Městský soud v Praze 15 A 140/2019 – Správní delikty

Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí žalované označeného v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž k jejímu odvolání došlo ke změně rozhodnutí Inspektorátu Středočeského a hl. město Praha (dále jen „správní orgán I. stupně“ či „prvoinstanční orgán“) ze dne 14. 6. 2019, č. j. ČOI 78614/19/1000 (dále též „rozhodnutí správního orgánu I. stupně“ nebo „prvoinstanční rozhodnutí“ či „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím byla žalobkyni uložena úhrnná pokuta ve výši 500 000 Kč za spáchání správního deliktu dle ustanovení § 20 odst. 1 písm. b) zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (dále jen „ZSÚ“), kterého se žalobkyně měla dopustit porušením ustanovení § 6 odst. 1 citovaného zákona a za spáchání správního deliktu dle ustanovení § 20 odst. 2 písm. e) ZSÚ, kterého se měla dopustit porušením ustanovení § 9 odst. 1 citovaného zákona.

Dále byla podle § 66 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“) zastavena řízení zahájená podle § 46 odst. 1 správního řádu ve věci možného spáchání správního deliktu podle § 20 odst. 1 písm. b) ZSÚ, kterých se žalobkyně v postavení věřitele ve smyslu § 3 písm. b) tohoto zákona dopustila tím, že v rozporu s ustanovením § 6 odst. 1 ZSÚ smlouvy o spotřebitelském úvěru č. 33616190, č. 33620422, č. 33621957, č. 33622255, č. 33623304, č. 33623954, č. 33623974 a č. 33624308 neobsahovaly informace stanovené v Příloze č. 3 odst. 1 písm. d) k ZSÚ, neboť odpadl jejich důvod.

Dále bylo podle § 66 odst. 2 správního řádu zastaveno řízení zahájené podle § 46 odst. 1 správního řádu ve věci možného spáchání správního deliktu podle § 20 odst. 1 písm. b) ZSÚ, kterých se žalobkyně v postavení věřitele ve smyslu § 3 písm. b) tohoto zákona dopustila tím, že v rozporu s ustanovením § 6 odst. 1 ZSÚ smlouva o spotřebitelském úvěru č. 33616190 neobsahovala informace stanovené v Příloze č. 3 odst. 1 písm. f), h), n) a o) k ZSÚ, neboť odpovědnost za správní delikt zanikla.

Dále bylo podle § 66 odst. 2 správního řádu zastaveno řízení zahájené podle § 46 odst. 1 správního řádu ve věci možného spáchání správního deliktu podle § 20 odst. 2 písm. e) ZSÚ, kterých se žalobkyně v postavení věřitele ve smyslu § 3 písm. b) tohoto zákona dopustila tím, že v rozporu s ustanovením § 9 odst. 1 ZSÚ před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru č. 33616190 neposoudila s odbornou péčí schopnost spotřebitelky splácet spotřebitelský úvěr, neboť odpovědnost za správní delikt zanikla.

Dále bylo podle § 66 odst. 2 správního řádu zastaveno řízení zahájené podle § 46 odst. 1 správního řádu ve věci možného spáchání správního deliktu podle § 20 odst. 1 písm. b) ZSÚ, kterých se žalobkyně v postavení věřitele ve smyslu § 3 písm. b) tohoto zákona dopustila tím, že v rozporu s ustanovením § 6 odst. 1 ZSÚ smlouva o spotřebitelském úvěru č. 33616190 neobsahovala informaci stanovenou v Příloze č. 3 odst. 1 písm. n) k ZSÚ, neboť odpovědnost za správní delikt zanikla.

Dále byla podle § 66 odst. 2 správního řádu zastavena řízení zahájená podle § 46 odst. 1 správního řádu ve věci možného spáchání správního deliktu podle § 20 odst. 2 písm. e) ZSÚ, kterých se žalobkyně v postavení věřitele ve smyslu § 3 písm. b) tohoto zákona dopustila tím, že v rozporu s ustanovením § 9 odst. 1 ZSÚ před uzavřením smluv o spotřebitelském úvěru č. 33616190, č. 33616796, č. 33617285, č. 33617478 a č. 33618426 neposoudila s odbornou péčí schopnost spotřebitelů splácet spotřebitelský úvěr, neboť odpovědnost za správní delikty zanikla.

Prvostupňovým rozhodnutím byla žalobkyni zároveň uložena povinnost nahradit náklady řízení paušální částkou ve výši 1 000 Kč.

Žalovaná změnila rozhodnutí správního orgánu I. stupně tak, že výroky o těchto skutcích: „č. 33620422 uzavřená se spotřebitelem, V. N. dne 19. 06. 2014, č. 33621957 uzavřená se spotřebitelem M. S: dne 27. 07. 2014, č. uzavřená se spotřebitelkou M. S. dne 04. 08. 2014“, dále „smlouva o spotřebitelském úvěru č. 33620422, uzavřená se spotřebitelem, V. N. dne 19. 06.2014, obsahovala informaci o celkové částce splatné spotřebitelem ve výši 470.520,- Kč, přičemž správná celková částka splatná spotřebitelem je 475.520,- Kč, smlouva o spotřebitelském úvěru č. 33621957, uzavřená se spotřebitelem, M. S. dne 27. 07. 2014., obsahovala informaci o celkové částce splatné spotřebitelem ve výši 275.520,- Kč, přičemž správná celková částka splatná spotřebitelem je 280.520,- Kč, smlouva o spotřebitelském úvěru č. 33622255, uzavřená se spotřebitelkou M. S. dne 04. 08. 2014, obsahovala informaci o celkové částce splatné spotřebitelem ve výši 556.160,- Kč, přičemž správná celková výše splatná spotřebitelem je 571.160,- Kč“, dále „smlouva o spotřebitelském úvěru č. 33620422, uzavřená se spotřebitelem V. N. dne 19. 06. 2014, obsahovala informaci o roční procentní sazbě nákladů na spotřebitelský úvěr ve výši 21,2 %, přičemž správná roční procentní sazba nákladů na spotřebitelský úvěr je 22,2 %, smlouva o spotřebitelském úvěru č. 33621957, uzavřená se spotřebitelem M. S. dne 27. 07. 2014, obsahovala informaci o roční procentní sazbě nákladů na spotřebitelský úvěr ve výši 14,3 %, přičemž správná roční procentní sazba nákladů na spotřebitelský úvěr je 15,6 %, smlouva o spotřebitelském úvěru č. 33622255, uzavřená se spotřebitelkou M. S. dne 04. 08. 2014, obsahovala informaci o roční procentní sazbě nákladů na spotřebitelský úvěr ve výši 26,0 %, přičemž správná roční procentní sazba nákladů na spotřebitelský úvěr je 26,9 %“ a dále „č. 33620422, uzavřená se spotřebitele, V. N. dne 19. 06.2014, č. 33621957, uzavřená se spotřebitelem M. S. dne 27. 07. 2014, č. 33622255, uzavřená se spotřebitelkou M. S. dne 04. 08. 2014, č. 33620245 uzavřená se spotřebitelem L. K. dne 15. 06. 2014, č. 33621375 uzavřená se spotřebitelem V. M. dne 13. 07. 2014“ zrušila a řízení v této části zastavila.

Dále žalovaná rozhodnutí správního orgánu I. stupně změnila ve výši uložené pokuty, kdy částku 500 000 Kč s ohledem na v části zastavené řízení snížila na částku 350 000 Kč. Ve zbytku pak rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdila a odvolání jako nedůvodné zamítla.

Žalovaná v napadeném rozhodnutí shrnula průběh řízení před prvoinstančním orgánem a zrekapitulovala nosné důvody rozhodnutí správního orgánu I. stupně a odvolací námitky žalobkyně, s nimiž se pak postupně vypořádala. Jako důvodnou shledala odvolací námitku týkající se uplynutí prekluzivní lhůty. Byly tak naplněny důvody pro zrušení části rozhodnutí (viz bod 7 tohoto rozsudku) a zastavení řízení v těchto částech.

Žalobkyně byla se v souvislosti s pěti konkrétními smlouvami o spotřebitelském úvěru č. 33623304, č. 33623954, č. 33623974, č. 33624308 a č. 33642521 (pouze bod iii) uzavřenými v období od 3. 9. 2014 do 11. 11. 2015 shledána vinnou ze spáchání správních deliktů, kterých se dopustila tím, že porušila ZSÚ, a to tak, že: (i) smlouvy neobsahovaly informace dle Přílohy č. 3 k ZSÚ, a to a. informace dle písm. h) o právu obdržet kdykoliv bezplatně výpis z účtu v podobě tabulky umoření, je-li zahrnuto umoření jistiny spotřebitelského úvěru s pevně stanovenou dobou trvání; b. informaci dle písm. n) o právu na odstoupení od smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, lhůtě, během níž může být toto právo vykonáno a dalších podmínkách pro výkon tohoto práva včetně informace o povinnosti spotřebitele zaplatit čerpanou jistinu a příslušný úrok podle § 11 odst. 3 ZSÚ, jakož i o částce úroku splatné za den; a c. informaci dle písm. o) o právech vyplývajících z § 11 odst. 3 a 4 ZSÚ a podmínkách jejich uplatnění; (ii) smlouvy obsahovaly nesprávné informace o výši roční procentní sazbě nákladů (dále jen „RPSN“) a celkové částce splatné spotřebitelem; a (iii) žalobkyně s odbornou péčí neposoudila schopnost spotřebitelů splácet spotřebitelské úvěry, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitelů, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitelů.

K uložené sankci žalovaná odkázala na principy zákonnosti a individualizace trestu. Ztotožnila se s hodnocením správního orgánu I. stupně i s ohledem na závažnost vytýkaného pochybení. Správní orgán I. stupně přistoupil k uložení pokuty ve výši 500 000 Kč, vypořádal se se všemi okolnostmi rozhodnými pro výši ukládané sankce, přihlédl též ke skutečnosti, že uložený trest má plnit funkci generální prevence a aplikoval absorpční zásadu. S ohledem na skutečnost, že žalovaná částečně změnila prvoinstanční rozhodnutí, přistoupila v rámci odvolacího řízení rovněž ke snížení uložené pokuty, a to na částku 350 000 Kč. Uloženou pokutu pak neshledala jako nepřiměřenou, tím méně zcela zjevně nepřiměřenou.

Žalobkyně v podané žalobě předně zrekapitulovala průběh řízení před správními orgány a uvedla, že nesouhlasí s právními a skutkovými závěry žalované, neboť je považuje za nesprávné a nezákonné. Uplatnila námitky nepřezkoumatelnosti a nezákonnosti napadeného rozhodnutí, vady výroků a odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, vady výpočtu RPSN a celkové částky splatné spotřebitelem, namítla nezákonnost zhodnocení procesu posuzování schopnosti splácet úvěr, nezákonnost zhodnocení informací o právu obdržet tabulku umoření, nezákonnost zhodnocení podmínek výkonu práva na odstoupení, nezákonnost a nepřezkoumatelnost zhodnocení důsledků odstoupení od smlouvy na koupi vozidla, nepřípustnost změny správní praxe a překvapivost rozhodnutí, absenci předpokladů pro správní trestání a vady řízení, závěrem pak brojila proti nezákonnosti a nepřiměřenosti uložené sankce.

Žalobkyně dále namítla nezákonnost napadeného rozhodnutí, a to z důvodu nezákonného postupu žalované v souvislosti s odvoláním žalobkyně proti rozhodnutí ze dne 28. 8. 2017, č. j. ČOI 113628/17/1000 (vydanému v řízení SEČ 10/0315/17/27, sp. zn. 18611/15/O100). Ač žalobkyně podala odvolání v celém rozsahu, měla žalovaná posoudit podané odvolání podle svého obsahu. Žalovaná výše uvedené rozhodnutí na základě podaného odvolání přezkoumala v celém rozsahu, tedy i v části, kde správní orgán I. stupně řízení částečně zastavil. Žalovaná rozhodnutím ze dne 16. 2. 2018, č. j. ČOI 145791/17/O100/1000/17/18/Hl/Št rozhodnutí ze dne 28. 8. 2017, č. j. ČOI 113628/17/1000 (vydané v řízení SEČ 10/0315/17/27, sp. zn. 18611/15/O100) zrušila a věc vrátila správnímu orgánu I. stupně k novému projednání. Žalovaná tak svým jednáním nezákonně přezkoumala rozhodnutí v celém rozsahu, byť žalobkyně do výroku o zastavení řízení odvolání nepodala, a zrušila jej i v části zastaveného řízení, tedy v neprospěch žalobkyně. Tímto postupem porušila zásadu zákazu reformatio in peius.

Žalovaná současně ve svém rozhodnutí ze dne 16. 2. 2018, č. j. ČOI 145791/17/ O100/1000/17/18/Hl/Št správnímu orgánu I. stupně uložila, aby opětovně posoudil, zda jsou ve vztahu k RPSN a celkovým částkám splatným spotřebitelem v předmětných úvěrových smlouvách skutečně dány důvody pro zastavení řízení. Následně v prvoinstančním rozhodnutí správní orgán I. stupně uložil žalobkyni pokutu za pochybení při výpočtu RPSN a celkové částky splatné spotřebitelem i ve vztahu ke smlouvám o spotřebitelském úvěru (č. 33620422 ze dne 16. 6. 2014, č. 33621957 ze dne 27. 7. 2014, č. 33622255 ze dne 4. 8. 2014, č. 33623304 ze dne 3. 9. 2014, č. 33623954 ze dne 20. 9. 2014, č. 33623974 ze dne 21. 9. 2014 a č. 33624308 ze dne 29. 9. 2014) u kterých prve shledal (v rozhodnutí ze dne 28. 8. 2017, č. j. ČOI 113628/17/1000 vydaném v řízení SEČ 10/0315/17/27, sp. zn. 18611/15/O100), že k žádnému pochybení nedošlo. Z hlediska žalované se jedná o účelový postup, který ve svém důsledku porušuje zásadu legality dle čl. 2 odst. 3 Ústavy, zásadu zákazu zneužití pravomoci správního orgánu podle ustanovení § 2 odst. 2 správního řádu, zásadu zákazu změny v neprospěch odvolatele, a a zároveň jde o postup, který je v rozporu s principem dvojinstančnosti správního řízení. K uvedenému odkázala na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2008, č. j. 8 Afs 5/2008-191 a Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2012, č. j. 10 A 240/2010-71. Žalovaná byla vázána rozsahem odvolání, a nezákonně tak přezkoumala i část rozhodnutí, které nebylo ze strany žalobkyně napadeno a ani být napadeno nemohlo, neboť se nelze odvolat proti rozhodnutí směřujícímu ve prospěch odvolatele (žalobkyně). Rozhodnutí ze dne 28. 8. 2017, č. j. ČOI 113628/17/1000 (vydané v řízení SEČ 10/0315/17/27, sp. zn. 18611/15/O100) v části zastavení řízení nabylo právní moci a nese s sebou důsledek pravomocného rozhodnutí.

Žalobkyně dále namítla, že napadený výrok i odůvodnění rozhodnutí správního orgánu I. stupně vykazují vady, a činí tak uvedené rozhodnutí nesrozumitelným, nepřezkoumatelným a nezákonným. S odkazem na četnou judikaturu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 10 As 180/2014, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 8. 2004, sp. zn. 5 A 48/2001, publ. pod č. 386/2004 Sb. NSS, usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006-73, rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 10. 1994, sp. zn. 6 A 63/93, rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 1. 1993, sp. zn. 6 A 48/1992) vyzdvihla, že výroková část prvostupňového rozhodnutí (výrok I. bod 1. písm. a/, b/ a c/, výrok I. bod 2.) je nepřesná, nesrozumitelná, neurčitá. Ve výrocích absentuje řádná identifikaci jednání, kterého se žalobkyně měla dopustit a kterým měla naplnit znaky skutkové podstaty toho kterého správního deliktu. Správní orgány současně do výrokové části nesprávně zařadily i část odůvodnění, přičemž žalovaná tyto vytýkané vady neodstranila, čímž napadené rozhodnutí učinila rovněž nezákonným.

Dále namítla, že odůvodnění prvostupňového rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť z něj není seznatelné, na podkladě jakých konkrétních důkazů bylo rozhodnutí vydáno, resp. jakými podklady správní orgán I. stupně odůvodňuje své závěry. Žalovaná se nevypořádala se všemi odvolacími námitkami žalobkyně, zejména pak s námitkami uplynutí subjektivní prekluzivní lhůty dle § 21 odst. 3 ZSÚ, zastavení řízení v důsledku pochybení správního orgánu I. stupně a postupu, kdy správní orgán I. stupně nebyl oprávněn s žalobkyní zahajovat a vést kontroly ani předmětná řízení.

Předně žalobkyně v tomto námitkovém okruhu uvedla, že ve vztahu ke všem smlouvám bylo správní řízení již dříve pravomocně zastaveno, a to rozhodnutím správního orgánu I. stupně ze dne 28. 8. 2017, č. j. ČOI 113628/17/1000.

Mezi žalobkyní a žalovanou panuje rozdílný právní názor na to, jakým způsobem má být do celkové částky splatné spotřebitelem a RPSN započítán tzv. poplatek za uzavření úvěrové smlouvy. Žalobkyně má za to, že v případě předmětných úvěrových smluv částka odpovídající poplatku za uzavření smlouvy do výpočtu celkové částky splatné spotřebitelem i RPSN vstupuje pouze jednou, neboť příslušný klient tento poplatek taktéž pouze jednou platí. Na podporu svého tvrzení odkázala na pravomocná rozhodnutí v civilním sporu, a to na rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. 3. 2015, č. j. 11 C 807/2013-100 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2015, č. j. 97 Co 227/2015-133. Předmětem soudního přezkumu, ke kterému došlo v rámci řízení před Obvodním soudem pro Prahu 4 a následně Městským soudem v Praze, byla smlouva uzavřená dne 12. 12. 2011, č. 33581089. Žalobkyně má tedy za prokázané, že výpočet celkové částky splatné spotřebitelem a RPSN, který historicky (do 30. 6. 2015) uplatňovala ve smlouvách o spotřebitelském úvěru, byl zcela správný, avšak žalovaná se s odvolací námitkou ohledně existence výše citovaných rozsudků nevypořádala.

Závěry prvoinstančního, jakož i napadeného rozhodnutí, že v případě smluv o úvěru uzavíraných žalobkyní s jejími klienty musí žalobkyně částku odpovídající poplatku zohlednit také jako „součást celkové částky splatné spotřebitelem, která musí být nad rámec souhrnné výše splátek úvěru o částku nákladů zvýšena“, žalobkyně považuje za věcně, logicky i matematicky nesprávné.

Konstatovala, že na počátku úvěrového vztahu k žádné platbě mezi klientem a žalobkyní nedochází. Pokud jde o předmětný poplatek za sjednání úvěrové smlouvy, může se v celkové částce splatné spotřebitelem projevit dvojím způsobem. První varianta: klient má na zaplacení poplatku dostatečné vlastní zdroje (hotovost). Pak je celkovou splatnou částkou součet jistiny, úroků a výše poplatku zaplaceného v hotovosti. Druhá varianta: klient nemá na zaplacení poplatku dostatečnou hotovost a žádá, aby mu ve vztahu k němu byl poskytnut úvěr (čímž v tomto rozsahu dojde jen k posunutí odpovídajícího výdaje klienta do budoucna). Celková splatná částka je pak fakticky shodná jako v první variantě, pouze se adekvátně změní (navýší) úroky placené spotřebitelem. Dohoda mezi žalobkyní a klientem obsažená ve smlouvách, které byly předmětem správního řízení (druhá varianta), proto spočívá v tom, že klientovi je umožněno předmětný poplatek splatit v pravidelných splátkách spolu se splátkami části úvěru určeného na financování vozidla, a platba předmětného poplatku je tedy toliko rozložena v čase. V posuzované věci proto nedochází k žádnému počátečnímu započtení poplatku, o kterém nesprávně hovoří správní orgány jak v prvoinstančním rozhodnutí, tak v napadeném rozhodnutí. Za popsané situace proto prokazatelně nedochází na počátku úvěrového vztahu k žádné platbě poplatku ve formě započtení a daný poplatek je splácen až v rámci příslušných splátek.

Výklad zastávaný žalovanou rovněž není ve prospěch spotřebitele. Celkovou částku splatnou spotřebitelem je třeba chápat jako celkový dluh, celkovou pohledávku. Pokud by ale celková částka splatná spotřebitelem obsahovala částku odpovídající předmětnému poplatku dvakrát, jak tvrdí žalovaná, znamenalo by to, že spotřebitel je podle smlouvy o spotřebitelském úvěru povinen zaplatit vyšší částku, než na které se ve skutečnosti dohodl s žalobkyní. Žalobkyně by byla oprávněna vymáhat rozdíl mezi tím, co spotřebitel fakticky zaplatí, a celkovou částkou splatnou spotřebitelem uvedenou ve smlouvě.

K prokázání správnosti shora uvedeného postupu žalobkyně v průběhu správního řízení navrhla důkaz znaleckým posudkem doc. Ing. T. K., MBA, Ph.D. a doc. Ing. J. B., Dr. ze dne 7. 10. 2015 „Znalecký posudek ve věci ekonomického posouzení nákladů na spotřebitelské úvěry č. 12/2015 a č. 03/2015“, který přiložila k žalobě. Ze závěrů posudku je dle žalobkyně zřejmé, že napadené rozhodnutí je nezákonné, neboť výpočet celkové částky splatné spotřebitelem ve smluvní dokumentaci mezi žalobkyní a jejími klienty byl proveden správně a v souladu se ZSÚ.

Rovněž podotkla, že výpočet RPSN byl proveden správně. Zákon o spotřebitelském úvěru definuje RPSN v § 3 písm. d) a RPSN se počítá podle vzorce uvedeného v Příloze č. 5 k tomuto zákonu. Z příslušných ustanovení vyplývá, že na pravé straně rovnice RPSN musí být obsaženy položky, které dlužník skutečně zaplatí v průběhu trvání spotřebitelského úvěru. Svojí podstatou tak pravá strana rovnice obsahuje stejné položky, které jsou obsaženy v celkové částce splatné spotřebitelem. V tomto smyslu tedy platí, že pokud určitá položka je obsažena v celkové částce splatné spotřebitelem, musí být ve stejné výši zohledněna rovněž na pravé straně rovnice RPSN. Pravá strana rovnice RPSN tedy musí co do vymezení jednotlivých finančních toků ze strany klienta přesně odpovídat položkám obsaženým v celkové částce splatné spotřebitelem a žádné nové platby, resp. finanční toky nad její rámec nevytváří.

Částka odpovídající poplatku za uzavření smlouvy vstupuje do celkové částky splatné spotřebitelem pouze jednou, když příslušný klient tento poplatek platí pouze jednou, a to v rámci pravidelných splátek úvěru. Za těchto skutkových okolností je závěr žalované o zohlednění na pravé straně dvakrát (tj. dvakrát jako finanční tok spotřebitele směrem k věřiteli) nesprávný a v rozporu se samotnou definicí RPSN.

Pokud se jedná o levou stranu rovnice pro výpočet RPSN, ta je v případě předmětných úvěrových smluv představována celkovou výší úvěru, tj. součtem částky odpovídající části kupní ceny automobilu hrazené prostřednictvím úvěru a částky odpovídající poplatku za uzavření smlouvy, ve vztahu k němuž je spotřebiteli poskytován úvěr. Tento postup přitom, jak uvedeno shora, judikatura obecných soudů považuje za správný.

Žalobkyně dále poukázala na to, že sama žalovaná, která na základě stejné metodiky v minulosti opakovaně přezkoumávala způsob výpočtu RPSN u žalobkyně v rámci kontroly provedené v roce 2013, k němu neměla výhrad, stejně jako v rámci kontrol u jiných subjektů na trhu. Žalobkyně tak v plném rozsahu odmítá tvrzení žalované, dle kterých je metodika žalobkyně týkající se výpočtu RPSN nesprávná.

V této žalobní námitce žalobkyně odmítla, že by neposoudila s odbornou péčí schopnost klientů splácet spotřebitelský úvěr. V předmětných případech učinila veškeré úkony spadající do posuzování schopnosti splácet ve fázích (sběr dat, posouzení schopnosti splácet a zpětná kontrola), které podrobně popsala v žalobě. Zejména ověřila, že doklady totožnosti klientů jsou platné, že klienti nejsou, a ani v minulosti nebyli v úpadku, není proti nim vedeno exekuční řízení a ověřila údaje o výši jejich příjmu. V procesu posuzování schopnosti splácet nebyly identifikovány žádné negativní skutečnosti. Upozornila, že při hodnocení je nutné vzít v potaz i konkrétní parametry daného úvěru, neboť požadavky na posuzování schopnosti splácet s odbornou péčí budou jiné v případě, kdy jistina úvěru bude v řádech stovek tisíc korun, a jiné v případě jistiny výrazně nižší. Proces posuzování schopnosti splácet je komplexní proces, který je nutno posuzovat jako celek, nikoliv z něj účelově vytrhávat pouze jeden či více jednotlivých úkonů, ty pak hodnotit izolovaně a na základě takového hodnocení činit závěry.

Dodala, že na projednávaný případ není aplikovatelný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, neboť v něm šlo o posuzování situace, kdy společnost neprovedla žádný aktivní úkon v rámci posouzení úvěruschopnosti žadatele. Žalobkyně však provedla celou řadu aktivních úkonů, a proto na její postup nelze nahlížet tak, že povinnostem dle § 9 odst. 1 ZSÚ nedostála. Proces posuzování schopnosti splácet prováděla i za účelem ochrany nikoliv pouze spotřebitele, ale i sebe sama, neboť řádné posouzení schopnosti klienta splácet bylo i v jejím zájmu. V projednávaném případě klienti dosáhli vysokého kreditního skóre, a nebylo tak nutné po nich požadovat předložení dalších dokumentů. Shrnula, že jednoznačně prokázala vynaložení veškerého možného požadovatelného úsilí, aby porušení právní povinnosti zabránila.

Na podporu své argumentace odkázala na znalecký posudek ze dne 8. 6. 2016 nazvaný „Znalecký posudek ve věci ekonomického posouzení odborné péče při posuzování schopnosti splácet spotřebitelský úvěr č. 5/2016“ a na rozsudek Nejvyššího správního soudu Švédska ze dne 15. 11. 2017, č. j. 5868-16, který došel k závěru, že Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru nestanoví, na kterých konkrétních informacích má poskytovatel úvěru založit posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, ani zda je povinen tyto informace ověřovat, případně jakým způsobem.

Žalobkyně v tomto námitkovém okruhu důrazně odmítla závěr žalované o nedodržení svých zákonných povinností, které jsou na ni kladené v ZSÚ. Klienti žalobkyně měli údaje o platbách na spotřebitelský úvěr vyžadované pro tabulku umoření vždy k dispozici, a to již od počátku úvěrového vztahu. Žalovaná pouze formalisticky lpí na výslovném uvedení informací o právu obdržet tabulku umoření. Klienti žalobkyně již při podpisu úvěrové smlouvy dostávali splátkový kalendář, který obsahoval veškeré informace předepsané zákonem pro tabulku umoření a byl nedílnou součástí smlouvy. Převzetí splátkového kalendáře klienti stvrdili svým podpisem s tím, že každý klient měl přesný přehled o svém úvěru včetně dlužných splátek v elektronické aplikaci „eAuto“, přičemž přístup do této aplikace byl zřízen zdarma. V této elektronické aplikaci „e-Auto“ se rovněž nacházela tabulka umoření. Žalobkyně má za to, že dostála všem zákonným požadavkům, které jsou na ni kladené v ZSÚ, a závěr žalované tak shledává nezákonným. Rovněž odmítla tvrzení žalované o tom, že by kdy své pochybení uznala; v reakci na výše uvedené pouze formálně uvedla požadavky žalované do souladu se svou smluvní dokumentací.

Žalobkyně k uvedenému bodu namítla nezákonnost zhodnocení podmínek výkonu práva na odstoupení od úvěrové smlouvy. Odmítla, že by neposkytla ve smlouvě o úvěru informace o částce úroku splatného za den v případě odstoupení spotřebitele od úvěrové smlouvy, a dále že informace v úvěrových smlouvách o tom, že v případě, kdy spotřebitel odstoupí od úvěrové smlouvy ve lhůtě 14 dní ode dne jejího uzavření dle § 11 odst. 1 ZSÚ, nejsou správné. Svou informační povinnost dle § 6 odst. 1 ZSÚ ve spojení s Přílohou č. 3 odst. 1 písm. n) ZSÚ neporušila. Úvěrové smlouvy odpovídaly ustanovení Přílohy č. 3 odst. 1 písm. n) k ZSÚ. Podotkla, že jí nemůže být přičítáno k tíži, že ve smlouvách uvedla i další důsledky, které jsou s odstoupením od smlouvy pro spotřebitele spojeny. Klienti již při podpisu úvěrové smlouvy dostávali od žalobkyně splátkový kalendář, ze kterého si mohli sami dopočítat výši úroku splatného za den. Tato informace byla však relevantní jen pro případ, že se klient rozhodl dle § 11 odst. 3 ZSÚ odstoupit od úvěrové smlouvy ve 14denní lhůtě. Klienti žalobkyně tak neuvedením částky úroku splatného za den nebyli nikterak poškozeni a nebylo ani omezeno jejich právo odstoupit od úvěrové smlouvy.

K informaci o úhradě pojistného žalobkyně podotkla, že si klienti v úvěrové smlouvě mimo jiné sjednávali pojištění za škodu způsobenou provozem vozidla, havarijní pojištění či pojištění schopnosti splácet, kdy toto pojištění bylo separátní službou. Pojistná ochrana byla spotřebiteli poskytována již ode dne uzavření úvěrové smlouvy do dne jejího zániku, a to ze strany třetí osoby. Pojistné hrazené klienty tak nebylo platbou na spotřebitelský úvěr či úplatou za jeho poskytnutí, ale platbou na doplňkovou službu poskytovanou spotřebiteli vedle spotřebitelského úvěru. Pokud tedy spotřebitel využil svého práva odstoupit od úvěrové smlouvy ve 14denní lhůtě, pojistná smlouva ve smyslu § 11 odst. 4 ZSÚ zanikla ex nunc, avšak spotřebitel byl povinen věřiteli uhradit pojistné za dobu, kdy pojistná smlouva trvala. Žalobkyně je tak sankcionována za porušení § 11 odst. 3 ZSÚ, které se na pojištění a platby pojistného neuplatní.

K poplatku za sjednání smlouvy žalobkyně uvedla, že její klienti poplatek za sjednání smlouvy hradili v rámci měsíčních splátek. V případě odstoupení od smlouvy ve 14denní lhůtě tak žalobkyně nemohla svým klientům tento poplatek vracet, neboť jej klienti neuhradili. Pokud klienti poplatek při sjednávání smlouvy uhradili v hotovosti, byl tento poplatek zkonzumován v souvislosti s úkony se zpracováním úvěrové smlouvy a žalobkyně nebyla povinna daný poplatek vracet.

K úrokům předestřela, že vycházela z doporučení předkladatele ZSÚ, Ministerstva financí, které doporučilo, aby za okamžik čerpání úvěru byl považován okamžik uzavření úvěrové smlouvy. Žalobkyně byla v dobré víře a spoléhala na to, že její postup v souvislosti s výpočtem dlužného úroku při odstoupení od úvěrové smlouvy je v souladu se zákonnou úpravou a představami orgánů státní správy.

Žalobkyně v tomto námitkovém okruhu odmítla závěr žalované, že své klienty neinformovala ve smlouvě o spotřebitelském úvěru o tom, že zánik smlouvy o vázaném spotřebitelském úvěru nesmí být spojován s uplatněním jakýchkoliv sankcí ze strany věřitele nebo třetí osoby, a že žalobkyně uvedla nesprávnou informaci o sankcích spojených s předčasným ukončením smlouvy o úvěru. Napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí prvostupňové považuje za nezákonná a nepřezkoumatelná z důvodu nedostatečného odůvodnění a nevypořádání se se všemi odvolacími námitkami. Žalobkyně má za to, že úvěrové smlouvy odpovídaly ustanovení Přílohy č. 3 odst. 1 písm. o) k ZSÚ. Klienti byli informováni o tom, že odstoupením od smlouvy na nákup vozidla zaniká i smlouva o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně tak své povinnosti dostála a informační povinnost dle Přílohy č. 3 k ZSÚ splnila. Nadto podotkla, že zánik úvěrové smlouvy nebyl spojen s uplatněním sankcí vůči spotřebiteli.

K této námitce žalobkyně předestřela, že žalovaná již od roku 2011 věděla, jakým způsobem je ZSÚ ze strany žalobkyně aplikován, přičemž nikdy nedospěla k závěru, že by ze strany žalobkyně mělo docházet k porušení ZSÚ. V souvislosti s tím odkázala na průběh kontroly v roce 2013 ohledně podnětu jejího klienta Z. T.. Výsledkem této kontroly byl závěr žalované, že provedenou kontrolou nebyl zjištěn rozdíl u RPSN uvedené ve smlouvě a RPSN skutečné zjištěné výpočtem, přičemž nebylo zjištěno porušení právních povinností. Správní orgány nepřípustným způsobem a k tíži žalobkyně změnily svou dosavadní dlouhodobou správní praxi ohledně výkladu a aplikace ZSÚ. Správní orgány jsou však vázány vlastní správní praxí a jsou povinny zajistit, aby jejich činnost byla s touto praxí v souladu, nemohou svou praxi překvapivě změnit bez dalšího. K uvedenému odkázala žalobkyně na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 4. 2014, č. j. 9 As 6/2014-41.

V souladu s odvolacími námitkami opětovně zdůraznila, že žalovaná nepřípustným (retroaktivním) způsobem a k tíži žalobkyně změnila svou dosavadní dlouhodobou správní praxi ohledně výkladu a aplikace ZSÚ, neboť dlouhodobě již od roku 2011 považovala způsob posuzování schopnosti splácet uplatňovaný ze strany žalobkyně za souladný se zákonem, což potvrzují i závěry dalších kontrol provedených u jiných poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, kteří uplatňovali obdobný způsob posuzování schopnosti splácet jako žalobkyně. Jednalo se např. o kontroly u společností BNP Paribas Personal Finance SA, odštěpný závod (dříve CETELEM ČR, a.s.), Home Credit a.s., Credium a.s. Pro žalobkyni je překvapivé, jestliže dříve aprobovaný způsob posuzování schopnosti splácet nyní žalovaná považuje za rozporný se zákonem a uložila za to žalobkyni peněžitou sankci.

Dále namítla, že ještě v době před účinností ZSÚ se Česká leasingová a finanční asociace obrátila na žalovanou a Českou národní banku za účelem diskuze nad způsobem výkladu a aplikací ZSÚ v praxi, avšak k takovéto diskuzi nedošlo. Žalobkyně se spoléhala na svůj zvolený způsob výpočtu RPSN aprobovaný žalovanou. Uvedla, že správní orgány jsou svou vlastní správní praxí vázány a jsou povinny zajistit, aby jejich činnost byla s touto praxí v souladu, k tomu odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 4. 2014, č. j. 9 As 6/2014-41. Za svou činnost pak nese odpovědnost sama žalovaná a případné nedostatky nemohou jít k tíži žalobkyně. V této souvislosti žalobkyně odkazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 As 52/2013. K rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2018, č. j. 7 As 315/2017-94 podotkla, že závěry v něm uvedené nejsou konečné, neboť je ze strany Ústavního soudu podroben přezkumu na základě ústavní stížnosti podané žalobkyní.

Žalobkyně v souvislosti s odkazem na rozhodovací činnost Ústavního soudu (nález ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 2822/07) namítla nezákonnost a neústavnost postupu žalované spočívající v překvapivosti a absenci důvodů pro změnu správní praxe. Rovněž spatřuje rozpor se zásadou ochrany dobré víry žalobkyně a předvídatelnosti správního rozhodování. Žalobkyně k uvedenému bodu namítla rozpor s § 2 odst. 3 a 4 správního řádu. Je toho názoru, že správní orgány překvapivě, bez splnění podmínek a bez odůvodnění změnily správní praxi, aniž by ji informovaly a umožnily změnu odpovídajícím způsobem zohlednit ve smluvní dokumentaci. Takový postup je projevem libovůle, jež je v rozporu s principem právní jistoty, legitimním očekáváním a dobrou vírou žalobkyně.

Ke změně správní praxe sice lze při zachování určitých podmínek přistoupit, avšak pouze s účinností do budoucna. V daném případě však žalovaná novou správní praxi uplatňuje retroaktivně ve vztahu k historickým smlouvám uzavřeným v období, které předcházelo okamžiku, kdy se mohla žalobkyně o změně správní praxe poprvé dozvědět. Optikou nové (změněné) správní praxe není možné posuzovat právní jednání (úvěrové smlouvy) učiněná v době před touto změnou. Svou námitku zákazu retroaktivní změny správní praxe žalobkyně podpořila odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu a Vrchního soudu v Praze k otázce změny výkladové praxe. Žalovaná tak retroaktivní změnou správní praxe zasáhla do jejích základních práv, pročež je žalobou napadené rozhodnutí nezákonné.

Žalobkyně namítla řadu procesních vad, které podle ní žalovaná v napadeném rozhodnutí neodstranila. V prvé řadě poukázala na aplikaci nesprávného procesního předpisu a nemožnost spojení řízení. Správní orgán I. stupně nesdělil, na základě jakých procesních norem spojené řízení vede, když spojované řízení vedené pod SEČ 10/0315/17/27 bylo zahájeno za účinnosti správního řádu, a to na rozdíl od řízení SEČ 10/0198/17/27 a SEČ 10/1233/18/27, která byla zahájena za účinnosti zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „PřesZ“). Žalobkyně se neztotožňuje s argumentací žalované, že absence odůvodnění postupu podle § 112 odst. 4 PřesZ v usnesení o spojení řízení nemohla způsobit újmu na jejích právech.

Řízení vedené pod SEČ 10/0198/17/27 zahájené oznámením ze dne 23. 11. 2017 a řízení vedené pod SEČ 10/1233/18/27 zahájené oznámením ze dne 16. 7. 2018 byla zahájena za účinnosti PřesZ, kdy se na tato řízení neuplatní ustanovení § 112 odst. 4 PřesZ. Žalovaná tedy ve vztahu k těmto dvěma řízením měla postupovat podle PřesZ, nikoliv podle správního řádu. Tato skutečnost však znemožňuje spojení do řízení jediného. Žalovaná pochybila, pokud ve správním řízení ve vztahu k oznámení ze dne 23. 11. 2017 a ze dne 16. 7. 2018 postupovala podle nesprávné procesní normy, tedy pokud do jednoho řízení spojila řízení, která byla vedena podle odlišných procesních norem.

Napadené rozhodnutí shledává žalobkyně překvapivým, neboť v průběhu správního řízení jí bylo vytýkáno nedostatečné ověřování příjmů spotřebitelů, avšak v napadeném rozhodnutí bylo shledáno pochybení spočívající v nedostatečném zkoumání a ověřování výdajů spotřebitelů. Tento postup žalobkyně považuje za jsoucí v rozporu se základními zásadami správního řízení, principem dvojinstančnosti řízení a právem na spravedlivý proces. Na podporu svých tvrzení odkázala na závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 654/2003 a na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 7. 2007, č. j. 8 Afs 59/2005 – 83:„(z)de sluší zmínit např. nález ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 654/03 (č. 27/2004 Sb. ÚS). Ústavní soud zde označil za projev libovůle a porušení práva na spravedlivý proces situaci, kdy je rozhodnutí "pro účastníka řízení s ohledem na dosavadní stav řízení, stav dokazování, existující procesní situaci a především uplatněné právní námitky překvapivé".“.

Žalobkyně rovněž podotkla, že žalovaná s ní vedle předmětných řízení v minulosti zahájila další správní řízení, a to správní řízení vedené Inspektorátem pro Královéhradecký a Pardubický kraj pod sp. zn. 62644/14/2700, jehož předmětem bylo posuzování správnosti výpočtu RPSN a celkové částky splatné spotřebitelem ve smlouvách o spotřebitelském úvěru uzavíraných žalobkyní a jejími klienty a v jehož rámci byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 4 000 000 Kč, dále správní řízení před správním orgánem I. stupně vedené pod č. j. 10/0373/15/45, jehož předmětem bylo posuzování souladu postupu žalobkyně při posuzování schopnosti svých klientů splácet spotřebitelský úvěr se ZSÚ, v jehož rámci byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 80 000 Kč, a dále správní řízení před správním orgánem I. stupně vedené pod č. j. 10/1522/15/45, jehož předmětem bylo posuzování správnosti výpočtu RPSN a celkové částky splatné spotřebitelem ve smlouvách o spotřebitelském úvěru uzavíraných žalobkyní a jejími klienty, posuzování souladu postupu žalobkyně při posuzování schopnosti svých klientů splácet spotřebitelský úvěr se ZSÚ a posuzování souladu obsahu smluv o spotřebitelském úvěru se ZSÚ, v jehož rámci byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 600 000 Kč. Všechna řízení se týkala smluv o spotřebitelském úvěru uzavřených v období let 2011 až 2015.

Žalobkyně s procesním postupem žalované nesouhlasí a namítá, že pokud by se dopustila porušení ZSÚ ve vícero případech, měla být tato jednání posuzována ve vzájemném vícečinném souběhu. Pro všechny tvrzené správní delikty měla žalovaná zahájit jedno společné správní řízení, vydat jedno rozhodnutí a uložit podle absorpční zásady jednu správní sankci, tedy uložit úhrnný (souhrnný) trest. Odkázala přitom na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2019, č. j. 3 A 107/2017-114. Podotkla, že jí byly uloženy za tatáž jednání pokuty v úhrnné výši cca 5 000 000 Kč, což považuje za naprosto nepřiměřené. K tomu též odkázala na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. 1 Ca 26/2009. Žalovaná porušila principy správního trestání, když žalobkyni v minulosti uložila několik oddělených sankcí, nevedla společné řízení a neuložila jednu sankci podle principu absorpce.

Dále žalobkyně namítla zmatečnost řízení v otázce spojování řízení a místní příslušnosti. Podotkla, že jí nebylo usnesení o spojení řízení ze dne 25. 8. 2017 doručeno, což žalovaná ve svém rozhodnutí potvrdila. Dále byla řízení „opět“ spojena usnesením ze dne 25. 7. 2018. Usnesením ze dne 30. 4. 2014 č. j. 49449/14/O100/2700/14/Hl/Št ústřední ředitel žalované pověřil kontrolou žalobkyně Inspektorát Královehradecký a Pardubický s tím, že správní orgán I. stupně nebyl oprávněn s žalobkyní zahajovat a vést kontroly a následně vydat rozhodnutí ve věci.

Žalobkyně namítla, že rozhodnutí správních orgánů obou stupňů byla vydána bez jakéhokoliv dokazování a aniž by bylo umožněno žalobkyni se k věci způsobem odpovídajícím její závažnosti vyjádřit, resp. navrhovat důkazy. Za nepřípustný označila postup, kdy po vydání příkazu žalovaná nevedla klasické správní řízení se všemi jeho atributy, zejména neprovedla řádné dokazování.

Správní orgány rovněž opomenuly svou povinnost nařídit za účelem provedení dokazování ústní jednání. Tato povinnost je přitom bez dalšího dána již jen tím, že předmětné řízení bylo svým charakterem řízením sankčním ve smyslu čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v rámci něhož je bez dalšího nutné respektovat zásady ústnosti, přímosti a bezprostřednosti, což bez nařízení ústního jednání v zásadě nelze.

Ohledně této povinnosti žalobkyně odkázala na nález Ústavního soudu ČR ze dne 29. 7. 2013 a na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 4 As 34/2013, podle kterého dokazování musí být primárně prováděno při ústním jednání, o jehož konání bude účastník sankčního řízení předem vyrozuměn ve smyslu § 49 odst. 1 správního řádu, aby mohl případně využít svého práva být jednání přítomen, a měl tak možnost se ke všem prováděným důkazům vyjádřit. Obdobně se k nezbytnosti dokazování při ústním jednání vyjádřil i Krajský soud v Plzni v rozsudku ze dne 29. 2. 2016, č. j. 30 A 14/2015-59.

Podle žalobkyně nemůže být na volné úvaze správního orgánu, zdali jí jakožto účastníku řízení umožní uplatnění procesních práv, tj. např. práva být přítomen dokazování. Žalovaná opomíjí, že povinnost vždy provádět dokazování za přítomnosti účastníka řízení vyplývá přímo z § 51 odst. 2 správního řádu. Pokud správní orgány prováděly dokazování mimo ústní jednání, bylo jejich povinností o tom dle § 51 odst. 2 správního řádu informovat žalobkyni a následně i sepsat protokol dle § 18 odst. 1 správního řádu. Postup správních orgánů v souvislosti s dokazováním byl v rozporu se základními principy správního řízení i správního trestání, neboť žalobkyni zejména znemožnily, aby se v rámci správního řízení k jednotlivým důkazům vyjádřila, resp. aby uplatnila své námitky, připomínky či doplnění.

Závěrem žalobkyně uvedla, že řízení bylo vedené v rozporu se zásadou ne bis in idem. Přestože žalovaná v rámci státní kontroly v roce 2013 uzavřela, že v případě žalobkyně porušení ZSÚ nezjistila, došlo následně k vydání tří rozhodnutí, kterými byla žalobkyni uložena pokuta, jejichž úhrnná výše dosahovala 5 000 000 Kč. Pokuty přitom byly uloženy v zásadě za totožná jednání, kterých se žalobkyně měla dopustit ve vztahu k úvěrovým smlouvám uzavřeným v režimu ZSÚ, čímž byla porušena zásada ne bis in idem.

Žalobkyně v tomto žalobním bodě namítla nesplnění podmínek pro uložení správní sankce. Předně konstatovala, že došlo k zániku odpovědnosti za spáchané správní delikty v důsledku uplynutí prekluzivních lhůt. Podmínky pro zastavení řízení z důvodu uplynutí příslušných prekluzivních lhůt byly splněny i ve vztahu ke všem ostatním smlouvám o spotřebitelském úvěru zmiňovaným v prvoinstančním i napadeném rozhodnutí.

Zdůraznila především uplynutí subjektivní prekluzivní lhůty dle § 21 odst. 3 ZSÚ a poznamenala, že podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 9. 2012 č. j. 7 Afs 14/2011-115 je nutné „(z)a okamžik, kdy se správní orgán po rozumu zákona "dozví" o porušení cenových předpisů, tak sluší pokládat již ten den, kdy sankcionující orgán soustředí ony poznatky, informace a důkazní prostředky, z nichž je možno na spáchání deliktu usoudit, lhostejno, zda proběhlo jejich posouzení se závěrem o tom, že delikt byl spáchán a kým. Proto tedy žalovaným již zmiňované analýzy, srovnávání a vyhodnocování atp. probíhají v prekluzivní lhůtě již běžící, a v téže lhůtě také musí doběhnout do pravomocného výsledku také řízení o uložení sankce.“ V tomto kontextu byla žalovaná informována o obsahu smluv, výpočtu RPSN a celkové částce splatné spotřebitelem dne 22. 5. 2013. Žalovaná si současně v rámci jedné z kontrol dodržování ZSÚ vyžádala doložení jmenného seznamu veškerých smluv uzavřených od 1. 9. 2011, kterými byl poskytován současně úvěr na zaplacení kupní ceny zboží i na zaplacení poplatku za uzavření smlouvy, včetně čísla smlouvy, data jejího uzavření, jakož i ceny zboží a výše poplatku, přičemž žalobkyně tento seznam žalované poskytla dne 14. 5. 2014. Správní orgán I. stupně žalobkyni dne 12. 2. 2015 zaslal oznámení o zahájení kontroly, kdy žalovaná již musela disponovat velmi detailními informacemi o předmětných úvěrových smlouvách. Nejpozději tento den tak měla žalovaná k dispozici všechny potřebné informace. K zahájení předmětných správních řízení došlo oznámením ze dne 17. 2. 2017 a ze dne 23. 11. 2017. Žalobkyně se neztotožňuje s argumentací žalované, že zánik odpovědnosti podle § 21 odst. 3 ZSÚ nelze počítat ode dne 22. 5. 2013, resp. 14. 5. 2014, nýbrž až dne 2. 3. 2015, kdy měly být předmětné smlouvy správnímu orgánu I. stupně doručeny. Rovněž poznamenala, že žalovaná podle § 9 odst. 4 zákona č. 64/1986 Sb., o České obchodní inspekci (dále jen „zákon o ČOI“) ve znění účinném do 30. 6. 2017 měla časové omezení k zahájení řízení o uložení pokuty a k možnosti žalobkyni danou pokutu uložit. Uzavření všech předmětných pěti smluv o spotřebitelském úvěru, ve vztahu k nimž byla žalobkyně sankcionována, spadá do období, které zahájení příslušného správního řízení předcházelo o více než dva roky. Žalobkyně též nesdílí názor žalované, že ZSÚ je speciálním zákonem, který má přednost před použitím zákona o ČOI. Správní orgány tak překročily svou pravomoc podle zákona o ČOI, jakož i základní principy uvedené v čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť v posuzované věci došlo k uplynutí subjektivní prekluzivní lhůty

Žalobkyně má též za to, že správní orgány měly od uložení pokuty za tvrzená porušení ZSÚ upustit, neboť byly splněny podmínky podle § 43 odst. 1 a 2 PřesZ.

S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2007, č. j. 8 As 17/2007-135 dále konstatovala, že nedošlo k naplnění materiální stránky správního deliktu. Správní orgány nezhodnotily, zdali posuzované jednání vykazovalo takovou míru společenské nebezpečnosti, která by odůvodňovala závěr o spáchání správního deliktu. Údajné nedostatky v procesu posuzování úvěruschopnosti uplatňovaném žalobkyní a v obsahu jí uzavíraných smluv o spotřebitelském úvěru nevykazují téměř žádnou společenskou nebezpečnost. Na okraj podotkla, že ani jednotliví spotřebitelé se žádného pochybení v rámci soudních řízení či řízení před Finančním arbitrem nedomáhali.

Žalobkyně rovněž jednoznačně prokázala, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby porušení právní povinnosti zabránila. K vyloučení odpovědnosti citovala z judikatury Nejvyššího správního soudu (rozsudky ze dne 28. 4. 2011, č. j. 7 As 12/2011 – 65 a ze dne 28. 4. 2005, č. j. 2 Ans 1/2005-57) týkající se zásady zákazu libovůle a vázanosti správních orgánů vlastní správní praxí, podle níž „za určitých okolností může dřívější sankcionování, anebo naopak nesankcionování jistých opakovaných postupů různých adresátů regulace může vést u konkrétního adresáta k legitimnímu očekávání, že regulátor ani v jeho případě nebude postupovat jinak, bude-li se držet takto „zavedené“ praxe. To samozřejmě jen za předpokladu, že adresát regulace nemá žádné racionální důvody k pochybnostem o tom, že tato praxe obecně i v jeho konkrétním případě odpovídá zákonným požadavkům. Fakt, že konkrétní adresát regulace ve své praxi postupoval výše uvedeným způsobem, tedy jistě může mít zcela zásadní vliv na závěr o tom, zda adresát regulace vynaložil veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby porušení právní povinnosti zabránil.“ Z uvedených důvodů je vyloučena odpovědnost žalobkyně podle § 21 odst. 1 ZSÚ a podle § 21 odst. 1 PřesZ. Též argumentovala zásadou in dubio pro libertate a in dubio pro mitius ve vztahu k výpočtu RPSN a celkové částky splatné spotřebitelem.

Žalobkyně závěrem k tomuto žalobnímu bodu předestřela, že její postup při aplikaci ZSÚ, zejména co do výpočtu RPSN a celkové částky splatné spotřebitelem, byl vždy prováděn v dobré víře ve správnost jejího výkladu ZSÚ. Zmínila obsáhlou judikaturu Ústavního soudu a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 4. 2011, č. j. 2 Afs 20/2011-77, v němž soud dovodil, že „(z)a situace, kdy relevantní zákonná úprava umožňuje vícero argumentačně podložených výkladů směřujících k odlišným výsledkům, je proto zcela namístě přednostně používat ten způsob výkladu, který co nejvíce respektuje zásadu in dubio mitius, resp. in dubio pro libertate. Jak k tomu uvedl Ústavní soud, "nelze připustit, aby se vlivem interpretace zákona stalo předmětem zdanění něco, co zákon za předmět daně s žádoucí mírou určitosti nepředpokládá" (bod 30 nálezu ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. I. ÚS 531/05, č. 24/2007 Sb. ÚS). Platí, že "[j]eli k dispozici více výkladů veřejnoprávní normy, je třeba volit ten, který vůbec, resp. co nejméně, zasahuje do toho kterého základního práva či svobody. Tento princip in dubio pro libertate plyne přímo z ústavního pořádku [...] Jde o strukturální princip liberálně demokratického státu, vyjadřující prioritu jednotlivce a jeho svobody před státem" (nález ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 643/06, č. 142/2007 Sb. ÚS).“. Konstatovala, že s odkazem na zásady in dubio pro libertate a in dubio pro mitius ke spáchání žádného správního deliktu z její strany nedošlo, a nejsou proto splněny podmínky pro uložení jakékoliv pokuty.

V tomto žalobním bodu žalobkyně namítla nezákonnost a nepřiměřenost uložené sankce. Předně uvedla, že pokuta je nezákonná a odůvodnění její výše je nepřezkoumatelné. Žalovaná uplatnila absorpční zásadu pouze ve vztahu k deliktům projednávaným v řízení sp. 5800/152/1000, v jehož rámci bylo vydáno rozhodnutí ze dne 15. 7. 2019; správní delikty projednávané v rámci správního řízení vedeného Inspektorátem pro Královehradecký a Pardubický kraj pod sp. zn. 62644/14/2700 (pokuta ve výši 4 000 000 Kč) a správního řízení vedeného správním orgánem I. stupně pod č. j. 10/0373/15/45 (pokuta ve výši 80 000 Kč) žalovaná v rozporu s judikaturou Nejvyššího správního soudu (viz např. rozsudek ze dne 12. 7. 2017 č. j. 6 As 116/2017-53) nezohlednila. Obdobnou vadou trpí i prvostupňové rozhodnutí, neboť správní orgán I. stupně v rámci uplatnění zásady absorpce zohlednil pouze pokutu ve výši 4 000 000 Kč.

Žalovaná rovněž nepřihlédla při určení výměry pokuty podle § 21 odst. 2 ZSÚ k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům a k okolnostem, za nichž byl spáchán. V této souvislosti žalobkyně odkázala na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2010, č. j. 4 Ads 123/2009-99 a ze dne 27. 3. 2008, č. j. 4 As 51/2007-68 a konstatovala, že žalovaná i správní orgán I. stupně se neřídily jednotlivými hledisky pro uložení pokuty, resp. zabývaly se jimi zcela nedostatečně.

Žalobkyně též namítla porušení zásady zákazu dvojího přičítání, neboť žalovaná ke skutečnosti, že žalobkyně svým klientům neposkytla informace dle Přílohy č. 3 odst. 1 písm. f), h), n) a o) k ZSÚ, přihlíží v rozporu s rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2006, č. j. 4 As 22/2005-68 a ze dne 22. 7. 2008, č. j. 4 As 22/2008-121 jako k přitěžující okolnosti. Žalovaná tak jednání, které tvoří znaky skutkové podstaty předmětného správního deliktu, nepřípustně posuzuje jako přitěžující okolnost v rámci ukládání správní sankce.

Závěrem žalobkyně namítla nepřiměřenost uložené sankce, jelikož nezohledňuje okolnosti spáchání správních deliktů. Zrekapitulovala nemožnost v případě vytýkaného jednání dovodit její odpovědnost za správní delikty a podotkla, že žalovaná a správní orgán I. stupně nedostatečně a nesprávně zohlednily zákonná kritéria výměry ukládané pokuty ve svých rozhodnutích a nezabývaly se okolnostmi svědčícími ve prospěch žalobkyně. Správní sankce je uložená nezákonným způsobem a ve zjevně nepřiměřené výši s tím, že absorpční zásadu při ukládání sankce správní orgány uplatnily nesprávně. Rovněž nezohlednily povahu věci ve světle zásady ultima ratio ve vztahu k uložení správní sankce a principu subsidiarity trestní represe.

Žalovaná navrhla žalobu jako nedůvodnou zamítnout. Konstatovala, že žalobkyně v žalobě uplatnila námitky obdobné námitkám odvolacím a neuvedla žádné nové skutečnosti či argumenty, které by byly relevantní pro eventuální revizi napadeného rozhodnutí. Z tohoto důvodu žalovaná odkázala na argumentaci obsaženou v napadeném rozhodnutí, a to konkrétně ve vztahu k žalobní námitce stran nezákonnosti postupu v souvislosti s podaným odvoláním proti rozhodnutí ze dne 28. 8. 2017, č. j. ČOI 113628/17/1000 (vydanému v SEČ 10/0315/17/27, sp. zn. 18611/15/0100) na stranu č. 22 a následující, k vadám výroku a odůvodnění prvostupňového rozhodnutí na stranu č. 20 a následující, k výpočtu RPSN a celkové částky splatné spotřebitelem na stranu č. 28 a následující, k posouzení schopnosti splácet na stranu č. 38 a následující, k informaci o právu obdržet tabulku umoření, podmínkám výkonu práva na odstoupení a důsledkům odstoupení od smlouvy na koupi vozidla na stranu č. 45 a následující, k nepřípustné změně správní praxe na stranu č. 51 a následující, k vadám řízení na stranu č. 54 a následující, k absenci předpokladů pro správní trestání na stranu č. 65 a následující a k nezákonnosti a nepřiměřenosti uložené sankce na stranu č. 64 a následující.

Při ústním jednání, které se konalo dne 25. 8. 2022, žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce předeslala, že setrvává na všech uplatněných žalobních námitkách. Akcentovala zejména porušení zásady zákazu reformace in peius, nedostatky výroku a odůvodnění napadeného, resp. prvoinstančního rozhodnutí a odmítla, že by při výpočtu RPSN a stanovení celkové částky splatné spotřebitelem nepostupovala v souladu s definicí obsaženou v ZSÚ. Zdůraznila, že neporušila své povinnosti při posuzování úvěruschopnosti spotřebitelů, neboť vycházela ze 40 různých údajů čerpaných z různých registrů, přičemž statistické ověření úvěruschopnosti považuje za efektivnější. Zopakovala též žalobní argumentaci týkající se neporušení informační povinnosti i procesního pochybení správního orgánu I. stupně, který spojil tři řízení zahájená podle odlišných norem, a porušil tak právo žalobkyně na spravedlivý proces. Ve vztahu k uložené pokutě poukázala na zásadu absorpce, kterou správní orgány nerespektovaly. Uvedla, že správní orgány neměly vůbec přistoupit k uložení sankce, jelikož v důsledku uplynutí prekluzivní lhůty zanikla odpovědnost žalobkyně za stíhané delikty. Poukázala též na nepřiměřenost uložené sankce, neboť správní orgány vytýkají žalobkyni protiprávní jednání pouze v souvislosti s uzavřením pěti smluv. Navrhla, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. Žalovaná při jednání před soudem rovněž nezměnila své procesní stanovisko, přičemž odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí a na vyjádření k žalobě. Připomenula, že posouzením způsobu výpočtu RPSN i úvěruschopnosti se již správní soudy zabývaly (Městský soud v Praze ve věcech vedených pod sp. zn. 9 A 123/2019 a 3 A 107/2017 a Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 20. 12. 2018 č. j. 7 As 315/2017-94).

Soud přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, a to v rozsahu žalobních bodů uplatněných v zákonné dvouměsíční lhůtě, kterými je vázán (§ 75 odst. 1 a 2 s. ř. s.), jakož i z pohledu vad, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti; přitom vycházel ze skutkového a právního stavu v době vydání napadeného rozhodnutí.

Při rozhodování soud vycházel zejména z následující právní úpravy:

Podle § 3 písm. n) ZSÚ se pro účely tohoto zákona rozumí tabulkou umoření tabulka obsahující dlužné platby, lhůty a podmínky vztahující se ke splacení těchto částek, rozčlenění každé splátky ukazující umořování jistiny, úrok vypočítaný na základě úrokové sazby a veškeré dodatečné náklady; pokud není úroková sazba pevně stanovena nebo je možné dodatečně náklady změnit, musí tabulka umoření obsahovat jasnou a stručnou informaci, že uvedené údaje platí pouze do změny úrokové sazby nebo dodatečných nákladů provedené v souladu se smlouvou, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr.

Podle § 6 odst. 1 ZSÚ, smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, vyžaduje písemnou formu a musí obsahovat informace stanovené v příloze č. 3 k tomuto zákonu uvedené jasným, výstižným a zřetelným způsobem. Nesplnění této informační povinnosti nebo písemné formy nemá za následek neplatnost smlouvy. Je-li část smlouvy určena odkazem na obecné podmínky, musí připojit věřitel ke smlouvě jen takovou část obchodních podmínek, která se týká uzavírané smlouvy. Použitá velikost písma nesmí být menší než ve smlouvě. Jedno vyhotovení smlouvy musí obdržet spotřebitel v listinné podobě nebo na jiném trvalém nosiči dat.

Podle § 9 odst. 1 ZSÚ věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

Podle § 11 odst. 3 ZSÚ platilo, že došlo-li k odstoupení podle odstavce 1, je spotřebitel povinen věřiteli bez zbytečného odkladu, nejpozději do 30 dnů ode dne odeslání odstoupení, zaplatit jistinu. V tomto případě je spotřebitel povinen zaplatit věřiteli úrok ve výši, na kterou by věřiteli vznikl nárok, pokud by k odstoupení od smlouvy nedošlo, a to za období ode dne, kdy byl spotřebitelský úvěr čerpán, do dne, kdy je jistina splacena. V případě odstoupení spotřebitele od této smlouvy nemá věřitel právo požadovat po spotřebiteli žádné další plnění, s výjimkou náhrady nevratných poplatků zaplacených věřitelem orgánům veřejné správy nebo jiným osobám pověřeným výkonem veřejné správy.

Podle § 11 odst. 4 ZSÚ platilo, že pokud věřitel nebo třetí osoba na základě smlouvy mezi třetí osobou a věřitelem poskytuje doplňkovou službu související se smlouvou, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, okamžikem odstoupení od této smlouvy zaniká i smlouva o doplňkové službě. Věřitel je povinen bez zbytečného odkladu informovat třetí osobu o tom, kdy k odstoupení od smlouvy došlo.

Podle § 14 odst. 3 ZSÚ platilo, jestliže spotřebitel odstoupil od smlouvy o koupi zboží nebo poskytnutí služby, kde cena zboží nebo služby je plně nebo částečně hrazena spotřebitelským úvěrem, zaniká též smlouva o vázaném spotřebitelském úvěru. O této skutečnosti je spotřebitel povinen věřitele informovat. Zánik smlouvy o vázaném spotřebitelském úvěru nesmí být spojován s uplatněním jakýchkoliv sankcí ze strany věřitele nebo třetí osoby. Jestliže byla smlouva o koupi zboží uzavřena mimo prostory obvyklé k podnikání 6) nebo při použití prostředků komunikace na dálku7) a spotřebitel zboží vrátil prodávajícímu, není spotřebitel povinen vrátit věřiteli poskytnuté peněžní prostředky dříve, než mu bude prodávajícím vrácena kupní cen.

Podle § 20 odst. 1 písm. b) ZSÚ se věřitel nebo zprostředkovatel dopustí správního deliktu tím, že nesplní některou z povinností podle § 6 odst. 1.

Podle § 20 odst. 2 písm. e) ZSÚ věřitel se dopustí správního deliktu tím, že nesplní některou z povinností podle § 9 odst. 1.

Podle § 20 odst. 5 ZSÚ se za správní delikt uloží pokuta do 20 000 000 Kč, jde-li o správní delikt podle odstavce 1, odstavce 2 písm. a), b), e), g), l) až s) nebo odstavce 3.

Podle § 21 odst. 1 ZSÚ právnická osoba za správní delikt neodpovídá, jestliže prokáže, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby porušení právní povinnosti zabránila.

Podle § 21 odst. 3 ZSÚ odpovědnost právnické osoby za správní delikt zaniká, jestliže správní orgán o něm nezahájil řízení do 2 let ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 5 let ode dne, kdy byl spáchán.

V Příloze č. 3 ZSÚ je uvedeno v odst. 1 písm. h), že smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, musí vždy obsahovat informace o právu obdržet kdykoliv bezplatně výpis z účtu v podobě tabulky umoření, je-li zahrnuto umoření jistiny spotřebitelského úvěru s pevně stanovenou dobou trvání.

V Příloze č. 3 ZSÚ je uvedeno v odst. 1 písm. n), že smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, musí vždy obsahovat informaci o právu na odstoupení od smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, lhůtě, během níž může být toto právo vykonáno, a dalších podmínkách pro výkon tohoto práva, včetně informace o povinnosti spotřebitele zaplatit čerpanou jistinu a příslušný úrok podle § 11 odst. 3, jakož i o částce úroku splatné za den.

V Příloze č. 3 ZSÚ je uvedeno v odst. 1 písm. o), že smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, musí vždy obsahovat informaci o právech vyplývajících z § 14 odst. 3 a 4 a podmínkách jejich uplatnění.

Podle § 9 odst. 4 zákona o ČOI (ve znění účinném do 30. 6. 2017) platilo, že řízení o uložení pokuty lze zahájit do jednoho roku ode dne, kdy se ředitel inspektorátu nebo inspektor o porušení povinnosti podle odstavců 1 až 2 dověděl, nejpozději však do 2 let ode dne, kdy k porušení povinnosti došlo. Pokutu nelze uložit, uplynuly-li od porušení 3 roky.

Podle § 90 odst. 3 správního řádu platí, že odvolací správní orgán nemůže změnit napadené rozhodnutí v neprospěch odvolatele, ledaže odvolání podal také jiný účastník, jehož zájmy nejsou shodné, anebo je napadené rozhodnutí v rozporu s právními předpisy nebo jiným veřejným zájmem.

Po provedeném řízení dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná.

Předně soud uvádí, že vzhledem k rozsahu žaloby a množství argumentů, které se často v textu žaloby opakují a prolínají, přistoupil k vypořádání námitek v jejich podstatě vyvolávající spor, a to na základě principu, že povinnost řádného odůvodnění rozhodnutí nelze mechanicky ztotožňovat s povinností poskytnout podrobnou odpověď na každý jednotlivý v žalobě uplatněný argument. Odpověď na základní námitky v sobě může v některých případech konzumovat i odpověď na některé námitky dílčí a související (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2013, č. j. 7 As 79/2012-54; ze dne 29. 8. 2013, č. j. 7 As 182/2012-58; ze dne 19. 2. 2014, č. j. 1 Afs 88/2013-66).

Soud shledává vhodným dále upozornit na to, že rozsah reakce soudu na konkrétní námitky je co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, a proto zpravidla postačuje, jsou-li vypořádány alespoň základní námitky účastníka řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008-13), případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, což připouští i Ústavní soud (srov. např. usnesení ze dne 18. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2774/09, usnesení ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 609/10, usnesení ze dne 7. 5. 2009, II. ÚS 515/09, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2011, č. j. 4 Ads 58/2011-72, atd.). Jak v této souvislosti konstatoval Ústavní soud, „není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná“ (srov. nález ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, bod 68). Ostatně i Ústavní soud v případě, že námitky stěžovatelů nejsou způsobilé změnit výrok rozhodnutí, tyto nevypořádává (srov. např. bod 24. nálezu z 28. 5. 2009, sp. zn. II. ÚS 2029/08, neboť si je vědom toho, že požadavky kladené na orgány veřejné moci, pokud jde o detailnost a rozsah vypořádání se s námitkami adresátů jejich aktů, nesmí být přemrštěné. Takové přehnané požadavky by byly výrazem přepjatého formalismu, který by ohrožoval funkčnost těchto orgánů, především pak jejich schopnost efektivně (zejména v přiměřené době a v odpovídajícím rozsahu) plnit zákonem jim uložené úkoly.

Soud proto pro účely vypořádání žaloby rozčlenil jednotlivé námitky jednak podle žalobních tvrzení a jednak podle tematické souvislosti nebo logické návaznosti, která v zásadě kopíruje strukturu podané žaloby.

V rámci vypořádání tohoto žalobního bodu soud přistoupil nejprve k vypořádání námitky nepřezkoumatelnosti. Žalobkyně námitku nepřezkoumatelnosti učinila součástí celé řady žalobních námitek, a to zejména v souvislosti s tvrzeními, že správní orgány se řadou jejích argumentů a názorů vznesených v průběhu správního řízení nezabývaly nebo zabývaly zcela nedostatečně.

Za nepřezkoumatelná pro nesrozumitelnost lze považovat zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti; z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto; jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním; která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné. O nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů se pak typicky jedná v případech, kdy správní orgány opřely rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem, anebo kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy v řízení byly provedeny. Žádné takové pochybení soud ve správních rozhodnutích neshledal.

V případě prvoinstančního i napadeného rozhodnutí se správní orgány výše uvedené nesrozumitelnosti v podobě nedostatku základních náležitostí výroku, nerozlišení výroku (vyjma chyby v psaní v duplicitním označení výroku I. napadeného rozhodnutí) a odůvodnění, nezjistitelnosti jeho adresátů či nevhodné formulace nedopustily. Obě rozhodnutí jasně a přehledně obsahují všechny zákonem předepsané náležitosti a z obou je zřejmé, v jaké věci bylo rozhodováno a z jakých důvodů byla žalobkyni uložena pokuta. Ostatně sama žalobkyně jejich obsahu zjevně porozuměla, neboť s těmito závěry věcně polemizuje v žalobě. Nelze tudíž hovořit o tom, že by rozhodnutí správních orgánů byla nepřezkoumatelná.

Skutečnost, že žalobkyně se závěry správních orgánů nesouhlasí a má jiný názor na vypořádání jí předkládaných vysvětlení a návrhů důkazů, nepředstavuje důvod pro zrušení rozhodnutí správních orgánů obou stupňů z důvodu nesrozumitelnosti, resp. nepřezkoumatelnosti.

V posuzované věci správní orgány uvedly, z jakých důvodů považují postup žalobkyně před uzavřením konkrétní smlouvy o spotřebitelském úvěru za porušení zákona a v čem spatřovaly neodbornou péči o spotřebitele. V odůvodnění svých rozhodnutí správní orgány obou stupňů (zejména pak žalovaná) uvedly dostatečnou a vnitřně ucelenou argumentaci, jejímž prostřednictvím se snažily vyvrátit veškeré základní námitky žalobkyně zpochybňující jejich závěr o jí spáchaných správních deliktech. Okolnost, zda tyto úvahy jsou věcně správné, neboť je žalobkyně rovněž napadá z důvodu jejich údajné nedostatečnosti, nemůže být důvodem pro konstatování nepřezkoumatelnosti rozhodnutí pro nedostatek důvodů.

K zásadě dvojinstančnosti řízení je zapotřebí dodat, že z mezinárodních závazků České republiky, z ústavního pořádku a ani ze základních zásad správního řízení nelze pro účastníky řízení dovodit právo na druhou instanci (II. ÚS 623/02, č. 149/2004 Sb. n. u. ÚS; Pl. ÚS 21/04, č. 240/2005 Sb. n. u. ÚS a NSS 2 As 47/2004, č. 1409/2007 Sb. NSS). Pokud však zákon v konkrétním případě právo podat odvolání zakotvuje, vytváří tím legitimní očekávání účastníků řízení, že je budou moci využít, a v takovém řízení je proto třeba zásadu dvojinstančnosti správního řízení respektovat (IV. ÚS 493/06, č. 79/2007 Sb. n. u. ÚS).

Soud dále poukazuje na to, že správní řízení, tedy jak řízení před správním orgánem I. stupně, tak řízení odvolací, tvoří jeden celek. Úkolem odvolacího orgánu je reagovat zejména na odvolací námitky (§ 89 odst. 2 věta druhá správního řádu), nicméně z hlediska procesní ekonomie řízení není vyloučeno, aby odvolací orgán argumentaci prvoinstančního správního orgánu doplnil a rozvinul (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2014, č. j. 6 As 161/2013-25), stejně jako se to stalo i v přezkoumávané věci. Tímto postupem nebyl narušen ani princip dvojinstančnosti řízení, neboť žalovaná se vypořádávala se zákonností předmětu řízení, tj. uložením pokuty za poskytnutí neodborné péče, která spočívala v nedostatečném posouzení úvěruschopnosti spotřebitelů a nedostatečné informační povinnosti shodně tak, jak bylo porušení těchto zákonných povinností zjištěno a kvalifikováno v rozhodnutí již v I. stupni řízení (s výjimkou té části, kde žalovaná přistoupila k částečnému zastavení řízení).

Soud tedy neshledal napadené ani prvostupňové rozhodnutí nepřezkoumatelnými, ať už pro nesrozumitelnost či pro nedostatek důvodů.

Následně soud přistoupil k vypořádání námitky vytýkající žalované porušení zásady zákazu reformace in peius.

Soud obecně přisvědčuje žalobkyni v tom, že správní orgány jsou povinny posuzovat podání podle svého skutečného obsahu (srov. § 37 správního řádu). Ačkoliv žalobkyně podala odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 28. 8. 2017, č. j. ČOI 113628/17/1000 „v celém rozsahu, tj. v rozsahu všech jeho výroků“, ze samotného podání neplyne, že by napadala též výroky vztahující se k zastavenému řízení.

Odvolání může směřovat proti celé výrokové části rozhodnutí, jeho jednotlivému výroku anebo vedlejšímu ustanovení jednotlivého výroku. Nepřípustné je však odvolání směřující výlučně proti odůvodnění rozhodnutí. Jako nepřípustné by mělo být posouzeno i odvolání směřující proti rozhodnutí, kterým bylo zcela vyhověno žádosti účastníka řízení nebo které bylo vydáno v jeho prospěch.

Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2008, č. j. 8 Afs 5/2008-191: „(p)odle § 59 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., správní řád, byl správní orgán povinen přezkoumat napadené rozhodnutí v celém rozsahu, podle § 82 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, je vázán rozsahem odvolání.“ Soud dále odkazuje na tuto argumentaci obsaženou v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 2. 2008, č. j. 2 As 56/2007-71, publ. pod č. 1580/2008 Sb. NSS: „(s)právní řád z roku 2004 zvýšil odpovědnost účastníka řízení za rozsah odvolacího přezkumu, neboť jeho dispozici svěřil, v jakém rozsahu a z jakých hledisek má být prvostupňové rozhodnutí přezkoumáváno (§ 82 odst. 2). Pozornost, kterou je odvolací orgán povinen nad rámec uplatněných odvolacích námitek věnovat základním zásadám správního řízení, je limitována skutečnostmi, které jsou ze spisu zjevné. Nelze proto vytýkat odvolacímu orgánu, že sám nezjistil, že v řízení před správním orgánem I. stupně nebyly účastníkovi řízení řádně doručovány písemnosti (včetně rozhodnutí), pokud na tuto skutečnost odvolatel ve včas podaném odvolání obsahujícím základní specifikaci a obsah tohoto rozhodnutí nijak neupozornil a ze spisu to jinak nebylo možno seznat.“. Dále je třeba zdůraznit závěr vyslovený v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2008, č. j. 7 Afs 54/2007-62, č. 1742/09 Sb. NSS, podle něhož „(o)bdobně pak výše uvedené platí pro případy, kdy odvolací řízení proběhlo již podle z. č. 500/2004 Sb., správní řád, který kombinuje zásadu koncentrace řízení podle § 81 odst. 4 se zásadou omezeného odvolacího přezkumu zakotvenou v ustanovení § 89 odst. 2. Podle posledně uvedeného ustanovení přezkoumá odvolací orgán soulad s právními předpisy, přičemž správnost napadeného rozhodnutí přezkoumává jen v rozsahu námitek uvedených v odvolání, jinak jen tehdy, vyžaduje-li to veřejný zájem.“ (podtržení doplněno).

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 3. 2017, č. j. 6 Afs 169/2016-42, jehož závěry jsou aplikovatelné i na současnou právní úpravu, „(u)stanovení § 82 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, jež správnímu orgánu znemožňuje v odvolacím řízení změnit uloženou sankci v neprospěch obviněného z přestupku, nebrání správnímu orgánu prvního stupně uložit přísnější sankci novým rozhodnutím, pokud bylo jeho původní rozhodnutí v odvolacím řízení jako celek zrušeno a správní orgán prvního stupně v novém řízení posoudil otázku viny i trestu v plném rozsahu.“. K tomuto závěru je však nutné dodat, že se jedná o zásadu reformationis in peius v rámci ukládané sankce a nikoliv v otázce posouzení viny.

K předmětné věci a problematice zastavení řízení ze strany správního orgánu I. stupně je vhodné též odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2011, č. j. 5 As 73/2010 – 7, v němž bylo konstatováno, že „Nejvyšší správní soud se na rozdíl od krajského soudu nedomnívá, že mezi jednotlivými důvody pro zastavení řízení nelze činit rozdílů. V případě zastavení řízení dle § 76 přestupkového zákona lze hovořit o dvou typech rozhodnutí. Existují případy, kdy zásah do materiálně právní sféry účastníka řízení prostřednictvím „procesního“ rozhodnutí o zastavení řízení může nastat, avšak je málo zřetelný, na rozdíl od případů, kdy je souvislost s meritem věci tak těsná, že procesní rozhodnutí představuje spíše rozhodnutí o hmotném právu. Jednotlivé typy rozhodnutí nelze samozřejmě zaměňovat, ale na druhou stranu nelze ani neodlišit od sebe rozhodnutí o hmotném právu samotném od rozhodnutí, kterým se do hmotného práva nezasahuje. Jak již uvedl Nejvyšší správní soud výše, nikdo nemůže být postižen za tentýž skutek, pokud ohledně něho existuje pravomocné rozhodnutí. Rozhodnutí v § 76 uvedená pod písm. a), b), c) a j) dle názoru zdejšího soudu představují rozhodnutí ve věci samé. tj. rozhodnutí, kterými bylo rozhodnuto o věci samé. Jakkoli ve výrocích těchto rozhodnutí není zpravidla explicitně vyjádřeno, zda došlo ke spáchání přestupku, popř. kdo jej spáchal, za jakých okolností k němu došlo a jakou sankci je třeba pachateli přestupku za jeho protiprávní jednání uložit (neboť ve výroku se uvádí toliko, že řízení se zastavuje), je třeba je za meritorní rozhodnutí považovat. V těchto případech je jejich výrok (byť implicitním) de facto výrokem o vině, přesněji řečeno výrokem, z něhož plyne, že se např. skutek vůbec nestal, nebo že jej nespáchal obviněný či vina obviněného nebyla v přestupkovém řízení shledána např. proto, že obviněnému z přestupku nebylo spáchání skutku, o němž se vedlo řízení, prokázáno. Z účelu a smyslu těchto důvodů zastavení řízení lze dovodit, že se jedná se o rozhodnutí ve věci samé. Lze tak usuzovat i z toho, že pouze tato rozhodnutí cit. pod písm. a), b), c) a j) se účastníkům oznamují a lze se proti nim odvolat. Z uvedeného pak vyplývá, že těmito rozhodnutími se zasahuje do hmotných práv účastníků řízení a tato rozhodnutí představují překážku věci pravomocně rozhodnuté.“.

Ústavní soud se k otázce aplikace zásady reformationis in peius vyjádřil v nálezu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. III. ÚS 880/08, jehož závěry jsou aplikovatelné i na současnou problematiku, takto: „(p)ro oblast správního trestání nelze z ústavněprávních předpisů dovodit všeobecný zákaz změny rozhodnutí v neprospěch odvolatele (zákaz reformationis in peius). Takový zákaz nelze odvodit ani z práva na spravedlivý proces, zakotveného v článku 6 odst. 1 Úmluvy, ani z článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, ani z článku 2 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.“.

V ustanovení § 90 odst. 3 správního řádu je zakotvena zásada zákazu reformationis in peius (zákaz změny k horšímu), která se uplatňuje v odvolacím řízení, a jedná se zároveň omezení odvolacího orgánu při postupu podle § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu. Prolomit tuto zásadu může odvolací orgán na základě odvolání jiného účastníka, jehož zájmy nejsou shodné se zájmy odvolatele. Taková situace může nastat v případě udělení oprávnění odvolateli k určité činnosti, s níž jiný účastník nesouhlasí, nebo v případech sporného řízení. V daném případě z povahy věci mohla podat odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 28. 8. 2017, č. j. ČOI 113628/17/1000 jedině žalobkyně. „Změnu rozhodnutí tak nelze především provést, pokud by tím některému z účastníků, jemuž je ukládána povinnost, hrozila újma z důvodu ztráty možnosti odvolat se, a v takových případech je třeba dávat přednost kasaci, tj. zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci správnímu orgánu k novému projednání. Tento požadavek souvisí s garancí práva takového odvolatele na spravedlivý proces. (…) Z povahy věci je zřejmé, že ke zvažování uplatnění zákazu změny k horšímu přistoupí odvolací správní orgán v situaci, kdy dospěje k závěru, že věc měla být v I. stupni posouzena přísněji, a potom zkoumá, zda mu ve změně daného rozhodnutí k horšímu nebrání zákonná překážka. Nicméně v takových případech bude nedostatečně přísné původní posouzení věci v rozporu s právními předpisy nebo jiným veřejným zájmem, a tudíž se nakonec zákaz změny k horšímu neuplatní, resp. prolomí.“ (srov. Průcha, Petr Správní řád: Komentář.).

Speciální úpravu zákazu reformationis in peius pro přestupkové řízení upravuje § 98 odst. 2 PřesZ. Z komentované literatury plynou jisté výjimky, které do značné míry zásadu zákazu reformationis in peius prolomují. „Další a rozsáhlejší prostor pro prolomení zásady zákazu reformationis in peius jsou případy, kdy odvolací orgán shledá, že napadené rozhodnutí je v rozporu s právními předpisy nebo jiným veřejným zájmem. Za situace, kdy odvolací správní orgán zjistí, že rozhodnutí je v rozporu s právními předpisy, je upřednostňována zásada legality nad zásadou zákazu reformationis in peius. Za jiný veřejný zájem, zde myšleno stojící vedle veřejného zájmu na legalitě rozhodnutí, lze bezesporu považovat i správnost napadeného rozhodnutí. Tedy zda správní orgán využil správního uvážení v mezích zákona vhodným, hospodárným, efektivním či citlivým způsobem. Tady se však odvolací správní orgán ocitá na samé hranici zákazu reformationis in peius a mohl by lehko sklouznout k jejímu naprostému popření. Odvolací orgán stejně jako orgán prvního stupně ovšem vždy hodnotí řadu partikulárních veřejných zájmů a snaží se je ve svém rozhodnutí maximálně harmonizovat. Bude tak vždy posuzovat, zda jeden či více partikulárních zájmů, vyrůstajících zejména ze zvláštních zákonů, ospravedlní či neospravedlní prolomení zákazu reformationis in peius z důvodu nesprávnosti přezkoumávaného rozhodnutí. Veřejný zájem na správnosti rozhodnutí by měl stát v popředí zejména u řízení zahajovaných z moci úřední, zejména u řízení o správních deliktech, v nichž je správní orgán takřka výsostným strážcem správnosti rozhodnutí.“ (srov. JEMELKA, Luboš, PONDĚLÍČKOVÁ, Klára, BOHADLO, David. § 90 [Rozhodnutí odvolacího správního orgánu]. In: JEMELKA, Luboš, PONDĚLÍČKOVÁ, Klára, BOHADLO, David. Správní řád. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, podtržení doplněno).

Žalovaná rozhodnutím ze dne 16. 2. 2018, č. j. ČOI 145791/17/O100/1000/17/18/Hl/Št zrušila rozhodnutí ze dne 28. 8. 2017, č. j. ČOI 113628/17/1000 a věc vrátila správnímu orgánu I. stupně k novému projednání, tj. k samotné změně rozhodnutí nepřistoupila. Žalovaná nesprávně odůvodnila svůj postup při přezkoumání výše uvedeného rozhodnutí v plném rozsahu s odkazem na podané odvolání. V daném případě žalovaná pochybila, jestliže přistoupila k přezkumu na základě podaného odvolání. V této části žalobní námitky je nutno dát žalobkyni za pravdu, že se žalovaná neřídila obsahem samotného odvolání a současně smyslem institutu odvolání ve správním řízení. Nutno však zároveň podotknout, že veřejný zájem na správnosti rozhodnutí by měl stát v popředí zejména u řízení zahajovaných z moci úřední, tj. především v případě řízení týkajících se správních deliktů, v nichž je správní orgán takřka výsostným strážcem správnosti rozhodnutí a není zde de facto nikdo jiný, kdo by hájil veřejný zájem.

Žalovaná odůvodnila svůj postup rovněž tím, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 28. 8. 2017, č. j. ČOI 113628/17/1000 v části odůvodnění zastaveného řízení, týkajícího se výpočtu RPSN a celkové částky splatné spotřebitelem, shledala zcela nepřezkoumatelným a nesrozumitelným. Rovněž argumentovala principem právní jistoty, zásadou předvídatelnosti a zásadou legitimního očekávání, kdy v obdobných věcech byla přijata neodůvodněně rozdílná řešení. Dospěla k závěru, že správní orgán I. stupně postupoval nesprávně a nezákonně. Svůj postup mimo jiné obhájila tím, že má možnost provádět přezkum i u pravomocných rozhodnutí podle § 94 a násl. správního řádu.

Co se týče této argumentace přezkumným řízením, je třeba konstatovat, že z obsahu a zaměření úpravy přezkumného řízení lze dovodit, že se ve své podstatě jedná o „náhradu“ za dřívější „přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení“. Přezkumné řízení je mimořádným opravným prostředkem směřujícím do změny či zrušení již pravomocného rozhodnutí správního orgánu. Žalobkyně sice může na podnět zahájit přezkumné řízení, avšak výsledek přezkumného řízení by měl být oddělen od řízení zahájeného na základě řádného opravného prostředku. K tomu lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 1. 2010, čj. 6 As 36/2009-162: „k odstranění věcných, procesních i hmotněprávních vad správních rozhodnutí slouží řádné opravné prostředky podávané proti nepravomocným rozhodnutím. Přezkumné řízení dle § 94 a násl. správního řádu z roku 2004 směřuje ke změně či zrušení již pravomocného rozhodnutí správního orgánu. Kritériem přezkoumávání je pak pouze zákonnost přezkoumávaného správního rozhodnutí, nikoliv též věcná správnost nebo jiná hlediska. I v případě rozporu přezkoumávaného rozhodnutí s právními předpisy však musí přezkoumávající orgán dbát na zachování proporcionality mezi právy účastníka nabytými v dobré víře a právní jistotou na straně jedné a požadavkem na zákonnost na straně druhé.“. Přezkumné řízení je správním řádem koncipováno a důsledně pojato jako opravný, resp. dozorčí prostředek, pro nějž je charakteristické, že řízení o něm je zahajováno výlučně z moci úřední, není v dispozici účastníka řízení a v tomto smyslu na ně není právní nárok, přičemž se zpravidla vztahuje k rozhodnutím pravomocným.

Žalovaná rozhodnutím ze dne 16. 2. 2018, č. j. ČOI 145791/17/O100/1000/17/18/Hl/Št přistoupila ke zrušení rozhodnutí ze dne 28. 8. 2017, č. j. ČOI 113628/17/1000 a vrátila věc správnímu orgánu I. stupně k novému projednání, neboť daném případě vady týkající se výpočtu RPSN a celkové částky splatné spotřebitelem dosahovaly takové míry, že zakládaly nepřezkoumatelnost a nesrozumitelnost samotného rozhodnutí v části týkající se zastaveného řízení. Žalovaná tedy nepochybila, pokud přezkoumala napadené rozhodnutí v celém rozsahu, avšak nikoliv z důvodu podaného odvolání a přezkumného řízení, ale z hlediska ochrany veřejného zájmu a souladu s právními předpisy. Soud proto uzavírá, že neshledal ze strany žalované pochybení v podobě nelegitimního prolomení zásady reformationis in peius, jestliže žalovaná rozhodnutí ze dne 28. 8. 2017, č. j. ČOI 113628/17/1000 zrušila a vrátila prvoinstančnímu orgánu k novému projednání.

Je pravdou, že výrok rozhodnutí o jiném správním deliktu musí obsahovat popis skutku uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je potřeba k tomu, aby nemohl být zaměněn s jiným (k tomu viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006-73), stejně jako že rozhodnutí o přestupku musí obsahovat popis skutku s uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě s uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, a dále musí být skutek popsán tak, aby byly naplněny veškeré zákonné znaky uvedené skutkové podstaty. Optikou této premisy určitosti výroku a jeho smyslu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, posuzoval soud i výrok napadeného, potažmo prvoinstančního rozhodnutí v této věci.

Výrok správního orgánu I. stupně o uložení pokuty ve světle uvedených požadavků obstojí. Ve výroku je dostatečně konkretizováno jednání žalobkyně včetně dalších konkrétních údajů, jichž se skutek týkal – datum a číslo smlouvy, k němuž jednání směřovalo, a iniciály žadatele, přičemž skutek je právně kvalifikován jako jednání jsoucí v rozporu s ustanovením § 6 odst. 1 a 9 odst. 1 ZSÚ. Absence uvedení místa a času skutku nezpůsobuje zaměnitelnost se skutkem jiným, neboť v daném případě konkrétní popis jednání, označení smlouvy specifickým číslem a označení spotřebitele vylučuje, že by skutek mohl být zaměněn s jiným. Z uvedeného je naprosto zřejmé, za jaké konkrétní jednání byla žalobkyně postižena, přičemž rozhodnutí je i v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu namítanou v žalobě, protože je z něj zřejmý i předmět řízení. Systematický sled popisu skutku pak vylučuje, aby žalobkyně tomuto popisu neporozuměla. O tom, že žalobkyně obsahu výroků porozuměla, ostatně svědčí skutečnost, že s těmito závěry věcně polemizuje v žalobě.

Soud souhlasí se žalovanou, že vadou nesrozumitelnosti, resp. neurčitosti netrpí výrok napadeného rozhodnutí v části citující znění Přílohy č. 3 odst. 1 písm. h) ZSÚ, neboť žalobkyně nedostatek definovaný v tomto ustanovení odstranila, přičemž tato skutečnost byla zohledněna jako polehčující okolnost při úvaze o výměře sankce. Zejména je však zřejmé, že k porušení informační povinnosti ve smyslu zmíněného ustanovení mohlo dojít jen u smluv, u nichž je zahrnuto umoření jistiny spotřebitelského úvěru s pevně stanovenou dobou trvání. Rovněž citace znění Přílohy č. 3 odst. 1 písm. n) ZSÚ nečiní výrok napadeného rozhodnutí nesrozumitelným, neboť žalobkyně přehlíží, že žalovaná, resp. správní orgán I. stupně k citaci tohoto ustanovení konkrétně doplnil, že v případě žalobkyně smlouvy o spotřebitelském úvěru neobsahují informaci o částce úroku splatné za den. Výrok napadeného rozhodnutí je srozumitelný i v navazující části, kde je popsáno, jaké konkrétní informace byly v předmětných smlouvách uvedeny nesprávně, neboli je zřejmé, jaké informace předmětné smlouvy neobsahovaly vůbec a jaké informace byly uvedeny nesprávně. Soudu rovněž není zřejmé, proč by měla být nesrozumitelná část výroku I. bod 1. písm. b) a c) prvoinstančního rozhodnutí, jestliže je v § 6 odst. 1 ZSÚ výslovně upraven odkaz na Přílohu č. 3 ZSÚ. Žalovaný se touto odvolací námitkou podrobně zabýval (na straně 21 napadeného rozhodnutí) a soud na tuto jeho argumentaci pro stručnost odkazuje, neboť žalobkyně jen setrvala na svém přesvědčení o nesrozumitelnosti uvedené části výroku napadeného rozhodnutí, aniž by argumentaci žalovaného jakkoli vyvrátila. Soud také neshledal vadu výroku napadeného rozhodnutí v části, kde byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání správního deliktu podle § 20 odst. 2 písm. e) ZSÚ. Skutečnost, že správní orgány ve výroku nespecifikovaly, v jakém rozsahu či jakým konkrétním jednáním žalobkyně jednala v rozporu s § 9 odst. 1 ZSÚ, nezakládá nesrozumitelnost či neurčitost této části výroku. Povinnost věřitele posoudit s odbornou péčí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako komplexní soubor úkonů, které by měl věřitel v každém jednotlivém případě učinit, aby mohl řádně vyhodnotit skutečnou schopnost spotřebitele dostát danému úvěrovému závazku. Z hlediska určitosti výroku a nezaměnitelnosti stíhaného skutku je postačující, pokud je porušení této povinnosti, resp. naplnění znaků dotčeného správního deliktu specifikováno uvedením jednotlivých (řádně a nezaměnitelně označených) spotřebitelských smluv, u kterých žalobkyně předmětnou povinnost zanedbala. Soudu není zřejmé, čím by měla předmětná povinnost upřesněná například tak, že žalobkyně měla zjišťovat skutečné výdaje žadatele či ověřovat existenci jeho majetku, přispět ke konkretizaci skutku ve smyslu jeho nezaměnitelnosti. Ostatně žalobkyně ani blíže neobjasnila, jak by absence rozsahu či konkretizace jednání v rozporu s § 9 odst. 1 ZSÚ mohla zpochybnit totožnost skutku, tj. jeho nezaměnitelnost s jiným skutkem. Soud rovněž nesdílí názor, že žalobkyní označené části výroku prvoinstančního rozhodnutí, jež byly následně aprobovány napadeným rozhodnutím, obsahují odůvodnění a nedávají odpověď na otázku „jak bylo rozhodnuto“. Takou vadu soud neshledal, neboť z prvoinstančního rozhodnutí, resp. napadeného rozhodnutí je jednoznačně zřejmé, jakých správních deliktů se žalobkyně dopustila (právní věta), v jakých konkrétních případech se tak stalo (u jakých smluv o úvěru) a jak k porušení zákonné povinnosti došlo (skutková věta). Naprosto zřejmé je také to, jaká sankce byla žalobkyni uložena. Napadené rozhodnutí, které tvoří s prvoinstančním rozhodnutím jeden celek, pak zřetelně odděluje výrokovou část od části odůvodnění.

Stran namítaných vad odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí soud připomíná, že soudní přezkum je ovládán zásadou subsidiarity, podle které není úlohou správních soudů, aby nahrazovaly prostředky ochrany veřejných subjektivních práv, které lze uplatnit uvnitř veřejné správy (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 5. 2002 č.j. 2 Afs 98/2004-65). Řečeno jinak, s ohledem na minimalizaci zásahů soudů do správního řízení je účastník správního řízení povinen uplatnit své námitky zásadně v rámci řádných opravných prostředků. Žalobkyně však v této části námitek horlivě brojí proti argumentaci správního orgánu I. stupně, aniž by současně (konkrétně) uvedla, jak byly tyto tvrzené nedostatky odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí posouzeny žalovanou, tedy odvolacím správním orgánem, a proč považuje i odůvodnění napadeného rozhodnutí za vadné. Žalobkyně naopak nelogicky a zjevně jen účelově namítla údajnou nemožnost se k namítaným nedostatkům prvoinstančního řízení vyjádřit v odvolání, přestože jí evidentně nyní nedělalo potíže namítat tyto nedostatky v žalobě.

V obecné rovině lze shrnout, že z prvoinstančního i napadeného rozhodnutí je seznatelné, na základě jakých podkladů a jakých konkrétních důkazů bylo to které rozhodnutí vydáno. Žalovaná se rovněž vypořádala se všemi základními odvolacími námitkami žalobkyně včetně námitky uplynutí subjektivní prekluzivní lhůty dle ustanovení § 21 odst. 3 ZSÚ (k této námitce viz ad I).

Předně soud považuje za vhodné shrnout, že RPSN zahrnuje vedle sjednaného úroku též všechny poplatky a další platby, které je spotřebitel povinen poskytovateli úvěru platit.

K samotné problematice výpočtu RPSN a poplatku za uzavření úvěrové smlouvy se již vyjádřil i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 20. 12. 2018, č. j. 7 As 15/2017-94, v němž uvedl, že „(t)o, co stěžovatel označuje za nepřípustné dvojí zahrnutí poplatku, však ve skutečnosti znamená, že má být do vzorce pro výpočet RPSN v rámci celkových nákladů spotřebitelského úvěru zahrnut jak tento poplatek, tak i úroky z úvěru, který byl na úhradu tohoto poplatku poskytnut. Protože nebyl v rámci nákladů spotřebitelského úvěru zohledněn poplatek samostatně, nebyla o jeho částku rovněž zvýšena celková částka splatná spotřebitelem. Správné zohlednění poplatku při následném stanovení RPSN a celkové částky splatné spotřebitelem bylo posouzeno komplexně a krajský soud postupoval správně, jestliže i s ohledem na obsah dílčí žalobní námitky postupoval obdobně. Názor stěžovatele nezohledňuje, že poplatek za uzavření smlouvy je třeba považovat za samostatný náklad spotřebitelského úvěru i za situace, kdy není uhrazen jednorázově spotřebitelem v hotovosti, ale poskytnutým úvěrem. Podle stěžovatele se celková splatná částka oproti platbě poplatku v hotovosti nemění, pouze dochází k navýšení úroků placených spotřebitelem. Stěžovatel však ke splátce úvěru poskytnutého na úhradu poplatku přistupuje stejně jako ke splátce úvěru na pořízení věci. Pokud by byl jeho názor správný, ve výpočtu RPSN by se nijak neprojevil zcela odlišný účel, ke kterému byl každý z úvěrů poskytnut. Zde je vhodné zmínit účastníkům známé usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2014, č. j. 21 Cdo 3481/2013, s právní větou: „RPSN je číslo, které má umožnit spotřebiteli lépe vyhodnotit výhodnost nebo nevýhodnost poskytovaného úvěru, udává procentuální podíl z dlužné částky, který musí spotřebitel zaplatit za období jednoho roku v souvislosti se splátkami, správou a dalšími výdaji spojenými s čerpáním úvěru“. I bez hlubší analýzy spotřebitelského chování lze vycházet z toho, že při rozhodování spotřebitele o využití konkrétní úvěrové nabídky hraje roli celková výše poskytnutého spotřebitelského úvěru, úroková sazba, počet a výše splátek, jakož i nyní posuzované parametry. Nelze předpokládat, že by byl průměrný spotřebitel obeznámen s tím, jaký může sjednaný poplatek za uzavření smlouvy ovlivnit RPSN při výpočtu zvoleném stěžovatelem a byl schopen jej vyhodnotit tak, aby RPSN zůstala zachována její, jakkoli případně zpochybňovaná, vypovídací hodnota. Stěžovateli bylo oprávněně krajským soudem i žalovaným vytčeno, že nečiní rozdílu mezi úvěrem na úhradu kupní ceny a úvěrem na úhradu poplatku, tedy úvěrem na úhradu nákladů primárního spotřebitelského úvěru.“(podtržení doplněno).

Vhodné je též zmínit shodný závěr komentované literatury: „(v)elmi diskutovaná byla v nedávné době (zejména v souvislosti s úvěry na pořízení automobilu v autobazaru) otázka správného postupu při započítání vstupních poplatků při výpočtu RPSN, a to zejména v případě, kdy spotřebitel poplatek za uzavření smlouvy nehradil z vlastních prostředků, ale hradil je také prostřednictvím úvěru od věřitele, tedy došlo k navýšení jistiny. Zde je třeba si uvědomit, že při výpočtu RPSN je nutné zohlednit skutečně všechny náklady, které spotřebitel v souvislosti s čerpáním spotřebitelského úvěru musel vynaložit. V případě, že k získání úvěru je nutné zaplatit poplatek z vlastních zdrojů, žádná pochybnost o tom, že je nutné zohlednit při výpočtu RPSN takový poplatek v okamžiku, kdy jej musí spotřebitel zaplatit, není. Totéž však platí i v případě, kdy spotřebitel neplatí poplatek z vlastních zdrojů, ale prostřednictvím úvěru od věřitele. Věřitelé při výpočtu RPSN často správně navýšili jistinu o "úvěr na poplatek" a správně navýšili jednotlivé splátky také o splátku "úvěru na poplatek", "zapomněli" však k okamžiku čerpání zohlednit také platbu samotného poplatku. Vzhledem k tomu, že spotřebitel musel takový poplatek zaplatit hned v okamžiku čerpání úvěru, musí být v tom okamžiku poplatek také zohledněn na pravé straně. Spotřebitel v ten okamžik poplatek skutečně zaplatil, resp. k jeho zaplacení došlo započtením ze strany věřitele. Spotřebiteli totiž nebyl rozdíl mezi spotřebitelským úvěrem pro jeho potřeby a celkovou výší spotřebitelského úvěru poskytnut jiným způsobem (vyplacením peněz v hotovosti, převodem peněz na účet apod.). Právě z této skutečnosti, že spotřebitel žádné peníze nedostal, lze dovodit, že byly použity na zaplacení poplatku za uzavření smlouvy. Není pravdivý argument, že postačuje zohlednění poplatku v navýšení měsíčních splátek. Takovým způsobem je možné zohlednit pouze poplatky, které spotřebitel opravdu platí průběžně, a nikoliv na počátku. Kdyby se jednalo o průběžně placené poplatky, nebyl by žádný důvod pro navyšování jistiny (tedy celkové výše spotřebitelského úvěru) o úvěr na zaplacení poplatku a spotřebitel by takový poplatek skutečně platil až průběžně. Protože však bylo nutné poplatek zaplatit hned na počátku, přičemž spotřebitel nedisponoval dostatečnými prostředky k jeho zaplacení, muselo dojít k navýšení jistiny, ale je také nutné poplatek hned na počátku zohlednit jako náklad spotřebitelského úvěru.“ (viz VACEK, Lukáš. Zákon o spotřebitelském úvěru: Komentář., podtržení doplněno).

K odkazu žalobkyně na rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. 3. 2015, č. j. 11 C 807/2013-100 a na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2015, č. j. 97 Co 227/2015-133, soud uvádí, že se v tomto směru ztotožňuje s následujícími závěry vyslovenými v rozsudku třetího senátu Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2019, č. j. 3 A 107/2017-114: „(s)právní orgány ani soud, na jehož rozsudek žalobkyně upozorňuje, nehodnotily přípustnost poskytnutí úvěru na úhradu poplatku, či zahrnutí splátek tohoto úvěru do celkové splátky, ani možnost smluvních stran si takto sjednat plnění. Proto ani skutečnost, že civilní soud (následně i Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 11. 2015, č. j. 97 Co 227/2015 - 133) přiznaly žalobkyni právo na úhradu žalované částky z titulu uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru, nemá za následek zánik trestnosti deliktního jednání, za které byla žalobkyně postižena. V nyní projednávané věci není předmětem posouzení otázka, jaké jsou konkrétní povinnosti jednotlivých spotřebitelů z konkrétních smluv o úvěru, ale je třeba vyhodnotit, zda žalobkyně postupovala správně při stanovení parametrů spotřebitelských úvěrů. Argumentace částmi odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2015, č. j. 97 Co 227/2015 - 133, nemůže být důvodná. Ani dílčí tvrzení v civilní věci, zda měl či neměl spotřebitel vedle celkové splatné částky vyčíslené věřitelem zaplatit ještě částku odpovídající poplatku, nemění nic na tom, že postup žalobkyně nevedl k poskytnutí relevantních informací spotřebitelům k vzájemné porovnatelnosti úvěrových produktů. Uvedené lze vztáhnout i na žalobkyní předložený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2015, č. j. 28 Co 192/2015-391. Krajský soud v tomto rozsudku řešil platnost předmětné úvěrové smlouvy a na str. 6 dospěl k závěru, že pro posouzení platnosti smlouvy i z hlediska ochrany spotřebitele je podstatné, zda ve smlouvě je uveden údaj o výši RPSN, předpoklady pro výpočet a celková částka splatná spotřebitelem. Otázkami výpočtu RPSN se však blíže nezabýval.“. Ani v nyní posuzované věci není předmětem posouzení otázka, jaké jsou konkrétní povinnosti jednotlivých spotřebitelů plynoucích z konkrétních smluv o úvěru, ale je třeba vyhodnotit, zda žalobkyně postupovala správně při stanovení parametrů spotřebitelských úvěrů. Argumentace částmi odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2015, č. j. 97 Co 227/2015 - 133 tak nemůže být důvodná.

Závěrem tohoto bodu soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2018, č. j. 7 As 315/2017-94, podle něhož „(p)ro účely vypovídajícího vyjádření parametrů úvěru je tedy třeba odlišovat splatnost poplatku jako takového a splatnost splátek úvěru poskytnutého na úhradu tohoto poplatku. To stěžovatel důsledně nečiní. To je zřejmé z úvah, kterými žalovanému podsouvá nepřípustné dvojí zohlednění poplatku při výpočtu RPSN a následně podrobně rozvíjí, proč k dvojímu uhrazení poplatku nedochází a docházet nemá. Krajský soud ani žalovaný však nic takového po stěžovateli nepožadují. Měli však oprávněné výhrady k tomu, že splátky poplatku byly při stanovení parametrů zohledněny úplně stejně jako splátky úvěru na pořízení věci. Nebylo zohledněno, že šlo o splácení nákladů spotřebitelského úvěru. Tedy něčeho, k čemu byl spotřebitel na rozdíl od úvěru na pořízení věci jinak motivován. Zatímco z poskytnutého úvěru je hrazena cena pořizované věci, a proto si spotřebitel spotřebitelský úvěr bere, zmíněný poplatek představuje pro spotřebitele nezbytnost k tomu, aby byl úvěr poskytnut. Proto je třeba od celkové výše poskytnutého úvěru odlišovat celkové náklady úvěru pro spotřebitele [čl. 3 písm. h) směrnice 2008/48/ES, resp. § 3 písm. f) zákona o spotřebitelském úvěru]. Je rovněž nerozhodné, že příjemcem poplatku a současně poskytovatelem úvěru na jeho úhradu byl tentýž subjekt. To na právní podstatě vzájemných vztahů ani na podstatě poplatku za uzavření smlouvy nic nemění.“ Je tedy nezbytné odlišovat celkovou výši poskytnutého úvěru a jeho celkové náklady pro spotřebitele.

Na základě výše předestřených judikaturních závěrů je třeba konstatovat, že ochrana spotřebitele v oblasti právní úpravy spotřebitelského práva byla hlavním cílem zákonodárce. Pokud žalobkyně poskytla spotřebitelský úvěr na koupi vozidla, kdy úvěrem byl hrazen též poplatek za uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru vztahující se ke koupi vozidla, opomněla, že poplatek za uzavření smlouvy je též nákladem spotřebitelského úvěru pro spotřebitele a je nutné jej zohlednit i pokud je úhrada poplatku prováděna prostřednictvím samotného spotřebitelského úvěru. Z tohoto hlediska je pak pro samotného spotřebitele RPSN důležitým údajem při sjednávání závazku. Žalobkyně uváděla celkovou částku splatnou spotřebitelem nesprávně, neboť do ní nezahrnula výši poplatku za uzavření úvěrové smlouvy. Spotřebiteli byl poskytnut úvěr na zaplacení poplatku za uzavření úvěrové smlouvy, o který byla navýšena jistina, spotřebitel byl nucen si na poplatek půjčit, ten postupně splácel v pravidelných splátkách, přestože poplatek byl splatný na počátku úvěrového vztahu. Z předmětných smluv totiž neplyne, že by poplatek nebyl splatný na počátku, neboť žádné ujednání o postupné splatnosti poplatku není z těchto smluv patrno. V této souvislosti je třeba dodat, že spotřebitel prostředky poskytnuté mu žalobkyní formou úvěru na úhradu poplatku fyzicky nedostal a nemohl s nimi nikterak nakládat. I tato žalobkyní nerozporovaná skutečnost svědčí o tom, že poplatek byl splatný jednorázově při uzavření smlouvy, neboť žalobkyně si poplatek místo jeho vyplacení spotřebiteli ponechala a promítla jej do celkové výše poskytnutého úvěru. Soud proto shledal námitku žalobkyně nedůvodnou.

Soud nepřisvědčil ani na argumentaci, kterou žalobkyně popírala závěr žalované, že neposoudila s odbornou péčí schopnost klientů splácet spotřebitelský úvěr. Soud k tomuto námitkovému okruhu nejprve uvádí, že obsah ZSÚ byl transpozicí směrnice č. 2008/48/ES (dále jen „směrnice“), přičemž předobrazem § 9 odst. 1 ZSÚ byl článek 8 uvedené směrnice, který uložil členským státům povinnost zajistit, aby „před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi“.

Soud se neztotožňuje s názorem žalobkyně, že na projednávaný případ není aplikovatelný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015. Nejvyšší správní soud ve zmíněném rozsudku poukazuje na to, že výkladem článku 8 směrnice se zabýval Soudní dvůr Evropské unie (čtvrtý senát) v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C449/13, CA Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další. Jednalo se o rozhodnutí o předběžné otázce francouzského soudu, který se mimo jiné dotazoval, zda má být článek 8 směrnice vykládán v tom smyslu, že brání tomu, aby byla kontrola úvěruschopnosti spotřebitele provedena jen na základě informací uvedených spotřebitelem, aniž byly tyto informace ověřeny pomocí jiných údajů. Soudní dvůr v této souvislosti poznamenal, že směrnice neobsahuje taxativní výčet informací, na základě nichž má poskytovatel úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele, ani nespecifikuje, jestli mají být tyto informace kontrolovány, a pokud ano, jakým způsobem. Článek 8 ve spojení s bodem 26 směrnice naopak přiznává poskytovateli úvěru prostor pro uvážení při určování, zda informace, které má k dispozici, stačí k doložení úvěruschopnosti spotřebitele, či nikoli, a zda je má ověřit pomocí jiných údajů (viz bod 36 rozsudku). Z toho podle Soudního dvora vyplývá, že „(p)oskytovatel úvěru musí zaprvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Zadruhé – aniž je dotčena druhá věta čl. 8 odst. 1 směrnice 2008/48, podle které mohou členské státy ve svých právních předpisech zachovat požadavek, aby poskytovatel úvěru vyhledal údaje v databázi – směrnice 2008/48 neukládá poskytovatelům úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu pravdivosti informací poskytnutých spotřebitelem. V závislosti na okolnostech každého jednotlivého případu se poskytovatel úvěru může buď spokojit s informacemi, které mu poskytne spotřebitel, anebo může dospět k názoru, že je nezbytné, aby tyto informace byly potvrzeny pomocí dalších údajů.“

Nejvyšší správní soud vycházel ze shora uvedených východisek a v bodě 26 rozsudku konstatoval, že „český zákon navíc uvádí, že věřitel je povinen prověřit schopnost spotřebitele splácet úvěr „s odbornou péčí“, což nasvědčuje povinnosti dodržení zvýšené pozornosti při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele. Výkladem pojmu „odborné péče“ se podrobně zabýval krajský soud a zdejší soud se s jeho interpretací zcela ztotožňuje. Odbornou péčí je třeba rozumět „úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti“ [viz § 2 odst. 1 písm. o) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele]. Při výkladu sousloví „odborné péče“ lze čerpat, jak uvádí i krajský soud, z interpretace tohoto pojmu např. v kontextu dnes již neúčinného zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník. Krajský soud správně dovodil, že postup s odbornou péčí zahrnuje též povinnost věřitele ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný úvěr (k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006, či ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 32 Cdo 241/2009, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, čj. 1 Afs 94/2009-56).“. Rovněž uvedl, že „(p)osouzení úvěruschopnosti spotřebitele může být provedeno pouze na základě informací uvedených spotřebitelem, pokud budou tyto informace dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady. Ustanovení § 9 odst. 1 ZSÚ, které představuje transpozici článku 8 odst. 1 směrnice do českého právního řádu, by tak mělo být vykládáno stejným způsobem, neboť sleduje stejný účel.“ Následně dodal, že „je třeba vykládat § 9 odst. 1 ZSÚ tak, že věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Je také nutno dovodit, že věřitel by měl úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními.“ Závěrem podotkl, že „postup stěžovatelky, která posuzovala úvěruschopnost spotřebitele pouze na základě jejich ničím nedoložených prohlášení, byl v rozporu s požadavkem zjištění schopnosti spotřebitele splácet úvěr s odbornou péčí ve smyslu § 9 odst. 1 ZSÚ. Zdejší soud se ztotožňuje s krajským soudem v tom, že požadovanými doklady pro prokázání úvěruschopnosti spotřebitele mohou být např. potvrzení o zaměstnání a příjmu, výplatní pásky, výpisy z bankovního účtu žadatele a podobně.“ Přitom by dle Nejvyššího správního soudu „mělo jít o doklady vydané spotřebiteli třetí stranou, které budou objektivně a věrohodně vypovídat o spotřebitelově schopnosti dostát svým závazkům ze smlouvy o úvěru.“ (podtržení doplněno). Postup s odbornou péčí tak představuje vyšší úroveň odbornosti spočívající i v požadavku pečlivosti, kdy nelze pouze spoléhat na nepodložená sdělení obchodního partnera (spotřebitele), ale je třeba vyvinout i patřičné úsilí ke zjištění a ověření všech potřebných údajů a informací k právní jistotě obou stran úvěrového vztahu. V nejlepším zájmu spotřebitele tak nemusí vždy být poskytnutí úvěru, neboť cílem této úpravy bylo zabránit nadměrnému úvěrovému zatížení těch spotřebitelů, kteří nejsou schopni řádně a včas splácet své závazky. V takovém případě má přednost ochrana spotřebitele před potenciální tíživou situací nad zájmem žalobkyně sjednat úvěr se spotřebitelem, který svým závazkům nebude schopen dostát. Na žalobkyni je tedy kladen požadavek, aby před sjednáním úvěrové smlouvy ověřila u žadatele nejen stránku příjmovou, ale též stránku výdajovou.

K výše uvedenému lze rovněž odkázat na komentovanou literaturu, kdy „(s)myslem zakotvení povinnosti poskytovatelů (žalobkyně) spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele (§ 9 odst. 1 ZSÚ) je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucího zadlužení domácností (viz důvodová zpráva k ZSÚ). Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace.“(viz Wachtlová, L.; Slanina, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář.).

Ačkoliv ve shora citovaném rozsudku šlo o posuzování situace, kdy společnost v rámci posouzení úvěruschopnosti žadatele neprovedla žádný aktivní úkon (vyjma nahlédnutí do katastru nemovitostí), je shora vyslovený závěr aplikovatelný i na nyní posuzovanou věc. Soud ze správního spisu ověřil, že žalobkyně v pěti případech (úvěrová smlouva č. 33623304, č. 33623954, č. 33623974, č. 33624308 a č. 33642521) v intencích shora učiněných závěrů nedostatečně posoudila úvěruschopnost spotřebitelů, neboť neprokázala, potažmo nepředložila důkaz o tom, že prověřila výdaje spotřebitelů, přičemž vycházela především ze statistických údajů. Při sjednávání úvěru vycházela z údajů deklarovaných spotřebiteli, matričních listů, občanských a řidičských průkazů. Z uvedeného vyplývá, že se žalobkyně nezabývala konkrétními skutečnostmi vztahujícími se k jednotlivým spotřebitelům z hlediska výdajové stránky. Dlužno podotknout, že statistické ověření nemůže nahradit ověřování individualizovaných informací o spotřebiteli, může je toliko podpořit. Žalobkyně při ověřování výdajů vycházela pouze z tvrzení spotřebitelů a nepožadovala ani doložení dokladů o jejich majetkové situaci (např. daňová přiznání či výpisy z účtů spotřebitelů). V případě dvou manuálně posuzovaných žádostí (úvěrová smlouva č. 33623954 a č. 33642521) rovněž nepředložila žádný důkaz o tom, že by v těchto rizikově vyhodnocených žádostech požadovala po spotřebitelích předložení dalších dokladů prokazujících jejich majetkovou situaci, která by žalobkyni před uzavřením smlouvy o úvěru ozřejmila kredibilitu (úvěruschopnost) spotřebitele. Současně je třeba podotknout, že „(p)ři posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr nehraje roli případné použité zajištění. Vždy je totiž třeba brát v potaz pouze ekonomickou možnost spotřebitele spotřebitelský úvěr řádně splatit sjednanými splátkami. Fakt, že v případě problémů se splácením má věřitel možnost se plně nebo částečně uspokojit ze zajištění, žádným způsobem nenahrazuje povinnost věřitele poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, když jej bude spotřebitel schopen splácet řádnými splátkami, nikoliv tím způsobem, že se věřitel uspokojí z použitého zajištění. Pro banky a spořitelní a úvěrní družstva tato skutečnost vyplývá mj. i z přílohy č. 3 odst. 6 k vyhlášce České národní banky č. 163/2014 Sb. o výkonu činnosti bank, spořitelních a úvěrních družstev a obchodníků s cennými papíry, která výslovně uvádí, že "[p]ovinná osoba při řízení úvěrového rizika používá techniky a nástroje omezující toto riziko, včetně zajištění, s tím, že použití těchto technik a nástrojů nemůže nahradit vyhodnocení finanční a ekonomické situace protistrany, nemůže být při posuzování protistrany považováno za náhradní zdroj splácení expozice, ani zohledňováno v interním ratingu protistrany. Z posouzení podle odstavce 5 je patrné, že expozice bude řádně a včas splacena, aniž by došlo k uspokojení se ze zajištění." Požadavky na spotřebitele při posuzování jeho úvěruschopnosti tak nemohou být zmírněny nebo nahrazeny poskytnutím případného zajištění.“ (viz VACEK, Lukáš. Zákon o spotřebitelském úvěru: Komentář.).

Uvedené skutečnosti posoudil soud v souladu se shora citovaným rozsudkem Nejvyššího správního soudu, kdy „součástí odborné péče poskytovatele úvěru podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření, resp. požadavku na doložení, těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele, apod.) (…). Je však třeba si uvědomit, že zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele – zde poskytovatele spotřebitelského úvěru.“

Na základě výše uvedených závěrů, se kterými se soud ztotožnil a neshledal důvod se od nich odchýlit, nelze přisvědčit ani této námitce, neboť žalobkyně nedostála povinnostem dle ustanovení § 9 odst. 1 ZSÚ, jestliže nedostatečně posoudila stránku výdajů spotřebitelů, vycházela pouze z jejich tvrzení a nepožadovala doložení jakýchkoliv dokladů prokazujících jejich majetkovou situaci. Skutečnost, že spotřebitelé své závazky řádně a včas spláceli, nemá na závěr o porušení povinnosti žalobkyně dle ustanovení § 9 odst. 1 ZSÚ žádný vliv.

Žalobkyně v tomto námitkovém okruhu odmítla závěr žalované, že neinformovala své klienty o možnosti kdykoliv bezplatně obdržet výpis z účtu v podobě tabulky umoření.

Soud před vypořádáním této námitky nejprve považuje za vhodné odkázat na komentovanou literaturu shrnující princip informační povinnosti úvěrujícího (žalobkyně) ve vztahu ke spotřebiteli: „(c)ílem je poskytnout spotřebiteli informaci o jednotlivých splátkách, jaká část jistiny už byla umořena, kolik zbývá zaplatit jak na úmoru jistiny, tak na úrocích. Přestože ustanovení písmene m) budí zdání, že tabulka umoření míří jen do budoucna od okamžiku jejího vyhotovení, tedy obsahuje jen "dlužné platby", a nikoliv i to, co už spotřebitelem bylo zaplaceno, pro přehlednost a z důvodu právní jistoty obou smluvních stran lze jen doporučit, ať je věřitelem spotřebiteli vždy předána kompletní tabulka umoření, tedy včetně již provedených splátek a jejich rozpadu na úmor jistiny a úrok, aby tabulka byla jako celek konzistentní a dávala smysl.“ (viz VACEK, Lukáš. Zákon o spotřebitelském úvěru: Komentář).

Zákonná povinnost žalobkyně informovat spotřebitele o právu obdržet kdykoliv bezplatně výpis z účtu v podobě tabulky umoření jednoznačně vyplývá z ustanovení § 6 odst. 1 ZSÚ ve spojení s Přílohou č. 3 odst. 1 písm. h) citovaného zákona. Jedná se o informaci v užším slova smyslu, jejímž cílem je poučit spotřebitele o jeho právech vyplývajících ze ZSÚ.

Je nabíledni, že pokud žalobkyně nesporně neinformovala své klienty o možnosti kdykoliv bezplatně obdržet výpis z účtu v podobě tabulky umoření, i když tabulku umoření měli spotřebitelé k dispozici nebo ji od žalobkyně obdrželi, nesplnila svou zákonnou informační povinnost stanovenou v ustanovení § 6 odst. 1 ZSÚ ve spojení s Přílohou č. 3 odst. 1 písm. h) k tomuto zákonu. Nelze přisvědčit tvrzení žalobkyně, že „žalovaná pouze formalisticky lpí na výslovném uvedení informací o právu obdržet tabulku umoření“, neboť výslovné uvedení tohoto práva spotřebitele je jako povinnost kladena na žalobkyni zákonem. Smyslem úpravy ZSÚ bylo, aby se spotřebitel jako slabší smluvní strana o svém zákonném právu vůbec dozvěděl. Povinnost žalobkyně spotřebiteli poskytnout bezplatně výpis z účtu v podobě tabulky umoření je až sekundární povinností žalobkyně, která nemá vliv na porušení informační povinnosti jako povinnosti primární. Skutečnost, zda žalobkyně tento výpis bezplatně spotřebitelům poskytovala či nikoliv, je tak z hlediska porušení primární zákonné informační povinnosti irelevantní.