— Nejvyšší správní soud

7 A 109/2001- 52 - text č. j. 7 A 109/2001 - 52 U S N E S E N Í Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců JUDr. Zdeňka Pivoňky a JUDr.Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobkyně A. – O., právnické osoby  organizační složky sdružení A., proti žalovanému Ministerstvu zemědělství, se sídlem Praha 1, Těšnov 17, o žalobě proti správnímu úkonu žalovaného ze dne 3. 7. 2001, č. j. 22358/01 - 6040, t a k t o : I. Žaloba s e o d m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení. III. Žalobkyni s e v r a c í zaplacený soudní poplatek 1000 Kč. Uvedená částka bude žalobkyni vrácena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení. O d ů v o d n ě n í : Žalobou ze dne 31. 8. 2001, jež byla podána v zákonné lhůtě a adresována Vrchnímu soudu v Praze, se právní předchůdkyně žalobkyně – D. Z. O., se sídlem F. – M., 8. p. p., právnické osoby - organizační složky sdružení D. Z., se sídlem v P. 3, Ch. 17 domáhala zrušení „rozhodnutí“ žalovaného ze dne 3. 7. 2001, č. j. 22358/01-6040 o odvolání proti odmítnutí informace a „rozhodnutí“ P. O., státního podniku ze dne 9. 5. 2001, č. j. 3245/22.51/920/01 o vyřízení žádosti o zpřístupnění informace o životním prostředí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. V žalobě uváděla, že oběma napadenými nezákonnými „rozhodnutími“ byla zkrácena na svém právu na informace. Ohledně závěru žalovaného vyjádřenému v jeho „rozhodnutí“ o tom, že P. O., státní podnik není povinným subjektem k podání informace o životním prostředí namítala, že dle zákona č. 123/1998 Sb. patří tento státní podnik mezi povinné subjekty. Státní podniky „P.“ jsou totiž řízeny žalovaným, který ve smyslu § 3 odst. 1 zákona č. 77/1997 Sb. současně vykonává funkci jejich zakladatele. Jmenuje a odvolává ředitele „P.“, kontroluje jejich činnost a má ještě další oprávnění. Podniky „P.“ rovněž plní úkoly na úseku životního prostředí, které jim ukládají zákony č. 305/2000 Sb. a č. 138/1973 Sb., a shromažďují informace o životním prostředí. Uvedené státní podniky také spadají pod vymezení pojmu povinný subjekt podle § 2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., neboť jsou veřejnými institucemi. Napadenému „rozhodnutí“ žalovaného konečně vytýkala, že neobsahuje poučení o odvolání. Pokud jde o „rozhodnutí“ P. O., státního podniku tvrdila, že informace, které na státním podniku požadovala, netvoří předmět obchodního tajemství, protože nejsou splněny předpoklady stanovené obchodním zákoníkem pro obchodní tajemství, a to například vzhledem k tomu , že uvedený státní podnik nemá ve své oblasti konkurenci v jiných podnikatelských subjektech, a proto údaje nemohou mít materiální ani nemateriální hodnotu. Ovšem i v případě, že by státní podnik údaje považoval za předmět obchodního tajemství, měl je na základě § 8 odst. 4 písm. c/ zákona č. 123/1998 Sb. poskytnout, neboť se týkaly využití veřejných prostředků, jež jsou veřejnosti přístupné přesto, že jsou předmětem obchodního tajemství. Vyžadované informace se týkaly opatření a činností, které jsou prováděny za účelem ochrany životního prostředí a spadají pod pojem „informace o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů“ dle § 2 písm. a/ zákona č. 123/1998 Sb. Pokud došel státní podnik k závěru, že informace nepatří do okruhu informací ve smyslu citovaného zákona, měl je zpřístupnit podle § 9 odst. 2 zákona č. 106/1999 Sb. bez ohledu nato, zda byly předmětem obchodního tajemství. Závěrem právní předchůdkyně žalobkyně připomínala, že informace mají být poskytovány bez ohledu na to, za jakým účelem jsou žadatelem požadovány. V demokratické společnosti je žádoucí, aby nakládání s veřejnými prostředky bylo kontrolováno nejen ze strany státu, ale i veřejnosti. Žalovaný ve vyjádření ze dne 7. 12. 2001, č. j. 39585/01 – 6040 tvrdil, že odmítnutí poskytnout informace státním podnikem P. O. mělo opodstatnění v § 2 písm. b/ zákona č. 123/1998 Sb. Dle tohoto ustanovení může žadatel požádat o informaci „orgán“ vyjmenovaný pod bodem l, 2, 3, mezi které státní podnik nepatří. Státní podnik P. O. je samostatný právní subjekt založený zákonem č. 305/2000 Sb. Navíc je zřejmé, že vyžadovaná informace naplňovala znaky obchodního tajemství dle obchodního zákoníku a nebylo možno na ní v plném rozsahu aplikovat § 8 odst. 4 zákona č. 123/1998 Sb. Státní podnik nebyl zřízen a nemá ani zřizovatele. Byl založen a má vztah ke svému zakladateli, který je oprávněn zasahovat do jeho činnosti jen způsobem zakotveným v zákoně. V tomto smyslu nemá státní podnik nadřízený orgán, jak předpokládá § 9 odst. 1 a § 14 zákona č. 123/1998 Sb. Z uvedeného důvodu nebylo možno podání právní předchůdkyně žalobkyně označené jako odvolání vyřizovat ve smyslu § 9 téhož zákona. Pokud jde o dopis P. O., státního podniku, jež byl adresován právní předchůdkyni žalobkyně, jedná se o sdělení, že požadovaná informace je předmětem obchodního tajemství, nikoli o rozhodnutí. O rozhodnutí ve správním řízení rovněž nejde ani v případě dopisu žalovaného ze dne 3. 7. 2001, č. j. 22358/01-6040. Z těchto důvodů žalovaný navrhoval, aby byla žaloba zamítnuta. Při řešení dané věci je namístě nejdříve uvést, že dnem 1. 1. 2003 vstoupila v účinnost nová právní úprava správního soudnictví provedená zákonem č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s“), kterou byl kromě jiného zřízen Nejvyšší správní soud (do dne 31. 12. 2002 bylo správní soudnictví upraveno v páté části zákona č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád). Vzhledem k tomu, že Vrchní soud v Praze, jenž byl dle původní právní úpravy správního soudnictví k vyřízení této žaloby věcně i místně příslušným soudem, do dne 31. 12. 2002 o žalobě nerozhodl, převzal tuto neuzavřenou věc k dokončení řízení a k vydání rozhodnutí Nejvyšší správní soud (§ 132, § 130 odst. 1 s. ř. s.), který v řízení postupoval podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního soudního řádu správního, jenž upravuje řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu (§ 65 a následující s. ř. s.). Dále nelze přehlédnout, že dne 12. 11. 2001 zanikla původní žalobkyně a její právní nástupkyní se stala žalobkyně A. – O., se sídlem O. – R., H. 6, právnická osoba - organizační složka sdružení A., se sídlem P. 3, Ch. 17 a proto Nejvyšší správní soud vydal po zjištění této skutečnosti dne 30. 10. 2003 pod sp. zn. 7 A 109/2001 usnesení, jímž vyslovil, že v řízení bude z důvodu procesního nástupnictví na straně žalobkyně pokračováno s popsanou právnickou osobou. Nejvyšší správní soud považuje rovněž za nezbytné připomenout, že předmětem dané věci byla problematika práva na informace o životním prostředí, tedy (části) jednoho z politických práv zakotvených v ustanovení čl. 17 odst. 1, 5 Listiny základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku České republiky. Konkrétně se jednalo o zpřístupnění některých informací ohledně nákladů na úpravu části řeky M., o výši povodňových škod na stavbách a pozemcích podél jejího toku a o výši finančních prostředků vložených do likvidace invazních druhů (zejména křídlatky) v konkrétních časových obdobích, a to vše dle žádosti právní předchůdkyně žalobkyně z roku 2001 podané na základě zákona č. 123/1998 Sb. o právu na informace o životním prostředí (dále pouze „zákon o právu na informace o životním prostředí“). Ještě předtím, než mohl Nejvyšší správní soud přistoupit k posouzení vlastní důvodnosti žaloby, musel ze své úřední povinností (tzn. i bez návrhu účastníků řízení) zkoumat, zda v dané věci neexistovala kompetenční výluka, která vytváří neodstranitelnou procesní překážku, jež by bránila soudnímu přezkoumání žalobou zpochybněných „rozhodnutí“ (§ 70 s. ř. s.), anebo, jinak řečeno, musel zjišťovat, zda žaloba nebyla nepřípustná. V důsledku kompetenční výluky jsou totiž ze soudního přezkumu vyloučeny i úkony správního orgánu, pokud se jimi nezakládá, nemění, neodnímá či závazně neurčuje žádné právo nebo povinnost, tedy, které nejsou po materiální stránce rozhodnutím ve smyslu soudního řádu správního [§ 70 písm. a), § 65 odst. 1]. O takovou právní situaci se však dle názoru soudu v dané věci jednalo. Při zkoumání povahy napadených „rozhodnutí“ (dále jen „správních úkonů“) bylo ovšem na prvním místě nezbytné zjistit, zda právnická osoba ( tzn. P. O., státní podnik) a orgán státní správy (tj. žalovaný), jež je vydaly, byly ve smyslu zákona o právu na informace o životním prostředí skutečně orgány, které měly žádosti žalobkyně (žadatelky) o poskytnutí informací v zákonné lhůtě buď vyhovět anebo rozhodnutím vydaným ve správním řízení zpřístupnění informace odepřít [§ 2 písm. b) , § 3 odst. 1, § 7, § 9, § 14 odst. 1 stejného zákona]. Teprve po vyřešení této základní otázky by bylo možno přistoupit k posouzení povahy zpochybněných správních úkonů, úplnosti jejich náležitostí a průběhu řízení, v jehož rámci byly vydány. Kdo je orgánem, který vyřizuje žádosti žadatelů o zpřístupnění informace vymezuje zákon o právu na informace o životním prostředí [§ 2 písm. b) bod 1, 2, 3].