Nejvyšší soud 8 Tdo 647/2020 – Zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby

Rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 61 T 12/2015, byli obvinění J. B., J. D., J. K. a Z. V. uznáni vinnými zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, za což byli odsouzeni: J. B. podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a jednoho měsíce, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu osmi let. Podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 500 denních sazeb, kdy jedna denní sazba činila 3000 Kč, celkem tedy 1 500 000 Kč, přičemž podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 500 dnů. Podle § 71 odst. 1 tr. zákoníku mu bylo uloženo propadnutí náhradní hodnoty. J. D. byl za uvedený zločin a za sbíhající se trestný čin podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b), d) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 5. 2015, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 19. 6. 2017, sp. zn. 3 T 193/2014 (nesprávně uvedeno 3 T 196/2014), ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 7. 12. 2017, sp. zn. 6 To 234/2017, odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku, § 43 odst. 2 tr. zákoníku, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let a osmi měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 71 odst. 1 tr. zákoníku mu bylo uloženo propadnutí náhradní hodnoty. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 19. 6. 2017, sp. zn. 3 T 193/2014, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 7. 12. 2017, sp. zn. 6 To 234/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. J. K. byla odsouzena podle § 240 odst. 3, § 58 odst. 1 tr. zákoníku, k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle § 71 odst. 1 tr. zákoníku jí bylo uloženo propadnutí náhradní hodnoty. Z. V. byl odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu osmi let. Podle § 71 odst. 1 tr. zákoníku mu bylo uloženo propadnutí náhradní hodnoty. Právnické osoby P. a S. H. byly uznány vinnými zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, společnost C. byla uznána vinnou zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Za to byly uvedené společnosti odsouzeny podle § 18 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů dále „t. o. p. o.“) k peněžitým trestům – P. ve výměře 300 denních sazeb, kdy jedna denní sazba činí 5 000 Kč, což představuje celkem 1 500 000 Kč, S. H. ve výměře 200 denních sazeb, kdy jedna denní sazba činí 5 000 Kč, což představuje celkem 1 000 000 Kč, C. ve výměře 100 denních sazeb, kdy jedna denní sazba činí 2 000 Kč, což představuje celkem 200 000 Kč. Dále jim byly uloženy tresty propadnutí věci a propadnutí náhradní hodnoty. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému Z. V. uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému Generálnímu finančnímu ředitelství České republiky částku 11 858 251,20 Kč. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného D. T. a o zproštění obžaloby obviněného J. Ř.

Označené rozhodnutí napadli obvinění J. B., J. D., J. K., Z. V., P. a S. H. a státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně – pobočky ve Zlíně odvoláními. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 5 To 30/2018, byl rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušen, a to ohledně obviněných J. B., J. D. a Z. V. ve výrocích o trestech odnětí svobody a způsobu jejich výkonu a ohledně obviněné C. ve výroku o trestu propadnutí věci, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněnému J. B. byl podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání šesti let a tří měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, obviněnému J. D. byl za zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině nezměněn, a dále za zločin podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b), d) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 5. 2015, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 19. 6. 2017, sp. zn. 3 T 193/2014, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 7. 12. 2017, sp. zn. 6 To 234/2017, podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku, § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 19. 6. 2017, sp. zn. 3 T 193/2014, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 7. 12. 2017, sp. zn. 6 To 234/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněnému Z. V. byl podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obviněné C. byl nově uložen trest propadnutí věci. Podle § 256 tr. ř. byla odvolání obviněných J. K., P. a S. H. a státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně – pobočky ve Zlíně podané ohledně obviněného J. Ř. a obviněných P. a S. H. zamítnuta.

Podle skutkové věty výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu spočívala trestná činnost obviněných v tom, že:

společnost M. jednatele M. V. uskutečnila dovoz zboží takto: datum dovozudovezené množstvíČástka

společnost A. ovládaná D. T. uskutečnila dovoz zboží takto: datum dovozudovezené množstvíčástka

společnost R. C. jednatele D. T. uskutečnila dovoz zboží takto: datum dovozudovezené množstvíčástka

společnost S. H. jednatele Z. V. uskutečnila dovoz zboží takto: datum dovozudovezené množstvíčástka

společnost C. jednatele J. H. uskutečnila dovoz zboží takto: datum dovozudovezené množstvíčástka

Pro úplnost je vhodné doplnit, že soudy nižších stupňů rozhodovaly v posuzované věci opakovaně. Rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 21. 12. 2015, sp. zn. 61 T 12/2015, byli obvinění J. B., J. D., J. K., Z. V., D. T., J. Ř., C., S. H. a P. uznáni vinnými: J. B., J. D., J. K., Z. V. a J. Ř. zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, D. T. trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku (v rozsudku chybně uvedeno, že ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák.), P. a S. H. zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, C. zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Za to byl obviněným také uložen trest, přičemž v dalším bylo rozhodnuto o zproštění obžaloby obviněné I. B. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 5 To 16/2016, byl rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d), e), f), odst. 2 tr. ř., § 261 tr. ř., z podnětu odvolání státního zástupce a obviněných D. T., J. Ř., J. D., J. B., Z. V., J. K., P., S. H., částečně zrušen, a to v celém rozsahu ohledně obviněných D. T., J. Ř., J. D., J. B., Z. V., J. K., P., S. H. a C. a podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla věc ve zrušené části soudu prvního stupně vrácena.

Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 5 To 30/2018, podali obvinění J. B., J. D., J. K., Z. V., C. (dále též jen „C.“), a S. H. (dále též jen „S. D.“), prostřednictvím svých obhájců v zákonné lhůtě dovolání.

Obviněný J. B. odkázal na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), g), l) tr. ř. Vytkl, že rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a že odvolací soud neodstranil vady vytýkané v odvolání obviněného, přičemž navíc sám zatížil napadené rozhodnutí vadami zakládajícími důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř.

Právní vady obviněný vymezil ve dvou okruzích, konkrétně ve vazbě na právní závěry stran jeho vědomosti o krácení DPH ze strany dovozových společností a ve vazbě na vymezení skutku a určení výše škody (článek IV. podání). V obou případech jsou závěry soudů založeny na skutkových zjištěních učiněných v přímém rozporu s obsahem provedených důkazů (námitka extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů, skutkových zjištění a právních závěrů), konkrétně v souvislosti s neúplným vyhodnocením bankovních informací a dále nezohledněním objemu skutečně obchodovaného zboží a jeho postupném prodeji, námitkou in dubio pro reo a námitkou porušení práva obviněného na řádné odůvodnění rozhodnutí ve smyslu § 2 odst. 6 a § 125 odst. 1 tr. ř.

Obviněný od počátku namítal, že jako jednatel společnosti P. (dále též jen „P.“), neměl jakékoliv povědomí o tom, že dodavatelé společnosti P., tzv. ztracení obchodníci, které pro P. zajišťoval spoluobviněný J. D., nepřiznávají a/nebo nehradí DPH ze zboží nakoupeného společností P., natož že by tyto společnosti neměly na úhradu předmětného DPH, když společnost P. veškeré platby za nákup zboží od zmíněných ztracených obchodníků hradila na jejich bankovní účty (převážně bezhotovostně), a to ve výši, která zahrnovala nejen příslušné DPH, ale i dostatečnou marži, takže tyto společnosti měly dostatek finančních prostředků na úhradu DPH, přičemž společnost veškeré realizované obchody s těmito společnostmi řádně vykazovala ve svém účetnictví a přiznávala je v rámci svých daňových povinností. Závěry soudů obou stupňů týkající se jeho vědomosti o krácení DPH považuje s ohledem na obsah provedených důkazů za nesprávné, nepodložené a zkreslené. Své námitky podrobně rozvedl ve vazbě na sledované platby mezi společností P. a dovozovými společnostmi a mezi dovozovými společnostmi a společností T. (resp. G. E.), v návaznosti na objem obchodovaného zboží, na marže a zisk dovozových společností a na plnění daňových povinností dovozových společností.

Dále uplatnil námitky týkající se absence určení konkrétního okamžiku spáchání trestného činu, neúplnosti popisu skutku, porušení totožnosti skutku a nesprávného určení výše škody. Měl za to, že ze strany nalézacího soudu došlo ke změně popisu skutku, když namísto skutku vymezeného v obžalobě, který okamžik spáchání trestného činu (zkrácení DPH) spatřoval v okamžiku dovozu zboží do České republiky, ačkoliv v tomto okamžiku nemohlo dojít ke vzniku škody v podobě neuhrazené DPH z důvodu tzv. daňové neutrality, soud posunul okamžik spáchání trestného činu až do okamžiku prodeje předmětného zboží společnosti P. (DPH z uskutečněného zdanitelného plnění na území České republiky). Tato úprava měla mnohem zásadnější dopady, než si soudy vůbec uvědomily. Zejména došlo ke změně zdaňovacích období, v nichž mělo dojít ke zkrácení daně. Soudy, opírajíce se především o analýzy bankovních informací, vycházely z úvah, že dovážené zboží bylo společností P. ve prospěch tzv. ztracených obchodníků hrazeno předem, před samotným dovozem, což je v rozporu s principem fungování DPH z následného prodeje. Ve vztahu k uskutečnitelnému zdanitelnému plnění byla tímto sledována zcela jiná zdaňovací období, než pro která byla podána obžaloba. Podle názoru obviněného měl soud jasně stanovit zdaňovací období, v nichž ke krácení DPH z tzv. dalšího prodeje došlo, čehož by byl schopen pouze na základě analýzy fakturací vystavených dovozovými společnostmi a tam uvedených dat uskutečnitelného zdanitelného plnění, a dále určit konkrétní způsob zkrácení DPH z tzv. dalšího prodeje, resp. označit konkrétní daňové přiznání s uvedením, jakým způsobem došlo ke krácení DPH, tedy určit, zda vůbec nedošlo k podání daňového přiznání, anebo sice došlo, ale výsledná daňová povinnost byla záměrně snížena, a to buď přiznáním menšího rozsahu DPH z tohoto tzv. dalšího prodeje (tedy DPH na výstupu), anebo naopak neoprávněným navýšením DPH na výstupu. Na základě zjištění znalců, že tzv. ztracení obchodníci až na výjimky daňová přiznání podali, přičemž DPH na výstupu přiznali ve stejné výši jako společnost P., někdy i ve vyšší výši, vznikla důvodná pochybnost o jakémkoliv krácení daně a bez bližšího zkoumání překážka k určení skutečné výše případně zkrácené daně pouze na základě hodnocení údajů z daňových přiznání. Pouze na jejich základě nelze vyčíst, zda v nich byla zahrnuta zdanitelná plnění týkající se prodeje parfémů. Nelze tedy bez zkoumání konkrétního složení obratu, případně nákladové stránky, ani konstatovat opak, tedy že předmětná zdanitelná plnění v daňových přiznáních uvedena nebyla, což s ohledem na pravidlo in dubio pro reo by mělo být hodnoceno ve prospěch obviněného.

Nalézací soud namísto reálného zkoumání průběhu tzv. dalšího prodeje dovodil zkrácení daně pouze na úvahách o rozdílech mezi výší plateb uhrazených ze strany společnosti P. ve prospěch jednotlivých dodavatelských společností a mezi výší plateb uhrazených ze strany těchto společností ve prospěch společnosti T., když konstatoval, že tyto byly prakticky shodné. Všichni zainteresovaní, včetně obviněného, museli tedy údajně vědět, že dodavatelské firmy nemají na úhradu DPH a že toto tedy nemohou ani přiznávat a hradit. Uvedená úvaha, dokreslená tím, že byly sledovány pouze omezené časové úseky plateb, vypovídá toliko o nakládání s finančními prostředky, nikoliv o způsobu krácení daně a její výši. Zůstatky na bankovních účtech nic nevypovídají o krácení daně. V souvislosti s úpravou skutku obviněný dále namítl, že nalézací soud v rozporu s principy fungování DPH nezkoumal jednotlivé obchodní transakce mezi společností P. a tzv. ztracenými obchodníky, tedy vůbec nehodnotil jednotlivé faktury vystavované těmito společnostmi společnosti P. tak, aby zjistil konkrétní výši škody včetně příslušného zdaňovacího období za účelem konkretizace okamžiku spáchání trestného činu. Soudy určená výše škody je nesprávně stanovena. Na základě části faktur, které měly soudy k dispozici, bylo možno určit konkrétní výši škody i příslušné zdaňovací období za účelem konkretizace okamžiku spáchání trestného činu. Výše škody, která je stanovena z celní hodnoty dováženého zboží, je zcela v rozporu s jakoukoliv logikou, zvláště pokud z provedených důkazů vyplývá, že ve sledovaném období ani nedošlo k prodeji veškerého objemu dovezeného zboží společnosti P. Obviněnému je tudíž přičítána škoda, která ve sledovaných zdaňovacích obdobích ani nenastala. S ohledem na prokazatelně postupný prodej by bylo logičtější určit výši škody na základě souhrnu realizovaných úhrad ze strany P. ve prospěch jednotlivých dovozových společností, neboť pouze takto určená výše škody by mohla odrážet skutečně realizovaná plnění z pohledu DPH, avšak bez vazby na konkrétní zdaňovací období.

Obviněný brojil i proti výroku o trestu. Ten je chybným a nezákonným, neboť obviněný byl trestán za maření výkonu trestu odnětí svobody, na nějž se hledí, jako by nikdy nebyl vysloven.

Závěrem upozornil, že podal návrh na povolení obnovy řízení, když ve vazbě na absenci zkoumání skutečného objemu obchodovaného zboží mezi dovozovými společnostmi předložil nalézacímu soudu především veškeré chybějící faktury vystavené společností S. H. ve vazbě na nedostatky v analýzách bankovních informací vyplývající z účtu S. H., předložil výpisy z bankovních účtů, které ve spojení s doplněnými fakturami zahrnují veškeré úhrady P. ve prospěch S. H. za zboží zakoupené a vyfakturované v letech 2009 až 2012. Nalézací soud nicméně návrh na povolení obnovy zamítl, což obviněný napadne stížností u soudu vyššího stupně.

Obviněný J. B. navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc přikázal nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Současně podal podnět k tomu, aby postupem podle § 265o odst. 1 tr. ř. byl přerušen výkon pravomocných trestů založených na nezákonném rozhodnutí.

Obviněný J. D. odkázal na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a), g) tr. ř.

Pokud jde o první z uplatněných dovolacích důvodů, namítl, že nalézací soud rozhodoval v senátě, v němž zasedal jiný soudce, než vyplývalo z rozvrhu práce tohoto soudu, v důsledku čehož došlo k porušení zásady zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen „Listina“). Uvedl, že v odvolacím řízení se připojil k námitce obviněné S. H., která předložila podrobný rozbor a listinné důkazy, které prokazují, že ve věci byl příslušný senát 69 T, nikoliv 61 T. Odvolací soud kontrolu způsobu přidělení věci provedl pouze opakovanými výzvami krajskému soudu, na něž prvostupňový soud reagoval obecnými a nepodloženými tvrzeními s tím, že je přesvědčen o dodržení rozvrhu práce a že pracovnice soudní kanceláře sdělila, že si není vědoma žádného pochybení. Podle obviněného však uplatněná námitka nebyla vyvrácena a závěr odvolacího soudu je nesprávný. Chybná je i úvaha, že pro závěr o přidělení věci nezákonnému soudci by musela být zjištěna účelovost v nakládání s trestním spisem ve smyslu svévole a tendenčního ovlivňování výběru senátu za účelem ovlivnění rozhodnutí v konkrétní věci. Skutečnost, že v otázce složení senátu nedošlo k žádné účelové manipulaci, není z hlediska práva na zákonného soudce významná. Dovolatel vyjádřil přesvědčení, že z výsledků dokazování odvolacího soudu je zjevné, že požadavky kladené na pravidla a proces přidělení věci k rozhodování v senátu krajského soudu splněny nebyly.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. poznamenal, že soudy nižších stupňů skutek nesprávně právně posoudily a že jejich závěry jsou nepřezkoumatelné. Podle něj jsou skutková zjištění nalézacího soudu nesprávná, nejasná a v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, při jejichž vyhodnocení soud nepostupoval v souladu s pravidlem in dubio pro reo a zásadou presumpce neviny. Došlo k porušení ustanovení trestního zákoníku i trestního řádu. Své závěry ohledně naplnění znaků skutkové podstaty stíhaného trestného činu soudy zdůvodnily pouze spekulacemi, nikoliv konkrétními důkazy. Absentuje přesvědčivé zdůvodnění závěru o jednání v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, tedy jednoznačné tvrzení o tom, jaké konkrétní informace měl obviněný získat, od koho, kdy a kde, na základě nichž si měl být vědom, že ztracené společnosti nepřiznávají a neplatí z obchodů DPH. Bylo jednoznačně prokázáno, že nikdy neměl přístup k účetnictví žádné z dotčených společností a že neměl možnost kontrolovat či ovlivnit, jakým způsobem jsou probíhající obchody řešeny z hlediska účetního či daňového. Z výpovědí svědků J. Ř. a J. K. bylo prokázáno, že obvinění Z. V. a J. K. jednali úmyslně tak, aby žádná jiná osoba, včetně dovolatele, neměla možnost se o zatajování účetních dokladů dozvědět. Odvolací soud se nezabýval obhajobou ohledně existence modelu obchodování mezi společnostmi P. a S. H. v režimu konsignačního skladu. Podle znalkyně Ing. Martiny Zublové prokázaný nesoulad mezi fakturací společnosti S. H. a dodávkami zboží od společnosti T. ukazuje právě na možnou obchodní praktiku konsignačního skladu, což zpochybňuje skutková zjištění soudu učiněná z bankovních informací o výši plateb ze zboží mezi těmito společnostmi. Odvolací soud pochybil, pokud neprovedl výslech svědkyně I. B., neboť ta mohla prokázat předání hotovosti obviněnému Z. V. nad rámec plateb bankovními převody, a tedy to, že společnost P. platila společnosti S. H. částky umožňující platit DPH z proběhlých obchodů. Uzavřel, že jeho jednání nenaplňuje znaky skutkové podstaty stíhaného zločinu, že skutek není trestným činem, a že měl tedy být zproštěn obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř.

Obviněný J. D. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozsudky soudů nižších stupňů zrušil a podle § 265l odst. 1, 5 tr. ř. nalézacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a to v jiném složení senátu.

Obvinění J. K., Z. V., C. a S. H. podali společné dovolání, v němž odkázali na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a vytkli, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a že byla porušena jejich práva garantovaná Listinou, zejména pak právo na spravedlivý proces, resp. právo na zákonného soudce a na soudní ochranu.

Upozornili, že S. H. vznesla v odvolacím řízení odůvodněnou námitku, že ve věci nerozhodoval zákonný soudce. Vrchní soud v Olomouci jí nicméně nevyhověl, když ignoroval judikaturu Ústavního soudu a zjištěná fakta a vycházel z vlastních úvah a spekulací. Argumentoval tím, že námitka byla vznesena až v opakovaném odvolacím řízení a nebyla součástí dříve vytýkaných vad, přestože podklady, z nichž S. H. vycházela, měla s ohledem na jejich datování k dispozici již v době původního odvolacího řízení. Podle dovolatelů je ale takový závěr nepodložený. Opatrovník S. H. získal podklady v řádu dnů před podáním odvolání, a to od osoby, která si je opatřila pro jinou trestní věc. Brojili proti úvaze odvolacího soudu, že problematika nápadu je pro obviněné a jejich obhájce natolik složitá a komplikovaná, že ji nemohou pochopit. Tato je v přímém rozporu s judikaturou Ústavního soudu (viz nález ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 2769/15), potažmo ESLP. Ústavní soud opakovaně vyslovil názor, že předvídatelnost a transparentnost přidělování věcí senátům (soudcům) je podstatná pro důvěru veřejnosti v soudní moc a nelze tolerovat ani svévolnou manipulaci, ani libovůli přidělování spisů.

Dovolatelé měli za to, že na zlínské pobočce krajského soudu nebyla dodržena rotace mezi soudními senáty 61 T, 68 T a 69 T. I vzhledem k okolnostem sdělených Krajským soudem v Brně k dotazu odvolacího soudu, že žádný ze senátů pro pobočku ve Zlíně neměl v rozhodném období pozastaven nápad a že v rozhodném období nebyly přidělovány žádné zvláštní věci, které by se netýkaly běžných obecných nápadů, měla věc v souladu s rozvrhem práce pro rok 2015 napadnout soudnímu senátu 69 T, nikoliv 61 T. Z přehledu nápadu vyplývá, že přidělování spisů jednotlivým senátům (soudcům) probíhalo v roce 2015 netransparentně, nepředvídatelně a nevěrohodně. Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně přiděloval spisy jednotlivým senátům podle své libovůle a rozděloval je mezi ně nerovnoměrně, což vyplývá i z počtu věcí, které v roce 2015 napadly jednotlivým senátům. Opakovaně došlo k tomu, že jednomu senátu napadly za sebou dvě věci, v jednom případě dokonce tři věci. Podle dovolatelů došlo k účelové manipulaci s nápadem, nikoliv k pouhému drobnému administrativnímu pochybení.

K tvrzenému porušení práva na soudní ochranu uvedli, že Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. 5 To 16/2016, odmítl odvolání podaná C. a S. H. jako odvolání podaná neoprávněnou osobou (takto se pokusil zabránit jejich zastupování zvoleným obhájcem) a poučil je o právu podat dovolání. Obě právnické osoby toho využily, avšak dosud nebylo o jejich mimořádném opravném prostředku rozhodnuto z důvodu pochybení soudů nižších stupňů, které předmětné dovolání Nejvyššímu soudu nepředložily.

Obviněná J. K. uvedla, že nebyla v postavení statutárního orgánu žádné z právnických osob, které se na obchodu s parfémy podílely. Byla zaměstnancem jedné ze společností ovládaných svědkem J. Ř. V rámci své činnosti poskytovala asistenční služby též společnostem S. H. a C., jejichž ekonomickou stránku konzultovali jednatelé s poradcem, svědkem J. Ř. Do pracovní náplně obviněné nespadalo ani vedení účetnictví, ani jakákoliv rozhodovací činnost. Fakticky činila kroky (zajišťování komunikace, předávání vzkazů, informací a zpráv, příprava dokumentů podle instrukcí jednatelů, včetně faktur, vyřizování pochůzek, e-mailů a telefonátů), kterými byla výslovně pověřena jednateli společností nebo kterými ji pověřila osoba k tomu jednateli společností určená. Pokud vyřizovala e-mailovou korespondenci či telefonickou komunikaci, komunikace byla vždy projevem vůle statutárního orgánu příslušné právnické osoby, nikoliv její. Z provedeného dokazování nevyplynulo, že by věděla o nezákonném jednání společností S. H. a C. Z pozice asistentky neměla možnost posoudit, zda tyto právnické osoby plní řádně daňové povinnosti. Její úkoly byly dílčí a ona nemohla a fakticky neměla možnost zjistit, zda tyto společnosti hospodaří řádně a plní daňovou povinnost v souladu se zákonem. To byl úkol jiných, manažer J. D. měl předávat všechny účetní doklady k zaúčtování, ekonom J. Ř. poskytoval ekonomické a neoficiální daňové poradenství a účetní J. K. vedla účetnictví uvedených společností. Tzv. pomocní realizátoři přitom podle komentářové literatury nebudou zpravidla trestně odpovědní, neboť provádějí pouze dílčí úkoly a není jim známa povaha a rozsah narušení závazných předpisů.

Další výhradu vznesli dovolatelé vůči znaleckému ústavu Česká znalecká, a. s., který podle evidence znalců a tlumočníků není oprávněn vykonávat znaleckou činnost v odvětví daní. Znalecký posudek z tohoto odvětví měl přitom nalézací soud v intencích pokynu odvolacího soudu nechat zpracovat. Pokud tak neučinil, bylo na odvolacím soudu, aby věc nalézacímu soudu znovu vrátil. Podotkli, že ve věci bylo zpracováno množství znaleckých posudků a odborných vyjádření, z nichž většina vyzněla v jejich prospěch, tudíž znalecký posudek znaleckého ústavu, který posloužil jako základ odsuzujícího rozsudku, měl být zpracován zpracovatelem s odpovídající odvětvovou specializací.

Obviněný Z. V. napadl dále výrok, jímž mu byla uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému Generálnímu finančnímu ředitelství České republiky částku 11 858 251,20 Kč. Jednak vytkl, že nárok na náhradu škody byl přiznán subjektu, který nemá právní subjektivitu a je pouhou organizační složkou státu (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 4. 2017, sp. zn. 6 A 186/2015), jednak namítl, že mu nebylo možné uložit povinnost k náhradě škody s ohledem na zásadu ne bis in idem, neboť FU Praha 8 obdržel od S. H. dodatečná daňová přiznání, na základě kterých daň doměřil a vydal platební výměry. O škodě – daňovém dluhu – bylo již rozhodnuto ve zvláštním řízení před finančním úřadem.

Jmenovaní dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc nalézacímu soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.

Obviněný Z. V. podal i dovolání samostatné. V tomto mimořádném opravném prostředku uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku stejně tak jako na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, když důvod dovolání byl dán již v řízení předcházejícím řízení o odvolání. Měl za to, že skutková zjištění nalézacího soudu jsou i nadále v hrubém nesouladu s obsahem jednotlivých důkazů, v tzv. extrémním rozporu, zejména pokud jde o subjektivní stránku trestného činu. Podle jeho názoru se nalézacímu soudu v průběhu nového hlavního líčení nepodařilo splnit požadavky Vrchního soudu v Olomouci vyslovené v jeho předchozím zrušujícím rozhodnutí a na důkazní situaci, která předcházela tomuto zrušujícímu rozhodnutí, se u nalézacího soudu nic nezměnilo. Sám odvolací soud uvedl, že obhajoba obviněných, že bankovní transakce nebyly správně vyhodnoceny, byly vytrženy z kontextu s tím, že se nemusely uskutečňovat v bezprostřední návaznosti na konkrétní data dovozu předmětného zboží, a mohly tedy probíhat i v následujících měsících poté, co předmětné zboží bylo na území České republiky dovezeno, nebyla zcela vyvrácena. Nalézací soud odpovědi týkající se komplexnosti vyhodnocení jednotlivých finančních transakcí v průběhu nového hlavního líčení nezískal.

Soudy rezignovaly na to, aby dokazovaly vinu dovolatele. Mylně vycházely z toho, že jako jednatel společnosti měl objektivní odpovědnost za vše, co se ve společnosti stalo. Zcela bez povšimnutí ponechaly, že na činnosti společnosti S. H. se podílela celá řada osob, které měly na starosti dílčí části jejího fungování (účetnictví vedla svědkyně K., ekonomické a daňové poradenství vykonával J. Ř., manažerem obchodu s parfémy byl obviněný J. D. a zajišťování komunikace a podporu ostatních spolupracovníků měla v kompetenci obviněná J. K.). Jednatel společnosti ani neměl možnost detailně přezkoumat, jaké obchody byly do daňového přiznání k DPH v tom kterém období zahrnuty. Z celkových čísel nebylo možné zjistit, jaké konkrétní obchody byly do daňového přiznání zahrnuty, neboť společnost vykazovala nemalé obraty. Navíc, jakmile obviněný zjistil, že některé obchody nebyly zahrnuty ve výkazech (nedopatřením či pochybením některých pracovníků), S. H. provedla k napravení tohoto stavu revizi účetnictví a podala dodatečná daňová přiznání. Z žádného provedeného důkazu jednoznačně nevyplynulo, v jakém okamžiku je stanovena povinnost uhradit daň, zda při dovozu zboží na území České republiky nebo při jeho propuštění do oběhu na trhu v České republice.

Podle názoru obviněného nebyly vůbec zkoumány účetní doklady a jejich obsah nebyl analyzován, jak bylo nalézacímu soudu soudem odvolacím uloženo. Znalecký ústav Česká znalecká, a. s., který byl nalézacím soudem přibrán k podání znaleckého posudku v intencích pokynu odvolacího soudu, prakticky zpracoval rádoby vědecké pojednání o karuselových obchodech, navíc v teoretické rovině. Přestože měl znalec ústavu účetní doklady k dispozici v trestním spise, ignoroval je. Skutečnost, že doprava za zboží byla podle obviněných fakturována zvlášť a její cena nebyla součástí prodejní ceny zboží, znalecký ústav ve znaleckém posudku nijak nezhodnotil, jen konstatoval, že se s takovýmto postupem ještě nesetkal. Rovněž nijak nereflektoval na obsah obhajoby a i nadále hodnotil pouze transakce na sebe navazující, byť tak mnohdy v předmětných společnostech činěno nebylo. Zboží bylo dovezeno a prodáno dále s časovým zpožděním. Dovolatel k tomu uváděl, že předmět podnikání společností byl daleko širší než pouhý nákup a prodej parfémů. Obviněný se domníval, že znalec nebyl nestranný. Podle něj byl jednostranně zaměřen na cíl prokázat vinu obviněných. V jejich neprospěch prakticky bez znalosti obsahu účetních dokladů hodnotil jednostranně předmět znaleckého zkoumání. Bez vědomí nalézacího soudu zpracoval a předložil doplněk znaleckého posudku, k čemuž si sám zadal otázky. Odbornost znalce byla zásadně zpochybněna obsahem znaleckých závěrů posudků, které byly zpracovány znaleckým ústavem Ostravská znalecká, a. s. Podle těch znalecký ústav Česká znalecká, a. s., neměl pro vyslovení závěru o uskutečnění karuselových obchodů v předmětné věci žádné ekonomické, daňové a jiné analýzy. Nalézací soud hodnotil důkazy selektivně, když nevzal v úvahu důkaz, který zcela jednoznačně svědčil ve prospěch obviněných, a s jeho obsahem se prakticky nijak nevypořádal. Zásadní rozpor mezi shora citovanými posudky, včetně závěrů, vyslovených znalcem Ing. Petrem Janíčkem ve shodě se závěry znaleckého ústavu Ostravská znalecká, a. s., nalézací soud vůbec neřešil a bez konkrétního zdůvodnění se jednostranně přiklonil k závěrům znaleckého ústavu Česká znalecká, a. s. Tím soud porušil zásadu stanovenou pro hodnocení důkazů trestním řádem, tedy povinnost stejně pečlivě hodnotit důkazy v neprospěch obviněného, tak i v jeho prospěch, jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech. Podle přesvědčení obviněného měly být zpracovány znalecké posudky z oboru ekonomika, odvětví daně, a z oboru účetnictví.

Obviněný vytkl, že soudy provedly procesně nepoužitelné důkazy prostorovými odposlechy podle § 158d tr. ř. Ty lze podle odstavce 3 provést jen s předchozím souhlasem soudce, přičemž součástí spisového materiálu žádný takový souhlas není a nelze objektivně zjistit, v jaké trestní věci byly tyto prostorové odposlechy pořízeny. Z toho, že odposlechy telekomunikačního provozu byly pořízeny v jiné trestní věci (akce kamiony), se lze domnívat, že i prostorové odposlechy byly pořízeny v jiné trestní věci, a proto jsou ve smyslu § 158d odst. 10 tr. ř. pro posuzované trestní řízení procesně nepoužitelné.

Rovněž namítl, že v posuzovaném případě soud rozhodl o skutku, pro který nebyl stíhán obžalobou. Nebyla zachována totožnost skutku. Tím došlo ze strany soudu k porušení zákona, tedy § 2 odst. 8 a § 220 odst. 1 tr. ř. (č. 18/1966-I Sb. rozh. tr.), což představuje natolik závažnou vadu rozsudku, která je důvodem k jeho zrušení v dovolacím řízení. Podle obžaloby mělo dojít ke zkrácení DPH v okamžiku dovozu zboží na území České republiky. Šlo tedy o předmět daně definovaný v § 2 odst. 1 písm. d) zákona č. 235/2004 Sb. Nalézací soud formuloval skutek ohledně krácení DPH až na výstupu, tedy v rámci prodejních faktur při tuzemském plnění, na základě čehož i částečně doplnil skutkovou větu. Jednoznačně se jedná o odlišné jednání, které nebylo popsáno v podané obžalobě. Současně je ve výrokové části nalézacím soudem popisován i jiný následek, když v obžalobě má absentovat popis jakéhokoliv následku. Obviněný ovšem současně vyjádřil přesvědčení, že popis následku je sice dán, absentuje ale jednání, kterého se měl dopustit a které mělo vést ke zcela odlišnému následku než v obžalobě.

Navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. dovoláním napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů v částech jeho se týkajících zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. nalézacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání obviněného J. B. nejprve připomněl, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bude naplněn, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a souzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, nenaplňuje znaky žádného trestného činu nebo rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Obdobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. V dovolacím řízení nelze opětovně hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř.

Dále konstatoval, že námitku obviněného, že na jeho straně chybí úmyslné zavinění, sice lze formálně pod uplatněný dovolací důvod podřadit, nemá ovšem jakéhokoliv opodstatnění. Skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, podle něj naplňuje všechny znaky zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a to i co do subjektivní stránky, tj. zavinění na straně obviněného. Vyložil, co je zavinění a kdy je čin spáchán úmyslně, a poznamenal, že pokud pachatel zavinění verbálně popírá, lze je vyvodit i z jiných okolností, které jsou objektivního charakteru. Nesouhlasil s obviněným, že by z objektivních okolností, které byly ve věci na podkladě provedených důkazů zjištěny, nebyla jeho spoluúčast na trestné činnosti v úmyslné formě zavinění [soudy bylo konstatováno jednání všech obviněných v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] prokázána. Obviněný sice přímo nepůsobil ani v jedné z obchodních společností, které se staly součástí obchodních transakcí na pozici tzv. ztraceného obchodníka, přičemž výsledkem těchto obchodů bylo zkrácení DPH u těchto ztracených obchodníků. V těchto společnostech nebyl statutárním orgánem a neměl v nich ani jinou formální funkci, aby na podkladě této pozice bylo možno tvrdit, že musel být obeznámen s tím, zda tyto společnosti vůbec podávají daňová přiznání k DPH v příslušných termínech, a pokud ano, zda v nich uvádí předmětné obchodní případy. To však bylo součástí nastaveného „obchodního modelu“, v němž mezi zahraniční společnost dodávající zboží do České republiky a obchodní společnost P. byl účelově začleněn třetí subjekt, právnická osoba, aniž by k tomu byl jediný ekonomicky smysluplný důvod.

Právě obviněný se ve společnosti P., která měla zjevně z nezákonné činnosti největší profit, zabýval ekonomickou stránkou společnosti, včetně účetních a daňových otázek, a měl velmi dobrý přehled o finančních transakcích dovnitř i vně společnosti. Sám obviněný přitom připustil (byť to vysvětloval svým osobitým způsobem, který následně měnil), že prováděl hotovostní úhrady mimo účetnictví společnosti, beze smluvního podkladu, a to ve prospěch jiného spolupachatele, který nadto v řetězci společností ani neměl žádnou oficiální pozici. Zcela zásadním je zjištění, že obviněný ovládal jak společnost, u které nakonec v České republice zboží skončilo, tak společnost v zahraničí, která zboží do České republiky (resp. subjektu z České republiky) dodávala. Při tomto stavu věcí byly jako mezičlánek mezi uvedené dva obchodní subjekty nainstalovány další obchodní společnosti, s nimiž zdánlivě obviněný neměl co do činění. Při běžném chodu věcí by obchodování s takovým mezičlánkem nedávalo žádný smysl, naopak by jen zvyšovalo náklady, prodražovalo obchodované zboží a snižovalo profit. Obviněný nemůže dost dobře tvrdit, že nebyl obeznámen, s kým obchodují společnosti, jež ovládá, za jakých podmínek, v jakých objemech a s jakou cenou plnění. Smysl, proč byly nainstalovány obchodní společnosti v pozici ztraceného obchodníka do obchodování, nepochybně s vědomím obviněného, je objasněn při zjištění, že tyto třetí společnosti jen přijímaly pokyny zvenčí (za kolik nakoupí zboží, od koho, za kolik toto zboží prodají, komu, jakým způsobem proběhne doprava, kam atd.) a samostatnou soběstačnou činnost nevyvíjely. Pakliže takto nastavené platební a cenové podmínky, o nichž obviněný vystupující v profitujících společnostech na obou koncích trojčlenky musel dobře vědět, přičemž je sám spoluvytvářel (součástí zjištění je, že měl přehled o pohybu finančních prostředků na dotčených bankovních účtech), neumožňovaly mezičlánku ani dosáhnout na částku, již podle daňových předpisů musel odvést na DPH, nelze mít o uvědomění si nevyhnutelnosti zkrácení daně pochybnost. Formálnost a účelovost začlenění mezičlánku do obchodování za účelem možnosti dodávat na trh produkt, v jehož ceně by se nemuselo fakticky kalkulovat s částkou odpovídající příslušné sazbě DPH (byť by v dalších prodejích formálně byla uváděna, ovšem k nižšímu daňovému základu), a získat tím konkurenční výhodu na trhu, je očividná. Společnost P. pod patronací obviněného praktikovala stejný postup při dovozech od jednoho dodavatele ze zahraničí, přičemž fakturačně tyto nákupy vykazovala postupně od šesti společností se sídlem v České republice. Je v podstatě mimo jakoukoliv pravděpodobnost, aby se takové subjekty působící v roli prostředníka postupně střídaly, přitom vždy měly problémy s přiznáváním DPH, které by nespočívaly v nastavených podmínkách, spoluurčených obviněným, pro tyto subjekty zjevně nevýhodných. Samotný způsob obchodování za účasti a vědomí obviněného svědčí o tom, že sledoval stejně jako ostatní spoluobvinění primárně jediný cíl, a tím bylo zkrácení daňové povinnosti k DPH u uměle nainstalovaného mezičlánku, když pro realizaci obchodní činnosti tohoto mezičlánku na území České republiky v obchodním modelu nebyl žádný jiný důvod, než aby jeho prostřednictvím bylo dosaženo nižší výstupní ceny. Závěry o úmyslném zavinění obviněného jsou tudíž zcela správné.

Námitky vztahující se k totožnosti skutku označil státní zástupce za skutkové a procesní, a tedy neodpovídající dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Měl-li dovolatel těmito výhradami na mysli, že po úpravách skutkové věty nalézacím soudem bylo zasaženo do totožnosti skutku, není tomu tak. Skutek popsaný ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu se i po jeho úpravě oproti popisu skutku v obžalobě shoduje v zásadě v totožném jednání i v totožném následku. V popisu skutku došlo jen k upřesnění určitých skutkových okolností týkajících se jednání ve vztahu k daňové povinnosti. Následek, tedy vznik daňové povinnosti, její zkrácení a popřípadě i výše tohoto zkrácení, včetně podstaty protiprávního jednání všech obviněných směřující ke zkrácení DPH na úkor České republiky s využitím tzv. ztraceného obchodníka, byl zachován. Podle obžaloby i soudního rozhodnutí se jednalo o tytéž subjekty na straně pachatelů i poškozeného, tutéž daň (DPH) vyplývající z téhož parfémového zboží dovezeného ze zemí mimo EU. V podrobnostech plně odkázal na úvahy nalézacího soudu (str. 66–67 odůvodnění rozsudku) a soudu odvolacího (body 24.–29. odůvodnění rozsudku). Doplnil, že problematika zachování totožnosti skutku byla v prakticky totožné věci (jen v řízení s odlišnou osobou obviněného) předmětem posouzení Nejvyšším soudem, který naznačené závěry potvrdil (viz jeho usnesení ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 8 Tdo 1449/2018).

Procesního původu jsou podle státního zástupce i veškeré pochybnosti, které dovolatel vznesl vůči skutkovým závěrům nalézacího soudu založeným (nikoliv však výhradně) na znaleckých závěrech znaleckého ústavu Česká znalecká, a. s. Zjištění zaznamenaná v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu (str. 53–59, 68–69) plně odpovídají zákonným požadavkům na hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.) i na jejich zachycení v písemném vyhotovení rozhodnutí (§ 125 odst. 1 tr. ř.). Státní zástupce odmítl tvrzení, že by zůstatky na bankovních účtech nevypovídaly o krácení daně. S ohledem na další skutečnosti – pohyb peněžních prostředků mezi dotčenými subjekty, výše a rozsah plateb, jejich časové určení – lze podle něj učinit závěr o daňové trestné činnosti. Určení výše škody včetně příslušného zdaňovacího období na základě části faktur, které byly soudům k dispozici, není možné. Podle znaleckého ústavu např. v případě přijatých faktur P. je konstatováno množství chyb, v účetnictví se nenachází většina faktur vydaných v listinné podobě, absentuje evidence skladového hospodářství, příjemek, výdejek, a řádnost a průkaznost účetnictví tak zjistit nelze. K vlastnímu způsobu určení výše zkrácené DPH neměl státní zástupce zásadní připomínky. Soudy věnovaly způsobu určení rozsahu zkrácení daně velkou pozornost (str. 69–70, 96–97 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu), přičemž lze jen zopakovat, že trestná činnost obviněného spočívala v podvodu na DPH, který byl založen na existenci chybějících obchodníků. Obvinění využili toho, že povinnost odvést daň se hromadí u prvního obchodníka (proto je bezpředmětné zjištění o výši odvedené DPH u dalších obchodníků v řadě, neboť ta vychází z ceny stanovené prvním obchodníkem bez započtení DPH), který zboží získá z jiného státu a prodává ho v rámci stejného státu, ve kterém on sám působí. Proto nejsou tak významné operace na vstupu, ale naopak na výstupu, kdy první tuzemská společnost (v posuzovaném případě uměle nastrčená) měla odvést vypočtenou daň na výstupu, což neučinila, a zkrátila tak DPH. Zdůraznil, že skutečný rozsah zkrácení daně byl zřejmě vyšší, než je uvedeno ve skutkové větě. Stanovení výše zkrácené daně na podkladě hodnoty parfémů, vycházející z cen deklarovaných při dovozech, nikoliv z cen těchto parfémů při prodeji, které byly s největší pravděpodobností vyšší, znamená jediné. Rozsah zkrácení daně byl v případě obviněných, včetně dovolatele, stanoven ve výši minimálního zkrácení této povinné platby, tedy reálně ve prospěch obviněných. Na druhou stranu nelze tvrdit, že by se jednalo o hodnotu založenou na nekonkrétních datech, nepřezkoumatelnou a nepřesnou. Stanovený rozsah zkrácení daně by odpovídal situaci, kdy by při prodeji zboží vůbec nedošlo k navýšení ceny, přičemž ani to nelze v posuzovaném případě (přes vyjádření spoluobviněných) zcela vyloučit s přihlédnutím k tomu, že společnosti byly od počátku zamýšleny jako tzv. missing trader. S ekonomickým prospěchem těchto ztracených obchodníků se v úvahách pachatelů nekalkulovalo. Doplnil, že námitka směřující do správnosti stanovení výše škody (prospěchu) je skutková, neboť dovolatel v ní zpochybňuje důkazní podklad, který soudům sloužil pro její určení.

Dále po připomenutí podstaty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. konstatoval, že odvolání obviněného bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle § 254 tr. ř. věcně přezkoumáno (což vyplývá již z formy rozhodnutí odvolacího soudu, který rozhodoval rozsudkem), tudíž naplnění první alternativy tohoto dovolacího důvodu, tj. zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku z formálních důvodů, je vyloučeno. Pokud jde o druhou alternativu citovaného dovolacího důvodu (kterou měl dovolatel nepochybně na mysli, když si byl podle textu dovolání vědom provedeného přezkumu odvolacího soudu), obviněný spatřoval v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí existenci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Potud by bylo označení dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. opodstatněné. Ve věci však nelze shledat základní podmínku pro uplatnění tohoto důvodu dovolání, již je nutno splnit v případě obou jeho alternativ, a to rozhodnutí odvolacího soudu, které obsahuje výrok o zamítnutí nebo odmítnutí řádného odvolacího prostředku. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci nebylo, alespoň ve vztahu k obviněnému, rozhodnuto výrokem podle § 256 tr. ř. Odvolání obviněného bylo, byť pouze zčásti, ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu, vyhověno a za takové procesní situace se v rozhodnutí odvolacího soudu úspěšné odvolání obviněného v jeho zbývající části nezamítá.

Státní zástupce doplnil, že dovolatel taktéž uvedl, že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí odvolacího soudu byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., resp. že odvolací soud sám zatížil napadené rozhodnutí vadou zakládající uvedený důvod dovolání. Tento dovolací důvod se uplatní, pokud bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv ve věci existoval některý z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání taxativně stanovený v § 11 odst. 1, 2 a 5 a v § 11a tr. ř. Ve smyslu těchto ustanovení o nepřípustnosti trestního stíhání však obviněný neuvedl žádnou argumentaci, přičemž jiné důvody či vady v postupu orgánů činných v trestním řízení tento dovolací důvod nezakládají.

Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného J. B. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako dovolání zjevně neopodstatněné.

Ve vyjádření k dovolání obviněného J. D. uvedl, že námitku, podle které ve věci rozhodovali jiní soudci (nebo přísedící), než jak vyplývalo z rozvrhu práce dotčeného soudu, byť soud byl z hlediska § 27, § 31 a § 35 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudech a soudcích“), obsazen správně, je možno podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. (v jeho druhé alternativě). Náležité obsazení soudu je nutné vykládat v souvislosti se způsobem přidělování věci v souladu s rozvrhem práce, jenž byl sestaven ve smyslu § 41 a § 42 a násl. zákona o soudech a soudcích. Jen tak je zajištěn požadavek vyplývající z čl. 38 Listiny základních práv a svobod, podle něhož nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 8 Tdo 1580/2018). Podstatou náležitého obsazení soudu je především ochrana proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2002, sp. zn. III. ÚS 711/01). Z veřejně dostupného rozvrhu práce Krajského soudu v Brně lze přitom zjistit, že ke dni nápadu věci u nalézacího soudu dne 1. 10. 2015 byl v účinnosti rozvrh práce pro rok 2015, ve znění doplňku č. 8, účinného od 1. 10. 2015, který mj. stanovil, že věci, kde žalovaný skutek byl spáchán na území okresů Kroměříž, Uherské Hradiště a Zlín, se přidělují senátu 61 T, 68 T a 69 T na pobočce Krajského soudu ve Zlíně, po jedné rotačním způsobem podle pořadí, zvlášť věci vazební, zvlášť ostatní. Pro přidělování věcí vazebních se stanoví tato pravidla: I. Přednostně se přidělují věci specializací stanovených pod bodem 1. shora rotačním způsobem postupně podle shora uvedeného pořadí a dále věci, ve kterých soudce již v minulosti meritorně rozhodoval, respektive vedl řízení, např. věci dříve pravomocně vrácené státnímu zástupci k došetření nebo pravomocně postoupené jinému soudu, věci, v nichž bylo původní rozhodnutí zrušeno ke stížnosti pro porušení zákona nebo k ústavní stížnosti či dovoláním, a dále věci, v nichž byla dříve podaná obžaloba vzata zpět. Pokud je takových soudců na oddělení T více, bude věc přidělena tomu, který rozhodoval či vedl řízení nejpozději. Věci vyloučené k samostatnému projednání a rozhodnutí zůstávají pro účely přidělení témuž soudci. Předsedovi senátu 69 T JUDr. Jiřímu Dufkovi v rámci rotace nebude přidělena vazební věc, kde rozhodoval o vazbě přípravného řízení, a namísto toho mu bude přidělena následující vazební věc, kde takto nerozhodoval. II. Ostatní věci se přidělují po jedné rotačním způsobem jednotlivým soudcům, počínaje senátem 1 T a konče senátem 53 T. Předseda soudu a z jeho pověření místopředseda soudu pro věci trestní mohou, brání-li přidělení věci podle těchto pravidel zákonné důvody (např. vyloučení soudce podle § 30 tr. ř.), dlouhodobá nepřítomnost soudce (nemoc, stáž u jiného soudu apod.), přidělení věcí zcela mimořádné povahy a rozsahu, tedy případného přetížení senátu, a také k zajištění plynulosti řízení zejména ve věcech vazebních apod., rozhodnout o přidělení věci jinému soudci či na potřebnou dobu zastavit soudci nápad věcí. Přednostně se věci přidělují podle zásad o zastupování stanovených v tabulce soudních oddělení postupně prvním dvěma zástupcům, přičemž důvod přidělení nebo nepřidělení těmto zastupujícím soudcům, případně přidělení jinému soudci, musí být odůvodněn. Samostatným rotačním principem se do jednotlivých oddělení přidělují věci do 600 stran, přičemž tato rotace má přednost před vazebním řízením a mimořádně rozsáhlé a složité věci o objemu spisového materiálu přesahujícího 6.000 stran, a to při respektování uvedené specializace.

Státní zástupce upozornil, že námitce přidělení věci trestnímu senátu 61 T v rozporu s rozvrhem práce se obsáhle věnoval odvolací soud (body 31.–38. odůvodnění jeho rozsudku), přičemž ani po zevrubném přezkumu nepotvrdil závěr, že by při přidělování trestní věci bylo postupováno účelově a na základě libovůle. Z pouhého počtu věcí přidělených v určitém kalendářním roce jednotlivým senátům působícím na pobočce krajského soudu, jakož ani ze skutečnosti, že určité navazující číselné označení dvou věcí je vykazováno u téhož trestního senátu, ještě nelze dovozovat, že došlo k přidělení věci v rozporu se stanoveným rozvrhem práce. O účelovosti přidělení nejsou dostupné vůbec žádné poznatky. Případné podrobnější informace by bylo možno zjistit ze zprávy, kterou si Nejvyšší soud pro účely rozhodnutí o podaném dovolání může vyžádat od vedení Krajského soudu v Brně. Státní zástupce tedy naznal, že podle dostupných podkladů nelze potvrdit, že by senát, který ve věci dovolatele rozhodl v prvním stupni, byl obsazen způsobem v rozporu s příslušnými zákonnými a interními normami správy soudu. Nebylo proto ani zjištěno, že by došlo k odnětí obviněného jeho zákonnému soudci.

V kontextu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož podmínky uplatnění opětovně podrobně popsal, poukázal na možnost namítat tzv. extrémní rozpor. Ten však v posuzované věci neshledal. Zdůraznil postavení, jaké obviněný zastával v hierarchii dalších spolupachatelů. Uvedl, že to byl právě on, koho by bylo možné podle provedených důkazů (záznamy z odposlechů, ale i výpovědi spoluobviněných J. B., Z. V. a J. K.) označit za stěžejní článek trestné činnosti páchané ve spolupachatelství. Obviněný zajišťoval a sjednával společnosti postupně působící na pozici tzv. ztracených obchodníků, jejich postupy dále koordinoval, zadával pokyny k úhradě zboží. Měl taktéž slovo při rozhodování o alokaci finančních prostředků. Vzhledem k nastavení součinnosti skutečného dovozce společnosti P. a účelově nasmlouvaných společností není rozhodující, zda dovolatel měl následně po uskutečnění obchodů přesné informace o tom, zda ztracené společnosti přiznávají z obchodů DPH, a případně v jaké výši, včetně toho, od koho tyto informace mohl získat. Společnost P. ztraceným obchodníkům určovala, jaké zboží bude jejich prostřednictvím ze zahraničí objednáno, kdy a za jakou cenu a kdo toto zboží odebere (výhradě P.), přičemž tuto spolupráci i zajišťovala po finanční stránce. Ovšem omezené finanční prostředky, jež těmto dodavatelům v pozici ztraceného obchodníka za účelem takového obchodování vyhradila, absolutně nepostačovaly na úhradu DPH na výstupu. Skutečnost, že účelově do nákupů z ciziny začleněné společnosti z nasmlouvaných obchodů nezískají do dispozice takové prostředky, jež by jim umožňovaly uhradit DPH, byla obviněnému známa od počátku jednání, když na tomto bylo obchodování nesoucí výhodu pro společnost P. založeno. Ve vytvoření a fungování tohoto protiprávního obchodního modelu měl přitom obviněný zásadní roli. Za takové situace není již rozhodné, zda měl přístup do účetnictví vedeného tzv. ztracenými obchodníky. Taková okolnost není v předmětné trestné činnosti, jíž se obviněný dopouštěl jako spolupachatel, pro závěr o jeho jednání v úmyslu přímém směrodatná.

Námitce, že se odvolací soud nevypořádal s obhajobou o možném obchodování v režimu konsignačního skladu, nepřisvědčil, neboť akcentoval, že o fungování takového skladu nesvědčí provedené důkazy. Úvaha znalkyně Ing. Martiny Zublové byla pouhou ničím nepodloženou domněnkou. O konsignačním skladu nehovořili ani obvinění. Podle něj nelze přesně uvést, nakolik se uvedená obhajoba stala součástí argumentace obviněného v učiněném odvolání (k dispozici je pouze odůvodnění odvolání ze dne 20. 4. 2018 a sumář odvolací argumentace obsažený v bodech 6.–9. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), z dostupných podkladů však nevyplývá, že by se tak stalo. Na druhou stranu je ale podstatné, že odvolací soud se ke skutkovým zjištěním, procesnímu postupu a právnímu posouzení skutku v odůvodnění svého rozsudku vyjádřil zcela dostatečně, a pakliže se v zásadních otázkách ztotožnil s hodnocením důkazů soudem nalézacím, nemusel toto hodnocení a z něho vzešlá skutková zjištění v odůvodnění svého rozhodnutí zevrubně opakovat či jinak formulovat.

Podotkl, že námitka údajného opomenutého důkazu pod uplatněný hmotněprávní dovolací důvod nespadá. Připustil ovšem, že řízení před soudem nesmí vybočit z rámce ústavním pořádkem zaručeného práva na spravedlivý proces spočívajícího v daném kontextu v tom, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu obviněného však odpovídá povinnost soudu o navržených důkazech rozhodnout, nikoliv povinnost všechny navržené důkazy provést. Pokud soud důkazním návrhům nevyhoví, měl by ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů takto postupoval. Opačný přístup, tedy nezdůvodnění zamítavého rozhodnutí o důkazním návrhu, může založit nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, a dokonce též jeho protiústavnost. Podle názoru státního zástupce se soudy nižších stupňů těmito postuláty řídily a v tomto směru svým povinnostem dostály (str. 63–65 rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud v rámci svého přezkumného řízení zaujal k otázce dostatečnosti provedeného dokazování pro náležité zjištění skutkového stavu věci jednoznačné stanovisko. Co se týče námitky opomenutého důkazu výslechem svědkyně I. B., s touto se odvolací soud vyrovnal v bodě 54. písemného vyhotovení svého rozsudku. Důkazní návrh byl odmítnut z důvodů nadbytečnosti, přičemž ta byla dovozena ze skutečností, na něž odvolací soud odkázal uvedením odpovídající argumentace (uvedená svědkyně opakovaně odmítla v trestní věci vypovídat, přičemž skutečnosti, ke kterým měla vypovídat, soud zjistil z jiných důkazů). Státní zástupce konstatoval, že k opomenutí důkazů, jímž by mělo být zasaženo do práva na spravedlivý proces, ani k žádné libovůli v postupu soudů v daném případě nedošlo.

Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného J. D. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako dovolání zjevně neopodstatněné.

K dovoláním podaným jednak společně obviněnými J. K., Z. V., C. a S. H., jednak samostatně obviněným Z. V., se státní zástupce vyjádřil souhrnně.

V prvé řadě uvedl, že námitku, podle které ve věci rozhodovali jiní soudci (nebo přísedící), než jak vyplývalo z rozvrhu práce dotčeného soudu, byť soud byl z hlediska § 27, § 31 a § 35 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, správně obsazen, by bylo možné podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. (v jeho druhé alternativě). Tento dovolací důvod však obvinění neuplatnili, což by samo o sobě mělo vést k vyhodnocení jejich dovolání v uvedeném směru ve smyslu jeho podání z jiného důvodu, než je uveden v § 265b.

Samotné výhradě, podle níž senát, který ve věci rozhodl v prvním stupni, byl obsazen způsobem v rozporu s příslušnými zákonnými a interními normami správy soudu a že došlo k odnětí obviněného jeho zákonnému soudci, nepřisvědčil. Poznamenal, že z veřejně dostupného rozvrhu práce Krajského soudu v Brně lze zjistit, že ke dni nápadu věci u nalézacího soudu dne 1. 10. 2015 byl v účinnosti rozvrh práce pro rok 2015, ve znění doplňku č. 8 účinného od 1. 10. 2015, který mj. stanovil, že věci, kde žalovaný skutek byl spáchán na území okresů Kroměříž, Uherské Hradiště, Zlín, se přidělují senátu 61 T, 68 T a 69 T na pobočce Krajského soudu ve Zlíně, po jedné rotačním způsobem podle pořadí, zvlášť věci vazební, zvlášť ostatní. Pro přidělování věcí vazebních se stanoví tato pravidla: I. Přednostně se přidělují věci specializací stanovených pod bodem 1. shora rotačním způsobem postupně podle shora uvedeného pořadí a dále věci, ve kterých soudce již v minulosti meritorně rozhodoval, respektive vedl řízení, např. věci dříve pravomocně vrácené státnímu zástupci k došetření nebo pravomocně postoupené jinému soudu, věci, v nichž bylo původní rozhodnutí zrušeno ke stížnosti pro porušení zákona nebo k ústavní stížnosti či dovoláním, a dále věci, v nichž byla dříve podaná obžaloba vzata zpět. Pokud je takových soudců na oddělení T více, bude věc přidělena tomu, který rozhodoval či vedl řízení nejpozději. Věci vyloučené k samostatnému projednání a rozhodnutí zůstávají pro účely přidělení témuž soudci. Předsedovi senátu 69 T JUDr. Jiřímu Dufkovi v rámci rotace nebude přidělena vazební věc, kde rozhodoval o vazbě přípravného řízení, a namísto toho mu bude přidělena následující vazební věc, kde takto nerozhodoval. II. Ostatní věci se přidělují po jedné rotačním způsobem jednotlivým soudcům, počínaje senátem 1 T a konče senátem 53 T. Předseda soudu a z jeho pověření místopředseda soudu pro věci trestní mohou, brání-li přidělení věci podle těchto pravidel zákonné důvody, např. (vyloučení soudce podle § 30 tr. ř.), dlouhodobá nepřítomnost soudce (nemoc, stáž u jiného soudu apod.), přidělení věcí zcela mimořádné povahy a rozsahu, tedy případného přetížení senátu, a také k zajištění plynulosti řízení zejména ve věcech vazebních, apod., rozhodnout o přidělení věci jinému soudci či na potřebnou dobu zastavit soudci nápad věcí. Přednostně se věci přidělují podle zásad o zastupování stanovených v tabulce soudních oddělení postupně prvním dvěma zástupcům, přičemž důvod přidělení nebo nepřidělení těmto zastupujícím soudcům, případně přidělení jinému soudci, musí být odůvodněn. Samostatným rotačním principem se do jednotlivých oddělení přidělují věci do 600 stran, přičemž tato rotace má přednost před vazebním řízením, a mimořádně rozsáhlé a složité věci o objemu spisového materiálu přesahujícího 6.000 stran, a to při respektování uvedené specializace.

Státní zástupce konstatoval, že námitce přidělení věci trestnímu senátu 61 T v rozporu s rozvrhem práce se obsáhle věnoval odvolací soud (body 31.–38. odůvodnění jeho rozsudku), přičemž ani po zevrubném přezkumu nepotvrdil závěr, že by při přidělování trestní věci bylo postupováno účelově a na základě libovůle. Z pouhého počtu věcí přidělených v určitém kalendářním roce jednotlivým senátům působícím na pobočce krajského soudu, jakož ani ze skutečnosti, že určité navazující číselné označení dvou věcí je vykazováno u téhož trestního senátu, ještě nelze dovozovat, že došlo k přidělení věci v rozporu se stanoveným rozvrhem práce. O účelovosti přidělení nejsou dostupné vůbec žádné poznatky. Podle něj případné podrobnější informace by bylo možné zjistit ze zprávy, kterou si Nejvyšší soud pro účely rozhodnutí o podaném dovolání může vyžádat od vedení Krajského soudu v Brně.

Dále uvedl, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani žádnému jinému neodpovídají námitky procesního charakteru, zejména ty napadající zákonnost opatření a provedení vybraných důkazních prostředků. Pokud jde o znalecký posudek a námitky obviněného Z. V. do formulace otázek kladených znaleckému ústavu, postupu znaleckému ústavu při podání znaleckého posudku či odbornosti tohoto ústavu, odkázal na str. 53–63 rozsudku nalézacího soudu, kde se soud adekvátně vypořádal se všemi i nyní podávanými výhradami k důkazu znaleckým posudkem, což kvitoval i soud odvolací (odstavec 74. jeho rozsudku). Pakliže Vrchní soud v Olomouci ve svém usnesení ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 5 To 16/2016, uložil nalézacímu soudu vyhotovit znalecký posudek z oboru ekonomika, odvětví daní, není důvod zpochybňovat odbornost znaleckého ústavu Česká znalecká, a. s., ke splnění tohoto zadání, jak činí dovolatelé. Upozornil, že podle vyhlášky č. 123/2015 Sb., kterou se stanoví seznam znaleckých oborů a odvětví pro výkon znalecké činnosti, jsou znalecké ústavy zapsány v seznamu znaleckých oborů, uvedených v příloze č. 2 vyhlášky. Znalecký ústav Česká znalecká, a. s., tuto podmínku splňuje, když je zapsán pro obor ekonomika. Dlužno dodat, že ani v příloze č. 1 vyhlášky, která obsahuje seznam znaleckých oborů a odvětví, pro které může být jmenován znalec, nezná odvětví daně, a to ani v rámci oboru ekonomika, ani v oboru jiném. Co se týče pojmu daně, tak o něm lze při znalecké činnosti hovořit až v souvislosti se specializací, a to povětšinou v rámci oboru ekonomie, odvětví ekonomická, odvětví různá. Pokyn odvolacího soudu bylo tudíž třeba vykládat volněji. Navíc znalecký ústav Česká znalecká, a.s., disponuje rozhodnutím ministerstva spravedlnosti o rozšíření rozsahu znaleckého oprávnění v rámci oboru ekonomika o přezkoumání ekonomických, daňových a účetních aspektů operací spojených s pohybem zboží a služeb uvnitř i vně České republiky, resp. Evropské unie (viz rozhodnutí ze dne 8. 7. 2015, č. j. MSP-47/2015-OSD-SZN/9). Znalecký ústav již předtím disponoval oprávněním např. ke specializaci účetnictví, cash flow či mezinárodní daňové plánování. Nepochybně tak splňoval podmínky zadání odvolacího soudu, včetně patřičné odbornosti.

Odvolací soud se ve svém rozhodnutí bezezbytku vypořádal i s námitkami obviněného Z. V., prostřednictvím kterých obviněný zpochybňoval možnost použít záznamy při sledování osob a věcí nařízeného podle § 158d odst. 3 tr. ř. (body 42.–45. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Předně bylo vyloučeno, že by věc obviněného byla jinou věcí než tou, v níž bylo sledování provedeno. Jen teoreticky lze tedy uvést, že výklad o naprosté nepoužitelnosti záznamu pořízeného při sledování podle odstavce 3 § 158d tr. ř., který byl ve zjevném protipólu vůči značně široké použitelnosti záznamu pořízeného při sledování podle odstavce 2 tohoto ustanovení, byl v odborné literatuře překonán. Z formulace § 158d odst. 10 tr. ř. se sice mohlo při doslovném výkladu jevit, že upravuje pouze použitelnost záznamů povolených státním zástupcem, a nikoliv záznamů povolených soudcem. To by ovšem mohlo vést až k opačnému extrému, kdy s ohledem na § 89 odst. 2 tr. ř. by sledování povolené soudcem bylo použitelné bez dalšího omezení. Ani takový přístup není správný, neboť nelze předpokládat, že by zákonodárce stanovil omezující podmínky pro použitelnost v jiné trestní věci jen u záznamů pořízených při sledování povoleném státním zástupcem, a naopak nekladl žádné podmínky na použitelnost záznamu ze sledování, k němuž je z důvodu výraznějšího zásahu do soukromí osob vyžadováno zákonem předchozí povolení soudce. Správným a logickým vyústěním je, že v § 158d odst. 10 tr. ř. je odkaz na odstavec 2 vztažen k podmínce pořizování zvukových, obrazových nebo jiných záznamů. Omezení v § 158d odst. 10 tr. ř. se pak musí týkat jak záznamů pořízených při sledování, které bylo povoleno státním zástupcem, tak záznamů pořízených při sledování povoleným soudcem.

Státní zástupce nepřisvědčil ani procesní námitce, že v případě obviněných právnických osob S. H. a C. došlo k porušení práva na spravedlivý proces, neboť nebylo rozhodnuto o jejich mimořádném opravném prostředku, který podaly proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. 5 To 16/2016. Předně poukázal na pasáž z vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 1 NZO 869/2017, vztahujícího se k mimořádnému opravnému prostředku jmenovaných obviněných, podle něhož vznikla v předmětné trestní věci specifická procesní situace, kdy odvolací soud nejdříve samostatným rozhodnutím zamítl podle § 253 odst. 1 tr. ř. odvolání obou obviněných právnických osob, dalším rozhodnutím však rozhodnutí nalézacího soudu v části týkající se těchto obviněných zrušil na podkladě odvolání jiných osob, resp. v případě společnosti S. H. dokonce na podkladě odvolání téhož subjektu podaného prostřednictvím obhájce jiného obhájce, a věc vrátil nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Trestní řízení proti právnickým osobám tedy dosud není pravomocně skončeno a usnesení Vrchního soudu v Olomouci nelze za takovéto procesní situace za rozhodnutí ve věci samé považovat. Dovolání proti němu proto není přípustné a není způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř., které státní zástupce blíže rozvedl, nebyly splněny. Rozhodnutí, které nespadá do výčtu taxativně vymezeného v § 265a odst. 2 písm. a) až h) tr. ř., nelze pro účely dovolání považovat za rozhodnutí ve věci samé. Dovoláním lze totiž napadat pouze rozhodnutí, jimiž se trestní stíhání meritorně končí a jež po nabytí právní moci zpravidla představují překážku věci rozhodnutí [§ 11 odst. 1 písm. h), i), j) tr. ř., nejde-li o výjimky podle § 11 odst. 3, 4 tr. ř.]. Prostřednictvím rozhodnutí obsaženého v § 265a odst. 2 písm. h) tr. ř. je napadáno meritorní rozhodnutí ve věci samé, které učinil nalézací soud, a rozhodnutí odvolacího soudu na něm již nic nezměnilo, popřípadě ani změnit nemohlo, a došlo tak k zamítnutí odvolání, a to buď z formálních důvodů podle § 253 odst. 1 tr. ř., anebo z důvodů věcných ve smyslu § 256 tr. ř. Postup podle § 256 tr. ř. představující zamítnutí odvolání oprávněné osoby odvolacím soudem pro nedůvodnost lze přitom použít po splnění přezkumné povinnosti odvolacího soudu podle 254 odst. 1 tr. ř. teprve tehdy, neshledal-li odvolací soud důvody mimo jiné ke zrušení napadeného rozhodnutí. Ovšem v případě, že odvolací soud v celém rozsahu zruší napadený rozsudek a věc vrátí soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, a proto výrok o vině (ani navazující výroky) nenabude právní moci, nelze proti takovému rozhodnutí podat dovolání, ale je třeba vždy vyčkat novému rozhodnutí s výrokem o vině a popř. i uloženým trestem, ochranným opatřením nebo upuštěním od potrestání. Skutečnost, že se tak stalo procesně jiným rozhodnutím stejného odvolacího soudu, který současně rozhodl o jiných odvoláních usnesením o zamítnutí podle § 253 odst. 1 tr. ř. (třebaže se týkalo stejných obviněných), na tom nemůže nic změnit. Tento postup lze vyvodit z § 265a odst. 1 tr. ř. ve spojení s § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., podle nichž se musí jednat o pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž je mimo jiné i odsuzující rozsudek ve smyslu § 122 odst. 1 tr. ř., jehož nezbytnou obsahovou náležitostí je pochopitelně i pravomocný výrok o vině a pravomocný výrok o trestu. Státní zástupce po připomenutí, co se rozumí trestním stíháním (§ 12 odst. 10 tr. ř.), uvedl, že trestní stíhání nemůže skončit dříve, než je pravomocně rozhodnuto o vině i trestu, popř. upuštění od potrestání. V důsledku toho, jestliže odvolací soud zruší odsuzující rozsudek a vrátí věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, trestní stíhání dosud neskončilo a nebylo vydáno pravomocné rozhodnutí ve věci. S ohledem na stabilitu řízení, včetně předpokladu konečného a vykonatelného rozhodnutí, je pak nutno vyčkat pro účely dovolacího řízení na rozhodnutí nalézacího soudu učiněné po zrušení rozsudku a vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí, popřípadě rozhodnutí soudu odvolacího na základě řádného opravného prostředku proti tomuto rozhodnutí, a teprve po nabytí právní moci rozhodnutí v celém obsahu je možno podat proti tomuto rozhodnutí dovolání. Z uvedeného tedy vyplývá, že do práva na spravedlivý proces obviněných právnických osob S. H. a C. zasaženo nebylo.

Odmítl i dovolací argumentaci obviněné J. K. Zdůraznil, že skutečnost, že ve věci měly rozhodující slovo jiní spoluobvinění, třebaže z řad osob zastávajících funkce v orgánech společností začleněných do řetězce obchodníků kooperujících v zájmu zkrácení daně, obecně nevylučuje individuální trestní odpovědnost jiných spolupachatelů, kteří se na trestné činnosti vědomě spolupodíleli. Stejně tak z hlediska trestní odpovědnosti obviněné není podstatné, že ve společnostech S. H. a C. nezastávala pozici jednatele, neměla ani jinou rozhodovací pravomoc či neměla na starosti účetnictví. K naplnění skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku není vyžadován speciální subjekt, ale pachatelem může být kdokoliv, tj. nejen subjekt daně, ale každý, kdo jedná úmyslně tak, aby jemu nebo jinému subjektu nebyla daň vyměřena vůbec nebo v nižší než zákonné výši, a byla tak zkrácena ve větším rozsahu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1098/2017). Podle státního zástupce obviněná taktéž přehlíží, že soudy nižších instancí dospěly k závěru o spáchání trestné činnosti ve spolupachatelství. Obvinění tedy jednali se společným záměrem, aby nebyla daňová povinnost tzv. ztracených obchodníků přiznána a uhrazena, tedy aby byla daň zkrácena, čímž naplnili skutkovou podstatu žalovaného trestného činu. Připomněl, kdo je spolupachatelem trestného činu, a uvedl, že obviněná nemusela mít přímý vliv na sestavování daňového přiznání či na jeho podání, měla však vzhledem ke zjištěným okolnostem nepochybně vliv nepřímý, jestliže se podílela na duplicitní evidenci před správcem daně zatajovaných obchodů, jejichž fakturace zůstala i přičiněním obviněné před externí účetní zatajena, a nestala se proto ani součástí přiznání k dani. Neobstojí ani obhajoba, mimo jiné v celém průběhu řízení prosazovaná a soudy nižších stupňů zohledněná, že obviněná nejednala o vlastní vůli, plnila jen dílčí úkoly o vůli jednatelů a z pozice asistentky neměla možnost posoudit, zda právnické osoby plní daňové povinnosti. Uvedená argumentace, mířící nepochybně do závěrů o naplnění subjektivní stránky trestného činu, neodpovídá skutkovým zjištěním (str. 81–82 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Zejména z důkazů týkajících se komunikace s účetní J. K. totiž jednoznačně vyplývá, že obviněná byla do celé záležitosti se zatajením obchodů ztracených obchodníků před orgány daňové správy zasvěcena a rozhodně nejednala nevědomky jen o vůli někoho jiného. I při zajišťování komunikace, předávání vzkazů, informací a zpráv, přípravě dokumentů, zejména faktur, vyřizování e-mailů a telefonické korespondence může pachatel přispět k naplnění společného úmyslu skupiny spolupachatelů zkrátit daň. Vzhledem ke skutkovým zjištěním nelze obviněnou považovat za tzv. pomocnou realizátorku, která by jen jako podřízená prováděla toliko dílčí úkoly z pokynů nadřízených, zejména proto, že u ní není možno prohlásit, že by nebyla obeznámena s povahou a rozsahem narušení řádného hospodářského fungování společností, v nichž aktivně působila, a to z hlediska plnění daňových povinností. I obviněná tedy přispěla k jednání, v důsledku něhož nebyla daň z přidané hodnoty řádně uhrazena. Menší míra její spoluúčasti ve srovnání s dalšími spoluobviněnými pak byla dostatečně zohledněna při ukládání trestu.

Za důvodný nepovažoval obsah samostatně podaného dovolání obviněného Z. V., navíc jím použitá argumentace podle něj neodpovídá deklarovanému dovolacímu důvodu. Obviněný se dovolával přehodnocení důkazů, zejména co se týče vyhodnocení bankovních informací o převodech peněžních prostředků mezi do řetězce začleněnými obchodními společnostmi a zjištění z posudku znaleckého ústavu Česká znalecká, a. s., v rozporu s tím, jak důkazy jednotlivě a ve svém souhrnu hodnotil nalézací soud, s čímž se ztotožnil i soud odvolací. Reálně tak napadl pouze soudy učiněná skutková zjištění, nikoliv nesprávnost právního posouzení skutku. Žádný extrémní rozpor přitom státní zástupce neshledal. Poznamenal, že v případě obviněného se v poměru mezi skutkovými zjištěními nalézacího soudu, z nichž v napadeném rozhodnutí vycházel také odvolací soud, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé o extrémní rozpor jednoznačně nejedná. Nalézací soud se dostatečně vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů, podrobně a přesvědčivě vyložil svoje úvahy, jimiž se při hodnocení důkazů řídil, přičemž odvolací soud se s jeho argumentací správně ztotožnil.

Námitce, že po úpravách skutkové věty bylo nepřípustně zasaženo do totožnosti skutku, nepřiznal opodstatněnost, navíc ji označil za námitku, která s jím zvolenými dovolacími důvody (ale ani žádnými jinými) obsahově nekoresponduje. Akcentoval, že nalézací soud se ve svém rozsudku porušení obžalovací zásady (§ 2 odst. 8, § 176 odst. 2 a § 220 odst. 1 tr. ř.) nedopustil. Teoretická východiska pro posouzení zachování totožnosti skutku soudy vyjevily ve svých rozhodnutích (str. 66–67 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, bod 28. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) a lze na ně plně odkázat. Skutek popsaný ve skutkové větě rozsudku se i po jeho úpravě oproti popisu skutku v obžalobě shoduje v zásadě v totožném jednání i v totožném následku. V popisu skutku došlo jen k upřesnění určitých skutkových okolností týkajících se jednání ve vztahu k daňové povinnosti. Následek, tedy vznik daňové povinnosti, její zkrácení a popřípadě i výše tohoto zkrácení, včetně podstaty protiprávního jednání všech obviněných směřující ke zkrácení DPH na úkor České republiky s využitím tzv. ztraceného obchodníka, byl zachován. Podle obžaloby i soudního rozhodnutí se jednalo o tytéž subjekty na straně pachatelů i poškozeného, tutéž daň (DPH) vyplývající z téhož parfémového zboží dovezeného ze zemí mimo EU. Problematika zachování totožnosti skutku nadto byla v prakticky totožné věci (jen v řízení s odlišnou osobou obviněného) předmětem posouzení Nejvyššího soudu, který shora jen stručně podané závěry potvrdil (usnesení Nejvyššího soud ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 8 Tdo 1449/2018).

Státní zástupce dále uvedl, že námitky obviněného Z. V. směřující do výroku o náhradě škody jsou procesního původu. I tak nicméně vyložil, že obsahové požadavky na výrok, kterým soud v adhezním řízení uloží obviněnému povinnost, aby poškozenému nahradil škodu nebo nemajetkovou újmu způsobenou trestným činem nebo aby mu vydal bezdůvodné obohacení získané trestným činem, jsou vymezeny v § 228 odst. 2 tr. ř. Aby mohl být výrok o náhradě škody vykonatelný, je jeho obligatorní podmínkou přesné označení osoby poškozeného a nároku, který mu byl přisouzen. V posuzované věci přitom podle něj oprávněná osoba byla dostatečně identifikována tak, aby nemohla být zaměněna. Generální finanční ředitelství má status organizační složky státu, která je účetní jednotkou. Její jednání je jednáním státu, tedy České republiky (§ 3 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, § 1 zákona č. 456/2011 Sb., o finanční správě České republiky). Organizační složka, tedy ani Generální finanční ředitelství, není právnickou osobou. Potud je třeba přisvědčit dovolateli. Ve výroku o náhradě škody bylo poněkud nepřesně za poškozenou osobu označeno Generální finanční ředitelství České republiky (právní řád zná jen pojem Generální finanční ředitelství). Takové ředitelství nemohlo být v řízení o náhradu škody aktivně legitimovaný subjekt, jelikož není právnickou osobou. Tou je však stát, za který tato organizační složka jedná. Nelze mít pochybnosti o tom, že jako poškozená osoba byla v trestním řízení vedena Česká republika, za niž jedná Generální finanční ředitelství. Zcela správně tedy měla být za poškozenou osobu ve skutku a ve výroku o náhradě škody označena Česká republika – Generální finanční ředitelství. Označenou nepřesnost a nesprávnost rozsudku nalézacího soudu v označení poškozeného odvolací soud nenapravil tím, že by ve výroku upřesnil označení poškozené osoby. Její totožnost však byla po celé řízení zachována, jelikož již od počátku řízení bylo zjevné, že poškozenou osobou je Česká republika, nikoliv Generální finanční ředitelství, které za Českou republiku pouze jednalo. Podle judikatury Nejvyššího soudu vady v označení účastníků řízení v rozhodnutí nejsou na újmu jeho vykonatelnosti, je-li možné z něj bez pochybnosti dovodit, komu bylo přiznáno právo nebo uložena povinnost (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1020/99, uveřejněné pod č. 25/2002 Sb. rozh. obč.). Z uvedené formulace Generální finanční ředitelství České republiky, která obsahuje označení poškozeného i označení složky za ni jednající, lze při vědomí toho, že Generální finanční ředitelství nemá právní subjektivitu a jejím nositelem je stát, seznat bez zásadních pochybností, kdo je osobou oprávněnou z nároku na náhradu škody. Stát není zaměnitelný s vlastní organizační složkou bez právní subjektivity.

V kontextu výtky poukazující na porušení zásady ne bis in idem uvedl, že je vyloučeno, aby doměření daně daňovému subjektu, který není osobou povinnou podle výroku o náhradě škody, bylo překážkou pro uložení povinnosti náhrady škody. Byly-li vydány dodatečné platební výměry příslušným finančním úřadem, obviněný nebyl jejich příjemcem. Tím byl daňový subjekt S. H., tedy osoba odlišná od obviněného. Navíc nelze odhlédnout ani od toho, že náhradu škody nelze považovat za formu potrestání (zásada ne bis in idem spočívá v tom, že nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu). Výrok o náhradě škody v adhezním řízení by byl vyloučen, pokud by obviněný byl současně subjektem povinným k zaplacení daně. Naopak uplatnění nároku na náhradu škody v trestním řízení (adhezním řízení) může přicházet v úvahu tam, kde z provedeného dokazování vyplývá, že obviněný jako osoba jednající za právnickou osobu zkrátil daň z příjmů (nebo jinou daň) této právnické osoby, vůči které finanční úřad vydal platební výměr (blíže usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 15 Tdo 902/2013). Tato základní podmínka pro výrok o náhradě škody v případě trestného činu podle § 240 tr. zákoníku je v případě obviněného splněna.

Státní zástupce připomněl podmínky uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., a uvedl, že odvolání obviněného Z. V. bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle § 254 tr. ř. věcně přezkoumáno, tudíž naplnění první alternativy tohoto dovolacího důvodu (zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku z formálních důvodů) nepřipadá v úvahu. Obviněný spatřoval v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí existenci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Potud by bylo označení dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., resp. jeho druhé alternativy, opodstatněné. Ve věci však nelze shledat základní podmínku pro uplatnění tohoto důvodu, již je nutno splnit v případě obou jeho alternativ – tj. rozhodnutí odvolacího soudu, které obsahuje výrok o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci nebylo, alespoň ve vztahu k obviněnému Z. V., rozhodnuto výrokem podle § 256 tr. ř. Odvolání obviněného bylo, byť pouze zčásti, ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu vyhověno a za takové procesní situace se v rozhodnutí odvolacího soudu úspěšné odvolání obviněného v jeho zbývající části nezamítá.

Pokud jde o dovolání podané obviněnou právnickou osobou C., státní zástupce konstatoval, že Nejvyšší státní zastupitelství nemá poznatek, že by tato obviněná právnická osoba podala odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 61 T 12/2015. Proti tomuto rozsudku podala (krom odvolání obviněných a jiných obviněných právnických osob týkajících se těchto odvolatelů) odvolání ve vztahu k obviněné právnické osobě C. pouze státní zástupkyně, a to v její neprospěch, a výhradně proti oddělitelnému výroku o trestu propadnutí věci a pro absenci výroku o trestu uveřejnění rozsudku [§ 246 odst. 1 písm. a), odst. 2, § 247 odst. 1, § 249 odst. 1, 2 tr. ř.]. Odvolací řízení spočívá na principu vázanosti odvolacího soudu obsahem podaného odvolání, resp. vytýkanými nedostatky. Podle § 254 odst. 1 tr. ř., nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle § 253 tr. ř., přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. Odvolací soud proto přezkoumá z podnětu podaného odvolání jen ty oddělitelné výroky rozsudku, proti nimž odvolatel podal odvolání, a dále správnost postupu řízení, které jim předcházelo. Oddělitelným výrokem je např. výrok o trestu. Jiné výroky a jim předcházející řízení odvolací soud nesmí zásadně přezkoumávat, i kdyby šlo o výroky, proti nimž by odvolatel mohl podat odvolání, avšak odvolání nepodal. Z toho zároveň plyne, že dovolatel, bez ohledu na to, zda jde o státního zástupce nebo o obviněného, může dovoláním napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze a výhradně v rozsahu, v jakém byl tento soud oprávněn přezkoumat, eventuálně změnit rozhodnutí nalézacího soudu. Protože odvoláním státní zástupkyně, které bylo podáno v neprospěch obviněného jen proti výroku o trestu, byla omezena přezkumná povinnost a současně právo odvolacího soudu přezkoumat napadený rozsudek nalézacího soudu výhradně na výrok o trestu, mohla obviněná právnická osoba uplatnit své dovolací námitky pouze proti tomuto výroku, případně proti průběhu řízení, které mu předcházelo. V podaném dovolání obviněná právnická osoba C. neuplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ani jiný zákonný důvod související s rozhodováním odvolacího soudu o uložení trestu. Ve svém dovolání označila výlučně důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nadto její námitky směřující do nesprávného obsazení senátu v rozporu s rozvrhem práce krajského soudu [odpovídající tedy dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., který však v dovolání neuplatnila] a do zákonnosti dokazování (odbornosti znalce) ani tomuto dovolacímu důvodu neodpovídaly. Pokud tedy v dovolání uplatnila výhrady, jež se nevztahují k výroku o trestu propadnutí věci, rozsudek nalézacího soudu sama nenapadla a tento rozsudek napadla pouze státní zástupkyně, a to výlučně do výroku o trestu, jde v jejím případě o dovolání nepřípustné.

Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné J. K. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako dovolání zjevně neopodstatněné, dovolání obviněného Z. V. a obviněné právnické osoby S. H. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podaná z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a dovolání obviněné právnické osoby C. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. jako dovolání nepřípustné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněných jsou podle § 265a tr. ř. přípustná, že je podaly včas oprávněné osoby a že splňují náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Pokud jde o dovolání obviněných J. B., J. D. a J. K., shledal, že dovolání jsou zjevně neopodstatněná. Ve vztahu k obviněnému Z. V. učinil závěr, že je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, vztahující se k otázce aktivní legitimace poškozeného v adhezním řízení, není po právní stránce zásadního významu. Protože ale dovolání obviněných právnických osob C. a S. H. nebylo možné odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř., dovolací soud podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla dovolání podána, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovoláních, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání jsou zčásti důvodná.

Nejvyšší soud připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obvinění podali dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. a), e), g) a l) tr. ř. Obviněný J. B. tak učinil konkrétně s odkazem na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. e), g) a l) tr. ř., obviněný J. D. na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. a), g) tr. ř., obviněný Z. V. na dovolací důvody obsažené v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. a obviněná J. K., jakož i obviněné právnické osoby C. a S. H. na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Uvedená formulace vyjadřuje zásadu zákonného soudce, vyplývající z čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, která představuje jednu ze základních záruk nezávislého a nestranného soudního rozhodování v právním státě a podmínku řádného výkonu té části veřejné moci, jež byla soudům ústavně svěřena (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 1996, sp. zn. III. ÚS 232/95). Výtku, že ve věci rozhodoval jiný senát, než jak vyplývalo z rozvrhu práce Krajského soudu v Brně, a že tedy došlo k porušení práva na zákonného soudce, uplatnili ve svých mimořádných opravných prostředcích obvinění J. D., Z. V., J. K. (a také, jak již bylo uvedeno, C. a S. H.). Pouze obviněný J. D. však toto své přesvědčení prosazoval s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. Ostatní jmenovaní obvinění, kteří uvedenou námitku učinili součástí společného dovolání, svůj názor opírali toliko o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Bez ohledu na formální správnost uplatnění příslušného dovolacího důvodu nutno konstatovat, že výhradě obviněných nelze přisvědčit. Dovolací soud se ve shodě s odvolacím soudem a státním zástupcem domnívá, že k porušení práva na zákonného soudce v posuzované trestní věci nedošlo.

Jak uvedl Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 8. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1009/08, prvotním, nikoliv však jediným smyslem práva na zákonného soudce je vyloučit svévolnou manipulaci při přidělování věcí jednotlivým soudcům, tj. zajistit nestranné rozhodování nezávislým soudcem. Ústavní imperativ, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, na jedné straně upevňuje soudcovskou nezávislost, na straně druhé pak představuje stejně cennou záruku, že k rozhodnutí jeho věci jsou povolávány soudy a soudci podle předem daných procesních pravidel tak, aby byla zachována zásada pevného přidělování soudní agendy a aby byl vyloučen – pro různé důvody a rozličné účely – výběr soudů a soudců „ad hoc“. Ústavní princip zákonného soudce nelze obcházet, byť by důvody k tomu byly jakékoli. Nejen historické zkušenosti, ale i zkušenosti z nedávné doby totalitního režimu přesvědčivě ukazují, jak pro jedince nebezpečné a pro celou společnost škodlivé je při nalézání práva povolávat k výkonu spravedlnosti soudy a soudce podle účelových hledisek či výběru (srov. též nález ze dne 22. 2. 1996, sp. zn. III. ÚS 232/95).

S ohledem na argumentaci obviněných je v obecné rovině vhodné připomenout, že pojem „soud, který nebyl náležitě obsazen“, nelze redukovat jen na případy, kdy byl senát nesprávně složen nebo byl neúplný, kdy se na rozhodování podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle § 197 tr. ř., nebo kdy došlo k porušení těch zásad rozdělení soudní rozhodovací agendy mezi senáty a samosoudci, jež jsou dány příslušnými ustanoveními trestního řádu, popř. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů. Z pohledu ústavního vymezení obsahu práva na zákonného soudce vyplývá, že soud je náležitě obsazen jen tehdy, když všichni soudci, kteří věc projednávají a rozhodují, odpovídají těm kritériím, jejichž podstatou a smyslem je zaručit zásadu, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (k tomu př. nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 1. 1999, sp. zn. III. ÚS 293/98, a ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. III. ÚS 200/98). Součástí práva na zákonného soudce jsou nezpochybnitelně požadavky na dodržení zákonného vymezení věcné, funkční a místní příslušnosti soudu (§ 16 až § 18 tr. ř.), na dodržení hledisek rozdělení soudní agendy mezi senáty a samosoudce, včetně stanovení počtu soudců a přísedících v senátech (§ 19, 27, 31 a 35 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon o soudech a soudcích“), vyloučení soudců z projednávání a rozhodování věci z důvodu jejich podjatosti (§ 30 tr. ř.). Kromě procesních pravidel určování příslušnosti soudů a jejich obsazení je součástí základního práva na zákonného soudce i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátu na základě pravidel obsažených v rozvrhu práce soudů. Podle čl. 38 odst. 1 Listiny totiž také platí, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, přičemž příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Tímto zákonem je již zmiňovaný zákon o soudech a soudcích, který upravuje základní pravidla pro přidělování věcí, které mají být u soudu projednány a rozhodnuty, v § 41 až § 45. Konkrétní pravidla pak stanoví rozvrh práce každého soudu, který vydává předseda soudu po projednání se soudcovskou radou na období kalendářního roku a je veřejně přístupný (§ 41 zákona o soudech a soudcích). V rozvrhu práce soudu se zejména jmenovitě určují soudci tvořící senát, samosoudci, přísedící, asistenti soudců, vyšší soudní úředníci, soudní tajemníci a soudní vykonavatelé, kteří budou působit v jednotlivých soudních odděleních [§ 42 odst. 1 písm. a) zákona o soudech a soudcích]. Mezi požadavky, jež vyplývají pro rozvrh práce z čl. 38 odst. 1 Listiny, patří dozajista předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu.

V posuzované trestní věci nelze než ve shodě se státním zástupcem akcentovat, že z veřejně dostupného rozvrhu práce Krajského soudu v Brně, účinného od 1. 10. 2015 (tj. ke dni podání obžaloby), se podává, že věci, kde žalovaný skutek byl spáchán na území okresů Kroměříž, Uherské Hradiště, Zlín, se přidělují senátu 61 T, 68 T a 69 T na pobočce Krajského soudu ve Zlíně, po jedné rotačním způsobem podle pořadí, zvlášť věci vazební, zvlášť ostatní. Pro přidělování věcí vazebních se stanoví tato pravidla: I. Přednostně se přidělují věci specializací stanovených pod bodem 1. shora rotačním způsobem postupně podle shora uvedeného pořadí a dále věci, ve kterých soudce již v minulosti meritorně rozhodoval, respektive vedl řízení, např. věci dříve pravomocně vrácené státnímu zástupci k došetření nebo pravomocně postoupené jinému soudu, věci, v nichž bylo původní rozhodnutí zrušeno ke stížnosti pro porušení zákona nebo k ústavní stížnosti či dovoláním a dále věci, v nichž byla dříve podaná obžaloba vzata zpět. Pokud je takových soudců na oddělení T více, bude věc přidělena tomu, který rozhodoval či vedl řízení nejpozději. Věci vyloučené k samostatnému projednání a rozhodnutí zůstávají pro účely přidělení témuž soudci. Návrhy na povolení obnovy trestního řízení se s účinností od 1. 7. 2015 přidělují soudci, který rozhodoval ve věci meritorně. Po případném povolení obnovy trestního řízení pokračuje v řízení soudce, který obnovu řízení povolil. Předsedovi senátu 69 T JUDr. Jiřímu Dufkovi v rámci rotace nebude přidělena vazební věc, kde rozhodoval o vazbě přípravného řízení a namísto toho mu bude přidělena následující vazební věc, kde takto nerozhodoval. II. Ostatní věci se přidělují po jedné rotačním způsobem jednotlivým soudcům, počínaje senátem 1 T a konče senátem 53 T. V případě, že obžalobu podává státní zástupkyně JUDr. Eva Žďárská a věc by podle pořadí připadla JUDr. Miloši Žďárskému, se zapíše dalšímu soudci podle pořadí a JUDr. Miloši Žďárskému se zapíše další napadlá věc. Předseda soudu a z jeho pověření místopředseda soudu pro věci trestní mohou, brání-li přidělení věci podle těchto pravidel zákonné důvody, např. vyloučení soudce podle § 30 tr. ř., dlouhodobá nepřítomnost soudce (nemoc, stáž u jiného soudu apod.), přidělení věcí zcela mimořádné povahy a rozsahu, tedy případného přetížení senátu, a také k zajištění plynulosti řízení zejména ve věcech vazebních, apod., rozhodnout o přidělení věci jinému soudci či na potřebnou dobu zastavit soudci nápad věcí. Přednostně se věci přidělují podle zásad o zastupování stanovených v tabulce soudních oddělení postupně prvním dvěma zástupcům, přičemž důvod přidělení nebo nepřidělení těmto zastupujícím soudcům, případně přidělení jinému soudci, musí být odůvodněn. Samostatným rotačním principem se do jednotlivých oddělení přidělují věci do 600 stran, přičemž tato rotace má přednost před vazebním řízením a mimořádně rozsáhlé a složité věci o objemu spisového materiálu přesahujícího 6 000 stran, a to při respektování uvedené specializace.