7 Azs 79/2009 — Nejvyšší správní soud

7 Azs 79/2009- 97 - text č. j. 7 Azs 79/2009 - 97 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka, JUDr. Karla Šimky, JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobce: A. K., zastoupen JUDr. Irenou Slavíkovou, advokátkou se sídlem Wenzigova 5, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2009, č. j. 48 Az 10/2009 – 50, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2009, č. j. 48 Az 10/2009 – 50, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2009, č. j. 48 Az 10/2009 - 50, bylo zrušeno rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „stěžovatel“) ze dne 6. 2. 2009, č. j. OAM35/LE-05-05-2009, kterým byla zamítnuta žádost žalobce (dále jen „účastník řízení“) o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodná podle ust. § 16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že se ztotožnil se závěrem stěžovatele v tom, že v případě účastníka řízení jsou splněny podmínky pro užití ust. § 16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu, neboť ve správním řízení uváděl rozporné a nevěrohodné skutečnosti. Žalobní námitky proto krajský soud vyhodnotil jako nedůvodné. Ale vzhledem k tomu, že se stěžovatel nezabýval splněním podmínek pro udělení doplňkové ochrany podle ust. § 14a a § 14b zákona o azylu, má absence výroku a řádného odůvodnění vztahujících se k doplňkové ochraně za následek nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů i pro nesrozumitelnost. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu uvedeného v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. V kasační stížnosti namítal, že rozhodoval plně v souladu s ust. § 16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu. Požadavek krajského soudu na posuzování doplňkové ochrany podle ust. § 14a zákona o azylu při zamítnutí žádosti o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodné podle ust. § 16 odst. 1 písm. g) citovaného zákona odporuje zákonu. Povinnost zkoumat existenci možné hrozící vážné újmy podle ust. § 14a odst. 2 zákona o azylu ukládá tento zákon jen v případě postupu podle ust. § 16 odst. 1 písm. e) a f). Pokud by bylo úmyslem zákonodárce uložit správnímu orgánu povinnost zkoumat existenci důvodů pro udělení doplňkové ochrany i v případě posuzování podle ust. § 16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu, nepochybně by tato povinnost byla součástí zákonného textu. Tak tomu ale není a povinnost zabývat se doplňkovou ochranou při posuzování případu podle § 16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu nemá tudíž žádnou oporu v zákoně a je jeho překročením. V daném případě se nejedná o naplnění zásady „non-refoulement.“ Zamítnutí žádosti o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodné podle citovaného ustanovení totiž nemá za následek povinnost dotčeného cizince okamžitě opustit území České republiky. V daném případě bylo účastníkovi řízení uděleno správní vyhoštění s platností od 27. 1. 2009 do 27. 1. 2012 a právě v řízení o správním vyhoštění došlo k naplnění zásady „non-refoulement“, neboť byly posuzovány tzv. důvody znemožňující vycestování podle ust. § 179 zákona č. 326/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Definice obsažená v citovaném ustanovení je shodná s definicí doplňkové ochrany podle ust. § 14a zákona o azylu, a to včetně totožného popsání obsahu pojmu vážná újma. Před vydáním rozhodnutí o správním vyhoštění cizince je správní orgán povinen vyžádat si závazné stanovisko ministerstva vnitra, zda vycestování cizince je možné (§ 120a zákona o pobytu cizinců). Tímto závazným stanoviskem je vázán a nemůže se od něj odchýlit. Vzhledem k tomu, že závazné stanovisko v řízení o vyhoštění vydává správní orgán rozhodující i v řízení o udělení mezinárodní ochrany, jednalo by se u dotčeného ustanovení nejen o posuzování doplňkové ochrany bez opory v zákoně, ale i o nežádoucí duplicitu, neboť o stejné věci by rozhodoval stejný orgán dvakrát. Závazné stanovisko není sice samostatným správním rozhodnutím, ale jde o správní akt, kterým je podmíněno vydání rozhodnutí ve věci samé. Jako takové je přezkoumatelné v odvolacím řízení podle správního řádu a jako podklad správního rozhodnutí o vyhoštění podléhá soudnímu přezkumu (§ 172 odst. 2 zákona o pobytu cizinců). Proto stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Nejvyšší správní soud, po konstatování přípustnosti kasační stížnosti, v souladu s ust. § 104a s. ř. s. zkoumal, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by totiž tomu tak nebylo, musela by být odmítnuta jako nepřijatelná. Přesahem vlastních zájmů stěžovatele, který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je, kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce, pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky znamená, že přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů. O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v případě, že kasační stížnost se týká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu nebo jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, přičemž rozdílnost v judikatuře může vyvstat na úrovni krajských soudů i Nejvyššího správního soudu. Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je na místě změnit výklad určité právní otázky řešené dosud správními soudy jednotně. Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. O takové pochybení se může jednat především tehdy, pokud krajský soud nerespektoval ustálenou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu nebo krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. V této souvislosti je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že pokud by k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení, především procesního charakteru, proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby byla důvodem přijatelnosti kasační stížnosti. V daném případě dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že se jedná o posledně uvedený důvod přijatelnosti kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 11. 2. 2009, č. j. 1 Azs 107/2008 – 78, vyslovil právní názor, že správní orgán je povinen i v případě zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné posoudit možnost udělení doplňkové ochrany ve všech jejích možných formách předpokládaných v § 14a odst. 2 zákona o azylu, a to i bez toho, že by to bylo žadatelem namítáno, a pokud se správní orgán s otázkou udělení doplňkové ochrany nevypořádal, má krajský soud vždy ex offo konstatovat nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí. Sedmý pětičlenný senát Nejvyššího správního soudu dospěl při předběžné poradě k odlišnému právnímu názoru, a to že krajský soud může ke zrušení správního rozhodnutí přistoupit jen tehdy, brání-li nepřezkoumatelnost věcnému přezkumu. Protože však za této situace nemohl rozhodnout odlišně, postoupil věc podle ustanovení § 17 odst. 1 s. ř. s. rozšířenému senátu. Usnesením ze dne 8. 3. 2011, č. j. 7 Azs 79/2009 - 84, rozšířený senát rozhodl tak, že „I. Krajský soud je oprávněn zrušit rozhodnutí správního orgánu pro vady řízení, byť by nebyly žalobcem výslovně namítány, pokud tyto vady brání přezkoumání rozhodnutí v rozsahu žalobních bodů. II. Věc se vrací k projednání a rozhodnutí sedmému senátu.“ V odůvodnění tohoto usnesení uvedl, že doplňková ochrana podle § 14a a § 14b přichází v úvahu, jen pokud