Městský soud v Praze 6 A 123/2023

Žalobci a) a b) se žalobou podanou u Městského soudu v Praze dne 12. 10. 2023 domáhali přezkoumání a zrušení žalovaného ze dne 18. 8. 2023, č.j. MHMP 1607070/2023, sp.zn. S-MHMP 1322309/2022 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto jejich odvolání a žalobce c), proti rozhodnutí Úřadu městské části Praha 16, odboru výstavby, dopravy a životního prostředí ze dne 7. 12. 2021, č.j. 22793/2021/OVDŽP, sp.zn. 04999/2021/OVDŽP/Kd. Tímto rozhodnutím byla k žádosti osoby zúčastněné na řízení (stavebníka) ve výroku I. podle ustanovení § 94 v souladu s ustanovením § 79 a ustanovením § 92 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, vydána změna rozhodnutí o umístění stavby na stavbu „rodinný dům I. B.“ ul. X – X (dříve nazvaná jako stavba pro rodinný dům A.160, typ 2A), na pozemku parc.č. X, v k.ú. X, týkající se změny společného rozhodnutí č.j. 003692/2011/OVDŽP/Čr. ze dne 26. 5. 2011 v právní moci ze dne 1. 7. 2011; a ve výroku II. podle ustanovení § 118 stavebního zákona byla povolena změna stavby před dokončením na předmětnou stavbu (dále jen „společné povolení“).

Žalobce c) se žalobou podanou u Městského soudu v Praze dne 19. 10. 2023 domáhal přezkoumání a zrušení stejného rozhodnutí žalovaného.

Při ústním jednání konaném před soudem dne 18. 1. 2024 soud obě žaloby spojil ke společnému projednání, neboť tyto směřují proti témuž rozhodnutí a obsahově shodné jsou i žalobní námitky, které žalobci v podaných žalobách uplatnili.

Při ústním jednání konaném před soudem dne 14. 3. 2024 setrvali účastníci řízení na svých dříve uplatněných argumentech.

Rozsudkem ze dne 14. 3. 2024, č.j. 6A 123/2023-222, zdejší soud žaloby zamítl. Žalobci a) a c) napadli tento rozsudek kasačními stížnostmi, kterým Nejvyšší správní soud vyhověl a rozsudkem ze dne 31. 7. 2024, č.j. 8 As 115/2024-185, rozsudek zdejšího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. NSS městskému soudu uložil, aby se zejména vypořádal se všemi důkazními návrhy účastníků řízení tak, aby bylo zaručeno jejich právo na spravedlivý proces. Shrnul, že městský soud se v rámci dokazování dopustil vad řízení s vlivem na zákonnost napadeného rozhodnutí; tyto vady spočívaly zejména v opomenutí důkazů, neseznámení účastníků a osoby zúčastněné na řízení s důkazy, ze kterých soud vycházel, rozporu mezi průběhem ústního jednání a odůvodněním napadeného rozsudku, což jsou vady, které účastníkům a osobě zúčastněné na řízení znemožňovaly efektivně uplatnit jejich práva.

Po vrácení věci si zdejší soud vyžádal od žalobce c) znalecký posudek ze dne 13. 3. 2024 č. 1203/2023, zpracovaný společností Jokl Appraisal s.r.o. – znalecká kancelář, který byl soudu sice předložen při jednání dne 14. 3. 2024, ale nebyl proveden jako důkaz. Soud tento znalecký posudek obdržel dne 17. 9. 2024 a následně jej rozeslal ostatním účastníkům a osobě zúčastněné na řízení k vyjádření. V souvislosti se znaleckým posudkem soud na nařízené ústní jednání předvolal jako znalce zpracovatele tohoto posudku Dr. Ing. M. J.. Žalovaný se ke znaleckému posudku vyjádřil dne 30. 9. 2024, osoba zúčastněná na řízení dne 7. 10. 2024 (doplněno dne 10. 10. 2024), žalobce a) dne 10. 10. 2024 a žalobkyně b) rovněž dne 10. 10. 2024.

Soud dále od žalovaného vyžádal kolaudační rozhodnutí ke stavbě rodinného domu na pozemcích parc.č. XA a XB, k.ú. X, ve vlastnictví žalobců a), b) a c). Žalovaný v odpovědi, doručené soudu dne 26. 9. 2024, popsal průběh kolaudace rodinného domu žalobců (srov. bod [152] tohoto rozsudku). Žalobce a) dne 10. 10. 2024 předložil soudu notářský zápis ze dne 3. 10. 2024, č. NZ 495/2024, N 528/2024, pro doložení skutečného užívání obytných místností žalobců a) a b) v 1.PP jejich nemovitosti.

Soud rovněž doplnil spisový materiál o spis Nejvyššího správního soudu vedený pod sp.zn. 8 As 115/2024, a to k posouzení námitky žalobce c) uvedené ve druhém doplnění kasační stížnosti, ve které tento namítal, že napadené rozhodnutí nebylo řádně doručeno stavebníkovi, a proto doposud nenabylo právní moci (srov. bod [26] rozsudku NSS ze dne 31. 7. 2024, č.j. 8 As 115/2024-185).

V neposlední řadě soud vyžádal od společnosti A69 – architekti s.r.o., se sídlem Valdštejnova 581/8, Cheb, IČ: 263 55 981, písemné stanovisko ke stavebnímu záměru osoby zúčastněné na řízení a ke znaleckému posudku č. 1203/2023, které navrhla jako důkaz žalobkyně b) v replice ze dne 12. 3. 2024. Dne 15. 11. 2024 bylo soudu vyžádané stanovisko doručeno (srov. jeho obsah dále v příslušné části tohoto rozsudku).

Dne 19. 12. 2024 bylo soudu doručeno obsáhlé vyjádření žalobce c), ve kterém tento shrnul svou argumentaci uvedeno v žalobě, jakož i v doplnění kasační stížnosti ze dne 12. 5. 2024 a druhém doplnění kasační stížnosti ze dne 9. 7. 2024. Reagoval zde rovněž na vyjádření žalovaného ze dne 30. 9. 2024 a vyjádření osoby zúčastněné na řízení ze dne 7. 10. 2024 a 10. 10. 2024. V tomto podání žalobce c) navrhl provedení několika dalších důkazů: posouzení ovlivnění denního osvětlení stávajícího RD ze dne 12. 9. 2024; e-mailovou komunikaci mezi právním zástupcem žalobce c) a Ministerstvem pro místní rozvoj; souhrnné technické zprávy z paré č. 2 a z paré č. 6 projektové dokumentace; žádost o poskytnutí informací na Stavební úřad Městské části Praha 16, včetně tabulky a odpovědi na tuto žádost; notářský zápis ze dne 3. 10. 2024, č. NZ 496/2024, N 529/2024; písemné vyjádření architekta doc. Ing. arch. I. K. ze dne 13. 9. 2024.

Dne 23. 12. 2024 žalobce a) k důkazu navrhl a předložil znalecký posudek č. 098020/2024 ze dne 20. 12. 2024, zpracovaný znalcem Ing. arch. I. K..

Dne 8. 1. 2025 bylo soudu doručeno vyjádření osoby zúčastněné na řízení k některým navrženým důkazům.

Při ústním jednání konaném před soudem dne 9. 1. 2025 setrvali účastníci řízení na svých dříve uplatněných argumentech a vznesli několik dalších návrhů na doplnění dokazování (viz níže).

Soud provedl při jednání tyto důkazy: plná moc ze dne 31. 3. 2022 udělená osobou zúčastněnou na řízení Mgr. Janu Buřilovi, advokátovi; plná moc ze dne 12. 5. 2022 udělená osobou zúčastněnou na řízení Ing. J. B., obecné zmocněnkyni; přehled odeslaných zásilek (doručenky napadeného rozhodnutí); Znalecký posudek ze dne 13. 3. 2024, č. 1203/2023; výslech znalce Dr. Ing. M. J.; Studii zastínění domů č.p. XJ, XK ze dne 17. 2. 2024; stanovisko architektonické kanceláře A69 – architekti s.r.o. ze dne 15. 11. 2024; další dokumentace předložená účastníky řízení v původním soudním řízení [porovnání situace 01 (vzdálenosti) a 02 (stavební čára); soutisk navrhovaného a povoleného stavu pohled z východní ulice; řez A; pohled z východní ulice; situace – soutisk navrhovaného a povoleného stavu; vizualizace území (2x fotografie); náhledy (fotografie) z dronu z poloviny ledna 2024; výkres č. C-6]; doklady stavebního úřadu Praha 16 předložené v reakci na výzvu soudu k doložení kolaudačního rozhodnutí rodinného domu žalobců [ověřená projektová dokumentace (výkresy) ze dne 18. a 19. 11. 2019; schválení stavebního záměru (rozhodnutí) ze dne 18. a 19. 11. 2019; čestné prohlášení o provedení stavby dle PD ze dne 17. 2. 2022; žádost o přidělení č.p./č.ev. ze dne 21. 2. 2022; doklad o přidělení čísla popisného a orientačního budově ze dne 30. 3. 2022]; notářské zápisy ze dne 3. 10. 2024, č. NZ 495/2024, N 528/2024 a č. 496/2024, N 529/2024; dokumenty a fotografie předložené osobou zúčastněnou na řízení v reakci na Znalecký posudek ze dne 13. 2. 2024, č. 1203/2023 [nadhledový pohled – orientace horního podlaží; řez – výškové postavení domu osoby zúčastněné na řízení; fotografii budované zástavby v bezprostřední blízkosti; fotografie – umístění i velmi rozměrných vil; fotografie – hustota zastavěnosti a domy bez výhledů; fotografie – charakter území, velké i menší vily, bytové domy; fotografie – vily nadměrných velikostí, odlišné umístění na pozemku, odlišná orientace; fotografie – různé umístění staveb na pozemku vzhledem k ulici a hranici sousedních parcel]; Posouzení denního osvětlení stávajícího RD ze dne 12. 9. 2024; písemné vyjádření architekta doc. Ing. arch. I. K. ze dne 13. 9. 2024; žádost o poskytnutí informací na stavební úřad MČ Praha 16, včetně přiložené tabulky a odpověď na tuto žádost; Znalecký posudek ze dne 20. 12. 2024, č. 098020/2024; Souhrnná technická zpráva z paré č. 2 projektové dokumentace. Soud dále k důkazu provedl při ústním jednání žalobci předloženou Kupní smlouvu a další ujednání s kupní smlouvou související ze dne 18. 12. 2018 uzavřenou mezi prodávající společností Vily Chuchle a.s. a kupující osobou zúčastněnou na řízení (dále jen „Kupní smlouva“) a e-mailovou komunikaci žalobce c) s pí. B. ze společnosti A69 – architekti s.r.o.

Ostatní navržené důkazy soud pro nadbytečnost neprovedl, jak bude odůvodněno dále v odůvodnění tohoto rozsudku. Konkrétně se jednalo o tyto navržené důkazy: výslech D. K. (úřední osoby stavebního úřadu); vyznačení obdobných či shodných textací Podání následně převzatých do odůvodnění rozhodnutí stavebního úřadu (viz dokument Reakce na námitku ze dne 24. 9. 2024 copy paste a dokument Stavební rozhodnutí copy paste); výpisy ze Seznamu znalců; místní šetření prováděné soudem; e-mailová komunikace mezi právním zástupcem žalobce c) a Ministerstvem pro místní rozvoj. Osobně žalobcem c) předložený dokument s názvem „K nule p. T. a zároveň k dodržení odstupu od uliční čáry“ soud při ústním jednání přijal nikoli jako důkaz, ale jako vyjádření účastníka řízení (viz dále). Soud rovněž neshledal důvodným návrh na provedení důkazu výslechem žalobce c) vznesený při ústním jednání, neboť žalobce c) měl dostatek prostoru se v řízení před soudem k věci vyjádřit skrze svého právního zástupce a zároveň soudu není zřejmé, jaká skutečnost by tímto důkazem měla být prokázána.

Z obsahu spisového materiálu předloženého žalovaným správním orgánem vyplynuly následující, pro rozhodnutí ve věci samé, podstatné skutečnosti:

Dne 19. 3. 2021 podal stavebník žádost o vydání společného rozhodnutí o změně stavby před dokončením. Předmětem změny je návrh jiné stavby, než byla povolena společným rozhodnutím ze dne 26. 5. 2011, č.j. 003692/11/OVDŽP/ČR, v části stavby X I. etapa, dům A160. Ze spisu a z žádosti vyplývá, že pozemek je svažitý směrem k východu k ul. B.. Předmětem záměru je stavba rodinného domu, jejíž hlavní dvoupodlažní hmota na půdorysu cca 23,5 x 10 m je navržena do západní části pozemku s upraveným terénem v úrovni 296,00 m.m.m., orientována delší stranou ve směru SZ-JV. Ve východní části při ulici je terén v úrovni 292,80 m.n.m. Výškový rozdíl je řešen předsazeným podzemním podlažím garáže se střešní terasou s dřevěnou pergolou a úpravou terénu s opěrnou zdí.

Společným rozhodnutím Úřadu městské části Praha 16, odboru výstavby dopravy a životního prostředí ze dne 7. 12. 2021, byla k žádosti osoby zúčastněné na řízení ve výroku I. podle ustanovení § 94 v souladu s ustanovením § 79 a ustanovením § 92 stavebního zákona vydána změna rozhodnutí o umístění stavby na stavbu „rodinný dům I. B.“ ul. B., P. – V. Ch. (dříve nazvaná jako stavba pro rodinný dům A.160, typ 2A), na pozemku parc.č. X, v k.ú. X, týkající se změny společného rozhodnutí č.j. 003692/2011/OVDŽP/Čr. ze dne 26. 5. 2011 v právní moci ze dne 1. 7. 2011; a ve výroku II. podle ustanovení § 118 stavebního zákona byla povolena změna stavby před dokončením na předmětnou stavbu.

Žalobci a) a b) podali proti tomuto rozhodnutí dne 26. 1. 2022 odvolání. Dne 23. 5. 2023 bylo žalovanému doručeno doplnění odvolání, které podal žalobce c), který se stal novým vlastníkem pozemků parc.č. XA (zastavěná plocha) a XC (ostatní plocha), v k.ú. X a který ke dni 18. 5. 2022 vstoupil do procesních práv odvolatelů.

Žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 18. 8. 2023, č.j. MHMP 1607070/2023, bylo odvolání žalobců zamítnuto a společné povolení bylo potvrzeno.

V odůvodnění tohoto rozhodnutí se žalovaný námitkami žalobců a) a b) zabýval na str. 4 až 17 tohoto rozhodnutí; doplněním odvolání, které podal žalobce c), se zabýval na str. 18 až 20 rozhodnutí.

S ohledem na to, že žalobní námitky jsou v podstatné míře totožné s odvolacími námitky žalobců a že polemizují s vypořádáním odvolacích námitek žalobců ze strany žalovaného či ze strany stavebního úřadu, jakož že směřují i proti obsahu podkladů (závazných stanovisek dotčených orgánů, projektové dokumentace) pro vydání společného povolení, tak soud z důvodu procesní ekonomie uvede obsah společného povolení, napadeného rozhodnutí, zpochybněných závazných stanovisek a projektové dokumentace až při vypořádání konkrétní žalobní námitky.

Městský soud v Praze na základě žaloby, v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 s. ř. s.), přezkoumal napadené rozhodnutí, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo. Při přezkoumání rozhodnutí soud vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že žaloba ne/byla podána důvodně.

Z důvodu přehlednosti věci soud shrnul žalobní námitky uplatněné v obou žalobách do několika okruhů, přičemž vycházel především z vymezení žalobních bodů v žalobě žalobců a) a b), kteří jich uplatnili celkem 10. Žalobce c) pak svými žalobními námitkami tyto žalobní body rozvinul.

Nejprve se soud v návaznosti na závěry vyslovené NSS v bodě [26] zrušovacího rozsudku zabýval námitkou žalobce c), kterou tento uplatnil ve druhém doplnění kasační stížnosti. Žalobce c) zde namítal, že napadené rozhodnutí nebylo řádně doručeno stavebníkovi, a proto doposud nenabylo právní moci. Namítal, že napadené rozhodnutí mělo být doručováno právnímu zástupci stavebníka, Mgr. Janu Buřilovi, a nikoliv zmocněnkyni stavebníka, Ing. J. B., neboť té stavebník udělil plnou moc dne 12. 5. 2022 pouze v rozsahu: „ve věci vyjádření k podanému odvolání a vyslovení nicotnosti rozhodnutí ÚMČ Praha 16 ze dne 7. 12. 2021.“ Dle žalobce c) je plná moc Ing. B. užší než ta, která byla udělena Mgr. Buřilovi dne 31. 3. 2022, a byť je pozdějšího data, tak nemohla nahradit původní plnou moc udělenou Mgr. Buřilovi jakožto generálnímu zmocněnci stavebníka pro předmětné společné řízení. Plná moc pro Ing. B. byla udělena pouze v rozsahu jednoho procesního úkonu v rámci společného řízení. Žalobce c) doplnil, že toto pochybení zjistil až při nahlížení do spisu dne 28. 7. 2024, přičemž odkázal na usnesení NSS ze dne 8. 3. 2011, č.j. 7 Azs 79/2009-84 ohledně vad řízení, které nebyly žalobcem výslovně namítány.

Osoba zúčastněná na řízení ve svém vyjádření k této námitce ze dne 9. 10. 2024 uvedla, že paní Ing. J. B. byla plnou mocí udělenou osobou zúčastněnou na řízení dne 12. 5. 2022 zplnomocněna přebírat korespondenci, a to nejen od Úřadu městské části Praha 16, odboru výstavby, ale i dalších věcně a místně příslušných orgánů státní správy a samosprávy. Dále byla zplnomocněna ve věci vyjádření k podanému odvolání a vyslovení nicotnosti ke společnému rozhodnutí, činila v této věci jednotlivé úkony a komunikovala s příslušnými orgány, a proto to byla právě ona, kdo měl být obeslán a vyrozuměn o vydání napadeného rozhodnutí. Osoba zúčastněná na řízení se tak ztotožnila s postupem žalovaného. Uzavřela, že žalobce c) touto námitkou hájí práva třetích osob, aniž by tuto žalobní námitku uplatnil v žalobě. Tuto námitku tak osoba zúčastněná na řízení označila za účelovou.

Žalovaný ve svém vyjádření k této námitce ze dne 9. 10. 2024 uvedl, že stavebník nikdy nezpochybnil rozsah jím udělené plné moci a že žalobci nepřísluší domáhat se ochrany práv třetích osob. Dále uvedl, že z textu plné moci Ing. J. B. lze explicitně dovodit zastoupení, a to i při doručení, protože tento úkon je v ní přímo uveden. Rovněž uvedl, že předmětná námitka nebyla uplatněna v podané žalobě. Vyslovil tak nesouhlas s tím, že plná moc pro Ing. J. B. byla udělena pouze pro jeden procesní úkon v řízení; jedná se o plnou moc pro celé řízení.

Žalobce a) ve svém vyjádření ze dne 10. 10. 2024 k této námitce uvedl, že skutečnosti tvrzené žalobcem c) jsou natolik závažné, že mohou způsobovat nezákonnost nejen průběhu společného řízení, ale především samotného napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího rozhodnutí stavebního úřadu. Žalobce a) se ztotožnil s argumentací žalobce c) stran nedoručení napadeného rozhodnutí zmocněnci osoby zúčastněné na řízení.

Žalobkyně b) ve svém vyjádření ze dne 10. 10. 2024 k této námitce uvedla, že je skutečností, že Mgr. Jan Buřil, advokát, disponoval generální plnou mocí za účelem zastupování osoby zúčastněné na řízení v odvolacím správním řízení a napadené rozhodnutí mu tak mělo být dle ustanovení § 34 odst. 2 správního řádu doručeno. Pokud v rámci odvolacího řízení osoba zúčastněná na řízení udělila plnou moc Ing. J. B., pak pouze k tomuto úkonu, a tato tak zanikla podáním vyjádření k odvolání. V takovém případě mělo být napadené rozhodnutí doručováno přímo stavebníkovi. Jelikož tedy napadené rozhodnutí nenabylo právní moci, tak je stavební záměr osoby zúčastněné na řízení stavbou nepovolenou neboli tzv. černou stavbou, jejíž realizace bude znamenat pro žalobce nejen majetkovou újmu, ale rovněž újmu odpovídající kvalifikovanému zhoršení pohody bydlení.

Soud k této námitce uvádí, že dospěl k závěru, že žalobce c) se touto námitkou předně nedomáhá ochrany svých veřejných práv, ale ochrany práv třetích osoby, která nastíněným postupem žalovaného nebyla nijak dotčena, neboť osoba zúčastněná na řízení nezpochybnila doručení napadeného rozhodnutí. K domáhání se ochrany práv třetích osob soud odkazuje na vypořádání devátého a desátého žalobního bodu.

I kdyby snad soud dovodil, že se jedná o přípustnou žalobní námitku, tak ani za takové situace, by ji nemohl shledat důvodnou. Z obsahu správního spisu, resp. v něm založených plných mocí stavebníka pro své zmocněnce, které soud pro přehled věci zkonstatoval při ústním jednání dne 9. 1. 2025, byť formálně vzato se dokazování správním spisem běžně v soudním řízení správním neprovádí, vyplývá, že Ing. J. B. byla plna oprávněna převzít žalobou napadené rozhodnutí. Tato osoba totiž byla osobou zúčastněnou zplnomocněna „přebírat korespondenci“, a to nejen stavebního úřadu, ale „i dalších věcně a místně příslušných orgánů státní správy a samosprávy.“ Rovněž byla zplnomocněna ve věci vyjádření se k podanému odvolání, aby činila v této věci jednotlivé úkony a komunikovala s příslušnými orgány.

Soud tak dospěl k závěru, že plná moc osoby zúčastněné na řízení ze dne 12. 5. 2022 udělená Ing. J. B., opravňovala tuto k převzetí napadeného rozhodnutí, a proto nelze dospět k závěru, že žalovaný při doručování napadeného rozhodnutí pochybil. Toto rozhodnutí tak bylo dle soudu řádně doručena všem účastníkům stavebního řízení, a proto soud může přistoupit k posouzení věcných žalobních námitek.

V prvním žalobním bodu žalobci a) a b) namítali nezákonnost společného povolení, neboť předmětem původního rozhodnutí ze dne 26. 5. 2011, k jehož změně mělo fakticky dojít, byla stavba „Vily X – X – X, ul. X, Domy etapy 1. a 4.“, která sestávala z mnoha samostatných staveb hlavních (zejména rodinných domů) dle ustanovení § 4 odst. 1 stavebního zákona, v platném znění. Tomu nasvědčuje i forma a předmět rozhodnutí, kterým byla provedena změna nikoliv celé výše uvedené stavby, ale jedné dílčí stavby ze staveb hlavních. Dle žalobců tímto svým procesním postupem stavební úřad fakticky deklaroval, že předmětem rozhodnutí z roku 2011 byl soubor staveb hlavních, čemuž ostatně nasvědčuje také okruh účastníků společného řízení, kterým byli pouze vlastníci okolních nemovitostí předmětné stavby, nikoliv vlastníci všech nemovitostí celého projektu (tj. účastníci původního územního a stavebního řízení z roku 2011). Namítali, že pokud by stavební úřad posuzoval jednotlivé stavby dle původního stavebního povolení z roku 2011 tak, že se jedná o dílčí změnu původního rozhodnutí, pak by musel v rozmezí 12 let vydat minimálně několik změnových rozhodnutí konkretizujících tu kterou samostatnou stavbu a její změnu, a tato by byla náležitě označena i pořadovým číslem takového změnového rozhodnutí. Namítali, že pokud byla předmětná stavba stavbou hlavní, pak nelze dovozovat platnost stavebního povolení stavby (původně nazvané jako stavba pro rodinný dům A.160, typ 2A), když tato zanikla uplynutím lhůty 2 let od právní moci stavebního povolení z roku 2011. Dle žalobců tak nebylo možné povolit její změnu formou vydáním společného povolení.

Žalobce c) v této souvislosti namítal, že společným povolením došlo ke změně rozhodnutí o umístění stavby a změna stavby před jejím dokončením, ačkoliv původní rozhodnutí bylo vydáno již 26. 5. 2011 (právní moc dne 1. 7. 2011). Uvedl, že žalovaný sice v napadeném rozhodnutí uváděl, že se nejedná o změnu rozhodnutí z roku 2011, ale vzápětí odkazoval na původní řízení zahájené žádostí ze dne 25. 2. 2011. Žalobci tak není jasné, zda stavební úřad má otevřené stavební řízení z roku 2011 až do dnešního dne nebo, co bylo zamýšleno tvrzením, že bylo postupováno na základě žádosti stavebníka z roku 2011 o změně stavby před dokončením, pokud se nejednalo o změnu původního rozhodnutí. S odkazem na ustanovení § 94p odst. 5 stavebního zákona uvedl, že společné povolení platí 2 roky ode dne nabytí právní moci, přičemž platnosti pozbývá, jestliže stavba nebyla zahájena v době jeho platnosti. Uvedl, že vzhledem k tomu, že stavba nebyla ke dni podání žaloby zahájena, tak stavební povolení pozbylo platnosti, a nebylo možné rozhodnout o jeho změně.

Žalobce c) ve svém vyjádření ze dne 19. 12. 2024 poukázal na zřetelný rozpor v tvrzení stavebního úřadu. Z odpovědi na jeho žádost o poskytnutí informací, v níž žádal o sdělení, z čeho stavební úřad vycházel k závěru ohledně změn v dotčené lokalitě, totiž vyplynulo, že tento nemá v evidenci žádné údaje týkající se porovnávání změn jednotlivých žádostí developerského projektu VILY X. Dle žalobce c) tak stavební úřad fakticky při svém rozhodování při povolení změny umístění stavby stavebníka nevěděl, jestli je předmětný stavební projekt v dané lokalitě skutečně „běžný“, nebo jestli se daný stavební projekt naopak zcela v dané lokalitě vymyká, na což bylo žalobci od počátku řízení upozorňováno. V této souvislosti navrhl k důkazu svou žádost o poskytnutí informací ze dne 12. 6. 2024, včetně přiložené tabulky a odpověď stavebního úřadu na tuto žádost ze dne 25. 6. 2024.

Žalovaný k tomuto žalobnímu bodu odkázal na ustanovení § 118 odst. 2 stavebního zákona a na str. 7 a 8 žalobou napadeného rozhodnutí.

V žalobou napadeném rozhodnutí žalovaný k námitce, že zástavba byla pojata jako celek ve smyslu urbanistické studie, uvedl, že zástavba byla řešena v rámci umístění stavby nazvané Vily X, ul. X, a to v několika etapách. Z evidence územních rozhodnutí lze ověřit, že územní rozhodnutí doznalo v průběhu let 2010 až 2022 řadu změn. Jedná se o změny umístění jednotlivých domů a změny celé budovy jako celku. Ve většině případů se jedná o změnu společného rozhodnutí vedeného pod č.j.: 003692/11/OVDŽP/Čr ze dne 26. 5. 2011, právní moc 1. 7. 2011, jako v konkrétním projednávaném případě. Pro úplnost žalovaný doplnil, že neexistuje žádná územní studie posuzované lokality.

Dále zde uvedl, že obecně platí, že zákonné podmínky pro změnu územního rozhodnutí je třeba vykládat široce a v zásadě nebránit stavebníku v tom, aby mohl dosáhnout změny pravomocného územního rozhodnutí. O tom svědčí také skutečnost, že zákonem č. 225/2017 Sb. účinným od 1. 1. 2018 bylo novelizováno znění ustanovení § 94 odst. 1 věty první stavebního zákona tak, že nově lze změnit územní rozhodnutí na „odůvodněnou žádost oprávněného“ (konkrétní důvody zákon již nevyjmenovává). V daném případě stavebník chce umístit také rodinný dům, ale ne takový, jako zamýšlel developer, nýbrž dům odpovídající potřebám stavebníka. Nejedná se o žádnou zásadní změnu v území, původní funkce se nemění. Každá změna se posuzuje podle ustanovení § 94 stavebního zákona, tedy v rozsahu navrhované změny. Pokud je předmětem změny umístění jiného tvaru domu, posuzuje ji stavební úřad v souladu s ustanovením § 90 stavebního zákona. Pro úplnost žalovaný doplnil, že i stavba žalobců byla předmětem změny o umístění a povolení stavby, vydané rozhodnutím č.j. 018983/19/OVDŽP ze dne 18. 11. 2019.

Jelikož v novém řízení nebyla účastníky řízení k této žalobní námitce doplněna žádná podstatná argumentace, tak soud k tomuto žalobnímu bodu uvádí závěry již vyslovené v jeho předchozím rozsudku:

V daném případě bylo vedeno společné řízení o umístění a povolení stavbě ve smyslu ustanovení § 94j až § 94p stavebního zákona, kdy bylo jednak rozhodováno o změně územního rozhodnutí podle ustanovení § 94 stavebního zákona v souladu s ustanoveními § 79 a § 92 stavebního zákona a jednak o povolení změna stavby před dokončením podle ustanovení § 118 stavebního zákona.

V souladu s ustanovením § 94 odst. 1 věta prvá stavebního zákona lze územní rozhodnutí změnit pouze na základě odůvodněné žádosti toho, komu přísluší vykonávat práva z něho vyplývající, tzn. na žádost oprávněného. Změna územního rozhodnutí se projednává přiměřeně vzhledem k rozsahu navrhované změny, a to s účastníky řízení a s dotčenými orgány, tzn. že se postupuje podle procesních ustanovení platných pro územní řízení (včetně souladu s požadavky podle ustanovení § 90 stavebního zákona). Z tohoto důvodu je i změna územního rozhodnutí posouzena podle platné územně plánovací dokumentace v době rozhodování, včetně všech stanovených regulativů, nikoliv z územně plánovací dokumentace platné v době vydání původního územního rozhodnutí (srov. rozsudek NSS ze dne 15. 2. 2012, č.j. 1 As 73/2011-316).

Dále lze konstatovat, že nově vydané územní rozhodnutí nahrazuje pouze část původního územního rozhodnutí a nenahrazuje jedno rozhodnutí druhým. Zbývající část původního rozhodnutí zůstává beze změny, je tedy i nadále v platnosti. V případě žádosti o změnu územního rozhodnutí není předmětem posuzování znovu celý již umístěný záměr, ale pouze obsah změny, přičemž je třeba vzít do úvahy i případnou změnu charakteru záměru jako takového. Pokud je požadovanou změnou navrhována změna parametrů záměru či podmínek, za nichž byl záměr původně do území umístěn, pak je třeba posoudit, zda se změnou nedostane záměr do rozporu s některými kritérii podle ustanovení § 90 stavebního zákona. Pokud by tomu tak bylo, pak nelze změnu rozhodnutí povolit, nebo je nutné stanovit další podmínky pro daný záměr.

Jelikož se řízení o změně územního rozhodnutí vede pouze v rozsahu požadované změny, tak i např. okruh účastníků řízení bude vždy vymezen v závislosti na tom, kdo ze sousedů bude takovou změnou přímo dotčen ve svých právech [viz ustanovení § 85 odst. 2 písm. b) stavebního zákona].

Podle ustanovení § 118 odst. 2 stavebního zákona: „Změnu stavby před jejím dokončením lze povolit jen v souladu s územním rozhodnutím nebo jiným úkonem nahrazujícím územní rozhodnutí. Vyžaduje-li změna stavby před jejím dokončením změnu územního rozhodnutí, je možné rozhodnout o této změně ve společném územním a stavebním řízení, ustanovení § 94 se použije přiměřeně; to neplatí, bylo-li vedeno společné územní a stavební řízení.“

Za situace, kdy stavebník předložil stavebnímu úřadu návrh jiné stavby, než byla povolena společným rozhodnutím z roku 2011, v části stavby X I. etapa, dům A.160, tak bylo k žádosti stavebníka zcela správně stavebním úřadem vedeno společné řízení o umístění a povolení stavby, neboť výše citované ustanovení § 118 odst. 2 stavebního zákona umožňovalo povolení změny stavby před dokončením jen v případě souladu s územním rozhodnutím. Zároveň toto ustanovení výslovně zakotvovalo možnost vést společné řízení o (s ohledem na změnu parametrů stavby nezbytně nutné) změně územního rozhodnutí ve společném územním a stavebním řízení.

Dle názoru soudu nelze vejít v argument žalobců, že původní stavební povolení z roku 2011 pozbylo vůči navrhované stavbě rodinného domu (dříve označené jako A.160, typ 2A) platnosti, jelikož se jednalo o soubor staveb hlavních, a proto nebylo možné povolit její změnu. Je tomu tak proto, že otázku platnosti společného povolení vůči několika stavbám zahrnutých do jednoho projektu (pozn. soudu: zde se jednalo o 1. etapu původního projektu obsahujícímu desítky staveb) nelze posuzovat odděleně vůči každé stavbě zvlášť, ale je potřeba platnost takového povolení vztahovat k celku. Byla-li tedy v rozhodné době po právní moci společného povolení zahájena byť jen jediná stavba z daného souboru staveb, pak společné povolení nepozbylo platnosti. Přistoupil-li by soud na argumentaci žalobců, tak by soud popřel právní titul pro všechny stavby zahájené po uplynutí 2 let od právní moci společného povolení z roku 2011. Argumentace žalobců je tak v rozporu nejen s několika změnami společného povolení z roku 2011, na které poukazoval žalovaný (kdy se jednalo o změny umístění jednotlivých domů a změny celé budovy jako celku), ale i přímo se změnou týkající se jejich stavby, která byla realizována na základě rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 18. 11. 2019, č.j. 018983/19/OVDŽP, tedy zcela zjevně po uplynutí 2 let od právní moci společného povolení z roku 2011.

K námitce žalobců a) a b), že pokud by stavební úřad posuzoval jednotlivé stavby dle původního stavebního povolení z roku 2011 tak, že se jedná o dílčí změnu původního rozhodnutí, pak by musel v rozmezí 12 let vydat minimálně několik změnových rozhodnutí konkretizujících tu kterou samostatnou stavbu a její změnu, a tato by byla náležitě označena i pořadovým číslem takového změnového rozhodnutí, soud znovu opakuje, že nově vydané společné povolení nahrazuje pouze část původního společného povolení a nenahrazuje jedno rozhodnutí druhým; zbývající část původního rozhodnutí ve vztahu k ostatním stavbám zůstává beze změny. Dle soudu tak nebylo nutné, aby stavební úřad změny označoval pořadovým číslem změnového rozhodnutí, protože se neměnilo společné rozhodnutí jako celek, ale vždy toliko jedna z jeho dílčích částí.

Na výše uvedených závěrech nemůže ničeho změnit ani odpověď stavebního úřadu na žádost žalobce c) o informace, kde bylo žalobci sděleno, že tento nemá v evidenci žádné údaje týkající se porovnávání změn jednotlivých žádostí developerského projektu VILY X. Z toho sdělení tak vyplývá toliko, že stavební úřad nevede jednu společnou evidenci týkající se všech změn předmětného developerského projektu; nicméně to dle soudu neznamená, že stavební úřad při svém rozhodování nevěděl, jaké jsou předmětné stavební projekty v lokalitě, neboť je nesporné, že v rozmezí 12 let od původního stavebního povolení z roku 2011 vydal několik změnových rozhodnutí vůči konkrétním stavbám nacházejícím se v daném projektu.

První žalobní bod tak soud neshledal důvodným.

Ve druhém žalobním bodu žalobci a) a b) namítali, že nesouhlasí s vypořádáním jejich námitky stran podjatosti všech relevantních zaměstnanců stavebního úřadu. Uvedli, že je nespornou skutečností, že právní zástupce žalobců dne 11. 4. 2022 při nahlížení do spisu (za účelem doplnění odvolání) zjistil, že ve spisu je založen dokument označený jako „Reakce na námitku podanou účastníky V.M. a P.M. (dále jen účastníci) ke sloučenému řízení č.j. 13277/2021/OVDŽP“ zpracovaný v Praze dne 24. 9. 2021 Ing. arch. V. P., tehdejším zmocněncem stavebníka, čítající celkem 13 listů, v záhlaví tužkou doplněný o text „Odpověď na námitky M. (od P.)“. Tento dokument pak žalobci doložili v příloze svého doplnění odvolání dne 19. 4. 2022. Namítali, že stavební úřad v rámci odůvodnění společného povolení užil podstatnou část argumentace zmocněnce stavebníka při vypořádání námitek žalobců, když tyto užil zcela nekritickým způsobem a do odůvodnění de facto neuvedl žádnou svou správní úvahu. To vše za situace, kdy tento dokument následně neučinil součástí správního spisu, který v rámci odvolacího řízení postoupil žalovanému. Žalovaný pak v napadeném rozhodnutí pouze konstatoval, že předmětný dokument se ve spisu nenachází. Dle žalobců tak byl tento dokument ze spisu v rozporu se zákonem vyjmut, což jen dokresluje nikoliv nestranné jednání stavebního úřadu, které ve výsledku prokazuje podjatost úředních osob stavebního úřadu. Dále uvedli, že tuto námitku nemohli uplatnit dříve než v podaném odvolání, neboť o existenci daného dokumentu se dozvěděli až dne 11. 4. 2022.

Žalobce c) rovněž namítal, že napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě neúplného správního spisu, neboť se z něj podává (srov. str. 4 poslední odstavec), že dokument užitý v odůvodnění společného povolení se nenachází ve správním spisu. Dle žalobce tak došlo k nezákonné manipulaci se spisem ze strany stavebního úřadu, když tento vyjmul ze spisu dokument vytvořený zmocněncem stavebníka, který bez vlastní úvahy použil k vypořádání námitek žalobců a osob zúčastněných na řízení. Tato manipulace se spisem pak dle žalobce zakládá důvodnou pochybnost o nepodjatosti úředních osob.

Žalovaný k tomuto žalobnímu bodu odkázal na str. 4 až 6 napadeného rozhodnutí s tím, že z předloženého spisového materiálu nezjistil, že by zde existoval poměr všech zaměstnanců stavebního úřadu k předmětu povolované stavby, k účastníkům řízení a jejich zástupcům, ze kterého by vyplýval jejich skutečný materiální zájem na výsledku společného řízení.

Žalobce c) v replice uvedl, že manipulace se spisem mohla, ale nemusela souviset s podjatostí úředních osob, nicméně minimálně dokládá nesprávný úřední postup žalovaného. Zdůraznil, že ve spisu zjevně chybí podkladové materiály.

Osoba zúčastněná na řízení k tomuto žalobnímu bodu doložila e-mailovou korespondenci Ing. arch. V. P., ze které vyplývá způsob zaslání i obsah předmětného podání. Dále odkázala na ustanovení § 37 správního řádu s tím, že dané podání nemůže být podáním ve smyslu správního řádu, neboť neobsahuje obsahové náležitosti podle odst. 2 citovaného ustanovení. Ve smyslu odst. 4 pak doručení tohoto podání (zaslané e-mailem) nebylo do 5 dnů potvrzeno, příp. doplněno písemně nebo ústně do protokolu. Dle osoby zúčastněné na řízení tak nenastaly právní účinky tohoto podání, a proto se nemůže jednat o provedení důkazu listinou, a tím pádem se na toto podání nevztahuje povinnost vyplývající z ustanovení § 53 odst. 6 správního řádu, tj. že o provedení důkazu listinou se provede záznam do spisu. Toto podání se tak nestalo součástí spisu. Stavební úřad tak dle osoby zúčastněné na řízení neměl povinnost uvádět předmětné podání jako podklad či v jakémkoliv jiném smyslu jej v rámci prvostupňového rozhodnutí zmiňovat. K namítané podjatosti všech zaměstnanců stavebního úřadu osoba zúčastněná na řízení uvedla, že stavba žalobců a) a b) byla sama předmětem řízení o změně rozhodnutí o umístění stavby a řízení o povolení změny stavby před dokončením. V této věci však žalobci s podjatostí zaměstnanců stavebního úřadu neměli žádný problém.

Žalobkyně b) ve svém vyjádření ze dne 12. 3. 2024 uvedla, že pokud bylo předmětné podání založeno do správního spisu a dokonce s tímto byl seznámen účastník řízení, tak je nemyslitelné, že by podání nebylo oficiálním dokumentem, který je součástí spisové dokumentace. Dle žalobkyně je zcela irelevantní, zda postupoval stavební úřad podle ustanovení § 37 správního řádu, resp. zda bylo podání doplněno. Dále je dle žalobkyně porušením rovných procesních práv účastníků řízení, když dle stavebníkem doložené e-mailové komunikace Ing. arch. V. P. se stavebním úřadem tito komunikovali zcela „neformálně“, a to vše bez zaevidování těchto základních skutečností do předmětného správního spisu. Součástí správního spisu pak není spisový přehled, a proto není možné objektivně a věrohodně určit, které listiny byly ke kterému datu součástí spisu. Znovu pak připomněla, že konkrétní pasáže daného podání se zcela shodují s odůvodněním prvostupňového rozhodnutí. V této souvislosti pak navrhovala jako důkazy výslech D. K., úřední osoby stavebního úřadu a vyznačení obdobných či shodných textací podání osoby zúčastnění na řízení do odůvodnění rozhodnutí stavebního úřadu (viz dokument Reakce na námitku ze dne 24.9.2021 copy paste a dokument Stavební rozhodnutí copy paste).

Žalobce c) ve svém vyjádření ze dne 19. 12. 2024 uvedl, že při nahlížení do spisu dne 11. 5. 2023 na Ministerstvu pro místní rozvoj právní zástupce žalobce c) zjistil, že ministerstvu bylo poskytnuto paré č. 2 projektové dokumentace přímo podřízeným dotčeným orgánem (orgánem územního plánování, který na jeho základě vydal své závazné stanovisko), nikoli žalovaným. Ministerstvo a orgán územního plánování tak při vydávání svých závazných stanovisek vycházeli ze zcela jiných, odlišných, fakticky pozměněných a neúplných podkladů než z těch, které byly podkladem pro rozhodnutí stavebního úřadu a žalovaného, neboť ty vycházely při svém rozhodování z úplné verze souhrnné technické zprávy, která byla součástí paré č. 6 projektové dokumentace stavby. Obě tyto souhrnné technické zprávy žalobce c) předložil k důkazu s tím, že je nepřípustné, aby orgány územního plánování a stavební úřady při svých úředních rozhodovacích postupech vycházely z rozdílných (odlišných) podkladů. Jelikož ministerstvo věc vyhodnotilo podle neúplné souhrnné technické zprávy, tak zatížilo řízení vadou nepřezkoumatelnosti a nezákonnosti. Jako důvod tohoto nezákonného stavu žalobce označil skutečnosti, že projektová dokumentace byla po podání žádosti na prvostupňový stavební úřad dne 19. 3. 2021 ještě dodatečně stavebníkem měněna/doplňována, neboť ze správního spisu je zřejmé, že dne 14. 7. 2021 stavebník na základě předchozí dohody se stavebním úřadem doplnil projektovou dokumentaci stavby.

V žalobou napadeném rozhodnutí k této námitce žalovaný uvedl, že předmětný dokument se ve spise nenachází. Uznal, některé uvedené skutečnosti se shodují s tím, co je uvedeno v kopii dokumentu, který doložili žalobci, což však dle žalovaného neznamená, že námitky řešil stavebník, resp. jeho zástupce. Uvedl, že pokud se jedná o fakta, lze je sice v některých případech vyjádřit slohově odlišně od uvedeného, ale obvykle pokud se jedná o skutečnost, že dokumentace je zpracována autorizovanou osobou, nebo že v území, do kterého se stavba navrhuje, není stavební čára vymezena územním plánem, neexistuje mnoho možností, jak tyto informace slohově ztvárnit jinak. Dále žalovaný poukázal na ustanovení stavebního zákona a vyhlášky č. 503/2006 Sb., které upravují obsahové náležitosti územní rozhodnutí a stavebního povolení se závěrem, že stavební úřad založil své rozhodnutí na doložené dokumentaci tak, jak mu ukládá zákon.

K namítané podjatosti žalovaný uvedl, že žalobci v odvolání nekonkretizovali, v čem podjatost všech zaměstnanců stavebního úřadu spatřují. Uvedl, že z ustanovení § 14 odst. 1 správního řádu vyplývá, že úřední osoba, která se bezprostředně podílí na výkonu pravomoci správního orgánu, tj. vede řízení, vypracovává rozhodnutí, může být vyloučena ze všech úkonů v řízení, pouze v době, kdy předmětné řízení běží u stavebního úřadu, nikoliv po vydání rozhodnutí ve věci, neboť v takovém případě již výsledek řízení ovlivnit nemůže. Odvolací správní orgán tak může toliko zkoumat, zda rozhodnutí bylo vydáno podjatou oprávněnou úřední osobou. Uvedl, že žalobci nedoložili žádný důkaz, ze kterého by bylo patrno, že by všichni zaměstnanci stavebního úřadu měli zvýšený zájem na výsledku řízení, příp. že by se jednalo o kontroverzní stavební záměr.

Soud posoudil tuto žalobní námitku stejně jako v původním rozsudku, pouze odůvodnění rozsudku doplnil o vypořádání důkazních návrhů vznesených ze strany žalobkyně b) a o vypořádání ohledně další manipulace se spisem, na kterou upozornil žalobce c).

Úvodem k této námitce považuje za vhodné uvést, že považuje za nesporné, že v době vedení odvolacího řízení nebyl ve správním spisu založen předmětný dokument zpracovaný v Praze dne 24. 9. 2021 Ing. arch. V. P., tehdejším zmocněncem stavebníka, o 13 stranách, jímž stavebník v řízení před stavebním úřadem reagoval na námitky uplatněné žalobci a) a b). Tuto skutečnost výslovně na str. 4 napadeného rozhodnutí potvrdil i žalovaný. V soudu předloženém správním spisu se pak tento dokument již nalézá. Je tak zcela zjevné, že k určité manipulaci se správním spisem ze strany stavebního úřadu došlo. Je však otázka, zda v tomto nestandardním jednání lze spatřovat důvodné pochybnosti o podjatosti zaměstnanců stavebního úřadu, či alespoň nesprávný úřední postup, který by mohl mít vliv na zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí.

Soud dospěl k závěru, že nikoliv. Ve vztahu k namítané podjatosti všech zaměstnanců stavebního úřadu je tomu tak proto, že z uvedené nestandardnosti nelze důvodně dovozovat pochybnosti o nepodjatosti ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 správního řádu. Podle tohoto ustanovení platí, že „[k]aždá osoba bezprostředně se podílející na výkonu pravomoci správního orgánu (dále jen "úřední osoba"), o níž lze důvodně předpokládat, že má s ohledem na svůj poměr k věci, k účastníkům řízení nebo jejich zástupcům takový zájem na výsledku řízení, pro nějž lze pochybovat o její nepodjatosti, je vyloučena ze všech úkonů v řízení, při jejichž provádění by mohla výsledek řízení ovlivnit.“

Pochybnosti o podjatosti mohou být dány poměrem k věci, která je projednávána (např. konkrétní pozemek, na němž má být umístěna stavba, skutkové okolnosti spáchání přestupku), poměrem k účastníkům řízení (např. by úřední osoba měla projednávat žádost svého partnera) nebo poměrem k zástupcům účastníků řízení (např. zástupce účastníka by zastupoval i jinou osobu, která by vedla občanskoprávní spor s úřední osobou). Tento poměr úřední osoby je předpokladem zájmu úřední osoby na výsledku řízení, pro který lze pochybovat o její nepodjatosti. Pochybnosti o nepodjatosti však musí být určité kvality, jelikož správní řád stanoví, že musí být „důvodné“. Pochybnosti tak musí být oprávněné, musí vyplývat z určitých konkrétních skutkových okolností, např. důvodné pochybnosti mohou být zjevné z určitého jednání úřední osoby.

Soud dospěl k závěru, že dané pochybení blíže nekonkretizované úřední osoby (zaměstnance stavebního úřadu), která nepředala žalovanému úplný správní spis, nezakládá poměr k věci této osoby, jedná se dle soudu toliko o nedůslednost této osoby. Z ničeho totiž nelze dovodit, že by tato úřední osoba byla vedena snahou zakrýt skutečnost, že z vyjádření stavebníka nekriticky vycházela, resp. že toto vyjádření použila k vypořádání námitek žalobců vznesených v průběhu řízení na I. stupni, jak namítali žalobci.

K tomuto závěru soud dospěl na základě porovnání odůvodnění prvostupňového rozhodnutí a obsahu stanoviska stavebníka ze dne 24. 9. 2021. Stavební úřad na str. 3 až 7 prvostupňového rozhodnutí nejprve identifikoval a následně vypořádal celkem 4 okruhy námitek žalobců a) a b) – ad 1) se jednalo o námitku směřující vůči doložené projektové dokumentaci, která dle žalobců nesplňovala požadavky na ní kladené právními předpisy; ad 2) se jednalo o námitky ohledně stavební a uliční čáry; ad 3) žalobci vznesli požadavek na předložení soutisku původního a nového návrhu; ad 4) namítali zásah do svých vlastnických práv a pohody bydlení. Ve stanovisku stavebníka ze dne 24. 9. 2021 jsou pak (logicky) identifikovány stejné námitky žalobců a) a b).

Z porovnání obou písemností soud seznal, že je pravdou, že některé pasáže jsou v obou písemnost zcela totožné, jako např. odstavec začínající slovy „[p]rojekt v žádném případu nemůže obcházet požadavky územního plánu…“, uvedený na str. 12 stanoviska stavebníka ze dne 24. 9. 2021, resp. na str. 5 prvostupňového rozhodnutí. Při porovnání faktického obsahu obou písemností však dle soudu nelze dospět k závěru, že námitky žalobců vypořádával stavebník, resp. jeho zástupce. Jakkoliv nelze zpochybnit, že stanovisko stavebníka ze dne 24. 9. 2021 se zcela jistě pro stavební úřad stalo jistou inspirací, tak stavební úřad ke každé námitce vždy uvedl své vlastní úvahy, které stanovisko stavebníka ze dne 24. 9. 2021 vůbec neobsahuje.

Ve vztahu k námitce ad 2) stavební úřad nad rámec stanoviska stavebníka uvedl, že vzhledem k tomu, že během let docházelo k prodeji jednotlivých pozemků, noví vlastníci požadovali po stavebním úřadu změnu stavby, neboť mají jiné představy o svém bydlení, než je povolený návrh, což je ostatně i případ žalobců. Dále poukázal na to, že v souhrnné technické zprávě B.2.2 bylo při stanovení stavební čáry pracováno právě s vymezením stavební čáry na základě původního projektu z roku 2011. Uvedl, že rodinné domy na pozemcích parc.č. XD – XE, v k.ú. X, sice mají jednotnou linii, ale to je vzhledem ke skutečnosti, že tyto pozemky skoupil jeden developer a rodinné domy postavil předně podle původního povolení stavby, beze změn. Tyto domy si zachovaly jednotný ráz a zachovaly odstup od hranic pozemků. Dle stavebního úřadu je však tato skutečnost v dané lokalitě spíše ojedinělá. Ve vztahu k námitce ad 3) stavební úřad nad rámec stanoviska stavebníka odkázal na ustanovení § 96b odst. 1 stavebního zákona a na závazné stanovisko odboru územního rozvoje MHMP ze dne 1. 2. 2021, č.j. MHMP 118823/2021, které vyhodnotil jako úplné v souladu s ustanovením § 149 správního řádu, a že obsahuje výrokovou část i dostatečné odůvodnění souladu s územně plánovací dokumentací i z hlediska uplatňování cílů a úkolů územního plánování. V tomto závazném stanovisku pak byl proveden i výpočet KPP a KZ. Ve vztahu k námitce ad 4) stavební úřad nad rámec stanoviska stavebníka uvedl, že jelikož Územní plán sídelního útvaru hl. m. Prahy zahrnul pozemky do rozvojového území, nelze legitimně očekávat, že nedojde k jakékoliv změně v území. Uvedl, že navržený záměr nevybočuje z parametrů okolní zástavby a naplňuje parametry rozvoje stanovené v územně plánovací dokumentaci. Dále se stavební úřad zabýval „mírou přiměřenou místním poměrům“ s tím, že realizací navrženého projektu nedojde k zásahu do práv, resp. omezování vlastnického práva vlastníků okolních nemovitostí nad tuto míru, a to zejména s ohledem na situování navrženého projektu v obydlené zástavbě hl. m. Prahy, kde je nutno imise pohledem posuzovat mnohem benevolentněji, než např. ve venkovské rozmělněné zástavbě. Uvedl, že nastalý stav nepředstavuje mimořádné obtěžování, jelikož by se muselo jednat o mimořádný případ, soustavného a závažného narušování soukromí. K tomu stavební úřad dále uvedl, že pohodu bydlení lze úspěšně vyřešit sadovou úpravou s výsadbou zeleně, a to jak na rostlém terénu, tak na stavební konstrukci. Z ÚAP hl. m. Prahy 2016 pak vyplývá, že záměr není v dané lokalitě neobvyklý, neboť se v území objekty o výšce stavby rodinného domu nacházejí a nacházejí se zde i stavby vyšší. I hmotově navržené stavba odpovídá okolní zástavbě.

Na druhou stranu soud považuje za nutné korigovat závěr žalovaného v tom smyslu, prvostupňové rozhodnutí obsahuje veškeré náležitosti dle stavebního zákona a vyhláška č. 503/2006 Sb., o podrobnější úpravě územního rozhodování, územního opatření a stavebního řádu. Sama tato vyhláška v žalovaným odkazovaných ustanoveních § 9 a § 18c stanoví, že vyjma zde vyjmenovaných obsahových náležitostí rozhodnutí o umístění stavby, resp. stavební povolení obsahují obecné náležitosti rozhodnutí dle ustanovení § 68 a § 69 správního řádu. V ustanovení § 68 odst. 3 věta prvá správního řádu jsou pak stanoveny požadavky na odůvodnění rozhodnutí – „V odůvodnění se uvedou důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí.“

Jako zcela mimoběžnou pak soud hodnotí soud argumentaci osoby zúčastněné na řízení odkazující na ustanovení § 37 správního řádu, neboť předmětné podání bylo zcela zjevně založeno ve správním spisu, do kterého mohli účastníci řízení nahlížet.

Stavební úřad tedy minimálně pochybil, když v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí neuvedl, že od stavebníka obdržel reakci na námitky žalobců. Z obsahu této listiny a z porovnání jejího obsahu s odůvodněním rozhodnutí stavebního úřadu je však zřejmé, že touto nebyly vygenerovány žádné nové skutečnosti, které by byly pro posouzení věci podstatné. Stavební úřad tedy nerozhodoval na základě jiného a aktualizovaného skutkového stavu, aniž by účastníky řízení seznámil se stěžejními podklady rozhodnutí. Z obsahu této listiny nevyplývají jiné skutečnosti, než ty, s nimiž se žalobci mohli v rámci společného řízení seznámit. Lze tedy konstatovat, že tato listina sama o sobě nevnáší do věci žádná nová, pro věc podstatná tvrzení či argumentaci. Právo žalobců na seznámení se se všemi důvody a podklady, které byly pro rozhodování správních orgánů podstatné, a potažmo tak možnost žalobců účinně se proti závěrům obsaženým v těchto podkladech bránit, nebylo neseznámením se s dotčenými dokumenty zásadněji omezeno. Stavební úřad tak určitě pochybil, když žalobce s těmito dokumenty neseznámil, avšak toto jeho pochybení by samo o sobě nemělo vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci (srov. také rozsudek městského soudu ze dne 27. 9. 2016 č.j. 9 A 148/2012-56).

K žalobkyní b) navrženému důkazu vyznačením obdobných či shodných textací podání osoby zúčastněné na řízení v rozhodnutí stavebního úřadu soud uvádí, že tento důkaz shledal v daném případě nadbytečným, neboť na základě upozornění žalobců sám provedl komparaci podání osoby zúčastněné na řízení ze dne 24. 9. 2021 s obsahem rozhodnutí stavebního úřadu – srov. body [64] až [66] tohoto rozsudku se závěrem, že předmětnou listinou (podáním osoby zúčastněné na řízení ze dne 24. 9. 2021) nebyly zjištěny žádné nové skutečnosti, které by byly pro posouzení věci podstatné, jak bylo uvedeno výše.

Stejně tak soud dospěl k závěru, že nadbytečný by byl ze stejného důvodu i výslech pí. D. K., jakožto úřední osoby, když nadto ani žalobkyně b) ve svém podání nijak nespecifikovala, co by mělo být tímto výslechem prokázáno; jméno této úřední osoby žalobkyně bez dalšího uvedla toliko ve výčtu navržených důkazů na konci pasáže označené jako „Správní spis“.

Konečně se soud zabýval námitkou žalobce c), že orgány územního plánování vycházely při vydání svých závazných stanovisek z jiných podkladů než stavební úřad a žalovaný, což žalobci a) a b) při ústním jednání před soudem označili za závažnou manipulaci a zvláštní jednání. V této souvislosti soud uvádí, že v soudu předloženém správním spisu se nachází pouze paré č. 6 Souhrnné technické zprávy s datem 09/2020, vypracovanou Ing. Arch. V. P.. Žalobce c) pak k důkazu na CD předložil fotokopii paré č. 2 Souhrnné technické zprávy s datem 09/2020, vypracovanou stejným autorem, která se nacházela ve spise Ministerstva pro místní rozvoj. Z prostého porovnání obou dokumentů vyplývá, že paré č. 6, ze kterého vycházel při svém rozhodování stavební úřad, je rozsáhlejší (21 stran oproti 15 stranám) a liší se zejména od str. 8 dále v části B.2.2 Celkové urbanistické a architektonické řešení v bodě a) urbanismus – územní regulace, kompozice prostorového řešení, která oproti paré č. 2 obsahuje zhodnocení umístění stavby ve vztahu k okolní zástavbě a ke stavební čáře.

Jakkoli soud považuje obecně za nepřípustné, aby jednotlivé správní orgány v rámci stejného řízení vycházely z odlišných podkladů, nicméně vždy je třeba posoudit, zda toto pochybení samo o sobě mělo vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci, či v daném případě zákonnost vydaného závazného stanoviska Ministerstva pro místní rozvoj. Nejprve soud zdůrazňuje, že správní orgány nevycházely v řešeném případě ze zcela odlišných podkladů, ale toliko z podkladů doplněných (aktualizovaných) o dílčí posouzení dané stavby. Dále pak soud uvádí, že z obsahu závazného stanoviska Ministerstva pro místní rozvoj se podává, že toto se sice výslovně odstupem navrhovaného záměru od uliční, resp. stavební čáry nezabývalo, nicméně zabývalo se alespoň odstupem navrhovaného záměru od okolních pozemků a porovnáním tohoto odstupu od odstupů jiných staveb v dané lokalitě (srov. str. 5 tohoto závazného stanoviska). Otázku stavební čáry a uliční čáry pak ve svých rozhodnutích vypořádaly jak stavební úřad, tak žalovaný.

Soud tak dospěl k závěru, že řízení nebylo zatíženo vadou spočívající v nepřezkoumatelnosti a nezákonnosti, neboť uvedená nestandardnost nevedla k tomu, že by některá z podstatných skutečností týkající se předmětného záměru byla ze strany správních orgánů pominuta.

Ani druhý žalobní bod tak soud neshledal důvodným.

Ve třetím žalobním bodu žalobci a) a b) uvedli, že dle zákonné definice je dotčené území třeba označit jako plochy stabilizované. Namítali, že pokud žalovaný uvedl, že stavební čára je skutečně volná a že splňuje definici volné stavební čáry dle pražských stavebních předpisů, pak je nutné doplnit, že i dle této definice může zástavba buď libovolně ustupovat části bloku, nebo může být v celé své délce souvisle a úplně zastavěna, nicméně žalovaný zcela opomněl principy umisťování staveb s ohledem na uliční a stavební čáru dle ustanovení § 22 nařízení č. 10/2016 Sb. Hl. m. Prahy, kterým se stanovují obecné požadavky na využívání území a technické požadavky na stavby v hlavním městě Praze (pražské stavební předpisy), ve znění do 31. 12. 2023. Namítali, že územní studie vyhotovena nebyla, a proto je třeba dle ustanovení § 22 odst. 1 písm. a) pražských stavebních předpisů odvozovat stavební čáru z převažujícího charakteru zástavby a jejího vztahu k veřejným prostranstvím, kterým je v tomto případě pouze pozemní komunikace. Uvedli, že převažující charakter zástavby je dán nejen původním stavebním povolením z roku 2011 (a projektováním funkčního celku rodinných domů, které ve svém celku tvořily urbanistický komplex), ale současně tím, že vlastníci nemovitostí tyto pořizovali za účelem původně plánované výstavby, a proto jsou v dobré víře v zachování této jednotné a stavebně povolení koncepce v území tak, aby byla zachována pohoda bydlení a nevznikaly jakékoliv imise. Dle žalobců žalovaný ignoroval nezbytnost vycházet z převažujícího charakteru zástavby, když nejen původní záměr, ale i stávající zástavba vypovídají o tom, že volná stavební čára je dána ve vzdálenosti cca 5,5 m od pozemní komunikace. Stavebník však fakticky předsadil stavbu garáže tak, aby samotné těleso domu účelově odsunul do plochy pozemku v daleko větší odstupové vzdálenosti od komunikace, čímž došlo k fatálnímu narušení koncepce celé lokality, jakož i narušení pohody bydlení vlastníků okolních nemovitostí. Ve skutečnosti je tak těleso domu zasazeno ve vzdálenosti 10,725 m od pozemní komunikace, což je dle žalobců faktickým obcházením smyslu a účelu institutu stavební čáry.

Žalobce c) v žalobě uváděl, že u původního domu stavebníka se jednalo o zástavbu o velikosti 947,41 m3, nyní chce stavebník svým záměrem nechat povolit zástavbu o velikosti 1.750,57 m3. Konstatoval, že povolená zástavba v území je koncipována tak, aby hmoty rodinných domů umožňovaly průhled směrem na severovýchod; navrhovaná stavba je však naprosto odlišně umístěna svou podélnou osou rovnoběžně s vrstevnicí, což má za následek zamezení průhledu v celé její délce více než 23 m. Uvedl, že původní zástavba měla podélné osy 2.NP kolmých na vrstevnice, tzn. že to umožňovalo výhledy do údolí domům na horních parcelách. Žalovaný pak dle žalobce dále opomněl přihlédnout k uliční čáře, se kterou počítá i ustanovení § 12 pražských stavebních předpisů. Dle žalobce je irelevantní, že původní rozhodnutí z roku 2011 s tímto pojmem nepracuje, neboť stavebník podal žádost o změnu v roce 2021, a proto v době, kdy stavební úřad posuzoval změnu stavby a její posun do zadní části pozemku, tak měl brát v potaz uliční čáru, která je obecně dodržována všemi stavbami v okolí. Sám žalovaný pak přiznal, že uliční prostranství bylo řešeno, a to stavebním povolením ze dne 28. 1. 2011, č.j. 024543/10/OVDŽP/Hp, ke kterému mělo být při posuzování změny stavby před dokončením dle žalobce přihlíženo. Doplnil námitku, že žalovaný se nijak nevypořádal s jeho žádostí o poskytnutí dodatečné lhůty v délce 60 dnů, aby doplnil své vyjádření ve smyslu návrhů na doplnění dokazování, a to včetně např. vyjádření zpracovatele původního UR (pro Vily X), aby se vyjádřil ohledně koncepce a předpokladů řešení celého území.

K tomuto žalobnímu bodu žalovaný odkázal na str. 8 až 10 napadeného rozhodnutí. Uvedl, že v daném případě není stavební čára vymezena v územním plánu a že se jedná o rozvojové území, kde se stavební čára vymezí v dokumentaci pro vydání územního rozhodnutí [ustanovení § 22 odst. 3 písm. b) pražských stavebních předpisů]. V dokumentaci je v souhrnné technické zprávě stavební čára na str. 10 vymezena jako stavební čára volná, s čímž žalovaný souhlasil. Dle žalovaného navrhovaný dům do zadní části zahrady umístit lze, neboť to není v rozporu se žádným právním předpisem.

Žalobce c) ve vyjádření ze dne 20. 2. 2024 soudu předložil fotografii pořízenou v polovině ledna 2024 z dané lokality, ze které vyplývá, že se nejedná o rozvojové území, ale o území stabilizované. Rovněž předložil dvě vizualizace daného území, ze kterých vyplývá, jaký byl předpoklad, jak bude dané území vypadat, kde bylo počítáno se zachováním pohody bydlení, uliční čáry apod., a ke kterému i žalobce přihlédl při nákupu své nemovitosti.

Osoba zúčastněná na řízení v replice k tomuto vyjádření žalobce c) ze dne 21. 2. 2024 odkázala na textovou část územního plánu, v průvodní zprávě z roku 1999, na str. 98, kapitola 7.7. Míra využití území a prostorové uspořádání, v oddílech (1) a (4) s tím, že rozvojové území je zastavitelné území, v němž se předpokládá nový rozvoj a pro které je směrnou částí územního plánu stanovena míra využití území. Pro danou lokalitu je pak v územním plánu stanovena míra využití – D. Rovněž v závazném stanovisku odboru územního plánování MHMP č.j. MHMP 118823/2021 je k předmětné stavbě konstatováno, že se nachází v území rozvojovém.

Žalobkyně b) ve svém vyjádření ze dne 12. 3. 2024 uvedla, že dle Metropolitního plánu, který definuje stávající stav území, je předmětné území „X“ označeno jako stabilizované. Dle žalobkyně žalovaný nijak nehodnotil architektonické a urbanistické parametry území, jež jsou mu z úřední činnosti známy z konceptu celého území a z původního rozhodnutí z roku 2011. Dále uvedla, že dle neformálního vyjádření architektonické kanceláře A69 – architekti s.r.o., která se podílela na koncepci architektonického a urbanistického záměru celé lokality, je předmětný stavební záměr v rozporu s původní prostorovou koncepcí, která měla poskytnout výhled, nebo alespoň částečný výhled směrem do vltavského údolí z hlavních obytných podlaží všech domů v řešeném území. Žalobkyně navrhla k důkazu, aby soud od předmětné architektonické kanceláře vyžádal písemné stanovisko ke stavebnímu záměru.

Architektonická kancelář A69 – architekti s.r.o. dne 15. 11. 2024 soudu zaslala písemné stanovisko, ve kterém ke stavebnímu záměru osoby zúčastněné na řízení uvedla, že bez znalosti navržené a stavebním úřadem schválené projektové dokumentace domu osoby zúčastněné na řízení, podle které se stavba realizuje, nelze posoudit její vliv na okolní stavby. Ke znaleckému posudku č. 1203/2023 uvedla, že z něj lze vyčíst, že ani jedna ze staveb, tj. stavba žalobců a stavba osoby zúčastněné na řízení neodpovídá původně navrženému architektonickému konceptu vilové čtvrti, neboť obě stavby nerespektují společností navrhovanou prostorovou koncepci, tj. i plánované výhledy, přiměřené odstupy a soukromí stavebníků.

Žalobce b) ve vyjádření ze dne 10. 10. 2024 dále namítal, že stavební úřad neprovedl žádné místní šetření, a tedy nemohl provést relevantní správní úvahu ke konkrétním výhledům staveb, jejich vzdálenostem, a celkově k pohodě bydlení. Pro případ, že by soud považoval za vhodné učinit ucelenou úvahu o místních poměrech, žalobce a) navrhoval soud, aby v rámci důkazních návrhů provedl místní šetření na místě stavby osoby zúčastněné na řízení.

Ze Znaleckého posudku č. 098020/2024 ze dne 20. 12. 2024, vypracovaného znalcem Ing. arch. I. K., jehož předmětem bylo zhodnocení vlivu navrhovaného rodinného domu na urbanistickou koncepci lokality, charakter území a výhled ze sousedních domů vyplývá k otázkám, zda je navrhovaný záměr v souladu s původní navrhovanou urbanistickou koncepcí projektu ateliéru A69 – architekti s.r.o. z roku 2011 a v souladu se stávajícím charakterem území, závěr, že nikoliv. Z posudku vyplývá, že „vzhledem k urbanistické koncepci lokality, která spočívá v kaskádovitém uspořádání hmot zástavby, lze konstatovat, že otočení hlavní hmoty rodinného domu souběžně s ulicí B., její posunutí blíže k hranici sousedního pozemku dvojdomu a zároveň i její zvýšení o výše uvedené rozměry významně změní prostorové uspořádání území. (…) Každá jednotlivá výše uvedená úprava by sama o sobě neměla významný negativní dopad na urbanistickou koncepci lokality i charakter území. Otočením hmoty by při dodržení původního odstupu od ulice B. zachovalo nastavenou stavební čáru. Prodloužení záměru blíže k hranici pozemků dvojdomu ani jeho mírné zvýšení by při zachování odstupu od jižní hranice sousedního pozemku neohrozilo navrženou strukturu umisťování solitérních objektů na pozemcích. Avšak kombinace všech těchto tří úprav takovým významně negativním vlivem na urbanistickou koncepci lokality je. (…) Přesto, že v řešeném území dnes můžeme identifikovat některé domy, které se od původního projektu odlišují, odpovídá charakter území stále principům urbanistické koncepce lokality. (…) Konkrétním projevem této negativní úpravy je omezení výhledu z dvojdomu.“

Žalobce c) dne 19. 12. 2024 předložil k důkazu písemné vyjádření architekta doc. Ing. arch. I. K., autorizovaného architekta ČKA, docenta katedry urbanismu a ÚP na FS v ČVUT Praha, ze kterého vyplývá, že „nové rozhodnutí o změně stavby jistě nedodržuje některé prvky původně schváleného konceptu rodinné vily.“ Architekt dále uvedl, že „zřetelná blokace výhledů a minimální vzdálenosti odstupu staveb, nesvědčí, o provázanosti s krajinou, nepřispívá k integraci obytného prostoru do urbánní struktury, nepodporuje významnost a reprezentaci vilové čtvrti v duchu meziválečných celků a rovněž nezohledňuje současné trendy a potřeby zástavby a jejich obyvatel. Dílčí nevhodná rozhodnutí pro jednotlivé stavby, preferující zájmy jednotlivce bez ohledu na okolnosti a souvislosti, destruují solidnost a kvalitu zástavby deklarované ‚dobré adresy‘ vilové lokality.“ Dále uvedl, že je přesvědčen, že „rozhodnutí o změně stavby (…) nepřineslo novou kvalitu do charakteru zástavby, nepřispělo k řádnému předpokládanému řazení a principů zástavby, ale vneslo tak do území těžko řešitelný rozpor, který naopak místně destruuje urbánní a sociální strukturu, což je v rozporu s § 19a zákona č. 183/2006, zákona o územním plánování a stavebním řádu (starý stavební zákon).“

Osoba zúčastněná na řízení ve svém vyjádření ze dne 8. 1. 2025 ke znaleckému posudku Ing. Z. znovu zopakovala, že navržená urbanistická koncepce projektu ateliéru A69 – architekti z roku 2011 není žádným způsobem závazná a nepřekročitelná, a proto posuzovat jakékoliv změny oproti této koncepci je naprosto bezpředmětné. Dále uvedla, že stavba respektuje i charakter území, neboť dodržuje parametry dané územním plánem a míru využití území – funkční využití OV, stavba rodinného domu, kód míry využití D, který stanovuje KPP 0.8, přičemž navržená stavba má tuto hodnotu pouze 0.41. Dle osoby zúčastněné na řízení pak záměr odpovídá i struktuře a typu zástavby (zahradní město – solitérní stavby rodinných domů, které jsou umístěny uvnitř soukromého oploceného pozemku, jehož nezastavěná část tvoří zahradu) i uspořádání veřejných prostranství. Dále je splněna i podlažnost, přičemž architektonické a estetické hodnoty nelze v rozvojovém území vypozorovat. Uzavřela, že předmětný posudek nepracuje s žádnou definicí charakteru území, ale jedná se pouze o subjektivní hodnocení. Ani jeden ze tří bodů uvedených v posudku (otočení hmoty horního podlaží, posunutí domu k hranici pozemku a zvýšení hmoty) není v rozporu s platnou legislativou.

K vyjádření Doc. Ing. arch. K. osoba zúčastněná na řízení ve svém vyjádření uvedla, že jím zmiňované prvky (např. morfologie pozemku, provázanost s krajinou atd.) nejsou nijak měřitelné ani definované, z ničeho nevyplývá jejích závaznost a z ničeho nelze dovodit, že by takové prvky stavby osoba zúčastněná na řízení nedodržela. Dále uvedla, že i samotní žalobci učinili změnu stavby preferující zájmy jednotlivce a svůj záměr umístili jinak, než bylo v původní projektové dokumentaci. Dále uvedla, že doc. K. hovořil spíše o cílech a úkolech územního plánování, což ale nejsou záležitosti, které by řešil stavební úřad při rozhodování o stavbě.

Žalobce c) při ústním jednání dne 9. 1. 2025 předložil e-mailovou komunikaci s pí. B. ze společnosti A69 – architekti s.r.o. ze dne 29. 2. 2024, z níž předně vyplývá, že se jedná pouze o „osobní názor bez jakéhokoliv právního nároku.“ Pí. B. v tomto e-mailu uvedla, že „již stavba pč XA [pozn. soudu: stavba rodinného domu žalobce c)] sama nerespektuje námi navrhovanou prostorovou koncepci, hmota dvoj(domu) je v uliční části o patro vyšší, než ostatní domy v ulici.“ Dále uvedla, že stavba osoby zúčastněné na řízení převyšuje původní atiku o 1,2 m a společně s otočenou hmotou (původně kolmo ke svahu, nyní rovnoběžně – po vrstevnici) zabraňují nemovitostem nad záměrem výhled z úrovně hlavního obytného podlaží. Toto je v rozporu s původní prostorovou koncepcí, která měla poskytnout výhled, nebo alespoň částečný výhled směrem do vltavského údolí. Uzavřela, že nelze zodpovědně říct, zda je navrhovaná stavba v souladu či nikoliv, neboť neví, s jakými regulačními podmínkami byla parcela zakoupena.

Z Kupní smlouvy předložené při ústním jednání dne 9. 1. 2025 vyplývá, že smluvní strany se dohodly, že exteriérové ztvárnění projektu bude v souladu s architektonickým výrazem ostatních vil realizovaných v rámci souvisejícího projektu. Osoba zúčastněná na řízení se dále ve smlouvě zavázala vybudovat vizuálně shodný či obdobný typ oplocení z uliční strany, případných opěrných zdí, a to vše dle návrhu A69 – architekti s.r.o. (viz bod 7 Kupní smlouvy).

V žalobou napadeném rozhodnutí žalovaný uvedl, že podle ustanovení § 20 pražských stavebních předpisů je třeba při umístění přihlédnout zejména ke vztahu zástavby k veřejným prostranstvím. Okolní zástavba má vjezdy orientované z ulice B. a její pozemky lemují oplocení; totéž je předmětem posuzovaného záměru. Podle ustanovení § 21 pražských stavebních předpisů se způsob zástavby stavebních bloků vymezuje zpravidla stavební čarou, která představuje hranici trvalého zastavění. V posuzovaném případě není stavební čára vymezena v územním plánu, jedná se o území rozvojové, kde se stavební čára vymezí v dokumentaci pro vydání územního rozhodnutí [ustanovení § 22 odst. 3 písm. b) pražských stavebních předpisů]. V dokumentaci je v souhrnné technické zprávě stavební čára na str. 10 vymezena jako stavební čára volná, s čímž žalovaný vyslovil souhlas.

Dále zde uvedl, že pojem uliční čára byl zapracován do pražských stavebních předpisů, jejichž první verze začala platit 1. 10. 2014. V roce 2011 se pojem uliční čára neposuzoval, tudíž s ním nemohlo být v územním rozhodnutí počítáno. Kromě toho nyní se řeší změna územního rozhodnutí. Pro úplnost upozornil na to, že uliční čára je definována v ustanovení § 12 pražských stavebních předpisů jako čára, vymezující uliční prostranství. V původním rozhodnutí z roku 2011 nebylo umístěno žádné uliční prostranství, podmínkou č. 7 byla stanovena koordinace se stavbou „Vily X – Komunikace a inženýrské sítě“, pro kterou bylo vydáno stavební povolení Úřadem městské části Prahy 16, odborem výstavby dopravy a životního prostředí dne 28.1.2011 č.j. 024543/10/OVDŽP/Hp. Uliční prostranství tedy bylo řešeno jiným rozhodnutím.

Soud posoudil tento, v novém řízení doplněný, žalobní okruh následovně:

Podle ustanovení § 12 pražských stavebních předpisů: „(1) Uliční čára vymezuje v zastavitelném území hranici uličních prostranství a bloků. Bloky se rozlišují na stavební, jež jsou určené převážně k zastavění budovami, a nestavební, jež jsou určené převážně k nestavebním účelům. (2) Uliční prostranství se vymezují jako základní síť polohově (osou), nebo plošně (uliční čarou). Při polohovém vymezení lze stanovit šířku uličního profilu. V rozvojových a transformačních územích lze při polohovém vymezení definovat uliční prostranství pouze jako spojnici dvou míst bez přesného určení trasy. Nad rámec vymezení uličních prostranství lze stanovit doplňkovou prostupnost územím pro pěší a cyklistickou dopravu napříč stavebními bloky.“

Podle ustanovení § 21 pražských stavebních předpisů: „(1) Způsob zástavby stavebních bloků a prostorový vztah zástavby k veřejným prostranstvím se zpravidla vymezuje stavební čarou. (2) Stavební čára je hranice vymezující v rámci stavebního bloku nepřekročitelnou hranici trvalého zastavění budovami. Stavební čára dále určuje tyto parametry: a) ustoupení zástavby od hranice zastavění, která může nebo nesmí ustupovat; b) rozsah a míru zastavění hranice zastavitelné části bloku, které musí, nesmí, nebo může být souvislé a úplné. (3) Podle těchto parametrů se v území uplatní převážně stavební čára: a) uzavřená, která vymezuje hranici zastavitelné a nezastavitelné části bloku,

Podle ustanovení 22 pražských stavebních předpisů: „(1) Stavby se umisťují v souladu s uliční čarou a typem bloku podle § 12. Nejsou-li tyto vymezeny územním nebo regulačním plánem, platí, že: a) v území, kde jsou založena uliční prostranství, se uliční čára a typ bloku odvozuje z územní studie nebo z existujících veřejných prostranství, s přihlédnutím k vyznačení uličních prostranství v územně analytických podkladech; b) v území, kde nejsou založena uliční prostranství, se uliční čára a typ bloku odvozuje z územní studie, popřípadě se vymezuje v dokumentaci pro vydání územního rozhodnutí. (2) Budovy, vyjma budov rozměrově přiměřených a přímo souvisejících s charakterem veřejných prostranství (např. veřejné toalety, zařízení pro MHD, stánky apod.), nesmí být umístěny na pozemku, jehož součástí je uliční prostranství. (3) Stavby se umisťují v souladu se stavební čarou podle § 21. Není-li vymezena územním nebo regulačním plánem, platí, že: a) ve stabilizovaném území se stavební čára odvozuje z územní studie nebo z převažujícího charakteru zástavby a jejího vztahu k veřejným prostranstvím; nelze-li stavební čáru jednoznačně odvodit, považuje se za stavební čáru volnou; b) v transformačním a rozvojovém území se stavební čára odvozuje z územní studie, popřípadě se vymezuje v dokumentaci pro vydání územního rozhodnutí. (4) U stavební čáry, která vyžaduje souvislé a úplné zastavění hranice zastavitelné části bloku, lze v odůvodněných případech (např. z důvodu zajištění prostupnosti stavebního bloku) přerušit zástavbu mezerou o maximální šířce 4 m, nestanoví-li územní nebo regulační plán v souladu s § 83 odst. 2 jinak.“

Z výše uvedeného vyplývá, že stavby v hl. m. Praha se umisťují v souladu s uliční čárou, typem bloku a stavební čárou.

Co se týče uliční čáry, tak zde soud považuje za zcela nerozhodné, že pojem uliční čára byl zapracován až do pražských stavebních předpisů, jejichž první verze začala platit 1. 10. 2014, resp. že v roce 2011 se tento pojem neposuzoval. V daném případě bylo řízení o žádosti vedeno za platnosti pražských stavebních předpisů, které již s uliční čárou počítaly (srov. ustanovení § 12 pražských stavebních předpisů). Uliční čáru tak bylo nutné v řízení o vydání společného povolení zohlednit. Předmětný návrh uliční čáru dle názoru soudu respektuje, neboť z ničeho nevyplývá opak, tj. že by návrh uliční čáru ul. B. narušoval. Žalobce c) totiž ve své námitce pravděpodobně zaměnil pojem „uliční čára“ a „stavební čára“, když uváděl, že „uliční čáru“ obecně dodržují všechny stavby v okolí.

K odkazu žalovaného na podmínku č. 7 společného povolení z roku 2011, kterou byla stanovena koordinace se stavbou „Vily X – Komunikace a inženýrské sítě“, pro kterou bylo vydáno stavební povolení Úřadem městské části Prahy 16, odborem výstavby dopravy a životního prostředí dne 28.1.2011 č.j. 024543/10/OVDŽP/Hp, soud uvádí, že z této skutečnosti vyplývá, že v roce 2011 bylo uliční prostranství řešeno samostatným rozhodnutím. Námitku žalobce c), že k tomuto rozhodnutí mělo být přihlíženo, soud hodnotí jako velmi obecnou, neboť z ní nevyplývá, co konkrétně žalovaný vůči existenci dané uliční čáry (uličního prostranství) pominul zohlednit.

Soud dále uvádí, že pražské stavební předpisy zároveň předpokládaly existenci vymezení stávajících uličních prostranství v Územně analytických podkladech hlavního města Prahy, které lze použít jako podklad pro rozhodování a při odvozování uliční čáry k nim přihlédnout. Existence stávajících uličních prostranství se předpokládá především ve stabilizovaném území, uliční prostranství však může být založeno (resp. být čitelné) i v území transformačním. Proto je rozdělení ponecháno v obecné rovině a nevztahuje se na něj členění územní na stabilizované, transformační a rozvojové.

Ve vztahu k vymezení stavební čáry už je členění na stabilizované, transformační a rozvojové zcela klíčovým prvkem. Podle oddílu 6 odst. 1 přílohy č. 1 územního plánu hl. m. Prahy je území hlavního města Prahy územním plánem děleno na zastavitelná a nezastavitelná území. Zastavitelná území jsou rozvojová, stabilizovaná, transformační a nerozvojová. Podle odst. 1 v oddílu 7a) Míra využití ploch „v rozvojovém území je zpravidla stanovena nejvyšší přípustná míra využití pro plochy kategorie obytné (OB a OV), smíšené (SV a SMJ), a ve vybraných případech u ploch výroby a služeb (VN a VS) a zvláštní komplexy občanského vybavení (ZOB a ZVO).“ Podle odst. 3 pak platí, že „ve stabilizovaném území není uvedena míra využití ploch (platí vždy u ploch OB, OV, SV a SMJ); z hlediska limitů rozvoje je možné pouze zachování, dotvoření a rehabilitace stávající urbanistické struktury bez možnosti další rozsáhlé stavební činnosti. Přípustné řešení se v tomto případě stanoví v souladu s charakterem území s přihlédnutím ke stávající urbanistické struktuře a stávajícím hodnotám výškové hladiny uvedeným v Územně analytických podkladech hl. m. Prahy.“

V rozsudku ze dne 8. 2. 2023, č.j. 3 As 247/2022-62, NSS uvedl, že „[z]ávěr, že je ve stabilizovaném území potřeba vždy posuzovat i koeficient podlažních ploch, by nicméně odporoval smyslu oddílu 7a odst. 1 Přílohy č. 1 ÚP hl. m. Prahy, jenž výslovně uvádí, že ve stabilizovaném území není míra využití ploch stanovena. Ostatně právě tím se stabilizované území odlišuje např. od území rozvojových, v nichž se přípustnost stavby posuzuje mj. s ohledem na koeficient podlažních ploch.“

Při pohledu do územního plánu hl. m. Prahy lze zjistit, že navrhovaná stavba se nachází v ploše s označením OV-D. Oddíl 4 odst. 1 písm. 1b) pak stanoví hlavní, přípustné, podmíněně přípustné a nepřípustné využití tohoto území. Kód míry využití „D“ pak dle tabulky uvedené v oddílu 7 pak stanoví hodnoty KPP (nejvyšší přípustný koeficient podlažních ploch) jako 0,8; KPPp (nejvyšší podmíněně přípustný koeficient podlažních ploch) jako 1,1; KZ (minimální koeficient zeleně) při průměrné podlažnosti do 2 pater 0,35, do 3 pater 0,5, do 4 pater 0,55 a do 5 a více pater rovněž 0,55. Typickým charakterem této zástavby je pak nízkopodlažní zástavba a rozvolněná (nízkopodlažní) zástavba městského typu v závislosti na průměrné podlažnosti.

Na základě uvedeného lze dospět k závěru, že se v daném případě jedná o území rozvojové, nikoliv stabilizované, jak namítali žalobci. Na tomto závěru soudu nemůže nic změnit ani odkaz žalobkyně b) na Metropolitní plán, ve kterém je předmětné území označeno jako stabilizované, a to z toho důvodu, že tento doposud nebyl schválen a není tak právně závazný.

Obecně pak platí, že v rozvojovém území je třeba polohu a parametry stavební čáry navrhnout v územní studii, která z povahy věci definuje charakter prostředí v širším měřítku. Není-li taková územní studie zpracována, tak pražské stavební předpisy v ustanovení § 22 odst. 3 písm. b) umožňují vymezení stavební čáry v dokumentaci pro vydání územního rozhodnutí. Přesně k takovému postupu v nyní projednávané věci došlo, když stavebník v projektové dokumentaci vymezil stavební čáru jako volnou, s čímž se žalovaný ztotožnil.

Jednotlivé typy stavebních čar vymezuje ustanovení § 21 pražských stavebních předpisů. Smyslem zavedení regulativu stavební čáry bylo definování základních pravidel prostorového uspořádání zástavby a zejména jejího vztahu k veřejným prostranstvím. Stavební čára pak vymezuje především hranici zastavění (rozděluje blok na jeho zastavitelnou a nezastavitelnou část) a zároveň určuje, jakým způsobem zástavba vymezení rozhraní vyplňuje a jakým způsobem se k němu vztahuje. V tomto směru stavební čáru definují dva parametry, a to 1) možnost ustoupit od stavební čáry (zástavba ustoupit může či nesmí) a 2) míra zastavění na stavební čáře (zda hranice vymezená stavební čárou musí, může, anebo nesmí být souvisle zastavěna). Pražské stavební předpisy pak definují 3 základní typy stavebních čar, které popisují nejběžnější charaktery zástavby.

Jedná se o: a) stavební čáru uzavřenou, od níž nesmí zástavba ustupovat a musí být souvislá. V odůvodnění pražských stavebních předpisů je jako typický příklad této zástavby uvedena zástavba činžovních domů 19. století (Vinohrady, Žižkov) nebo zástavba historického centra (Nové Město); b) stavební čáru otevřenou, od níž zástavba nesmí ustupovat a nesmí být souvislá. Zde jsou jako příklad uváděny tradiční vilové čtvrti (Hanspaulka, Ořechovka) či některé typy vesnické nebo tradiční předměstské zástavby (Liboc, Ďáblice); c) stavební čáru volnou, od níž zástavba smí libovolně ustupovat a nemusí být souvislá. Zde je jako příklad uvedeno typicky příměstské rodinné bydlení (Nová Dubeč) nebo solitérní zástavba (Dědina, sídliště Zahradní Město).

V projektové dokumentaci se projektant vymezením stavební čáry zabýval na str. 8 až 13 souhrnné technické zprávy. Zde se nejprve projektant zabýval vymezením stavební čáry v původním projektu z roku 2011, kdy dospěl k závěru, že v souhrnné technické zprávě tohoto projektu není popsáno, že by záměrem navržené urbanistické struktury bylo vytvoření nějakého konkrétního typu stavební čáry. Rovněž ani ve výkresové části (C-situace) původního projektu není stavební čára nijak graficky vyznačena. Z toho důvodu projektant stavební čáru odvodil z navržené urbanistické struktury, a především z umístění jednotlivých objektů ve vztahu k uliční čáře/uličnímu prostranství. Konstatoval, že stavební čára byla odvozena jako volná, neboť přední část některých objektů se nachází cca 3,1 m nebo 3,6 m od uliční čáry. Ostatní objekty nebo zapuštěné hmoty jsou umístěny 5,5 až 5,8 m od uliční čáry a nově umístěný objekt na pozemku A.170 je hlavní hmotou vzdálen od uliční čáry 10 m. V dalších částech ul. B. jsou pak objekty umístěny ve vzdálenosti obdobných 3,6 a 5,5 m, ale také 7,5 nebo 8,8 m od uliční čáry. Odstupy navržených staveb v této ulici se tak pohybují od 3,1 do 10 m, a proto se dle projektanta jedná o volnou stavební čáru. Své závěry projektant doložil i graficky. Soud se pak s tímto vymezením stavební čáry plně ztotožňuje, neboť závěry projektanta jsou podloženy podrobnou analýzou vzdáleností jednotlivých staveb od uliční čáry v ul. B..

Soud tak dospěl k závěru, že žalovaný nepominul principy umisťování staveb s ohledem na uliční čáru, jak namítali žalobci.

K námitkám ohledně převažujícího charakteru zástavby a narušení koncepce dané lokality, soud považuje za vhodné znovu odkázat na rozsudek NSS č.j. 3 As 247/2022-62, kde NSS mimo jiné uvedl, že „Městský soud v bodě v bodě 27 napadeného rozsudku uvedl, urbanistickou strukturu je třeba hodnotit v rámci širšího okolí, nikoli pouze plochy, na níž má být stavební záměr umístěn. NSS se s tímto závěrem zcela ztotožňuje. Záměr nelze hodnotit pouze z hlediska nejbližšího okolí či dotčené plochy, na níž má být umístěn. Z podstaty „stabilizovaného území“ a limitu rozvoje v podobě zachování, dotváření či rehabilitace stávající urbanistické struktury plyne, že zohledňovat je třeba urbanistickou strukturu v rámci daného území, tj. širšího okolí záměru.“ Dále uvedl: „Výstavba nové stavby na místě již existující budovy navíc téměř vždy znamená změnu výšky, tvaru, či objemu objektu na dotčené ploše. Tato změna však sama o sobě neznamená zásah do stávající urbanistické struktury.“ Rovněž uvedl, že „I případný nárůst objemu zástavby, na který poukazují stěžovatelé, se tudíž nebude vymykat objektům nacházejícím se v širším okolí.“ Ačkoliv ve věci projednávané NSS se jednalo o umístění stavby do stabilizovaného území, tak tyto závěry lze dle soudu plně uplatnit i při umisťování stavby do rozvojového území, neboť i v takovém případě je třeba zohlednit mimo posuzování nejvyšší přípustné míry využití pro danou plochu i urbanistickou strukturu (zde nově vznikající, resp. rozvíjející se) lokality. Tento závěr pak vyplývá rovněž z ustanovení § 20 odst. 1 pražských stavebních předpisů, podle kterého „při umisťování staveb musí být přihlédnuto k charakteru území, zejména ke vztahu zástavby k veřejným prostranstvím, půdorysným rozměrům okolních staveb a jejich výšce.“

Lze tak shrnout, že u staveb umisťovaných do prostředí již existující zástavby (lhostejno zda do stabilizovaného nebo rozvojového území) musí urbanistické a architektonické řešení stavby vhodným způsobem reagovat na charakter a strukturu této zástavby, což v daném případě bylo dle soudu splněno.

Předmětná stavba je navržena v zastavitelné ploše určené primárně pro bydlení, která je zastavována rodinnými domy s obdobnými parametry, jak bude uvedeno dále. Co se týče koeficientu KPP, tak soud považuje za vhodné odkázat na závazné stanovisko Ministerstva pro místní rozvoj ze dne 19. 6. 2023, kde je uvedeno, že „celková započitatelná HPP předmětného záměru je cca 355 m2 a pro záměrem řešené území v ploše OV-D o výměře 795 m2 činí koeficient KPP záměru po zaokrouhlení na dvě desetinná místa 0,45, proto je požadavek koeficientu KPP (max. 0,80) splněn.“ Dále je v tomto stanovisku uvedeno, že „předmětný záměr má celkovou započitatelnou plochu zeleně 439 m2 a pro řešené území v ploše OV-D o výměře 795 m2 má hodnotu koeficientu KZ po zaokrouhlení na dvě desetinná místa 0,55, proto je požadavek koeficientu KZ (min. 0,35) splněn.“ Ministerstvo pak rovněž dospělo k závěru, že „výškové řešení záměru je možné s ohledem na urbanistickou strukturu daného území akceptovat, neboť se předmětný záměr nevymyká výškovým parametrům stávající zástavby,“ s tím, že provedlo komparaci s několika okolními objekty. Totéž pak ministerstvo učinilo ve vztahu k objemovému řešení záměru. Ministerstvo pak provedlo i porovnání odstupových vzdáleností a podlažnosti objektů v dané lokalitě.

Ve shodě s žalovaným tak lze dospět k závěru, že vzhledem k řadě změn původního společného povolení nelze v lokalitě vysledovat jednotné principy v umístění staveb. Nestanovil-li tedy regulační plán, územní studie či původní společné povolení podmínky, které by bylo třeba ve vztahu k výškovým, objemovým, odstupovými či „průhledovým“ parametrům staveb v dané lokalitě dodržovat, pak dle názoru soudu nelze stavebníka v zásadě limitovat v jiném smyslu, než ve vztahu k naplnění obecných požadavků na stavby. Jak přiléhavě uvedlo již ministerstvo ve svém závazném stanovisku, tak „řešení navržené v původním územním rozhodnutí nepředstavuje dogma, od kterého by nebylo možné se v rámci řízení o změně územního rozhodnutí odchýlit.“

V daném případě dle názoru soudu nelze převažující charakter zástavby (se kterým dle názoru soudu ani není předmětná stavba rodinného domu v rozporu, jelikož se jedná rovněž o rodinný dům o 3 podlažích – 1 PP a 2 NP – tak, jako mají např. i žalobci) dovodit pouze z dobré víry dřívějších vlastníků nemovitostí v zachování jednotné a stavebně povolené koncepce v území tak, aby byla zachována pohoda bydlení a nevznikaly jakékoliv imise, a to tím spíše, že se v případě daného území jedná o území rozvojové, kdy ještě zdaleka v dané lokalitě nejsou postaveny všechny stavby. V tomto směru pak soud uvádí, že považuje za zcela nerozhodnou „koncepci“ dané lokality, neboť ta doznala v průběhu let výrazných změn, které nejlépe dokumentuje nově vznikající bytový dům s názvem „Byty Chuchle“, obsahující celkem 27 bytů a nacházející se nedaleko nemovitostí žalobců i osoby zúčastněné na řízení (viz https://www.bytychuchle.cz).

K námitce, že stavebník fakticky předsadil stavbu garáže tak, aby samotné těleso domu odsunul do plochy pozemku (do zadní části zahrady) ve větší odstupové vzdálenosti od pozemní komunikace, soud uvádí, že ani tato skutečnost nezakládá „narušení koncepce celé lokality.“ Za situace, kdy jsou dodrženy platné právní předpisy (zde zejména pražské stavební předpisy) a platné regulativy dané územním plánem, nelze dle soudu bránit stavebníkovi, aby stavbu umístil dle svého uvážení, resp. v takovém jednání nelze spatřovat účelovost. Tento závěr soudu nicméně neznamená, že stavebník může svou stavbu realizovat zcela libovolně, neboť je mimo jiné vázán i tím, aby stavba byla v souladu s tzv. „pohodou bydlení“ (viz dále v rozsudku) či v souladu s hygienickými a jinými normami.

K námitce, že povolená zástavba v území je koncipována tak, aby hmoty rodinných domů umožňovaly průhled směrem na severovýchod, přičemž navrhovaná stavba je naprosto odlišně umístěna svou podélnou osou rovnoběžně s vrstevnicí, což má za následek zamezení průhledu v celé její délce více než 23 m (původní zástavba měla podélné osy 2.NP kolmých na vrstevnice), soud uvádí, že taková či obdobná podmínka nebyla v žádném rozhodnutí stavebního úřadu stanovena. Dle soudu nelze žalobcem předestřený charakter dané lokality v území vysledovat, neboť původní společné povolení doznalo v průběhu minulých let několika změn.

Na výše uvedených závěrech soudu nemohou nic změnit ani důkazy provedené v novém řízení. Dokonce některé důkazy vysloveně potvrzují, že závěr žalovaného a soudu, že současná koncepce dané lokality je různorodá, neboť původní společné povolení, které vycházelo z urbanistické koncepce společnosti A69 – architekti s.r.o. bylo v průběhu minulých let několikrát měněno. Tento závěr potvrzuje i soudem vyžádané písemné stanovisko architektonické kanceláře A69 – architekti s.r.o. ze dne 15. 11. 2024, z něhož mimo jiné vyplývá, že ani stavba žalobců ani stavba osoby zúčastněné na řízení neodpovídá původně navrženému architektonickému konceptu vilové čtvrti.

Rovněž pak i účastníky řízení předložené fotografie [ze strany žalobce c) se jednalo 2x o vizualizaci území a náhledy (fotografie) z dronu z poloviny ledna 2024; ze strany osoby zúčastněné na řízení se jednalo o několik fotografií a pohledů obsažených v jejích podáních ze dne 7. 10. 2024 a 10. 10. 2024] potvrzují, že současnou koncepci lokality lze spíše charakterizovat slovem „různorodá“ než slovem „jednotná“. Naopak některé důkazy jako např. porovnání situace 01 a 02, řezy, vizualizace, soutisky, výkresy soud vyhodnotil jako relevantní jen do té míry, že potvrzují, že navrhovaná stavba je odlišná od stavby původně povolené, což ale ani osoba zúčastněná nerozporuje. Soud si tak na základě všech těchto pohledů, fotografií, dokumentů učinil dostatečný obrázek o dané lokalitě, a proto shledal žalobcem b) navržený důkaz místním šetřením jako nadbytečný.

V této souvislosti tak závěry Znaleckého posudku ze dne 20. 12. 2024, vypracovaného Ing. arch. Z. považuje ve vztahu k původní architektonické koncepci sice za správné, nicméně pro danou věc za irrelevantní, neboť za rozhodný považuje soud současný skutkový stav (současný charakter lokality), nikoli nezávaznou koncepci, která byla již (mimo jiné i ze strany žalobců) narušena. Zpracovatel posudku tvrdí, že „přesto, že v řešeném území dnes můžeme identifikovat některé domy, které se od původního projektu odlišují, odpovídá charakter území stále principům urbanistické koncepce dané lokality.“ S tímto obecným, v posudku blíže nerozvedeným (např. poukazem na to, které stavby zpracovatel považuje za vybočující z mezí původního objektu) se soud nemůže ztotožnit. Naopak dle soudu je charakter lokality různorodý, a proto mu stavba osoby zúčastněné plně odpovídá. Skutečnost, že stavebník dodržel charakter lokality však dle soudu ještě neznamená, že v daném případě byla dodržena tzv. pohoda bydlení, jak bude dále uvedeno.

Vyjádření doc. Ing. arch. I. K. pak soud hodnotí jako osobní názor, z něhož některé dílčí závěry lze dokonce vztáhnout i na stavbu žalobců, např. že „dílčí nevhodná rozhodnutí pro jednotlivé stavby, preferující zájmy jednotlivce bez ohledu na okolnosti a souvislosti, destruují solidnost a kvality zástavby deklarované ‚dobré adresy‘ vilové lokality.“ Jinými slovy, zabývat se původním koncepcí lokality, za situace, kdy si každý stavebník (vlastník nemovitosti) již něco postavil, se jeví soudu jako zcela bezpředmětné. Dále k e-mailové komunikaci žalobce s pí. Beránkovou soud uvádí, že zde se opět jedná o osobní názor, nadto „přebitý“ soudem na popud žalobkyně b) vyžádaným stanoviskem architektonické kanceláře A69 – architekti s.r.o., ze kterého jednoznačně vyplývá, že ani jedna dotčená stavba neodpovídá původně navrženému architektonickému konceptu vilové čtvrti. Konečně pak ke Kupní smlouvě lze uvést, že se jedná o soukromoprávní závazek stavebníka bez jakéhokoliv dopadu do stavebního řízení.

K námitce žalobce c), že žalovaný se nijak nevypořádal s jeho žádostí o poskytnutí dodatečné lhůty v délce 60 dnů, aby doplnil své vyjádření ve smyslu návrhů na doplnění dokazování, a to včetně např. vyjádření zpracovatele původního UR (pro Vily X), soud uvádí, že žalobce tento svůj požadavek vznesl ve svém podání ze dne 26. 7. 2023. Je pak skutečně pravdou, že žalovaný se v napadeném rozhodnutí touto žádostí nijak nezabýval a že dne 18. 8. 2023 vydal žalobou napadené rozhodnutí. S ohledem na to, že stavební úřad i žalovaný se charakterem dané lokality ve svých rozhodnutích zabývaly, vyplývá, že vyjádření zpracovatele původního UR nepovažovaly za nutné opatřovat jako důkazní prostředek.

Třetí žalobní bod tak soud taktéž neshledal důvodným.

Ve čtvrtém žalobním bodu žalobci a) a b) namítali, že co se týče odstupových vzdáleností dle ustanovení § 28 pražských stavebních předpisů žalovaný nevycházel z podkladové dokumentace stavebníka, jejíž imanentní součástí měl takový výpočet být, ale v rámci správní úvahy sám „dopočítával“, zda odstupový úhel podle bod 2 přílohy č. 1 pražských stavebních předpisů pro okna obytných místností stávajících okolních budov bude odpovídající. Tímto postupem dle žalobců žalovaný zatížil řízení vadou spočívající v nepřezkoumatelnosti, neboť z podkladů doložených stavebníkem nevyplývá dodržení ustanovení § 28 pražských stavebních předpisů; splnění odstupových normativů tak nebylo stavebníkem doloženo, a proto žalovaný ani stavební úřad nemohl vyslovit souhlas se stavbou pro absenci tohoto neopominutelného podkladu. Namítali, že úkolem stavebních úřadů není cokoliv dovozovat za stavebníka, ale výlučně posuzovat úplnost a zákonnost jím předložených podkladů. K samotnému výpočtu pak žalobci namítali, že tento je lichý a nesprávný, neboť vychází z mylného předpokladu o umístění okna v úrovni 301,65 m.n.m., avšak žalobci mají okno ve spodním podlaží v úrovni 297,505 m.n.m. Výška okna od země je 2,340 m, střed okna je tedy 1,17 m od země. Kontrolní bod je tedy v úrovni 298,675 m.m.m. a poloměr tak činí 4,255 m, nikoliv 1,28 m, jak uváděl žalovaný. V této souvislosti pak žalobci odkázali na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 1. 11. 2012, č.j. 8 As 27/2012-113, dle kterého musí správní orgán při posuzování, zda mohlo dojít k narušení pohody bydlení, přihlížet i ke konkrétním zvláštnostem lokality.

Žalobce c) v této souvislosti namítal, že v napadeném rozhodnutí (str. 8 poslední odstavec) je uvedena, že stavba odvolatele byla umístěna svým severovýchodním rohem ve vzdálenosti 3,1 m od společné hranice s pozemkem stavebníka s tím, že záměr je umístěn ve vzdálenosti 3,27 m od této hranice. Uvedl, že obě budovy mají výšku 7. Vzdálenost mezi oběma stavbami je tedy 6,37 m. Dále odkázal na ustanovení § 28 pražských stavebních předpisů, které ale upravuje odstupové vzdálenosti velmi vágně. Dle žalobce si však jen stěží lze představit, že je možné „nalepit“ novou zástavbu před okna stávající budovy, zvlášť za situace, kdy pozemek stavebníka umožňuje výstavbu tak, aby mezi stavbami byl dostatečný odstup, zabraňující vzájemnému nahlížení do oken obytných místností. Dále žalobce odkázal na ustanovení § 25 odst. 2 vyhlášky Ministerstva pro místní rozvoj č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území (dále jen „vyhláška č. 501/2006 Sb.“), které stanoví požadavek, aby vzdálenost mezi rodinnými domy nebyla menší než 7 m. Zároveň žalobce odkázal na odst. 4 a 8 téhož ustanovení. Dále v této souvislosti namítal, že ačkoliv ustanovení § 28 pražských stavebních předpisů jasně přikazuje, že splnění požadavku na odstupovou vzdálenost se prokazuje splněním odstupového úhlu podle bodu 2 přílohy č. 1 k tomuto nařízení pro okna obytných místností stávajících okolností budov, tak stavebník tento nedoložil, a proto neměla být změna stavebním úřadem vůbec povolena. Rovněž uvedl, že na protilehlé stěně má okna do obytných místností v 1.NP i ve 2.NP a celková výška této stěny činí 10 m. Žalovaný tak dle žalobce nezohlednil požadavky na výstavbu, když povolil výstavbu blíže než 7 m od stavby žalobce, přičemž minimální vzdálenost z důvodu oken do obytných místností požadovaná vyhláškou č. 501/2006 Sb. je ještě vyšší, a to 10 m.

K tomuto žalobnímu bodu odkázal žalovaný na str. 8, 9, 11 a 12 napadeného rozhodnutí s tím, že ustanovení § 28 pražských stavebních předpisů řeší garanci minimálního volného prostoru před okny obytných místností stávající zástavby.

Žalobce c) v replice uvedl, že pokud nebyl odstupový úhel doložen, tak není možné, aby si jej žalovaný dovodil sám, když se jedná o řízení návrhové. Namítal, že výpočet učiněný žalovaný neodpovídá skutečnosti na místě, neboť v důsledku navezení zeminy a navýšení celkové výšky pozemku, neodpovídá úroveň +- 0,00 skutečnosti. Ostatně i sám žalovaný na str. 12 žalobou napadeného rozhodnutí uznal, že je „velice obtížně zjistitelné pro nedostatek údajů v dokumentaci“, kde se nachází terén.

Dále žalobce c) namítal, že se v daném případě měla při rozhodování použít i vyhláška č. 501/2006 Sb. Uvedl, že jak tato vyhláška, tak pražské stavební předpisy byly předpisy vydané v souladu se zmocňovacími ustanoveními § 194 písm. a), resp. e) stavebního zákona. Z vyhlášky č. 501/2006 Sb. ani z jiných ustanovení stavebního zákona nelze dle žalobce dovodit, že územní platnost vyhlášky č. 501/2006 Sb. byla na některém území ČR vyloučena; oba předpisy tak lze dle žalobce využít vedle sebe. Zdůraznil, že pražské stavební předpisy vůbec neupravují problematiku vzájemného odstupu budov, nicméně vyhláška č. 501/2006 Sb. má úpravu, a proto musí být splněna podmínka vzdálenosti 7 metrů mezi budovami. Na podporu svého tvrzení žalobce odkázal na rozsudek zdejšího soudu ze dne 10. 11. 2021, č.j. 3A 57/2017-317, který byl sice následně zrušen rozsudkem NSS ze dne 6. 10. 2023, č.j. 2 As 311/2021-119, nicméně jen z procesních důvodů.

Osoba zúčastněná na řízení k tomuto žalobnímu bodu uvedla, že splnění odstupového úhlu v rozsahu, že žádná překážka nezasahuje do volného prostoru, vymezeného nad vertikálním úhlem 45º, doložila výkresem č. O.01, půdorys, řez – odstupové vzdálenosti, vypracovaného Ing. arch. V. P., jenž byl stavebnímu úřadu předložen v rámci odvolacího řízení. Splnění odstupového úhlu v rozsahu, že žádná překážka nezasahuje do volného prostoru vymezeného v půdorysné výseči (horizontálním úhlu) alespoň 45º, doložila výkresem č. C – 5, situace odstupové vzdálenosti, vypracovaným Ing. arch. V. P., jenž byl stavebnímu úřadu předložen v rámci odvolacího řízení. Odstupy od budov na pozemcích parc.č. XF, XC, XG, XH a XI, vše v k.ú. V. Ch., jsou tak splněny. Stavba je tak dle osoby zúčastněné na řízení v souladu s ustanovením § 28 Pražských stavebních předpisů. Pro úplnost uvedla, že splnění odstupových úhlů se v rámci řízení o změně rozhodnutí o umístění stavby a řízení o povolení změny stavby před dokončením standardně nedoplňuje a stavebnímu úřadu nepředkládá, jelikož prováděcí vyhláška č. 499/2006 Sb., o dokumentaci staveb, v tehdy platném znění, neuváděla, že součástí projektu musí být i diagram znázorňující úhly, které dokládají splnění odstupových vzdáleností mezi objekty.

K námitce žalobce c), že úroveň +- 0,00 neodpovídá vzhledem k navezení zeminy a navýšení celkové výšky pozemku skutečnosti, osoba zúčastněná na řízení uvedla, že stanovení úrovně +- 0,00 slouží pro účely zafixování určité (avšak libovolné) výškové hladiny v rámci výkresu, bez ohledu na případné budoucí navážky; nemá se tedy jednat o hodnotu odpovídající realitě.

K námitkám žalobce c) týkajícím se souběžné aplikace Pražských stavebních předpisů a vyhlášky č. 501/2006 Sb. osoba zúčastněná na řízení uvedla, že tato vyhláška se na území hl. m. Prahy nevztahuje, když hl. m. Praha má svou vlastní speciální úpravu, a to právě v Pražských stavebních předpisech. Uvedené vyplývá mimo jiné z komentovaného znění Pražských stavebních předpisů z roku 2022 dostupného on-line a vydaného Institutem plánování a rozvoje hlavního města Prahy (srov. str. 21 tohoto dokumentu). Tvrzení žalobce c) o současné aplikaci obou právních předpisů tak dle osoby zúčastněné na řízení nemá oporu v českém právním řádu.

Žalobce c) ve vyjádření ze dne 20. 2. 2024 odkázal na místní šetření ze dne 12. 2. 2024, na základě kterého znalec (společnost Jokl Appraisal s.r.o. – znalecká kancelář) vyhotovil odborné vyjádření, dle kterého „[s]oučasný návrh domu žalovaného – souseda žalobce – je v rozporu s koncepcí celé této čtvrti a narušuje tím pohodu bydlení domu žalobce.“ Žalobce navrhoval, aby toto odborné vyjádření bylo soudem provedeno jako důkaz, a dále, aby soud provedl jako důkaz znalecký posudek, na který toto odborné vyjádření odkazuje s termínem vyhotovení do 28. 3. 2024.

Osoba zúčastněná na řízení v replice k vyjádření žalobce c) ze dne 21. 2. 2024 k otázce pohody bydlení odkázala na své vyjádření k žalobě ze dne 18. 2. 2024. Doplnila, že žalobci a) a b) svůj objekt změnou stavby rozšířili směrem k sousednímu pozemku osoby zúčastněné na řízení o 4,8 m (oproti původnímu umístění domu). Touto změnou si tak museli být žalobci vědomi, že sami sobě snižují pocit soukromí a intimity v domě. Tato skutečnost by pak rozhodně dle osoby zúčastněné na řízení měla být reflektována v rámci odborného vyjádření a znaleckého posudku, jelikož blízkost stavby na sousedním pozemku je zcela jistě podstatný faktor pro soukromí a zachování pohody bydlení – znalec jako autor odborného vyjádření však tuto skutečnost vůbec neuvádí, resp. je evidentní, že mu tato není známa. Osoba zúčastněná na řízení tak označila výsledek znaleckého zkoumání za bezpředmětný.

Žalobkyně b) ve vyjádření ze dne 12. 3. 2024 uvedla, že z vyjádření žalovaného jednoznačně vyplývá absence doložení odstupového úhlu v projektové dokumentaci, resp. jeho doložení až v odvolacím řízení, což je dle žalobkyně nedostačující. Uvedla, že v případě prokázání splnění odstupového úhlu se jedná o náležitost stavební dokumentace, kterou nemůže nahradit správní úvaha či „dopočet“ úřední osoby, a to zvláště za situace, kdy správní orgán nebyl nikdy v rámci stavebního řízení na místě samém. K tvrzení osoby zúčastněné na řízení, že doložení odstupového úhlu nemá oporu ve spise ani v zákoně, pak žalobkyně označila s odkazem na ustanovení § 28 odst. 1 pražských stavebních předpisů za nesprávné.

Při ústním jednání předložil žalobce c) k důkazu Znalecký posudek č. 1203/2023 ze dne 13. 3. 2024, zpracovaný výše uvedenou společností, přičemž zároveň navrhl výslech znalce.

V žalobou napadeném rozhodnutí žalovaný uvedl, že stavba žalobců byla umístěna svým severovýchodním rohem ve vzdálenosti 3,1 m od společné hranice s pozemkem stavebníka, záměr je umístěn ve vzdálenosti 3,27 m od této hranice. Obě budovy mají výšku cca 7 m. Terén klesá od domu žalobců směrem k domu stavebníka. Dle žalovaného sice nebyl odstupový úhel v dokumentaci doložen, ale lze ho dovodit, neboť se stanoví podle přílohy č. 1 pražských stavebních předpisů pomocí kružnice se středem v posuzovaném okně s poloměrem odpovídajícím rozdílu výšky bodu posuzovaného okna a výšky potenciální překážky. V daném případě tak platí: pokud je úroveň 0,000 = 300,800 m.n.m. B.p.v. stavby žalobců, pak okno obytné místnosti bude v úrovni 301,65 m.n.m. Atika stavebníka je dle dokumentace + 6,88 m, tj. 296,05 + 6,88 = 302,93 m.n.m. Rozdíl výšky posuzovaného okna žalobců a překážky činí 1,28 m. Odstupový úhel se vykresluje z kontrolního bodu (střed posuzovaného okna) poloměrem rovným rozdílu výšek; v daném případě je tak poloměr 1,28 m. Pokud je vzdálenost mezi oběma stavbami 3,1 + 3,27 = 6,37 m, tak je dle žalovaného zřejmé, že odstupový úhel je splněn, protože vykreslená kružnice k domu stavebníka vůbec nedosáhne, neboť nedosáhne ani přes hranici pozemku žalobců. Tuto skutečnost pak stavebník doložil ve vyjádření k odvolání výkresem O.01.

Soud k námitkám uvedeným v tomto žalobním bodu uvádí:

Soud se předně v rámci tohoto okruhu žalobních zabýval otázkou, který z prováděcích právních předpisů ke stavebnímu zákonu, byl v rozhodné době na daný případ aplikovatelný a podle kterého tedy měly správní orgány postupovat při hodnocení odstupových vzdáleností navrhované stavby od stávající zástavby.

Stavební zákon ve svém ustanovení § 194 obsahuje zmocnění k provedení ustanovení § 169, tj. ke stanovení obecných požadavků na výstavby, kterými se podle ustanovení § 2 odst. 2 písm. e) stavebního zákona rozumí „požadavky na využívání území, technické požadavky na stavby a obecné technické požadavky zabezpečující bezbariérové užívání staveb, stanovené prováděcími právními předpisy“. V písm. a) tohoto ustanovení je obsaženo zmocnění pro Ministerstvo pro místní rozvoj pro stanovení obecných požadavků na výstavbu, v písm. e) je obsaženo zmocnění pro hlavní město Prahu pro stanovení obecných požadavků na využívání území a technických požadavků na stavby v hlavním městě Praze, a to formou nařízení vydaného v přenesené působnosti.

Soud považuje za nespornou skutečnost, že hlavní město může požadavky na využívání území a výstavbu upravit odlišně od zbytku státu, což má své historické kořeny a mimo jiné tato možnost odpovídá významu a především specifickému charakteru výstavby v hlavním městě [pozn. soudu: nový stavební zákon (tj. zákon č. 283/2021 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 1. 2024), pak v ustanovení § 333 odst. 3 tuto „výsadu“ přiznává kromě hlavního města Praha také statutárním městům Brno a Ostrava]. Obecné technické požadavky na výstavbu pro území hlavního města dříve stanovila vyhláška č. 26/1999 Sb. hl. m. Prahy, o obecných technických požadavcích na výstavbu v hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů (známá jako „OTTP“), která byla vydána ještě podle předchozí zákonné úpravy v obecním zřízení č. 367/1990 Sb. a ve stavebním zákoně č. 50/1976 Sb. Dne 1. 10. 2014 nabylo účinnosti nařízení č. 11/2014 Sb. hl. m. Prahy, kterým se stanovují obecné požadavky na využívání území a technické požadavky na stavby v hlavním městě Praze (dále jen „pražské stavební předpisy z roku 2014“), jehož účinnost byla z rozhodnutí Ministerstva pro místní rozvoj ke dni 16. 1. 2015 pozastavena. Dne 1. 8. 2016 pak nabyly účinnosti pražské stavební předpisy, tedy nařízení č. 10/2016 Sb. hl. m. Prahy.

Na celostátní úrovni pak byly obdobné požadavky upraveny dvěma podzákonnými právními předpisy, které provádějí stavební zákon a které vydalo Ministerstvo pro místní rozvoj – vyhláškou č. 501/2006 Sb. a vyhláškou č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby, ve znění pozdějších předpisů.

Žalobce c) ve své žalobě i replice namítal, že na daný případ mělo být aplikováno ustanovení § 25 vyhlášky č. 501/2006 Sb., a to vedle ustanovení § 28 pražských stavebních předpisů, které dle jeho názoru upravuje odstupové vzdálenosti velmi vágně. V replice na podporu svého tvrzení odkázal na rozsudek zdejšího soudu č.j. 3A 57/2017-317.

Je skutečně pravdou, že zdejší soud v bodě 78 tohoto rozsudku uvedl, že „závěr, že tato vyhláška [pozn. soudu: vyhláška č. 501/2006 Sb.] není na území hl. m. Prahy vůbec aplikovatelná, který aproboval žalovaný, je nesprávný. Městský soud připomíná, že ministerstva a jiné ústřední orgány státní správy vydávají na základě čl. 79 odst. 3 Ústavy ČR vyhlášky s celostátní působností, a to na základě zákona, v jeho mezích a jsou-li k tomu konkrétním zákonem zmocněny a jen v mezích zákonného zmocnění. Nařízení obce vydané v přenesené působnosti (na základě čl. 79 odst. 3 Ústavy ČR) je závazné vždy jen na území územně samosprávného celku, resp. ve správním obvodu obec s rozšířenou působností, a má tedy menší právní sílu, než obecně závazný, prováděcí právní předpis ministerstva. Vztah speciality nařízení obec v přenesené působnosti k právnímu předpisu ministerstva tak nemůže vzniknout, neboť norma nižší právní síly nemůže být speciální k normě vyšší právní síly.“

Zdejší soud však při tomto svém závěru (který ani nebyl NSS přezkoumán, neboť tento rozsudek byl zrušen rozsudkem NSS č.j. 2 As 311/2021-119 toliko z procesních důvodů) zcela pominul dřívější judikaturu NSS vztahující se ke vztahu celostátní vyhlášky Ministerstva pro místní rozvoj a vyhlášky hl. m. Prahy o obecných technických požadavcích na výstavbu. V rozsudku ze dne 16. 1. 2004, č.j. 5A 153/2000-81, totiž NSS vyslovil následující právní větu: „Vyhláška Ministerstva pro místní rozvoj, vydaná na základě zmocnění obsaženého v § 143 odst. 1 písm. k) zákona č. 50/1976 Sb., stavebního zákona, a vyhláška Národního výboru hlavního města Prahy č. 5/1979 Sb. NVP, o obecných technických požadavcích na výstavbu v hlavním městě Praze [pozn. soudu s účinností od 1. 1. 2000 nahrazená již zmiňovanou vyhláškou o OTTP], vydaná na základě zmocňujícího ustanovení § 143 odst. 5 téhož zákona, jsou právními předpisy stejné právní síly toliko s odlišnou místní působností: působnost vyhlášky Ministerstva pro místní rozvoj se vztahuje na území celé České republiky s výjimkou hlavního města Prahy a působnost vyhlášky Národního výboru hlavního města Prahy dopadala naopak pouze na tuto obec.“

Jakkoliv nyní se jedná o vztah jiné celostátní vyhlášky a jiného nařízení hl. m. Prahy, tak tento závěr NSS lze dle soudu aplikovat i na nyní projednávanou věc, neboť ze zmocňovacího ustanovení § 194 stavebního zákona vyplývá, že se jedná o právní předpisy stejné právní síly, které se odlišují svou místní působností. V daném případě se tak nejedná o případ, kdy by vyhláška, resp. nařízení obce pouze upravovalo podrobnosti určité problematiky.

V daném případě tak zbývá posoudit, zda není třeba, pokud se týká odstupových vzdáleností, aplikovat i příslušné ustanovení § 25 vyhlášky č. 501/2006 Sb. z důvodu, že by pražské stavební předpisy obsahovaly pouze dílčí úpravu, příp. že by tuto otázku vůbec neupravovaly. Pražské stavební předpisy v ustanovení § 28 odst. 1 obsahují nikoliv vágní, jak namítal žalobce, ale konkrétní úpravu odstupu stavby od oken obytných místností stávajících okolních budov („Stavba musí být umístěna tak, aby měla dostatečný odstup od oken obytných místností stávajících okolních budov. Splnění požadavku se prokazuje splněním odstupového úhlu podle bodu 2 přílohy č. 1 k tomuto nařízení pro okna obytných místností stávajících okolních budov.“). Prostor pro aplikaci vyhlášky č. 501/2006 Sb. tak soud v daném případě neshledal.

Nad rámec výše uvedeného soud dodává, že nový stavební zákon již výslovně upravuje vztah celostátního prováděcího právního předpisu a prováděcího právního předpisu územně samosprávných celků, upravujících podrobné vymezení požadavků na výstavbu – srov. ustanovení § 152 odst. 3 tohoto zákona.

Správní orgány tak dle soudu nepostupovaly nezákonně, pokud odstup navrhované stavby od okolní zástavby posuzovaly optikou ustanovení § 28 odst. 1 pražských stavebních předpisů, kdy klíčovou roli hraje tzv. odstupový úhel. Podle přílohy č. 1 bodu 2 pražských stavebních předpisů je odstupový úhel „splněn, pokud žádná překážka nezasahuje do volného prostoru, vymezeného nad vertikálním úhlem 45° a v půdorysné výseči (horizontálním úhlu) alespoň 45°, počítáno od kontrolního bodu v posuzovaném okně. Horizontální úhel se započítává nejméně 25° od fasády a nelze jej sčítat z částí. Za překážku se považuje budova nebo její část, opěrná nebo jiná zeď či okolní terén. Pro posouzení odstupového úhlu se použije kontrolní bod ve středu okna v úrovni fasády ve výšce parapetu nebo ve výšce 1 m nad úrovní podlahy příslušné místnosti. Je-li v příslušné místnosti více než jedno okno, posuzuje se to, které je dle rozměrů rozhodující pro kontakt s okolím. Splnění odstupového úhlu lze prokázat za pomoci diagramu odstupového úhlu (obrázek 3).“

Jak uznal i sám žalovaný v posledním odstavci na str. 8 žalobou napadeného rozhodnutí, tak odstupový úhel podle ustanovení § 28 pražských stavebních předpisů nebyl v dokumentaci doložen, a proto si jej žalovaný sám dovodil. Za situace, kdy příloha č. 1 bod 2 pražských stavebních předpisů zcela jasně a konkrétně popisuje, jak se tzv. odstupový úhel určí, soudu nepřijde nepřípadné, že žalovaný (resp. stavební úřad) postupoval tak, jak postupoval, tj. že si jej sám „dopočítal“. Soud uznává, že sice bylo povinností stavebníka odstupové vzdálenosti (prostřednictvím odstupového úhlu) navrhované stavby od okolní zástavby doložit, nicméně s ohledem to, že dokumentace obsahovala veškeré údaje potřebné pro zjištění odstupových vzdálenosti (pozn. což mimo jiné vyplývá i z toho, že žalobci byli schopni sami tento výpočet rovněž provést), tak žalovaný v důsledku tohoto svého postupu nezatížil řízení žádnou vadou. Soud dále považuje za vhodné zdůraznit, že žalovaný přistoupil k určení odstupového úhlu na základě údajů doložených stavebníkem v projektové dokumentaci; v tomto směru tak žalovaný nevyvíjel žádnou aktivitu nad rámec své běžné činnosti, provedl toliko poměrně jednoduchý výpočet.

Žalovaný na str. 9 napadeného rozhodnutí uvedl, že úroveň 0,000 = 300,800 m.n.m. B.p.v. stavby žalobců. Okno obytné místnosti bude v úrovni 301,65 m.n.m. Atika stavebníka je dle dokumentace + 6,88 m, tj. 296,05 + 6,88 = 302,93 m.n.m. Rozdíl výšky posuzovaného okna žalobců a překážky činí 1,28 m. V daném případě je tak poloměr 1,28 m. Pokud je vzdálenost mezi oběma stavbami 3,1 m (vzdálenost stavby žalobců od společné hranice s pozemkem stavebníka) + 3,27 m (vzdálenost stavby stavebníka od této společné hranice) = 6,37 m, tak je dle žalovaného zřejmé, že odstupový úhel je splněn, protože vykreslená kružnice k domu stavebníka vůbec nedosáhne, neboť nedosáhne ani přes hranici pozemku žalobců.

Žalobci a) a b) v podané žalobě namítali, že tento výpočet je nesprávný, neboť vychází z mylného předpokladu o umístění okna v úrovni 301,65 m.n.m., avšak žalobci mají okno ve spodním podlaží v úrovni 297,505 m.n.m. Výška okna od země je 2,340 m, střed okna je tedy 1,17 m od země. Kontrolní bod je tedy v úrovni 298,675 m.m.m. a poloměr tak činí 4,255 m, nikoliv 1,28 m.

Soud na tomto místě uvádí, že i v případě výpočtu žalobců je odstupový úhel splněn, neboť vykreslená kružnice o poloměru 4,255 m (jak vypočítali žalobci) k domu stavebníka nedosáhne, neboť ten se nachází až ve vzdálenosti 6,37 m (součet vzdáleností obou staveb od společné hranice).

Soud dále uvádí, že odstupové vzdálenosti podle ustanovení § 28 odst. 1 pražských stavebních předpisů jsou navázány na „dostatečný odstup od oken obytných místností stávajících okolních budov.“ Jelikož žalobci a) a b) v podané žalobě uváděli, že mají okno v 1.PP v úrovni 297,505 m.n.m., a že zároveň z grafického znázornění obsaženého na str. 4 vyjádření stavebníka k podanému odvolání vyplývá, že v 1.PP mají žalobci sklad (což potvrdil žalovaný na str. 10 napadeného rozhodnutí), tj. nikoliv obytnou místnost, tak soud při ústním jednání konaném dne 14. 3. 2024 učinil v tomto směru na žalovaného dotaz, z čeho při svém výpočtu vycházel pro závěr, že žalobci nemají v 1.PP okna obytných místností. Žalovaný soudu osvětlil, že vycházel z kolaudačního rozhodnutí ke stavbě žalobců, kde jsou místnosti v 1.PP vedeny jako sklady.

Po vrácení věci z NSS soud za účelem doplnění dokazování od žalovaného vyžádal kolaudační rozhodnutí ke stavbě rodinného domu žalobců. Žalovaný ve své odpovědi ze dne 26. 9. 2024 uvedl, že jižní část dvojdomu žalobců (č.p. XK) byla povolena rozhodnutím ze dne 19. 11. 2019, č.j. 021929/19/OVDŽP jako změna společného rozhodnutí z roku 2011. K rozhodnutí byla ověřená dokumentace, z níž je zřejmé, že v 1.PP novostavby rodinného domu jsou navrženy sklady, konkrétně místnosti č. 0.04, 0.05 a 0.06. Přes to, že mají výšku okenních otvorů 2,34 m, nelze je dle žalovaného považovat za obytné místnosti, pokud je v ověřené dokumentaci vyznačen sklad Dále uvedl, že severní část dvojdomu žalobců (č.p. XJ) byla povolena rozhodnutím ze dne 18. 11. 2019, č.j. 018983/19/OVDŽP jako změna územního rozhodnutí a změna stavby před dokončením. K rozhodnutí byla ověřena dokumentace, z níž vyplývá, že v 1.PP novostavby rodinného domu jsou sklad (místnosti č. 004, 005 a 006). Dále uvedl, že tehdejší stavebník doložil čestné prohlášení zhotovitele stavby ze dne 17. 2. 2022, že stavba rodinných domů žalobců a) a b) [tj. manželů M.] byla provedena dle ověřené projektové dokumentace. Následně stavební úřad vydal dne 22. 3. 2022 výzvu k přidělení č.p. Dále uvedl, že podle znění stavebního zákona od 1. 1. 2018 již pro většinu rodinných domů není třeba kolaudace (a to v případě splnění 2 podmínek dle ustanovení § 119 odst. 1 tohoto zákona). V praxi se tedy kolaudační souhlas v daném případě nevydává, ale v podstatě ho nahradí svým významem výzva stavebního úřadu k přidělení č.p., z níž vyplývá, že stavba je provedena v souladu s ověřenou dokumentací a způsobilá užívání.

Žalobce a) k této skutečnosti ve svém vyjádření ze dne 10. 10. 2024 uvedl, že samotná skutečnost, že projektová dokumentace žalobců mohla určitou místnost za sklad, v žádném případě neznamená, že tato následně nemůže být užívána jinak. S ohledem na to, že obytné místnosti žalobců nepodléhaly kolaudaci, tak není možné je označovat jako neobytné. Dále žalobce a) navrhl k důkazu notářský zápis ze dne 3. 10. 2024, č. NZ 495/2024, N 528/2024, z něhož vyplývá, že místnosti rodinného domu žalobců a) a b) v 1.PP jsou místnosti obytné a že rovněž ve vztahu k nim je nutno hodnotit vliv oslunění stavebním záměr osoby zúčastněné na řízení. Doplnil, že z žádného právního předpisu nevyplývá povinnost stavebníka užívat jakoukoliv část stavby pouze k účelu, který je popsán v projektové dokumentaci stavby – změna užívání části stavby (místnosti) nepodléhá povolovacímu procesu stavebního úřadu. Je tak jen a pouze na vůli a potřebách stavebníka (vlastníka stavby), jakým způsobem, resp. k jakému účelu bude tu kterou část stavby užívat.

Z žalobcem a) předloženého notářského zápisu ze dne 3. 10. 2024 vyplývá, že v 1.PP „se proti schodišti na pravé straně tohoto podlaží nachází tělocvična (cvičební místnost jógy) zařízená velkoformátovým zrcadlem s úchytem a cvičebními nástroji. Podlaha je pokryta gumovou podlahovou krytinou. Další místností sousedící s tělocvičnou je pracovna (kancelář) s pracovním stolem s počítačem, kancelářskou židlí, skříní a divanem. Podlaha je pokryta podlahovou krytinou ze dřeva. Další místností sousedící s pracovnou je relaxační místnost, kde na levé straně této místnosti se nachází sauna a vedle sauny je lehátko a rotoped, místnost je mimo chodbu v prvním podzemním podlaží propojená i s koupelnou se sprchovým koutem, toaletou a umyvadlem. Podlaha v této místnosti je pokryta podlahovou krytinou z keramické dlažby. Všechny obytné místnosti v prvním podlaží, a to tělocvična, pracovna i relaxační místnost mají velkoformátová okna s přímým vstupem na dlážděnou terasu, a která jsou orientována směrem severovýchodním s pohledem na pozemek označený jako pozemková parcela číslo X v katastrálním území V. Ch..“