3 Tdo 948/2021

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2020, sp. zn. 47 T 1/2019, byl obviněný P. T., uznán vinným pomocí ke zvlášť závažnému zločinu zpronevěry podle § 24 odst. 1 písm. c) k § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“), kterého se podle soudu prvního stupně dopustil tím, že v součinnosti s již odsouzenými J. Š., nar. XY a J. K., nar. XY, který jako ředitel XY Ministerstva průmyslu a obchodu ČR (dále jen „MPO“) s ním vedl za MPO ve dnech 24. 10. 2005 a 3. 11. 2005 jednání jako s osobou jednající za C., IČ XY, XY (dále jen „C.“) ve vztahu k uspokojení dvou pohledávek C. vůči Pragofrukt Praha, státní podnik v likvidaci, IČ 000 21 172, Dlážděná 2, Praha 1 (dále jen „Pragofrukt“) v celkové výši 30.606.662 Kč bez příslušenství, které vůči MPO dne 29. 12. 2005 obžalovaný P. T., uplatnil jako jednatel C., s výsledným příslibem odsouzeného K., že pohledávky budou uspokojeny, aby dne 14. 4. 2006 odsouzený K. instruoval písemně odsouzeného Š. jako likvidátora státního podniku Potraviny středočeský kraj, státní podnik v likvidaci, IČ 000 20 893, Dlážděná 2, Praha 1 (dále jen „Potraviny“), jmenovaného ke dni 1. 3. 2006, k tomu, aby se společností C. vyřešil v rámci státního podniku Potraviny jejich pohledávky vůči původně Pragofrukt, následně dne 5. 6. 2006 odsouzený K. za MPO jako zřizovatele udělil písemně souhlas s tím, aby státní podnik Potraviny uzavřel smlouvu o převzetí dluhu se společností C., na základě toho dne 8. 6. 2006 v Praze uzavřel odsouzený Š. za státní podnik Potraviny se společností C., zastoupenou obžalovaným P. T., smlouvu nazvanou smlouva o převzetí dluhu státu, na jejímž základě státní podnik Potraviny převzal údajný dluh státu ve výši 51.951.223,79 Kč vůči společnosti C., vzniklý na základě dvou pohledávek za již zaniklým státním podnikem Pragofrukt, jejichž skutečná hodnota však byla nulová, neboť výmazem z obchodního rejstříku ke dni 25. 11. 2005 po ukončení likvidace státní podnik Pragofrukt i jeho dluhy zanikly a staly se nevymahatelnými, následně odsouzený Š. na základě této smlouvy vyplatil společnosti C. dne 12. 6. 2006 částku v celkové výši 39.273.141,30 Kč, obžalovaný tak činil, přestože věděl, že pohledávky za státním podnikem Pragofrukt, ke dni 25. 11. 2005 zaniklým, jsou soudně nevymahatelné a žádný dluh státu vůči společnosti C. neexistuje, čímž způsobil společně s již odsouzenými J. Š., nar. XY a J. K., nar. XY České republice na majetku, s nímž měl právo hospodařit státní podnik Potraviny, škodu v celkové výši 39.273.141,30 Kč.

Citovaným rozsudkem soudu prvního stupně byl současně obviněný V. K. a obviněná právnická osoba A. R. E. (dříve A. R., dále také jen „A.“), uznáni vinnými pokusem zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, přičemž v případě jmenované právnické osoby tak bylo učiněno za použití § 7 a § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim (dále jen „ZTOPO“). Těchto trestných činů se podle soudu prvního stupně dopustili jednáním popsaným ve skutkové větě tohoto rozsudku.

Za uvedené trestné činy byl obviněný P. T., odsouzen podle § 206 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 6. 2016, mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či funkce člena statutárního orgánu obchodních korporací a družstvech na dobu 5 let. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“), pak byl tento obviněný společně a nerozdílně s již odsouzenými J. Š. a J. K. zavázán k náhradě škody poškozenému Ministerstvu průmyslu a obchodu České republiky (dále jen „MPO“) ve výši 39 273 141,30 Kč.

Obviněnému V. K. pak byl podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obviněné právnické osobě A. pak byl podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 18 odst. 1, odst. 2 ZTOPO uložen peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb po 300 000 Kč, celkem tedy ve výši 30 000 000 Kč.

Jednalo se již o druhé rozhodnutí Městského soudu v Praze v této trestní věci, když napoprvé bylo o trestné činnosti kladené obžalobou za vinu obviněnému P. T., V. K., obviněné právnické osobě A. a obviněným J. Š., J. K. a M. A. rozhodnuto odsuzujícím rozsudkem ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 47 T 1/2019, který byl následně částečně zrušen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 4. 2020, sp. zn. 9 To 1/2020, a to mj. v části týkající se obviněného P. T., a V. K. a obviněného právnické osoby A., a soudu prvního stupně bylo uloženo, aby v příslušném rozsahu věc znovu projednal a rozhodl. O dovolání obviněných J. Š., J. K. a nejvyššího státního zástupce proti posledně citovanému rozsudku odvolacího soudu pak Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 3 Tdo 1224/2020, tak, že všechna dovolání odmítl.

Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2020, sp. zn. 47 T 1/2019, podali odvolání jak všichni obvinění, tedy obvinění P. T., a V. K. a obviněná právnická osoba A., tak syn obviněného V. K. M. K., tak i státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze v neprospěch obviněného P. T., proti výroku o trestu a v neprospěch obviněného V. K. a obviněné právnické osoby A. proti výroku o vině i trestu.

O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 3. 2021, sp. zn. 9 To 70/2020, tak, že z podnětu odvolání obviněného V. K., obviněné právnické osoby A., syna obviněného V. K. a státního zástupce napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil ohledně obviněného V. K. a obviněné právnické osoby A. v celém rozsahu, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného V. K. a obviněnou právnickou osobu A. uznal vinnými pokusem zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, přičemž v případě jmenované právnické osoby tak bylo učiněno za použití § 7 a § 8 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) ZTOPO. Této trestné činnosti se oba jmenovaní obvinění dopustili tím, že obžalovaný V. K., jednající jako jediný člen představenstva obžalované společnosti A. R. XY, IČ XY, (dále jen „A.“) v zájmu a v rámci činnosti této společnosti, se záměrem obohatit přinejmenším tuto společnost na úkor státního podniku Transgas, respektive České republiky, s jejímiž finančními prostředky tento státní podnik hospodařil, když obžalovaná A. byla jediným akcionářem společnosti N. S., IČ XY, XY (dále jen „N.“), v průběhu roku 2013 vedl jednání s Š. a A. jako se zástupci podniku Transgas na straně kupujícího za účelem realizace prodeje 100% akcií společnosti N. státnímu podniku Transgas, přičemž obžalovaná společnost A., ovládaná obžalovaným V. K., jako jediný akcionář společnosti N., provedla do základního jmění společnosti N. nepeněžité vklady osmi nemovitostních souborů nacházejících se v Ústí nad Labem a Liberci, konkrétně na adrese XY v Ústí nad Labem, XY v Liberci, XY v Liberci, XY v Liberci, XY v Ústí nad Labem, XY v Ústí nad Labem, XY v Ústí nad Labem, XY v Ústí nad Labem, přičemž již za průběhu jednání s kupujícím podnikem Transgas převedl obžalovaný V. K. 100% akcií společnosti N. na základě smlouvy o úplatném převodu cenných papírů ze dne 26. 8. 2013 na společnost M. I. (dále jen „M. “), za kterou tuto smlouvu uzavřel její jednatel P. T., a poté bez vědomí P. T., dne 4. 9. 2013 v Praze uzavřel obžalovaný V. K. mezi obžalovanou společností A. a společností N., za kterou rovněž jednal on sám jako jediný člen jejího představenstva, čtyři kupní smlouvy, na jejichž základě obžalovaná společnost A. prodala společnosti N. další čtyři nemovitosti, a to: a) jiné nebytové prostory č. XY a XY v domě č. p. XY na parcele p. č. XY v ul. XY v Liberci včetně odpovídajících spoluvlastnických podílů ke společným částem domu a pozemku za kupní cenu ve výši 17 000 000 Kč, ačkoli jejich tržní hodnota byla 15 000 000 Kč, b) dům č. p. XY na parcele p. č. XY a parcelu p. č. XY v ul. XY v Liberci za kupní cenu ve výši 20 000 000 Kč, ačkoli jejich tržní hodnota byla 14 000 000 Kč, c) parcely p. č. XY, p. č. XY a p. č. XY v Ústí nad Labem za kupní cenu ve výši 21 000 000 Kč, ačkoli jejich tržní hodnota byla 7 370 000 Kč, d) dům č. p. XY na parcele p. č. XY a parcelu p. č. XY v ul. XY v Ústí nad Labem za kupní cenu ve výši 32 500 000 Kč, ačkoli jejich tržní hodnota byla 35 000 000 Kč, tedy nemovitosti ve sjednané kupní ceně celkem za 90 500 000 Kč, ačkoli jejich souhrnná tržní hodnota činila 71 370 000 Kč, přičemž podle všech kupních smluv měla být kupní cena uhrazena až ve lhůtě jednoho roku od jejich uzavření, a to přesto, že v době uzavření těchto kupních smluv již byla jediným akcionářem společnosti N. společnost M. a zároveň probíhala jednání o úplatném převodu 100% akcií společnosti N. státnímu podniku Transgas, zastoupenému Š. jako jeho ředitelem, kterých se obžalovaný V. K. zúčastnil, přičemž cena za převod 100% akcií již byla stanovena na základě dříve dohodnuté tržní ceny osmi nemovitostních souborů ve vlastnictví společnosti N., mezi něž však původně nebyly čtyři výše uvedené nemovité věci zahrnuty, přičemž obžalovaný V. K. o uzavření výše uvedených čtyř kupních smluv a o závazcích společnosti N. vůči obžalované společnosti A., které z nich vyplývaly, neinformoval ani P. T., jednajícího za společnost M. jako tehdejšího jediného akcionáře společnosti N., ani Š. a A. jednající za státní podnik Transgas jako budujícího kupujícího 100% akcií N., se kterým již byla dohodnuta kupní cena ve výši 351 000 000 Kč za tyto akcie, takže takto obžalovaný V. K. vytvořil závazky společnosti N. ve prospěch obžalované společnosti A., splatné v době, kdy akcie společnosti N. již měla vlastnit Česká republika a právo hospodařit s nimi měl mít státní podnik Transgas, přičemž následně dne 10. 12. 2013 v Praze uzavřel Š. za státní podnik Transgas jako nabyvatele se společností M. , zastoupenou P. T., jako převodcem, smlouvu o úplatném převodu 43 kusů akcií společnosti N., představujících 100% podíl na jejím základním kapitálu, za kupní cenu v celkové výši 351 000 000 Kč, čímž obžalovaný V. K. zamlčel jak P. T., tak i Š. jako řediteli státního podniku Transgas, že kromě původně odsouhlaseného převodu osmi nemovitostních souborů vlastněných společností N. je současně s realizovanou koupí 100% akcií převáděna na kupujícího i povinnost k platbě další kupní ceny ve prospěch obžalované A. ve výši 90 500 00 Kč za čtyři nemovitosti shora specifikované, čímž se ho pokusil uvést v omyl ohledně výše povinnosti k provedení plateb s souvislostí s koupí 100% akcií společnosti N., zahrnující i následnou povinnost k úhradě kupní ceny za společností N. nově koupené čtyři nemovitosti, čímž obžalovaní chtěli České republice, která byla budoucím nabyvatelem 100% akcií společnosti N., způsobit škodu ve výši nejméně 19 130 000 Kč, odpovídající rozdílu mezi tržní cenou vložených čtyř shora specifikovaných nemovitostí ve výši 71 370 000 Kč, a povinností podniku Transgas k úhradě nově vzniklého závazku spočívajícího v úhradě kupní ceny za další čtyři nemovitosti ve vlastnictví N. ve výši 90 500 000 Kč, o čemž však kupující nevěděl, přičemž poté, co po uzavření smlouvy o převodu akcií N. ze dne 10. 12. 2013 zjistil Š. existenci dříve mu neznámých závazků a podnikl kroky vedoucí k zániku závazků podniku Transgas z uvedených kupních smluv, nebyla celková kupní cena společností Transgas obžalované společnosti A. uhrazena.

Za to uložil vrchní soud obviněnému V. K. podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 5 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 3 roků, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1 tr. zákoníku mu byl dále uložen peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb po 50 000 Kč, celkem tedy ve výši 5 000 000 Kč, přičemž pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, byl jmenovanému obviněnému podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 roků. Obviněné právnické osobě A. pak odvolací soud uložil podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 18 odst. 1, odst. 2 ZTOPO peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb po 100 000 Kč, celkem tedy ve výši 10 000 000 Kč.

Podle § 256 tr. ř. pak Vrchní soud v Praze odvolání státního zástupce podané v neprospěch obviněného P. T., i odvolání obviněného P. T., zamítl.

Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 3. 2021, sp. zn. 9 To 70/2020, podali prostřednictvím svých obhájců dovolání obvinění P. T., a V. K. a obviněná právnická osoba A.

Obviněný P. T., své dovolání opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021. Má za to, že skutek, za který byl odsouzen, není trestným činem, že soudy učiněná skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování a jsou s ním naopak v extrémním rozporu a že soudy odmítly provedení jím navrženého důkazu, aniž by pro to byly splněny důvody. Nesprávným je podle něj i výrok o náhradě škody, a to jednak proto, že poškozený nárok na náhradu škody v trestním řízení řádně neuplatnil podle § 43 odst. 3 tr. ř., a dále z toho důvodu, že škoda na straně MPO nemohla vzniknout, neboť se v případě zaplacení uplatněných pohledávek jednalo o plnění naturální obligace.

K trestnosti svého jednání obviněný nejprve uvedl, že dohoda o společném záměru nebyla soudy nikdy zjištěna a její popis chybí i ve skutkové větě. Dále má za to, že nebylo jeho povinností při uzavření smlouvy o převzetí dluhu přezkoumávat, zda osoby jednající za dlužníka činí kroky v mezích svých jednatelských oprávnění a zda plní veškeré povinnosti vůči dlužníkovi. Obviněný žádné povinnosti vůči státu neměl. Neexistuje žádná právní povinnost, která by věřiteli zapovídala možnost jednat s dlužníkem o uspokojení jeho pohledávek, případně mu zapovídala přijmout plnění z dluhu. Možnost jednat s dlužníkem není nijak právně zapovězena ani budoucímu věřiteli, tj. osobě, která pohledávky teprve zamýšlí pořídit do svého vlastnictví, a to i kdyby je v budoucnu nenabyla. To, že odkup pohledávek od původních věřitelů teprve dojednává, obviněný nijak nezastíral a uvedeného si v době jednání o jejich uspokojení byli vědomi i zástupci MPO. Neexistuje ani žádná právní povinnost, která by věřiteli zapovídala obrátit se na dlužníka s požadavkem na uspokojení pohledávek, i kdyby byly pohledávky sporné a věřitel o tom věděl. Neexistuje žádná právní norma, na základě které by bylo možné trestat věřitele za to, že se pohledávka, kterou u dlužníka uplatnil, ukáže jako neexistující nebo nevymahatelná. Je naprosto běžné, že občanskoprávní soudy nevyhovují žalobám na finanční plnění. Uplatnění takových pohledávek není trestným činem. Není ani povinností věřitele trvat na tom, aby jím uplatňovaná pohledávka prošla revizí soudu v občanském soudním řízení, jenom proto, aby měl jistotu, že nemůže být trestně stíhán pro porušení povinností zástupců dlužníka, který je ochoten plnit dobrovolně. Není povinností věřitele přezkoumávat, zda osoby jednající za dlužníka splnily všechny své povinnosti vyplývající jim z jejich postavení směrem ke dlužníkovi. Věřitel nenese odpovědnost za jejich jednání, a to ani odpovědnost soukromoprávní. Odpovědnost i podle soukromého práva končí u osob s přímým právním vztahem k dlužníkovi. Proto i v situaci, kdy věřitel ví o možné spornosti pohledávky, mu nic nebrání pohledávku uplatnit, a takový postup je v právní praxi naprosto běžný. Pokud odvolací soud uvedl, že dobrovolné převzetí a následné plnění nevymahatelného dluhu je „sice formálně možné, fakticky je však naprosto nelogické“, pak má obviněný za to, že takový postup je volbou dlužníka a že za situace, kdy nebyla dokazováním zjištěna žádná nekalá dohoda mezi osobami za dlužníka jednajícími a obviněným, pak nelze tuto skutečnost přičítat k tíži obviněného, neboť za jednání dlužníka nemůže být nijak odpovědný. Obviněný má proto za to, že pokud jeho jednání obstojí z hlediska práva soukromého (obchodního práva), pak nelze dospět k závěru, že se obviněný stejným jednáním dopustil trestného činu. I kdyby se však ze strany věřitele jednalo např. o bezdůvodné obohacení, pamatuje na takovou situaci civilní právo. Pokud je dlužníkem dobrovolně splněn dluh, který z různých důvodů již existuje pouze jako naturální obligace, pak nevzniká na straně věřitele bezdůvodné obohacení a dlužník se nemůže domáhat vrácení tohoto plnění. Nemá-li plnění takového dluhu žádné následky ani podle občanského práva, respektive je výslovně jako souladné s právním pořádkem aprobováno, tím spíše nemůže být takové plnění postiženo pořadem práva trestního.

Pokud jde o skutková zjištění soudů, obviněný uvádí, že v průběhu trestního řízení nebylo zjištěno, že si byl vědom toho, že se pohledávky výmazem státního podniku Pragofrukt z obchodního rejstříku stávají nevymahatelnými; rovněž nebyla zjištěna žádná dohoda K. anebo Š. s obviněným o tom, že by jejich cílem mělo být způsobení škody MPO. Při řešení této otázky postupoval v souladu s doporučeními advokátní kanceláře. Vědomost o úmyslu dalších účastníků směřujícího k údajnému spáchání konkrétního trestného činu zpronevěry a úmysl obviněného P. T., jednat tak, aby údajnému spáchání tohoto trestného činu napomohl, z ničeho nevyplývá. Obhajoba obviněného, že jednal v zájmu společnosti C. jako její statutární orgán a nikoliv v zájmu údajných pachatelů K. a Š., nebyla v průběhu trestního řízení vyvrácena. Nebylo ani zjištěno, že by si obviněný byl vědom významu, který výmaz státního podniku Pragofrukt měl pro předmětné pohledávky. Obviněný poukázal i na to, že v záznamu z jednání se společností C. ze dne 3. 11. 2005 je explicitně uvedeno, že společnost C. uplatňuje vůči státnímu podniku Pragofrukt pohledávky, jejichž převod vlastnictví připravuje s původními věřiteli; rovněž v záznamu z jednání k problematice pohledávky uplatněné vůči státnímu podniku Pragofrukt ze dne 24. 10. 2005 se uvádí, že pohledávky byly uplatněny novým vlastníkem v době právní existence státního podniku. To je dále potvrzeno i dopisem K. adresovaném Š. ze dne 14. 4. 2006. Obviněný má s ohledem na vše výše uvedené za to, že skutková zjištění soudů (a zejména pak skutkové okolnosti, z nichž soud vyvodil své závěry o jeho zavinění) nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení. Úvahy soudů nemají ve svých závěrech reálnou důkazní oporu a nelze je tedy považovat za zjištěný skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. Obviněný dále upozornil na to, že nalézací soud po vydání zprošťujícího rozsudku a následném vrácení věci odvolacím soudem dospěl ze stejných důkazů, a aniž by je provedl znovu, k úplně opačnému hodnocení, a v podstatě výlučně na pokyn odvolacího soudu změnil hodnocení důkazů. Nalézací soud přitom v prvním rozsudku žádné důkazy nepřehlédl, ale pouze vycházel z jiného skutkového hodnocení věci. Odvolací soud extenzivně předestíral nalézacímu soudu své skutkové hodnotící úvahy, a to ani neprovedl žádné důkazy. Nalézací soud pak fakticky revidoval svá skutková zjištění a z názoru odvolacího soudu zcela vyšel, byť nebyl právní, ale skutkový. Vhledem k tomu, že se dokazování po původním zprošťujícím rozsudku již nevedlo, nebylo možné vést účinnou obhajobu u nalézacího soudu.

Pokud jde o námitku týkající se neprovedení obviněným navrhovaného důkazu, tento se měl týkat vědomí obviněného P. T., o existenci pohledávek a celkově hodnocení situace v období od pořízení pohledávek až po jejich uspokojení. Tímto důkazem měl být výslech právního zástupce společnosti C. J. P. Jednalo se tedy o návrh přímého důkazu, který má nepochybně vyšší vypovídací hodnotu, než ostatní toliko nepřímé a svou povahou maximálně dokreslující důkazy, ze kterých nalézací soud vycházel. Soudy však i přesto tento důkazní návrh odmítly jako nadbytečný. Obviněný před nákupem pohledávek konzultoval tento postup s advokátní kanceláří, kdy mu ze strany advokáta – profesionála v oboru práva – bylo doporučeno pohledávky nakoupit a nedošlo-li by k jejich dobrovolnému uspokojení, pak i pořadem práva uplatňovat. Obviněný tak jako právní laik jednal v této odborné otázce podle advokátem doporučeného postupu s vědomím, že tak činí zcela po právu. Obviněný neměl žádný důvod nespolehnout se na radu profesionála, když neměl (právní) znalosti dostatečné k ověření správnosti navrženého postupu. Obviněný na závěr uvádí, že pokud mu nebylo v řízeních před obecnými soudy umožněno dokázat, že daný trestný čin nespáchal, protože nebyl akceptován jeho návrh na doplnění dokazování a nebylo dostatečně odůvodněno, proč v předmětné věci není třeba zjišťovat skutečnosti, bez jejichž spolehlivého prokázání není možno hovořit o naplnění subjektivní stránky daného trestného činu, pak došlo i k porušení jeho práva na spravedlivý proces.

K otázce uplatnění nároku na náhradu škody ze strany MPO obviněný připomněl, že nalézací soud ve svém prvním rozsudku uvedl, že poškozený neuplatnil nárok na náhradu škody řádně, neboť z jeho strany nedošlo k nezaměnitelnému způsobu vyčíslení výše vzneseného nároku, jelikož poškozený přesně nevyčíslil výši škody, jejíž náhradu žádal. S tímto závěrem se obviněný ztotožňuje a poukazuje na to, že MPO ve sdělení ze dne 12. 10. 2015 toliko uvedlo, že se k trestnímu řízení s náhradou škody s nárokovanou částkou ve výši uhrazených pohledávek. Z návrhu tak není přímo patrné, jakou výši škody poškozený uplatňuje a tuto výši (a současně ani důvod uplatnění) ani nijak nedoložil. I z návrhu je zřejmé, že MPO může být osobou dotčenou toliko (hypoteticky) pouze nepřímo, nikoliv poškozeným ve smyslu trestního řádu. Obviněný má za to, že nejenže se poškozený nepřipojil řádně se svým návrhem do řízení, a tedy o něm ani nemělo být rozhodnuto, ale především žádná škoda na straně MPO, resp. státu, nevznikla. Obě pohledávky byly řádně přihlášeny a zjištěny v průběhu konkurzu, na základě kterého došlo k částečnému uspokojení uvedených pohledávek (a to poměrně do výše 3,49 %). Tyto pohledávky tak nepochybně existovaly a na základě obou smluv o postoupení pohledávky došlo k jejich postoupení na společnost C.. Dobrovolným plněním na tyto platné pohledávky (ač se po výmazu státního podniku Pragofrukt staly nevymahatelnými) nemohla v žádném případě vzniknout škoda na straně MPO, resp. státu, neboť na dluh plnil státní podnik Potraviny (tedy jiná entita); navíc přijetím plnění z naturální obligace nevzniká na straně věřitele bezdůvodné obohacení.

Z těchto důvodů obviněný P. T., navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil oba rozsudky soudů nižších stupňů a sám obviněného zprostil obžaloby, neboť projednávaný skutek není trestným činem.

Obviněný V. K. ve svém mimořádném opravném prostředku podaném prostřednictvím obhájce JUDr. Prokopa Beneše uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. c), g) a k) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021.

Absenci obhájce ve smyslu § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. dovozuje tento obviněný ze skutečnosti, že mu bylo upřeno se řádně hájit, protože postup jak soudu prvního stupně, tak soudu odvolacího je překvapivý. Soud prvního stupně ve svém rozsudku formuloval skutek podle jiných trestně právně relevantních skutečností, než jak byly popsány v obžalobě, přičemž tomuto nepředcházela odpovídající reakce obžaloby ani poučovací povinnost soudu. Odvolací soud ve svém prvním rozsudku ze dne 16. 4. 2020 vyslovil, že pokud přistoupí k vyslovení viny, musí podstatně změnit skutek. Tato možnost byla alternativní, odvolací soud nemohl nařídit, že k tomu dojít musí. K podstatné změně skutku lze podle obviněného přistoupit až poté, co je umožněna reakce obhajoby, a poté, co je známo, které rozhodující okolnosti nově budou soudem zohledněny. Soud odvolací pak obviněnému upřel možnost se hájit v dvojinstančním řízení, protože překvapivě zcela popřel svůj původní náhled na věc a opět nově přeformuloval skutek, kdy se naopak vrátil k původní koncepci pojetí škody odvozené nikoli od ceny akcií, ale cen nemovitostí. Oproti obžalobě se tak ve dvou po sobě jdoucích rozhodnutích měnil skutek a zejména náhled na rozhodující trestně právně relevantní skutečnosti. Obviněný sice měl obhájce přítomného u jednotlivých hlavních líčení a veřejných zasedání, ovšem fakticky mu byla upřena možnost se hájit, čímž bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces.

S poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, obviněný uvedl, že poté, co byl převod vlastnického práva k předmětným nemovitostem již v říjnu 2013 zapsán do katastru nemovitostí, bylo od té doby každému zjevné, jaké nemovitosti společnost N. S. vlastní. Nepovažuje tedy za správný právní názor, že při uveřejnění zápisu v katastru nemovitostí a při situaci, kdy dochází k nabytí majetku v řádech stovek milionů, měl něco zamlčet. Přitom zamlčení informace o tom, že společnost N. S. nemovitosti dne 4. 9. 2013 nabyla, je vedle škody stěžejní pro závěr, zda je posuzovaný skutek trestným činem. Krom toho byla tato skutečnost zjistitelná z katastru nemovitostí a zejména z účetnictví, kde tento závazek, ze kterého vyplývaly výnosy z nájmu těchto dalších nemovitostí, figuroval. Pokud nabyvatel neprověřil stav v katastru nemovitostí ani účetnictví, nelze to obviněnému klást k tíži. Nepřiléhavý je v tomto ohledu odkaz odvolacího soudu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003. Je naopak nutno aplikovat závěry judikatury týkající se obezřetnosti profesionální protistrany (např. ve věcech vedených u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 11 Tdo 1121/2012 nebo 3 Tdo 1473/2018), podle kterých v případech, kdy si osoba disponující dostatkem kvalifikovaného personálu a dalších prostředků ke snadnému ověření rozhodných skutečností tyto skutečnosti přesto neověří, bylo by v rozporu s principy, na nichž je založen právní stát, aby trestním postihem jednoho účastníka soukromoprávního vztahu byla nahrazována nezbytná míra opatrnosti druhého účastníka při ochraně vlastních práv a majetkových zájmů. Obviněný poukazuje na to, že ve spise vedeném v nyní projednávané věci je naopak důkaz o tom, že nájemcům nově nabytých nemovitostí byl převod oznámen. Podle obviněného je obvyklé a obezřetné, aby nabyvatel ověřil právní stav nemovitostí v katastru nemovitostí. Tato povinnost navíc vyplývá i z povinnosti péče řádného hospodáře. Obviněný rovněž poukázal na to, že nemohl něco zamlčet při jednání, kterého se neúčastnil; opačné závěry jsou podle obviněného v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Partnerem pro Š. byla společnost M. I., kterou ovládal obviněný T. a na kterou obviněný převedl akcie společnosti N. S. z toho důvodu, že neměl kapacitu věnovat se jednáním o prodeji akcií této společnosti státnímu podniku Transgas.

Obviněný namítl i nesprávnou konstrukci škody při transakci s akciemi. Odvolací soud podle obviněného přehlédl, že závazek na zaplacení kupní ceny za čtyři nemovitosti ve výši 90,5 mil. Kč neměl platit státní podnik Transgas, ale společnost N. S. Státní podnik měl zaplatit vždy jen cenu za převod akcií, tj. 351 mil. Kč. Odvolací soud nesprávně určil škodu tak, že porovnal znalecky určenou hodnotu čtyř nemovitostí a závazek odpovídající ceně, kterou za ně měla zaplatit společnost N. S. Skutečnost, že cenu za čtyři nemovitosti měla hradit společnost N. S. (a nikoliv státní podnik Transgas) sice podle obviněného neznamená, že by existence závazku 90,5 mil. Kč nebyla pro posuzování celé transakce podstatná, závazek společnosti N. S. tuto cenu zaplatit se ale logicky promítal do hodnoty akcií této společnosti, které státní podnik Transgas následně koupil. Jak ale bylo prokázáno posudkem České znalecké, hodnota těchto akcií činila ke dni uzavření smlouvy o převodu akcií i po zohlednění tohoto závazku minimálně 355,674 mil. Kč. Jelikož státní podnik Transgas tyto akcie nabyl za cenu 351 mil. Kč, nebyl transakcí poškozen, ale realizoval zisk 4,674 mil. Kč. Obviněný poukázal rovněž na to, že odvolací soud se v napadeném rozsudku vrátil k původní koncepci a škodu odvodil od ceny nemovitostí, což původně kritizoval. Tím se odchýlil nejen od svého původního názoru, ale také od judikatury Nejvyššího soudu, konkrétně od závěrů uvedených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 5 Tdo 407/2016. Ani v nyní posuzovaném případě nelze výši škody odvíjet izolovaně od ceny některých nemovitostí. Obviněný polemizuje i se závěry odvolacího soudu stran významu aktiv společnosti N. S., přičemž uvádí, že hodnota akcií není totéž, co cena nemovitostí, neboť nemovitosti generují další zisk. V případě čtyř nemovitostí se jednalo o komerční nemovitosti, ze kterých plynul výnos v podobě nájmů za dobu, kdy již byly vlastnictvím společnosti N. S., přestože za ně ještě rok nemusela zaplatit kupní cenu. Mezi aktiva společnosti N. S. dále patřily nejen odvolacím soudem posuzované nemovitosti, ale také další aktiva, a to v hodnotě minimálně cca 14,8 mil. Kč, které však odvolací soud v napadeném rozsudku při určení škody vůbec nezohlednil. Důsledkem uvedeného nesprávného porovnání hodnoty a sjednané ceny čtyř nemovitostí je také to, že se závěr o škodě vymyká jednoznačným závěrům odborné literatury, podle které žádná škoda nevznikne, obdržela-li oklamaná osoba ekvivalent svého plnění a věc může sloužit bez problému svému účelu. Zde ovšem státní podnik Transgas za kupované akcie obdržel dokonce více než ekvivalent, neboť za cenu 351 mil. Kč získal akcie v prokázané hodnotě přinejmenším 355,674 mil. Kč. Postup odvolacího soudu při určování škody se také vymyká teorii příčinné souvislosti. Nebýt smlouvy o převodu akcií, státní podnik Transgas by nenabyl akcie společnosti N. S. s hodnotou 355,674 mil. Kč za částku 351 mil. Kč. Byl by tedy o 4,674 mil. Kč „chudší“. V žádném případě by ovšem v důsledku neuzavření smlouvy o převodu akcií nebyl „bohatší“ o 19,130 mil. Kč. Majetková dispozice státního podniku Transgas tedy vůbec není se škodou konstruovanou v napadeném rozsudku v relevantním příčinném vztahu. Tyto skutečnosti tedy nemohou vést k závěru o spáchání trestného činu. Pokud se navíc odvolací soud ke svému již dříve zavrženému přístupu vrátil až při vyhlášení napadeného rozsudku, je jeho rozsudek překvapivý.

S poukazem na důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. pak obviněný K. považuje za neúplný výrok odvolacího soudu, který nejprve v prvním zrušujícím rozhodnutí uvedl, že podstatnou pro zjištění výše škody bude celková výše tržní ceny akcií společnosti N. S. a její porovnání se skutečnou kupní cenou, načež v nyní napadeném rozsudku odvolací soud tuto okolnost nejen nezmínil ve výroku, ale ani se sní nevypořádal v odůvodnění. V tom spatřuje obviněný neplnost výroku rozsudku vrchního soudu.

Obviněný dále uvádí, že soud přehlédl posudek zpracovaný BDO Znalex, který jako jediný určoval hodnotu dotčených nemovitostí nejpřiléhavějším způsobem. Rovněž poukázal na to, že smlouva o převodu akcií obsahovala ustanovení, které představovalo kompenzační mechanismus pro případ, že hodnota akcií společnosti N. S. poklesne v období od provedení due dilligence do podpisu smlouvy.

Další výhrady obviněného se týkají naplnění subjektivní stránky. Skutková věta podle obviněného neobsahuje žádné skutečnosti, které by vyjadřovaly úmyslné zavinění, a toto je pouze předpokládáno. Poukazuje rovněž na to, že ke dni 4. 9. 2013 probíhalo teprve jednání a due dilligence a neexistovala závazná smlouva nebo dohoda, že státní podnik akcie koupí a kdy se tak stane. Tohoto jednání se navíc obviněný neúčastnil. O tom, že závazek se stane splatným v době, kdy bude akcie vlastnit státní podnik, obviněný nemohl vědět.

Obviněný konečně rozporuje závěr odvolacího soudu o tom, že k zániku trestnosti na straně obviněného nedošlo z důvodu absence dobrovolnosti.

Z těchto důvodů obviněný V. K. navrhl, aby Nejvyšší soud oba rozsudky soudů nižších stupňů zrušil a aby jej zprostil obžaloby, popř. aby soudu prvního stupně přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.

Obviněný V. K. podal proti napadenému rozsudku dovolání i prostřednictvím obhájce JUDr. Jiřího Hartmanna, a to spolu s obviněnou právnickou osobou A. V rámci tohoto dovolání uplatnili oba jmenovaní obvinění dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021.

Obvinění i v tomto dovolání nesouhlasí se způsobem stanovení škody, kdy akcentují cenu akcií společnosti N. S., která přesahovala jejich tržní hodnotu. Soudy podle jejich názoru nesprávně vycházely z tržní ceny nemovitostí. I v této souvislosti poukazují na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 5 Tdo 407/2016, a ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 5 Tdo 487/2019-II. Z těchto rozhodnutí obvinění dovozují, že podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nelze výši škody odvíjet izolovaně od ceny některých nemovitostí a rozhodující musí být cena akcií, které byly předmětem transakce. Poukazují i na překvapivost závěrů vrchního soudu v nyní napadeném rozsudku, na to, že státní podnik Transgas ve skutečnosti při nabytí akcií společnosti N. S. realizoval zisk, jakož i na to, že cenu za nemovitosti neměl platit státní podnik, nýbrž společnosti N. S. Závazek vyplývající z pořízení předmětných nemovitostí za 90,5 mil. Kč byl podle obviněných navíc zohledněn při stanovení hodnoty akcií společnosti N. S., neboť byl součástí pasiv, které byly v posudku České znalecké odečteny od hodnoty majetku této společnosti. Přístup, kdy při posuzování škody byla zohledněna pouze hodnota několika málo nemovitostí, ignoruje podle obviněných veškerá další aktiva společnosti N. S. a jejich zjištěné přírůstky. Poukazují i na občanskoprávní odpovědnost za škodu způsobenou při uzavření kupní smlouvy a na to, že zjištěná škoda je pouze hypotetická, neboť obviněný K. dobrovolně dne 19. 12. 2013 koupil Nemovitosti zpět do společnosti A. Rovněž i v tomto dovolání obvinění namítají nesprávné vyhodnocení zániku trestnosti odvolacím soudem. Trestní represe nemůže podle obviněných být uplatňována tehdy, jestliže k porušení soukromoprávních vztahů a k možnému uplatnění soukromoprávní odpovědnosti vůbec nedošlo, protože jeho účastníci případné sporné nároky vypořádali dohodou, a kde škoda s ohledem na smluvní kompenzační mechanismus ani teoreticky Nemohla vzniknout, jak tomu bylo i v nyní posuzovaném případě.

V další části dovolání obvinění rozporují i závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu. Uvádějí, že odvolací soud vycházel ze znaleckých posudků zpracovaných až ex post po prodeji předmětných nemovitostí společnosti N. S. Nebyl přitom proveden žádný důkaz k tomu, zda obviněný K. o skutečné hodnotě těchto nemovitostí věděl. Z důkazů naopak vyplývá, že obviněný K. byl přesvědčen, že hodnota nemovitostí požadované kupní ceně odpovídá. Po zrušení celé transakce byly tyto nemovitosti prodány za 102 mil. Kč, tedy za cenu o 11,5 mil. Kč vyšší, než byla cela, za kterou byly prodány společnosti N. S. a která byla podle nižších soudů nadhodnocená. V této souvislosti obviněný poukazoval na nabídku prodeje nemovitostí, kterou v září 2012 učinila společnost Real-Treuhand Reality a která podle tohoto posouzení činila 91,1 mil. Kč až 93,1 mil. Kč. Tento a související důkazy soud odmítl provést s tím, že obviněný K. jako zkušený realitní podnikatel věděl, že kupující by si bonitu a reálnou tržní cenu nemovitostí musel ověřit vypracováním vlastního znaleckého ocenění, které by vedlo ke snížení ceny, čímž podle obviněného presumoval, že obviněný K. musel vědět, že předmětné nemovitosti tuto hodnotu ve skutečnosti nemají. Takový postup však obviněný považuje za nepřípustný. Z provedených důkazů vyplývá, že obviněný K. důvodně dovodil cenu ve výši 91,1 mil. Kč z relevantních a jediných existujících odborných podkladů v dané době. Tyto nemovitosti navíc v generovaly zisky představované výnosy z jejich nájmů, které byly příjmy společnosti N. S. Obviněný se přitom jednání o převodu akcií neúčastnil a tuto záležitost přenechal zcela v dispozici obviněného T. O změně vlastnického práva navíc společnost A. informovala všechny nájemce a dodavatele energií předmětných nemovitostí. Obviněný T. vypověděl, že si nebyl jist, zda transakce se státním podnikem Transgas bude nakonec realizována.

Z těchto důvodů obviněný V. K. i obviněná právnická osoba A. navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek vrchního soudu aby je sám zprostil obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř., popř. aby odvolacímu soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.

Dovolání obviněných byla ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. zaslána nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovoláním se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), a to nejprve v podání ze dne 23. 8. 2021 k dovolání obviněného P. T., kdy vyjádřil přesvědčení, že nyní uplatňované námitky již byly vypořádány ze strany soudů obou stupňů, jakož i že skutková zjištění soudů týkající se jeho zavinění nejsou v extrémním rozporu s provedeným dokazováním.

Městský soud v Praze se podle státního zástupce ve svém rozsudku, s nímž se, co se týče skutkových zjištění, identifikoval i soud odvolací, zcela pregnantně a vyčerpávajícím způsobem vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů, podrobně a dostatečně přesvědčivě vyložil svoje úvahy, jimiž se řídil při hodnocení důkazů a rozporů mezi nimi a při posuzování obhajoby obviněných (co se týče případu vyvedení prostředků likvidátorem státního podniku Potraviny). Správnost tohoto vyhodnocení dále podpořil i odvolací soud. Obviněný věc hodnotí, aniž by alespoň nějak zohlednil předchozí průběh jednání se spoluobviněným J. K., aniž by připustil znalost existence negativního stanoviska, které k žádosti K. řízeného odboru vypracovala advokátka JUDr. Chvalová, aniž by zohlednil svou vědomost o chystaném a bezprostředně následujícím výmazu státního podniku Pragofrukt z obchodního rejstříku, o jehož důsledcích na existenci pohledávek a možnost jejich platného převodu musel být dobře obeznámen a vzhledem ke svým zkušenostem z podnikatelského prostředí s nimi i srozuměn, a jakkoli připustil, že nebyl jakýkoli důvod v otázce vyřízení dluhu zaniklého subjektu oslovovat likvidátora zcela jiného právního subjektu, jehož posláním a úkolem při likvidaci vůbec není jakkoli řešit dluhy jiných dlužníků s jejich věřiteli či s kýmkoli jiným. Ostatně likvidátor z podstaty své funkce a účelu své činnosti nebyl ani povolán k tomu, aby oslovoval za tímto účelem osobu poskytující právní služby, a to co se týče dluhů, které jím likvidovaný podnik nezatěžují. Obdobně to lze vztáhnout i na potřebu právní rady poskytované potencionálnímu budoucímu věřiteli.

Obviněný P. T., například opomněl zmínit, že byl při jednáních s K. konfrontován s negativním stanoviskem zřizovatele k možnosti plnění uplatněné pohledávky, byť k tomuto stanovisku vyjádřil vůči K. nesouhlas, když argumentoval svým právním stanoviskem, podle kterého byly pohledávky stále vymahatelné. Z negativního stanoviska JUDr. Chvalové, jež bylo vypracováno na žádost odboru MPO řízeného právě odsouzeným K. ze dne 30. 9. 2005, je zcela zřejmé, že okamžikem výmazu společnosti dochází k zániku dlužníka a v návaznosti na to i k vyloučení vymahatelnosti veškerých jeho závazků. Nutno zdůraznit, že k výmazu po zrušení státního podniku Pragofrukt z obchodního rejstříku došlo po usnesení soudu o zrušení konkursu na majetek úpadce po splnění rozvrhového usnesení. Za takového stavu si obviněný musel uvědomovat, že pokud se mu podaří přesvědčit již odsouzené Š. a návodce K. k tomu, aby došlo k vyplacení požadované velmi rozsáhlé částky údajných pohledávek, zcela neodpovídající jejich pořizovací ceně, od zcela jiného právního subjektu než byl původní dlužník, stane se tak pouze v rozporu s povinnostmi likvidátora likvidovaného podniku nakládat s prostředky tohoto podniku způsobem odpovídajícím účelu likvidace, tedy v rozporu s účelem svěření majetkových hodnot tomuto hlavnímu pachateli.

Námitku obviněného, že on nebyl na rozdíl od spoluobviněných K. a Š. osobou, jež by měla porušit nějakou svou povinnost vyplývající z postavení odpovědných osob jednajících za dlužníka, neměl žádné povinnosti vůči státu a státnímu podniku Potraviny, ani nebyl povinen přezkoumávat, zda tyto osoby jednají v mezích svých oprávnění, je nutno odmítnout s tím, že role obviněného byla vyhodnocena jako účastenství ve formě pomoci, přičemž současně pachatelem, a již vůbec ne účastníkem trestného činu zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku, nemusí nutně být osoba, jež by vykazovala nějakou zvláštní vlastnost, způsobilost nebo byla v určitém specifickém postavení ve smyslu ustanovení § 114 odst. 3 tr. zákoníku.

K výhradě obviněného o neexistenci právní normy postihující věřitele za uplatnění neexistující nebo nevymahatelné pohledávky státní zástupce uvádí, že obviněným použitá formulace v podstatě kopíruje znění skutkové podstaty trestného činu poškození věřitele podle § 222 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, což samo o sobě vylučuje s obviněným v jeho názoru souhlasit.

Taktéž co se týče údajného neprokázání předchozí dohody obviněného s dalšími pachateli trestného činu zpronevěry (hlavním pachatelem a návodcem), státní zástupce zdůraznil, že obviněný byl uznán vinným z účastenství ve formě pomoci k trestnému činu zpronevěry. Účastník na trestném činu se sám trestného činu nedopouští, tedy nenaplňuje znaky jeho skutkové podstaty. Ovšem bezprostředně přispívá k tomu, aby došlo k jejich naplnění hlavním pachatelem trestného činu. Pomocník musí jednat výlučně úmyslně a s vědomím všech podstatných souvislostí. Není nezbytné, aby měl zcela přesnou vědomost o trestném činu hlavního pachatele. Postačí, pokud si představuje skutek zamýšlený hlavním pachatelem v hlavních rysech opodstatňujících určitou skutkovou podstatu trestného činu. Ten, jemuž je pomoc poskytována, tedy hlavní pachatel, si přitom nemusí být poskytované pomoci ani vědom. Obviněný nebyl odsouzen za spolupachatelství, které je charakterizováno úmyslným společným jednáním a sledováním společného cíle, což vyžaduje vždy jistou formu dohody alespoň v podobě dohody konkludentní. Z uvedeného tak vyplývá, že k postihu za účastenství na trestném činu není nějaká předchozí dohoda s hlavním pachatelem vyžadována. Tudíž postrádá-li její bližší specifikaci obviněný v popisu skutku výroku o vině, nejde o vadu rozsudku, neboť se nejedná o vyjádření obligatorního znaku skutkové podstaty účastenství ve formě pomoci na trestném činu zpronevěry.

Byla-li ovšem v posuzovaném případě soudy jistá předchozí domluva mezi pachateli (účastníky) dovozena, stalo se tak zcela logicky z důvodů, jež soudy v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně určitě vysvětlily. O tom, že byla ze strany obviněného s návodcem K. jednání vedena, a to ještě v době, kdy obviněný jako jednatel obchodní společnosti ani žádnou pohledávkou nedisponoval, není žádného sporu. Ostatně ani obviněný se tím ve svém mimořádném opravném prostředku netají. Vzhledem k dalším okolnostem případu, jež rovněž soudy neponechaly stranou svých úvah, je zjevné i to, že v rámci těchto jednání muselo minimálně mezi těmito dvěma osobami dojít k dohodě, na jejímž základě měl obviněný poskytnout svou součinnost k defraudačnímu jednání hlavního pachatele Š., nutno podotknout, že zcela ze zištných důvodů. Tyto důvody pak rozhodně nelze slučovat s účelem podnikání obchodní společnosti, jímž je dosažení zisku, které se ovšem musí dít v zákonných mezích. V těch se obviněný nepohyboval. Nemůže tudíž ani uspět odkaz obviněného na to, že by se ochrana majetkových vztahů měla dít v prvé řadě uplatňováním prostředků občanského a obchodního práva. V předmětném případě taková soukromoprávní ochrana nemohla být vůbec realizována (již vůbec nelze hovořit o dostatečnosti takové ochrany), jelikož obviněný se účastnil na majetkové trestné činnosti, která byla z jeho strany vědomě páchána za účasti právě těch osob, které měly o ochranu svěřených majetkových hodnot dbát.

Za procesní je podle státního zástupce třeba označit námitku obviněného týkající se nevyhovění jeho návrhu na provedení výslechu svědka, právního zástupce společnosti C. S obviněným lze sice souhlasit s výčtem situací, za nichž soudy nemusí vyhovět návrhům účastníků řízení na doplnění dokazování, nikoli již však s jeho názorem, že soudy tato pravidla nerespektovaly. Důkaz výslechem svědka vyhodnotily jako nadbytečný, tedy jako takový, který již nemohl vnést více světla ani do posouzení subjektivní stránky trestného činu. Lze s nimi souznít v tom, že i názor o jednání obviněného jako osoby pohybující se dlouhodobě v podnikatelském prostředí a znalého problematiky obchodněprávních závazkových vztahů a problematiky korporátní minimálně v nepřímém úmyslu si soudy mohly utvořit již na podkladě důkazů, jež byly ve věci provedeny, a skutečností z nich vyplynuvších, aniž by bylo nezbytné zvát k výslechu J. P. V tomto smyslu rovněž v odůvodnění svých rozhodnutí soudy argumentovaly. O opomenutý důkaz se podle názoru obviněného nejedná. Výslech navrhovaného svědka navíc nemohl mít ve vztahu k možným závěrům o naplnění příslušné formy zavinění povahu přímého důkazu, neboť úmysl pachatele v případech, kdy ho pachatel sám nedoznává (což by jedině bylo možno považovat za přímý důkaz), lze zjišťovat jen na základě důkazů nepřímých.

Obviněný taktéž svůj nesouhlas s výrokem o povinnosti k náhradě škody založil primárně na procesní námitce, která podle státního zástupce nepodléhá dosahu jím uplatněného hmotněprávního dovolacího důvodu. Podle něj ze strany poškozeného ministerstva nedošlo k nezaměnitelnému způsobu vyčíslení vzneseného nároku na náhradu škody, a to i s přihlédnutím k další (více jak roční) existenci státního podniku v likvidaci a možného vlivu na výši likvidačního zůstatku odváděného MPO. K této výhradě státní zástupce odkázal na závěry Nejvyššího soudu z usnesení ze dne 27. 5. 2021 sp. zn. 3 Tdo 1224/2020, v němž se totožnou námitkou vznesenou již odsouzenými J. K. a J. Š. dovolací soud vypořádal. Poškozený se proto v této trestní věci připojil s nárokem na náhradu škody k trestnímu řízení včas a řádně (ve výši 39 273 141,30 Kč). Výši nárokované částky sice neuvedl (konkrétním) číselným údajem, ale dostatečně ji v návaznosti na uvedení (vyčíslení) této částky v usnesení o zahájení trestního stíhání určil poukazem ve výši uhrazených pohledávek státním podnikem Potraviny. Nejvyšší soud se v citovaném rozhodnutí vypořádal i s možným dopadem vedené likvidace na výši uplatněného nároku na náhradu škody s tím, že při rozhodování o nároku poškozeného na náhradu škody a při určení její výše bylo nutno vycházet z výše škody, která vznikla v době dokonání trestného činu, přičemž nedošlo ani k žádné částečné náhradě takto vzniklé škody. Přisvědčit podle státního zástupce nelze ani námitce, že se nemohlo jednat o škodu, protože obviněný disponoval existujícími pohledávkami, byť ve formě naturálních obligací. Obviněný v okamžiku, kdy se rozhodl účastnit na úmyslné trestné činnosti hlavního pachatele, který disponoval se svěřenými prostředky státního podniku Potraviny a hodlal s nimi za přispění obviněného naložit způsobem očividně odporujícím účelu svěření, žádnou naturální obligací nedisponoval. Vyjednávání o jejím pořízení a její vlastní získání bylo součástí zločinného záměru, v podstatě šlo o přípravné jednání k vlastní účasti v podobě pomoci k trestnému činu hlavního pachatele. Jestliže pak součástí tohoto dopředu dojednaného jednání bylo i převzetí dluhu státním podnikem Potraviny, k němuž nebyl žádný opodstatněný důvod (krom toho v rozporu s trestním právem) a vůbec k němu nemělo dojít, nelze hovořit o oprávněné pohledávce vůči dlužníku státnímu podniku Potraviny. Vůči tomuto dlužníku žádný právní titul neexistoval. Není tedy ani podklad pro to, aby se dalo hovořit o tom, že ke vzniku škody nedošlo.

Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl dovolání obviněného P. T., podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Státní zástupce současně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodováním v neveřejném zasedání pak ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil rovněž pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.

K dovolání obviněného V. K. a obviněné právnické osoby A. se státní zástupce vyjádřil v podání ze dne 3. 9. 2021.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., který obviněný K. uplatnil v dovolání podaném prostřednictvím obhájce JUDr. Prokopa Beneše státní zástupce uvedl, že tento dovolací důvod nemůže být rozhodně naplněn v těch případech, kdy obviněný je v řízení zastoupen obhájcem, popř. dokonce více obhájci, obhajoba zosobňovaná právně erudovanými obhájci je na trestním řízení a jeho jednotlivých úkonech účastna a tato účast je ze strany orgánů činných v trestním řízení, včetně soudů nižších instancí, plně umožněna, jak tomu bylo i v posuzovaném případě, když sám obviněný tuto přítomnost obhajoby na hlavních líčeních a veřejných zasedáních o odvolání potvrzuje. Situace obviněného je podle státního zástupce v tomto ohledu opakem toho, na co je důvod dovolání vymezený v § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. zacílen.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. státní zástupce uvedl, že ani v mezích tohoto dovolacího důvodu obviněný své dovolací námitky neuplatnil. Fakticky se totiž domáhá změny, nikoli doplnění výroku z důvodu jeho neúplnosti s tím, že výrok o vině ve své skutkové větě měl obsahovat určité jiné skutečnosti, jež se týkaly výše způsobené škody, a to na podkladě tvrzení, že tato škoda měla být určena odlišně, než jak ji stanovil odvolací soud. Obviněný tím vlastně nenamítá neúplnost, nýbrž vadnost, nadto vadnost jen určité pasáže části výroku o vině (jeho skutkové věty). Obviněný se úspěšně nemůže domáhat neúplnosti výroku o vině z napadeného rozsudku odvolací soudu s výhradou, že skutková věta měla být v otázce výše škody jinak koncipována.

K námitce týkající se zamlčení podstatného údaje státní zástupce uvedl, že takto formulovaná námitka je do jisté míry zavádějící, protože obviněný rozhodně při podání návrhu na vklad práva do katastru nemovitostí primárně nepostupoval v zájmu nějakého uveřejnění nabytí nemovitostí společností N. S. ve veřejném seznamu. Podání písemného návrhu z jeho strany zahajovalo řízení o vkladu vlastnického práva k nemovitostem a bylo tedy podmínkou toho, aby k převodu nemovitostí mezi společností A. a společností N. S. vůbec došlo, neboť, jak je známo, právní účinky vkladu vznikají až na základě pravomocného rozhodnutí katastrálního úřadu. Možnost přístupu každého, tedy i zástupců státního podniku Transgas, vyplývala ze zákonem zakotvené veřejnosti katastru nemovitostí, který skutečně slouží mj. k ochraně práv k nemovitostem. S uvedenou námitkou se navíc vypořádal odvolací soud. Státní zástupce připomněl, že vyjednávání o uzavření smlouvy mezi dotčenými osobami od svého počátku zohledňovalo vlastnictví společnosti N. S. pouze k oněm osmi původně nabytým nemovitostem, přičemž o nějakých dalších nemovitostech, jejich hodnotě a již vůbec ne povinnosti k úhradě kupní ceny v budoucnu při jednáních nepadla ani zmínka. Budoucí nabyvatel při běžné opatrnosti, kterou by od něj při nabytí práv k nemovitostem (třeba i prostřednictvím odkoupení akcií společnosti, jejímž v podstatě jediným hodnotným majetkem bylo vlastnictví nemovitého majetku) bylo možno rozumně očekávat, postupoval by jistě tak, že by si na příslušném pracovišti katastrálního úřadu nahlížením do katastru ověřil vlastnictví těch nemovitostí, o nichž byla vedena jednání. Jen stěží by jej pak mohlo napadnout, že by mohl být obelhán právě za pomoci zamlčení transakce, při níž společnost, koupě, jejichž akcií byla uvažována, nějaký majetek neočekávaně a navzdory vedeným jednáním naopak nabyla, ovšem se závazkem k úhradě vyšší ceny, jejíž splatnost byla záměrně odložena zjevně až na dobu, kdy již akcie společnosti budou odkoupeny za původně vyjednaných podmínek. V daném případě by jistě zástupci státního podniku Transgas či P. T., coby akcionář společnosti N. S., z listů vlastnictví, na nichž bylo evidováno již oněch osm nemovitostí, zjistili, že na těchto listech vlastnictví pro dané katastrální území přibylo ve vztahu ke společnosti N. S. vlastnické právo k dalším nemovitostem. Nutno ale zdůraznit, že by se tak mohlo stát pouze za podmínky, kdy by se nově nabyté nemovitosti nacházely ve shodném katastrálním území, přičemž je namístě také zmínit, že jenom pro obec Liberec (stejně tak obec Ústí nad Labem) jsou v katastru nemovitostí vedeny údaje k více jak pětadvaceti katastrálním územím. I nahlédnutím do příslušného listu vlastnictví by tudíž osoby, jimž obviněný zatajil podstatné údaje, neeliminovaly riziko, že společnost N. S. popřípadě za nadhodnocenou cenu, splatnou až dodatečně, nenabyla nemovitý majetek kdekoli jinde v České republice. To by bylo možné zjistit pouze z přehledu vlastnictví z území České republiky, což ovšem nebylo možné formou nahlížení. Přehled vlastnictví z území České republiky bylo navíc možno, pokud nešlo o dálkový přístup poskytnut pouze osobě, která prokáže svoji totožnost a uvede účel, pro který jsou údaje požadovány. Ani takové zjištění však nemohlo postačovat k tomu, aby dotčené osoby, jimž obviněný rozhodné skutečnosti zcela vědomě a záměrně zatajil, mohly odhalit hrozící škodu. K tomu by totiž bylo zapotřebí nahlédnout do sbírky listin, v níž se nacházely předmětné kupní smlouvy. I odtud by bylo ovšem získat informace složitější, neboť údaje ze sbírky listin mohl katastrální úřad poskytnout pouze osobě, která po prokázání své totožnosti a uvedla účel, pro který jsou údaje požadovány, což by jistě nebylo v případě zástupce státního podniku Transgas nic snadného.

Podle státního zástupce nemůže plně obstát ani námitka ohledně dostupnosti údajů v účetnictví. Jelikož uhrazení kupní ceny za nabyté nemovitosti bylo v celé její výši odloženo na pozdější dobu, v účetnictví nemohl být veden údaj o vynaloženém výdaji. Vzhledem k období, kdy ke skutku došlo, nemohly být změny v majetkové struktuře patrny ani z účetních výkazů, když řádná účetní závěrka za období roku 2013 ještě sestavena být nemohla. Zůstává tedy otázkou, kdy byly údaje ohledně nabytí čtyř nemovitostí a vzniku závazku k úhradě kupní ceny v budoucnu a podklady k tomu do účetnictví společnosti N. S. vloženy, když pouhá fyzická dispozice s takovými podklady na straně jednatele není to samé. Stejně tak je pochybné, v jakém stavu vedeného účetnictví, včetně jeho přehlednosti, a k jakému okamžiku se měl zástupce budoucího nabyvatele akcií společnosti s tímto účetnictvím seznámit, když byl jistě seznámen s tím stavem účetnictví, které existovalo v době vyjednávání o uzavření smlouvy ještě před tím, než bylo přistoupeno v rámci schvalovacího procesu na straně nabyvatele akcií k vyžadování potřebných souhlasů. Obviněnému přitom muselo být nepochybně zřejmé, že tento schvalovací proces, v době závadného jednání obviněného již probíhající, by byl při vědomí existence dalších nemovitosti v majetku společnosti a toto vlastnictví provázeného závazku k úhradě téměř 100 mil. Kč ovlivněn a jeho výsledek mohl dopadnout zcela jinak než schválením odkupu akcií.

Při posuzování otázky, zda pachatel naplnil znaky příslušného majetkového trestného činu, je podle státního zástupce sice nutné vzít v úvahu i případnou existenci soukromoprávního vztahu, ve kterém jako účastníci vystupovali pachatel a poškozený a který má význam pro konkrétní trestní věc, přičemž o ochranu svých majetkových zájmů musí dbát především samotní účastníci soukromoprávní vztahu. Ti by měli postupovat obezřetně a dodržovat alespoň elementární zásady opatrnosti. Posuzovaný případ však nebyl vzhledem ke shora uvedenému a se zohledněním ne zcela tradičního způsobu provedení činu takového charakteru, kdy by bylo možno poškozenému přičítat flagrantní neopatrnost, lehkovážnost, stejně jako tvrdit, že by pro něj bylo zcela snadné odhalit podvodné jednání dosažitelnými prostředky (byť s jistým úsilím nakonec dostupnými v rámci přístupu k údajům v katastru nemovitostí). Naopak za správné lze podle něj považovat to posouzení, jímž se s danou námitkou vypořádal odvolací soud, pokud poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. 5 Tdo 1256/2003. V souladu s ustálenou judikaturou jde o podvodné jednání i v případě, jestliže podvedený je schopen zjistit nebo ověřit si skutečný stav rozhodných okolností, avšak je ovlivněn působením pachatele podáním nepravdivých informací nebo zamlčením podstatných informací, takže si je v důsledku pachatelova jednání neověří buď vůbec, anebo tak neučiní včas. Za uvedení v omyl ve smyslu § 209 tr. zákoníku lze považovat i jednání pachatele, který k tomu, aby se obohatil, vytvořil situaci záměrně vyvolávající u poškozeného pocit důvěry (viz složitá a i souhlasy dalších subjektů podmíněná jednání vedená v souvislosti s uzavřením smlouvy, kdy se její podstata neměnila, stejně jako prvotní zájem, který směřoval k pořízení nemovitého majetku), kterou poté pachatel zneužil např. tím, že neinformoval poškozeného o podstatných okolnostech určité majetkové dispozice, pokud pod vlivem důvěřivosti vyvolané pachatelem a při neznalosti záměru pachatele mu poškozený umožnil nebo sám provedl transakci na úkor vlastního majetku. Ani případná snížená obezřetnost či přehnaná důvěřivost poškozených nemá vliv na trestnost jednání pachatele.

K námitce týkající se stanovení výše škody státní zástupce nejprve zmínil, že soudy nakonec vycházely ve svých závěrech z hodnot určených v posudku společnosti Česká znalecká. Znalecký posudek znaleckého ústavu A-Consult plus č. 18/2020 ze dne 14. 7. 2020 předložený obhajobou soudy odmítly provést pro nadbytečnost. V tomto posudku přitom dospěl ústav A-Consult k jiným závěrům (co se týče hodnoty nemovitostí i akcií společnosti N. S.) než znalec České znalecké, tudíž podle státního zástupce nebyl důvod, aby soudy posudek předložený obžalobou odmítly provést jakožto nadbytečný. V případě zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci k novému projednání by podle státního zástupce tuto procesní problematiku bylo nutno znovu otevřít. K samotné otázce stanovení výše škody státní zástupce uvedl, že za rozhodné je nutno označit to zjištění soudu, podle něhož podstatou posuzovaného zločinu, resp. pokusu o něj, bylo klamavé (zamlčující) jednání obviněného, které se přímo netýkalo prodeje původní majetkové podstaty společnosti N. S., jejíž aktiva zahrnovala soubor osmi nemovitostí, přičemž co do tohoto rozsahu obchodu se obě smluvní strany již dnem 28. 8. 2013 dohodly na předmětu obchodu, jeho rozsahu a rovněž smluvní kupní ceně 351 mil. Kč. Znaky podvodného jedná