29 ICdo 48/2023 – Nejvyšší soud

MSPH 91 INS 27474/2014 191 ICm 4680/2015 29 ICdo 48/2023-605 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně JUDr. Hany Karáskové, se sídlem v Praze, Jankovcova 94/41, PSČ 170 00, jako insolvenční správkyně dlužníka ATELIER SPEKTRUM s. r. o. v likvidaci, zastoupené Mgr. Ing. Ondřejem Dlouhým, advokátem, se sídlem v Brně, Opletalova 600/6, PSČ 602 00, proti žalovanému M. D., zastoupenému JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze, Karlovo náměstí 559/28, PSČ 120 00, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaného M. A., zastoupeného JUDr. Alenou Vondrákovou, advokátkou, se sídlem v Praze, Karlovo náměstí 292/14, PSČ 120 00, o určení neúčinnosti právního úkonu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 191 ICm 4680/2015, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka ATELIER SPEKTRUM s. r. o. v likvidaci, se sídlem v Praze 4, Na Strži 1702/65, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 27 19 80 57, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 91 INS 27474/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. května 2022, č. j. 191 ICm 4680/2015, 103 VSPH 267/2021-560 (MSPH 91 INS 27474/2014), ve znění usnesení ze dne 18. července 2022, č. j. 191 ICm 4680/2015, 103 VSPH 267/2021-576 (MSPH 91 INS 27474/2014), takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce. III. Ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejším účastníkem nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Rozsudkem ze dne 16. prosince 2020, č. j. 191 ICm 4680/2015-462, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu, kterou se žalobkyně (JUDr. Hana Karásková, jako insolvenční správkyně dlužníka ATELIER SPEKTRUM s. r. o. v likvidaci) domáhala vůči žalovanému (M. D.) určení, že smlouva o převodu vlastnictví jednotky ze dne 13. října 2010 uzavřená mezi dlužníkem a žalovaným, jejímž předmětem je převod (označené) jednotky, včetně spoluvlastnického podílu na společných částech (označené) budovy a (označených) pozemcích, a to včetně rozhodnutí příslušného katastrálního úřadu, jímž byl na základě této smlouvy povolen vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí (dále též jen „smlouva o převodu ateliéru“ a „ateliér“), jsou v rámci insolvenčního řízení vedeného insolvenčním soudem pod sp. zn. MSPH 91 INS 27474/2014 vůči věřitelům a majetkové podstatě neúčinné (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní, žalovaným a vedlejším účastníkem (výroky II. a III.). Insolvenční soud vyšel z toho, že: 1) Žalovaný byl v době od 16. prosince 2004 do 21. srpna 2012 jednatelem dlužníka a jeho společníkem s obchodním podílem ve výši 90 %; výše základního jmění dlužníka činila 64.640.000,- Kč; od 21. srpna 2012 byl jediným společníkem dlužníka info media projekt, a. s. 2) Na základě smlouvy ze dne 12. listopadu 2008 poskytla Hypoteční banka, a. s. žalovanému hypoteční úvěr ve výši 9.137.500,- Kč za účelem nákupu ateliéru; podmínkou čerpání úvěru bylo, že žalovaný předloží doklady prokazující použití jeho vlastních prostředků ve výši 1.608.200,- Kč nebo převedení této částky na běžný účet žalovaného u poskytovatele úvěru. 3) Dne 13. října 2010 uzavřeli dlužník (jako prodávající) a žalovaný (jako kupující) smlouvu o převodu ateliéru (s nadstandardní úpravou a vybavením) za kupní cenu 10.745.700,- Kč (včetně 20% daně z přidané hodnoty). „Kupující uhradil prodávajícímu“ před uzavřením smlouvy (15. prosince 2008) zálohu ve výši 1.608.200,- Kč [dohodou ze dne 31. prosince 2008 započetli dlužník a žalovaný vzájemné pohledávky ve výši 1.608.200,- Kč (šlo o pohledávku žalovaného z titulu poskytnutí licence a o pohledávku dlužníka z titulu zálohy na kupní cenu ateliéru)], částku ve výši 8.160.000,- Kč uhradil kupující prodávajícímu 11. února 2009 z prostředků získaných smlouvou o poskytnutí hypotečního úvěru ze dne 12. listopadu 2008; zbývající část kupní ceny byl kupující povinen uhradit nejpozději ve lhůtě 10 dnů po předložení (ve smlouvě označených) dokumentů. 4) Obvyklá (tržní) cena ateliéru k datu uzavření kupní smlouvy byla určena znaleckým posudkem ze dne 2. července 2014, č. 17925/50/2014 (včetně dodatku č. 35784/347/2020 z 24. srpna 2020), zpracovaným znaleckým ústavem PROSCON, s. r. o., částkou 6.700.000,- Kč včetně daně z přidané hodnoty [viz též „zjištění z porovnání kupních jiných nebytových prostor (ateliérů), jež dlužník prodal třetím osobám“]. 5) Vyhláškou ze dne 10 října 2014, č. j. MSPH 91 INS 274774/2014-A-2, insolvenční soud oznámil, že bylo zahájeno insolvenční řízení dlužníka; usnesením ze dne 10. prosince 2014, č. j. MSPH 91 INS 27474/2014-A-19, (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka, prohlásil konkurs na jeho majetek a ustanovil žalobkyni insolvenční správkyní Na tomto základě insolvenční soud – cituje § 5 písm. a), § 7, § 235, § 236, § 237, § 238, § 239, § 242 a § 243 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a odkazuje na § 588 a § 589 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (ve znění účinném do 31. prosince 2013) a § 135 odst. 2 a § 196a odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném k datu uzavření smlouvy o převodu ateliéru (dále jen „obch. zák.“) ‒ dospěl k následujícím závěrům: a) Smlouva o převodu ateliéru ze dne 13. října 2010 je platná; jakkoli kupní cena nebyla stanovena na základě posudku znalce jmenovaného soudem, převyšovala cenu obvyklou (dlužník nebyl poškozen). b) V rozsahu částky 1.608.200,- Kč zanikla povinnost žalovaného k úhradě kupní ceny dohodou o zápočtu ze dne 31. prosince 2008; i kdyby započtení nebylo přípustné, uhrazená kupní cena ve výši 9.137.500,- Kč je vyšší, než obvyklá cena dle znaleckého posudku; ani za tohoto stavu by nemohlo dojít ke zkrácení věřitelů. c) Zbývající část kupní ceny (ve výši 9.137.500,- Kč) žalovaný uhradil z finančních prostředků získaných z hypotečního úvěru. Nebylo zjištěno, že by žalovaný „vyváděl“ finanční prostředky z dlužníka. Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalobkyně a žalovaného potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní, žalovaným a vedlejším účastníkem (druhý a třetí výrok). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními a právními závěry insolvenčního soudu. Cituje § 235 odst. 1 a § 242 insolvenčního zákona a odkazuje na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku (ze dne 30. června 2016) sen. zn. 29 ICdo 44/2014, uveřejněném pod číslem 117/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, odvolací soud dále akcentoval, že znalecký posudek (ve znění dodatku) obsahuje zákonem předepsané náležitosti a je opatřen doložkou podle § 127a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“); přitom reálně zaplacená kupní cena byla vyšší než cena obvyklá; nedošlo tak ke zkrácení věřitelů. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které má za přípustné podle § 237 o. s. ř. k řešení právních otázek, které odvolací soud zodpověděl (podle jejího názoru) v rozporu s (označenou) judikaturou Nejvyššího soudu, vztahující se k dokazování znaleckým posudkem. Dovolatelka zdůrazňuje, že: a) Odvolací soud založil své rozhodnutí na mechanické aplikaci znaleckého posudku, aniž by (vzhledem k pochybnostem o jeho správnosti) znalce vyslechl. Současně nehodnotil závěry znaleckého posudku ve spojení s ostatními provedenými důkazy. b) Znalec vycházel z nesprávných dat (závěry „založil toliko nedatovanými inzeráty realitní kanceláře“), jeho posudek je nepřezkoumatelný [viz absence informací a fotodokumentace o místním šetření, nepodložený závěr o srovnatelnosti cenových hladin v letech 2011 a 2014 a nedostatek přiléhavé kvalifikace osob, které znalecký posudek (a jeho dodatek) vypracovaly]. Podle dovolatelky je (předchozí) řízení zatíženo významnou procesní vadou, která má „zásadní dopad na nesprávné právní posouzení věci“; to platí tím spíše, když „nedošlo k výslechu znalce a dovolatelka nebyla vyzvána k předložení revizního znaleckého posudku“. Vzhledem k výše uvedenému nemohl odvolací soud dospět (po právu) k závěru, podle něhož nebyla smlouva o převodu ateliéru zkracujícím právním úkonem; takový závěr by bylo možno učinit až po zjištění obvyklé ceny. To platí i ve vztahu k závěru o platnosti smlouvy o převodu práva k ateliéru. Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, popřípadě aby zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné. Dovolání, které mohlo být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepříp