5 As 75/2013 — Nejvyšší správní soud

5 As 75/2013- 53 - text 5 As 75/2013 - 56 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a JUDr. Jakuba Camrda v právní věci žalobce: Ing. P. Č., zastoupený Mgr. Václavem Bubeníkem, advokátem se sídlem Moravská Třebová, Cihlářova 167/4, proti žalovanému: Liberecká IS, a.s., se sídlem Liberec, Mrštíkova 3, zastoupená JUDr. Alexandrem Šoljakem, advokátem se sídlem Liberec, U Soudu 363/10, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, ze dne 18. 9. 2013, č. j. 59 A 39/2013 - 48, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti částku 5250 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Václava Bubeníka, advokáta se sídlem Moravská Třebová, Cihlářova 167/4. O d ů v o d n ě n í : [1] Žalobce e-mailovou žádostí ze dne 23. 3. 2013 požádal žalovaného (dále jen „stěžovatel“) o informace týkající se kupní smlouvy č. 48/2005, podle které stěžovatel vykonává pro Magistrát města Liberce softwarové a další služby, a to konkrétně informace o tom, jaký byl poskytnut konkrétní typ software, zda službu zajišťovala žalovaná sama, případně zda byla uživatelská podpora či správa systémů řešena objednávkou externích služeb, v takovém případě žalobce žádal o sdělení celkové sumy externě dodaných služeb v roce 2012, a to u ekonomického systému, spisové služby, pohledávkového systému, mzdové agendy, vyvolávacího systému, docházkového systému, hlasovacího systému zastupitelstva, elektronické pošty, vedení domén, WIFI sítě Elektronická tržnice. [2] Stěžovatel e-mailovou odpovědí ze dne 26. 3. 2013 sdělil, že stěžovatel není povinným subjektem dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o svobodném přístupu k informacím“), proto požadované informace nemůže poskytnout. [3] Na odpověď stěžovatele reagoval žalobce podáním označeným jako „odvolání“, v němž namítal, že stěžovatel splňuje všechny znaky veřejné instituce, neboť je ovládán územním samosprávným celkem, který jej řídí prostřednictvím valné hromady a vykonává dohled nad jeho hospodařením s tím, že stěžovatel plní veřejný účel, přičemž žalobce se zároveň dotazoval jen na okolnosti smlouvy uzavřené se Statutárním městem Liberec (dále také jen „město“) s cílem porovnat náklady, která statutární města vynakládají na služby IT. [4] Dne 12. 4. 2013 stěžovatel žalobci sdělil, že jeho „odvolání“ projednalo představenstvo stěžovatele a dne 29. 3. 2013 přijalo usnesení, kterým potvrdilo předchozí názor, že stěžovatel není povinným subjektem dle zákona o svobodném přístupu k informacím a jeho žádost zamítlo. [5] Přípis stěžovatele ze dne 12. 4. 2013 považoval žalobce za rozhodnutí a napadl jej žalobou u Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec (dále jen „krajský soud“), který podání stěžovatele ze dnů 26. 3. 2013 a 29. 3. 2013 po materiální stránce posoudil jako rozhodnutí a obě zrušil a současně věc vrátil k dalšímu řízení stěžovateli, neboť dovodil, že stěžovatel splňuje všechny definiční znaky veřejné instituce jako povinného subjektu dle § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím; konstatoval přitom, že rozhodnutí, kterými žalobci odmítl sdělit jím požadované informace, neobsahují žádné relevantní důvody podle zákona o svobodném přístupu k informacím k odepření zpřístupnění žalobcem požadovaných informací a jsou proto nepřezkoumatelná. [6] Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností pro nesprávné posouzení právní otázky v předcházejícím řízení ve smyslu ust. § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), a pro vady řízení podle § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost. [7] Stěžovatel namítl, že krajský soud nesprávně posoudil jeho postavení jako veřejné instituce podle § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím. Není sporné, že jediným zakladatelem a akcionářem stěžovatele je Statutární město Liberec, které je územním samosprávným celkem. Stěžovatel však nepodléhá veřejnému dohledu města, jeho dozoru a pokynům, neboť nadále koná svoji činnost jako běžná obchodní společnost existující dle soukromého práva. Město je sice oprávněno obsazovat orgány stěžovatele, ale poté je již pouze na stěžovateli, zda bude generovat zisk nebo ztrátu, jakým projektům se bude věnovat, jakož i provádění další běžné podnikatelské činnosti a obchodního vedení společnosti. V těchto případech již stěžovatel vykonává činnost jako jakákoliv jiná obchodní společnost soukromého práva a na tuto oblast jeho činnosti dopadají i dotazy žalobce, které jsou předmětem tohoto řízení. K argumentaci krajského soudu namítl, že třebaže byl podle svých stanov založen pro zajišťování informačních služeb pro svého zakladatele (tj. město), od doby svého založení se těžiště jeho činnosti přesunulo k soukromoprávní oblasti, a to k poskytování služeb elektronických komunikací za účelem zisku. Závěry krajského soudu tak nejsou ničím podloženy. [8] Stěžovatel dále namítl, že v souzené věci zcela absentuje jakékoliv rozhodnutí, které by bylo možné v předcházejícím řízení přezkoumat dle § 65 a násl. s. ř. s. Je chybná úvaha krajského soudu, který za taková rozhodnutí považuje sdělení stěžovatele ze dne 26. 3. 2013 a potvrzení této úvahy usnesením představenstva stěžovatele ze dne 29. 3. 2013, neboť stěžovatel nikdy nevydal rozhodnutí, které by zakládalo, měnilo či rušilo práva a povinnosti žalobce ve vztahu k jeho žádosti o poskytnutí informací. Stěžovatel postupoval v dobré víře, že není povinným subjektem, žalobce mohl požadované informace získat od města, které povinným subjektem nepochybně je. Stěžovatel se požadavkem žalobce na poskytnutí informací nijak věcně a obsahově nezabýval, jen z formálního pohledu dovodil, že není povinným subjektem a tuto informaci zcela neoficiální cestou žalobci sdělil. Tyto úkony stěžovatel nepovažuje za rozhodnutí, neboť jim nepředcházela jakákoliv jednání či věcné rozebrání dané problematiky ani se nepomýšlelo na to, kdo je k takovému úkonu za stěžovatele oprávněn, protože byl považován za zcela neformální. [9] Stěžovatel rovněž namítl, že „řízení předcházející řízení před krajským soudem bylo stiženo zásadní vadou, neboť ve věci nebylo nařízeno ústní jednání, přestože na projednání věci při jednání trval“. [10] Žalobce navrhl zamítnutí kasační stížnosti s tím, že se ztotožnil se závěry krajského soudu, že stěžovatel splňuje znaky veřejné instituce jako povinného subjektu dle zákona o svobodném přístupu k informacím. Tvrzení stěžovatele o tom, že účel jeho založení a činnosti je ryze soukromý a komerční, jeho jediným cílem je tvorba zisku, je nepodložený a v rozporu se stanovami stěžovatele, z nichž je zřejmé, že stěžovatel byl založen k uspokojování veřejných potřeb a potřeb jiných zřizovatelem (městem) vybraných právnických osob s rozhodující účastí města. Nedůvodné jsou i další námitky stěžovatele, jehož sdělení sice nemají všechny náležitosti správního rozhodnutí, jde však o rozhodnutí v materiálním smyslu, neboť představují vyřízení žádosti (resp. opravného prostředku) žalobce. Případné nenařízení jednání krajským soudem pak nemůže mít vliv na zákonnost jeho rozhodnutí, neboť stěžovatel netvrdil další rozhodné skutečnosti, k nimž by nabídl důkazy. [11] V replice k vyjádření žalobce stěžovatel zopakoval své námitky uvedené v kasační stížnosti a dále doplnil, že mu nikdy nebyl přiznán jakýkoli veřejnoprávní statut a v případě, kdy by se dostal do ztráty nebo dokonce do existenčních problémů, neexistoval by u něj žádný automatický nárok na ekonomickou pomoc ze strany města. Rovněž s ohledem na tyto skutečnosti dospěl k závěru, že není povinnou osobou dle zákona o svobodném přístupu k informacím. K nenařízení jednání krajským soudem dále uvedl, že se na krajský soud obrátil s vyjádřením, u kterého měl za to, že je z něj zřejmé, že trvá na tom, aby ve věci bylo nařízeno jednání. Na tomto jednání hodlal objasnit veškeré skutečnosti související s tímto řízením, zejména pak své postavení coby údajná veřejná instituce. Nenařízením jednání jej proto krajský soud poškodil a tato vada mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozsudku. [12] Stěžovatel se kasační stížností podanou ve stanovené lhůtě (§ 106 odst. 2 s. ř. s.) domáhal pře