7 As 388/2017 — Nejvyšší správní soud

7 As 388/2017- 25 - text 7 As 388/2017 - 28 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobkyně: A. H., zastoupena JUDr. Milanem Zápotočným, advokátem se sídlem Telečská 1720/7, Jihlava, proti žalovanému: Krajský úřad Kraje Vysočina, se sídlem Žižkova 57, Jihlava, za účasti osob zúčastněných na řízení: I) J. K., II) M. K., v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2017, č. j. 31 A 59/2016  72, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 4 114 Kč do 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce JUDr. Milana Zápotočného, advokáta. III. Osoby zúčastněné na řízení n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : I. [1] Osoby zúčastněné na řízení jsou společně s dalšími osobami (mj. i žalobkyní) spoluvlastníky domu na adrese K., číslo X, J., který se nachází na území Městské památkové rezervace Jihlava (dále též „dům“). [2] Osoby zúčastněné na řízení podaly dne 8. 10. 2015 společně s dalším spoluvlastníkem domu (Bc. L. K.) k Magistrátu města Jihlavy, úřadu územního plánování, oddělení památkové péče (dále též „správní orgán I. stupně“), „Žádost o vydání závazného stanoviska/rozhodnutí dle zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů a zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů“ týkající se výměny dvou oken v přízemí domu za vstupní dveře a výkladec v levé části uliční fasády domu (dále též „žádost“). [3] Správní orgán I. stupně ve věci žádosti vydal rozhodnutí ze dne 14. 12. 2015, č. j. MMJ/ÚÚP/2227/2015-5 202618/2015/MMJ, v jehož výroku uvedl, že rozhodl podle § 14 odst. 2 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o památkové péči“) a podle § 149 správního řádu tak, že požadovaná výměna je přípustná za splnění v rozhodnutí vyjmenovaných podmínek. [4] Žalobkyně (která je dalším spoluvlastníkem uvedeného domu) napadla rozhodnutí správního orgánu I. stupně odvoláním. Žalovaný rozhodnutím ze dne 14. 4. 2016, č. j. KUJI 32074/2016, rozhodnutí správního orgánu I. stupně změnil tak, že z jeho výrokové části vypustil odkaz na § 149 správního řádu a upravil podmínky, za kterých lze výměnu provést. Mj. stanovil, že k výměně bude zpracována projektová dokumentace, ke které bude před realizací prací vydáno závazné stanovisko správního orgánu I. stupně. II. [5] Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Brně (dále též „krajský soud“). Shora označeným rozsudkem krajský soud výše identifikované rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Primárně žalovanému vytkl, že se dostatečně nezabýval otázkou, kdo mohl podat předmětnou žádost. Vzhledem k tomu, že z obsahu správního spisu (konkrétně z přílohy k žádosti) jasně vyplývá, že v domě existuje společenství vlastníků jednotek, měl žalovaný posoudit vliv existence tohoto společenství na předmětnou žádost, a nikoliv na věc aplikovat obecnou právní úpravu spoluvlastnictví [§ 1129 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném pro rozhodné období (dále jen „občanský zákoník“)]. Krajský soud mj. poukázal na § 1206 odst. 1 občanského zákoníku, podle něhož [s]hromáždění tvoří všichni vlastníci jednotek. Každý z nich má počet hlasů odpovídající velikosti jeho podílu na společných částech; je-li však vlastníkem jednotky společenství vlastníků, k jeho hlasu se nepřihlíží a na § 1206 odst. 2 občanského zákoníku, podle něhož [s]hromáždění je způsobilé usnášet se za přítomnosti vlastníků jednotek, kteří mají většinu všech hlasů. K přijetí rozhodnutí se vyžaduje souhlas většiny hlasů přítomných vlastníků jednotek, ledaže stanovy nebo zákon vyžadují vyšší počet hlasů. Z obsahu správního spisu však nevyplývá, že by si žalovaný připojil z veřejného rejstříku stanovy společenství vlastníků jednotek předmětného domu (Společenství vlastníků jednotek obytného domu, K., číslo X, J., IČO X, dále též „stanovy“), ze kterých by mohl zjistit, jaká jsou pravidla pro hlasování o jednotlivých otázkách v tomto společenství, ani že by si připojil prohlášení vlastníka, ze kterého by mohl zjistit, jakým způsobem je předmětný dům rozdělen na bytové a nebytové jednotky a jaké části domu jsou společné prostory, tedy části, ke kterým je správa vykonávána společenstvím vlastníků. Teprve na základě prohlášení vlastníka a stanov společenství (ve spojení s nařízením vlády č. 366/2013 Sb. a příslušnými ustanoveními občanského zákoníku o bytovém spoluvlastnictví) může následně správní orgán určit, kdo je „vlastníkem kulturní památky“ ve smyslu zákona o památkové péči a jaké jsou mechanismy vnitřního rozhodování spoluvlastníků. Nad rámec výše uvedeného krajský soud poukázal na § 103 odst. 1 písm. d) stavebního zákona a dodal, že bude na žalovaném, aby spolu s posouzením otázky podání žádosti dostatečným počtem spoluvlastníků posoudil i otázku, zda je podaná žádost skutečně žádostí o vydání rozhodnutí dle zákona o státní památkové péči, nebo se jedná o návrh na vydání závazného stanoviska pro stavební řízení, a to s ohledem na povahu zamýšleného záměru, neboť z podané žádosti jasně vyplývá, že se nejedná o prostou výměnu oken (kus za kus), nýbrž o zásah do stavby jako takové, kdy namísto jednoho okna mají být dveře a místo druhého okna výkladec. III. [6] Proti rozsudku krajského soudu podal žalovaný (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Stěžovatel je názoru, že krajský soud neměl zrušit jeho rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že šlo „pouze“ o žádost ve věci záměru připravovaných prací (nikoliv o žádost týkající se realizace stavebních úprav, na kterou by navazovalo stavební řízení), nevyzval v souladu se zásadou hospodárnosti a ekonomie k doplnění souhlasu zbývajícího spoluvlastníka (žalobkyni), neboť v dané věci zaprvé v obecné rovině postačí souhlas dvou třetin spoluvlastníků (§ 1129 občanského zákoníku) a nadto na proběhnuvší řízení bude navazovat řízení týkající se samotné realizace stavebních úprav, v rámci kterého bude nutné opětovně požádat o stanovisko orgán památkové péče. V tomto navazujícím řízení pak bude muset stavebník zabezpečit všechny úkoly související se správou domu (s odkazem na stanovy společenství vlastníků jednotek) a následně požádat o vydání rozhodnutí stavební úřad. Na základě nyní přezkoumávaného rozhodnutí tedy nebude možné realizovat samotné stavební úpravy, nýbrž bude nutné podat novou žádost dle § 14 odst. 2 zákona o památkové péči. Krajský soud pochybil i tím, že stěžovateli uložil, aby se v dalším řízení zabýval otázkou, zda je podaná žádost skutečně žádostí o vydání rozhodnutí dle zákona o státní památkové péči, nebo se jedná o návrh na vydání závazného stanoviska pro navazující stavební řízení. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl rozsudek krajského soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. IV. [7] Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že považuje za správný závěr soudu, že se na věc uplatní speciální právní úprava bytového spoluvlastnictví podle § 1158 občanského zákoníku. Jestliže stěžovatel na věc uplatnil obecnou právní úpravu v občanském zákoníku týkající se nakládání se společnou věcí, speciální úpravu bytového spoluvlastnictví podle § 1158 a násl. občanského zákoníku ignoroval, stanovy společenství si ke spisu nepřipojil a jejich obsahem se nijak nezabýval, pak je zcela na místě, že soud přistoupil ke zrušení rozhodnutí. Soud tento svůj výrok v rozsudku podrobně odůvodnil. Žalobkyně proto považuje argumentaci stěžovatele v kasační stížnosti, která se opírá o citaci nepřiléhavé obecné právní úpravy nakládání se společnou věcí, za chybnou. Dodala, že správní orgán je povinen podle § 2 správního řádu postupovat dostatečně pečlivě a kvalifikovaně, což nepochybně zahrnuje i to, aby v případě, kdy je mu doručeno podání, z jehož obsahu není zcela zřejmé, čeho se žadatelé dožadují, žadatele vyzval k doplnění podání tak, aby neměl o obsahu takového podání pochybnosti. Žalobkyně považuje za naprosto nepřípustné, aby správní orgán „hádal“, co je skutečným obsahem podání, tím spíše, když svůj závěr o právní kvalifikaci žádosti dále nijak nezdůvodnil. Z těchto důvodů žalobkyně navrhla kasační stížnost zamítnout s tím, aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení za vyjádření ke kasační stížnosti. V. [8] Osoby zúčastněné na řízení se ke kasační stížnosti nevyjádřily. VI. [9] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). [10] Krajský soud zrušil rozhodnutí stěžovatele primárně z důvodu, že při posuzování oprávněnosti podat př