhůtě, náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců. Obviněný D. P. byl odsouzen podle § 43 odst. 2 a § 240 odst. 3 tr. zákoníku k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) roků a 6 (šesti) měsíců. Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 300 denních sazeb po 500 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl stanoven pro případ, že nebude peněžitý trest vykonán ve stanovené lhůtě, náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2006, sp. zn. 41 T 7/2005, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Obviněný J. Š. byl odsouzen podle § 43 odst. 1, § 240 odst. 3 a § 58 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) roků. Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb po 500 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl stanoven pro případ, že nebude peněžitý trest vykonán ve stanovené lhůtě, náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 měsíců. Obviněný M. K. byl odsouzen podle § 43 odst. 1 a § 240 odst. 3 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) roků. Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu samostatného podnikání v oboru obchodní a hostinské činnosti na dobu 5 (pěti) roků. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 300 denních sazeb po 500 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl stanoven pro případ, že nebude peněžitý trest vykonán ve stanovené lhůtě, náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců. Obviněný J. G. byl odsouzen podle § 43 odst. 1 a § 240 odst. 3 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) roků. Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 300 denních sazeb po 500 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl stanoven pro případ, že nebude peněžitý trest vykonán ve stanovené lhůtě, náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců. Obviněný V. R. byl odsouzen podle § 43 odst. 1 a § 240 odst. 3 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) roků. Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu samostatného podnikání v oboru obchodní činnosti na dobu 5 (pěti) roků. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 300 denních sazeb po 500 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl stanoven pro případ, že nebude peněžitý trest vykonán ve stanovené lhůtě, náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců. Obviněný P. Z. byl odsouzen podle § 43 odst. 1 a § 240 odst. 3 a § 58 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) roků. Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu samostatného podnikání v oboru obchodní činnosti na dobu 5 (pěti) roků. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 300 denních sazeb po 500 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl stanoven pro případ, že nebude peněžitý trest vykonán ve stanovené lhůtě náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 měsíců.

Naproti tomu byli obvinění P. S. , J. L. , Ing. F. B. a P. S. podle § 226 písm. b) tr. ř. a obviněný I. F. podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěni obžaloby státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 23. 5. 2006, sp. zn. 2 VZV 8/2005, pro skutek, v němž obžaloba spatřovala trestný čin účasti na zločinném spolčení podle § 163a odst. 1 tr. zák. a trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, dílem nedokonaného ve stadiu přípravy podle § 7 odst. 1 k § 148 odst. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zák. a podle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zák., neboť v případě obviněných P. S. , J. L. , Ing. F. B. a P. S. není v žalobním návrhu označený skutek trestným činem a v případě obviněného I. F. nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obviněný.

Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený PHILIP MORRIS Products, S. A.. se sídlem Quai Jeanrenaud 3, 2000 Neuchatel, Švýcarsko, odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Vrchní soud v Praze, který projednal odvolání obviněných J. Š. , R. P. , J. K. , D. P. , J. M. , T. P. , D. P. , J. Š. , J. G. , V. R. a P. Z. , jako soud odvolací, rozhodl rozsudkem ze dne 16. 4. 2012, sp. zn. 3 To 76/2011, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b, d), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celé odsuzující části a ve výroku o náhradě škody. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněné J. Š. , R. P. , J. K. , D. P. , M. B. J. , J. M. , T. P. , D. P. , J. Š. , M. K. , J. G. , dříve K. , V. R. a P. Z. uznal vinnými, že

v přesně nezjištěnou dobu nejméně od roku 2004 až do 26. května 2005 na různých místech, ačkoli k takové činnosti neměli povolení příslušného celního úřadu České republiky v podobě rozhodnutí o povolení k dovozu a přijímání tabákových výrobků podle §§ 108, 109 zákona číslo 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ani rozhodnutí příslušného živnostenského úřadu, shromažďovali tabák a další komponenty k výrobě cigaret, zejména filtry, pásky, balící papír, obalové kartony, krabičky a další materiál, přičemž takto si připravili nejméně 2.893,05 kg přířezů kartonů, 654,25 kg archů přířezů na kartony, 3.965,65 kg přířezů krabiček, 3.144,20 kg archů k výrobě krabiček na cigarety, 3.710,10 kg alu fólií, 1.638,70 kg celofánu, 1.549,70 kg cigaretového papíru, 8.565,05 kg korku s potiskem různých značek cigaret, 76,85 kg odtrhávací pásky, 2.654,80 kg tzv. košilek do krabiček, 1.740 kg lepidla, 231.000 ks nálepek na kartony se značkou Camel filters a nejméně 12.691 kg tabáku určeného ke kouření, v úmyslu továrním způsobem, za použití jednoúčelového technologického výrobního stroje na výrobu cigaret značky OM 38782 Hauni Werke, stroje na výrobu cigaretových filtrů značky KDF výrobce Hauni Werke, dále stroje tzv. páračky na likvidaci vadných či zmetkových cigaret a nejméně 3 kusů balících strojů, vyrábět po živnostensku a hromadně cigarety a v úmyslu tyto ve větším množství jako nezdaněné výrobky podléhající spotřební dani podle § 1 odst. 2 písm. e), § 101 zák. č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, a podle § 36 zák. č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, uvést do volného daňového oběhu na území České republiky, případně na území dalších států Evropské unie, a vedeni tímto úmyslem uvedeným způsobem vyrobili nejméně 11.396.305 ks cigaret, přičemž tabákové výrobky a další shromážděné polotovary postačovaly k výrobě dalšího velkého množství cigaret, k čemuž v důsledku zákroku Policie České republiky a dalších orgánů činných v trestním řízení provedeného dne 26. května 2005 nedošlo, přičemž o nabytí uvedeného množství tabáku, počtu vyrobených cigaret a dalších skutečnostech nepodali přiznání ke spotřební dani podle zák. č. 353/2003 Sb., ani k dani z přidané hodnoty podle zák. č. 235/2004 Sb., a tohoto jednání se dopustili tak, že obvinění J. Š. a J. K. úmyslně založili a řídili skupinu, jejímiž členy byli spoluobvinění R. P. , D. P. , M. B. J. , J. M. , T. P. , D. P. , J. Š. , M. K. , J. G. , V. R. , P. Z. a zemřelý R. R. , přičemž vlastní činnost spočívala v tom, že v uvedené době zejména v P. , Ch. a Č. , okres L. , v P. – S. , K L. v M. P. , okres K. , v P. , N. P. , v Ř. u P. , F. , soustřeďovali označené suroviny a další komponenty nezbytné pro výrobu cigaret a z těchto vyráběli bez povolení cigarety, které vzápětí s cílem se ziskem je prodat bez jakéhokoli daňového zatížení uváděli rovněž z připomenutých míst do volného oběhu zejména tak, že dne 20. ledna 2005 kolem 20:20 hod. u obce D. , okres B. , v úseku km ..... dálnice D1 převážel obviněný T. P. v nákladním motorovém vozidle značky ....... nejméně 3.218.800 ks cigaret různých značek, dále dne 8. 3. 2005 v P. ve Spolkové republice Německo převáželi v nákladním motorovém vozidle značky Renault Midlum RZ ........, majitele L. V. , celkem 400 tisíc ks cigaret, které však v České republice nepodléhaly dani a dále tyto cigarety a tabák určený k jejich výrobě a k další distribuci skladovali, a to v domě č. p. ......... Ř. u P. v ulici F. , uživatele obviněného V. R. , kde uskladnili 7.620 ks cigaret, v domě R. R. v Č. uskladnili 760 ks cigaret, v neoznačeném objektu na parcele č. ... v katastru obce M. P. uskladnili 2.343 kg tabáku, ve skladovém objektu č. p. ..... v ulici K L. v P. S. uskladnili 7.862.000 ks cigaret, v domě č. p. ... v Č. uskladnili 17.525,35 kg tabáku, v domě č. p. ...... v P. uskladnili nejméně 931.620 ks cigaret a 2.607 kg tabáku, v objektu skladu společnosti Vsetín Premie Group, par. č. .......... uskladnili 24.120 kg tabáku, když z celkového uvedeného množství tabáku bylo toliko 12.691 kg tabáku určeného ke kouření, přičemž na distribuci těchto cigaret a zpracování tabáku a komponent k jejich výrobě se podíleli za použití různých motorových vozidel obvinění R. P. , D. P., M. K. , J. G. , T. P. , P. Z. , J. M. , V. R. , D. P. a zemřelý R. R. , za současného použití různých elektronických komunikačních přístrojů a zařízení a dodržování pravidel ostrahy, bezpečnosti a konspirace, na jejichž provádění se účastnili zejména obvinění R. P. a P. Z. , přičemž samotná výroba cigaret byla prováděna na základě pokynů obviněných J. Š. , R. P. , D. P. a J. M. na různých místech okresu L. , zejména v Ch. , kde bylo umístěno, provozováno a zajištěno strojní zařízení, o jehož chod a údržbu se staral obviněný M. B. J. a kde byly baleny vyrobené cigarety za přispění dalších osob, obviněný J. K. se dále podílel na zajišťování nákupu komponentů potřebných pro výrobu cigaret, zejména samotného tabáku, cigaretového papíru, přířezů na výrobu krabiček a kartonů, hliníkových a polyethylenových fólií, z nichž následně vyrobené a příslušnými obaly a komponenty opatřené cigarety byly předávány k další distribuci a nelegálnímu prodeji vybraným odběratelům a ke konečné spotřebě, což zajišťovali obvinění J. G. , M. K. , V. R. a rovněž J. K. a obviněný J. Š. se podílel obstaráváním vzorků cigaret a zajišťováním používaných motorových vozidel, a tímto jednáním způsobili České republice škodu na spotřební dani stanovené u cigaret ve výši 10.712.526,70 Kč a na dani z přidané hodnoty ve výši 3.721.958 Kč, tedy celkem daňovou škodu ve výši 14.434.484,70 Kč,

čímž spáchali pod bodem I. všichni obvinění zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, pod bodem II. obvinění J. Š. , R. P. , J. K. , D. P. , M. B. J. , J. M. , T. P. , M. K. , J. G. , V. R. a P. Z. trestný čin porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle § 150 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. dílem dokonaný a dílem ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. spáchaného formou spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., pod bodem III. obvinění J. Š. , R. P. , J. K. , D. P. , M. B. J. , J. M. , T. P. , M. K. , J. G. , V. R. a P. Z. trestný čin padělání a pozměňování nálepek k označení zboží nebo předmětů dokazujících splnění poplatkové povinnosti podle § 145a odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zák. dílem dokonaný a dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. spáchaného formou spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. a pod bodem IV. obviněný J. M. sám trestný čin nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák.

Za tuto trestnou činnost byl obviněný J. Š. odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) roků. Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech a v zákazu výkonu samostatného podnikání v oboru obchodní činnosti na dobu 5 (pěti) roků. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 300 denních sazeb po 1 000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl stanoven pro případ, že nebude peněžitý trest vykonán ve stanovené lhůtě, náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Obviněný R. P. byl odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) roků. Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 300 denních sazeb po 1 000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl stanoven pro případ, že nebude peněžitý trest vykonán ve stanovené lhůtě, náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Obviněný J. K. byl odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) roků. Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech a v zákazu výkonu samostatného podnikání v oboru obchodní činnosti na dobu 5 (pěti) roků. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 300 denních sazeb po 1 000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl stanoven pro případ, že nebude peněžitý trest vykonán ve stanovené lhůtě, náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Obviněný D. P. byl odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) roků. Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazuje do věznice s dozorem. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu samostatného podnikání na dobu 5 (pěti) roků. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 300 denních sazeb po 700 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl stanoven pro případ, že nebude peněžitý trest vykonán ve stanovené lhůtě, náhradní trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců. Obviněný M. B. J. byl odsouzen podle § 240 odst. 3 a § 58 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl jeho výkon podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) roků. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 300 denních sazeb po 700 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl stanoven pro případ, že nebude peněžitý trest vykonán ve stanovené lhůtě, náhradní trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců. Obviněný J. M. byl odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) roků a 6 (šesti) měsíců. Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 300 denních sazeb po 700 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl stanoven pro případ, že nebude peněžitý trest vykonán ve stanovené lhůtě, náhradní trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců. Obviněný T. P. byl odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku a § 58 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 5 (pěti) roků. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 300 denních sazeb po 500 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl stanoven pro případ, že nebude peněžitý trest vykonán ve stanovené lhůtě, náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců. Obviněný D. P. byl odsouzen podle § 250 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) roků. Podle § 39a odst. 3 tr. zák. byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle § 53 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 150 000 Kč. Podle § 54 odst. 3 tr. zák. mu byl stanoven pro případ, že nebude peněžitý trest vykonán ve stanovené lhůtě, náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2006, sp. zn. 41 T 7/2005, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Obviněný J. Š. byl odsouzen podle § 240 odst. 3 a § 58 odst. 1 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků. Podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb po 500 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl stanoven pro případ, že nebude peněžitý trest vykonán ve stanovené lhůtě, náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 měsíců. Obviněný M. K. byl odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku a § 58 odst.1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) roků. Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 300 denních sazeb po 500 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl stanoven pro případ, že nebude peněžitý trest vykonán ve stanovené lhůtě, náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců. Obviněný J. G. byl odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku a § 58 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) roků. Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 300 denních sazeb po 500 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl stanoven pro případ, že nebude peněžitý trest vykonán ve stanovené lhůtě, náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců. Obviněný V. R. byl odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku a § 58 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) roků. Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu samostatného podnikání v oboru obchodní činnosti na dobu 5 (pěti) roků. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 300 denních sazeb po 500 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl stanoven pro případ, že nebude peněžitý trest vykonán ve stanovené lhůtě, náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců. Obviněný P. Z. byl odsouzen podle § 240 odst. 3 a § 58 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků. Podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu samostatného podnikání v oboru obchodní činnosti na dobu 5 (pěti) roků. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 300 denních sazeb po 500 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl stanoven pro případ, že nebude peněžitý trest vykonán ve stanovené lhůtě náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 měsíců.

Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený PHILIP MORRIS Products, S. A., se sídlem Quai Jeanrenaud 3, 2000 Neuchatel, Švýcarsko, odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn. Podle § 256 tr. ř. bylo odvolání státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze zamítnuto.

Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 4. 2012, sp. zn. 3 To 76/2011, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 50 T 4/2006, podali dovolání obviněný J. Š. prostřednictvím obhájce JUDr. Zdeňka Weiga, obviněný R. P. prostřednictvím obhájce JUDr. Petra Stoklasy, obviněný J. K. prostřednictvím obhájkyně Mgr. Leony Žákové, obviněný D. P. prostřednictvím obhájce Mgr. Jakuba Kučery, obviněný J. M. prostřednictvím obhájce Mgr. Jakuba Schejbala, obviněný J. Š. prostřednictvím obhájce JUDr. Eduarda Bruny, Ph. D., obviněný M. K. prostřednictvím obhájce JUDr. Jana Žateckého, obviněný P. Z. prostřednictvím obhájců JUDr. Josefa Monsporta a Mgr. Marie Klinerové a D. P. prostřednictvím obhájce Mgr. Tomáše Grepla.

Obviněný J. Š. podal dovolání z důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Celé dovolání jmenovaného obviněného je postavené na jeho nesouhlasu s tím, jak soudy nižších stupňů, zejména potom soud nalézací, s jehož závěry se ztotožnil soud odvolací, určily škodu na spotřební dani a na dani z přidané hodnoty, přičemž celkovou daňovou povinnost určily ve výši 14.434.484,70 Kč. Dovolatel obsáhle odkázal na odůvodnění svého odvolání, v němž konkrétně namítal, že nalézací soud při stanovení výše škody vycházel z toho, že veškerý tabák dovezený na konci roku 2003 společností G 2580, s. r. o., z Vietnamu, celkem 16 tun, byl použit k rozvažování do spotřebitelského balení pod názvem Aljaška o různé hmotnosti. Tak tomu však není. Jak je uvedeno ve znaleckém posudku č. 1/2009 vypracovaném soudní znalkyní v oboru ekonomika Mgr. Janou Řehákovou, dovezla společnost G 2580, s. r. o., dne 9. 8. 2004 z Bulharska 4.000 kg řezaného cigaretového tabáku a dne 23. 11. 2004 pak tato společnost dovezla z Polska 3.000 kg řezaného cigaretového tabáku, přičemž tento tabák byl uskladněn v daňovém skladu povoleném Celním ředitelstvím Praha a byl použit k výrobě tabáku Aljaška ve spotřebitelském balení po 40 g, přičemž z něho bylo v období od 21. 10. 2004 do 29. 11. 2004 vyrobeno celkem 40.008 ks spotřebitelského balení, na které byly zakoupeny od Celního úřadu Kutná Hora tabákové nálepky, a tak bylo spotřebováno 1.762,26 kg tabáku. Po těchto výrobách činil zůstatek cigaretového tabáku v daňovém skladě, který byl dále použitelný celkem 5.399,68 kg a 161,94 kg tabákového odpadu, celkem tedy zůstalo v daňovém skladu uloženo 5.561,62 kg tabáku. Z toho lze vyvodit závěr, že cigaretový tabák Aljaška byl vyráběn výhradně z tabáku umístěného v daňovém skladu a k jeho výrobě nebyl použit tabák dovezený koncem roku 2003 z Vietnamu. Jediným důkazem soudu pro to, že tabák dovezený z Vietnamu byl zpracován jako tabák Aljaška ve spotřebitelských baleních, je tvrzení obviněného P. , že tento tabák byl výlučně zpracován jako tabák Aljaška ve spotřebitelských baleních; dovezeno však bylo 16.000 kg a na výrobu spotřebitelského balení tabáku Aljaška bylo prokazatelně použitou pouze 1.762,26 kg tabáku. Z toho vyplývá, pomineme-li to, že spotřebitelská balení Aljaška byla vyrobena v daňovém skladu z tabáku dovezeného z Bulharska a Polska, že na výrobu cigaret bylo možno použít ještě 14.237,26 kg tabáku dovezeného z Vietnamu, ze kterého spotřební daň i daň z přidané hodnoty zaplaceny byly. Obsahuje-li jedna cigareta 0,75 g tabáku, pak by tento zbytek vietnamského tabáku mohl být použit k výrobě cca 19 mil. kusů cigaret a při potřebě l g tabáku na jednu cigaretu pak 14.237.260 kusů cigaret. Zajištěno však bylo 11.396.305 kusů cigaret různých značek, u nichž by spotřební daň činila 10.712.526,70 Kč, daň z přidané hodnoty u těchto cigaret činila částku 3.721.958 Kč, tzn. daně celkem činí u zajištěných cigaret 14.424.484 Kč, což je částka, která podle soudu představuje daňový únik. Z uvedeného není zřejmé, jak soud dospěl k závěru, že nejméně část zajištěného tabáku pochází z již zdaněného dovozu, ale již nelze rozhodnout, jaká část tabáku z Vietnamu byla užita ke svému účelu – rozvažování do spotřebitelského balení, když z výše uvedeného vyplývá, že zajištěné cigarety byly vyráběny výhradně z vietnamského, již zdaněného tabáku a spotřebitelské balení tabáku Aljaška bylo vyrobeno v daňovém skladu z tabáku dovezeného z Bulharska a Polska. Budeme-li vycházet z toho, že k výrobě cigaret i spotřebitelského balení tabáku Aljaška byl požit výhradně tabák dovezený z Vietnamu (opak prokázán nebyl), pak lze uzavřít, že veškeré zajištěné cigarety byly vyrobeny z již zdaněného vietnamského tabáku. Z tohoto zbytku vietnamského tabáku bylo možno vyrobit více cigaret, než kolik jich bylo zajištěno, je tedy zřejmé, že pokud „další zdanění tohoto z Vietnamu dovezeného tabáku by bylo v právu zakázaným dvojím zdaněním“ (citace z odůvodnění rozsudku), tak takový stav nelze připustit. Z tohoto důvodu nelze proto souhlasit s tím, že by jednáním obviněných byla způsobena škoda, uvedená v napadeném rozsudku. Budeme-li vycházet z množství zajištěných cigaret a z toho, že byly vyrobeny z již zdaněného vietnamského tabáku, přičemž další zdanění tohoto tabáku by bylo v právu zakázaným dvojím zdaněním, pak činí-li celková daň (tzn. spotřební daň i daň z přidané hodnoty) vyměřená a také celním úřadem vybraná z dovezeného vietnamského tabáku 9.600.496 Kč (z toho spotřební daň 7.720.000 Kč a daň z přidané hodnoty 1.880.496 Kč). Odečteme-li od celkové výše daně u 11.396.305 ks zajištěných cigaret, která činí celkem 14.434.484 Kč, částku spotřební daně a daně z přidané hodnoty z vietnamského tabáku již zaplacenou, tzn. 9.600.496 Kč, pak by škoda ve formě nezaplacené daně činila 4.833.988 Kč, což je podle § 138 odst. 1 tr. zákoníku značná škoda, nikoliv škoda velkého rozsahu. Soud však neakceptoval tuto námitku obhajoby, vyplývající ze znaleckého posudku Mgr. Řehákové, ani další námitku vyplývající ze znaleckého posudku Ing. Pěkného, a jeho vystoupení před soudem, kterou uplatnila obhajoba, a to sice, že by daňový únik měl být zjišťován toliko z cigaret, jež měl tento znalec při znaleckém zkoumání k dispozici. Ing. Pěkný dohledal ve skladech celní správy pouze 869.600 ks cigaret, které podrobil zkoumání a určil, že jsou vyrobeny z tabáku ke kouření a měly být zdaněny jinou sazbou. Zbývající cigarety do množství, které byly zajištěny při domovních a jiných prohlídkách, se ve skladu celní správy nenacházely, a protože z nich nikdo při zajištění v roce 2005 neodebral vzorky, nikdo dnes není schopen znalecky potvrdit, zda byly vyrobeny z tabáku ke kouření a zda tedy podléhaly vůbec spotřební dani. Pro výše uvedený závěr svědčí mimo jiné také to, že nebylo prokázáno nabytí jiného tabáku ke kouření, než tabáku dovezeného v roce 2003 z Vietnamu, celkem 16 tun, a v roce 2004 z Bulharska a Polska, celkem 7 tun, a ani ze znaleckého posudku a výslechu znalce z oboru strojírenství Ing. Jindřicha Zoula před soudem, nelze zjistit, od kdy byla linka na výrobu cigaret zprovozněna tak, aby bylo možno vyrábět hotový výrobek, tzn. krabičky po 20 kusech cigaret zabalené do kartonku po 20 krabičkách.

Dovolatel svůj mimořádný opravný prostředek doplnil o znalecký posudek č. 20139, vypracovaný Mgr. Vladimírem Leinem, MBA, jeho podstatný obsah v dovolání ocitoval a uzavřel, že při variantě I. vycházel znalec ze zajištěného množství cigaret, tzn. z 11.396.350 ks cigaret: 11.396.350 ks cigaret x 1 g tabáku = 11.396,30 kg tabáku; spotřební daň = 11.396,30 kg tabáku x 482,50 Kč/kg = 5.498.714,75 Kč, daň z přidané hodnoty = 11.396,30 kg tabáku x 117,53 Kč = 1.339.407,14 Kč, takže celková daň činí 6.838.121,89 Kč. Protože tato částka daně již byla vyměřena a vybrána z cigaretového tabáku dovezeného z Vietnamu, bude odečtena od celkové daně vypočtené podle zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů. Spotřební daň a daň z přidané hodnoty z 11.396.350 ks cigaret vypočtené podle zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů, činila celkem 14.424.484 Kč, takže rozdíl u výše uvedených daní činí: 14.424.484 Kč – 6.838.121,89 Kč = 7.586.362,14. Proto znalec uzavřel, že celková daňová povinnost (daňový únik) činí celkem 7.586.362,14 Kč. Pokud jde o variantu II. činí pak daňová povinnost částku 692.371,54 Kč, což vlastně vyplývá z počtu cigaret, které byly znalci Ing. Pěknému předloženy ke zkoumání. Zbývající cigarety totiž nikdo nezkoumal a nepotvrdil tedy, že byly vyrobeny z tabáku určeného ke kouření.

Závěrem svého mimořádného opravného prostředku obviněný J. Š. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst.1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 4. 2012, sp. zn. 3 To 76/2011, a podle § 2651 odst. 1 tr. ř. věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze. Obviněný rovněž ve svém přípise ze dne 24. 8. 2012 sdělil prostřednictvím svého obhájce, že souhlasí s projednáním svého dovolání v neveřejném zasedání.

Obviněný R. P. podal dovolání z důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolatel má za to, že absentuje subjektivní stránka skutkové podstaty trestných činů, tedy úmysl podílet se na údajné trestné činnosti, jakož i objektivní stránka trestných činů a zločinu, když neexistuje žádný důkaz, který by potvrzoval účast obviněného na údajné trestné činnosti. K tomu obviněný dodává, že každý znak skutkové podstaty trestného činu musí být předmětem dokazování a je nepřípustné na základě nedostačující důkazní situace učinit závěr o vině obviněného. V této souvislosti obviněný konstatuje že nebyla naplněna základní zásada trestního řízení, a to zásada materiální pravdy podle ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., tudíž nebyl spolehlivě zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Soud prvního stupně, ani soud odvolací, se nikterak nevypořádal se skutečností, že odsouzený J. se může s ohledem na své procesní postavení hájit způsobem, jaký uzná za vhodný, což může být i uvedení nepravdivé informace, či zkreslené informace pod vlivem nedostatku poznatků, což může mít neblahý vliv na ostatní zúčastněné, jakož ani se skutečností, že obviněný prováděl v uvedených nemovitostech podnikatelskou činnost spočívající v dřevovýrobě a zároveň také na požádání „ostrahu“ a bezpečnostní doprovod přepravy zboží, přičemž taková činnost je zcela legální v případě převozu dražšího zboží.

Následně dovolatel namítal výši škody a poukázal na rozdíly ve znaleckých posudcích provedených v řízení. Dovolatel vycházel z totožné argumentace jako obviněný J. Š. , přičemž v závěru rovněž poukázal na znalecký posudek č. 20139, vypracovaný Mgr. Vladimírem Leinem, MBA.

Ve zbytku svého dovolání obviněný R. P. upozornil na to, že soud prvního stupně, jakož ani soud odvolací, dále nikterak nevyvrátily obhajobu obviněného, že se nemohl dopustit vytýkaných skutků, jelikož v prostorách objektu P. , kde měla být provozována výroba tabákových výrobků, nikdy nebyl a nebyl předložen jediný důkaz o tom, že by o činnosti údajně prováděné v tomto objektu věděl, což zakládá důvodné pochybnosti v otázce posouzení jeho viny. Pokud se tedy týče deklarování viny obviněného zejména ve vztahu k bodu II. a III. rozsudku, pak zde postupoval soud zcela svévolně, v rozporu se zásadou „in dubio pro reo“. Důkazní nouze však není a ani nemůže být důvodem k domyšlení si skutkového stavu, který pak soudy kvalifikují jako trestnou činnost. V takovém případě se jedná nikoliv o volné hodnocení důkazů, nýbrž o svévoli soudu (jak vyplývá i z nálezu Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 464/99, a nálezu Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 455/05). Z konstantní judikatury Ústavního soudu se podává, že princip presumpce neviny vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese důkazní břemeno a pokud existuje pochybnost, je třeba ji vykládat ve prospěch obžalovaného (nález Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 1975/2008), kdy v tomto případě s ohledem na shora uváděné skutečnosti pochybnosti beze zbytku vyvstávají.

Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 4. 2012, sp. zn. 3 To 76/2011, a podle ustanovení § 2651 odst. 1 tr. ř. věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí. Obviněný R. P. prostřednictvím svého obhájce zaslal sdělení datované 11. 9. 2012, v němž uvádí, že nesouhlasí s tím, aby jeho dovolání bylo projednáváno v neveřejném zasedání.

Obviněný J. K. uplatnil ve svém mimořádném opravném prostředku dovolací důvody podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Dovolání směřuje proti výroku o vině, zvolené právní kvalifikaci, trestu a výroku o náhradě škody. Dovolatel v podrobnostech dále uvedl, že výrobky potřebné na výrobu cigaret skladovali a uváděli do volného oběhu různí obvinění, nikoli však dovolatel. Samotná výroba cigaret byla prováděna na různých místech různými osobami, mezi nimiž však odvolací soud v souladu se skutečností dovolatele neuvádí.

Na počátku roku 2004, kdy se podle soudů obou stupňů měl dovolatel a další osoby (spoluobvinění) začít dopouštět souzené trestné činnosti, nebyl zákon o dani z přidané hodnoty č. 235/2004 Sb., ještě ani schválen, tedy první tři měsíce roku 2004 vůbec neexistoval. Jestliže tedy měl dovolatel jako obviněný porušit zákon, je nezbytné, aby nalézací soud i soud druhého stupně kvalifikovaly, kterou mimotrestní normu dovolatel vlastně porušil. Ke dni 20. ledna 2005, kdy mělo dojít poprvé k převozu tabákových výrobků nákladním automobilem MAN, platilo, že podle ustanovení § 21 odst. 1 citovaného zákona daň na výstupu je plátce povinen přiznat ke dni uskutečnění zdanitelného plnění, jímž je podle ustanovení § 21 odst. 4 písm. a) citovaného zákona den dodání zboží uvedený v kupní smlouvě, den převzetí zboží nebo den příklepu při veřejné dražbě, případně den vzniku práva užívat zboží nájemcem [§ 21 odst. 3 písm. b) až d) zákona o dani z přidané hodnoty]. Takové zdanitelné plnění však nenastalo a odvolací soud se ani nezmiňuje o tom, že by k uskutečnění takového zdanitelného plnění došlo (a případně kdy). Soudy se rovněž vůbec nezabývaly tím, kdy se dovolatel, případně další obvinění, stali osobami povinnými k dani, a kdy v důsledku překročení výše zákonem stanoveného obratu zaniklo zákonné (!), zákonem stanovené a přiznané, osvobození od daně z přidané hodnoty podle § 6 odst. 1 výše citovaného zákona. Navíc v popisu skutku zcela chybí prvek výnosu, který teprve vede k zániku zákonem přiznaného osvobození od daně z přidané hodnoty. Podle § 94 odst. 1 citovaného zákona č. 235/2004 Sb., ve znění původním i ve znění účinném v lednu 2005, osoba povinná k dani, která má sídlo nebo místo podnikání v tuzemsku a jejíž obrat (tj. výnosy za uskutečněná plnění) přesáhne částku uvedenou v § 6 téhož zákona (tedy milion korun za posledních po sobě jdoucích dvanáct měsíců) se navíc stává plátcem až od prvního dne třetího měsíce následujícího po měsíci, ve kterém překročí stanovený obrat. Je tedy zřejmé, že dovolatel jen stěží mohl krátit daň z přidané hodnoty například v průběhu roku 2004, respektive s ohledem na výše citovaná ustanovení ji nemohl krátit vůbec. Dovolatel dále s odkazem na ustanovení § 94, § 99 a § 101 zákona o dani z přidané hodnoty dovodil, že i pokud by pouhý převoz a skladování cigaret měly být považovány za zdanitelné plnění (což zákon nedovoluje), nemohl by se dovolatel, ani ostatní spoluobvinění dopouštět trestné činnosti od roku 2004 do 26. května 2005, ale až od 26. května 2005.

Dovolatel se dále domnívá, že s ohledem na znění ustanovení § 4 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daní, ve znění pozdějších předpisů, se nestal plátcem spotřební daně. Z hlediska případného zkrácení spotřebních daní však je zcela rozhodující, že soudy obou stupňů přehlédly (ačkoli byla důkazy doložena a prokázána) legální činnosti dovolatele na poli podnikání s tabákovými výrobky. V soudním řízení trestním bylo nadevší pochybnost prokázáno, že dovolatel působil nejprve jako jednatel společností TONAFO, s. r. o., a to až do zániku funkce dnem 5. března 2004, přičemž dovolatel následně působil jako prokurista této společnosti, oprávněný ke všem úkonům spojeným s provozem podniku. V soudním řízení trestním bylo rovněž prokázáno, že od 18. srpna 2003 až do 20. května 2007 byl dovolatel statutárním orgánem, jednatelem, společnosti G 2580, s. r. o. Dovolatel působil také jako prokurista dotyčné společnosti.

Podle rozhodnutí dovolacího soudu, sp. zn. 5 Tdo 130/2010, znaky objektivní stránky zločinu podle § 240 tr. zákoníku musí být podloženy odpovídajícímu závěry o tom, jakou výši příslušné daně měl plátce daně přiznat a zaplatit. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 5 Tdo 1243/2010, pokud nelze zjistit skutečnou výši daňového základu, je povinností odvolacího soudu rozsudek soudu prvního stupně zrušit. Pokud od sebe neoddělí legální podnikání a údajnou trestnou činnost, spočívající v protiprávní výrobě tabákových výrobků, pak ve smyslu rozhodnutí dovolacího soudu pod sp. zn. 5 Tdo 1243/2010, nelze zjistit skutečnou výši daňového základu.

Odvolací soud uložil dovolateli nejpřísnější trest ze všech spoluobviněných. Přitom ve skutkové větě enunciátu svého rozhodnutí konstatuje, že na distribuci (spočívající v rozvezení na různá místa, kde byly výrobky dále skladovány) se podíleli různí obvinění, nikoli však dovolatel. Samotná výroba cigaret byla podle téhož I. bodu skutkové věty enunciátu rozsudku odvolacího soudu prováděna opět na různých místech různými osobami, mezi nimiž však odvolací soud v souladu se skutečností dovolatele opět neuvádí. Dovolatel se domnívá, že tím byly porušeny zásady pro ukládání trestů, stanovené v ustanovení § 39 a násl. tr. zákoníku.

Podle § 39 odst. 3 tr. zákoníku soud přihlédne také k délce řízení, trvalo-li nepřiměřeně dlouho. Odvolací soud sice tuto nepřiměřenost nepřímo ve svém rozhodnutí konstatuje, na druhou stranu však poukazuje na nadměrnou složitost dotyčné trestní věci. Jestliže přípravné řízení bylo provedeno během cca půl roku, není důvodu, aby soud prvního stupně rozhodoval o více než čtyři roky později a odvolací soud po dalších dvou letech (aniž by prováděl dokazování). Dovolatel rovněž odkázal na čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv. Dovolatel taktéž zmínil rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva publikované pod č. 85/2000 Sbírky rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva a na rozsudek ve věci „Barfuss proti České republice,“ který byl oficiálně publikován pod č. 86/2001 Sbírky rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva.

Obviněný J. K. rovněž zmínil, že se soudy dostatečně nevypořádaly s odlišnostmi jednotlivých znaleckých posudků, navíc není zřejmé, že by se na vzniku trestněprávního následku u zvolených právních kvalifikací a ve všech případech podílel, či o nich věděl. A vůbec není zřejmé, že je prokázáno, že by byl spolupachatelem na všech útocích, které jsou předmětem rozhodnutí soudů a nyní dovolání.

Co se týče trestného jednání uvedeného pod bodem II. výroku rozsudku odvolacího soudu dovolatel navíc k již výše uváděné argumentaci musí dodat, že v objektu P. č. p. .. vůbec nikdy nebyl a není ani jeden důkaz o tom, že by o činnosti v tomto objektu vůbec cokoli věděl. Pokud nalézací soud chtěl zahrnout dovolatele do skupiny osob vyjmenovaných pod bodem II. rozsudku a v rozsahu jak učinil, pak nepochybně jeho obhajoba v tomto směru měla být vyvrácena. Dovolatel je přesvědčen, že rozhodnutí soudů nižších stupňů je zatíženo extremním rozporem mezi provedenými důkazy a skutkovým zjištěním. Dovolatel namítá, že extrémní rozpor shledává v tom, že provedené důkazy nesvědčily o tom, že by všechny skutky spáchal a vůbec ne v takovém rozsahu, jak tvrdí napadená soudní rozhodnutí.

V závěru dovolání obviněný J. K. navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 4. 2012, sp. zn. 3 To 76/2011, podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil, a dovolil si z téhož důvodu navrhnout i zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolatel rovněž navrhl, aby Nejvyšší soud před rozhodnutím o dovolání odložil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání. V přípise ze dne 3. 9. 2012 dovolatel sdělil, že žádá, aby jeho dovolání bylo projednáno ve veřejném zasedání.

Dovolatel J. K. rovněž podal doplnění dovolání datované 1. 11. 2012, které došlo Krajskému soudu v Ústí nad Labem dne 5. 11. 1012, v němž konstatuje, že jednání, jež spočívá v opatřování nebo přizpůsobování prostředků, případně jeho organizování trestní zákoník v ustanovení § 20 odst. 1 legálně definuje jako přípravu („jednání, které záleží v úmyslném vytváření podmínek…organizování, opatřováni nebo přizpůsobování prostředků…je přípravou…“). Ostatně i odvolací soud ve svém rozsudku sám uvádí, že si „obžalovaní…takto připravili“. Jednání, spočívající v tom, že si obžalovaní opatřili balicí papír, kartóny, krabice, celofán a především tabák, je tedy jednáním, kterým shromaždovali, opatřovali a přizpůsobovali prostředky ke spáchání trestného činu. Podle judikátu zveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek již pod č. 23/1991 je přípravou trestného činu dokonce odcizení vkladní knížky, pokud se pachatel nepokusil peníze z ní vybrat, opatřování podkladů pro budoucí nesprávné daňové přiznání je podle rozhodnutí zveřejněného dokonce již pod č. 28/1979 citované sbírky přípravou k trestnému činu zkrácení daně. I podle dřívějších komentářů, aktuálních v době, kdy měla trestná činnost dovolatele a dalších osob začít (Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon, Komentář, C. H. Beck, Praha 2003, str. 65), se za přípravu považuje zakoupení různých prostředků, nástrojů nebo materiálů nezbytných ke spáchání trestného činu, případně jejich zapůjčení nebo vyrobení. Jednání, jímž byli dovolatel a další uznáni vinnými, tedy vykazuje znaky přípravy trestného činu. Podle výše citovaného ustanovení § 20 odst. 1 tr. zákoníku je však takové jednání přípravou jen tehdy, jestliže to zákon u příslušného trestného činu výslovně stanoví (obvykle použitím věty: „Příprava je trestná“). Podle ustanovení § 2 odst. 1 tr. zákoníku se trestnost činu posuzuje podle zákona platného v době rozhodování jen tehdy, je-li to pro pachatele příznivější. Podle § 240 tr. zákoníku není příprava k trestnému činu zkrácení daně trestná. V rozsahu, ve kterém se tedy měl dovolatel podílet na opatřování papíru, celofánu, přístrojů, ale také tabáku, není tedy jeho jednání trestné. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 4. 2012, sp. zn. 3 To 76/2011, podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil, a dovolil si z téhož důvodu navrhnout i zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně.

Obviněný D. P. podal dovolání z důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Dovolatel napadl argumentaci odvolacího soudu ohledně vzniklé škody, když v odůvodnění rozsudku uvedeného soudu je plně odkazováno na úvahy Krajského soudu v Ústí nad Labem na straně 154 jeho rozsudku, když tyto označuje za správné a jeho postup při zjištění vzniklé škody za přezkoumatelný, logický a plně respektující zásadu in dubio pro reo. Soud prvního stupně nevzal v úvahu skutečnosti, které vyplynuly ze znaleckého posudku Ing. Pěkného, z jeho výpovědi před soudem, z obsahu výpovědi konzultanta znalce JUDr. Lubomíra Žemličky a zejména z doplnění znaleckého posudku provedeného dne 16. 11. 2009 znalkyní Mgr. Janou Řehákovou a nesprávně v rozporu se zásadou in dubio pro reo dovodil počet padělaných cigaret ve výši 11.396.305 kusů. Nesprávnost postupu soudu prvního stupně je dána zvláště s přihlédnutím ke skutečnosti, že nebylo zjištěno, jaké množství legálně dovezeného a zdaněného tabáku (z Vietnamu, Polska a Bulharska) bylo určeno k výrobě spotřebitelských balení tabáku Aljaška a že tento mohl být použit i na výrobu zajištěných cigaret, které by pak již žádnou daní nebyly zatíženy, jak vyplývá z odpovědi znalkyně Mgr. Jany Řehákové „K otázce č. 2“ doplnění jejího znaleckého posudku ze dne 16. 11. 2009, když zde výslovně uvádí, že „Pokud bychom vycházeli z toho, že zajištěný tabák, který je tabákem ke kouření, je částí tabáku dovezeného z Vietnamu, který byl zdaněn, pak nedojde k žádnému úniku na daních, resp. nevznikla u něho daňová povinnost.“ V důsledku jednostranného hodnocení závěrů znaleckého zkoumání a bez přihlédnutí k obsahu doplnění znaleckého posudku provedeného dne 16. 11. 2009 znalkyní Mgr. Janou Řehákovou, byť jeho vyhotovení bylo v průběhu trestního řízení vyžádáno samotným soudem prvního stupně, došlo k nesouladu mezi skutkovými a právními zjištěními. Nemůže tak obstát závěr soudu o tom, že se dopustil zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku. Správně mělo být přihlédnuto ke skutkovým zjištěním soudu vycházející z výpovědi znalce Ing. Jiřího Pěkného a zejména ze závěrů doplnění znaleckého posudku Mgr. Janou Řehákovou a mělo dojít ke snížení výše škody v souladu s § 138 odst. 1 tr. zákoníku na značnou škodu a tedy i ke změně právní kvalifikace skutku v rámci odsuzujícího rozsudku.

Pokud se týká trestu zákazu činnosti, který byl obviněnému D. P. uložen, dovolatel uvedl, že odvolací soud vycházel ze závěru soudu nalézacího, který v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že dovolatel v rozhodné době vykonával živnostenské oprávnění v oboru dokončovací stavební práce. Tato jím realizovaná podnikatelská činnost ale neměla žádnou, natož pak přímou, souvislosti s jednáním, které mu bylo kladeno za vinu, a které také Vrchní soud v Praze popsal ve výrokové části rozsudku. Podstatou jednání, pro které byl odsouzen, nebylo tapetování, malířské a natěračské práce, montáž těsnění či sklenářské práce, které byly náplní jeho živnosti, ale shromaždování tabáku a komponent k výrobě cigaret, jejich výroba, výroba kolků, opatření ochranných známek a kolků na obaly a distribuce. Není tak naplněna zákonná podmínka uvedená v § 73 odst. 1 tr. zákoníku pro uložení zákazu činnosti v podobě zákazu výkonu samostatného podnikání, tj. neexistuje bezprostřední souvislost mezi dovolatelovým jednáním označeným za trestné s výkonem jeho podnikání. Trestnou činnost dovolatel nepáchal ani výkonem své živnosti, ani mu tato živnost neposkytla k trestné činnosti příležitost. Tento druh trestu tak není vzhledem k popisu skutku, pro který byl odsouzen, přípustný a zakládá tak důvod dovolání podle § 265a odst. 1 písm. h) tr. ř.

Závěrem svého dovolání obviněný D. P. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil dovoláním napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 4. 2012, sp. zn. 3 To 76/2011, a to v rozsahu výroku o vině, jakož i všechna rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a v rozsahu výroku o trestu, a podle § 2651 odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dovolatel současně výslovně prohlásil, že se vzdává účasti na veřejném zasedání o dovolání a souhlasí s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti. Svůj souhlas opětovně udělil rovněž ve sdělení datovaném 28. 8. 2012.

Obviněný J. M. podal dovolání z důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jmenovaný obviněný namítal, že soudy obou stupňů na základě skutkových zjištění nesprávně stanovily výši škody, která je jedním ze základních znaků skutkové podstaty zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku. Nebylo správně kalkulováno s množstvím tabáku nalezeného při prohlídkách, a to buď z důvodu pochybnosti o průběhu odebírání vzorků v přípravném řízení, z důvodu jeho zjevné devastace hnilobnými procesy, nebo z důvodu jeho legálního původu a řádného postupu při jeho dovozu a zdanění. Mgr. Jana Řeháková vypracovala znalecký posudek č. 1/2009, s jehož obsahem se soud prvního stupně pro účely výpočtu škody ztotožnil, když dospěl k závěru o tom, že všechny zajištěné cigarety v počtu 11.396.305 kusů jsou tabákové výrobky, s nimiž je spojena daňová povinnost, že jsou padělané a je s nimi spojena škoda ve výši 14.434.484,70 Kč (spotřební daň ve výši 10.712.526,70 Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 3.721.958 Kč). Dne 16. 2. 2009 vypracoval Ing. Jiří Pěkný znalecký posudek č. 001/2009, ve kterém uvedl, že celkové množství tabákových výrobků v dané trestní věci je 868.600 kusů s tím, že ostatní tabákové výrobky uložené ve skladu nebylo možno identifikovat z důvodu, že originálně zabalené palety nebyly nijak označeny. Z doplnění znaleckého posudku vyhotoveného Mgr. Janou Řehákovou dne 16. 11. 2009 pak k výslovnému dotazu soudu prvního stupně vyplynulo, že pokud by měla vycházet z prokazatelně zjištěných padělaných cigaret, pak by se v úvahu bralo pouze 868.600 kusů cigaret a pak by škoda na spotřební dani činila pouze 817.424 Kč a škoda na dani z přidané hodnoty částku pouze 305.447 Kč, tj. celkem 1.122.871 Kč. Za podstatné považuje obviněný skutečnost, že jiné cigarety, než ty, které byly předmětem znaleckého posudku Ing. Pěkného, nebyly nikdy řádné zkoumány, tj. u zbylých cigaret v počtu kusů 10.527.705 nebylo zjištěno a ani nikdy zjišťováno, zda se jedná o padělky, tj. nelegálně vyrobené výrobky splňující podmínky tzv. „tabákového výrobku“, se kterými je spojován následek v podobě daňového úniku. Soud prvního stupně tak nevzal v úvahu skutečnosti, které vyplynuly ze znaleckého posudku Ing. Pěkného a z doplnění znaleckého posudku provedeného dne 16. 11. 2009 znalkyní Mgr. Janou Řehákovou a nesprávně v rozporu se zásadou in dubio pro reo dovodil počet padělaných cigaret ve výši 11.396.305 kusů. Množství uvedené v rozsudku (a tedy i výše škody) je v hrubém rozporu se skutkovým zjištěním.

Ve vztahu k trestnému činu ad IV. obviněný J. M. namítal, že jeho jednání nelze kvalifikovat jako úmyslný trestný čin, nýbrž jako přestupek na úseku veřejné správy. Jak konstatoval soud prvého stupně, důkazem usvědčujícím obviněného byly pouze výpověď obviněného a znalecký posudek znalce z oboru kriminalistická technika, odvětví balistika pana Zdeňka Hurníka. Jak vyplývá z výpovědi obviněného, pušku nalezl nedlouho před jeho zadržením při výkopových pracích. Šlo o pušku zn. Mauser, tato byla zcela zkorodovaná (jak konstatovali obviněný i znalec) a je tedy vyloučeno, že ji mohl považovat za střelbyschopnou. Ke zbrani nebylo nalezeno střelivo. Ze všech skutkových zjištění dále vyplývá, že (jak soud správně uvedl) se jednalo nejvýše o přechovávání zbraně. Dále jak vyplynulo z dokazování, obviněný byl sportovním střelcem a v jeho domě se nacházela řada legálně držených zbraní. Neměl tedy žádný důvod se nelegálně „dozbrojovat“. Obviněný v této souvislosti namítal, že podle všech uvedených skutkových zjištění nebylo prokázáno, že by pušku použil, upravoval, opatřil náboji nebo jinak použil ke skutečnému „ozbrojení“ své osoby. Navíc žádným důkazem nebyla vyvrácena obhajoba obviněného, že hodlal zbraň jako nález odevzdat, ani vědomí toho, že by mohl považovat zkorodovanou zbraň za střelbyschopnou. Byl tak prokázán pouze jeden formální znak skutkové podstaty trestného činu nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zákona a to úmyslné přechovávání zbraně. Nebyl však prokázán úmysl přechovávat střelbyschopnou zbraň, když nebylo prokázáno, že by obviněný mohl považovat tuto zkorodovanou zbraň za střelbyschopnou. Z provedeného dokazování pak logicky nevyplynul ani úmysl obviněného se nedovoleně ozbrojit, ani materiální znak, a to společenská nebezpečnost jeho jednání (zkorodovanou zbraň pouze položil za skříň). Uvedené jednání tedy odvolací soud měl za povinnost kvalifikovat jako přestupek na úseku zbraní a střeliva podle § 42 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1991 Sb., o přestupcích, v tehdy platném znění, ve spojení s porušením povinnosti ohlásit nález zbraně typu A podle § 68 odst. 2 zákona č. 119/2002, o zbraních a střelivu.

Závěrem svého mimořádného opravného prostředku tak dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil dovoláním napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 4. 2012, sp. zn. 3 To 76/2011, a to v rozsahu bodu I. a IV. výroku o vině, jakož i všechna rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a v rozsahu výroku o trestu, a podle § 2651 odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně se obviněný vzdal práva účasti na veřejném zasedání o dovolání a souhlasil s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti.

Obviněný J. Š. podal dovolání z důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Již z popisu skutku rozsudečného výroku je zřejmé, že v průběhu dokazování, nebylo zjištěno v jednání dovolatele naplnění ani objektivní ani subjektivní stránky trestného činu podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, neboť ze spisového materiálu vyplývá pouze to, že v jednom případě zakoupil v prodejně tabák a přinesl Š. několik kartonů cigaret. Nalézací soud nevzal v úvahu, že nebylo vyvráceno tvrzení dovolatele, že byl Š. oficielně požádán, vyhověl mu jako zaměstnanec zaměstnavateli, aby pro jeho příbuzné mu zakoupil těchto několik kartonů. Dovolatel zdůraznil, že nebyl členem žádné organizované skupiny, neměl ani tušení, že by mělo jít o nějakou skupinu, vytvořenou hlavními pachateli, a navíc kromě J. Š. , J. M. , D. P. , M. K. , P. Z. , ostatní spoluobviněné neznal. To ostatně potvrdilo i důkazní řízení provedené před nalézacím soudem, když spoluobviněný K. , J. , F. , L. , Ing. B. , S. , G. ve svých výpovědích o osobě dovolatele vůbec nehovoří. Byli to pouze P. , R. , M. , kteří si jezdili na pilu do Ch. , kde dovolatel pracoval, pro dřevo. Byl to jedině Š. , se kterým dovolatel spolupracoval, nejprve při dřevovýrobě, a poté se v těchto prostorách provádělo skladování dovezených nápojů, cigaret a tabáku, vše ovšem oficiální produkty. Pokud prováděl distribucí do trafik a restaurací, tak s firmou T. Z důkazního řízení je zřejmé, že se neprokázalo, že by o dalších místech, kde se měla páchat trestná činnost, cokoliv věděl. Dovolatel je tak přesvědčen, že skutková zjištění soudů nižších stupňů jsou zatížena extrémním rozporem. Dále je přesvědčen, že Krajský soud a následně i Vrchní soud v Praze učinily svá rozhodnutí na základě takových vlastních skutkových zjištění, a zároveň nepřipustily takové důkazy, kterými mohla být potvrzena jeho obhajoba, a bez důvodných pochybností zjištěn skutkový stav v dané věcí a najisto postaven závěr, zda dovolatel svým jednáním naplnil některou skutkovou podstatu trestného činu, za který byl odsouzen. Velice významnou, leč zcela opomenutou otázkou a naprosto důkazně spolehlivě nedoloženou je údajná výše škody, kterou měl obviněný svou trestnou činností způsobit. V daném případě účastenství ve formě pomoci na majetkovém trestném činu, tak jak má na mysli ustanovení § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, předpokládá úmysl směřující k účasti na konkrétním úmyslném trestném činu pachatele, přičemž vlastní pomoci by měla předcházet dohoda, třeba i mlčky uzavřená, mezi pachatelem takového trestného činu a jeho pomocníkem. Tedy podle dosavadního důkazního stavu mezi spoluobviněným Š. a dovolatelem. Problém spočívá v tom, že žádná taková dohoda mezi Š. a dovolatelem zde nebyla a její existence zde nebyla zjišťována. Takže podle takovéto situace vlastně neexistuje prokázaný příčinný vztah mezi jednáním dovolatele jako účastníka na trestné činnosti a spáchaným trestným činem hlavního pachatele či pachatelů, směřující k účasti na úmyslném trestném činu.

Stranou pozornosti by nemělo zůstat rozhodnutí obecných soudů o výši trestu. Uložený trest dovolateli není řádně zdůvodněn bez ohledu na to, že kritéria pro konkrétní ukládání trestů jsou uvedena v § 38 a § 39 tr. zákoníku. Co je však naprosto nepřezkoumatelné je to, že dovolatel byl odsouzen pro trestné jednání uvedené pod bodem I. výroků obou rozsudků. V rozsudcích jsou uváděni další spoluobvinění, kteří byli odsouzeni za trestnou činnost pod bodem I., II., III., a byl jim uložen trest ve stejné výměře. Pokud budeme vycházet již z rozsahu trestné činnosti, z možností resocializace, zpětnosti, pak nelze tuto disproporci nijak přezkoumat.

Závěrem tak dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 2 tr. ř. z důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozhodnutí proti nimž bylo podáno dovolání v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení, které předcházelo napadenému rozhodnutí a podle § 2651 odst.1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 4. 2012, sp. zn. 3 To 76/2011, a tomuto soudu přikázal, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Ve svém přípise ze dne 3. 9. 2012 obviněný J. Š. sdělil, že souhlasí s projednáním svého dovolání v neveřejném zasedání.

Obviněný M. K. ve svém dovolání konkrétně namítal, že soudy obou stupňů v daném případě vzaly za prokázané skutečnosti, které podle jeho názoru umožňují možnost jiného závěru, než ke kterým soudy došly. Jedná se výlučně o otázku určení výše škody vzniklé v důsledku daňového úniku při distribuci nezákonně vyrobených cigaret. Soud při stanovení výše škody vycházel z předpokladu, že veškerý tabák dovezený na konci roku 2003 společností G 2580 z Vietnamu, tj. celkem 16 tun, byl použit k rozvažování do spotřebitelského balení s názvem Aljaška. Tato skutečnost však prokázána není. Uvedená společnost, jak konstatovala soudní znalkyně Mgr. Řeháková, dovezla z Bulharska v srpnu 2004 4.000 kg cigaretového tabáku a v listopadu 2004 z Polska 3.000 kg tohoto tabáku, který v obou případech byl umístěn v daňovém skladu povoleném Celním ředitelstvím Praha a byl použit k výrobě tabáku Aljaška ve spotřebitelském balení po 40 g. Takto bylo prokazatelně spotřebováno 1.762,26 kg tabáku, na který byly zakoupeny od Celního úřadu Kutná Hora tabákové nálepky. V daňovém skladu tak zůstalo 5.399,68 kg cigaretového tabáku. Z toho je zřejmé, že cigaretový tabák Aljaška byl distribuován výhradně z tabáku umístěného v daňovém skladu a k jeho výrobě nebyl použit tabák z Vietnamu. I kdyby uvedený tabák Aljaška byl vyroben z tabáku dovezeného z Vietnamu, což uvádí pouze obviněný P. , bylo by možno z tohoto tabáku, tedy z tabáku dovezeného z Vietnamu, ze kterého spotřební daň i daň z přidané hodnoty byly zaplaceny, použít ještě 14.237,26 kg tabáku. Toto množství tabáku bylo možno použít k výrobě 19 milionů kusů cigaret při uvažované spotřebě 0,75 g tabáku na cigaretu, při potřebě jednoho gramu tabáku pak 14.237.260 ks cigaret. Celkově zajištěno bylo 11.396.305 ks cigaret různých značek, z nichž činí daň celkem 14.424.484 Kč, což je částka, která má představovat daňový únik. Není tak zřejmé, na základě čeho soud dospěl k závěru, že nejméně část zajištěného tabáku pochází ze zdaněného dovozu, ale nelze rozhodnout, jaká část tabáku z Vietnamu byla užita k distribuci spotřebitelského balení, když zajištěné cigarety byly vyráběny výhradně z vietnamského, tedy zdaněného tabáku a balení tabáku Aljaška z tabáku uloženého v daňovém skladu dovezeného z Bulharska a Polska. Pokud k výrobě cigaret i distribuci tabáku Aljaška byl použit výhradně tabák dovezený z Vietnamu, pak lze konstatovat, že veškeré zajištěné cigarety byly vyrobeny ze zdaněného vietnamského tabáku. Nelze tedy souhlasit s tím, že by byla způsobena škoda jednáním obviněným tak, jak je uvedena v napadeném rozsudku. Pokud vyjdeme z toho, že veškeré zajištěné cigarety byly vyrobeny ze zdaněného vietnamského tabáku, pak činí celková daň, tj. spotřební daň a daň z přidané hodnoty, vyměřená a celním úřadem vybraná, částku 9.600.496 Kč. Celková daň u zajištěných cigaret v počtu 11.396.305 ks činí částku spotřební daně a daně z přidané hodnoty ve výši 14.434.484 Kč. Odečteme-li od této hodnoty již zaplacenou daň ve výši přes devět milionů, jak je specifikována výše, pak by škoda ve formě nezaplacené daně činila částku 4.833.988 Kč, tedy jednalo by se ve smyslu § 138 odst. 1 tr. zákoníku nikoliv o škodu velkého rozsahu, ale o škodu značnou, což by mělo znamenat změnu právní kvalifikace posuzovaného jednání v odvolatelově případě.

V závěru dovolání proto obviněný M. K. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 4. 2012, sp. zn. 3 To 76/2011, a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 50 T 4/2006, zrušil, a podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 2651 odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Přípisem ze dne 17. 8. 2012 obviněný M. K. vyjádřil výslovný souhlas s projednáním svého dovolání v neveřejném zasedání.

Obviněný P. Z. ve svém dovolání uplatnil dovolací námitky zakotvené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jmenovaný dovolatel prostřednictvím svého obhájce JUDr. Josefa Monsporta namítal zejména extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z výroku nalézacího i odvolacího soudu. Pokud jde o skutek pod bodem I. výroku o vině rozsudku, tento nemůže být zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, neboť z konstantní judikatury (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 1974, sp. zn. 3 To 2/74, publikované pod č. 53/1974 Sb. rozh. tr., a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 1997, sp. zn. 2 Tzn 80/97, publikovaný pod č. 41/1998-II. Sb. rozh. tr.) se podává, že případná trestněprávní odpovědnost za jednání popsané v bodu I. výroku o vině obou napadených rozsudků mohla být vyvozena pouze pro trestný čin neoprávněného podnikání podle § 251 tr. zákoníku a nikoli pro zločin podle § 240 tr. zákoníku, jak se stalo. Mimo výše uvedené pak skutkem popsaným v bodu I. výroku o vině nalézacího a odvolacího soudu nemohlo dojít ke spáchání dokonaného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku s již způsobenou škodou na daních v úhrnné výši 14.434.484,70 Kč, jak právně uzavřely oba soudy. Z popisu skutku pod bodem I. výroku o vině rozsudků obou soudů a dále z jejich odůvodnění plyne, že z hlediska základu výpočtu daňové škody oba soudy vyšly z cigaret, zajištěných v počtu 3.218.800 ks dne 20. 1. 2005 při kontrole nákladního automobilu řízeného obviněným P. celními orgány a dále zajištěných při prohlídkách bytových a nebytových prostor, užívaných jinými obviněnými, v Ř. v počtu 7 620 ks, v Č. v počtu 760 ks, v P. – S. v počtu 7 862 000 ks, v P. v počtu 931 620 ks, v Č. v počtu 940 ks a v P. v počtu 11 725 ks. Z okolností a místa zajištění uvedených cigaret bez pochybností plyne, že po tvrzené nelegální výrobě cigaret z předtím obstaraných surovin a komponentů ještě nedošlo k jejich prodeji odběrateli, tudíž nevznikla ohledně DPH daňová povinnost na výstupu, resp. povinnost podat k této dani daňové přiznání a uhradit ji. I ohledně spotřební daně se žádný ze soudů nezabýval ve výroku ani odůvodnění rozsudků ze zvláštního právního předpisu okamžikem vzniku povinnosti podat daňové přiznání a spotřební daň zaplatit. Dovolatel má za to, že nepřehledně popsaný skutek si ohledně jeho osoby protiřečí, když na jednu stranu jej řadí do osob, které bez povolení cigarety vyráběly, ale na druhé straně při následném členění původně zvažovaného zločinného spolčení do podskupin ohledně samotné výroby cigaret pojmenovává odlišné osoby organizující a vykonávající tuto činnost a dovolatele řadí k těm, kdo za pomoci konspirace obstarávali komponenty k výrobě a distribuci vyrobených cigaret, když v závěru popisu skutku ohledně distribuce a nelegálního prodeje cigaret vybraným odběratelům již oproti tomu pojmenovává opět jiné osoby než dovolatele. Žádný z napadených rozsudků v popisu skutku ve výroku o vině pod bodem I. neuvádí nic, z čeho by bylo možno odvodit kvalifikační závěr o jeho pachatelství či spolupachatelství k uvedenému zločinu, který soudy učinily.

V další části svého dovolání se obviněný P. Z. zabýval extrémním rozporem mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, obsaženými ohledně jeho osoby v bodech I., II. a III. výroků o vině obou odsuzujících rozsudků. K výrokům o vině pod body II. a III. neexistuje žádný důkaz o tom, že by měl cigarety a obaly neoprávněně opatřovat ochrannými známkami jiného a že by měl padělat tabákové známky a dále s nimi nějak nakládat. Pokud jde o jednání pod bodem I. výroku o vině napadených rozsudků, dovolatel opakovaně poukázal na to, že nalézací (a potažmo odvolací) soud si sám protiřečí v popisu konkrétního jednání jeho osoby, kdy na jedné straně tvrdí jeho účast přímo na výrobě cigaret, ale posléze od toho ustupuje, když označuje v tomto směru osoby jiné, v určité části popisu skutku je označen jako distributor cigaret, v závěru jsou to pak již opět jiní. Z důkazů, z kterých soudy vycházely, je zcela evidentní, že žádný neumožňuje učinit závěr o jeho zapojení přímo do výroby cigaret. Pokud jde o jeho účast na distribuci cigaret v relevantní odsuzující části jednání, nejen důkazy, ale i sám další popis skutku toto vyvrací, neboť sám výslovně uvádí jména těch, kteří ve dnech 20. 1. 2005 a 8. 3. 2005 distribuovali či se o to pokoušeli bez spojení s ním, a zbytek nemohl dovolatel ani jiný distribuovat, neboť byl zajištěn uskladněný. Není žádným důkazem zachyceno, že by měl dovolatel osobně nakládat, vykládat či uskladňovat zboží. Navíc je patrné z provedených důkazů a také nalézací soud to akceptoval, že část činnosti společností TONAFO, s. r. o., a G 2580, s. r. o., na úseku obchodu s tabákovými výrobky byla legální a nelze tedy jednoznačně rozlišit, jakého zboží se jeho případný doprovod nad rámec vlastní odsouzené věci, kde žádný nebyl, týkal. K nalézacím soudem zvýrazněným několika odposlechům, pod kterými vidí domlouvání „pracovní“ schůzky pod záminkou sportu, poukázal na výpovědi více spoluobviněných, které potvrzují reálné společné sportovní aktivity. Konečně pokud jde o nalezené listiny u něj i v sídle společnosti TONAFO, s. r. o., s krycími názvy pro jednotlivé objekty a automobily, lze připustit rutinu plynoucí z dřívějšího i dalšího zaměstnání, když ani není zřejmé, zda s touto iniciativou přišel obviněný P. jako bývalý policista či dovolatel jako bývalý pracovník BIS.

V závěru proto obviněný P. Z. navrhl, aby Nejvyšší soud oba napadené rozsudky zrušil a aby vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Z těchto důvodů rovněž navrhl, aby bylo rozhodnuto o odkladu výkonu trestu do doby rozhodnutí o dovolání samotném. Přípisem ze dne 14. 9. 2012 dovolatel vyjádřil souhlas s projednáním jeho dovolání v neveřejném zasedání.

Ve svém druhém dovolání, které obviněný P. Z. podal prostřednictvím obhájkyně Mgr. Marie Klinerové, a to z důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř., dovolatel namítal, že svým jednáním, jak je popsáno ve výroku rozsudku odvolacího soudu pod označením I., nespáchal a ani nemohl spáchat zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku. Jak vyplývá z výroku I. napadeného rozsudku soudu druhého stupně, odsouzený nebyl subjektem, který by se vůbec mohl na zkrácení daně byť jen podílet. Odsouzený pracoval jako ostraha při transportu zboží, o jehož původu či výrobě neměl žádné informace a na jehož výrobě a distribuci se nijak nepodílel. Odsouzený nikdy neměl povinnost žádnou daň odvádět, podávat daňové přiznání, nebyl subjektem daně, jejíž zkrácení je mu kladeno za vinu. Nikdy se nepodílel na výrobě, distribuci, prodeji či jiné činnosti, která podléhá povolení celního úřadu, ani na činnosti, která podléhá rozhodnutí příslušného živnostenského úřadu v souvislosti s výrobou, shromažďováním a distribucí tabáku či komponentů pro výrobu cigaret. Ze všech učiněných skutkových zjištění v rámci trestního řízení nelze v žádném případě dovodit daňovou ani trestní odpovědnost pachatele za jednání, v němž soud spatřuje spáchání uvedeného trestného činu odsouzeným. U spáchání trestného činu zkrácení daně ve smyslu ustanovení § 240 tr. zákoníku je navíc třeba prokázat přímý úmysl pachatele. V průběhu celého trestního řízení nebyl předložen jediný důkaz, který by dokazoval přímý úmysl odsouzeného spáchat uvedený trestný čin, naopak podle názoru odsouzeného v řízení vyšla najevo celá řada skutečností a indicií, které jeho přímý úmysl ke spáchání tohoto trestného činu vylučují. Proti odsouzenému nebyl předložen žádný konkrétní důkaz, který by ho usvědčoval ze spáchání, resp. z dokonání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku.

Odsouzený je přesvědčen, že svým jednáním, jak je popsáno ve výroku rozsudku odvolacího soudu pod označením II., nespáchal a ani nemohl spáchat trestný čin porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle § 150 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákona, dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zákona spáchaného formou spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zákona, pro který byl rozsudkem soudu druhého stupně uznán vinným. Z výroku pod bodem II. napadeného rozsudku není vůbec zřejmé, jakým jednáním by se odsouzený mohl uvedeného trestného činu dopustit. V rámci trestního řízení nebyl předložen jediný důkaz, který by odsouzeného usvědčoval, byť jen z pokusu o nelegální výrobu cigaret, nebylo zaznamenáno a popsáno žádné jednání, kterým by se odsouzený podílel na označování cigaret či jejich obalů ochrannými známkami. Pokud se týká spolupachatelství, pak ve výroku pod bodem II. napadeného rozhodnutí zcela absentuje konkretizace formy účastenství odsouzeného a není zřejmá ani z odůvodnění napadeného rozhodnutí. Jde-li o trestný čin porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle § 150 odst. 1 tr. zákona, z popisu skutku musí být ve vztahu k úmyslnému zavinění zřejmé, že obviněný věděl o neoprávněném označení výrobků nebo služeb, které dovezl, vyvezl nebo uvedl do oběhu, a že byl alespoň srozuměn s neoprávněným zásahem do práv vlastníka dotčené ochranné známky. V popisu skutku, tak jak je uveden ve výroku II. napadeného rozhodnutí chybí, byť jen obecný, odkaz na ustanovení § 8 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, ve znění pozdějších předpisů. Nebylo prokázáno a obžalobou nebylo ani tvrzeno, že by odsouzený byl majitelem předmětného, ochrannými známkami opatřeného, zboží, že by zajišťoval odběr a distribuci tohoto zboží, že by byl v jakémkoliv smluvním vztahu s lokalitami, kde se toto zboží mělo nacházet, přičemž všechna tato skutková zjištění jsou rozhodující pro posouzení, zda došlo, případně zda vůbec mohlo dojít k naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty předmětného trestného činu.

Konečně i v případě výroku pod bodem III. napadeného rozsudku, je odsouzený přesvědčen, že svým jednáním, jak je v tomto výroku rozsudku odvolacího soudu uvedeno, nespáchal a ani nemohl spáchat trestný čin padělání a pozměňování nálepek k označení zboží nebo předmětů dokazujících splnění poplatkové povinnosti podle § 145a odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákona, dílem dokonaný a dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle § 8 odst 1 tr. zákona spáchaného formou spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zákona, pro který by rozsudkem soudu druhého stupně uznán vinným. Z výroku III. napadeného rozhodnutí není vůbec zřejmé, kdo a jakým konkrétním jednáním se měl uvedeného trestného činu dopustit, zcela absentuje popis formy účastenství. Není zřejmé jaké konkrétní porušení, zejména jakých předpisů, jejichž porušení toto ustanovení trestního zákona sankcionuje, bylo způsobeno. Není zřejmé, jaké nálepky byly padělány a pozměněny, zda tyto nálepky podléhají ochraně atd. Absolutně absentuje, a to nejen ve výroku pod bodem III., ale v celém napadeném rozsudku, jakým jednáním by odsouzený vůbec mohl, s ohledem na provedená skutková zjištění, naplnit skutkovou podstatu uvedeného trestného činu. Vzhledem k tomu, že se jedná o trestný čin úmyslný, není vůbec zřejmé, v čem je spatřován a prokázán úmysl odsouzeného, a tedy naplnění zákonných znaků skutkové podstaty uvedeného trestného činu, přičemž toto není v popisu skutku ani naznačeno.

Pokud se týká dovolacího důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., obviněný poukazuje na výrok o peněžitém trestu, který je podle jeho názoru neurčitý a tím i neúplný. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku mu byl napadeným rozsudkem mimo jiné uložen i peněžitý trest ve výměře 300 denních sazeb po 500 Kč. Nebylo stanoveno, kdy je peněžitý trest splatný a jakým způsobem ho má odsouzený platit. Platební výzvou soudu prvního stupně ze dne 3. 7. 2012 byl odsouzený vyzván, aby do 15 dnů od doručení zmíněné výzvy uhradil na určený účet či v hotovosti v pokladně Krajského soudu v Ústí nad Labem jednorázově částku 150.000 Kč. Zmíněná platební výzva navíc odkazovala na rozsudek soudu prvního stupně, který však byl napadeným rozsudkem odvolacího soudu v odsuzující části zrušen a nahrazen právě napadeným rozsudkem soudu odvolacího. Z tohoto důvodu odsouzený považuje výzvu i z formálního hlediska za vadnou. Odsouzený je přesvědčen, že výrok o uložení peněžitého trestu je neúplný, neboť je neurčitý, lze ho vykládat různými způsoby, což konečně vyplývá i z citované platební výzvy. Závěrem odsouzený uvádí, že uložený peněžitý trest je podle jeho názoru v rozporu i s ustálenou praxí pro jeho ukládání, když smyslem tohoto druhu trestu nemá být uložená povinnost, z níž vznikne pohledávka zjevně nedobytná. Odsouzený je nemajetný, není schopen splácet uložený trest v denních dávkách po 500 Kč, proto žádal soud o možnost hradit uložený trest ve splátkách po 1.000 Kč měsíčně. Uhradit peněžitý trest v částce 150.000 Kč jednorázově je zcela nad jeho možnosti. Soud prvního stupně ani soud odvolací majetkovou situaci odsouzeného nijak nezkoumaly a vyšly pouze ze spekulace, že odsouzený získal svou činností majetkový prospěch. I tato skutečnost je podle názoru odsouzeného v rozporu s trestním řádem a s účelem tohoto druhu trestu.

V závěru tohoto dovolání obviněný P. Z. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 4. 2012, sp. zn. 3 To 76/2011, a ve smyslu ustanovení § 265m odst. 1 tr. ř. vydal rozsudek, kterým se obviněný P. Z. podle § 226 písm. b) tr. ř. zprošťuje obžaloby pro skutky popsané v napadeném rozsudku odvolacího soudu pod označením I. II. a III.; případně aby Nejvyšší soud po zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu § 2651 odst. 1 tr. ř. rozhodl tak, že věc přikazuje Vrchnímu soudu v Praze, aby jí v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně aby rozhodl tak, že věc přikazuje po zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu Krajskému soudu v Ústí nad Labem, jako soudu prvního stupně, aby jí v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Ve svém přípise ze dne 13. 9. 2012 sdělil, že souhlasí s projednáním svého dovolání v neveřejném zasedání.

Obviněný D. P. uplatnil dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Obviněný konkrétně namítal, že skutek tak, jak je v napadeném rozsudku vymezen, ve vztahu k jeho osobě nenaplňuje znaky trestného činu podle § 240 tr. zákoníku, ani trestného činu jiného, a právní závěr o jeho vině jakýmkoliv trestným činem ani neumožňuje. Napadený rozsudek neobsahuje jediný skutkový závěr o konkrétním jednání obviněného P. , jež by mohlo být předmětem odpovídajícího právního posouzení, a to ve výrokové části, ani v odůvodnění. Zařazení jeho osoby mezi spoluobviněné je textem napadeného rozsudku, předcházejícího rozsudku soudu prvního stupně, jakož i provedeným dokazováním, odůvodněno stejně málo (resp. vůbec), jako by bylo odůvodněno zařazení jakékoliv jiné, zcela libovolné osoby, která hlavní pachatele znala, či s nimi byla alespoň v minimálním kontaktu. Konkrétní individuální podíl obviněného P. na rozhodované trestné činnosti je z napadeného rozsudku zcela nezjistitelný, což absolutně vylučuje adekvátní právní posouzení takového případného podílu v tom směru, zda vůbec naplňuje znaky některé ze zákonem postihovaných forem trestné součinnosti v nejširším smyslu, a pokud ano, jaké, nemluvě o posouzení obligatorních znaků skutkové podstaty samotného trestného činu.

V úvodní, obecné části skutkové věty, je uvedené „kolektivní“ vyjádření, nerozlišující konkrétní podíl jednotlivých spoluobviněných, jistě přípustné, ovšem za klíčového předpokladu, a to že další skutkový popis, týkající se již konkrétních osob, takové „společné shrnutí“ bezezbytku odůvodní v tom směru, že bylo skutečně na místě každou konkrétní osobu začlenit do úvodního výčtu 13 tvrzených spolupachatelů popisované činnosti. V případě obviněného P. tomu tak však není. Ve vztahu k jeho osobě je napadený rozsudek zcela nekonkrétní. Jeho skutková věta je ve vztahu k obviněnému zcela nedostatečná a nepřezkoumatelná. Jméno obviněného D. P. je ve skutkové větě dále zmíněno již jen dvakrát, přičemž ani v jednom z těchto případů nejde o konkrétní popis individuálního jednání obviněného, za něž by mohl být souzen a odsouzen. Lze shrnout, že ve skutkové větě napadeného rozsudku není uvedeno jediné individuální jednání obviněného P. , které by se mohlo stát předmětem úvah o vině jakýmkoliv trestným činem. Nelze přitom pochybovat o tom, že výhradně za své vlastní jednání může obviněný v trestněprávním smyslu případně odpovídat. Odůvodnění napadeného rozsudku vady jeho skutkové věty neodstraňuje, a ani se o to nepokouší. Ve vztahu k otázce viny obviněného P. – přes značný rozsah odvolací argumentace – v něm nalezneme pouhé dvě věty. Závěr o vině obviněného P. je v napadeném rozsudku, stejně jako v předchozím odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně, při neskrývané absenci konkrétních skutkových zjištění, která by je mohla relevantně odůvodňovat, založen výhradně na nepřijatelné hypotéze, která v nich není ani vyslovena a lze ji jen „číst mezi řádky“, že pokud byl obviněný P. s některými z obviněných v prokazatelném kontaktu (a to i v oblasti obchodu s cigaretami), nutně se musel podílet i na jejich (tvrzené) trestné činnosti. Po stránce důkazní soudy obou stupňů ve vztahu k obviněnému P. – při absenci jakýchkoliv přímých důkazů – pracovaly prakticky pouze se spekulativním hodnocením opatřených odposlechů, aniž by z nich však dovozovaly jakákoliv konkrétní a relevantní skutková zjištění. Pokud ve vztahu k obviněnému P. v řízení existovaly alespoň náznaky, spekulace či podezření, nikdy se co do předmětu netýkaly „nelegálních“ cigaret, nýbrž vždy pouze tabáku, a to navíc pouze tabáku uskladněného ve V. Ten však po provedení dokazování nakonec vůbec nebyl soudem zahrnut mezi tabák určený ke kouření a soud od něj při rozhodování logicky zcela odhlédl. V tomto směru je dále klíčové, že pokud jde o veškerý zajištěný tabák, nalézací soud s ním nakonec po zohlednění všech zjištěných pochybností souladu se zásadou in dubio pro reo vůbec nepočítal jako se zdanitelnou věcí a jako trestněprávně relevantní jej nevyhodnotil, což se projevilo tím, že jej výslovně nepoužil při výpočtu škody atd. Za těchto okolností je nejasné, z jakého důvodu údaje o zajištěném tabáku zůstaly nadále ve skutkové větě použité v obou rozsudcích.

Soudy obou stupňů po stránce skutkové zjistily existenci řádně zdaněného tabáku a současně konstatovaly, že se nepodařilo zjistit původ tabáku zajištěného, ani tabáku v zajištěných cigaretách. Nebylo tedy zjištěno nic, co by při následném posouzení vylučovalo, že všechno zajištěné zboží obsahuje pouze řádně zdaněný tabák dovezený z Vietnamu. Soudy obou stupňů však zcela nelogicky použily uvedenou úvahu – která pochopitelně vylučuje naplnění znaků daňového deliktu – pouze ve vztahu k zajištěnému tabáku, nikoliv však již k zajištěným cigaretám, a to přesto, že i po odečtení množství připadajícího na zajištěný tabák určený ke kouření (12,5 tuny) vykazuje zdaněný tabák obrovský zůstatek. Je-li množství zajištěného tabáku 12,5 tuny, množství řádně zdaněného tabáku 16 tun a množství případného použití takového zdaněného tabáku pro jiný účel nezjistitelné (takže nelze z 16 tun cokoliv odečítat), je naprosto nejasné, proč by z takového faktu mělo vyplývat jen to, že „přinejmenším část“ zajištěného tabáku může pocházet z řádně zdaněného tabáku. Již z prostého matematického výpočtu je zřejmé, že z něj může pocházet veškerý zajištěný tabák. A nejen to – ze zbytku zcela reálně mohly být vyrobeny zajištěné cigarety. Neexistuje žádné relevantní skutkové zjištění, z něhož by vyplýval opak.

Už při pohledu na dataci skutku (rok 2004 – 2005) je zřejmý rozpor s aplikací zákona č. 235/2004 Sb., tedy nového zákona o dani z přidané hodnoty, který nabyl účinnosti až 1. 5. 2004 (z části až 1. 1. 2005), tedy zjevně až v průběhu posuzovaného období. Již to je zásadní vadou právního posouzení, pro niž napadený rozsudek nemůže obstát.

Obviněnému P. byl napadeným rozsudkem za jeho údajný, blíže nespecifikovaný podíl na projednávané trestné činnosti uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 5 let a peněžitý trest 150.000 Kč. Takový trest byl ukládán jako trest souhrnný ve vztahu k rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2006, sp. zn. 41 T 7/2005, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 6. 2006, sp. zn. 3 To 49/2006, jímž byl obviněnému uložen podmíněný trest odnětí svobody v trvání 35 měsíců se zkušební dobou 5 roků. Obviněný je přesvědčen, že i za těchto okolností je trest uložený mu napadeným rozsudkem natolik nepřiměřený, že se dostává do hrubého rozporu s jeho ústavně garantovanými právy, a to s odkazem na nepřiměřenou délku trestního řízení, velké úseky nečinnosti příslušných orgánů a velký časový odstup od projednávaných skutků.

Obviněný D. P. proto v závěru svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 4. 2012, sp. zn. 3 To 76/2011, jakož i předcházející rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 3. 2010, č. j. 50 T 4/2006-1899, podle § 265k odst. 1 tr. ř. ve vztahu k jeho osobě zrušil a aby Krajskému soudu v Ústí nad Labem podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dovolatel rovněž navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl o přerušení výkonu napadeného rozsudku podle § 265o odst. 1 tr. ř. Ve svém přípise datovaném 4. 3. 2014 obviněný D. P. sdělil, že souhlasí s projednáním svého dovolání v neveřejném zasedání.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, jíž byla doručena dovolání obviněných ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., se k nim vyjádřila celkem ve třech přípisech.

Státní zástupkyně se ve svém vyjádření datovaném 6. 11. 2012 zabývala dovoláními obviněných J. Š. , R. P. , J. K. , D. P. , J. M. , J. Š. , M. K. a P. Z.

K námitkám ohledně nesprávnosti právního posouzení skutku pod bodem I. výroku o vině, kdy dovolatelé zpochybňovali validitu skutkového podkladu výroku o vině a dále poukázali na takovou míru nesprávnosti opatřených skutkových zjištění, která byla způsobena jejich extrémním rozporem s výsledky provedeného dokazování, státní zástupkyně uvedla, že je třeba poukázat na léty ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, jakož i Ústavního soudu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 3 Tdo 841/2006, dále srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 7 Tdo 456/2007, rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 412/02, II. ÚS 651/02, III. ÚS 282/03, III. ÚS 578/04) s konstatováním, že případný zásah do skutkových zjištění je obecně možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, avšak pouze tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé. Takový rozpor pak spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nevyplývají z výsledků provedeného dokazování ani při žádném z logicky akceptovatelných způsobů jejich vyhodnocení, popř. kdy jsou dokonce pravým opakem důkazů, kterými měly být po stránce objektivizace taková skutková zjištění podložena. Z obsahu dostupného spisového materiálu, který se k posuzovanému případu vztahuje, rozhodně nelze dovodit extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Ústí nad Labem a Vrchního soudu v Praze a jejich právním posouzením na straně jedné a jejich důkazním podkladem na straně druhé. Nelze se tak postavit na stanovisko, že by soudy při uvedeném postupu vybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a zejména že by se dopustily deformace vypovídací hodnoty provedených důkazů. V konkrétnostech pak lze plně odkázat na odpovídající pasáže odůvodnění jejich rozhodnutí (viz č. l. 125 – 146 prvostupňového rozsudku a na č. l. 65 – 66 rozsudku odvolacího soudu). Z jejich obsahu je zřejmé, že soudy svůj hodnotící postup vysvětlily zcela jasně a srozumitelně v souladu s pravidly ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a tedy postupovaly způsobem, který se odrazil ve správnosti těch skutkových zjištění, na jejichž podkladě byli nejen dovolatelé J. K. a J. Š. , ale i jejich zbývající spoluobvinění pod bodem I. výroku o vině, uznáni vinnými tam přisouzeným daňovým deliktem. Správnost tam přijatých skutkových zjištění, ke kterým soudy dospěly při plném respektu k zákonným podmínkám aplikace zásady volného hodnocení důkazů, vychází z logického a ničím nepřerušeného řetězce důkazů vzájemně se doplňujících a spolehlivě prokazujících rozhodné skutkové okolnosti k povaze stíhané daňové trestné činnosti a tím i ke způsobu zapojení všech spoluobviněných při její postupné realizaci. Takový závěr se zákonitě vztahuje i na oba posledně jmenované dovolatele, především však na dovolatele J. Š. , který se při svém vlastním přístupu k výsledkům provedeného dokazování pouze omezuje na zpochybnění jeho dílčí vypovídací hodnoty a zcela opomíjí její zohlednění ve vzájemných souvislostech a tedy v kontextu s celou řadou důkazů dalších tak, jak jsou zejména ze strany nalézacího soudu podrobně rozvedeny. Při zpochybnění přisouzeného rozsahu svého zapojení do výše popsané podstaty společného trestného jednání skupiny obviněných je třeba dále v této souvislosti konstatovat, že nejen dovolatel J. Š. , ale též dovolatelé R. P. a P. Z. zjevně přehlížejí, že se na projednávané trestné činnosti podíleli za podmínek § 23 tr. zákoníku ve spolupachatelském postavení a tedy při naplňování společného trestného záměru všech spoluobviněných. Jejich dílčí jednání se tak stalo objektivně a subjektivně složkou přisouzeného skutkového děje tak, jak je patrno z ustáleného judikatorního výkladu podmínek spolupachatelské formy trestné součinnosti (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 7 Tz 166/2000). V uvedeném směru ostatně lze plně odkázat na ty pasáže odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, ve kterých se podrobně zabývá posouzením povahy trestné součinnosti každého z obviněných právě na pozadí skutkového rámce jednání těch zbývajících (od č. l. 125 a násl.).

Dovolatel P. Z. dále v této souvislosti vytýká odvolacímu soudu, že se na straně jedné nepřiklonil k prvostupňovému právnímu závěru, že přisouzený daňový delikt ad I. byl spáchán ve formě účasti na zločinném spolčení podle § 163a trestní zákona, resp. podle § 361 odst. 1 tr. zákoníku a ve vyhodnocení formy trestné součinnosti toliko za podmínek § 23 tr. zákoníku o spolupachatelství se na straně druhé opřel o ta skutková zjištění, ze kterých v prve uvedeném směru vycházel soud nalézací. Za stavu, že takovým způsobem nemohl zpochybnit právní kvalifikaci, která byla na odvolací úrovni vypuštěna, a současně nenamítl, že by takto poukázaná skutková zjištění, ke kterým v uvedeném směru dospěl soud prvého stupně, nepostačovala pro dovození právního závěru o splněných podmínkách (aktuálně přisouzené) spolupachatelské formy trestné součinnosti, nelze takovou výhradu (která navíc a ve smyslu § 265a odst. 4 tr. ř. nepřípustně míří pouze proti důvodům rozhodnutí) považovat za způsobilý předmět dovolacího přezkumu. Proto lze jen nad uvedený rámec dovolacího řízení poukázat na blíže rozvedené důvody takového postupu odvolacího soudu (č. l. 66 – 68 jeho rozsudku) s tím, že tam zdůrazněný způsob naplňování společného trestného záměru na způsobení daňového úniku při výrobě a distribuci tabákových výrobků, použitý modus operandi včetně konspiračních metod a technických prostředků, ztěžujících odhalení a tím i potrestání takto páchané trestné činnosti, nejen postačovaly, ale ve více než vrchovaté míře potvrzovaly minimálně spolupachatelskou formu trestné součinnosti všech obviněných. V této souvislosti nemůže obstát námitka dovolatele J. Š. , že by se přisouzené trestné činnosti mohl dopustit toliko v postavení účastníka za podmínek § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku o pomoci, jestliže nebyla prokázána dohoda mezi ním a spoluobviněným Š. o zajištění odbytu nelegálně vyrobeného zboží. Taková námitka však nebyla uplatněna při respektu k opatřeným skutkovým zjištěním, jestliže se podle nich jmenovaný dovolatel podílel na způsobení daňového úniku při (dohodou podmíněném) zajišťování distribuce nelegálně vyrobených tabákových výrobků do volného daňového oběhu jak na území České republiky, tak i na území dalších států Evropské unie. Pro tento účel a také v souladu se svým způsobem (dohodnutého) zaúkolování v rámci těsně spolupracující skupiny obviněných obstarával cigaretové kartony různých značek, jakož i vyvíjel další trestnou součinnost tak jak je vyhodnocena na č. l. 144 zdola až 145 shora rozsudku nalézacího soudu. Nepochybně se tak stal významným článkem řetězu na cestě k přímému dokonání daňového trestného činu. Proto lze pouze nad rámec dovolacího řízení konstatovat, že o účastenství, kterým by zbývajícím obviněným spolupachatelům toliko přispíval k tomu, že došlo k naplnění zákonných znaků přisouzené skutkové podstaty zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, tak v daném případě rozhodně nešlo.

Ze skutkového podkladu výroku o vině ad I. vybočil také dovolatel J. K. , který oběma soudům vytknul, že se jim nepodařilo oddělit jeho legální činnost jednatele TONAFO, s. r. o., a dále i jednatele, popř. prokuristy obchodní společnosti G 2580, s. r. o., vykonávanou v rámci předmětu jejich činnosti zpracování tabáku a výroba tabákových výrobků, od jeho tvrzené trestné činnosti. V souvislosti s uplatněním takové námitky totiž přehlédl, že se popis přisouzeného skutkového děje týká právě způsobu, jakým propojil svoje legální podnikání v rámci jím zastupovaných obchodních společností TONAFO, s. r. o., a G 2580, s. r. o., s nelegální výrobou a distribucí cigaret a kterým se od výkonu podnikatelské činnosti, pohybující se v zákonných mezích a tedy i v mezích plnění zákonné povinnosti těchto daňových subjektů, výrazně odlišuje. Jeho judikatorní odkazy (rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 7 Tdo 503/2010 a dále pod sp. zn. 7 Tdo 503/2010) se tak na daný případ nevztahují.

Způsobilosti založit kvalifikovaný předmět dovolacího přezkumu se dále vymyká ten okruh použité dovolací argumentace převážné většiny dovolatelů (viz dovolatelé J. K. , J. Š. , R. P. , J. Š. , M. K. , D. P. a J. M. ), který se týká otázky určení škodlivého následku zločinu zkrácení daně a tím i z uvedeného hlediska rozhodného množství a výsledné hodnoty nelegálně vyrobené a následně i bez jakéhokoliv daňového zatížení obchodované komodity. V uvedeném směru dokonce nenastaly ani výše připomenuté judikované podmínky výjimečného zásahu do skutkových zjištění za stavu, že pro svoji logiku a přesvědčivost se mohly hodnotící úvahy nalézacího soudu stát podkladem těch rozhodných skutkových zjištění o naplnění kvalifikačního znaku škody velkého rozsahu ve smyslu § 240 odst. 3 tr. zákoníku, ze kterých vycházel i soud odvolací. Jak totiž vyplývá z odpovídající pasáže odůvodnění prvostupňového odsuzujícího rozsudku (č. l. 154 – 156), nalézací soud naprosto srozumitelným a plně akceptovatelným způsobem vysvětlil důvody, které jej za použití zásady in dubio pro reo vedly k určení reálného daňového úniku pouze na podkladě zajištěného množství cigaret, nelegálně vyrobených z tabáku neznámého původu, který neprošel řádným zdaňovacím procesem a ze kterého byly vzaty representativní vzorky a ze strany znalce z oboru tabák Ing. Jiřího Pěkného podrobeny hodnocení podle kritéria předmětu spotřební daně z tabákových výrobků (§ 101 zákona č. 353/2003 Sb.), na jehož výsledky navázala znalkyně z oboru ekonomie, odvětví účetnictví Mgr. Jana Řeháková v doplnění svého znaleckého posudku, když (vedle již vyčísleného úniku na dani z přidané hodnoty) přizpůsobila svoje původní znalecké výstupy při určení rozsahu způsobeného škodlivého následku na spotřební dani. Na zbývající námitky dovolatele J. K. proti výpočtu výše nesplněné daňové povinnosti podle obou shora citovaných daňových zákonů je třeba nahlížet jako na skutkovou polemiku se způsobem, jakým soudy obou stupňů vyhodnotily odborné postupy a výstupy znalkyně z oboru ekonomie, odvětví účetnictví Mgr. Jany Řehákové.

Nesprávný způsob aplikace hmotně právní normy, resp. zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, napadá dovolatel J. K. s odkazem na závěry judikatorního rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 5 Tdo 130/2010 prostřednictvím právní námitky, že při chybějícím uskutečnění zdanitelného plnění nebyla splněna podmínka vzniku daňové povinnosti ve smyslu § 21 odst. 1 cit. zákona. Pokud však po stránce skutkové v uvedeném směru poukázal na pouhý převoz a skladování nelegálně vyrobených cigaret, pak přehlédl, že přisouzený skutkový děj obsahuje i takovou okolnost nakládání s nelegálně vyrobenými cigaretami, jakým byla jejich další distribuce ke konečné spotřebě vybraným odběratelům, a to ve spojení s inkasem tomu odpovídající úplaty ve smyslu § 4 odst. 1 písm. a) cit. zákona, a tedy uvedené zákonné podmínky vzniku povinnosti daňového subjektu přiznat a uhradit daň z přidané hodnoty na výstupu. Ani způsob aplikace další hmotně právní normy, a to zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, nelze kvalifikovaně zpochybnit za stavu, že podle opatřených skutkových zjištění vystupoval v uvedeném směru namítající dovolatel J. K. v postavení prokuristy obchodní společnosti G 2580, s. r. o., a tedy za podmínek § 14 obchodního zákoníku byl zmocněn k provozování obou jejích daňových skladů jednak v Ch. a dále v Železniční stanici P. – M. n. Jeho povinnost přiznat daň ve smyslu § 4 odst. 1 písm. a) označeného zákona o spotřebních daních tak nadevší pochybnost dána byla. Dovolatelovo postavení statutárního zástupce daňového poplatníka však na straně druhé postrádá jakoukoliv právní relevanci z hlediska jeho trestní odpovědnosti za trestný čin podle § 240 tr. zákoníku, která není podmíněna žádným specifickým vztahem pachatele k povinnému daňovému subjektu.

Pod bodem II. výroku o vině byl nejen namítající dovolatel P. Z. uznán vinným trestným činem porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle § 150 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákona, kterého se dopustil v tam uvedeném rozsahu jeho dokonání. Rozhodným skutkovým okolnostem jeho společného jednání s obviněnými J. Š. , R. P. , J. K. , D. P. , M. B. J. , J. M. , T. P. , M. K. , J. G. a V. R. odpovídá i věta právní, podle které (společně s nimi) uvedl do oběhu výrobky nebo služby neoprávněně označované ochrannou známkou, k níž přísluší výhradní právo jinému nebo známkou s ní snadno zaměnitelnou a pro dosažení hospodářského prospěchu neoprávněně používal obchodní jméno nebo jakékoliv označení s ním zaměnitelné, jakož i ta její část, která se týká dílčího rozsahu trestného jednání ukončeného ve stadiu pokusu. Pokud ve vztahu k této části výroku o vině dovolatel P. Z. namítl, že mu není zřejmé, jakým způsobem se mohl tohoto trestného činu dopustit, jestliže mu v popisu skutkového děje, jakož i v odůvodnění odsuzujícího rozsudku absentují jeho trestné aktivity, pak mu rozhodně nelze přisvědčit. Jak je z popisu tam přisouzených skutkových okolností ad II. zřejmé, jsou dovoditelné v návaznosti na stěžejní část výroku o vině ad I. daňovým deliktem, jehož podstata byla v zájmu zajištění potřebné dějové kontinuity zrekapitulována tak, že se strojní výrobou tabákových výrobků, realizovanou bez souhlasu příslušných celních orgánů a s jejím uváděním do volného daňového oběhu České republiky přímo souviselo úmyslné jednání, které za takto uzpůsobených daňových podmínek usnadňovalo distribuci a prodej nelegálně vyrobeného zboží cestou svévolného zásahu do práv na trhu již zavedených držitelů ochranných známek, při kterém bylo zboží bez jejich souhlasu označováno jejich ochrannými známkami a následně i baleno do obalů s natištěnými obchodními značkami takto poškozených subjektů. Jestliže byl dovolatel P. Z. v rámci celé skupiny odsouzených uznán vinným, že se ve společném trestném záměru na usnadnění distribuce nelegálně vyrobených tabákových výrobků dopouštěl uvedených způsobů zásahu do chráněných práv poškozených účastníků hospodářské soutěže, pak z tomu odpovídající části odůvodnění prvostupňového odsuzujícího rozsudku na č. l. 158 zdola (na odvolací úrovni plně aprobované) vyplynulo v návaznosti na popis skutku ad I., že se společně s obviněnými K. , R. a G. podílel na zajištění jak odvozu takto neoprávněně označených cigaret ze skladů, tak i na tomu předcházejícím zpracování tabáku a jeho komponent. Proto právě s poukazem na jím akcentované judikatorní rozhodnutí (usnesení Nejvyššího soudu ČR pod sp. zn. 5 Tdo 1524/2010) není důvodu k pochybám, zda výrok o jeho vině ad II. vyhovuje tam zdůrazněným požadavkům ve vztahu k úmyslnému zavinění, kdy „musí být z popisu skutku zřejmé, že obviněný věděl o neoprávněném označení výrobků nebo služeb, které dovezl, vyvezl nebo uvedl do oběhu a že byl alespoň srozuměn s neoprávněným zásahem do práv vlastníka ochranné známky“. Za takového stavu naplnění úmyslné formy jeho zavinění je třeba považovat za nepřípadný jeho další judikatorní odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 5 Tdo 328/2012 (přeprava zboží neoprávněně označeného ochrannými známkami světových značek bez přepravcova prokazatelného povědomí o takovém stavu věci). Správnost přisouzeného závěru o úmyslné formě zavinění nelze zvrátit ani s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 5 Tdo 938/2011, akcentující další v dovolatelově případě chybějící indicii jeho smluvního vztahu s lokalitami, kam mělo být neoprávněně označené zboží distribuováno. V uvedeném směru jmenovaný dovolatel totiž opět přehlíží, že byl uznán vinným jednáním ve spolupachatelské trestné součinnosti v rámci skupiny osob, z níž se po jejich vzájemné dohodě ve statutárním postavení za dodavatelské obchodní společnosti TONAFO, s. r. o., a G 2580, s. r. o., presentovali dovolatelé J. K. a J. Š. Žádnou míru opodstatněnosti nelze dále přiznat té jeho výhradě, kdy v popisu skutku k téže části výroku o vině postrádá byť jen obecný odkaz na ustanovení § 8 zákona č. 441/2003 Sb. o ochranných známkách ve znění pozdějších předpisů a v této souvislosti poukazuje na skutkovou podstatu trestného činu podle § 150 trestní zákona jako na normu s blanketní dispozicí. Dostatečný způsob konkretizace způsobu zásahu do předmětu známkoprávní ochrany totiž vyplývá již ze samotné výše konstatované podstaty přisouzeného jednání, která nenechává na pochybách, že dopadá na porušení ustanovení § 8 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 441/2003 Sb. Je tedy zřejmé, že odkazovací forma přisouzené skutkové podstaty trestného činu byla po stránce věcné naplněna takovým významovým obsahem, který rozhodně nelze označit za nepřesný a zmatečný, jak hodnotí dovolatel.

Pokud se týká bodu III., jestliže ve vztahu k této části výroku o vině další související daňovou trestnou činností – trestným činem padělání a pozměnění nálepek k označení zboží nebo předmětů dokazujících splnění poplatkové povinnosti podle § 145a odst. 1, 2 písm. a), b) trestního zákona poukázal dovolatel P. Z. zejména na nedostatek svého zavinění, pak výše uvedená pasáž k části výroku o jeho vině ad II., přiměřeně platí i na tento případ.

Ve vztahu k poslední části výroku o vině ad IV., jíž byl pouze dovolatel J. M. uznán vinným trestným činem nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 trestního zákona, státní zástupkyně uvedla, že mimo přisouzenou větu právní, jakož i její skutkový podklad leží jeho argument, že mu nebylo prokázáno, že by pušku použil, upravoval, opatřil náboji nebo jinak použil ke skutečnému ozbrojení své osoby. Naproti tomu se rozhodného skutkového děje již přidržuje, pokud uvádí, že mu bylo prokázáno úmyslné přechovávání zbraně a to i přesto, že v namítaném směru v duchu poskytované zákonné ochrany ve speciálním právním režimu zákona č. 119/2002 Sb., pouhým nedopatřením neupřesnil, že nedovolené přechovávání se týkalo zbraně střelné, neboť se v navazujícím textu již zabývá otázkou její střelbyschopnosti. Přitom na straně druhé přehlíží, že ve smyslu přisouzené věty právní při tam zakotveném zákazu přechovávání střelných zbraní není řešen aktuální stav jejich použitelnosti k určenému účelu a že namítaný nedostatek jeho úmyslu přechovávat střelbyschopnou zbraň tak není z hlediska naplnění subjektivní stránky trestného činu podle § 185 odst. 1 trestního zákona právně relevantní skutečností. Na straně druhé tak z hlediska materiálního znaku trestnosti argumentuje věcně správně, pokud poukazuje na stáří a vzhled zbraně, které mu bránily v důvodné úvaze o její střelbyschopnosti a pokud dále zdůrazňuje nedostatek společenské nebezpečnosti svého jednání za stavu, že při jeho postavení sportovního střelce nelze v posuzovaném jednání spatřovat naplnění jeho záměru se neoprávněně ozbrojit. Takovým námitkám však nemohl přiznat odpovídající míru opodstatněnosti již soud nalézací, který se na č. l. 169 – 170 odsuzujícího rozsudku vypořádal se všemi rozhodnými okolnostmi pro vyvození jeho trestní odpovědnosti trestným činem podle § 185 odst. 1 trestního zákona. Při posuzování jeho materiální stránky tak rozhodně nepochybil, pokud vedle nezanedbatelné doby neoprávněného držení nalezené zbraně zohlednil její povahu (vojenská zbraň viditelně opatřená vojenskými symboly tzv. Třetí říše), která patří do kategorie zbraní podle § 3 odst. 1 písm. a) citovaného zákona ad A. jakožto zbraň zakázaná, dále přihlédl ke zjištěnému stavu její funkčnosti, odbornému způsobu její údržby a tím i k dovolatelovu zřetelnému povědomí o její použitelnosti resp. střelbyschopnosti, o kterém svědčí i způsob jejího ukrytí. K takto poukázanému a veskrze vyčerpávajícímu způsobu vyhodnocení všech rozhodných otázek společenské nebezpečnosti dovolatelova jednání tak lze jen na okraj přičinit, že namítaná držba zbrojního průkazu (která se ani nestala předmětem dokazování před soudem) by ještě více mohla utvrdit závěr soudu o předepsané míře dovolatelova právního povědomí ve smyslu označeného zákona o zbraních a střelivu a tím i podtrhnout správnost jeho úvahy, vylučující splněné podmínky pro vyvození dovolatelovy odpovědnosti toliko v režimu zákona o přestupcích.

Dovolatelé J. K. a J. Š. samostatným způsobem napadají výrokovou část o trestech, aniž by se opírali o jiný dovolací důvod, než podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je naproti tomu zřejmé u dovolatelů D. P. , který v posledně uvedeném rozsahu napadeného rozhodnutí použil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a P. Z. , který tak učinil cestou dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v § 31 až § 34 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. trestní). Byť dovolatelé námitky formálně neopřeli o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nebyl jim uložen druh trestu, který zákon nepřipouští ani jim nebyl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu, když hlavní trest odnětí svobody jim byl vyměřen při respektu k rozpětí zákonné trestní sazby podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku od pěti do deseti let, v případě J. K. ještě v její dolní polovině, přičemž u J. Š. došlo za podmínek § 58 odst. 1 tr. zákoníku dokonce k mimořádnému snížení výměry trestu pod tuto zákonnou mez. Dovolatel J. K. dále namítl i porušení ustanovení § 39 odst. 3 tr. zákoníku. Jestliže se pozastavil nad poměrem časových relací, které jsou při téže míře složitosti rozdílné v přípravném řízení a poté před soudy obou stupňů (kdy „přípravné řízení bylo provedeno cca během půl roku, pak není důvod, aby nalézací soud rozhodoval o více než čtyři roky později a odvolací soud po dalších dvou letech“), pak mu nelze přisvědčit v závěru o nepřiměřenosti doby vedení předmětného trestního řízení ani v závěru, že se délka řízení nepromítla ve výrocích o trestech. Při uplatnění takto zdůvodněné námitky nepřiměřenosti celkové doby vedení předmětného trestního řízení nevzal dovolatel především v potaz, že těžiště dokazování v trestním řízení spočívá právě až v řízení před soudem, že si prokazování rozsáhlé trestné činnosti poměrně velké skupiny osob při své skutkové i právní náročnosti vyžádalo několikeré znalecké dokazování, že soudy musely postupovat při využití mezinárodní právní pomoci, že došlo ke slyšení významného počtu svědků, k poslechu časově náročných přehrávek záznamů o pořízených odposleších v telekomunikačním provozu, jakož i k promítání časově nezanedbatelných videozáznamů sledování osob, v neposlední řadě i k úkonům, spojeným s nutností opakování takových důkazů v souvislosti s rozhodováním o spojení vyloučených věcí některých z obviněných. V uvedeném směru bylo zapotřebí dále zohlednit i odpovídající časové penzum, nezbytné pro zpracování odůvodnění rozsudku u takto rozsáhlé trestní kauzy při souběžném zvládání zbývajícího běžného nápadu senátu 50 T Krajského soudu v Ústí nad Labem. Proto jak soud nalézací, tak v této návaznosti i soud odvolací významně přihlédly k téměř pětileté době, která uplynula od spáchání přisouzené trestné činnosti do vyhlášení odsuzujícího rozsudku soudu I. stupně, resp. rozsudku soudu odvolacího. Byť tyto namátkově poukázané objektivní okolnosti doby projednávání věci zejména před soudem nalézacím nelze ve smyslu rozhodnutí ESLP výslovně označit kritériem nepřiměřenosti ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, přesto došlo k jejich zohlednění, a to nejen v případě namítajícího dovolatele J. K. Při zeslabení vlivu některých přitěžujících okolností, jak v uvedeném směru deklaroval soud nalézací, mu byl v odvolacím řízení zmírněný šestiletý trest odnětí svobody vyměřen stále ještě v dolní polovině trestní sazby podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem, a tedy do mírnějšího typu věznice, než by odpovídalo jinak splněným podmínkám ustanovení § 58 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Porušení podmínek ustanovení § 39 odst. 3 tr. zákoníku tak v jím namítaném případě není důvodu spatřovat.