4 As 73/2012 — Nejvyšší správní soud

4 As 73/2012- 29 - text 4 As 73/2012 - 31 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobkyně: SAZKA, a.s., se sídlem K Žižkovu 851, Praha 9, jednající JUDr. Josefem Cupkou, insolvenčním správcem, se sídlem Trojanova 342/18, Praha 2, zast. Mgr. Janem Hrazdirou, advokátem, se sídlem Na Příkopě 583/15, Praha 1, proti žalovanému: Krajský úřad Libereckého kraje, se sídlem U Jezu 642/2a, Liberec, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 24. 9. 2012, č. j. 59 A 69/2011 – 294, t a k t o : Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 24. 9. 2012, č. j. 59 A 69/2011 – 294, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : I. Předcházející řízení a obsah kasační stížnosti [1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 4. 8. 2011, č. j. KULK 59742/2011/ODL/49, bylo podle § 116 odst. 1 písm. c) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění účinném ke dni vydání rozhodnutí, zamítnuto odvolání žalobkyně proti platebnímu výměru Městského úřadu Jablonec nad Nisou (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 14. 6. 2011, č. 8/2011, sp. zn. 344/2011/ORO/VHP, č. j. 61727/2011, a tento platební výměr byl potvrzen. Předmětem platebního výměru správního orgánu prvního stupně byl místní poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu (zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů), za období I. čtvrtletí 2011, s navýšením v celkové částce 109 784 Kč. [2] Proti rozhodnutí žalované se žalobkyně bránila žalobou ze dne 30. 9. 2011, ve které navrhla, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a uložil žalovanému povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení. [3] Podáním ze dne 17. 1. 2012 žalobkyně navrhla změnu v osobě žalobkyně z důvodu procesního nástupnictví tak, aby na její místo vstoupila do řízení společnost SAZKA sázková kancelář, a.s., se sídlem K Žižkovu 851, Praha 9 (dále též „kupující“), a to z důvodu uzavření smlouvy o prodeji podniku při zpeněžování majetkové podstaty žalobkyně jako dlužníka podle § 290 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „insolvenční zákon“) ze dne 26. 9. 2011. Smlouva o prodeji podniku byla schválena věřitelským výborem žalobkyně a následně i usnesením Městského soudu v Praze jako insolvenčního soudu ze dne 29. 9. 2011, č. j. MSPH 60 INS 628/2011-B-596, a nabyla účinnosti dne 1. 11. 2011. Žalobkyně současně doložila souhlas kupující se vstupem do řízení na straně žalobkyně. [4] Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 24. 9. 2012, č. j. 59 A 69/2011 – 294, návrh na změnu v osobě žalobkyně zamítl. V odůvodnění usnesení vyšel z toho, že soudy ve správním soudnictví při přezkoumávání rozhodnutí vycházejí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu; ten zahrnuje i individuálně vymezené účastníky správního řízení. Pouze s těmito účastníky soud jedná v přezkumném řízení soudním, přičemž pouze jejich subjektivní práva a povinnosti mohou být rozhodnutím soudu dotčeny. Krajský soud dospěl k závěru, že singulární sukcese dokládaná žalobkyní nemá v řízení před správním soudem žádné účinky, neboť nemůže nic změnit na stavu existujícím v době rozhodování správního orgánu. Vyložil, že soukromoprávním úkonem nelze měnit obsah veřejnoprávního vztahu ani jeho subjekty; prostředky soukromého práva nelze převádět veřejná subjektivní práva ani povinnosti. Na straně žalující proto nemůže jednat s jiným účastníkem, než se žalobkyní samotnou, ledaže by došlo k univerzální sukcesi a soud rozhodl o tom, s kým bude v řízení pokračovat. Ke stejnému závěru přitom podle krajského soudu dospěl i Nejvyšší správní soud v usnesení ze dne 9. 2. 2005, č. j. 1 Afs 38/2004 – 140. [5] Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci se žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) bránila kasační stížností ze dne 18. 10. 2012, podanou z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), ve které navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Namítala, že byly naplněny veškeré zákonné podmínky podle § 107a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), ve spojení s § 64 s. ř. s. pro to, aby soud jejímu návrhu na změnu účastníka vyhověl. Podle ní na projednávanou věc nelze aplikovat usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 2. 2005, č. j. 1 Afs 38/2004 – 140, jak učinil krajský soud, neboť toto se týkalo odlišné procesní situace; naopak je třeba použít závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 8. 2010, č. j. 7 As 9/2010 – 255. Současně doložila řadu usnesení jiných krajský soudů, jimiž bylo jejím obdobným návrhům vyhověno. Stěžovatelka je přesvědčena, že na základě smlouvy o prodeji podniku jsou práva k podniku samostatně převoditelná na jiné osoby, přičemž účastník řízení před správním soudem nemůže disponovat právem, které v průběhu řízení pozbyl a které přísluší jiné osobě. Ve prospěch aplikace procesního nástupnictví podle § 107a o. s. ř. pak svědčí i zásada rychlosti a hospodárnosti insolvenčního řízení; nelze požadovat, aby z majetkové podstaty žalobkyně jako dlužníka byly vynakládány prostředky na vedení soudního sporu, jehož předmět byl převeden na jinou osobu. V této souvislosti dala k úvaze soudu, zda se v případě prodeje podniku ve smyslu § 290 insolvenčního zákona nejedná o univerzální sukcesi, na niž je třeba namísto § 107a o. s. ř. aplikovat ustanovení § 107 téhož zákona. [6] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil. II. Posouzení kasační stížnosti [7] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatelka je v souladu s § 105 odst. 2 s. ř. s. zastoupena advokátem. Poté přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady podle § 109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. [8] Z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že ji stěžovatelka podala z důvodu uvedeného v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., podle něhož lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené „nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.“ Nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení spočívá v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor. [9] Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost je důvodná. [10] Stěžovatelka namítala, že v projednávané věci byly naplněny veškeré zákonné podmínky podle § 107a o. s. ř. ve spojení s § 64 s. ř. s. pro to, aby krajský soud vyhověl jejímu návrhu na změnu v osobě žalobkyně. Je přesvědčena, že na základě smlouvy o prodeji podniku jsou práva k podniku samostatně převoditelná na jiné osoby, přičemž účastník řízení nemůže disponovat právem, které v průběhu řízení pozbyl a které přísluší jiné osobě. Ve prospěch aplikace úpravy procesního nástupnictví podle § 107a o. s. ř. pak svědčí i zásada rychlosti a hospodárnosti insolvenčního řízení; nelze požadovat, aby z majetkové podstaty žalobkyně jako dlužníka byly vynakládány prostředky na vedení soudního sporu, jehož předmět byl převeden na jinou osobu. [11] Nejvyšší správní soud shledal tuto námitku důvodnou. [12] Podle § 107a odst. 1 o. s. ř. „má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v § 107.“ Podle odst. 2 věta první téhož ustanovení „soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1, a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje.“ Toto ustanovení je přitom podle § 64 s. ř. s. třeba přiměřeně použít i pro řízení ve správním soudnictví. [13] V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 8. 2010, č. j. 7 As 9/2010 – 255, publikován pod č. 2377/2011 Sb. NSS, zdejší soud judikoval, že „pozbyla-li žalobkyně v průběhu řízení o žalobě proti rozhodnutí o opravě chyb v katastr