2 As 103/2025 — Nejvyšší správní soud

2 As 103/2025- 35 - text 2 As 103/2025 - 37 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Evy Šonkové a soudců Karla Šimky a Sylvy Šiškeové v právní věci žalobkyně: městská část PrahaKřeslice, se sídlem Štychova 2, Praha 10, zastoupená JUDr. Petrou Humlíčkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Vodičkova 704/36, Praha 1, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 1. 2025, č. j. MHMP 47559/2025, o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2025, č. j. 17 A 27/202529, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobkyně je městskou částí hlavního města Prahy, jejímž katastrálním územím má vést záměr liniové stavby – přestavba jednoduchého vedení 400 kV na zdvojené vedení 2 x 400 kV. Vzhledem k tomu, že záměr vyžadující jednotné environmentální stanovisko se zčásti nachází na území přírodní rezervace Mýto, vydal žalovaný jako orgán ochrany přírody a krajiny na základě žádosti stavebníka společné rozhodnutí označené v záhlaví. Zde posoudil záměr z hlediska všech zájmů chráněných zákonem č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (dále jen „zákon č. 114/1992 Sb.“). Společným rozhodnutím žalovaný udělil: souhlas s povolením a provedením záměru, který by mohl vést k poškození nebo zničení významného krajinného prvku, nebo ohrožení či oslabení jeho ekologickostabilizační funkce ve smyslu § 4 zákona č. 114/1992 Sb., dále souhlas s povolením a provedením záměru, který by mohl snížit nebo změnit krajinný ráz ve smyslu § 12 odst. 2 téhož zákona, dále souhlas s povolením a provedením záměru v ochranném pásmu přírodní rezervace Mýto podle § 37 odst. 2 téhož zákona, dále výjimku ze zákazu povolovat a provádět stavby na území přírodní rezervace stanoveného v § 34 odst. 1 písm. c) téhož zákona, a konečně i výjimku ze zákazu zásahu do přirozeného vývoje v rozhodnutí uvedených zvláště chráněných druhů podle § 56 odst. 1 a 2 písm. c) téhož zákona, a stanovil podmínky, za kterých bylo rozhodnutí vydáno. [2] Žalobkyně se proti rozhodnutí žalovaného bránila žalobou u Městského soudu v Praze (dále „městský soud“), který ji však odmítl z důvodu nedostatku aktivní legitimace. Městský soud konstatoval, že podle rozsudku Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 12. 12. 2007, č. j. 2 As 33/200799, může být účastníkem řízení podle § 71 odst. 3 zákona č. 114/1992 Sb. pouze hlavní město Praha, nikoli jeho městská část. V oblasti upravené zákonem č. 114/1992 Sb. tedy žalobkyně nemá způsobilost nabývat práva a povinnosti podle zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, v rozhodném znění (dále jen „zákon o hlavním městě Praze“) a obecně závazné vyhlášky č. 55/2000 Sb., Statut hlavního města Prahy (dále jen „statut“). Žalobkyně tak nemá dle městského soudu obecnou způsobilost být účastníkem řízení před správním soudem podle § 33 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Nedostatek způsobilosti žalobkyně být účastníkem řízení je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, proto městský soud žalobu odmítl podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. II. Argumentace účastníků řízení [3] Proti usnesení městského soudu podala žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížnost z důvodů, které podřadila pod § 103 odst. 1 písm. d) a e) s. ř. s. [4] Stěžovatelka předně rozporuje závěr městského soudu, že postrádá aktivní žalobní legitimaci z důvodu, že ji zákon č. 114/1992 Sb. účastenství ve správním řízení nepřiznává. Upozorňuje na judikaturu NSS připouštějící aktivní legitimaci i žalobci, kterého zvláštní zákon jako účastníka řízení vylučuje (srov. rozsudek NSS sp. zn. 4 As 157/2013), a doplňuje, že podmínění aktivní legitimace předchozím účastenstvím ve správním řízení shledal rozporným s čl. 36 Listiny základních práv a svobod i Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/99. Stěžovatelka v žalobě podrobně odůvodnila, v čem spočívá dotčení na jejích právech, přičemž svou aktivní žalobní legitimaci dovozovala z čl. 11 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/92/EU ze dne 13. prosince 2011, o posuzování vlivů některých veřejných a soukromých záměrů na životní prostředí (kodifikované znění), § 2 zákona o hlavním městě Praze, § 35 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení) a rozsudku NSS sp. zn. 9 As 176/2023. Trasa zdvojeného elektrického vedení včetně ochranného pásma zasahuje do katastrálního území Křeslic, přičemž nová obytná výstavba se nachází v bezprostřední blízkosti záměru, který bude vzhledem ke své výšce (cca 46 metrů) viditelný z celého území obce. Záměr bude navíc mít negativní vliv na zvláště chráněné druhy rostlin a živočichů, v čemž stěžovatelka spatřuje dotčení svého (a svých občanů) práva na příznivé životní prostředí, život a zdraví. Stěžovatelka má rovněž za to, že posuzovaným záměrem byla přímo zkrácena na svém právu na samosprávu a právu vlastnickém. Poukázala na rozhodnutí rozšířeného senátu, podle něhož je městská část hlavního města Prahy způsobilá podat návrh na zrušení územního plánu nebo jeho části, byť není obcí. Závěrem namítá, že městský soud svůj závěr o tom, že nemá aktivní žalobní legitimaci, nedostatečně odůvodnil. [5] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že možné dotčení stěžovatelčiných práv bylo posuzováno již ve správním řízení, přičemž žalovaný usnesením ze dne 23. 1. 2025, č. j. MHMP 69088/2025, podle § 28 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, rozhodl, že stěžovatelka není účastníkem řízení, protože nemůže být realizací posuzovaného záměru přímo dotčena na svých právech vzhledem k tomu, že se v místě záměru nenachází žádný pozemek, k němuž by vykonávala vlastnická práva. Stěžovatelce nesvědčí ani zvláštní úprava účastenství podle § 71 odst. 3 zákona č. 114/1992 Sb. Daná obecní kompetence totiž nebyla statutem svěřena městským částem, citované ustanovení tak zakládá postavení účastníka řízení toliko hlavnímu městu Praze, které však nemohlo být účastníkem řízení z důvodu, že v této věci rozhoduje Magistrát hlavního města Prahy. Proti tomuto usnesení stěžovatelka nepodala odvolání. Dále žalovaný upozorňuje, že aktivní žalobní legitimace tzv. neúčastníků je omezena pouze na mimořádné a z hlediska obecných principů správního soudnictví nežádoucí případy. V posuzované věci však bylo vedeno standardní správní řízení, v němž je účastenství upraveno jak správním řádem, tak speciálně ustanoveními § 70 a § 71 zákona č. 114/1992 Sb. Nejde tedy o specifický případ zmiňovaný odbornou literaturou, kde zvláštní zákon vylučuje účastenství podle správního řádu. V řízení nebylo žádným způsobem rozhodováno o právech a povinnostech stěžovatelky; samotná skutečnost, že záměr prochází skrze její katastrální území, účastenství v řízení založit nemůže. Stěžovatelka nemůže být ani dotčena na svých právech zásahem záměru do přirozeného vývoje zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů. Zákon č. 114/1992 Sb. výslovně formuluje podmínky, za nichž se obecní samosprávy mohou účastnit správního řízení dle tohoto zákona, aniž by musely být dotčeny na svých právech. Jak však bylo vysvětleno výše, tyto podmínky stěžovatelka nesplňuje. III. Postup Nejvyššího správního soudu před rozhodnutím o věci samé [6] Vzhledem k tomu, že NSS po předběžném projednání kasační stížnosti dospěl k závěru, že nesdílí názor městského soudu, že stěžovatelka nemá způsobilost být účastníkem řízení před správními soudy, a že tedy žalobu nebylo možné odmítnout podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., ale pro nevyčerpání opravných prostředků podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ve spojení s § 68 písm. a) s. ř. s., informoval o tomto svém právním názoru účastníky řízení a dal jim možnost vyjádřit se k uvedenému předběžnému závěru soudu. [7] Žalovaný se ve svém vyjádření ztotožnil s předběžnými závěry NSS stran nepřípustnosti stěžovatelčiny žaloby. Stěžovatelka se ve stanovené lhůtě nevyjádřila. IV. Posouzení Nejvyšším správním soudem [8] Kasační stížnost je přípustná a lze ji projednat, není však důvodná. [9] Nejvyšší správní soud úvodem předesílá, že ačkoliv stěžovatelka vedle kasačního důvodu podle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. namítá i nepřezkoumatelnost napadeného usnesení podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., v případě odmítnutí žaloby krajským soudem přichází v úvahu jako jediný pouze kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Tento důvod je totiž ve vztahu k důvodům podle písm. a) až d) téhož ustanovení důvodem speciálním. Jeli dán důvod podle písm. e), vylučuje to důvody podle písm. a), c) a d), neboť nezákonným je rozhodnutí o odmítnutí návrhu v každém případě i tehdy, bylali v něm soudem nesprávně posouzena právní otázka ve smyslu § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., byloli řízení u krajského soudu zmatečné ve smyslu § 103 odst