5 Tdo 543/2014

5 Tdo 543/2014-161

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. března 2015 o dovoláních, která podali obvinění J. G. , Ing. V. M. , a nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněných J. G., Ing. V. M., M. S. a JUDr. J. T., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 10. 2013, sp. zn. 11 To 16/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 40 T 6/2010, t a k t o :

Z podnětu dovolání obviněných J. G. a Ing. V. M. se podle § 265k odst. l, 2 tr. řádu částečně z r u š u j e rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 10. 2013, sp. zn. 11 To 16/2013, v celém výroku pod bodem I.

Z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce se podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu z r u š u j e tento rozsudek v části výroku pod bodem II., pokud jím bylo zamítnuto odvolání státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze podané proti výroku pod bodem B. II. v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. 40 T 6/2010, jímž byli obvinění J. G., Ing. V. M., M. S. a JUDr. J. T. zproštěni obžaloby státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 27. 9. 2010, sp. zn. 7 VZv 18/2008, pro skutek kvalifikovaný jako zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku.

Podle § 265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí na zrušené části rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. řádu se Vrchnímu soudu v Praze p ř i k a z u j e , aby věc obviněných J. G., Ing. V. M., M. S. a JUDr. J. T. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. 40 T 6/2010, byl obviněný J. G. uznán vinným pokusem trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 8 odst. 1 a § 255 odst. 1, 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009, (dále jen „tr. zákon“), a obviněný Ing. V. M. návodem k trestnému činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 10 odst. 1 písm. b) a § 255 odst. 1, 3 tr. zákona (výrok o vině pod bodem A.).

Za to byli oba obvinění odsouzeni podle § 255 odst. 3 tr. zákona k trestům odnětí svobody, obviněný J. G. v trvání dvou roků a obviněný Ing. V. M. v trvání třiceti měsíců. Výkon těchto trestů byl oběma obviněným podmíněně odložen podle § 58 odst. 1 tr. zákona, přičemž obviněnému J. G. podle § 59 odst. 1 tr. zákona na zkušební dobu v délce tří roků, obviněnému Ing. V. M. za použití § 60a odst. 1, 2 tr. zákona na zkušební dobu tří roků za současného vyslovení dohledu. Městský soud v Praze dále uložil oběma obviněným trest zákazu činnosti podle § 49 odst. 1 tr. zákona spočívající v zákazu výkonu samostatné výdělečné činnosti a funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech zabývajících se obchodem a jiným nakládáním s tabákovými výrobky, a to na dobu tří let. Podle § 229 odst. 1 tr. řádu byla společnost 1. správcovská a konkursní v.o.s., se sídlem v Pardubicích, Třída Míru č. 67, správce konkursní podstaty společnosti LETKA TEAM a.s., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Pod bodem B. výroku o vině byli obvinění JUDr. J. T., M. S., J. G. a Ing. V. M. podle § 226 písm. b) tr. řádu zproštěni obžaloby státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze sp. zn. 7 VZv 18/2008 ze dne 27. 9. 2010 pro skutky kvalifikované jako zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinný od 1. 1. 2010, (dále jen „tr. zákoník“), a jako pokus trestného činu vydírání podle § 8 odst. 1 a § 235 odst. 1, 2 písm. b), odst. 3 tr. zákona.

Proti odsuzujícímu výroku o vině pod bodem A. citovaného rozsudku a proti výroku o trestu podali odvolání obvinění J. G. a Ing. V. M.. Státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze napadl odvoláním všechny výroky rozsudku soudu prvního stupně a to v neprospěch všech obviněných.

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 10. 2013, sp. zn. 11 To 16/2013, ve výroku pod bodem I. nejprve z podnětu odvolání obviněných J. G., Ing. V. M. a státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze podle § 258 odst. 1 písm. b), e) tr.ř. zrušil napadený rozsudek a to ve výroku pod bodem A. Podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. řádu odvolací soud nově rozhodl tak, že obviněného J. G. uznal vinným pokusem trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 8 odst. 1 a § 255 odst. 1, 3 tr. zákona, obviněného Ing. V. M. návodem k trestnému činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 10 odst. 1 písm. b) a § 255 odst. 1, 3 tr. zákona.

Vrchní soud v Praze poté uložil oběma obviněným trest odnětí svobody podle § 255 odst. 3 tr. zákona, a to ve stejné výměře jako soud prvního stupně, tj. obviněnému J. G. v trvání dvou roků a obviněnému Ing. V. M. v trvání třiceti měsíců. Opětovně pak byl výkon uložených trestů oběma obviněným podmíněně odložen na stejnou zkušební dobu tří let podle § 58 odst. 1 tr. zákona, obviněnému J. G. za použití § 59 odst. 1 tr. zákona a obviněnému Ing. V. M. za použití § 60a odst. 1, 2 tr. zákona za současného vyslovení dohledu. Dále odvolací soud uložil oběma obviněným trest zákazu činnosti podle § 49 odst. 1 tr. zákona (správně též podle § 50 odst. 1 tr. zákona) spočívající v zákazu výkonu samostatné výdělečné činnosti a funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu tří let. Společnost 1. správcovská a konkursní v.o.s. odkázal soud druhého stupně s jejím nárokem na náhradu škody podle § 229 odst. 1 tr. řádu na řízení ve věcech občanskoprávních.

Výrokem pod bodem II. citovaného rozsudku Vrchní soud v Praze zamítl podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné odvolání státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze v části, jíž napadal zprošťující výrok o vině napadeného rozsudku pod bodem B. (Z důvodu tzv. nedělitelnosti odvolání směřujícího vůči konkrétnímu obviněnému mělo být zamítnuto odvolání státního zástupce proti výroku rozsudku pod bodem B. jen ohledně obviněných JUDr. J. T. a M. S., neboť soud druhého stupně pod bodem I. svého rozsudku rozhodoval mj. také z podnětu odvolání státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze podanému v neprospěch obviněných J. G. a Ing. V. M.. Nejde však o takovou procesní vadu, jež by sama o sobě mohla vyvolat potřebu kasace výroku pod bodem II. napadeného rozsudku.)

Tento rozsudek Vrchního soudu v Praze napadli dovoláním jednak obvinění J. G. a Ing. V. M. a to prostřednictvím společného obhájce JUDr. Michala Pacovského. Oba uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném právním posouzení. Dovolání podal též nejvyšší státní zástupce z důvodů § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. řádu a zaměřil je proti výroku pod bodem II. napadeného rozsudku, jímž Vrchní soud v Praze podle § 256 tr. řádu zamítl odvolání státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze podané proti zprošťujícímu výroku rozsudku Městského soudu v Praze pod bodem B.

Obvinění J. G. a Ing. V. M. ve svém mimořádném opravném prostředku především vyjádřili nesouhlas s výrokem o vině s tím, že jednání, které vyplynulo z provedeného dokazování, postrádá okolnosti významné pro naplnění subjektivní stránky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zákona. Podle názoru obviněných soudy obou stupňů zcela pominuly důkazy svědčící v jejich prospěch, nerespektovaly tudíž zásadu trestního řízení „in dubio pro reo“, což mělo za následek nesprávné právní posouzení skutkových zjištění. V rámci hodnocení jednotlivých důkazů tak soudy nepřihlédly k významným skutečnostem, které byly oběma obviněným známy v době, kdy ze svých pozic v obchodní společnosti LETKA TEAM a.s., rozhodovali o uznání závazku vůči slovenské společnosti ASPEMADENA s.r.o. ve výši 246 000 000,- slovenských korun (ve výroku o vině uvedena částka 200 000 000,- Sk). I přes určitý tlak nastalých událostí, tj. hrozící nebezpečí podání návrhu na konkurs obchodní společnosti LETKA TEAM a.s., a tím zmaření jejích investic, bylo jednání obviněných motivováno výhradně prospěchem této obchodní společnosti. Uznání dluhu (správně „závazku“) formou exekutorského zápisu bylo výsledkem obchodního jednání a je naopak zásluhou obviněných, že došlo k faktickému snížení dlužné částky z původních „246 000 000,- Sk“ na 60 000 000,- Sk, jak vyplývá z tzv. Memoranda uzavřeného dne 7. 3. 2007.

K naplnění subjektivní stránky trestného činu by podle obviněných bylo nezbytné prokázat, že oba závazky vůči společnosti ASPEMADENA s. r. o. uznali, resp. Ing. V. M. dal pokyn obviněnému J. G. k jeho uznání, ačkoli věděli, či museli vědět, že žádný takový závazek neexistuje a jedná se o padělek listiny, přitom současně takto oba jednali s úmyslem způsobit na majetku obchodní společnosti LETKA TEAM a.s. škodu. Soudy by pak také musely vyloučit, že oba obvinění činili předmětné úkony v nejlepším přesvědčení odvrátit hrozící a reálný konkurs na majetek této obchodní společnosti. Přitom samotnému uznání závazku předcházela komunikace obviněného J. G. se zástupcem společnosti ASPEMADENA s. r. o., který naléhal na urychlené řešení způsobu uspokojení pohledávky této obchodní společnosti, o jejíž existenci nebylo obviněnému J. G. na počátku nic známo. Poté obviněný J. G. celou záležitost zkonzultoval se svým právníkem a po ověření reálnosti základu této pohledávky společnosti ASPEMADENA s.r.o. vyplývající z původního úvěrového vztahu mezi JUDr. M. Š. a Slovenskou sporitelňou a.s., tedy na podkladě právního doporučení jednali oba společně se společností ASPEMADENA s.r.o. o způsobu a podmínkách vypořádání závazku. Obviněný Ing. V. M. ještě před sepsáním předmětného exekutorského zápisu dohledal v archivu společnosti listinu, jejímž obsahem byla „dohoda o přistoupení k závazku“, tudíž nebyl žádný důvod pochybovat o nároku obchodní společnosti ASPEMADENA s.r.o. Obvinění dále poukázali na to, že i Nejvyšší soud svým rozsudkem ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3287/2010, existenci předmětné pohledávky v rámci konkursního řízení úpadce – společnosti LETKA TEAM a.s., nevyloučil. Ani provedené důkazy nevyzněly tak, že by mohlo být najisto postaveno, že sporná pohledávka, jež byla podkladem pro exekutorský zápis, neexistuje.

Podle obviněných důkazní situace v dané věci potvrdila, že oba jednali s péčí řádného hospodáře, neboť přistoupili k uznání dluhu, o jehož reálném základu oba věděli, až po odborném posouzení právní kanceláří. Závěr soudů o zavinění je podle přesvědčení obviněných též v rozporu s názorem Ústavního soudu vysloveným v nálezu sp. zn. IV. ÚS 36/98. Závěrem svého dovolání proto oba navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 10. 2013, sp. zn. 11 To 16/2013, v části pod bodem I. výroku a aby věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

K dovolání obviněných se vyjádřil nejvyšší státní zástupce a to prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Jiřího Siegla.

Nejprve předeslal, že dovolací námitky obviněných lze pod uplatněný dovolací důvod podřadit „jen se značnou dávkou tolerance“, neboť jsou založeny na jejich vlastním způsobu hodnocení důkazů a vlastních skutkových tvrzeních, která označil za místy zkreslující a zmatečná, například ve vztahu k prodeji cigaretového zboží. Podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství postrádá logiku tvrzení obviněných, podle kterého exekutorský zápis ze dne 9. 3. 2007, tedy exekuční titul na několikanásobně vyšší částku 200 000 000,- Sk, představoval „záruku pro dlužníka, že věřitel nebude požadovat z původního závazku více než 60 milionů Sk“ díky označenému „Memorandu“. Upozornil na to, že svou argumentací obvinění poukazují na existenci předmětné pohledávky, tedy soudy nijak nezpochybněného závazku JUDr. M. Š. vůči Slovenské sporiteľni, a.s., nikoli na platnost přistoupení obchodní společnosti LETKA TEAM a.s. k tomuto závazku. Předmětnou pohledávku je možné vzhledem k souvisejícím okolnostem označit minimálně za spornou, což nakonec oba obvinění sami připustili.

Dále státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství zdůraznil, že ačkoli se obvinění domnívají, že trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 tr. zákona je možné spáchat pouze v přímém úmyslu, pokud vycházejí z předpokladu, že jejich jednání muselo směřovat „pouze a jedině ke způsobení škody na majetku obchodní společnosti LETKA TEAM a.s.“, a pominuli zcela možnost jeho spáchání formou nepřímého úmyslu.

Podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství „si lze dost obtížně představit nějaký trestněprávně nezávadný následek vzniklý v důsledku uznání mnohamilionového neexistujícího závazku“. Při použití nepřímého úmyslu obvinění mohli primárně sledovat jiný cíl než způsobení škody na majetku obchodní společnosti LETKA TEAM, a.s., avšak podepsáním exekutorského zápisu byla tato obchodní společnost zavázána k úhradě neexistujícího dluhu ve výši 200 000 000,- Sk, který vůči ní mohl být exekučně vymáhán, aniž by existovala možnost zpochybňovat existenci a výši této pohledávky prostředky práva civilního. O to více za situace, kdy obvinění museli být srozuměni s tím, že tato částka vůči nim bude v budoucnu uplatněna, navíc pokud ji sami označovali za „přinejmenším dubiosní“, museli tak být přinejmenším srozuměni se vznikem škody velkého rozsahu na majetku obchodní společnosti LETKA TEAM a.s., a tedy jednali minimálně v úmyslu nepřímém ve smyslu § 4 písm. b) tr. zákona. Dovolací námitky obviněných proto státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství označil za nedůvodné a jejich dovolání navrhl odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání v neprospěch všech obviněných napadl rozsudek Vrchního soudu v Praze v části jeho výroku pod bodem II., jímž bylo podle § 256 tr. řádu zamítnuto odvolání státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze proti zprošťující části rozsudku Městského soudu v Praze týkající se obviněných J. G., Ing. V. M., M. S. a JUDr. J. T.. Dovolací důvody spatřoval nejvyšší státní zástupce v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, s tím, že bylo uvedené odvolání zamítnuto přesto, že v řízení předcházejícím napadenému rozsudku byl dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

Nejvyšší státní zástupce nejprve citoval popis jednání z bodu B. I. a B. II. zprošťujícího výroku rozsudku Městského soudu v Praze a zdůraznil, že skutek pod bodem B I. se vůbec netýká obviněného J. G., nýbrž pouze spoluobviněných Ing. V. M., M. S. a JUDr. J. T.. Další skutek pod bodem B II. tohoto výroku pak popisuje jednání všech obviněných, tj. včetně obviněného J. G.. Podle nejvyššího státního zástupce odvolací soud chyboval především v tom, že skutek kvalifikovaný jako pokus trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 8 odst. 1 a § 255 odst. 1, 3 tr. zákona, resp. návod k tomuto trestnému činu podle § 10 odst. 1 písm. b) a § 255 odst. 1, 3 tr. zákona, jímž uznal vinnými obviněné J. G. a Ing. V. M. pod bodem I. svého rozsudku považoval za totožný se skutkem popsaným pod bodem B. I. výroku rozsudku Městského soudu v Praze. Ten byl původně obžalobou kvalifikován jako pokus trestného činu vydírání podle § 8 odst. 1 a § 235 odst. 1, 2 písm. b), odst. 3 tr. zákona. V závěrečném návrhu při hlavním líčení konaném dne 20. 2. 2012 intervenující státní zástupce navrhl kvalifikovat tento skutek jako trestný čin útisku podle § 237 tr. zákona. První z uvedených skutků přitom spočíval ve stručnosti v tom, že obviněný J. G. z pokynu obviněného Ing. V. M. uznal jako exekučně vykonatelnou pohledávku společnosti ASPEMADENA s.r.o., která platně nevznikla a která by i v případě platnosti byla již promlčena, resp. zamýšlený následek, (účinek), spočíval ve způsobení škody na majetku obchodní společnosti LETKA TEAM, a.s. Ve druhém případě však bylo žalováno jednání spočívající v nucení zástupce poškozené obchodní společnosti ATLANTA SAFE, a.s. k odkoupení pohledávky, o níž obvinění Ing. V. M., M. S. a JUDr. J. T. věděli, že je bezcenná a nedobytná, čímž mělo dojít ke vzniku škody na majetku obchodní společnosti ATLANTA SAFE, a.s. Podle nejvyššího státního zástupce se tak jedná o dva různé skutky lišící se jednáním i následkem, přičemž zahrnutí jednání spočívajícího v uznání neexistujícího závazku vůči obchodní společnosti ASPEMADENA s.r.o. do popisu skutku pod bodem B. I. výroku o vině je pouze odrazem příliš rozsáhlého vylíčení všech skutkových okolností, které souvisely se vzájemnými obchodními vztahy mezi obviněnými a právnickými osobami, jejichž jménem jednali.

Jak soud prvního stupně, tak rovněž soud odvolací však odmítly naplnění znaků obou právních kvalifikací skutku pod bodem B. I., přičemž podle nejvyššího státního zástupce zjištěné jednání naplňovalo znaky skutkové podstaty trestného činu útisku podle § 237 tr. zákona.

Soudy obou stupňů nijak nezpochybnily, že zástupci obchodních společností ATLANTA SAFE, a.s. a Geco Tabak, spol. s r.o. Ing. M. U., Ing. M. B. a Ing. L. Ch. se nacházeli ve stavu tísně a z hlediska zákonných znaků trestného činu útisku je irelevantní, z jakých důvodů stav tísně nastal. Zároveň nebylo soudy zpochybněno, že obvinění o stavu tísně na straně poškozených věděli. K otázce nemožnosti spáchání trestného činu útisku v obchodně právních vztazích ve smyslu § 267 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinný do 31. 12. 2013, resp. § 49 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinný do 31. 12. 2013. nejvyšší státní zástupce odmítl názor soudů, že ve vztazích mezi podnikateli není možné spáchat trestný čin útisku formou zneužití tísně jiného a to ani v případech jednání vybočujícího z rámce standardních obchodněprávních vztahů. Nejpozději od 15. 3. 2007 se mezi jmenovanými obchodními společnostmi včetně LETKA TEAM, a.s. nejednalo o pouhé uspořádání vzájemných obchodně právních vztahů, neboť nabízená bezcenná pohledávka neměla žádnou souvislost s jejich podnikatelskými aktivitami. Naopak, obvinění nutili osoby jednající jménem ATLANTA SAFE, a. s. k tomu, aby vyhověli jejich požadavkům nabytí této pohledávky, a to bez jakéhokoli ekonomického důvodu, přičemž soudy zároveň nezpochybnily, že získané finanční prostředky byly primárně určeny pro osobní potřebu obviněného M. S.. Přitom obvinění vyvolali pouhé zdání o obchodně právním charakteru této transakce. Domáhání se úhrady částky 100 000 000,- Kč za bezcennou pohledávku obchodní společnosti ASPEMADENA s.r.o. tím způsobem, že její realizací bylo podmiňováno uzavření jiného, pro obchodní společnost ATLANTA SAFE, a.s. existenčně důležitého obchodu, nelze považovat za dovolený prostředek ve standardních obchodně právních vztazích. Podle nejvyššího státního zástupce byl trestný čin útisku dokonán právě posledně citovaným uplatněním požadavku na zaplacení 100 000 000,- Kč. Bez významu je potom skutečnost, že poškození neakceptovali tento nátlak a přijali pro ně výhodnější nabídku směnky cizí na 80 000 000,- Kč, jež byla v důsledku chyby JUDr. J. T. vyplněna jako neplatná. Stejně tak z hlediska znaků trestného činu útisku již není významné ani to, že obchodní společnost LETKA TEAM, a.s. se v důsledku svých neúspěšných obchodních aktivit dostala posléze do konkursního řízení.

K trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku nejvyšší státní zástupce upozornil na překonaný názor vyslovený v rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 11 Tdo 265/2002, s čímž vyslovil souhlas také odvolací soud. Připustil tedy, že zatajením daňové povinnosti v daňovém přiznání může být tento trestný čin spáchán i v případě, že správce daně má faktickou možnost zjistit rozhodné skutečnosti z jiných zdrojů. Aktivní jednání samotného správce daně v posuzovaném případě, který sám vyměřil daň z přidané hodnoty i přes nezahrnutí zdanitelného plnění do příslušného daňového přiznání obchodní společnosti LETKA TEAM, a.s., přičemž její část skutečně exekučně vymohl, mělo být podle názoru nejvyššího státního zástupce zohledněno pouze při úvaze, zda jednání obviněných bylo dokonáno, či zda zůstalo ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zákona. Nelze ani přehlédnout, že relevantní informace o vzniku zdanitelného plnění získal správce daně od Policie České republiky, nikoliv od obviněných, teprve následně si je mohl ověřit v rámci daňové kontroly, která však byla zahájena za účelem prověření správnosti daňových podkladů za období předcházející realizaci tohoto zdanitelného plnění.

Z hlediska subjektivní stránky, jejíž absenci shledal odvolací soud, připomněl nejvyšší státní zástupce, že ten, kdo v daňovém přiznání k dani z přidané hodnoty neuvede skutečnosti rozhodné pro určení výše daňové povinnosti, musí současně předpokládat, že tato daň nebude vyměřena a zaplacena. Dále odmítl názor odvolacího soudu o absenci subjektivní stránky tohoto trestného činu, který jej dovodil z obviněnými tvrzeného záměru vyvolat neplatnost kupní smlouvy ze dne 16. 3. 2007, jež byla podkladem předmětného zdanitelného plnění. V době podpisu smlouvy měli její účastníci v úmyslu přivodit následky v ní uvedené včetně okamžitého převodu vlastnického práva kupující strany – obchodní společnosti BEES, s.r.o., čímž by obchodní společnosti LETKA TEAM, a.s. vznikla povinnost odvést příslušnou částku odpovídající dani z přidané hodnoty. Pokud tedy zástupce posledně jmenované obchodní společnosti neuvedl v daňovém přiznání dne 3. 4. 2007 tuto daň na výstupu odpovídající výši zdanitelného plnění, logicky z povahy takého jednání vyplývá, že směřovalo k tomu, aby tato daň nebyla vyměřena a tudíž uhrazena, nikoli snad aby byla „zneplatněna“ uzavřená kupní smlouva. Jednak se tak mohlo stát jen jiným kvalifikovaným způsobem prostředky civilního práva, což muselo být obviněným známo, jednak se tak nestalo ani v pozdější době. Otázka platnosti této smlouvy pak byla sice řešena např. v řízení vedeném u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích pod sp. zn. 44 Cm 250/2007, avšak z podnětu jiných subjektů než obchodní společnosti LETKA TEAM, a.s. Nejvyšší státní zástupce rovněž odmítl úvahu odvolacího soudu o důležitosti okamžiku faktického převzetí kupovaného tabákového zboží, k němuž mělo dojít podle zjištění soudu prvního stupně k němu v období mezi 5. až 7. 4. 2007, přičemž ani v daňovém přiznání za měsíc duben 2007 nebylo předmětné zdanitelné plnění obchodní společností LETKA TEAM, a.s. zahrnuto. Podle názoru dovolatele se tak obvinění pouze snažili přesvědčit správce daně, že předání zboží neproběhlo, a tedy nedošlo ani ke vzniku zdanitelného plnění. Úmysl některých obviněných (JUDr. J. T. a Ing. V. M.) zkrátit daň nakonec lze vysledovat i z výsledků monitorování obchodních setkání se zástupci obchodních společností ATLANTA SAFE, a.s. a Geco Tabak, spol. s r.o.

V této souvislosti ještě nejvyšší státní zástupce připomněl, že odvolací soud nezpochybnil některá další skutková tvrzení obžaloby, například že obvinění již v době uzavření dané smlouvy věděli, že společnost LETKA TEAM, a.s. nebude moci uhradit daň z přidané hodnoty za březen roku 2007 v zákonné lhůtě vzhledem k nedostatku potřebných finančních prostředků, nebo že obviněný JUDr. J. T. nabízel v období po uzavření kupní smlouvy zástupci poškozených společností Ing. M. U. za úplatu vystavení daňového dokladu k prodaným cigaretám. Pokud odvolací soud tyto skutečnosti nezohlednil ve svých závěrech o existenci subjektivní stránky daného trestného činu, dostaly se jeho závěry do extrémního rozporu s vykonanými skutkovými zjištěními. K odvolacím soudem zmíněné otázce postavení JUDr. J. T. a M. S. ve společnosti LETKA TEAM, a.s. nakonec dovolatel podotkl, že trestný čin podle § 240 tr. zákoníku nevyžaduje speciální subjekt a spáchat ho tedy může kterákoliv osoba, která svým jednáním způsobí, že povinnému subjektu není vyměřena daň vůbec nebo alespoň ne ve správné výši.

Vzhledem ke všemu výše uvedenému tak nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 10.2013, sp. zn. 11 To 16/2013, ve výroku, jímž bylo podle § 256 tr. řádu zamítnuto odvolání státního zástupce, aby zrušil ve zprošťující části též rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. 40 T 6/2010, včetně obsahově navazujících rozhodnutí, a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodnout.

K dovolání nejvyššího státního zástupce se vyjádřili obvinění J. G. a Ing. V. M. prostřednictvím svého společného obhájce JUDr. Michala Pacovského. Názor nejvyššího státního zástupce označili za nesprávný, neboť se svou argumentací pouze snažil odůvodnit závěr o protiprávnosti jednání obviněných. Soudy však na základě rozsáhlého dokazování dospěly ke správnému závěru, že se nejedná o věc trestní, nýbrž pouze o obchodní spor.

K trestnému činu útisku nejvyšší státní zástupce nezahrnul do svých závěrů okolnosti předcházející jednání obviněných, konkrétně aktivní jednání osob kolem Ing. M. U., jež fakticky vyvolalo stav tísně tím, že obchodní společnosti LETKA TEAM, a.s. nejprve poskytly obrovské finanční prostředky bez zajištění a po změně akcionáře z obavy před obchodní ztrátou ihned podaly trestní oznámení. Vstup obviněného Ing. V. M., (jednatele a společníka obchodní společnosti Oliveta s.r.o.), přitom nebyl účelový, jmenovaný měl již zkušenosti s prodejem cigaretového zboží na Slovensku a chtěl pouze využít distribuční síť fungující obchodní společnosti LETKA TEAM, a.s. Naopak to byl právě Ing. M. U., kdo oslovil zástupce této obchodní společnosti a trval na okamžitém vrácení cigaretového zboží, aniž by se zajímal o obchodní plány nového akcionáře a jeho schopnost řádně a včas splácet vlastní směnky. Navazující jednání pak bylo běžným v obchodním styku a směřovalo ke kompromisu v přiměřeném zisku a formě jeho úhrady. Podle obviněných k žádnému obchodu tyto osoby nuceny nebyly, ani přímo, ani nepřímo nebylo nikomu vyhrožováno způsobením těžké újmy.

U trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby obvinění rovněž vyjádřili souhlas se závěry soudů obou stupňů i odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 265/2002. Zdůraznili, že správce daně na základě místního šetření o předmětném obchodu s cigaretami věděl a to i o všech jeho okolnostech, přičemž k prodeji zboží nemohlo dojít z důvodu nesrovnalostí v popisu a jeho množství, nebylo ani fyzicky vydáno a přijato protiplnění, nebyl vystaven žádný daňový doklad a obchod proto nebyl veden v účetnictví obchodní společnosti LETKA TEAM, a.s. Správce daně pak využil znalostí celé obchodní transakce a vydal zajišťovací platební příkaz a dokonce odčerpal z účtu prodejce část finančních prostředků. Pouhá skutečnost, že správce daně získal předmětnou smlouvu nejdříve od kupující strany – obchodní společnosti BEES, s.r.o., a až později v rámci místního šetření od strany prodávající, ještě neznamená, že údajná obchodní dohoda byla zatajována. Pokud následně zástupci obchodní společnosti LETKA TEAM, a.s. vznesli námitku neplatnosti předmětné kupní smlouvy, nelze v tom spatřovat jakýkoli trestní úmysl. Za daných okolností tedy podle obviněných zjištěné jednání není postižitelné trestním právem, proto navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce odmítl jako zjevně neopodstatněné [nesprávně přitom odkázali na ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu, které umožňuje odmítnutí dovolání v neveřejném zasedání, správný návrh rozhodnutí se měl opírat o ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu].

Obviněný M. S. se k dovolání nejvyššího státního zástupce vyjádřil prostřednictvím svých obhájců JUDr. Vladimíra Dvořáčka a JUDr. Lenky Vislocké, a označil je za nedůvodné. Závěry soudů obou stupňů jsou podle jeho názoru zcela jednoznačné a správné. Nejvyšší státní zástupce ve svém mimořádném opravném prostředku pouze vytrhává jednotlivá tvrzení či skutečnosti z celkového skutkového děje a směřuje tak spíše do „modifikace skutku“ než do jeho hmotně právního posouzení. K otázce trestní odpovědnosti za trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby připomenul závěr Vrchního soudu v Praze, který sám poukázal na postavení M. S. v předmětné době, neboť ten nebyl ani statutárním orgánem ani akcionářem obchodní společnosti LETKA TEAM, a.s. Dále sdělil, že k dovoláním spoluobviněných J. G. a V. M. se vyjadřovat nebude. Závěrem obviněný M. S. navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání nejvyššího státního zástupce jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.

Nejvyšší soud na podkladě podaných dovolání nejprve zkoumal splnění formálních náležitostí pro konání dovolacího řízení, přitom zjistil, že obvinění J. G., Ing. V. M. a také nejvyšší státní zástupce jsou osobami oprávněnými k využití tohoto mimořádného opravného prostředku [§ 265d odst. 1 písm. a), b) tr. řádu], přitom oba obvinění tak učinili prostřednictvím svého obhájce (§ 265d odst. 2 tr. řádu). Všichni dovolatelé podali dovolání včas a na správném místě (§ 265e tr. řádu), jejich dovolání směřují proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a dovolání obsahují stanovení náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).

S ohledem na obsah podaných dovolání, kdy alespoň část jejich námitek odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, resp. v případě dovolání nejvyššího státního zástupce též důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě, tj. že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a), přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. g) tr. řádu, mohl Nejvyšší soud na podkladě podaných dovolání podle § 265i odst. 3 a 4 tr. řádu přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, jakož i řízení, které mu předcházelo. Nejvyšší soud přitom dospěl k závěru, že dovolání obou obviněných a též dovolání nejvyššího státního zástupce jsou zčásti důvodná.

Dovolání obviněných J. G. a Ing. V. M. směřovala proti bodu I. výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze, jímž tento soud na podkladě odvolání obou obviněných a též odvolání státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze nejprve zrušil výrok pod bodem A. napadeného rozsudku Městského soudu v Praze týkající se jmenovaných obviněných a poté sám znovu rozhodl tak, že obviněného J. G. uznal vinným pokusem trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 8 odst. 1 a § 255 odst. 1, 3 tr. zákona. Obviněný Ing. V. M. byl odsouzen za návod k trestnému činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 10 odst. 1 písm. b) a § 255 odst. 1, 3 tr. zákona. Stalo se tak na základě skutkového zjištění, které lze stručně vyjádřit tak, že

obviněný Ing. V. M. v postavení jednatele obchodní společnosti Oliveta s.r.o., která byla od 1. 3. 2007 jediným akcionářem obchodní společnosti LETKA TEAM, a.s., v době mezi 2. a 8. březnem 2007 dal ústní pokyn obviněnému J. G., členu představenstva LETKA TEAM, a.s., aby jménem této obchodní společnosti uznal formou exekutorského zápisu se svolením k přímé vykonatelnosti závazek vůči obchodní společnosti ASPEMADENA s.r.o. ve výši 200 000 000,- Sk, ačkoli si byl vědom, že tím J. G. poruší povinnost vykonávat svou funkci s péčí řádného hospodáře, neboť aktuální závazek LETKA TEAM, a.s. vůči ASPEMADENA s.r.o., ani předcházející „dohoda o přistoupení k závazku“ datovaná dnem 7. 4. 1998, platně nevznikly, a pokud ano, byly by již promlčené, tudíž musel počítat s tím, že v případě vyrovnání závazku, ať již dobrovolném či v rámci exekuce, by LETKA TEAM, a.s. nedůvodně přišla o majetek odpovídající částce 165 438 000,- Kč,

obviněný J. G. v postavení jediného člena představenstva LETKA TEAM, a.s. v rozporu se svou povinností řádně spravovat majetek této obchodní společnosti s péčí řádného hospodáře následně dne 9. 3. 2007 před exekutorem JUDr. Milanem Usnulou splnil pokyn Ing. V. M. a formou exekutorského zápisu uznal závazek ve výši 200 000 000,- Sk včetně dohody o přímé vykonatelnosti tohoto zápisu. K úhradě mělo dojít v měsíčních splátkách po 50 000 000,- Sk počínaje dnem 20. 3. 2007. Součástí tohoto exekutorského zápisu byl též odkaz na uvedenou dohodu o přistoupení k závazku ze 7. 4. 1998, jíž LETKA TEAM, a.s., (resp. správně M. T. Trading, a.s., což byl tehdejší název téže obchodní společnosti), přistoupila k závazku JUDr. M. Š. vůči Slovenské sporitelni, a.s. z titulu poskytnutého úvěru 100 000 000,- Sk již dne 14. 1. 1993, který jmenovaný do této doby, tj. do dubna 1998, ani zčásti neuhradil. Obviněný J. G. tak učinil přesto, že O. J. podepsaný jako tehdejší předseda představenstva LETKA TEAM, a.s. na této původní dohodě o přistoupení k závazku již nebyl dne 7. 4. 1998 statutárním orgánem a jeho oprávnění jednat za tuto obchodní společnost zaniklo ke dni konání valné hromady, která jej odvolala z funkce předsedy představenstva, tj. dne 18. 3. 1998. Závazek vyplývající z této dohody nebyl přitom zařazen do účetnictví LETKA TEAM a.s., a bylo možné namítat jeho promlčení, pokud by obviněný J. G. postupoval s péčí řádného hospodáře, musely mu být tyto skutečnosti zřejmé, on je však pominul, přičemž obchodní společnost ASPEMADENA s.r.o. přihlásila následně svou pohledávku vyplývající z uvedeného exekutorského zápisu ve výši 194 374 882,27 Kč do konkursního řízení na majetek LETKA TEAM, a.s. K její úhradě však nedošlo, neboť v rámci incidenčních sporů vyvolaných obchodními společnostmi BEES, s.r.o., ATLANTA SAFE, a.s. a Českou republikou zastoupenou Finančním úřadem v Pardubicích bylo rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 19. 11. 2009, sp. zn. 55 Cm 247/2007, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 12. 2012, sp. zn. 15 Cmo 14/2010, určeno, že žalovaná obchodní společnost ASPEMADENA s.r.o. nemá za úpadcem LETKA TEAM, a.s. vykonatelnou pohledávku II. třídy ve výši 194.374.882,27 Kč, tudíž ke škodě na majetku LETKA TEAM, a.s. ve výši exekutorským zápisem uznaného závazku nakonec nedošlo.

Obvinění J. G. i Ing. V. M. od počátku svého trestního stíhání odmítali svou vinu s tím, že byli oba vedeni záměrem odvrátit návrh na prohlášení konkursu na majetek obchodní společnosti LETKA TEAM, a.s., jímž obchodní společnost ASPEMADENA s.r.o. „hrozila“ v případě neuhrazení závazku podle dohody uzavřené dne 7. 4. 1998. Právě obviněnými tvrzený zájem na pokračování podnikatelské činnosti LETKA TEAM, a.s. je nakonec vedl k podpisu exekutorského zápisu dne 9. 3. 2007 s tím, že nezpochybňovali své role tak, jak vyplývají ze skutkové věty výroku o vině stručně popsané výše. Obviněný Ing. V. M. dal pokyn obviněnému J. G., aby učinil tento právní úkon, a tím uspokojil požadavky osob jednajících jménem obchodní společnosti ASPEMADENA s.r.o. Ve svém konání proto obvinění nespatřovali jakoukoli závadnost či dokonce protiprávnost, vyslovili přesvědčení, že jejich snahou bylo naopak nalézt co nejvýhodnější způsob vyřešení nastalé situace a to ve prospěch LETKA TEAM, a.s.

V podstatě stejně jako ve svých odvoláních také v dovolání každý z obou obviněných setrval na této obhajobě. Je možné konstatovat, že obsah jejich řádného i mimořádného opravného prostředku je téměř totožný s tím, že oba obvinění uvedenými výhradami vytýkají nedostatečné naplnění znaku subjektivní stránky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zákona. Přestože převážná část jejich konkrétních argumentů směřuje proti způsobu, jakým soudy obou stupňů v tomto smyslu hodnotily provedené důkazy, a nepostupovaly tak podle zásady „in dubio pro reo“, současně oba obvinění poukázali na potřebu prokázat a především právně vyhodnotit jejich úmyslné zavinění a to jak ve vztahu k objektivní stránce trestného činu tak i ke způsobení škodlivého následku, resp. účinku.

V tomto smyslu považuje Nejvyšší soud dovolání obou obviněných za důvodné, neboť jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se náležitým způsobem nevypořádaly s otázkou zavinění zejména pak ve vztahu k možnému právnímu posouzení skutkových zjištění nejen jako úmyslného trestného činu podle § 255 tr. zákona, ale též jeho nedbalostní formy zakotvené v ustanovení § 255a tr. zákona. Zákonem č. 105/2000 Sb. byl totiž s účinností od 1. 5. 2000 mj. novelizován trestní zákon, (zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů), o nedbalostní alternativu trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku. Podle § 255a odst. 1 tr. zákona se stal trestně odpovědným pachatel, který z vědomé nedbalosti [§ 5 písm. a) tr. zákona] jinému způsobil značnou škodu tím, že porušil podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou důležitou povinnost při opatrování nebo správě cizího majetku.

Soud prvního stupně vypracoval velice rozsáhlé odůvodnění svého rozsudku, které jej činí nepřehledným a komplikovaným pro dostatečné porozumění veškerých souvislostí zejména s ohledem na poměrně složité skutkové okolnosti, za nichž mělo dojít k činům, jež jsou předmětem trestního stíhání všech obviněných v dané věci. Naproti tomu samotné právní posouzení zavinění obviněných J. G. a Ing. V. M. u trestného činu podle § 255 tr. zákona a úvahy soudu při hodnocení významných skutečností v něm nejsou obsaženy. Městský soud sice velice podrobně a dokonce opakovaně interpretoval svá skutková zjištění, jež byla rozhodná pro objasnění otázky spáchání činu, jak je popsán v odsuzující části výroku o vině, avšak argumenty, jimiž měl vysvětlit úmyslnou formu zavinění obviněných jako předpoklad použití ustanovení § 255 tr. zákona, Nejvyšší soud postrádá. Na stranách 167 až 170 svého rozsudku soud prvního stupně shrnul výsledky provedeného dokazování a popsal veškerá jednání probíhající mezi oběma obviněnými vzájemně, ale též se zástupci obchodní společnosti ASMEPADENA s.r.o., kteří naléhali na splnění „Dohody o přistoupení k závazku“ ze dne 7. 4. 1998 (psána ve slovenském jazyce, v daném usnesení však pro zjednodušení interpretována v češtině). Soud prvního stupně rovněž upozornil na právní úkony osob rozdílných od obviněných, které předcházely této dohodě, tj. tvrzený úvěrový vztah mezi JUDr. M. Š. a Slovenskou sporitelňou, a.s., a následné postoupení této pohledávky původním věřitelem, jejímž konečným postupníkem se stala obchodní společnost ASPEMADENA s.r.o. (smlouvou uzavřenou dne 3. 8. 2005 s předešlým věřitelem, resp. postupitelem obchodní společností Majetkový Holding, a.s.).

Rozhodné skutkové okolnosti, které podle soudu prvního stupně, s nímž se v tomto ohledu zcela ztotožnil i soud odvolací, a které (zřejmě) odůvodnily právní kvalifikaci podle úmyslné alternativy trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 tr. zákona, jsou vyjádřeny již ve skutkové větě odsuzující části výroku o vině. Trestní odpovědnost obou obviněných, ať již jako pachatele pokusu citovaného trestného činu nebo v postavení účastníka – návodce, je podle soudů obou stupňů založena uznáním závazku, co do důvodu i výše, vůči ASPEMADENA s.r.o. formou exekutorského zápisu dne 9. 3. 2007, vyplývajícího z dohody o přistoupení k závazku ze dne 7. 4. 1998, kterou se měla LETKA TEAM, a.s. zavázat tehdejšímu věřiteli – společnosti Slovenská sporitelňa, a.s., že splní za dlužníka JUDr. M. Š. jeho dluh z poskytnutého úvěru 100 000 000,- Sk. Obviněný Ing. V. M. přitom dal pokyn k sepsání exekutorského zápisu, ačkoli si „byl vědom“ (srov. skutková věta výroku o vině rozsudku odvolacího soudu), že tím spoluobviněný J. G. „poruší svou zákonnou povinnost vykonávat svou funkci s péčí řádného hospodáře vyplývající z § 194 odst. 5 obchodního zákoníku“, a obviněný J. G. pokyn spoluobviněného splnil, ačkoli mu „muselo být zřejmé a zcela pominul skutečnosti“, že dohodu o přistoupení k závazku ze 7. 4. 1998 podepsal za LETKA TEAM a.s. O. J., který již v této době nevykonával funkci předsedy představenstva, nebyl tudíž oprávněn činit jménem této obchodní společnosti žádné úkony, dále že tato dohoda nebyla založena v účetnictví LETKA TEAM a.s. a především bylo možné namítat promlčení podle § 387 obchodního zákoníku. Z tohoto popisu zásadních okolností, z nichž při nedostatku doznání obviněných bylo možné dovozovat zavinění obou obviněných, však nevyplývají takové skutečnosti, jež by určovaly konkrétní právní formu znaku subjektivní stránky trestného činu a to ani ve vztahu k druhu úmyslu, pokud čin obviněných soudy posoudily podle ustanovení § 255 tr. zákona. Z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu, ale ani z rozsudku soudu prvního stupně, tak není možné zjistit, zda soudy považovaly tento trestný čin za spáchaný v přímém či nepřímém úmyslu podle § 4 písm. a), b) tr. zákona.

V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za vhodné jen stručně připomenout základní pravidla, jež platí pro rozlišování těchto dvou druhů úmyslného zavinění (a to v zásadě shodně jak podle právní úpravy účinné v době spáchání činu – srov. § 4 písm. a), b) tr. zákona, tak i podle současného znění – srov. § 15 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku. U přímého úmyslu zákon vyžaduje, aby pachatel věděl, že způsobem uvedeným v trestním zákoně poruší nebo ohrozí zájem chráněný tímto zákonem, nebo alespoň věděl, že jej může porušit, a současně chtěl takové porušení nebo ohrožení způsobit. Pokud pachatel sice věděl, že může svým jednáním způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem a pro tento případ s tím byl srozuměn, jde o zavinění v úmyslu nepřímém. Srozumění vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele ke způsobení následku předvídaného trestním zákonem. Trestní zákoník pak v § 15 odst. 2 stanoví, že srozuměním je i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem. Oběma formám úmyslu je tedy společná vědomostní (intelektuální) složka, kdy pachatel skutečnosti rozhodné z hlediska trestního zákona předpokládá, nebo si je představuje alespoň jako možné. Rozdílně je pak u nich přítomna složka volní, jež u přímého úmyslu znamená aktivní vztah pachatele k vyvolání následku rozhodného pro určitý trestný čin, tj. pokládá za nutné, že k němu dojde. Zavinění ve formě nepřímého úmyslu dopadá na případy, kdy je pachatel srozuměn s porušením nebo ohrožením zájmu chráněného trestním zákonem. O nepřímý úmysl jde i tam, kde cílem pachatelova jednání bylo dosažení jiného možného výsledku, třeba i z hlediska trestního práva nevýznamného, a možnost vzniku následku uvedeného v trestním zákoně mu byla dokonce nepříjemná (srov. rozhodnutí č. 3/2006 Sb. rozh. tr.).

Pro naplnění subjektivní stránky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 tr. zákona se tedy vyžaduje úmyslné zavinění. Přitom nestačí, že pachatel úmyslně porušil podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, nýbrž musí být současně prokázáno, že jeho úmysl směřoval i ke způsobení následku, resp. účinku v podobě způsobení škody nikoli malé (nejméně 25 000,- Kč podle § 89 odst. 11 tr. zákona) na cizím opatrovaném či spravovaném majetku. Pokud jde o použití přísnější trestní sazby tohoto trestného činu podle odstavce 3, tj. způsobení škody velkého rozsahu (více jak 5 000 000,- Kč), postačí, pokud je zavinění pachatele pokryto nedbalostní formou ve smyslu § 5 tr. zákona. Přitom může jít i o nevědomou nedbalost [§ 5 písm. b) tr. zákona], kdy pachatel nevěděl, že svým jednáním může způsobit škodu velkého rozsahu, ač o tom vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl.

Jak bylo již naznačeno, v projednávané trestní věci soud prvního stupně nevěnoval prakticky žádnou pozornost zdůvodnění subjektivní stránky trestného činu podle § 255 odst. 1, 3 tr. zákona u obviněných J. G. a Ing. V. M., ačkoli je z obsahu trestního spisu, (nakonec i z velmi rozsáhlého odůvodnění rozsudku tohoto soudu), zřejmé, že pro právní posouzení otázky zavinění měl soud dostatečný podklad v provedených důkazech. Ačkoli se právě znak subjektivní stránky stal pro oba obviněné sporným již v jejich řádných opravných prostředcích, Vrchní soud v Praze náležitým způsobem nereagoval na jejich námitky a nevypořádal se s nedostatečným postupem soudu prvního stupně. V rozsudcích soudů obou stupňů nelze nalézt žádné úvahy, z nichž by bylo možné dovodit konkrétní okolnosti nezbytné pro právní posouzení znaku úmyslu a jeho konkrétní formy. V předcházející části tohoto rozhodnutí Nejvyšší soud záměrně citoval ty části skutkové věty napadeného rozsudku odvolacího soudu, jímž tento soud „zřejmě“ vyjádřil subjektivní stránku trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku alespoň v jeho základní skutkové podstatě podle § 255 odst. 1 tr. zákona. Přitom však odvolací soud, (předtím již soud prvního stupně podobně), použil ne zcela jasné formulace psychického vztahu obviněných ke všem skutečnostem, jež tvoří znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu, a jež musí být pokryty zaviněním. Právě s ohledem na druhou, nedbalostní alternativu trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255a tr. zákona, bylo třeba pečlivě vážit ty skutkové okolnosti, jež jsou významné pro rozlišení mezi nepřímým úmyslem [§ 4 písm. b) tr. zákona] a vědomou nedbalostí [§ 5 písm. a) tr. zákona], když spáchání tohoto činu z nevědomé nedbalosti nebylo podle trestního zákona účinného v době činu postižitelné. Jak u nepřímého úmyslu, tak i u vědomé nedbalosti totiž pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem jím chráněný, v případě úmyslu pak musel být srozuměn s jeho způsobením, kdežto u vědomé nedbalosti pachatel bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí. Oběma těmto druhům zavinění je tak společná složka „vědění“ ale složka „vůle“ u nedbalosti chybí.

V tomto smyslu je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné a obvinění J. G. a Ing. V. M. tak důvodně uplatnili výhrady proti naplnění znaku zavinění, jenž má stěžejní význam pro hmotně právní posouzení skutku jako trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku. Zjištěná vada v chybějícím právním posouzení subjektivní stránky tohoto trestného činu sama o sobě činí napadené rozhodnutí nesprávným, avšak z hlediska hmotně právního posouzení má stěžejní význam především proto, že trestní zákon účinný v době spáchání činu, umožňoval trestní postih porušování povinnosti při správě cizího majetku nejen v úmyslné formě, ale též z vědomé nedbalosti (srov. § 255a tr. zákona). Současná právní úprava účinná od 1. 1. 2010, tj. podle trestního zákoníku, jež byla s určitými změnami převzata z trestního zákona, dokonce připouští trestní odpovědnost pachatele tohoto trestného činu též z nevědomé nedbalosti, byť se musí jednat o hrubou nedbalost (srov. §§ 220 a 221 tr. zákoníku). Pokud bude protiprávní jednání obviněných znovu posouzeno podle právní úpravy účinné v době spáchání činu, musí se odvolací soud také vypořádat s materiální podmínkou jeho trestnosti, jak byla v trestním zákoně upravena v ustanovení § 3 odst. 2, a to ve vztahu ke všem hlediskům určujícím stupeň společenské nebezpečnosti činu demonstrativně uvedeným v § 3 odst. 4 tr. zákona.

Na podkladě dovolání obviněných J. G. a Ing. V. M., kteří oprávněně považovali otázku subjektivní stránky trestného činu, jímž byli uznáni vinnými, za minimálně nepřesvědčivě vysvětlenou jak napadeným rozsudkem odvolacího soudu, tak i soudu prvního stupně, proto Nejvyšší soud zrušil odsuzující výrok rozsudku Vrchního soudu týkající se obou jmenovaných dovolatelů a věc vrátil soudu druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí. Jak již bylo zmíněno, oba obvinění uplatnili fakticky zcela shodné námitky, jimiž argumentovali v dovoláních, již ve svém řádném opravném prostředku. Přestože pochybení při hodnocení subjektivní stránky trestného činu podle § 255 tr. zákona je možné shledat i v rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo povinností soudu odvolacího vypořádat se s důležitými okolnostmi charakterizujícími zavinění obviněných, neučinil tak a relevantně na uplatněné výhrady nereagoval. Proto má Nejvyšší soud za to, že bude třeba ve věci konat nové řízení před soudem druhého stupně, v jehož rámci je za stávající důkazní situace možné napravit zjištěnou vadu a přesvědčivým způsobem zhodnotit ty skutečnosti, jež jsou významné pro právní závěr o konkrétním druhu zavinění obou obviněných J. G. i Ing. V. M. a učinit odpovídající právní posouzení skutkových zjištění podle příslušného ustanovení trestního zákona. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že bude třeba rovněž zkoumat časovou působnost trestních zákonů, jejichž použití přichází v úvahu ve smyslu § 16 odst. 1 tr. zákona, resp. § 2 odst. 1 tr. zákoníku. Z hlediska „příznivosti“ právní úpravy obviněných však bude nutné zohlednit jednotlivé znaky skutkových podstat trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 či § 255a tr. zákona, resp. porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 nebo § 221 tr. zákoníku v souladu s právním názorem vysloveným v rozhodnutí publikovaném pod č. 54/2012 Sb. rozh. tr.

Nejvyšší státní zástupce směřoval své dovolání v neprospěch obviněných J. G., Ing. V. M., M. S. a JUDr. J. T. proti zprošťujícímu výroku rozsudku soudu prvního stupně, resp. proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž zamítl odvolání státního zástupce Vrchního státního zastupitelství podané v neprospěch všech obviněných. Jak bylo v úvodu tohoto rozhodnutí interpretováno, Městský soud v Praze zprostil podle § 226 písm. písm. b) tr. řádu obžaloby obviněné JUDr. J. T., M. S. a Ing. V. M. pro skutek kvalifikovaný jako pokus trestného činu vydírání podle § 8 odst. 1 a § 235 odst. 1, 2 písm. b), odst. 3 tr. zákona (výrok pod bodem B. I.). Stejně postupoval tento soud ohledně skutku kvalifikovaného v obžalobě jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku (výrok pod bodem B. II.). Nejvyšší státní zástupce spatřoval v napadeném usnesení vadu naplňující dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě, tj. že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. b) tr. řádu, přestože v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písm. g).

Konkrétní námitky, jimiž nejvyšší státní zástupce argumentoval ve svém dovolání ve vztahu ke zprošťujícímu výroku ohledně obou skutků, odpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu, neboť vytýkaly vady v hmotně právním posouzení skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Nejvyšší soud tudíž mohl podle § 265i odst. 3, 4, 5 tr. řádu přezkoumat napadenou část rozhodnutí odvolacího soudu a jemu předcházející řízení včetně zprošťujícího výroku soudu prvního stupně v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Přitom shledal, že je opodstatněné pouze v části, která se týkala druhého ze zprošťujících výroků uvedenému pod bodem B. II. rozsudku soudu prvního stupně.

Jednání, které bylo v obžalobě kvalifikované jako pokus trestného činu vydírání podle § 8 odst. 1 a § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákona, bylo popsáno velice obsáhle, a jak správně upozornil nejvyšší státní zástupce, nikoli ku prospěchu věci, neboť jsou v něm obsaženy i okolnosti nepodstatné z hlediska naplnění tvrzených znaků protiprávního jednání. Lze je ve stručnosti shrnout tak, že obvinění JUDr. J. T. a Ing. V. M. jako zástupci obchodní společnosti LETKA TEAM a.s. na základě instrukcí obviněného M. S. při jednáních se zástupci obchodních společností ATLANTA SAFE, a.s., Geco Tabak, spol. s r.o. a BEES, s.r.o. Ing. M. U., Ing. M. B. a Ing. L. Ch. ve dnech 15. a 16. 3. 2007 požadovali uhrazení částky 100 000 000,- Kč určenou pro osobní potřeby obviněného M. S., za niž formálně nabízeli pohledávku obchodní společnosti ASPEMADENA s.r.o. vůči JUDr. M. Š. s tím, že pokud nebudou tyto peněžní prostředky zaplaceny, neumožní, aby obchodní společnost BEES s.r.o. odkoupila od LETKA TEAM a.s. zásoby cigaret, a dále že zajistí, aby posledně jmenovaná obchodní společnost neuhradila Geco Tabak, spol. s r.o. faktury na celkovou částku převyšující 42 milionů Kč, ačkoli věděli, že tato pohledávka nemá větší hodnotu, dále věděli, že ATLANTA SAFE, a.s. zajistila od obchodní společnosti Sokolovská uhelná, právní nástupce, a.s. finanční prostředky právě pro LETKA TEAM a.s. na nákup cigaretových výrobků ve výši téměř tři čtvrtě miliardy Kč a že ATLANTA SAFE, a.s. ručila za tuto transakci obchodní společnosti Sokolovská uhelná, právní nástupce, a.s., přičemž předtím, dne 1. 3. 2007 převedl obviněný M. S. na slovenskou společnost Oliveta s.r.o. akcie LETKA TEAM a.s. a jediným akcionářem se stala obchodní společnost zapsaná do obchodního rejstříku ve Slovenské republice, ve stejný den (1. 3. 2007) uzavřeli všichni obvinění (v různých rolích) formou exekutorského zápisu dohodu s přímou vykonatelností, podle níž LETKA TEAM a.s. je povinna uhradit obchodní společnosti CZ TABÁK a.s. pohledávku téměř 55 milionů Kč před lhůtou splatnosti, dále dne 9. 3.2007 obviněný Ing. V. M. dal pokyn obviněnému J. G. podepsat jménem LETKA TEAM a.s. formou exekutorského zápisu s přímou vykonatelností uznání závazku vůči obchodní společnosti ASPEMADENA s.r.o. v částce 200 000 000,- Sk, a tím vzbudili u zástupců Geco Tabak, spol. s r.o. a ATLANTA SAFE, a.s. důvodnou obavu, že mohou obchodní společnost LETKA TEAM a.s. zatížit takovými závazky, které nebude schopna plnit, čímž by mohlo dojít k prohlášení konkursu na majetek posledně jmenované obchodní společnosti a současně by případné exekuce znamenaly využití zásob cigaret opatřených z finančních zdrojů obchodní společnosti Sokolovská uhelná, právní nástupce a.s., čímž se nedostane na plnění věřitelům Geco Tabak, spol. s r.o. a ATLANTA SAFE, a.s. jako ručiteli za předchozí nákup cigaret zajištěný směnkami, což by pro ni mohlo mít vážné ekonomické následky, tato obava pak vedla odpovědné zástupce firem přijmout rozhodnutí nakoupit cigarety prostřednictvím spřízněné obchodní společnosti BEES, s.r.o. a to za vlastní směnky LETKA TEAM a.s., přitom Ing. M. U. nabídl místo částky 100 000 000,- Kč akceptaci směnky cizí na částku 80 000 000,- Kč splatné za jeden rok, avšak obviněný JUDr. J. T. omylem nevyplnil směnku řádně, poté již tato směnka nebyla předložena k proplacení, tudíž škoda ve výši 80 000 000,- Kč nevznikla.

Současně nejvyšší státní zástupce vyslovil souhlas se změnou právní kvalifikace tohoto skutku s tím, že naplňuje znaky trestného činu útisku podle § 237 tr. zákona, jak přednesl ve svém závěrečném návrhu v hlavním líčení intervenující státní zástupce.

Dovolatel nejprve odmítl názor odvolacího soudu o totožnosti skutků popsaných jednak pod bodem I. výroku rozsudku tohoto soudu, jímž byli uznáni vinnými obvinění J. G. a Ing. V. M., a skutkem kvalifikovaným v obžalobě jako trestný čin vydírání. Proti srovnání obou skutků, jež skutečně svědčí o odlišném jednání i následku u každého z nich, což vylučuje posouzení jako jediného skutku, nemá žádných výhrad ani Nejvyšší soud. V tomto ohledu skutečně nepovažuje tvrzení Vrchního soudu v Praze za správné, neboť při důsledném pochopení rozhodných skutkových zjištění (při opravdu nadbytečně složitém popisu skutkových okolností v podané obžalobě) ve vztahu k naplnění obou skutkových podstat trestných činů, s přihlédnutím ke změně právní kvalifikace z vydírání na útisk je zřejmé, že charakteristika jednání i následku obou trestných činů je rozdílná. Potud je nutné dát dovolateli za pravdu. Nicméně uvedená nesprávnost v právním posouzení věci odvolacím soudem neměla žádný vliv na samotné potvrzení zprošťujícího výroku soudu prvního stupně a nevyhovění řádného opravného prostředku státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze.

Nejvyšší soud se nebude vůbec zabývat otázkou možného použití kvalifikace předmětného skutku jako trestného činu vydírání podle § 235 tr. zákona, stejně jak učinil sám dovolatel. Při zkoumání podmínek naplnění skutkové podstaty trestného činu útisku podle § 237 tr. zákona, je nutné vyjít ze znění právní úpravy účinné v době spáchání činu. Tohoto trestného činu se dopustil pachatel, který jiného nutil, zneužívaje jeho tísně nebo závislosti, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Nejvyšší státní zástupce při odůvodňování opodstatněnosti vyvození trestní odpovědnosti obviněných JUDr. J. T., M. S. a Ing. V. M. zdůraznil existenci stavu tísně na straně osob jednajících za obchodní společnosti ATLANTA SAFE, a.s., Geco Tabak, spol. s r.o. případně BEES, s.r.o. Spatřoval jej v požadavku obviněných zaplatit částku 100 000 000,- Kč v podstatě bez ekonomického důvodu, neboť nesouvisela s prodejem cigaret, měla být sice uhrazena v rámci této obchodní transakce, avšak nijak neodrážela dohodnutou cenu za cigarety. Jako kompenzaci této finanční částky nabízeli obvinění převedení pohledávky obchodní společnosti ASPEMADENA s.r.o. za JUDr. M. Š. a deklarovali, že obchodní společnost LETKA TEAM a.s. je v tomto právním vztahu spoludlužníkem. Podle nejvyššího státního zástupce byl trestný čin útisku dokonán již samotným vyslovením požadavku na úhradu stomilionové částky jako podmínky pro uzavření obchodu s cigaretami, který byl pro dotčené obchodní společnosti zásadní z hlediska uspokojení jejich oprávněných a existujících finančních nároků z předešlých obchodních vztahů s obchodní společností LETKA TEAM a.s. Nejvyšší státní zástupce nepřikládal žádnou relevanci ani tomu, že nakonec došlo ze strany poškozených k přijetí směnky na částku o 20 000 000,- Kč nižší, byť neplatné z důvodu jejího nesprávného vyplnění, ani té skutečnosti, že nakonec byl na majetek obchodní společnosti LETKA TEAM a.s. prohlášen konkurs, což rovněž nebylo v zájmu poškozených a jímž mj. rovněž obvinění „vyhrožovali“.

Nejvyšší soud sice souhlasí s vysloveným názorem dovolatele, který odmítl sdílet výklad soudů obou stupňů ohledně ustanovení § 267 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, (dále jen obchodní zákoník), ve vztahu k § 49 zákona č. 40/1964, občanský zákoník, (dále jen občanský zákoník), oba ve znění pozdějších předpisů účinném ke dni spáchání činu, s tím, že by fakticky znamenal, že v rámci obchodních vztahů nelze spáchat trestný čin útisku, event. vydírání. Jedná se sice o otázku poměrně složitou, neboť i v rámci posuzování obchodně právních a občanskoprávních vztahů je vždy důkazně obtížné posoudit existenci stavu tísně u jedné ze smluvních stran. (K tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 1998, sp. zn. 23 Cdo 1397/98, ze dne 18. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 667/96, ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 33 Cdo 350/2000, a rozhodnutí publikované pod č. 36/1993 Sb. rozh. obč.) Stav tísně ve smluvních vztazích totiž předpokládá u jedné ze smluvních stran, že dohodu uzavírá nikoli z vlastní svobodné vůle za účelem realizace závazků z nich vyplývajících, nýbrž za účelem odvrácení pro něho negativních ekonomických či sociálních dopadů. Zásada definovaná v § 267 odst. 2 obchodního zákoníku o nepoužití ustanovení § 49 občanského zákoníku o právních úkonech uzavíraných v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek vycházela z principu rovnosti založené na profesionalitě účastníků závazkových vztahů. Mezi stranami smlouvy totiž není mimo jiné neobvyklé určité dominantní postavení jedné z nich, dané silnější vyjednávací silou, případně každá ze stran může činit jistý nátlak na stranu druhou se zájmem přimět k akceptaci výhodnějších obchodních podmínek (pro ni). (Srov. článek Prof. JUDr. Josefa Bejčka