1 Afs 394/2017 — Nejvyšší správní soud

15 Af 60/2016- 79 - text  14 15 Af 60/2016 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Václava Trajera a soudců Mgr. Ladislava Vaško a Ing. Mgr. Martina Jakuba Bruse ve věci žalobkyně: JP servis-AMS s. r. o., IČO: 27322742, sídlem Podkrušnohorská 432, 436 03 Litvínov – Chudeřín, zastoupena Mgr. Jaroslavem Mašínem, advokátem, sídlem Karlovo náměstí 285/19, 120 00 Praha 2, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 5. 2016, č. j. 24204/16/5100-41458-711693, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě se žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného Odvolacího finančního ředitelství ze dne 31. 5. 2016, č. j. 24204/16/5100-41458-711693, jímž žalovaný zamítl její odvolání a potvrdil rozhodnutí Finančního úřadu pro Ústecký kraj (dále jen „správce daně“) ze dne 25. 9. 2015, č. j. 2010617/15/2510-00540-505142. Tímto rozhodnutím správce daně podle § 179 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“) nevyhověl návrhu žalobkyně ze dne 1. 7. 2015 na vyloučení majetku z daňové exekuce, podanému dne 15. 7. 2015, a současně vyslovil, že položka č. 2 soupisu – tahač návěsu MAN TGA, VIN: „X“, a položka č. 3 soupisu – nákladní přívěs AUREPA, VIN: „X“, (dále jen „předmětná vozidla“) se nevylučují z daňové exekuce nařízené exekučními příkazy ze dne 1. 7. 2015, č. j. 1655305/15/2510-00540-506219, č. j. 1655475/15/2510-00540-506219 a č. j. 1655573/15/2510-00540-506219. Žalobkyně se v žalobě současně domáhala toho, aby soud zrušil také zmíněné rozhodnutí správce daně a uložil žalovanému povinnost nahradit jí náklady soudního řízení. Žaloba 2. V žalobě žalobkyně popsala, že předmětem návrhu na vyloučení majetku z daňové exekuce vedené proti daňovému subjektu JP servis-OIL s. r. o., IČO: 28691687, (dále jen „JP OIL“) byly movité věci v jejím vlastnictví, tj. předmětná vozidla. Konstatovala, že je přepravcem pohonných hmot, s nimiž obchodovala společnost JP OIL. Podle žalobkyně tato společnost vždy řádně odváděla daně související s jejími obchody a správcem daně tvrzená výše daňové povinnosti přesahující 270 000 000 Kč je v kontextu obchodů a celkových poměrů společnosti JP OIL absurdní. Dodala, že podnikatelskou činnost této společnosti zcela paralyzovala daňová exekuce. Žalobkyně poznamenala, že správce daně dne 1. 7. 2015 předmětná vozidla zabavil, žalobkyně k nim nemá žádný přístup a nemůže je užívat pro výkon svého podnikání. Dlouhodobým stáním vozidel navíc podle žalobkyně vzniká riziko závažných škod na vozidlech včetně jejich motorových agregátů. Žalobkyni dále nebylo umožněno vyzvednout z těchto vozidel palubní jednotky provozovatele mýtného systému v Německu, což má za následek její prodlení s vrácením těchto jednotek. Další škodu spatřovala žalobkyně v tom, že za svá vozidla, která nemůže užívat, nadále platí povinné pojištění, neboť jí správce daně neumožnil odebrat z vozidel registrační značky a uložit je do depozitu. 3. Žalobkyně namítala, že napadeným rozhodnutím bylo protiprávně zasaženo do jejího vlastnického práva k předmětným vozidlům. V této souvislosti zmínila rozsudek Nejvyššího správního soudu (patrně myšleno Krajského soudu v Brně, pozn. zdejšího soudu) ze dne 26. 2. 2016, č. j. 31 Af 36/2014-40. Napadené rozhodnutí pokládala za nezákonné a věcně nesprávné, neboť žalovaný rozporoval prokázaný skutkový a právní stav, porušil několik zásad daňového řízení a dobré správy (zejména zásadu nestranného a spravedlivého vyřešení věci) a napadené rozhodnutí nezohlednilo všechny okolnosti daného případu. Podle žalobkyně žalovaný nijak nezdůvodnil své úvahy o tom, že neunesla důkazní břemeno v otázce převodu vlastnického práva k předmětným vozidlům, a v napadeném rozhodnutí popřel svá dřívější zjištění, tedy účelově (průběžně) měnil svůj právní názor. Napadené rozhodnutí proto žalobkyně označila za nepřehledné, zmatečné a nepřesvědčivé, tudíž nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost. Připomněla, že po celé řízení konzistentně tvrdila, že vlastnické právo k předmětným vozidlům na ni přešlo ze společnosti JP OIL tím, že po skončení nájmu předmětných vozidel v souladu se smlouvami zaplatila sjednanou kupní cenu. Úhradu kupní ceny dne 2. 1. 2015 žalobkyně opakovaně doložila řádnými účetními doklady, jejichž perfektnost potvrdily oba daňové orgány. Závěr žalovaného o neunesení důkazního břemene ohledně vlastnického práva proto žalobkyně považovala za zcela nesrozumitelný, když sama důkazní břemeno unesla tím, že doložila perfektní doklady prokazující převod vlastnického práva (smlouvy mezi ní a společností JP OIL a doklady o úhradě sjednané kupní ceny). Dodala, že nájemné bylo ve smlouvách sjednáno ve výši obvyklé v daném místě a čase a žalobkyně je řádně platila. Zdůraznila, že mezi ní a společností JP OIL není v otázce převodu vlastnického práva k předmětným vozidlům žádný spor. 4. Podle žalobkyně je vydání napadeného rozhodnutí součástí do značné míry svévolného postupu daňových orgánů, které opakovaně měnily a upravovaly právní posouzení věci tak, aby bylo možno prohlásit převod vlastnického práva za neplatný a dokončit exekuci prodejem předmětných vozidel. Popsala, že správce daně zamítl její návrh na vyloučení předmětných vozidel z daňové exekuce bez jakéhokoli právního zdůvodnění, žalovaný nejprve avizoval svůj záměr rozhodnout na základě odlišného právního názoru, žalobkyně však dne 11. 5. 2016 tento právní názor kvalifikovaně vyvrátila, což žalovaný uznal, nicméně v napadeném rozhodnutí pouze mechanicky převzal závěry správce daně, aniž vysvětlil, co je skutečným právním důvodem neplatnosti převodu vlastnického práva k předmětným vozidlům. Tento postup je podle žalobkyně nedůvěryhodný a zcela degraduje ústavně garantovaný pojem právní jistoty účastníků řízení. Z obsahu výzvy k seznámení s jiným právním názorem ze dne 21. 4. 2016 žalobkyně dovodila, že odvolání bylo podáno důvodně, neboť podle žalovaného považoval správce daně převod vlastnického práva za neplatný z nesprávného právního důvodu, byť tento důvod podle žalobkyně není v rozhodnutí správce daně vůbec uveden. Žalobkyně poznamenala, že pro neplatnost převodu vlastnického práva nezazněl žádný právní argument (žalovaný nesdělil žádný důvod či důkaz, který by zpochybnil její vlastnické právo), byť je určení důvodu neplatnosti pro rozhodnutí o vyloučení vozidel z daňové exekuce naprosto zásadní. Podle žalobkyně se žalovaný nevypořádal s předběžnou otázkou převodu vlastnického práva, a napadené rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Dodala, že pokud žalovaný neměl kapacitu k posouzení předběžné otázky (ne)platnosti převodu vlastnického práva k předmětným vozidlům, měl ve smyslu § 99 daňového řádu žalobkyni vyzvat k podání žádosti o zahájení řízení u jiného orgánu veřejné moci (soudu), případně sám dát podnět k zahájení takového řízení, což však neučinil. Žalobkyně měla za to, že daňové orgány postupovaly účelově, neboť evidentně zpětně formulovaly nepřesvědčivé argumenty a vytvářely pochybné právní konstrukce s cílem popřít její vlastnické právo k předmětným vozidlům. Vyjádření žalovaného k žalobě 5. Žalovaný k výzvě soudu předložil správní spis a písemné vyjádření k žalobě, v němž navrhl její zamítnutí pro nedůvodnost. Odkázal na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí a konstatoval, že se v něm vypořádal se všemi odvolacími námitkami. Žalovaný trval na tom, že v daňovém řízení nebylo prokázáno, že na žalobkyni přešlo vlastnické právo k předmětným vozidlům na základně předložených smluv o koupi najaté věci ze dne 25. 1. 2013 a 25. 3. 2013. Žalovaný připustil, že akceptoval námitku žalobkyně proti právnímu názoru vyslovenému v písemnosti ze dne 25. 4. 2016 (myšleno patrně ze dne 21. 4. 2016, pozn. soudu) ohledně výkladu § 489 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obchodní zákoník“), nicméně setrval na svém závěru, že k přechodu vlastnického práva nedošlo. Žalovaný vysvětlil, že rozhodným okamžikem pro přechod vlastnického práva byl okamžik uhrazení kupní ceny. Toto datum ovšem žalobkyně v návrhu na vyloučení movitých věcí z daňové exekuce neuvedla a podle žalovaného nevyplývá ani z předmětných smluv, ani z listiny označené jako „Likvidace faktur vydaných“, ze které není zřejmé, z jakého důvodu žalobkyně hradila faktury vystavené společností JP OIL. Konkrétní datum zaplacení kupní ceny žalovaný zjistil až v rámci své vyhledávací činnosti v rámci místního šetření, a to z předložené faktury č. PM 15/01 ze dne 2. 1. 2015 a z příjmového pokladního dokladu č. 15P002 ze dne 2. 1. 2015, podle kterých byla kupní cena zaplacena v hotovosti dne 2. 1. 2015. Při hodnocení těchto dokladů vzal žalovaný v potaz další skutečnosti, které podle něj nenasvědčoval