1 Afs 60/2005 — Nejvyšší správní soud

57 Af 13/2010- 48 - text 11 pokračování 57Af 13/2010 -[OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Pivoňky a soudců Mgr. Miroslavy Kašpírkové a Mgr. Alexandra Krysla, v právní věci žalobce: KOVO JUHÁSZ, spol. s r.o., IČ: 26 31 92 25, se sídlem Plzeň - Lobzy, Rolnické nám. 20, zastoupen Mgr. Filipem Maříkem, advokátem, se sídlem Plzeň, Mikulášská tř. 9, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Plzni, se sídlem Plzeň, Hálkova čp.14, o žalobě žalobce ze dne 4.2.2010, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10.12.2009, č.j.9559/09-1100-401694 t a k t o : I. Žaloba se z a m í t á. II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í Žalobou ze dne 4.2.2010 (jejím doplňkem ze dne 16.3.2010) se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 10.12.2009, č.j.9559/09-1100-401694 (napadené rozhodnutí nebo napadené rozhodnutí žalovaného), jímž bylo zamítnuto jeho odvolání ze dne 6.6.2009 směřující proti platebnímu výměru Finančního úřadu v Plzni (správní orgán nižšího stupně) ze dne 27.4.2009, č.j.:180250/09/138915401229 o předepsání daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků za rok 2008 ve výši 18.000 Kč k přímému placení. Oponoval žalovanému o tom, že platební výměr byl vydán v souladu s právními předpisy. Namítal, že daň byla vyměřena na základě místního řešení, což je v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího správního soudu, č.j. 1Afs 70/2004-80. S argumentací žalobce se žalovaný v podstatě nevypořádal a zcela ji pominul. Podle žalobce nedošlo ze strany žalovaného ke správnému zhodnocení zákonných podmínek pro vydání platebního výměru na základě místního šetření. Faktickým potvrzením platebního výměru porušil žalovaný § 2 odst. 1,2,3 a § 50 odst. 7 zákona č.337/1992 Sb. a čl. 11 odst.5 Listiny základních práv a svobod (LZPS). Jeho rozhodnutí je do značné míry nepřezkoumatelné. Požadoval zrušení jak napadeného rozhodnutí, tak i platebního výměru. K žalobě přiložil několik písemností. Doručení žaloby Krajskému soudu v Plzni (soud), k čemuž došlo dne 5.2.2010, bylo zahájeno řízení podle zákona č.150/2002 Sb., soudní řád správní (s.ř.s.). Žalovaný ve vyjádření ze dne 12.5.2010, č.j.2386/10-1500-401496 nejprve popsal průběh řízení. Dále odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Poukázal na to, že na věc nelze použít závěry Nejvyššího správního soudu vyjádřené v rozsudcích č.j.1Afs 70/2004 a č.j.1Afs 60/2005, neboť obě rozhodnutí se týkala doměření daně na základě místního šetření. V dané věci však bylo místní šetření vyvoláno potřebou objasnit nesrovnalosti ve vyúčtování daně žalobcem podle § 69 odst. 3 zákona č.337/1992 Sb. Ustanovení § 2 odst. 2 citovaného zákona nebylo porušeno. Provádění daňové kontroly by bylo nadbytečným zatěžováním plátce daně a § 69 odst. 3 stejného zákona v takovém případě provádění kontroly nežádá. V protokolu o místním šetření byl žalobce informován o závěrech správního orgánu nižšího stupně učiněných podle předložených dokladů. Žalobci byla dána možnost se k nim vyjádřit. Žalobce nebyl zkrácen na svém právu obrany. Vzhledem k tomu nebyl porušen § 2 odst. 1,3 zákona č.337/1992 Sb. Důkazy byly řádně hodnoceny. Nebyl porušen ani č.l. 11 odst.5 Listiny základních práv a svobod (LZPS). Z repliky žalobce ze dne 1.6.2010 vyplývalo, že trvá na žalobě. Po provedeném řízení dospěl soud k závěru, že žaloba nebyla důvodná. K vydání rozsudku nemusel nařizovat jednání, protože oba účastníci řízení s uvedeným zákonným postupem soudu předem souhlasili (§ 51 odst. 1 s.ř.s.). V předmětné věci bylo nutno postupovat podle zákonů č.337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (ZSDP) a č.586/1992 Sb., o daních z příjmů (ZDP). Napadené (právně existující) rozhodnutí žalovaného bylo v souladu se zákonem přezkoumáno v rozsahu žalobních bodů, jež byly prohloubeny v žalobcově replice (§ 75 odst. 2 s.ř.s.). Žalobce především namítal, že se žalovaný v napadeném rozhodnutí nevypořádal s jeho odvolacím důvodem spočívajícím v tvrzení, že daň mu byla správním orgánem nižšího stupně předepsána na základě poznatků získaných při místním šetření a že rozhodnutí je nepřezkoumatelné. Tento žalobní bod nebyl důvodný. Úvodem je vhodné připomenout, že mezi účastníky řízení (žalobcem a žalovaným) bylo nesporné, že žalovaný nevyhověl odvolání žalobce podaném vůči platebnímu výměru správního orgánu nižšího stupně, a proto byl ze zákona povinen napadené rozhodnutí odůvodnit, což také učinil (§ 50 odst. 7 věta první ZSDP). Podle § 50 odst. 7 věta druhá ZSDP se musí odvolací orgán v odůvodnění vypořádat se všemi důvody uvedenými v odvolání. Ze správního spisu je patrné, že žalobce v odvolání ze dne 26.6.2009 kromě jiného tvrdil, že platební výměr správního orgánu nižšího stupně byl vydán toliko na základě místního šetření, což je v rozporu s názorem Nejvyššího správního soudu vyjádřenému v jeho rozsudcích č.j.1Afs 70/2004 a č.j. 1Afs 60/2005. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí (str.3-7) je podle názoru soudu nepochybné, že se žalovaný jednotlivými žalobcovými odvolacími důvody konkrétně zabýval. Provedl podrobný procesně právní i hmotně právní rozbor věci. Poukázal na jednotlivé konkrétní podklady, jež vedly k vydání platebního výměru a později k zamítnutí odvolání žalobce. Vysvětlil, proč správní orgán nižšího stupně provedl místní šetření, a z jakého důvodu (s odkazem na konkrétní ustanovení ZSDP a ZDP) nelze na danou věc použít žalobcem namítaný závěr Nejvyššího správního soudu uvedený v jeho rozsudcích č.j.1 Afs 70/2004 a č.j. 1Afs 60/2005. Soud se s odůvodněním napadeného rozhodnutí ztotožňuje a považuje proto za nadbytečné závěry žalovaného znovu opakovat. Zároveň konstatuje, že podle jeho názoru bylo napadené rozhodnutí žalovaného přezkoumatelné – výrok byl srozumitelný a odůvodnění obsahovalo dostatek důvodů (§ 76 odst. 1 s.ř.s.). Žalobce dále namítal, že žalovaný nesprávně zhodnotil zákonnost podmínek pro vydání platebního výměru, a tak byla žalobci odejmuta jeho zákonná práva vyplývající z § 16 ZSDP, a tím snížena možnost jeho kvalifikované obrany. Byl porušen § 2 odst. 1,2,3 ZSDP a č.l. 11 odst. 5 LZPS. Tento žalobní bod nebyl důvodný. V rámci řešení tohoto žalobního bodu považuje soud nejdříve za potřebné konstatovat, že mezi účastníky řízení nebylo sporu o tom, že žalobci byla platebním výměrem předepsána k přímému placení daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a z funkčních požitků za rok 2008. V tomto zdaňovacím období byl žalobce plátcem uvedené daně. Účastníci řízení nenavrhli ve svých podáních provedení konkrétních důkazů. Plátce daně byl povinen vždy po uplynutí zdaňovacího období nebo po ukončení činnosti, která je předmětem zdanění, provést vyúčtování daně na tiskopise vydaném Ministerstvem financí. Vyúčtování se podávalo místně příslušnému správci daně (§ 69 odst. 2 ZSDP). Správce daně údaje ve vyúčtování přezkouší porovnáním s údaji ve vlastní evidenci daňových povinností a jejich úhrad, případné rozdíly vyčíslí, ve spolupráci s plátcem daně tyto rozdíly vysvětlí a odstraní je; tyto rozdíly nepodléhají penále podle § 37b odst. 1 písm. a/ - viz. § 69 odst. 3 ZSDP. Pokud plátce daně neodvede daň nebo úhradu na zajištění daně, kterou byl povinen srazit nebo vybrat z daňového základu ve lhůtě stanovené ZSDP nebo zvláštním zákonem (t.j. v dané věci ZDP), předepíše správce daně plátci daně tyto částky k přímému placení (z § 69 odst. 1 ZSDP). Z nyní citované zákonné úpravy je zřejmé, že důkazní břemeno ohledně přezkoušení vyúčtování plátce daně a odstranění případných rozdílů zatěžuje nikoli plátce daně, nýbrž správce daně. O takovou situaci se v dané věci jednalo. Ze správního spisu vyplývá, že žalobce podal osobně dne 9.2.2009 (v zákonné lhůtě) správci daně vyúčtování z popsané daně za rok 2008 spolu s přílohou č.1 o počtu svých zaměstnanců k 1.12.2008. Dne 26.3.2009 správce daně přezkoušel údaje zapsané žalobcem v jeho vyúčtování a zjistil, že údaj v části II., řádku 5 (úhrn ostatních přeplatků….) ve výši 19.200 Kč neodpovídá části I., sloupci 6., téhož vyúčtování. Část I. je totiž „jen“ přenosová – sumární. Spolu s přílohou č.1 vyúčtování musí být částka uvedená v části II., řádku 5., rozepsána ve sloupci 6., části I. stejného účtování. V části I, sloupci 6. (ostatní vrácené přeplatky, daňové bonusy…), řádku 13., vyúčtování však byl údaj 0 Kč. Správní orgán nižšího stupně tedy postupoval důvodně podle § 69 odst. 3 ZSDP. V této souvislosti považuje soud za potřebné zdůraznit, že porovnání vyúčtování správním orgánem nižšího stupně s údaji z jeho vlastní evidence (do něhož patří i porovnání údajů části II.vyúčtování s části I.vyúčtování) není podle názoru soudu získáváním předběžných informací správním orgánem prvního stupně ohledně plátce daně nebo vyhledávací činností správního orgánu prvního stupně (§ 36 ZSDP), nýbrž pravidelným úkonem ve vztahu k plátci daně. Právě z uvedeného důvodu nebylo důvodu zahájit u plátce daně daňovou kontrolu podle §15 ZSDP. V této souvislost