Krajský soud v Hradci Králové 30 A 22/2022

Ředitelství silnic a dálnic ČR sídlem Na Pankráci 546/56, 145 05 Praha 4 zastoupeno advokátem JUDr. Ing. Milošem Olíkem, Ph.D., LL.M sídlem Na Pankráci 1683/127, 140 00 Praha 4 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. února 2022, č. j. KUKHK-18688/MJ/2020-61, ve spojení s rozhodnutím Ministerstva dopravy ze dne 16. března 2022, č. j. MD-9333/2022-930/3,

Žalobcům bylo žalobou napadeným rozhodnutím žalovaného ze dne 9. 2. 2022, č. j. KUKHK-18688/MJ/2020-61 (dále jen „Mezitímní rozhodnutí“), výrokem I. odňato vlastnické právo k částem pozemků doposud zapsaných na LV č. X, pro kat. území X, obec X, okres X, u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště Náchod, a to: k pozemku p. č. XA (oddělenému geometrickým plánem č. X z pozemku p. č. XB potvrzeným dne 10. 1. 2022 Katastrálním úřadem pro Královéhradecký kraj, Katastrálním pracovištěm Náchod pod č. j. PGP 39/2022-605), p. č. XC(oddělenému geometrickým plánem č. 154-117/2021 z pozemku p. č. XD potvrzeným dne 10. 1. 2022 Katastrálním úřadem pro Královéhradecký kraj, Katastrálním pracovištěm Náchod pod č. j. PGP 39/2022-605), p. č. XE (oddělenému geometrickým plánem č. 154-117/2021 z pozemku p. č. XF potvrzeným dne 10. 1. 2022 Katastrálním úřadem pro Královéhradecký kraj, Katastrálním pracovištěm Náchod pod č. j. PGP 39/2022-605), p. č. XG (oddělenému geometrickým plánem č. 154-117/2021 z pozemku p. č. XH potvrzeným dne 10. 1. 2022 Katastrálním úřadem pro Královéhradecký kraj, Katastrálním pracovištěm Náchod pod č. j. PGP 39/2022-605), to vše s tím, že vlastnické právo přechází na Českou republiku, s příslušností hospodařit s majetkem státu pro Ředitelství silnic a dálnic České republiky (dále jen „ŘSD ČR“).

Výrokem II. vyvlastňovací úřad (žalovaný) dále omezil vlastnické právo žalobců formou zřízení věcného břemene (služebnosti) realizací a umístěním přeložky VTI plynovodu na pozemcích p. č. XD, XH, XF, v témže kat. území a shodně zapsaných jako pozemky vyvlastněné, v plošném rozsahu dle geometrického plánu č. 119-26/2018 potvrzeného 4. 11. 2019 Katastrálním úřadem pro Královéhradecký kraj, Katastrálním pracovištěm Náchod pod č. j. PGP 980/2019-605, s tím, že vyvlastnitelem služebnosti je společnost GasNet, s.r.o. a následně stanovil lhůtu 4 let od právní moci napadeného rozhodnutí, v níž má být zahájeno uskutečňování účelu vyvlastnění.

Všechny pozemky, kterých se napadené Mezitímní rozhodnutí týká, jsou nadále v rozsudku označovány jako „Předmětné pozemky“.

Žalobci se žalobou domáhají přezkoumání a zrušení uvedeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení podle části třetí hlavy druhé dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). V podání označeném jako doplnění žaloby žalobci uvedli, že se domnívají, že proti výroku II. Mezitímního rozhodnutí je přípustné odvolání, a proto je podali. Ministerstvo dopravy rozhodlo o jejich odvolání rozhodnutím ze dne 16. 3. 2022, č. j. MD-9333/2022-930/3, tak, že toto se jako nepřípustné zamítá. Žalobci proto dle svých slov napadají žalobou Mezitímní rozhodnutí, ovšem ve znění posledně uváděného rozhodnutí Ministerstva dopravy. U jednání soudu žalobci eventuálně navrhli změnu žalobou napadeného Mezitímního rozhodnutí a to tak, že se žádosti osob zúčastněných na řízení (vyvlastnitelů) zamítají.

Žaloba žalobců stojí na řadě žalobních bodů, které jsou místy rozvedeny do více relativně samostatných, byť pojmově a účelově souvisejících celků, jak je ostatně podrobně popsáno níže.

V rámci prvního žalobního bodu žalobci namítali, že Mezitímní rozhodnutí bylo vydáno podjatým úřadem. Žalobci konkrétně v rámci dílčího žalobního tvrzení 1.1. v prvé řadě namítali podjatost celého úřadu, který rozhodnuti vydal. Tuto námitku vznesli a doložili ještě před rozhodnutím, avšak o námitce podjatosti nebylo dosud rozhodnuto. Nikdy totiž nebylo rozhodnuto o podjatosti nového ředitele Krajského úřadu pro Královéhradecký kraj, Ing. M. V., MBA, od něhož se odvíjí podjatost všech jeho podřízených úředních osob, a ačkoli žalobci uvedli nové skutečnosti a důkazy se k těmto skutečnostem vztahující, o nichž ještě rozhodováno nadřízeným úřadem – Ministerstvem dopravy - nebylo (viz níže specifikovaná dohoda úřadu s vyvlastnitelem o vyvlastňování pozemků pro silnice I. a II. třídy, jakož i s Ministerstvem průmyslu a obchodu o úhradě části kupních cen z těchto smluv státem). Žalobou napadené rozhodnutí tedy bylo vydáno podjatou úřední osobou, což samo o sobě způsobuje nezákonnost, pro niž je třeba Mezitímní rozhodnuti zrušit.

Dílčím žalobním bodem 1.2. žalobci dokreslují podjatost žalovaného s tím, že námitka podjatosti vznesená žalobci dne 6. 4. 2021 byla odůvodněna porušením principu nestrannosti úřadu při stanovení lhůt účastníkům řízení, a to v důsledku ovlivnění žalovaného zástupcem osoby zúčastněné na řízení ŘSD ČR, tedy společností Valbek, jednající panem K. K uvedené námitce žalobci odkázali na obsah podání ze dne 6. 4. 2021 a připojený důkaz, z něhož se podává, že pan K. žalovaného nikoli „informoval“, jak jeho jednání interpretovalo ministerstvo ve svém rozhodnutí z 11. 5. 2021, ale přímo „ovlivnil“, a to tak, aby termín jednání byl nařízen na datum ŘSD ČR vyhovující.

Z chronologie údajů o datu zahájení řízení 2. 6. 2020 a data, na kdy bylo jednání nařízeno – 7. 4. 2021, vyplývá, že stanovené datum ústního jednání jednoznačně porušuje 60 denní zákonnou lhůtu pro tento úkon. Ministerstvo dopravy se ve svém rozhodnutí o nevyloučení ředitelky úřadu snažilo zlehčit důvodnost vznesené námitky podjatosti tím, že zákon o vyvlastnění preferuje dohodu účastníků řízení a že vyvlastniteli šlo při „informování“ úřadu právě o možnost uzavření dohody se žalobci. Při této argumentaci však ministerstvo nevycházelo ze zjištěného stavu věci, neboť se nezeptalo na stanovisko žalobců, tedy zda i oni s datem ústního jednání násobně prodlouženým mimo rámec zákonných lhůt souhlasili, či nikoliv. Pokud by tak ministerstvo učinilo, zjistilo by, že žalobci by s jakýmkoli prodlužováním vyvlastňovacího řízení nesouhlasili, neboť je mají od počátku za nezákonné a zahájení řízení i jeho nepřiměřenou délku považují za nátlak, ve snaze přinutit je k dohodě vyhovující zájmům ŘSD ČR.

Je přitom nemyslitelné, aby se v soudním sporném řízení některý z účastníků řízení domluvil bez vědomí druhé strany se soudcem o tom, že nebude nařízeno jednání v zákonné lhůtě.

Dalším dílčím žalobním bodem, tj. dílčím žalobním bodem 1.3., žalobci dokreslovali podjatost žalovaného tím, že v žádosti o vydání Mezitímního rozhodnutí se vyvlastnitel nedomáhal vyvlastnění pozemku parc. č. XD, a to ani v části, neboť tento pozemek v návrhu na vydání Mezitímního rozhodnutí vůbec neuvedl; přesto žalovaný část pozemku parc. č. XD vyvlastnil. Žalovaný tak nejenom aktivistickým způsobem, ale současně i v rozporu s § 45 odst. 1, 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), do výroku svého rozhodnutí uvedl jiná čísla pozemků, o jiných výměrách, než jaké údaje vtělil vyvlastnitel do svého návrhu na vydání Mezitímního rozhodnutí. Nyní znovu, opět bez žádosti vyvlastnitele, vyzval o své vlastní iniciativě, aby si nechal zpracovat nové geometrické plány, s novými čísly pozemků tak, aby byly způsobilé následného zápisu do katastru; s těmito novými geometrickými plány vyvlastňované ani před rozhodnutím vyvlastňovací úřad neseznámil. S jejich obsahem nebyli seznámeni ani v terénu zpracovatelem geometrického plánu, ač je to jeho povinností, byť toto bylo v rozporu se skutečností v doložce zpracovatele (společnosti Valbek) uvedeno. Geometrické plány byly žalobcům doručeny až spolu se samotným Mezitímním rozhodnutím, pročež je evidentní, že se k nim nemohli vyjádřit.

Vyvlastňovací úřad tak nejenom aktivistickým způsobem nadržujícím vyvlastniteli, ale současně i v rozporu s § 45 odst. 1, 2 správního řádu do výroku svého rozhodnutí uvedl jiná čísla pozemků, o jiných výměrách, než jaké údaje vtělil vyvlastnitel do svého návrhu na vydání Mezitímního rozhodnutí. Pokud měl vyvlastňovací úřad za to, že návrh trpí vadami, nemohl sám návrh na vyvlastnění opravovat, ale měl vyvlastnitele vyzvat, aby jej opravil. Jestliže by tak vyvlastnitel učinil, měl být opravený návrh zaslán vyvlastňovaným, aby bylo zřejmé, co je předmětem vyvlastňovacího řízení. Neučinil-li tak, zatížil úřad řízení i vadou mající za následek nesprávnost rozhodnutí o věci samé, když bylo rozhodnuto v rozporu s tím, co vyvlastnitel požadoval.

Podjatost žalovaného (nezákonné nadržování vyvlastniteli) pod dílčím žalobním bodem 1.4. žalobci spatřovali i v tom, že oba vyvlastnitele (ŘSD ČR i GasNet, s. r. o.) jak ve fázi před zahájením vyvlastňovacího řízení, tak i v rámci samotného vyvlastňovacího řízení nepřípustně zastupovala společnost Valbek, s.r.o., jako „vinklář“.

Odkaz žalovaného na překonané rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2017, č j. 7 As 335/2016-52, je nepřípadný, neboť toto rozhodnutí se vztahuje k právní úpravě platné a účinné před novelou zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o advokacii“), tj. před vložením ustanovení § 52d, provedenou zákonem č. 258/2017 Sb., účinným od 1. 9. 2017. Právě ustanovení § 52d zákona o advokacii sjednotilo dosavadní roztříštěnost procesních řádů včetně správního řádu, a to tak, že ve shodě s úpravou provedenou v zákoně č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a ve shodě s § 2 zákona o advokacii vyloučilo možnost zastupování prováděnou „pokoutníky“, resp. „vinkláři“. Zastoupení ŘSD ČR společností Valbek, s.r.o. ve více procesních věcech (tj. ve 2 věcech vedených proti žalobcům a minimálně i v další věci vedené proti p. X), stejně jako zastupování ŘSD ČR při vyhotovování a sjednávání kupních a jiných smluv, bylo žalobci tvrzeno a doloženo; přesto žalovaný s tímto nezákonným zmocněncem dále jednal, rozhodl a rozhodnutí mu doručil. Uvedený postup žalovaného v podobě nadržování zmocněnci ŘSD ČR je nezákonný.

V rámci dílčího žalobního bodu 1.5. žalobci dovozovali nadržování vyvlastnitelům, a z toho dle jejich názoru plynoucí podjatost žalovaného, i z jeho jednotlivých jednání, spočívajících konkrétně v tom, že žalovaný neprovedl dokazování při nařízeném jednání k nutnému rozsahu vyvlastnění, kdy žalobci opakovaně navrhli relevantní dokazovaní (vyžádanou - od ŘSD ČR či od společnosti Pragoprojekt - projektovou dokumentací zpracovanou k alternativnímu řešení okružní křižovatky a výslechem exministra Ing. Dana Ťoka). Žalovaný však takto nepostupoval, ač k tomu byl opakovaně zavázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, vysloveným ve 3 jeho po sobě jdoucích rozhodnutích. Stejně tak se žalovaný neřídil závazným právním názorem Ministerstva dopravy, vysloveným v dané věci, dle něhož je třeba rozhodnout o vzájemném návrhu žalobců na rozšíření vyvlastnění pozemků parc. č. XF a XH. Žalovaný ani nepředložil obsahově novou námitku podjatosti nadřízenému orgánu a věcně rozhodl, ač takový postup je správním řádem zakázán (§ 14 odst. 3 správního řadu); žalovaný tedy neměl vydávat konečné rozhodnutí tak, jak se tomu stalo v dané věci. Žalovaný opakovaně ignoroval závazné právní názory soudů (ESLP, Ústavního soudu, Nejvyššího soudu) o způsobu stanovení náhrady za vyvlastnění daném mezinárodní smlouvou, ač jsou mu příslušné rozsudky známé a jsou přístupné a ověřitelné v jakémkoli informačním právním systému.

Dílčím žalobním bodem 1.6. žalobci namítali, že podjatost úřadu je dána i obchodněprávním vztahem mezi Krajským úřadem pro Královéhradecký kraj a ŘSD ČR, kdy mezi těmito subjekty byla uzavřena nepřípustná dohoda (popírající veřejné subjektivní právo o rovnosti všech majitelů půdy při ochraně vlastnictví dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod) o spolupráci mezi ŘSD ČR a oběma vyvlastňovacími úřady, jakož i třetími osobami (ve vztahu k žalobci se jednalo konkrétně o třetí osobu – společnost JUTA, a.s., jindy se jedná o jiné subjekty – příslušná města či zejména Královéhradecký kraj), která je kontinuální a trvající nejméně od roku 2014 až do současnosti. Předmětem této dohody je vyvlastňování soukromých osob pro účely staveb silnic a dálnic ve Východočeském kraji, se zavedením dvojích cen, kdy tržní ceny jsou vypláceny jen třetími osobami dle nerovných a neznámých kritérií některým vlastníkům půdy. Ostatním pak vyplácí ŘSD ČR ceny netržní, cca ve výši 1/3 až 1/2 skutečné tržní ceny, a to s (nezákonnou) argumentací, že právní předpisy České republiky vyšší ceny neumožňují, jakož i s pohrůžkou vyvlastnění za zcela minimální náhradu odpovídající ceně zemědělského pozemku (míněny ceny cca 18-35 Kč/1 m²), pokud vlastníci pozemky ŘSD ČR neprodají. Totožnou argumentaci, jako ŘSD ČR, pak uvádějí vyvlastňovací úředníci Královéhradeckého kraje, kteří v souladu s ní poté rozhodují.

Ke shora uvedeným tvrzením neprovedl žalovaný žádné dokazování, ač jsou mu všechny důkazy známé a přístupné, a to nejen v obsahu daného spisu, ale i ze souběžně probíhajícího řízení o vyvlastnění pozemku žalobce a) parc. č. XI v kat. úz. X. Žalobci nadto, a to oproti předchozí fázi řízení, před rozhodnutím vyvlastňovacího orgánu svá tvrzení doplnili, a nebylo možno vycházet ani z předchozích rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové či Nejvyššího správního soudu, neboť tyto soudy se nezabývaly a ani zabývat nemohly, vším, co bylo v dané námitce podjatosti nyní tvrzeno a prokazováno, neboť jednotlivé skutečnosti tuto podjatost prokazující se žalobci dozvěděli až po vydání zrušujícího rozhodnutí správního soudu – Krajského soudu v Hradci Králové. Žalobci se důkladněji seznámili se systémem „dvojích cen“ a praxí, kterou ŘSD ČR a Královéhradecký kraj a úředníci Krajského úřadu Královéhradeckého kraje při vyvlastňování pro stavby silnic a dálnic realizují, a k těmto novým tvrzením nabídli úřadu prakticky nevyvratitelné důkazy – tj. uzavřené smlouvy na tržní ceny vložené do katastru, dle nichž Královéhradecký kraj namísto ŘSD ČR některé pozemky určené pro stavby, které mohou být jen ve vlastnictví státu, za tržní ceny prokazatelně vykupuje.

Pro realizaci dané dohody Královéhradecký kraj dokonce vytvořil instituci – Centrum investic, rozvoje a inovací, která pro ŘSD ČR zajišťuje výkupy pozemků ve prospěch Královéhradeckého kraje, který dle smlouvy s ŘSD ČR pozemky zpětně převádí na stát – ŘSD ČR. To vše přitom činí při porušování zákona o majetku státu a předkupního práva státu. Nelze přitom považovat za správný názor: a/ že systém dvojích cen je v pořádku, protože Česká republika a Královéhradecký kraj jsou jinými subjekty a hospodaří s jinými prostředky, b/ že úředníci správních vyvlastňovacích orgánů vystupují jako orgány České republiky a Královéhradecký kraj je jiným subjektem.

Oba tyto závěry jsou totiž nezákonné, ba dokonce protiústavní, neboť ad a/ systém dvojích cen za vyvlastnění téhož majetku, ve stejném čase a lokalitě, tj. pozemků určených pro stavbu dálnic a silnic v Královéhradeckém kraji, odporuje principu rovnosti v čl. 1 Listiny základních práv a svobod, který je pro ochranu vlastnictví speciálně zakotven i v čl. 11 bod 1. Listiny, dle něhož vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Nutno přitom konstatovat, že tento systém, kdy se podle utajených pravidel vybraným osobám dostávalo řádově vyšších cen, zatímco jiným nikoliv, má v sobě zakomponovaný i výrazný korupční potenciál; ad b/ v majetkoprávních vztazích vznikajících v důsledku dohody o vykupování pozemků určených pro silnice I. a II. třidy, tj. nejen pro obchvat Solnice, Rychnova nad Kněžnou, Opočna, uzavřené mezi ŘSD ČR a Královéhradeckým krajem, jednají tytéž osoby, které jsou současně úředníky státu. Právě pro dvojjedinou roli týchž osob se nelze dovolávat skutečnosti, že v určitých situacích jednají jako úředníci státu a v jiných jako zaměstnanci právnické osoby -Královéhradeckého kraje, což plyne z judikatury Nejvyššího správního soudu 14. 5. 2015, č. j. 7 As 202/2014-66.

Žalobci tvrzená a prokazovaná dohoda Královéhradeckého kraje, jeho úředníků, ŘSD ČR i přizvaných třetích osob (uzavření takové dohody ostatně správní úřad ani nerozporoval), proto zakládá důvod systémové podjatosti Krajského úřadu Královéhradeckého kraje. Z procesu uzavírání smluv Královéhradeckým krajem na tržní ceny pozemků se totiž podává, že jen menší část prostředků na kupní ceny byla hrazena Královéhradeckým krajem, větší část však byla hrazena z dotace poskytnuté Ministerstvem průmyslu a obchodu. Takto se dostalo státem dotovaných kupních cen jen některým majitelům půdy, podle neznámého a neveřejného klíče v rozporu s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

I tato námitka dle žalobců osvědčuje systémovou podjatost úřadu Královéhradeckého kraje, jehož úředníci - nepochybně se znalostí způsobu financovaní oněch dotovaných kupních smluv ze strany státu - rozhodují v neprospěch žalobce i ostatních neprivilegovaných vyvlastňovaných přesně tak, jak jim bylo ze strany nejvyšších představitelů moci výkonné i ŘSD ČR předepsáno, tj. jako náhradu za vyvlastnění jim přiznávají jen zcela nepatrnou částku, byť jsou jim známá rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu o nároku vyvlastněných majitelů půdy na tržní cenu. Úřad sice tuto instrukci popírá, avšak jeho postup popsaný výše, zejména nerespektovaní pro tento úřad závazných nálezů Ústavního soudu, toto ovlivnění prokazuje.

Ze všech shora uvedených důvodů, o které se námitka podjatosti opírá, vyplývá, že rozhodnutí vydal vyvlastňovací úřad, který funguje spíše jako obchodní firma obstarávající záležitosti jiného - ŘSD ČR, jehož pokyny se řídí, při vyvlastňovacím procesu jedná v jeho zájmu a v jeho majetkový prospěch a proti zájmům neprivilegovaných vyvlastňovaných osob. Nejedná tedy nestranně a na základě práva. Tento úřad tak byl z rozhodování vyloučen ve smyslu § 14 správního řádu.

Druhým žalobním bodem žalobci namítali věcnou nepříslušnost odboru žalovaného.

Z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 10. 2020, č. j. 6 As 171/2020-66, vydaného ve věci totožných účastníků řízení a v obdobné věci o vyvlastnění, týkající se sousedního pozemku žalobce a) p. č. XI, vyplývá, že činnost vyvlastňovacího úřadu byla zákonodárcem přičleněna do činnosti stavebního úřadu, a to ustanovením § 18 odst. 3 písm. b/ zákona č. XD/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“). Z organizačního řadu, jenž je veřejně dostupný na internetu, se podává, že Krajský úřad Královéhradeckého kraje měl ke dni zahájení řízení – 2. 6. 2020 – Odbor územního plánovaní a stavebního řádu, jenž vykonával funkci stavebního úřadu; tomuto stavebnímu úřadu, kterému je a byla agenda vyvlastnění zákonem svěřena, ale spis v této věci nebyl po zahájení řízení přidělen. Až do února 2021 vykonával proto úkony v řízení nepříslušný Majetkový odbor. Jak vyplývá ze spisu, došlo k organizační změně a předaní věci Odboru dopravy a silničního hospodářství, kterému byla úzce svěřena jen taková agenda, aby pod ni spadala věc týkající se daného vyvlastňování žalobců, a jako úřední oprávněné osoby byli uvedeni JUDr. P. a Mgr. Bc. M. (nadto ačkoliv v rozhodnutí se uvádí, že věc vyřizuje JUDr. P., o samotném vyvlastnění rozhodl úředník Mgr. Bc. M., aniž se však z rozhodnutí podává důvod). I shora popsaná změna organizačního řádu zavdává důvodně pochybnosti o nepodjatosti úřadu, neboť příslušná organizační změna spočívající v předání věci mohla býti přijata z důvodu, aby o věci rozhodovala úřední osoba, o jejíchž názorech na vyvlastnění nebylo pochyb.

Ve třetím žalobním bodě žalobci namítají, že Mezitímní rozhodnutí je v rozporu s mezinárodní smlouvou, jíž je Česká republika vázána, konkrétně čl. 6 odst. 1 věta první mezinárodní Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, vyhlášené pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“), s právem Evropské unie a s Ústavou České republiky. Žalobci uvedené tvrzení namítali už v rámci námitek vznesených v průběhu vyvlastňovacího řízení, žalovaný se však s tímto tvrzením nikterak nevypořádal.

Předmětný žalobní bod následně žalobci rozvádějí v tom smyslu, že argumentují aplikační předností Úmluvy (s ohledem na čl. 10 Ústavy) s tím, že aplikovatelnost mezinárodních smluv zahrnuje též povinnost českých soudů a jiných orgánů veřejné moci přihlížet k interpretaci těchto smluv příslušnými mezinárodními tribunály jako orgány povolanými autoritativně se vyslovovat k interpretaci mezinárodních smluv.

Právě podle čl. 10 Ústavy soudce či úředník správního orgánu musí, a to opět bez jakýchkoli derogačních účinků vůči zákonu či jeho jednotlivému ustanovení, přiznat aplikační přednost mezinárodní smlouvě, která je součástí právního řádu, před zákonem. V případech konfliktu zákonného ustanovení s mezinárodní smlouvou takto soud či správní orgán rozhoduje bez dalšího nutného procesního postupu, tj. bez přerušení řízení a předložení věci k posouzení Ústavnímu soudu.

Ve smyslu výše citovaných ustanovení mezinárodního práva i Ústavy je institut vydání mezitímního rozhodnutí, na základě něhož by mohlo dojít nejprve k samotnému odnětí vlastnického práva a teprve po právní moci rozhodnutí by dále bylo rozhodováno o náhradě za vyvlastnění, ve vyvlastňovacím řízení neaplikovatelný. Tento institut totiž ignoruje právní úpravu vyplývající z mezinárodní Úmluvy o lidských právech, jež je součástí českého právního řádu (jakož i právního řádu EU, která k této mezinárodní Úmluvě přistoupila). Dodatkový protokol č. 1 mezinárodní Úmluvy, stejně jako čl. 11 odst. 4 Listiny totiž „stanoví něco jiného“, než ustanovení § 4a zákona č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury a infrastruktury elektronických komunikací, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „liniový zákon“), tedy princip, že vyvlastnění je možné jen za náhradu; v konkrétní věci vyvlastnění pro liniovou stavbu za plnou (tržní) náhradu. Oproti tomu ustanovení § 4a liniového zákona neústavně umožňuje, aby správní orgán rozhodl pouze o vyvlastnění, aniž tuto náhradu stanoví, dokonce bez možnosti odvolání proti tomuto rozhodnutí. V dalších odstavcích § 4a sice ukládá vyvlastniteli, aby po vyvlastnění vyvlastněnému poskytl „zálohu na náhradu“, avšak tato „záloha“ má být v minimální výši (vypočtená v ceně zemědělských pozemků dle znaleckého posudku vyvlastnitele) splatná pouze tehdy, nepodá-li vyvlastněný žalobu ke správnímu soudu či kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Z uvedeného plyne, že v případě, kdy se vyvlastňovaný brání vyvlastnění u příslušného soudu, což je Úmluvou i Ústavou zaručené právo, nedostane ničeho, popřípadě jakékoli plnění, které by se mu z titulu zálohy na vyvlastnění dostalo, by se podáním správní žaloby či kasační stížnosti stalo bezdůvodným obohacením. Oddělitelnost výroku o vyvlastnění a výroku o náhradě za vyvlastnění (jak to připouští úprava mezitímního rozhodnutí) není ústavně konformní s čl. 11 odst. 4 Listiny a s požadavky plynoucími z mezinárodních smluv (konkrétně zejména z Evropské úmluvy) a na ně navazující judikaturní činností Evropského soudu pro lidská práva.

Čtvrtým žalobním bodem žalobci napadají nedostatek aktivní legitimace ŘSD ČR (nyní v postavení osoby zúčastněné na řízení) k podání žádosti o vyvlastnění.

ŘSD ČR podalo návrh na vydání Mezitímního rozhodnutí, ačkoli zákon stanoví, že návrh na vydání mezitímního rozhodnutí může podat jen „oprávněný investor“. ŘSD ČR v příslušném seznamu „oprávněných investorů“ zcela nepochybně evidováno není. V rámci své argumentace správní orgán vytrhl ustanovení § 4a z celého kontextu liniového zákona, a odlišil žadatele o mezitímní rozhodnutí dle § 4a a žadatele o mezitímní rozhodnutí dle § 4c téhož zákona, k čemuž neuvedl žádný relevantní důvod, neboť na obě řízení „o mezitímním rozhodnutí“ je třeba aplikovat, pokud se týká aktivní legitimace navrhovatele, totožné požadavky.

Žalobci dále uvedli, že tuto námitku nezákonnosti opakovaně reprodukují takto: Předmětný střet zájmů mezi Českou republikou jako právnickou osobou, která je zastupovaná, a zástupcem (ŘSD ČR), je dán rozporem mezi tím, k čemu se stát mezinárodní Úmluvou zavázal, a tím, co ve skutečnosti prostřednictvím ŘSD ČR činí. Jinak řečeno: stát (jako zastoupený ve vyvlastňovacím řízení) se zavázal dodržovat mezinárodní právo upravující podmínky pro vyvlastnění a pro stanovení náhrady za vyvlastnění, avšak ŘSD ČR jako jeho zástupce tyto závazky úmyslně a výslovně popírá a vyvlastňuje podle svých vlastních výkladových norem, které se s mezinárodními závazky zcela míjí. Skutečnostmi prokazujícími tento úmysl jednat proti závazkům České republiky jsou postupy této organizace před zahájením řízení i v průběhu vyvlastňovacího řízení. Především ve fázi před zahájením vyvlastňovacího řízení jsou to vlastní interní normy ŘSD ČR, kterými ŘSD ČR zavazuje znalce k ocenění vyvlastňovaných nemovitostí tak, aby výsledná cena, za níž bude ŘSD ČR nemovitosti vykupovat či vyvlastňovat, byla stanovena jako podhodnocená, tedy nikoliv tržní (obvyklá), která byla judikovaná ESLP, Ústavním soudem i Nejvyšším soudem České republiky jako správná pro stanovení náhrady za vyvlastnění pro potřeby silnic a dálnic. Touto judikaturou byla jako adekvátní uznaná náhrada poskytovaná vlastníku věci v souvislosti s vyvlastněním jako jedna z podmínek vyvlastnění, přičemž tato náhrada má být, dle shora citovaných rozhodnutí ESLP, vlastníku poskytnuta v souvislosti s pozbytím vlastnictví, nikoli až s časovým odstupem po složitých správních a soudních řízeních.

Pátým žalobním bodem žalobci napadají rozpor závěrů rozhodnutí s právní úpravou mezitímního rozhodnutí v dikci § 4a odst. 1 liniového zákona.

Žalobci tvrdí, že žalovaný rozhodl i v rozporu se samotnou úpravou § 4a liniového zákona. Jak plyne ze znění tohoto ustanovení, pro vydání takového rozhodnutí musí být splněny „podmínky pro vyvlastnění s výjimkou určení výše náhrady za vyvlastnění“. Je tedy nutno rozhodnout o všem, co bylo předmětem řízení, ať již k návrhu vyvlastnitele, tak i k návrhu vyvlastňovaných, vyjma výše náhrady za samotné vyvlastnění. Žalobci v řízení uplatnili vzájemné návrhy na rozšíření vyvlastnění, jakož i návrhy na stanovení nároku na náhradu na náhradní sjezd na zbylé pozemky vyvlastňovaných, jakož i nároky na náhradu za znalečné a odměnu advokátky, kteréžto rovněž nejsou ustanovením § 4a liniového zákona nikterak dotčeny. V této věci totiž k vyvlastnění žalobců došlo, pročež nároky vyvlastněného na náhradu za vyvlastnění, resp. za omezení vlastnického práva, vyplývají přímo z čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, aniž by bylo nezbytně nutné toto právo konstituovat ještě předpisem nižší právní síly (shodně viz závěry Pléna Ústavního soudu z 11. 3. 1998, sp. zn. Pl. ÚS 41/97).

V dané věci však tyto podmínky naplněny nebyly, neboť nebyl vyřešen rozsah vyvlastnění, s vyvlastňovanými nebylo řádně jednáno o dobrovolném vyvlastnění a nebylo rozhodnuto o jiných náhradách (než finančních) požadovaných žalobci (tj. o formě náhrady v podobě náhradního sjezdu), jakož i o akcesorických nákladových náhradách za znalečné a odměnu advokátky.

Ohledně nevyřešeného rozsahu vyvlastnění – dílčí žalobní bod 5.1. - správní orgán pochybil, pokud pominul, že vyvlastňovaní v řízení řádně uplatnili nárok na rozšíření vyvlastnění na celé pozemky p. č. XF, XH, a rozhodl i v rozporu s (pro něj závazným) právním názorem odvolacího správního orgánu, tj. v rozporu s rozhodnutím Ministerstva dopravy České republiky ze dne 8. 3. 2021, č. j. Typ MD-4859/2021-930/3, MD/4859/2021/925, dle něhož žalovaní uplatnili nárok na vyvlastnění celého pozemku p. č. XH řádným návrhem. V rozporu s uvedeným názorem odvolacího správního orgánu správní orgán nerozhodl o celém uplatněném nároku vyvlastňovaných na rozšíření vyvlastnění, neboť současně s návrhem na rozšíření vyvlastnění na celý pozemek p. č. XH byl uplatněn i nárok na rozšíření vyvlastnění na celý pozemek p. č. XF, a napadeným rozhodnutím žalovaný rozhodl pouze o cca 2/3 pozemku p. č. XH a cca o 1/2 pozemku p. č. XF. Zbylý předmět řízení vymezený návrhem na rozšíření vyvlastnění o další cca 1/3 pozemku p. č. XH a cca 1/2 pozemku p. č. XF zůstal rozhodnutím nevypořádán. Je tak zřejmé, že ani samotná dikce ustanovení § 4a liniového zákona nedovolovala žalovanému, aby Mezitímní rozhodnutí vydal, neboť výše náhrady za vyvlastnění ke dni jeho rozhodnutí nebyla jedinou spornou otázkou řízení.

Žalobci dále zopakovali skutkové důvody, pro které vůči ŘSD ČR v postavení vyvlastnitele požadovali rozšíření vyvlastnění na celé pozemky parc. č. XF a XH. Uvedli, že dle Mezitímního rozhodnutí by mělo dojít k vyvlastnění pouze prostřední části těchto nemovitostí, zatímco žalobci by si měli ponechat části postranní, rozdělené plánovanou stavbou na dvě nesouvisející části. Žalobci, v souladu s ustanoveními zákona o vyvlastnění (§ 4 odst. 3) a liniového zákona (§ 3b odst. 8) však ze strany ŘSD ČR navrhované dělení pozemků odmítli jako nezákonné, neboť předmětné pozemky č. XF a XH nelze dělit na 3 části, na prostřední určený pro stavbu a na 2 postranní tzv. zbytkové pozemky, a to pro jejich značně zhoršenou přístupnost a současnou právní nemožnost zřídit věcné břemeno napříč vyvlastněnou částí pod budoucím mostem. Doposud byly celé pozemky u Labe přístupné z veřejné komunikace I/37 a dále přes zemědělské pozemky jiných majitelů na základě dohody o tzv. výprose. Po realizaci stavby však nebudou pozemky č. XF a XH směrem od X přístupné vůbec, i právní předpisy ke stavebnímu zákonu připouštějí dělení pozemků jen tehdy, jsou-li nově vzniklé pozemky přístupné z veřejné komunikace (viz § 121 písm. b/ vyhlášky č. 503/2006 Sb.); podle platného územního plánu, stejně jako podle nově projednávaného územního plánu obce X, jsou oba předmětné pozemky součástí biokoridoru RK 1262; nejedná se o ornou půdu, má být zatravněná a zalesněná (což již ke dni rozhodnutí byla), s tím, že cílovým stavem je listnatý les. Zalesnění je třeba provést v režimu agrolesnictví, tj. max. 100 ks stromů na 1 ha nebo v podobě lesa zvláštního určení. S přihlédnutím k současnému stavu obou pozemků i stavu cílovému je zřejmé, že po rozdělení by oba označené zbytkové pozemky nebylo možno v souladu s územním plánem užívat, neboť takto malé pozemky k zalesnění nejsou vhodné. Jako nepřípustné (pokud není správním orgánem povoleno jinak, což splněno nebylo) je totiž zakázáno dělení pozemků pod 1 ha (viz § 12 odst. 3 zák. č. 289/1995 Sb., o lesích). Po rozdělení pozemků XF a XH na „zbytkové pozemky“, které budou mít rozlohu cca 1 000 m² a 5300 m², již nebudou minimální výměře pozemků dle zákona o lesích ani přibližně odpovídat. Nadto je třeba od celkové využitelné plochy odečíst jejich zatížení podzemní kanalizací. Jsou tak dány podmínky ustanovení § 4 odst. 3 zákona o vyvlastnění, tj. že by oba zbytkové pozemky č. XF a XH nemohly být v souladu se svým určením (jako les) užívány vůbec, resp. by mohly být užívány jen s nepřiměřenými obtížemi.

Žalobci dále ve vztahu k problematice rozdělení pozemků p. č. XH a XF doplnili, že úřad přijal skutkově vadný a nezákonný závěr, dovozuje-li, že pozemky žalobců budou po realizaci stavby silnice (bude-li provedena podle dokumentace, která odpovídá územnímu rozhodnutí), stejně dostupné, jako je tomu doposud. Není tomu tak. Jak vyplývá z územního rozhodnutí, které je podkladem rozhodnutí úřadu, celé stavbou dotčené území rozkládající se směrem od silnice I/37 až po řeku Labe, které bylo dosud volně přístupné jak ze strany od obce X, tak i ze strany od obce X, má byt plánovanou stavbou rozděleno na 2 navzájem neprostupné časti. Tuto skutečnost dokonce ŘSD ČR ještě ve fázi jednání předcházející zahájení řízení před správním orgánem uznalo, s tím, že jelikož část pozemku p. č. XH za plánovanou silnici směrem k X bude pro žalobce nedostupná, byla zahrnuta do směny (viz plánek založený samotným ŘSD ČR na čl. 4 rozhodnuti, včetně k němu uvedené legendy: „Obr. č. 1-záborový elaborát č. 2.1, kde jsou zakresleny dotčené pozemky ke směně“, s tím, že do výměry „odmítnutých pozemků“ u Labe byly zahrnuty jen ty, které jsou na straně „hořenické“). Ohledně části pozemku p. č. XH na straně „X“ (o níž vyvlastňovací úřad nerozhodl, byť rozhodnout k návrhu vyvlastňovaných na rozšíření vyvlastnění měl) tedy došlo mezi účastníky k dílčí dohodě, od níž nebylo odstoupeno a ani nebyla jinak zrušena; tuto dílčí dohodu však žalovaný vůbec nevzal v potaz a bez jakéhokoli dokazování dospěl k závěru, že žádná dohoda uzavřena nebyla.

Pokud se týká pozemků p. č. XF a XH na straně „hořenické“, které vyvlastňovací úřad zatížil zřízením věcného břemene, i v tomto zaujal vyvlastňovací úřad nezákonné právní názory. Jednak otočil důkazní břemeno ve vztahu k tvrzení žalobců, že stávající plynovod zřízený státem na pozemku právních předchůdců žalobců v 70. letech minulého století je černou stavbou. Nejsou to však oni, kdo narušili dlouhodobý stav věcí, které se odehrály v době minulé, když žalobci nikdy nenavrhovali, aby byl nelegálně zřízený plynovod z jejich pozemku odstraněn. Naopak jsou to ŘSD ČR a soukromá společnost GasNet, s.r.o., kteří požadují změnit dosavadní pokojný stav překopáním pozemků žalobců a zřízením nového plynovodu, který komerční subjekt – společnost GasNet s.r.o. chce nadále využívat ke svým ziskům, na úkor žalobců. Byly to tedy obě osoby zúčastněné na řízení, které měly prokázat, že dosavadní plynovod je stavbou legální a plánovaná stavba je jen jeho přeložkou.

V rámci dílčího žalobního bodu 5.2. žalobci zrekapitulovali vybraná rozhodnutí evropských soudů, tedy Evropského soudu pro lidská práva a Soudního dvora Evropské unie, jejichž výkladová pravidla jsou pro soudy České republiky závazná (viz nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2006, sp. zn. I. US 310/05), jednoznačně upřednostňují uplatnění všech s vyvlastněním v širším smyslu souvisejících nároků v jednom řízení, což ve svém důsledku z logiky věci znamená, že o takovýchto žalobních požadavcích má rozhodnout již správní orgán, který je v českém právním řádu namísto soudů oprávněn rozhodovat o vyvlastnění. Jakákoli absence navrhovaných výroků je tak vadou způsobující nepřípustné oddalování rozhodnutí o náhradách pro osoby, které o svůj majetek ve veřejném zájmu přišly. Je tak zřejmé, že civilní soud v řízení podle časti V. o. s. ř. by měl jen opravovat chybné závěry správních orgánů, nikoliv však jejich činnost zcela nahrazovat. Správní orgán přitom v dané věci vůbec nerozhodl o třech samostatných požadavcích žalobců, které se přitom ale netýkají výše náhrady za samotné vyvlastnění pozemků. Tedy správní orgán nerozhodl, ač tak učinit měl, o těchto žalobci rovněž uplatněných žádostech: a/ o vzájemném návrhu na rozšíření vyvlastnění, b/ o návrhu na nepeněžitou náhradu (náhradní sjezd), c/ o akcesorických nákladových nárocích (znalečné, odměna advokáta). Tyto požadavky zcela pominul, ač tak dle dikce zákona mohl učinit právě jen stran nároku na náhradu za samotné vyvlastnění pozemků. Toliko tato náhrada (požadavek na ni) může být ve smyslu § 4a liniového zákona posuzována samostatně v jiném řízení, naopak o oněch třech výše zmíněných požadavcích byl správní organ povinen rozhodnout. Je třeba zdůraznit, že se tak mělo stát samostatnými výroky rozhodnutí ohledně každé zmíněné žádosti, nikoli jen zmínkou v odůvodnění.

Šestým žalobním bodem žalobci namítali, že s nimi nebylo řádně jednáno o dobrovolném vyvlastnění.

Žalobci uvedli, že ani z geneze tvrzení žadatele o vyvlastnění uvedených v žádosti o vyvlastnění a ani z tvrzení a důkazů připojených žalobci nevyplývá skutkový závěr učiněný správním orgánem, který uzavřel, že „důvodem k odmítnutí návrhů kupních smluv byla a/neshoda na výši kupní ceny, b/ požadavek vyvlastňovaných na směnu pozemků“ (viz str. 13 až 14 Mezitímního rozhodnutí). O návrzích kupních smluv se totiž nikdy nejednalo, protože již od počátku bylo jasné, že kupní smlouvy jsou pro vyvlastňované nepřijatelné, protože návrh kupní smlouvy byl vypracován na základě vadného znaleckého posudku. Jediným východiskem z nastalé situace ohledně Předmětných pozemků bylo, a vyvlastňovaní mají za to, že v tomto učinili vstřícné gesto vůči požadavkům ŘSD ČR, pozemky směnit a otázku náhrady za vyvlastnění neřešit. Při jednání o směně pozemků se stala sporným bodem jen problematika rozsahu vyvlastnění pozemků p. č. XF a XH, v níž se však původní neshoda o rozsahu vyvlastnění postupně vyvíjela, a to až do dosažení úplné shody v únoru 2021. Proč od té doby ŘSD ČR s žalobci nejedná o konkrétním textu smlouvy, když již není o rozsahu vyvlastnění žádný spor, nebylo správním orgánem objasněno. Ani otázka finančního vyrovnání za směněné pozemky, byť by zůstala sporná, není důvodem pro neuzavření smlouvy o směně. Zákon o vyvlastnění s touto situací totiž výslovně počítá v § 11. Pokud by tedy zůstala spornou otázka finančního vyrovnání, což nebylo ze strany ŘSD ČR nikterak potvrzeno, neboť na poslední podání žalobců k „vyúčtovací“ problematice ŘSD ČR vůbec nereagovalo (viz dopis advokátky žalobců z 25. 2. 2021 v reakci na dopis JUDr. J. z ŘSD ČR), mohla by i tak být směnná smlouva uzavřena. Jednání o směnné smlouvě tedy nebyla nikdy uzavřena a žalobci i v průběhu vyvlastňovacího řízení očekávali uzavření smlouvy, jejíž všechny podstatné náležitosti byly souhlasně předjednány. Ze shora uvedeného vyplývá, že vyvlastňovací úřad vydáním napadeného rozhodnutí zasáhl do dosud neuzavřeného kontraktačního procesu mezi vyvlastnitelem a vyvlastňovanými v rozporu s § 3 odst. 1 větou druhou zákona o vyvlastnění.

V pořadí sedmým žalobním bodem žalobci napadali Mezitímní rozhodnutí a proces jemu předcházející pro nesplnění dalších podmínek pro zahájení řízení o nuceném vyvlastnění.

Žalobci ve svých námitkách proti vyvlastnění, na jejichž obsah odkázali a učinili je součástí žaloby, poukazovali na četné chyby a zneužívající ujednání v návrzích smluv (smlouvy kupní i smlouvy o věcném břemenu), které jim byly zaslány jako nutná podmínka pro pokus o dobrovolné vyvlastnění. V souvislosti s těmito chybami a zneužívajícími ujednáními žalobci namítali a prokazovali, že návrhy obou smluv byly neplatné, a to jak relativně, tak i absolutně.

Z námitek dále plynou celkem tři dílčí žalobní body dále rozvádějící žalobní bod výše uvedený.

Dílčím žalobním bodem 7.1. žalobci napadali skutečnost, že návrh kupní smlouvy (smlouva č. E-472/Ho) ze dne 5. 9. 2019, který jim byl doručen, byl absolutně neplatný.

Předmětný návrh smlouvy totiž nevymezoval převáděné pozemky ani v souladu s jejich platným katastrálním označením na LV č. X pro kat. úz. X a ani v souladu s (údajně) zpracovanými geometrickými plány.

Geometrické oddělovací plány nebyly vyvlastňovaným nikdy doručeny a do jejich dispozice se dostaly jen neověřené, nezákonně pořízené fotokopie částí geometrických plánů uvedené v posudku Bc. A. Mikuláše. Jeden z pozemků, specifikovaný v kupní smlouvě parc. č. XJ, orná půda o výměře 744 m², není evidován jako vlastnictví žalobců. Řádnou specifikaci převáděných nemovitostí nelze zjistit ani z posudku Bc. Alexandra Mikuláše ze dne 11. 5. 2019, č. 4684/261/2019, na který smlouva odkazuje, neboť i tento posudek ve svých závěrech oceňuje neexistující pozemek parc. č. XJ, orná půda.

Právní jednání vyvlastnitele uvedené v kupní smlouvě, vztahující se k Předmětným pozemkům, je tak pro jejich nedostatečnou identifikaci a absenci připojených geometrických plánů, jakož i pro zjevnou vadnost v jejich označení (neexistující pozemek parc. č. XJ, orná půda), absolutně neplatné, konkrétně dle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). V tomto případě je geometrický plán nezbytnou součástí listiny obsahující jednání týkající se převodu reálného dílu dosavadního pozemku jako samostatné věci, neboť zakreslení uvedené části na tomto plánu, potvrzeném střediskem geodézie, umožňuje též identifikovat pozemek jako samostatnou věc, která je předmětem právního úkonu. Geometrický plán musí být vždy součástí listiny o smlouvě týkající se převodu nemovitostí. Není-li geometrický plán spojen s vkladovou listinou, nesplňuje listina podle § 17 odst. 1 písm. a) zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „katastrální zákon“), náležitosti listiny pro zápis do katastru nemovitostí.

Otázce nutnosti spojení geometrického plánu s listinou ve vkladovém řízení se v minulosti věnovaly rozsudky několika krajských soudů, které byly publikovány v odborné literatuře komentující předchozí právní úpravu i právní úpravu současnou, a lze je proto považovat i nadále za využitelné. Pokud netvoří listina a geometrický plán v okamžiku podání návrhu na vklad jeden celek, jedná se o neodstranitelný nedostatek a katastrálnímu úřadu nezbývá, než návrh na vklad zamítnout (srov. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 7. 2000, sp. zn. 30 Co 162/99, nebo rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 1998, sp. zn. 33 Ca 27/97). Chybějící geometrický plán nelze dodatečně (po podání návrhu na vklad) k věcné listině připojit, jelikož pro zápis vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí je rozhodující skutkový a právní stav ke dni jeho podání, nikoliv k datu jeho rozhodnutí (srov. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 5. 1997, sp. zn. 44 Ca 78/97). Tento geometrický plán však k návrhům kupních smluv připojen nebyl a uvedený nedostatek nemohl být ve smyslu shora uvedeného zhojen ani připojeným posudkem Bc. A. Mikuláše.

Třeba proto uzavřít, že ze strany vyvlastnitele jsou zaslané kupní smlouvy (jde obsahově o jednu kupní smlouvu, avšak zasílanou každému ze žalobců zvlášť – pozn. krajského soudu) neplatné jak pro neurčitost a nesrozumitelnost, tak i z důvodu, že neobsahují jako nutnou nedílnou součást geometrický plán (§ 567, § 48 katastrálního zákona.). Od jejich doručení tedy nemohla běžet zákonná lhůta pro přijetí návrhu ve smyslu § 5 odst. 1 zákona o vyvlastnění či ve smyslu liniového zákona.

Zároveň jde v případě smluv předkládaných ŘSD ČR o smlouvy adhézní ve smyslu § 1798 o. z., tyto tak obsahují pro žalobce znevýhodňující ustanovení, a to: ujednání čl. IV. bod 4.4 o nepřevzetí „ekologických závazků“ státem a o povinnosti žalobců k náhradě za jejich odstranění; ujednání čl. IV. bod 4.1 o povinném prohlášení žalobců, že na pozemcích neváznou žádná práva či povinnosti se stanovenou sankcí za toto porušení vyplývající z práv na odpovědnosti za vady (pozn.: toto ujednání ŘSD ČR do návrhu vtělilo, ačkoli mu je nepochybně známo, že na pozemku parc. č. XH v kat. úz. X byla v minulosti státem vybudována stavba vysokotlakého plynovodu, nyní ve vlastnictví společnosti GasNet, s. r. o.); ujednání čl. VI. bod 6.1.2, o povinnosti žalobců vyklidit pozemky ve stanovené lhůtě a o smluvní pokutě ve výši 0,5% denně za každý den prodlení s nesplněním této povinnosti, oproti tomu za nedodržení povinnosti ze strany vyvlastnitele zaplatit náhradu za vyvlastnění se žádná pokuta nesjednává – viz bod III. 3.3 smlouvy; ujednání o splatnosti kupní ceny ve lhůtě 60 dnů ode dne vyrozumění o vkladu vlastnického práva – viz bod III. 3.3 smlouvy, přičemž rozhodnutí o tom, zda a kdy bude návrh na vklad podán, je ponecháno jen na vůli ŘSD ČR.

Výše uvedená ustanovení uvedená v kupní smlouvě, jdoucí nad rámec ustanovení vyvlastňovacího zákona, jež žalobce jako slabší smluvní stranu znevýhodňují oproti postavení ŘSD ČR, způsobují neplatnost návrhu kupní smlouvy, čehož se žalobci tímto dovolávají.

Dílčím žalobním bodem 7.2. žalobci napadají nesplnění podmínek ani pro nucené zatížení pozemku pro věcné břemeno – přeložku plynovodu, ve prospěch společnosti GasNet, s.r.o. Žalobcům nebyl doručen řádný návrh smlouvy o zřízení věcného břemene s přesně specifikovaným umístněním a rozsahem věcného břemene. Návrh smlouvy vůbec neuvádí, jakým způsobem se dospělo k závěru, že navrhované omezení vlastnického práva žalobců přeložkou plynovodu činí 96 m (délková míra). Uvedený údaj o rozsahu vyvlastnění – 96 běžných metrů – je pak v absolutním rozporu s později doručeným posudkem Bc. A. Mikuláše a s návrhem na vyvlastnění i s návrhem na vydání Mezitímního rozhodnutí, kde se uvádí vyvlastnění pro společnost GasNet, s. r. o. z pozemkové parcely č. XD v rozsahu 271 m², z pozemkové parcely XH v rozsahu 76 m², z pozemkové parcely č. XF v rozsahu 99 m², celkem 446 m², aniž by bylo vysvětleno, jak se k uvedeným různým výměrám oproti smlouvě dospělo. V bodě 1 přílohy vyhlášky č. 357/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální vyhláška), je stanoveno, kdy lze rozsah věcného břemene k části pozemku vymezit bez jeho vytyčení v terénu. Toto zjednodušení je možné pouze v případech, pokud lze rozsah určit (definovat) vzdáleností od zaměřeného liniového nebo bodového prvku, nebo prvku, jehož poloha v terénu je evidována v katastru nebo doložena kopií geodetické části dokumentace skutečného provedení stavby v rozsahu stanoveném bodem 16.2 písm. c) přílohy katastrální vyhlášky. Projektová dokumentace, na jejímž základě byl geometrický plán Ing. Jany Segešové č. 119/26/2018 zpracován, tyto náležitosti nesplňuje. Žalobcům proto mělo být umožněno se před uzavřením příslušné smlouvy seznámit s projektovanou částí zatížení příslušného pozemku v terénu, což však v této věci splněno nebylo; pokud by byli k plánovanému zatížení při ohledání pozvaní, s umístněním věcného břemene by rozhodně nesouhlasili s tím, že samotný stávající plynovod na pozemku umístěný, od něhož se má přeložka plynovodu realizovat, je stavbou bez řádného stavebního povolení a tuto stavbu plynovodu je třeba nejprve legalizovat. Geometrický plán Ing. Jany Segešové č. 119/26/2018, zpracovaný při porušení práv vlastníků pozemku a bez zohlednění informací o nepovolené stavbě plynovodu, byl proto pořízen v rozporu se zákonem a podzákonným právním předpisem, a tedy je neplatný.

Nadto od doručení posudku Bc. A. Mikuláše ze dne 19. 5. 2020 do dne 2. 6. 2020 - podání žádosti o vyvlastnění – pak zjevně nemohla 90 či 60 denní lhůta ani uběhnout. Podání návrhu na vyvlastnění tak bylo učiněno předčasně, bez naplnění této zákonné podmínky.

Dílčím žalobním bodem 7.3. žalobci napadali skutečnost, že jim byl zaslán s kupní smlouvou posudek Bc. Alexandra Mikuláše ze dne 11. 5. 2019, č. 4684/261/2019, tento posudek však nelze považovat za posudek znalecký ve smyslu zákona o znalcích a tlumočnících.

Jakýkoli znalec pro daný obor – ekonomika, odvětví ceny a odhady, specializace nemovitosti – měl pro zápis do seznamu znalců splňovat podmínky i v období do 31. 12. 2020 dle § 4 zák. č. 36/67 Sb. ve spojení s Instrukcí Ministerstva spravedlnosti ČR – Příloha č. 10 k instrukci č. j. 26/2017-OJD-ORG/32, tj. podmínku magisterského vysokoškolského vzdělání ekonomického (popř. stavebního) směru, zároveň byla vyžadována 10letá odborná stavební praXF po ukončení vysokoškolského studia. Vysokoškolské kvalifikační předpoklady pro činnost znalce vyžadovaly i předchozí právní předpisy. Je otázkou, zda Bc. Alexandr Mikuláš je skutečně zapsán jako znalec, neboť zjevně tyto (základní) kvalifikační podmínky nesplňuje.

Žalobci dále uvedli, že zjevná pochybení, která ze znaleckého posudku na ocenění Předmětných pozemků vyplývají, neodpovídají údajné odbornosti znalce. Je třeba vzít v úvahu, že znalecký posudek do 31. 12. 2020 nebylo možno podat v elektronické formě. Tudíž i na jakékoli kopii znaleckého posudku by mělo být zřetelné, že je posudek znalcem podepsán, opatřen úřední pečetí a je svázán (§ 8 a § 13 zák. č. 36/67 Sb. a § 13 vyhl. č. 37/67 Sb.), což v posudku z 11. 5. 2019, č. 4684/261/2019, absentuje. Dlužno dodat, že se nejedná o náhodné pochybení, ale o opakovanou vadu posudku, neboť i posudek pro p. E. P. na ocenění jím vlastněné nemovitosti není podepsán, opatřen úřední pečetí a není řádně svázán. Opakované pochybení znalce v těchto povinnostech je přestupkem ve smyslu § 25a odst. 1 písm. f) zákona č. 36/67 Sb.

Nadto byl žalobcům zaslán s kupní smlouvou posudek Bc. Alexandra Mikuláše ze dne 11. 5. 2019, č. 4684/261/2019, který má dle zadání oceňovat pozemky parc. č. XK, XL, XM a XN, avšak dle jeho závěrů (Tabulka č. 3 - stanovení obvyklé ceny pozemku) jsou oceněny pozemky parc. č. XK, XL, XM a XJ. Z fotokopií neověřených geometrických plánů, které jsou v posudku částečně uvedeny, vyplývá, že ze stávajících parcel mají být vyčleněny pozemky parc. č. XK, XL, XM, XO a XN. Tato zmatečnost a neurčitost posudku jej činí obsahově nepoužitelným.

Žalobci dále poukázali na podjatost znalce a z toho plynoucí nezpůsobilost znaleckého posudku jako důkazu, na základě něhož by mohla být učiněna jakákoli skutková zjištění. Ve smyslu shora uváděných ustanovení podal Bc. Alexandr Mikuláš znalecký posudek ze dne 11. 5. 2019, č. 4684/261/2019, jako znalec podjatý, tj. závislý na ŘSD ČR či společnosti Valbek, k jejichž zadání byl posudek zpracován. Jak je výslovně uvedeno v bodě 4. posudku, znalec při své znalecké činnosti nevycházel jen z platných právních předpisů, jak mu ukládá zákon a znalecký slib, ale opíral se o „interní sdělení ŘSD, Příkazy ŘSD a další pokyny pro provedení ocenění“.

Porušení principu nestrannosti při znalecké činnosti Bc. A. Mikuláše vyplývá především z jeho ekonomické závislosti na ŘSD ČR, které mu zadává znalecké posudky buď přímo, anebo prostřednictvím společností provádějících na základě smlouvy tzv. inženýring při výstavbě silnic a dálnic pro ŘSD ČR, jako jsou společnosti Valbek, s.r.o., Pragoprojekt, a.s., popřípadě další.

Důsledkem shora popsané podjatosti znalce Bc. A. Mikuláše tedy je, že se znalec řídil instrukcemi ŘSD ČR, cenu za vyvlastnění stanovil podhodnoceně a při ocenění se nezabýval tím, zdali jím stanovená cena je skutečně cenou tržní, jak ji ve smyslu judikatury ESLP vymezuje judikatura Ústavního soudu ČR v nálezech sp. zn. II. ÚS 1135/14 a sp. zn. I. ÚS 1904/14, které jsou závazné pro každého, tedy i ŘSD ČR, znalce Bc. Alexandra Mikuláše i pro správní orgány – viz čl. 89 Ústavy. Ústavní soud ve shora zmíněném nálezu sp. zn. I. ÚS 1904/14 právní větou, která zní „V případě vyvlastňování pro potřebu výstavby silnic je v rozumném poměru k hodnotě majetku v zásadě pouze plná náhrada ve výši tržní ceny“, vymezil, že každý návrh kupní smlouvy musí být doprovázen znaleckým posudkem se stanovenou tržní cenou, tj. cenou, která by byla dosažena při prodejích stejného, popřípadě obdobného majetku v obvyklém obchodním styku v tuzemsku ke dni ocenění.

Důsledkem shora popsaných obsahových vad znaleckého posudku a podjatosti znalce je, že posudek nelze použít. Vady spočívající ve vypracování posudku podjatým znalcem odstranit nelze. Žalobci ke všem svým výše uvedeným tvrzením nabídli důkazy, kterými se však žalovaný odmítl zabývat.

Správní organ neodstranil ani jimi dříve specifikované formální vady posudku spočívající v absenci znalecké doložky, které sice nemohou byt samy o sobě kasačním důvodem, jak stanovil Nejvyšší správní soud v rozsudku sp. zn. 10 As 365/2021, avšak stále se jedná o vady, o jejichž odstranění se měl správní orgán pokusit při slyšení znalce A. Mikuláše (viz též závěry Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2458/2009, dle nichž „Soud nesmí ve smyslu ustanovení § 127 odst. 1 věty čtvrté o.s.ř. upustit od výslechu znalce (a spokojit se s písemným posudkem znalce) mimo jiné tehdy, vznáší-li účastník řízení proti závěrům znalce podstatné (zdůvodněné) výhrady, jejichž vyjasnění je pro rozhodnutí ve věci samé podstatné, a to i v případě, že soud jinak nemá pochybnosti o správnosti písemného posudku.“ Ze shora uvedených důvodů plyne, že závěr vyvlastňovacího úřadu, že znalecký posudek, dle něhož byla stanovena cena v kupní smlouvě, nebyl podán znalcem podjatým, je nezákonný.

Konečně osmým žalobním bodem žalobci napadají skutečnost, že žalovaný ve vyvlastňovacím řízení neprokázal veřejný zájem na vyvlastnění. I tento žalobní bod je následně de facto rozčleněn do více dílčích částí.

V první dílčí části osmého žalobního bodu (dílčí žalobní bod 8.1.) žalobci namítají ryze neprokázání veřejného zájmu na vyvlastnění Předmětných pozemků v průběhu vyvlastňovacího řízení (tento deficit se potom odráží v obsahu Mezitímního rozhodnutí).

Žalobci v námitkách proti vyvlastnění namítali, že vyvlastnitel v dané věci opírá návrh na vyvlastnění toliko o územní rozhodnutí, které Předmětné pozemky zahrnuje. Nikterak však nezdůvodňuje, proč pro předchozí úsek dálnice byla vypracována nová projektová dokumentace (patrně společností Pragoprojekt či Valbek), která posunuje kruhový objezd, na nějž obchvat Jaroměře navazuje, o několik metrů dál tak, aby nezasahoval na pozemek parc. č. XI ve vlastnictví žalobce a). Pokud by tak bylo v dalším řízení vedeném před Městským úřadem Jaroměř, o vyvlastnění pozemku parc. č. XI, prokázáno, že kruhový objezd bude situován jinde, je zřejmé, že na něj nemůže navazovat nová silnice I/33 obchvatu Jaroměře tak, jak je prezentováno vyvlastnitelem v daném řízení. Není tedy vůbec jisté, zda musí dojít k vyvlastnění všech Předmětných pozemků, jak je uvedeno v žádosti o vyvlastnění, popř. zda nepostačí, aby byly vyvlastněny v jiném rozsahu. Odkázali přitom na právní názor Nejvyššího správního soudu uvedený v jeho rozsudku ze dne 8. 10. 2020, sp. zn. 6 As 171/2020, konkrétně pod body 73. - 74.

K uvedeným námitkám se vyvlastňovací úřad již výslovně nevyjádřil tak, jako v minulém rozhodnutí, tedy že by rozsudek Nejvyššího správního soudu zkritizoval a uzavřel, že se jím řídit nebude. Fakticky však opětovně svými obšírnými úvahami a citacemi z jiných rozsudků soudů popřel svoji vázanost rozhodnutím Nejvyššího správního soudu, vydaným přímo v dané věci. Je jen jediný důvod, kdy by mohl správní orgán nerespektovat závazný právní názor soudu, tedy odchylná skutková situace. Touto situací však nemůže být zneužití práva, pokud díky nedodržení předchozího závazného právního názoru v souběžně probíhající věci správní orgán umožnil, aby ŘSD ČR na pozemku parc. č. XI část dálnice postavilo. K uvedenému žalobci odkazují na jednu ze základních právních zásad římského práva, dle níž „z bezpráví právo vzejít nemůže“. Stavba na pozemku parc. č. XI totiž proběhla za situace, kdy ještě nebylo definitivním způsobem před Nejvyšším správním soudem dořešeno, zda je vyvlastnění pozemku parc. č. XI přípustné, či nikoliv. Správním orgánem tvrzený veřejný zájem neprokazuje ani argumentace nedořešeným vyvlastněním, o kterém totiž má dle shora citované judikatury ESLP rozhodnout s konečným důsledkem nezávislý soud. Nerozhodl-li tedy v poměrech České republiky dosud o vyvlastnění pozemku č. XI Nejvyšší správní soud, nelze definitivně konstatovat, že veřejný zájem zde převažuje nad soukromým.

Žalobci tvrdili, že žalovaný neprovedl dokazování 3 dokumentacemi či jinými výstupy ze smluv, které označili ke svým tvrzením, že Osoba zúčastněná na řízení ŘSD ČR má jiné řešení stavby napojení dálnice D 11 stavba 1107 na silnici I/37, než stavbou okružní křižovatky, která je umístěna na pozemku parc. č. XI ve vlastnictví žalobce a). Dle slov žalobců Osoba zúčastněná na řízení (ŘSD ČR) předložila jen 2 výstupy z označených smluv a tvrdí, že nic jiného nemá; toto tvrzení je zjevně nepravdivé, neboť jinak by ŘSD ČR nemohlo z veřejných prostředků zaplatit zpracovateli – společnosti Pragoprojekt, a.s. cca 500 000 Kč za nový projekt a jinak by nemohl v lednu 2018 mít v televizním projevu tehdejší ministr Ing. Daň Ťok vystoupení, v němž uvedl, že Osoba zúčastněná na řízení (ŘSD ČR) dálniční sjezd přeprojektovala, a tudíž si žalobce a) může svůj pozemek parc. č. XI nerušeně dál užívat, protože ŘSD ČR jej nepotřebuje. Totéž potvrdil v dalším televizním pořadu statutární zástupce ŘSD ČR Ing. Radek Mátl. Dle názoru žalobců ŘSD ČR tuto jimi tvrzenou projektovou dokumentaci zatajuje. Uvedenou projektovou dokumentaci si mohl žalovaný vyžádat například i od společnosti Pragoprojekt, a. s., či její obsah zjistit výslechem Ing. Dana Ťoka, který o ní v televizi hovořil. Žalovaný tak nemohl dát závaznému právnímu názoru Nejvyššího správního soudu zadost.

Je tak na ŘSD ČR, aby pravdivost slov svého exministra dopravy Ing. Dana Ťoka a dalšího ministra dopravy JUDr. Vladimira Kremlíka, jimž je třeba přikládat váhu skutkově prověřené informace o tom, že stavba okružní křižovatky byla přeprojektována tak, aby nezasahovala na pozemek (p. č. XI) žalobce a), vyvrátilo. Důkazní břemeno tak zatěžuje ŘSD ČR, jež je povinno prokázat své tvrzení, že žádné „přeprojektovaní“ neexistuje, tedy že ministr dopravy Ing. Dan Ťok, JUDr. Vladimir Kremlík i současný generální ředitel Ing. Matl ve veřejnoprávní televizi uváděli nepravdivé informace, a proč. Mělo by proto být i objasněno, za co tedy bylo (dle smlouvy ze dne 16. 5. 2016, s názvem D11 1107 Smiřice- Jaroměř, IČ pro SP pro dočasné řešení MÚK Jaroměř-sever na I/37, OK na T (I/33xI/37 – viz www.hlidacstatu.cz ) z majetku státu oněch 0,5 mil. Kč vyplaceno akciové společnosti Pragoprojekt, když ne za ono přeprojektování, tedy za tu (v časové posloupnosti první) projektovou dokumentaci, kterou se ŘSD ČR zdráhá předložit.

Dílčím žalobním bodem 8.2. žalobci napadali skutečnost, že žalovaný se nezabýval a řádně nezhodnotil jeho námitku, že Osoba zúčastněná na řízení (ŘSD ČR) pozemky, či alespoň některé, nevyvlastňuje pro stavbu silnic a dálnic, ale k doposud skrytým účelům.

Všechny vyvlastněné pozemky, údajně vyvlastňované pro stavbu silnic či dálnic, jsou totiž okamžitě po jejich vyvlastnění již po řadu let zatěžovány nezákonně vedenou exekucí exekutorkou JUDr. Janou Fojtovou. K uvedené námitce vyvlastňovací úřad uvedl, že Osoba zúčastněná na řízení nemůže uvalenou exekuci ovlivnit, což není pravdivé, neboť má k dispozici řadu právních instrumentů, počínaje návrhem na zastavení exekuce, přes stížnosti k exekutorské komoře a Ministerstvu spravedlnosti. Žádnou z těchto možností nevyužívá, ačkoli je exekuce vedena již od roku 2014, což svědčí o zájmu Osoby zúčastněné na řízení 2) na jejím průběhu z důvodů se stavbou silnic a dálnic nesouvisejících. K této námitce se správní orgán řádně nevyjádřil a z tohoto pohledu je jeho rozhodnutí opět nepřezkoumatelné.

Dílčím žalobním bodem 8.3. žalobci namítali, že není dán veřejný zájem ani na omezení vlastnického práva věcným břemenem zřízeným ve prospěch společnosti GasNet, s.r.o., tedy ve prospěch soukromého komerčního subjektu, v jehož prospěch nebylo ani žádáno o vydání stavebního povolení. K uvedenému tvrzení se opět odkazuje na obsah námitek proti vyvlastnění. Je tak namístě dovodit, že buď bude stavba plynovodu opět prováděna tzv. „na černo“, což je zjevně v rozporu s veřejným zájmem, anebo prováděna vůbec nebude, což znamená, že věcné břemeno není potřeba. Nadto je nutno zdůraznit a poukázat na článek 11 odst. 4 Listiny základních prav a svobod, z něhož vyplývá, že vyvlastnění ve prospěch soukromého subjektu ústavně zakotveno není, pročež jen výjimečně může být naplněn veřejný zájem na takovém vyvlastnění. Žalobci se přitom v minulosti obraceli na právního předchůdce současného vlastníka – společnost RWE, aby bylo vyjasněno, jaké právní tituly mu umožňují umístění plynovodu na jejich nemovitostech. Na tento dopis nebylo nikdy odpovězeno. V daném případě přitom nic nebránilo tomu, aby se tento komerční soukromý subjekt obrátil na vyvlastňované s tím, aby byla záležitost jeho plynovodu vyřešena dohodou, což neučinil. Za této situace, kdy vyvlastnitel neprojevil jakoukoli snahu o nápravu dosavadních právních vztahů s vlastníky pozemků, na kterých má umístěný plynovod umožňující mu realizovat vlastní komerční aktivity, by bylo proti dobrým mravům, aby mu stát prostřednictvím související stavby silnice zajišťoval další bezplatné užívání nově vybudované přeložky plynovodu. Uvedený rozpor s dobrými mravy taktéž vylučuje, aby na vyvlastnění věcného břemene ve prospěch společnosti GasNet, s.r.o. byl dán veřejný zájem.

Dne 21. 3. 2022 žalobci krajskému soudu zaslali podání označené jako „Věc: doplnění žalobních tvrzení, důkazů a odkazů na právní názory“. Přílohou uvedeného podání žalobců byl rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2022, č. j. 10 As 460/2021 - 59, a rozhodnutí Ministerstva dopravy ze dne 16. 3. 2022, č. j. MD 9333/2022-930/3.

S odkazem na dikci § 4a odst. 1 liniového zákona a bod 6. Přílohy k liniovému zákonu uvedli, že plynovod, kterého se týká Mezitímní rozhodnutí, není vyjmenovaný v příloze k tomuto zákonu a současně není součástí stavby silnice I/33 – obchvat Jaroměře. K tomuto tvrzení, že předmětný plynovod není součástí stavby silnice I/33, žalobci odkazují na závazný právní názor Nejvyššího správního soudu vyslovený ve věci stavebního povolení, které bylo vydáno jen pro stavbu silnice I/33 - obchvat Jaroměře a které se přeložky předmětného plynovodu netýká s tím, že se jedná o samostatnou stavbu. Ač sami žalobci v odvolání proti tomuto povolení, v žalobě vedené před Krajským soudem v Ostravě i v kasační stížnosti u Nejvyššího správního soudu argumentovali tím, že stavba plynovodu - resp. jeho přeložky, pro niž jsou vyvlastňováni, je související stavbou se stavbou předmětné silnice, a proto měla být posuzována v rámci jednotného stavebního povolení, není tomu tak, o čemž svědčí zejména kategorický názor Nejvyššího správního soudu uvedený v rozhodnutí ze dne 25. 1. 2022, č. j. 10 As 460/2021-59, bod 31., jenž odkázal na ustanovení § 14 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích, z něhož plyne, že součástmi ani příslušenstvím dálnic, silnic a místních komunikací dále nejsou inženýrské sítě, energetická, telekomunikační, tepelná a jiná vedení včetně sloupů těchto vedení, pokud neslouží výlučně vlastníkovi dotčené komunikace, reklamní tabule a poutače všeho druhu, stánky a jiná pojízdná nebo přenosná prodejní zařízení. Proto kasační stížnost žalobců zamítl. Na tuto přeložku stávající „černé stavby“, která na pozemcích žalobců nikdy neměla být situována, není tedy vydáno ani stavební povolení umožňující její provedení, neboť žádný jiný stavební úřad se touto přeložkou plynovodu nezabýval a nezabývá. Z uvedeného vyplývá, že § 4a liniového zákona, který umožňuje vydat tzv. mezitímní rozhodnutí o vyvlastnění jen pro zcela specifické stavby, se na danou přeložku černé stavby plynovodu vůbec nevztahuje, a i z tohoto důvodu nemělo být napadené rozhodnutí o vyvlastnění věcných břemen touto formou rozhodnutí vydáno.

Dále žalobci citovali doslovně dikci § 4a liniového zákona a uvedli, že podle § 4b téhož zákona pro stavby energetické infrastruktury neuvedené v příloze k tomuto zákonu se použije § 4a odst. 1 a 3 až 8 obdobně.

Z těchto ustanovení, tedy z § 4a a § 4b liniového zákona - zejména viz neuvedení odstavce 2. ve výčtu ustanovení v § 4b - se podává, že zákonodárce nestanovil nepřípustnost odvolání proti mezitímnímu rozhodnutí o vyvlastnění pozemků tvořících energetickou infrastrukturu. Současně platí, jak je výše uvedeno, že předmětná přeložka plynovodu není dle závěrů Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2022, č. j. 10 As 460/2021, ani související stavbou se stavbou dopravní infrastruktury - stavbou I/33 – Jaroměř obchvat. Je tedy zřejmé, že zákonodárce v ustanovení § 4b liniového zákona žádnou výluku z obecného ustanovení (§ 81 odst. 1 správního řádu) o právu podat odvolání proti rozhodnutí prvostupňového správního orgánu nestanovil. Žalobci proto měli důvodné pochybnosti o tom, zda byli správně poučeni o nepřípustnosti podaného odvolání proti celému mezitímnímu rozhodnutí, a podali k Ministerstvu dopravy odvolání proti mezitímnímu rozhodnutí; tento odvolací správní orgán však jejich odvolání zamítl, a to při ignorování závěrů Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2022, sp. zn. 10 As 460/2021, které mu jsou nepochybně známy, neboť Ministerstvo dopravy bylo účastníkem řízení vedeného před Nejvyšším správním soudem pod sp. zn. 10 As 460/2021. Oproti názoru Nejvyššího správního soudu tedy dovodil, že stavba předmětného plynovodu je stavbou související se stavbou dopravní infrastruktury silnice I/33 a pranic mu v tomto závěru nevadilo, že na tuto stavbu přeložky plynovodu tentýž úřad odmítl stavební povolení současně s povolením stavby silnice I/33 vydat. Závěr ministerstva, který pro účely řízení o vydání stavebního povolení dovozuje, že předmětná přeložka vysokotlakého plynovodu není související stavbou se stavbou silnice I/33, zatímco pro účely vydání mezitímního rozhodnutí související stavbou je, je tak zjevně zmatečný, nezákonný a odporující judikatuře Nejvyššího správního soudu. Žalobci proto specifikují svoji žalobu tak, že ji podávají, a to pokud se týká vyvlastnění jejich pozemků v rozsahu věcných břemen, proti mezitímnímu rozhodnutí Krajského úřadu Královéhradeckého kraje ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. KUKHK–18688/MJ/2020-61, ve spojení s rozhodnutím Ministerstva dopravy ze dne 16. 3. 2022, č. j. MD-9333/2022-930/3.

Žalovaný se k podané žalobě vyjádřil ve svém podání doručeném soudu dne 7. 6. 2021, ve kterém uvedl, že žaloba je nedůvodná a navrhl její zamítnutí v celém rozsahu.

V rámci své procesní obrany v zásadě zopakoval tvrzení, která jsou součástí Mezitímního rozhodnutí a kterými jsou vypořádávány zejména námitky uplatněné žalobci v průběhu vyvlastňovacího řízení.

Žalovaný se nejprve vyjádřil k prvnímu žalobnímu bodu, tedy tomu, že je ve věci vyloučen pro podjatost. Upřesnil, že námitku podjatosti vznesenou žalobci před vydáním Mezitímního rozhodnutí postoupil k rozhodnutí Ministerstvu dopravy, které o věci zatím nerozhodlo. Žalovaný však i tak mohl o věci rozhodnout, neboť pokud by bylo následně rozhodnuto o námitce podjatosti kladně, respektive této by bylo vyhověno, je možné správní rozhodnutí zrušit například v přezkumném řízení. Rovněž zdůraznil, že opakovaným, v podstatě již roky vznášeným námitkám žalobců stran tvrzené podjatosti nebylo nikdy správními orgány ani soudy vyhověno a není pro to důvod ani nyní.

Pokud jde o druhý žalobní bod a tam uvedená tvrzení žalobců, že ve věci rozhodl věcně nepříslušný odbor úřadu (žalovaného), žalovaný uvedl, že rovněž tato žalobní námitka je nedůvodná. Vyložil v té souvislosti dikci § 1 odst. 1 správního řádu a zdůraznil, že tam uvedené znamená, že např. obecní úřady a krajské úřady (coby orgány ÚSC) vykonávají zákonem svěřené agendy v oblasti vrchnostenské veřejné správy – pravidla pro oblast školství, zdravotnictví, životního prostředí, stavební agendu. V jednotlivých gesčních zákonech jsou pak tyto správní orgány nazývány pro účely výkonu té které agendy např. orgán ochrany přírody a krajiny, stavební úřad atd. Byť jde o různé názvy, jde o označení jednoho a téhož správního orgánu (obecního či krajského úřadu). Pokud jde o žalobci tvrzenou skutečnost, že Mezitímní rozhodnutí bylo podepsáno jinou osobou, než je tam uvedená osoba věc vyřizující, je třeba uvést, že jde o aplikaci čl. 5 odst. 5 Podpisového řádu Krajského úřadu Královéhradeckého kraje. JUDr. P. prozatím nedisponuje zkouškou zvláštní odborné způsobilosti pro výkon dané agendy, z tohoto důvodu bylo žalobou napadené rozhodnutí podepsáno Mgr. Bc. D. m., který požadavky na odbornou kvalifikaci splňuje.

Pokud jde o rozpor úpravy Mezitímního rozhodnutí s mezinárodní smlouvou, právem EU a Ústavou, žalovaný odkázal na obsah nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. Pl. ÚS 39/18, kterým byla deklarována ústavnost právní úpravy mezitímního rozhodnutí v § 4a liniového zákona. Dále se v krátkosti vyjádřil k postupu za situace, kdy je ve věci rozhodováno tzv. mezitímním rozhodnutím. Zdůraznil, že žalobci se domnívají, že by jim v případě vyvlastnění měla náležet náhrada jako za stavební pozemky, neboť na těchto má být stavěno a z toho důvodu jsou vyvlastňovány. Pokud je ale vyvlastňovaný pozemek ornou půdou a právě v důsledku stavby, pro kterou se vede vyvlastňovací řízení, bude pozemek využíván jinak (jako pozemek, na němž bude umístěna veřejně prospěšná stavba podrobená veřejnému užívání), nehraje plánovaný způsob využití při určení náhrady za vyvlastnění jakoukoli roli. Uvedené plyne z dikce § 10 odst. 5 zákona o vyvlastnění. Účelem vyvlastnění není, aby vyvlastňovaní (žalobci) obdrželi až extrémní majetkový prospěch z toho důvodu, že na jejich doposud zemědělsky užívaném pozemku má být provedena stavba, pro kterou je vyvlastňovací řízení vedeno, ale poskytnutí náhrady za nemovitost dle způsobu jejího stávajícího způsobu využití (náhrada má kompenzovat újmu za ztrátu vlastnictví k nemovitosti dle jejího stávajícího způsobu užívání a má např. vyvlastňovaným umožnit, aby si pořídili adekvátní nemovitost srovnatelných parametrů). Dále žalovaný odkázal na důvodovou zprávu k zákonu č. 405/2012 Sb., kterým byl novelizován již zmíněný § 10 zákona o vyvlastnění a usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 11. 2021, sp. zn. III. ÚS 2759/21, kde je uvedeno, že znalecký posudek zpracovaný v tam projednávané věci, který obsahoval ocenění zemědělských pozemků jako pozemků stavebních, byl v rozporu s § 3b odst. 2 liniového zákona.

K námitce žalobců, že žalobou napadené rozhodnutí je v rozporu s vlastní právní úpravou mezitímního rozhodnutí o vyvlastnění, žalovaný odkázal na dikci § 4a odst. 1 liniového zákona a § 24 odst. 3 zákona o vyvlastnění. Uvedl, že dle těchto ustanovení rozhodoval. Žalovaný zdůraznil, že se neztotožňuje s tím, že by návrh na rozšíření vyvlastnění byl z procesního hlediska žádostí. Dále na konkrétních příkladech uvedl, proč se domnívá, že žalobci tvrzená konstrukce je chybná. Požadavek (nikoli žádost) žalobců na rozšíření předmětu vyvlastnění se procesně vyřizuje jako námitka řízení (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 6 A 68/2015). S touto námitkou se žalovaný rovněž vypořádal na stranách 13 a násl. žalobou napadeného rozhodnutí. Ohledně námitky žalobců, že mělo být výrokově rozhodnuto ve věci sjezdu na pozemky žalobců, žalovaný odkázal na strany 12 – 13 Mezitímního rozhodnutí a pokud jde o žalobci nárokovanou odměnu advokátky a náhrady za znalecký posudek zpracovaný k zadání žalobců, o kterých mělo být rovněž rozhodnuto, žalovaný odkázal na odstavce 107 – 117 rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 12. 2021, č. j. 30 A 91/2021 – 109. Zároveň odkázal na dikci § 79 odst. 3 správního řádu a to, že znalecký posudek žalobců byl zpracován chybně (o čemž byli informováni), neboť oceňoval zemědělské pozemky jako stavební.

K žalobním bodům, kterými žalobci namítali, že s nimi nebylo řádně jednáno o dobrovolném vyvlastnění a že nebyly splněny ani další podmínky pro zahájení řízení o nuceném vyvlastnění, žalovaný uvedl, že otázka ceny (výše náhrady za odnětí a omezení vlastnického práva) je dle samotných žalobců důvodem, proč dobrovolně nepřistoupili na nabídku vyvlastnitele a je dle žalovaného s podivem, že žalobci nyní tato svá tvrzení sami zpochybňují. K tomu žalovaný odkázal na vyjádření žalobce a) publikované https://zdopravy.cz/rsd-opet-nema-pozemky-pro-obchvat-jaromere-soud-zrusil-vyvlastneni-parcely-soudce-89612/. Z tohoto žalovaný obsáhleji citoval.

Žalovaný zdůraznil, že to, že se žalobcům nelíbila výše náhrady, kterou měli v souladu s právem obdržet, nemůže být překážkou pro konstatování závěru spočívajícího v tom, že vyvlastnitel splnil všechny právem požadované povinnosti před podáním žádosti o vyvlastnění. V podrobnostech opětovně odkázal na obsah žalobou napadeného rozhodnutí. Důvody pro neuzavření smluv navržených vyvlastniteli byly výlučně zcela odlišné požadavky žalobců, nikoli snad to, že by tyto obsahovaly chyby tvrzené nyní (po několika letech). Pokud jde o to, že smlouvy předložené žalobcům měly být smlouvy tzv. adhézní, odkázal žalovaný na odstavce 130 – 132 rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 7. 2021, č. j. 30 A 42/2021 – 161.

Pokud jde o tvrzení žalobců, že pan Ing. Alexandr Mikuláš nevyhotovil znalecký posudek, na základě kterého by bylo možné vůbec uvažovat o jednání o návrzích smluv, neboť tento dle jejich názoru trpí řadou faktických a i právních chyb, žalovaný odkázal na str. 16 a násl. svého rozhodnutí. Zdůraznil, že pokud by znalec ocenil pozemky jako stavební (jak si žalobci představují), žádné námitky by proti němu nevznášeli. Pokud jde o zápis osob do seznamu znalců, zde není žalovaný oprávněn přezkoumávat úkony Krajského soudu v Hradci Králové. V dalším žalovaný odkázal i na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 12. 2021, č. j. 30 A 91/2021 – 109, konkrétně jeho odstavec 156. Stejně tak žalovaný odkázal na „Zprávu o trhu s půdou“ dostupnou na www.farmy.cz, ze které plyne, že průměrná tržní cena zemědělské půdy v roce 2021 činila 29,4 Kč/m². Žalobci však (jak plyne z obsahu správního spisu) nevyhovovala cena zemědělských pozemků dle posudku Ing. Mikuláše, dle kterého byly pozemky oceněny částkou 25 Kč/m² (orná půda) a 49 Kč/m² (pozemek se stromy). Žalobci založili do správního spisu již dříve smlouvy, dle kterých byla částka 400 – 800 Kč/m². Je tak zřejmé, že dohoda o ceně mezi žalobci a vyvlastniteli nebyla možná. Dále žalovaný vyslovil nesouhlas s názorem Krajského soudu v Hradci Králové vysloveným v jeho rozsudku ze dne 21. 7. 2021, č. j. 30 A 42/2021, že na znaleckých posudcích znalce Ing. Mikuláše chyběly znalecké doložky. Žalovaný zdůraznil, že tyto jsou dle dikce zákona potřebné pro účely dokazování ve správním či civilním soudním řízení, znalecké posudky ale byly předloženy žalobcům v průběhu kontraktačního procesu, tedy za situace, kdy neprobíhalo žádné řízení. I pokud by však posudky doložky měly obsahovat a neměly je, jde pouze o formální nedostatek, který nemůže být důvodem pro nezákonnost celého na to navazujícího vyvlastňovacího procesu.

K poslednímu žalobnímu bodu žalobců žalovaný uvedl (nad rámec Mezitímního rozhodnutí), že stavba „D11 Smiřice – Jaroměř“ je od 17. 12. 2021 v užívání. A to včetně napojení na silnici I/37. Představa žalobců, že se domohou toho, že tato křižovatka bude odstraněna a dálnice uzavřena, a to jen proto, že údajně nebyly posouzeny jiné varianty dopravního napojení (což není pravda), je zcela iluzorní. Pokud se tedy žalobou napadené rozhodnutí vypořádává s uvedenou otázkou tak, že popisuje tento faktický i právní stav jako takový, který brání o jakýchkoli jiných variantách uvažovat, nelze na tomto závěru ničeho měnit.

Stran námitky absence veřejného zájmu na přeložce plynovodu, který je ve vlastnictví osoby soukromého práva, a námitky, že přeložka plynovodu není stavbou dopravní infrastruktury, žalovaný odkázal na § 12 písm. a) liniového zákona [dále rovněž viz § 17 odst. 2 písm. a) zákona č. 13/1997 Sb.] Fakt, že plynovod není součástí silnice (a z hlediska stavebního práva jej nepovoluje speciální stavební úřad ve věcech pozemních komunikací), tak z hlediska vyvlastňovacího řízení nemá žádný význam, neboť se jedná o jeho přeložku, která je právě pro stavbu silnice nezbytná.

ŘSD ČR jako osoba zúčastněná na řízení (ve vyvlastňovacím řízení v postavení jednoho z vyvlastnitelů) podala rovněž vyjádření. Podáním doručeným krajskému soudu dne 20. 4. 2022 se ŘSD ČR vyjádřilo k věci samé s tím, že navrhuje žalobu v celém rozsahu zamítnout. ŘSD ČR se připojilo k procesní obraně žalovaného a odkázalo, potažmo citovalo klíčové pasáže z žalobou napadeného Mezitímního rozhodnutí.

Osoba zúčastněná na řízení 2) připomněla nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 39/18, kterým byl zamítnut návrh skupiny senátorů na zrušení částí liniového zákona. Ústavní soud tak potvrdil ústavní konformitu úpravy obsažené v liniovém zákoně, na jejímž základě bylo vydáno i Mezitímní rozhodnutí, přičemž se pochopitelně zabýval i otázkou závazků a výkladu relevantních mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána (tj. včetně Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).

K problematice veřejného zájmu na vyvlastnění v nezbytném rozsahu Osoba zúčastněná na řízení 2) zdůraznila, že žalovaný vyhověl požadavkům Nejvyššího správního soudu a podrobně se zabýval otázkou existence veřejného zájmu a jeho převahy nad zájmy vyvlastňovaných na zachování jejich dosavadních práv (zejm. viz str. 35 až 41 Mezitímního rozhodnutí). Stejně tak se podrobně zabýval otázkou potřebnosti vyvlastňovaných pozemků pro realizaci účelu vyvlastnění na základě doplněného spisového materiálu (viz str. 43 až 47 Mezitímního rozhodnutí). Žalovaný přitom dospěl k závěru o naplnění podmínek pro vyvlastnění. Rovněž i krajský soud v daných skutkových a právních poměrech již shledal naplnění podmínek vyvlastnění, a to v rámci rozsudku sp. zn. 30 A 91/2021 (kdy byl posuzován účel vyvlastnění spočívající v realizaci předmětné okružní křižovatky SO 112, od čehož žalobci dovozují nepřípustnost vyvlastnění posuzovaného i ve shora označeném řízení).

Na závěru žalovaného vyjádřeném v Mezitímním rozhodnutí a závěru nadepsaného soudu v jeho rozsudku sp. zn. 30 A 91/2021 přitom ničeho nemění ani žalobci odkazovaná smlouva ze dne 16. 5. 2016, k jejímuž předložení nadepsaný soud vyzval ŘSD ČD a tato smlouva byla založena do spisu.

Jak je patrné z jejího obsahu (i názvu), předmětem poskytovaných služeb byl toliko návrh dočasného řešení v rámci stavby „D11 1107 Smiřice – Jaroměř“ (nikoliv tedy stavby „I/33 Jaroměř – obchvat“, která je řešena ve shora označené věci) – dočasné náhrady okružní křižovatky (plánované jako trvalé řešení) za stykovou křižovatku ve tvaru T (zvažovanou jako dočasné řešení pro mitigaci očekávaných obstrukcí žalobců, aby tím nedošlo k průtahům při budování úseku dálnice „D11 Smiřice – Jaroměř“ a jeho následném užívání). Provizorní řešení dočasně nahrazující plnohodnotnou okružní křižovatku dočasnou stykovou křižovatkou přitom již bylo žalovaným posuzováno v rámci varianty I a varianty II (viz str. 44 a 45 Mezitímního rozhodnutí).

Jak přitom poznamenal žalovaný ve svém vyjádření k žalobě, otázka umístění okružní křižovatky SO 112 již byla v jiných řízeních pravomocně vyřešena (a potvrzena zdejším soudem rozsudkem sp. zn. 30 A 91/2021), přičemž předmětná okružní křižovatka již byla dokonce vybudována a úsek dálnice „D11 Smiřice – Jaroměř“ (v jehož rámci byl právě řešen i stavební objekt SO 112) je již v užívání (včetně napojení na silnici I/37). Teoretická otázka možnosti jiného napojení, a tedy i vedení trasy stavby „I/33 – obchvat Jaroměře“, je tak zjevně vyřešena (je přitom třeba zdůraznit, že předchozí soudní rozhodnutí nekonstatovala možnost jiného řešení, ale „toliko“ žalovanému vytknula nedostatečné posouzení předmětné otázky ke konkrétním námitkám a tvrzením žalobců – to však v rámci Mezitímního rozhodnutí bylo napraveno vyčerpávajícím způsobem). Ani argumentace smlouvou ze dne 16. 5. 2016 nemění ničeho na závěrech žalovaného v Mezitímním rozhodnutí – jedná se toliko o formální argument, kterým se žalobci pokoušejí zvrátit náležitě odůvodněné Mezitímní rozhodnutí (nedůvodnost této námitky jim přitom musela být patrná, neboť předmětná smlouva je veřejně dostupná – zejm. v Registru smluv; žalobci přitom ve své argumentaci ponechali uvedenou vyšší finanční částku vztahující se k jiné smlouvě – i jejich aktuální námitka je tak toliko formálním, obecným argumentem, který věcně nemůže zvrátit závěry žalovaného v Mezitímním rozhodnutí).

Námitku absence veřejného zájmu žalobci ještě namítají ve vztahu k vyvlastnění spočívajícímu ve zřízení věcného břemene (pro realizaci přeložky plynovodu) pro vyvlastnitele GasNet, s.r.o., tedy ve prospěch soukromého komerčního subjektu, přičemž zároveň namítají, že stávající plynovod je postaven tzv. „na černo“. Předně, vyvlastňovací legislativa nevylučuje, aby vyvlastnitelem byl i soukromý a komerční subjekt – stěžejním kritériem je existence veřejného zájmu na realizaci účelu vyvlastnění (tj. účelu, pro který jsou získávána předmětná práva). Je zcela běžné, že k vyvlastnění dochází ve prospěch soukromých a komerčních subjektů (zejména právě síťových společností). V posuzované věci je předmětný účel vyvlastnění (tj. realizace veřejně prospěšné dopravní stavby „I/33 – obchvat Jaroměře“) ve veřejném zájmu, přičemž přeložka stávajícího plynovodu je vyžadována právě v souvislosti s realizací této dopravní stavby, jak vše žalovaný v Mezitímním rozhodnutí řádně zhodnotil.

Nedůvodná je přitom i argumentace žalobců stran údajné nelegálnosti předmětného plynovodu, jak se s touto námitkou žalovaný taktéž řádně vypořádal, a to i odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1400/2004, na jehož základě tak břemeno tvrzení a důkazní stíhala žalobce, kteří těmto svým procesním povinnostem nedostáli, a tedy s předmětnou obecnou námitkou ani nemůžou být úspěšní: „Není-li důvod k pochybnostem, že se určité věci v době dávno minulé (tj. kdy časový odstup od rozhodných skutečností podstatně překračuje i vydržecí lhůty nebo lhůty skartační) dály obvyklým či pravidelným způsobem, resp. (úředním) postupem, je důkazní břemeno o tom, že v daném případě tomu tak nebylo, na tom, kdo to tvrdí.“ V daných poměrech tak žalovaný postupoval správně, když vyšel z presumpce legálního zřízení i vlastnictví plynovodu, jehož přeložka byla také předmětem vyvlastňovacího řízení. Ve zbytku obsahu procesního vyjádření Osoby zúčastněné na řízení 2) odkazuje krajský soud na č. l. 159 – 164 soudního spisu.

Ve věci se dne 26. 4. 2022 konalo jednání soudu, kterého se účastnili žalobce a) spolu se svou zástupkyní, pověřený zaměstnanec žalovaného a zástupce ŘSD ČR v postavení osoby zúčastněné na řízení. Z jednání byla omluvena žalobkyně b) a Osoba zúčastněná na řízení 1). Účastníci řízení, jejich zástupci a Osoba zúčastněná na řízení 2) setrvali na svých dosavadních stanoviscích a odkazovali na svá dosud ve věci učiněná podání.

Žalovaný krajský soud informoval o tom, že o námitce podjatosti žalovaného, o níž je v žalobě řeč, Ministerstvo dopravy dosud nerozhodlo. Pokud jde o smlouvu ze dne 16. 5. 2016, pak poukázal na to, že se netýká projednávaného předmětu řízení, tedy obchvatu města Jaroměře, ale týkala se problematiky kruhového objezdu u sjezdu z dálnice. Obdobně i zástupce Osoby zúčastněné na řízení 2) uvedl, že pokud jde o žalobci zmiňovanou smlouvu mezi ŘSD ČR a společností Pragoprojekt ze dne 16. 5. 2016, je pouze spekulací žalobců, že by jejím výstupem mělo být nějaké trvalé variantní řešení umístění tělesa dálnice, respektive tělesa obchvatu Jaroměře. Zdůraznil, že existují pouze 3 varianty řešení, se kterými se velmi podrobně vypořádal žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí. Žádné jiné varianty trvalého řešení umístění předmětných staveb neexistují. Zástupce Osoby zúčastněné na řízení 2) konstatoval, že nevidí žádný důvod pro to, proč by ŘSD ČR mělo skrývat (jak tvrdí žalobci) nějakou jinou variantu trvalého řešení umístění stavebních záměrů v souvislosti s potřebou vyvlastnění pozemků žalobců. Dodatkem č. 1 smlouvy ze dne 16. 5. 2016 se měnil pouze termín plnění, nikoliv předmět plnění. Žádná jiná stavební dokumentace na základě něho nevznikla.

Pověřený zaměstnanec žalovaného i zástupce Osoby zúčastněné na řízení 2) se rovněž vyjadřovali k otázce ceny, za kterou mají být pozemky vykupovány a jak tomu bylo v nyní projednávané věci. To vše i s ohledem na žalobci odkazovanou judikaturu, posledně například rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Pálka a ostatní proti České republice. Žalobce a) odkázal na kupní smlouvy založené ve správním spise a předložil další kupní smlouvu, konkrétně Kupní smlouvu mezi prodávajícím J. R. a kupujícím Královéhradeckým krajem ohledně pozemku, respektive části pozemku par. č. YA katastrální území Y, obec X ze dne 7. 7. 2021, včetně připojeného geometrického plánu. Z těchto dovozoval tržní cenu jeho pozemků, která je dle jeho názoru mnohonásobně vyšší, než ta, která mu byla nabídnuta v průběhu kontraktačního procesu dle znaleckého posudku Ing. Mikuláše.

Krajský soud provedl dokazování listinami, konkrétně k důkazům přečetl Smlouvu ze dne 16. 5. 2016 s názvem D11 1107 Smiřice – Jaroměř, IČ pro SP pro dočasné řešení MUK Jaroměř – Sever na I/37, OK na T (I/33xI/37), včetně specifikace prací a ceny, Dodatek č. 1 k objednávce č.: 02PA-000023 ze dne 30. 11. 2016 a Kupní smlouvu mezi prodávajícím J. R. a kupujícím Královéhradeckým krajem ohledně pozemku, respektive části pozemku par. č. YA katastrální území Y, obec X ze dne 7. 7. 2021, včetně připojeného geometrického plánu.

Dále Krajský soud zamítl návrhy žalobců na provedení důkazů, konkrétně: Usnesení zastupitelstva Královéhradeckého kraje schvalující uzavření smluv a dotací poskytnutých MPO, specifikované ve vyjádření žalobců k podkladům rozhodnutí ze dne 28. 1. 2022 (č. l. 467 – 471 právního spisu) – ZK/6/314/2021, ZK/7/406/2021 a ZK/7/407/2021, výslech Ing. Hlavatého, statutárního zástupce společnosti JUTA, a. s., návrh smlouvy s JUTou, a.s. a internetové zpravodajské články o výkupech prostřednictvím třetích osob, internetový odkaz na organizační řád Krajského úřadu Královéhradeckého kraje, platný územní plán (ve znění 1. změny) obce X, projednávaný územní plán (ve znění druhé změny) obce X, výslech znalce Ing. Alexandra Mikuláše, znalecký deník znalce Ing. Alexandra Mikuláše, účetnictví znalce Ing. Alexandra Mikuláše, exekuční příkaz JUDr. Jany Fojtové ze dne 28. 7. 2014, sp. zn. 049 EE 00318/14-006, a internetové nahlížení do katastru nemovitostí, kat. úz. X, obec X, LV. č. X a 93 pozemků tam zapsaných jako vlastnictví České republiky s právem hospodaření ŘSD, dopis žalobců RWE ze dne 2. 9. 2014 a výslech bývalého ministra dopravy Ing. Dana Ťoka. Výše uvedené návrhy na doplnění dokazování byly zamítnuty pro nadbytečnost, jak ostatně dále plyne z odůvodnění tohoto rozsudku.

Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů v řízení podle části třetí hlavy první a druhé dílu prvního s. ř. s., vycházeje přitom ze skutkového a právního stavu věci ke dni vydání napadeného rozhodnutí dle § 75 odst. 1 s. ř. s.

V rámci celého prvého žalobního bodu žalobci namítali, že Mezitímní rozhodnutí bylo vydáno podjatým úřadem (žalovaným). Tato svá žalobní tvrzení dále rozvedli do dílčích žalobních bodů, jak jsou specifikovány v obsahu žaloby výše a níže vypořádány.

Dílčím žalobním bodem 1.1. žalobci namítali, že před vydáním Mezitímního rozhodnutí, když se vyjadřovali k obsahu správního spisu před vydáním rozhodnutí ve věci, vznesli opětovně námitku podjatosti celého Krajského úřadu Královéhradeckého kraje, respektive (dle svých tvrzení) námitku podjatosti nového ředitele Krajského úřadu Královéhradeckého kraje Ing. M. V., MBA. O této námitce však nebylo před rozhodnutím žalovaného rozhodnuto.

Krajský soud spíše nad rámec konstatuje, že je pravdou, jak uvádí, žalovaný ve své procesní obraně, že žalobci, potažmo žalobce a) sám, vznášejí námitku podjatosti opakovaně ve všech řízeních, kterých se účastní. K tomu srov. odstavec 48 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 10. 2020, č. j. 6 As 171/2020-66, a rozsudky zdejšího soudu vydané ve věcech sp. zn. 30 A 42/2021 a 30 A 91/2021. K některým dílčím tvrzením, kterými žalobci dokreslují i v této žalobě podjatost žalovaného, se soudy již vyjadřovaly právě ve výše uvedených soudních řízeních.

Rozhodnutí správních orgánů o námitkách podjatosti vznášených žalobci – tak jako v tomto řízení v jejich podání ze dne 28. 1. 2022 (č. l. 467 – 471 správního spisu) – nejsou pro posouzení námitky podjatosti z pohledu soudu rozhodná, neboť podjatost je objektivní stav, který rozhodnutí o ní toliko deklarují. Povinností krajského soudu je proto se žalobcem vznesenou námitkou podjatosti zabývat, neboť tato mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Pro krajský soud není ani rozhodné, zda již bylo o žalobci posledně vznesené námitce podjatosti rozhodnuto nadřízeným správním orgánem, neboť tuto si stran všech dílčích žalobních tvrzení posoudí krajský soud nyní samostatně. Skutečnost, že o námitce podjatosti vznesené žalobci v jejich podání ze dne 28. 1. 2022 nebylo dosud rozhodnuto nadřízeným správním orgánem tak nezakládá nezákonnost žalobou napadeného Mezitímního rozhodnutí. Nadto krajský soud poznamenává, že ve vztahu k osobě ředitele krajského úřadu a jeho podjatosti žalobci netvrdí ničeho (v nyní projednávané žalobě ani v jimi vznesené námitce podjatosti, k tomu srov. č. l. 467 - 471 správního spisu).

Dílčí žalobní námitkou 1.2. žalobci konstatovali podjatost žalovaného spočívající v tom, že mezi ním a zástupcem vyvlastnitelů (ŘSD ČR a GasNet s. r. o.) probíhalo jednání ohledně termínu jednání (vhodného data) a to tak, že k tomuto navíc došlo až po zákonem stanovené lhůtě pro nařízení jednání.

K výše uvedenému krajský soud pouze konstatuje, že ona lhůta stanovená k nařízení jednání ve věci je lhůtou procesní. V nyní projednávané věci dodržena nebyla, neboť delší dobu probíhal kontraktační proces mezi žalobci a vyvlastniteli. Dobrovolnému, respektive smluvnímu vyřešení věci je i zákonem dávána přednost, pokud tedy probíhalo smluvní vyjednávání (ohledně kupních či směnných smluv) ve vztahu k Předmětným pozemkům, není na závadu, že ona lhůta dodržena nebyla. S ohledem na to, že jde o procesní lhůtu (tedy lhůtu bez přímých důsledků do právní sféry žalobců), nespatřuje krajský soud v jejím nedodržení možnost zásahu do veřejných subjektivních práv žalobců i za situace, kdy by kontraktační proces řádně – po lhůtě – neprobíhal.

Ostatně samotné zrušení napadeného rozhodnutí s ohledem na nedodržení procesní lhůty v procesu jemu předcházejícímu je bez hlubšího významu pro všechny zainteresované.

Stejně tak krajský soud nespatřuje podjatost žalovaného v tom, že jednal o termínu nařízení jednání s vyvlastniteli, respektive jejich zástupcem. Stejně tak žalobci se mohli stran vhodnosti termínu (žádosti o jeho odročení) na žalovaného obrátit. Rovněž dílčí žalobní námitka 1.2. je tedy nedůvodná.

Spíše nad rámec výše uvedeného považuje krajský soud za důležité ještě zmínit, že žalobci namítají v posledně uváděných tvrzeních de facto porušení zásady nestrannosti správních orgánů, jako jedné ze základních zásad činností správních orgánů v § 2 - 8 správního řádu, zde konkrétně zásada uvedená v § 7 odst. 1 správního řádu. Porušení zásady nestrannosti samo o sobě nezakládá podjatost žalovaného a rovněž není důvodem pro závěr o tom (v kontextu žalobci uvedeného a celé nyní posuzované věci), že Mezitímní rozhodnutí trpí vadou nezákonnosti nebo že jemu předcházející řízení je zatíženo procesní vadou, v důsledku které by žalobci byli zasaženi na svých veřejných subjektivních právech ve smyslu § 2 s. ř. s.

Dalším dílčím žalobním bodem, tj. dílčím žalobním bodem 1.3., žalobci dokreslovali podjatost žalovaného tím, že v žádosti o vydání Mezitímního rozhodnutí se vyvlastnitel nedomáhal vyvlastnění pozemku parc. č. XD, a to ani v části, neboť tento pozemek v návrhu na vydání Mezitímního rozhodnutí vůbec neuvedl; přesto vyvlastňovací úřad část pozemku parc. č. XD vyvlastnil. Vyvlastňovací úřad tak nejenom aktivistickým způsobem, ale současně i v rozporu s § 45 odst. 1, 2 správního řádu do výroku svého rozhodnutí uvedl jiná čísla pozemků, o jiných výměrách, než jaké údaje vtělil vyvlastnitel do svého návrhu na vydání Mezitímního rozhodnutí.

Krajský soud v tomto směru souladně se žalovaným a jeho procesní obranou uvádí, že pozemek p. č. XD byl předmětem žádosti o vydání Mezitímního rozhodnutí ze dne 8. 1. 2021, a to konkrétně pro vyvlastnitele (společnost GasNet), na kterém došlo k omezení vlastnického práva, respektive společného jmění manželů - žalobců formou zřízení věcného břemene (služebnosti), dle které jsou spoluvlastníci pozemku povinni strpět realizaci a umístění přeložky VTI plynovodu na pozemcích (p. č. XD, p. č. XH a p. č. XF), v plošném rozsahu dle geometrického plánu č. 119-26/2018 potvrzeného dne 4. 11. 2019 Katastrálním úřadem pro Královéhradecký kraj, Katastrálním pracovištěm Náchod pod č. j. PGP 980/2019-605. Ve výrocích Mezitímního rozhodnutí nejsou uvedeny výměry, ale vždy je odkazováno na geometrické plány, kterými je výměra určena, a takto jsou geometrické plány schváleny.

Pokud mají žalobci na mysli chybu v žádosti o vydání Mezitímního rozhodnutí ze dne 8. 1. 2021, kde v části „označení pozemků, jichž se vyvlastnění týká“ je u předmětu vyvlastnění, pozemku p. č. XL, jenž je oddělen geometrickým plánem č. 114-44/2017 z pozemku p. č. XD potvrzeným dne 30. 1. 2018 Katastrálním úřadem pro Královéhradecký kraj, Katastrálním pracovištěm Náchod pod č. j. PGP 59/2018- 605, chybně uvedeno, že oddělení je z pozemku p. č. XB, tak krajský soud shodně se žalovaným tuto chybu považuje za ryze formální, neboť k označení předmětu vyvlastnění zcela postačují další identifikační znaky, které přesně vymezují uvedený pozemek p. č. XL. Označení pozemku p. č. XD je „pouze“ označení pozemku, ze kterého byl oddělen pozemek p. č. XL, který je předmětem žádosti.

Pro úplnost krajský soud uvádí, že nově vzniklý pozemek parc. č. XA je oddělován z pozemku parc. č. XB a při původním oddělení (než bylo původní mezitímní rozhodnutí zrušeno rozsudkem zdejšího soudu v řízení vedeném pod sp. zn. 30 A 42/2021) byl oddělovaný pozemek označen jako parc. č. XK. Nově vzniklý pozemek parc. č. XC je oddělován z pozemku parc. č. XD a při původním oddělení byl označen jako parc. č. XL. Nově vzniklý pozemek parc. č. XE je oddělován z pozemku parc. č. XF a při původním oddělení byl označen jako parc. č. XM a nově vzniklý pozemek parc. č. XG je oddělován z pozemku parc. č. XH a při původním oddělení byl označen jako parc. č. XN. S ohledem na výše uvedený procesní vývoj, tedy skutečnost, že došlo ke zrušení původního mezitímního rozhodnutí žalovaného, muselo následně dojít k vypracování nových a aktuálních geometrických plánů pro účely zápisu do katastru nemovitostí. Oddělované části pozemků jsou totožné s těmi, které byly oddělovány původně (v původním mezitímním rozhodnutí), nebyl tedy důvod, aby nové geometrické plány byly opětovně zasílány žalobcům zvlášť (uvedené se týká výroku I. Mezitímního rozhodnutí).

Podjatost žalovaného (nezákonné nadržování vyvlastniteli) pod dílčím žalobním bodem 1.4. žalobci spatřovali i v tom, že oba vyvlastnitele jak ve fázi před zahájením vyvlastňovacího řízení, tak i v rámci samotného vyvlastňovacího řízení, nepřípustně zastupovala společnost Valbek, s.r.o., jako „vinklář“.

Uvedli, že odkaz úřadu na překonané rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2017, č. j. 7 As 335/2016-52, je nepřípadný, neboť toto rozhodnutí se vztahuje k právní úpravě platné a účinné před novelou zákona o advokacii, tj. před vložením ustanovení § 52d, provedenou zákonem č. 258/2017 Sb., účinným od 1. 9. 2017. Právě ustanovení § 52d zákona o advokacii sjednotilo dosavadní roztříštěnost procesních řádů včetně správního řádu, a to tak, že ve shodě s úpravou provedenou v o. s. ř. a ve shodě s § 2 zákona o advokacii vyloučilo možnost zastupování prováděnou „pokoutníky“, resp. „vinkláři“ (viz i rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2642/2013). Zastoupení ŘSD ČR společností Valbek, s.r.o. ve více procesních věcech (tj. ve 2 věcech vedených proti žalobcům a minimálně i v další věci vedené proti p. P.), stejně jako zastupování ŘSD ČR při vyhotovování a sjednávání kupních a jiných smluv, bylo žalobci tvrzeno a doloženo; přesto úřad s tímto nezákonným zmocněncem dále jednal, rozhodl a rozhodnutí mu doručil. Uvedený postup úřadu v podobě nadržování zmocněnci ŘSD ČR je dle žalobců nezákonný.

Uvedený žalobní bod je taktéž nedůvodný. V této souvislosti krajský soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2017, č. j. 7 As 335/2016 – 52. Tvrzení, že společnost Valbek, s. r. o. zastupovala osoby zúčastněné na řízení (ŘSD ČR a GasNet s. r. o.) i v jiných správních řízeních, není z hlediska platnosti zastoupení v nynějším řízení relevantní. Správní řád ostatně neobsahuje úpravu podobnou té v § 35 odst. 6 s. ř. s. a § 27 odst. 2 o. s. ř., která by správním orgánům dávala pravomoc zastoupení nepřipustit proto, že zmocněnec zastupuje účastníka řízení v různých věcech opětovně.

Na uvedeném nic nemění ani odkaz na novelizovanou právní úpravu zákona o advokacii, jak je uvedena výše, neboť tato upravuje deliktní odpovědnost a sankci za jednání subjektu nespadajícího pod definici § 2 odst. 1 zákona o advokacii v rozporu s požadavky uváděného zákona, tj. deliktní odpovědnost oněch vinklářů za poskytování právních služeb bez splnění patřičných a zákonem stanovených podmínek.

Dílčím žalobním bodem 1.5. žalobci rovněž dokreslují podjatost žalovaného, kterou v tomto případě spatřují – dovozují – z postupu žalovaného pokud jde o jím provedené dokazování, formulace výrokové části Mezitímního rozhodnutí či nevyčkání rozhodnutí nadřízeného správního orgánu o žalobci posledně vznesené námitce podjatosti (jak je uvedeno v dílčím žalobním bode 1.1.). K tomuto krajský soud pouze krátce poznamenává, že uvedená tvrzení jsou uvedena v dalších žalobních bodech a tyto se týkají problematiky procesního postupu a (ne)zákonnosti Mezitímního rozhodnutí v návaznosti na otázku (ne)dotčenosti veřejných subjektivních práv žalobců. Uvedené není důvodem pro podjatost žalovaného ve smyslu správního řádu, ale jde o námitky, jejichž optikou je nutné posoudit zákonnost Mezitímního rozhodnutí i řízení jemu předcházejícího (včetně podmínek pro jeho zahájení – tedy posoudit otázku zákonnosti kontraktačního procesu). Uvedenými námitkami se tak krajský soud zabývá věcně při vypořádání ostatních žalobních bodů.

Dílčím žalobním bodem 1.6. žalobci dále namítali podjatost žalovaného plynoucí z rozdílnosti vyplácení náhrady za vyvlastnění, pokud je nabízena a vyplácena Královéhradeckým krajem nebo Českou republikou (jednající v této souvislosti ŘSD ČR).

Krajský soud na tomto místě nejprve připomíná, že uvedenou námitkou se velmi podrobně zabýval již ve svém rozsudku ze dne 14. 12. 2021, č. j. 30 A 91/2021 – 109, konkrétně při vypořádání žalobního bodu č. 2.1. Ten byl totiž žalobcem a) vznesen velmi podobně, jako je nyní žalobci uplatňován pod žalobním bodem, respektive dílčím žalobním bodem 1.6. Žalobci nyní v reakci na závěry vyslovené v posledně uváděném rozsudku zdejšího soud svá tvrzení upravují či doplňují.

Na samotný počátek hodnocení této námitky se krajský soud nejprve obecně vyjadřuje k problematice systémové podjatosti (podjatosti správního orgánu, respektive všech jako zaměstnanců), na kterou žalobci svými žalobními tvrzeními míří.

Původní návrh správního řádu předvídal řešení systémové podjatosti v § 131 odst. 1 a 2, dikce odstavce 1 stanovovala, že: „Ma-li být rozhodováno o žádosti státu, kterou podává jeho organizační složka, která je věcně a místně příslušným správním orgánem, nebo o žádosti obce, kraje anebo jiné osoby, jejíž orgán je věcně a místně příslušným správním orgánem, provede řízení jiný správní orgán v obvodu nadřízeného správního orgánu, který nadřízená správní orgán určí usnesením, a to popřípadě i pro řízení, která mohou být v budoucnu zahájena. Tohoto ustanovení se nepožije na ústřední správní řady.“

Reálně se však dikce námitky tzv. systémové podjatosti dostala do správního řádu až k 1. 11. 2019 v podobě ustanovení § 14 odst. 2 správního řádu, který zní: „Úřední osoba není vyloučena podle odstavce 1, pokud je pochybnost o její nepodjatosti vyvolána jejím služebním poměrem nebo pracovněprávním nebo jiným obdobným vztahem ke státu nebo k územnímu samosprávnému celku.“ Ve skutečnosti jde o legislativní vyjádření toho, co bylo do té doby judikováno správními soudy.

Smysl systémové podjatosti zřetelněji plyne z původního a zamýšleného textu, jak měl být vložen do § 131 odst. 1 a 2 správního řádu a jak je výše citován. Systémová podjatost předvídá situace, kdy musí být z rozhodování určité věci vyloučeny všechny úřední osoby příslušného správního orgánu, včetně osoby stojící v čele úřadu, je-li překročena kritická míra systémového rizika podjatosti – tedy z důvodu, že v důsledku jejich zaměstnaneckého poměru k subjektu veřejné správy (např. k územnímu samosprávnému celku), který má k projednávané věci vztah, existuje reálné riziko, že by jejich postoj k věci mohl být ovlivněn i jinými než zákonnými prostředky.

Za skutečnosti, které by mohly způsobit výše uvedené ovlivnění jinými než zákonnými prostředky, lze považovat ty, které naznačují, že zde existuje někdo, kdo má zájem na určitém výsledku řízení, v němž se má rozhodovat, a přitom má či může mít schopnost působit na příslušnou úřední osobu prostřednictvím jejího zaměstnaneckého vztahu k územnímu samosprávnému celku. Takovými skutečnostmi mohou být jevy v politické či mediální sféře, zájem politických činitelů či jiných v rámci daného územního samosprávného celku vlivných osob na určitém výsledku řízení, samotná povaha a podstata rozhodované věci či podezření z nátlaku či snahy přímo ovlivnit rozhodování příslušné osoby prostřednictvím jejího zaměstnaneckého vztahu (k tomu srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2012, č. j. 1 As 89/2010-119, č. 2802/2013 Sb. NSS).

K těmto jevům se ve věci související s nyní projednávanou vyjadřoval už i Nejvyšší správní soud a krajský soud na tyto závěry uvedené v odstavcích č. 42 – 49 jeho rozsudku ze dne 8. 10. 2020, č. j. 6 As 171/2020-66, odkazuje. Žalobce a) nadto navrhoval k důkazům v této souvislosti (ve věcech vedených před zdejším soudem pod sp. zn. 30 A 36/2020, sp. zn. 30 A 42/2021 a sp. zn. 30 A 91/2021) zejména reportáže či novinové články z roku 2014, uvedený závěr Nejvyššího správního soudu tak v tomto směru nemůže být překonán – k tomu ale ještě srov. níže, neboť žalobci nabízejí ještě další listinné důkazy, které jsou založeny ve správním spise.

Žalobci nyní přicházejí s opět o něco jinou a rozvinutou argumentací (oproti té vznesené v řízeních vedených před zdejším soudem pod sp. zn. 30 A 36/2020, sp. zn. 30 A 42/2021 a sp. zn. 30 A 91/2021), která je výše specifikována v žalobním bodě č. 1.6. a k této opět navrhují důkazy.

Krajský soud však dospěl k závěru o nedůvodnosti této námitky i k závěru o tom, že není zapotřebí v tomto směru provádět dokazování, a to s ohledem na to, že žalobní tvrzení se de facto míjí s podstatou tzv. systémové podjatosti, jak je specifikována výše. Směřují a poukazují na smlouvy či jiná jednání, která jsou v rámci jiných vyvlastňovacích řízení a výkupů pozemků iniciována a řešena Královéhradeckým krajem, jako územním samosprávným celkem, který je od České republiky odlišným subjektem. Z uvedeného tak nelze ve vztahu k jednání České republiky (jednající ŘSD ČR) činit jakékoli závěry stran „diskriminace“ či „podjatosti“, pokud jde o nabídku za odkup pozemků, respektive jejich oceňování částkou/m². Královéhradecký kraj může za pozemky, které chce získat do svého vlastnictví k jemu plánovaným účelům, nabízet finanční prostředky, které je schopen poskytnout sám, neboť tento hospodaří s jinými prostředky, než Česká republika (byť prostředky čerpá i z rozpočtu České republiky). Tento postup je výlučně jeho hospodářskou a rozpočtovou odpovědností, neboť jde – jak krajský soud znovu zdůrazňuje – o jiný subjekt práva, než je Česká republika. V nyní projednávané věci vystupuje vyvlastňovací úřad jako orgán jiného subjektu (Královéhradeckého kraje) pověřený výkonem státní správy, nejde tedy o orgán České republiky. Pochopitelně není vyloučeno, aby s ohledem na výše vydefinované předpoklady systémové podjatosti tato nenastala i ve vztahu k orgánům odlišných subjektů, než je Česká republika (v postavení subjektu, v jehož prospěch se vyvlastňuje), právě s ohledem na mediální tlak, pozornost a s tím související zákulisí politické scény, k tomu se však ve vztahu k nyní projednávané věci již vyjadřoval Nejvyšší správní soud, a to zejména v odstavci č. 49 rozsudku ze dne 8. 10. 2020, č. j. 6 As 171/2020-66. Krajský soud nedospívá k závěru, že by se na jím či Nejvyšším správním soudem dosud vyslovených závěrech stran systémové podjatosti žalovaného něco změnilo (k tomu ale ještě srov. níže).

Krajský soud spíše pro upřesnění uvádí, že žalobci v žalobě uvádí, že stranou smluv, na které poukazují, je Krajský úřad Královéhradeckého kraje, ačkoli v žalobě posuzované před zdejším soudem pod sp. zn. 30 A 91/2021 hovořili o Královéhradeckém kraji, a smlouvy, které k námitce podjatosti přiložili (k tomu srov. strana 480 a násl. správního spisu), jsou smlouvami uzavíranými mezi Královéhradeckým krajem a třetími osobami. Subjektem jednajícím a uzavírajícím smlouvy se třetími osobami je Královéhradecký kraj jako subjekt práva nadaný právní osobností a nikoli Krajský úřad Královéhradeckého kraje. Žalobci používali označení Krajský úřad Královéhradeckého kraje nejspíše proto, aby zdůraznili riziko jimi namítané systémové podjatosti.

Pokud jde hned o první tvrzení pod dílčím žalobním bodem 1.6., zde se žalobci dovolávají (stran doložení podjatosti žalovaného) existence obchodněprávního vztahu mezi Krajským úřadem pro Královéhradecký kraj a ŘSD ČR – mezi těmito měla být uzavřena dohoda o spolupráci. Uvedenou dohodu však žalobci nikterak nespecifikují a nedokládají. Předmětem této dohody má být vyvlastňování soukromých osob pro účely staveb silnic a dálnic ve východočeském kraji, se zavedením dvojích cen, kdy tržní ceny jsou vypláceny jen třetími osobami dle nerovných a neznámých kritérií některým vlastníkům půdy.

K výše uvedenému musí krajský soud konstatovat, že existence dohody obchodněprávního charakteru, jejíž stranou je Krajský úřad Královéhradeckého kraje, je právně (pokud jde o její závaznost a vynutitelnost) vyloučena, neboť, jak již bylo uvedeno výše, Krajský úřad Královéhradeckého kraje není nadán právní osobností ve smyslu § 118 o. z.

U žalobců v kontextu konstrukce celého žalobního, respektive dílčího žalobního bodu 1.6., dochází k nepochopení zákonné úpravy vyvlastňovacího řízení a postupu, který mu má předcházet. Žalobci opakovaně uvádějí a dokládají důkazy (smlouvy, které jsou obsahem správního spisu na stranách 480 a násl. správního spisu) o tom, že jiným vlastníkům jsou Královéhradeckým krajem nabízeny řádově vyšší částky za vyvlastnění, než jim. Žalobci dokonce tvrdí, že Královéhradecký kraj vykupuje za vyšší ceny pozemky, které jsou následně určeny pro realizaci staveb, které musejí být ve vlastnictví státu. Žalobci tak poukazují, jak je už uvedeno výše v rámci sepisu obsahu žaloby, na to, že existuje tzv. systém dvojích cen. V této souvislosti je nutné rozlišit jednotlivé fáze související s vyvlastněním. První fází je fáze kontraktační (k tomu srov. 3b liniového zákona v rozhodném znění, tedy ve znění do 31. 12. 2020). Tato musí proběhnout v zákonem stanovených lhůtách a zákonem stanoveným způsobem – neúspěšně, tedy bez dohody – mezi zájemcem o vyvlastnění (zde Českou republikou jednající ŘSD ČR), později žadatelem o vyvlastnění, a vlastníkem pozemku, o který je zájem. Vlastníkovi pozemku je zaslán návrh kupní smlouvy (potažmo smlouvy o zřízení věcného břemene) společně se znaleckým posudkem v nyní posuzovaném případě zpracovaným dle § 3b liniového zákona – a následně běží (původně 90 denní, po novele liniového zákona 60 denní) lhůta, ve které má docházet k jednání ohledně dobrovolného uzavření smluv. Cena dle znaleckého posudku má být stanovena jako cena obvyklá dle zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů (zákon o oceňování majetku). Zákon dále stanoví, že při stanovení ceny se nepřihlédne ke zhodnocení nebo znehodnocení oceňovaných nemovitostí v souvislosti s tím, že jsou určeny k uskutečnění stavby dopravní infrastruktury.

Zákon tak pro postup České republiky, jednající ŘSD ČR, stanovuje přesný postup, jak má dojít k průběhu kontraktačního procesu. Není však vyloučeno, aby vlastníka toho kterého pozemku oslovil před podáním žádosti o vyvlastnění [poté je u pozemku uvedena poznámka dle § 6 a § 23 odst. 1 písm. k) zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů] kdokoli jiný (případně i Královéhradecký kraj či soukromá osoba) a tomuto nabídl jakoukoli částku, tedy zpravidla vyšší, než je stanovena výše specifikovaným znaleckým posudkem případně se zohledněním možného zvýšení podle § 3b odst. 1 liniového zákona. Postup České republiky, jednající ŘSD ČR, v režimu liniového zákona (tak, jako je tomu v nyní projednávané věci) je však přesně determinován výše uvedenou právní úpravou.

I pokud by byly pozemky vykupovány Královéhradeckým krajem za vyšší částky, než jaké stanoví liniový zákon, nic to nemění na tom, že postup České republiky, jednající ŘSD ČR, musí následně splňovat požadavky stanovené liniovým zákonem (s odkazem na zákon o č. 151/1997 Sb.) a Česká republika, jednající ŘSD ČR, musí případně následně zahájit kontraktační proces za podmínek stanovených zákonem proti Královéhradeckému kraji (potažmo následně podat žádost o vyvlastnění) a to za částky dle znaleckých posudků stanovené dle § 3b liniového zákona. Jak již bylo uvedeno výše, postup Královéhradeckého kraje v této souvislosti je otázkou řádnosti jeho hospodaření, která však přesahuje předmět nyní projednávané věci.

Druhá fáze je fází již samotného vyvlastňovacího řízení, jehož výsledkem může být rozhodnutí o vyvlastnění a stanovení náhrady za vyvlastnění – až v tuto chvíli lze hovořit o „náhradě za vyvlastnění“ ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Žalobci termín náhrady za vyvlastnění ve smyslu Listiny však nesprávně spojují již s fází výše popsaného kontraktačního procesu.

Není ani pravdou, že by žalobci (jak tvrdí) nemohli své pozemky prodat jakémukoli jinému subjektu za vyšší ceny. Krajskému soudu je z úřední činnosti známo, že žalobci a) byla společností Juta a. s. nabízena za jím vlastněný pozemek parc. č. XI v k. ú. X, který byl předmětem řízení před zdejším soudem posledně ve věci 30 A 91/2021, žalobcem a) požadovaná částka ve výši 500 000 Kč [uvedená cena plynula i ze znaleckého posudku, který si nechal zpracovat žalobce a) a který uvedený pozemek oceňoval jako stavební]. Žalobce a) však ani na tuto nabídku nepřistoupil. K výše uvedenému ostatně žalobci navrhovali k provedení důkazů výslech Ing. Hlavatého, statutárního zástupce společnosti JUTA a. s. a návrh smlouvy s touto společností, potažmo internetové zpravodajské články o výkupech prostřednictvím třetích osob. Uvedené důkazní návrhy však krajský soud pro nadbytečnost zamítl, neboť tyto nemohou mít vliv na posouzení podjatosti žalovaného v kontextu všeho již výše uvedeného. Nadto od společnosti JUTA a. s. šlo o nabídku ve vztahu k pozemku, který není předmětem tohoto řízení. Krajský soud znovu opakuje, že nabídky, které jsou vlastníku činěny jinými subjekty (zpravidla před zahájením vyvlastňovacího řízení, neboť poté je o tomto uvedena poznámka v katastru nemovitostí), nejsou pro posouzení řádnosti kontraktačního procesu v této věci, ani stran posouzení námitky podjatosti žalovaného rozhodné.

Žalobci se v této souvislosti odkazují na existenci předkupního práva státu, neuvádějí však již, z čeho takové předkupní právo plyne. Jeho existence by mohla být stanovena v souladu s dikcí § 101 stavebního zákona v územním plánu, nic podobného ale žalobci netvrdí. Z dikce § 101 odst. 1 stavebního zákona totiž plyne, že: „K pozemku určenému územním plánem nebo regulačním plánem pro veřejně prospěšnou stavbu nebo veřejné prostranství a ke stavbě na tomto pozemku má obec nebo kraj anebo stát (dále jen „oprávněná osoba") v rozsahu vymezeném touto územně plánovací dokumentací předkupní právo; to neplatí, pokud pro veřejně prospěšnou stavbu postačí zřízení věcného břemene. Předkupní právo se v územním plánu nebo regulačním plánu vymezuje označením nemovitosti podle zvláštního právního předpisu a stanovením oprávněné osoby, v případě státu též stanovením příslušné organizační složky nebo příspěvkové organizace nebo státního podniku. Textovou část územního plánu nebo regulačního plánu obsahující vymezení nebo změnu vymezení předkupního práva zašle obec nebo kraj neprodleně osobě oprávněné z předkupního práva a osobám, jejichž nemovitosti předkupní právo zatěžuje. Osoba oprávněná z předkupního práva podá neprodleně návrh na zápis předkupního práva do katastru nemovitostí. Předkupní právo podle tohoto zákona vzniká nabytím účinnosti územního plánu nebo regulačního plánu a má účinky věcného práva. Vlastník pozemku nebo stavby, u kterých vzniklo předkupní právo podle tohoto zákona (dále jen „povinný vlastník"), má povinnost v případě zamýšleného úplatného převodu nabídnout oprávněné osobě tyto k odkoupení postupem a za podmínek podle tohoto zákona.“

I pokud by tomu tak bylo a územní plán ve vztahu k pozemkům žalobců stanovoval předkupní právo státu, toto zaniká, pokud ten, v jehož prospěch je sjednáno (zřízeno), odmítne pozemek odkoupit za částku, kterou vlastníkovi nabídl jiný zájemce. Modelově – pokud by tedy žalobce a) nabídl výše uváděný pozemek parc. č. XI v k. ú. X, za který mu nabízela soukromá společnost Juta a. s. za částku 500 000 Kč, České republice jednající ŘSD ČR a tato by odmítla, předkupní právo v tuto chvíli – stran této transakce - zaniká a žalobce a) může pozemek prodat soukromé společnosti. Ve vztahu k ní by potom Česká republika, jednající ČSD ČR, musela následně vést, jako zájemce o vyvlastnění, kontraktační proces ve smyslu § 3b liniového zákona, potažmo – v případě jeho neúspěchu – podat žádost o vyvlastnění. Riziko tohoto postupu již ale stíhá nového vlastníka (kterému by mělo být z územně plánovací dokumentace zřejmé, že zde takové předkupní právo existuje – obecně vzato). K výše uvedenému srov. § 2140 a násl. o. z., zejména potom § 2144 o. z.

Jakýkoli odkaz žalobců na rozdílné postupy různých subjektů ve fázi, dokud nedojde k zahájení vyvlastňovacího řízení, tedy v rámci kontraktačního procesu, není v nyní posuzované věci rozhodný, stejně jako financování těchto postupů, neboť se žalobci měl ve smyslu výše uvedeného jednat – pro splnění podmínek, respektive předpokladů – pro zahájení vyvlastňovacího řízení pouze vyvlastnitel (v té době v postavení zájemce o vyvlastnění), na kterého se vztahovala právní úprava plynoucí zejména z dikce § 3b liniového zákona. Žalobci uváděná tvrzení a k nim přikládané listiny či navrhované důkazy (k tomu srov. 9 žaloby, č. l. 7 soudního spisu) tak nejsou relevantní a není možné z nich dovozovat podjatost žalovaného.

Tvrzení žalobců, že by žalovaný měl být ovlivňován bývalým ministrem dopravy Havlíčkem prostřednictvím ŘSD ČR, neboť žalobcům nejsou nabízeny náhrady podle judikatury Ústavního soudu (k tomu srov. str. 7 žaloby, č. l. 6 soudního spisu) jsou tak v kontextu výše uvedeného zcela nedůvodná. Ve fázi kontraktačního procesu se, jak již bylo uvedeno výše, nedá hovořit o náhradách za vyvlastnění ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Nedůvodným je rovněž dílčí tvrzení žalobců (stran podjatosti žalovaného), že Královéhradecký kraj vykupuje pozemky za peníze své, ale i peníze z dotací poskytnutých Ministerstvem průmyslu a obchodu. Jak již bylo uvedeno výše, za co, proč a k jakým účelům vykupuje Královéhradecký kraj pozemky, není pro posouzení nyní souzené věci relevantní. Pokud mají žalobci podezření na páchání trestné činnosti či jiná porušování zákona při poskytování dotací a hospodaření státu či kraje, mohou se v této souvislosti obrátit na orgány činné v trestním řízení.

Krajský soud tak dospívá k závěru o nedůvodnosti celé žalobci vznesené námitky podjatosti vůči žalovanému.

Na tomto místě spíše nad rámec výše uvedeného krajský soud dodává, že ve správním spise jsou založeny a u jednání soudu byly předloženy další smlouvy uzavírané mezi Královéhradeckým krajem a soukromými osobami. Tyto jsou zohledněny níže, neboť v této části rozsudku nejsou s ohledem na vše výše uvedené relevantní a sami žalobci z nich primárně dovozují tržní cenu (zemědělské půdy) mnohonásobně vyšší, než která jim byla nabízena, což může být relevantní pouze stran řádnosti, respektive zákonnosti proběhlého kontraktačního procesu. K tomu tedy srov. vypořádání žalobního bodu č. 7.3.

Pokud jde o v pořadí druhý žalobní bod, krajský soud uvádí, že obdobnou námitku vznášenou ve vztahu k organizačnímu řádu Krajského úřadu Královéhradeckého kraje již posuzoval v řízením vedeném pod sp. zn. 30 A 41/2021. K tomu srov. žalobní námitka č. 4.3. a její vypořádání v rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 7. 2021, č. j. 30 A 42/2021 – 161. Stejně tak se krajský soud předmětnou námitkou opětovně zabýval ve svém rozsudku ze dne 14. 12. 2021, č. j. 30 A 91/2021 – 109.

S odkazem na výše uvedené krajský soud uvádí, že je nutné rozlišovat (v souladu s teorií správního práva) správní orgán v tzv. institucionálním slova smyslu a správní orgán v tzv. funkčním slova smyslu (k tomu viz např. HENDRYCH, Dušan a kol. Správní právo. Obecná část. 9. vydání. Praha: C. H. Beck, 2016. 599 s). Vyvlastňovací úřad (označení ve funkčním slova smyslu) je úřadem krajského úřadu (v případě nyní přezkoumávaného Mezitímního rozhodnutí). Vnitřní organizační členění je věcí samotného správního orgánu (v souladu se zákonem č. 129/2000 Sb. o krajích, ve znění pozdějších předpisů). Krajský soud tak opětovně uvádí, že uvedená žalobní námitka žalobců je nedůvodná. Orgánem pověřeným zákonem k vedení vyvlastňovacího řízení je žalovaný jako krajský úřad. Jeho vnitřní organizace a členění není rozhodující a de facto nepůsobí vně – ve vztahu k adresátům vrchnostenské veřejné správy stále vystupuje Krajský úřad Královéhradeckého kraje. Pravomocí, příslušností (v procesním slova smyslu) a působností (v hmotněprávním slova smyslu) je nadán správní orgán jako celek, tedy krajský úřad. Ohledně toho, kdo předmětnou věc vyřizoval a kdo ji podepisoval, odkazuje krajský soud na procesní obranu žalovaného a tam uvedené zdůvodnění.

Krajský soud u jednání soudu zamítl pro nadbytečnost návrh žalobců na provedení důkazu organizačním řádem Krajského úřadu Královéhradeckého kraje, a to s ohledem na výše uvedené právní posouzení nedůvodnosti této námitky.

Pokud jde o v pořadí třetí žalobní bod, tento je rovněž nedůvodný. Tímto žalobci namítali, že Mezitímní rozhodnutí (obecně – pokud jde o něj jako institut práva) je v rozporu s mezinárodní smlouvou, jíž je Česká republika vázána, konkrétně čl. 6 odst. 1 větou první Úmluvy a s právem Evropské Unie a s Ústavou České republiky. Žalobci poukazovali na neústavnost institutu mezitímního rozhodnutí obecně, neboť tento umožňuje vyvlastnit majetek určité osoby s tím, že ve stejný moment není rozhodnuto o náhradě za toto vyvlastnění.