— Nejvyšší správní soud

9 A 83/2010- 46 - text 7 pokračování 9A 83/2010 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Naděždy Řehákové a soudců JUDr. Ivanky Havlíkové a Mgr. Martina Kříže v právní věci žalobkyně: L. H.L., zastoupena JUDr. Petrem Dítětem, advokátem se sídlem Horní náměstí 19, Olomouc, proti žalovanému : Ministerstvo vnitra se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, PS 21 , o žalobě na přezkoumání rozhodnutí ministra vnitra ze dne 23.3.2010, č.j. : MV-18756/VS-2010, t a k t o: I. Rozhodnutí ministra vnitra ze dne 23.3.2010, č.j. : MV-18756/VS-2010 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady řízení v částce 7.712,- Kč do 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně JUDr. Petra Dítěte, advokáta. O d ů v o d n ě n í Žalobkyně se podanou žalobou domáhala přezkoumání rozhodnutí ministra vnitra ze dne 23.3.2010, č.j. MV-18756/VS-2010, kterým byl podle ust. § 152 odst. 5 písm. b) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítnut rozklad žalobkyně proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze dne 2.2.2010, č.j. OAM-37510-6/MC-2009 (dále jen rozhodnutí správního orgánu I. stupně), jímž bylo žalobkyni dle ust. § 77 odst. 2 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) zrušeno povolení k trvalému pobytu a dle ust. § 77 odst. 3 téhož zákona stanovena lhůta k vycestování z území do 30 dnů od právní moci rozhodnutí. V odůvodnění napadeného rozhodnutí vyšel ministr vnitra ze zjištění, že se žalobkyní bylo dne 7.12.2009 zahájeno řízení ve věci zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu na území České republiky, neboť rozsudkem Okresního soudu v Jeseníku ze dne 10.12.2008, který nabyl právní moci dne 16.4.2009, č.j. 2T 138/2007-1400 byla žalobkyně odsouzena za spáchání trestného činu podplácení podle ust. § 161 odst. 1 a odst. 2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona. Bylo prokázáno, že jinému v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu poskytla úplatek a spáchala takový trestný čin vůči veřejnému činiteli. Tohoto jednání se dopustila v letech 2006 – 2007, a to v šesti případech. Žalovaný uvedl, že správní orgán I. stupně považoval za prokázané, že se žalobkyně na území České republiky opakovaně dopustila závažného narušení veřejného pořádku a svým jednáním naplnila podmínku uvedenou v ust. § 77 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Správní orgán 1. stupně věc posoudil s odkazem na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21.10.2006, č.j. 11 Ca 51/2006 v němž tento soud vyslovil, že dosáhne-li určité jednání takové intenzity, že ho lze kvalifikovat jako porušení či obcházení zákona, je nutno takové jednání považovat za porušení veřejného pořádku, a to porušení veřejného pořádku závažným způsobem, neboť nejen že nerespektuje základní pravidla chování a morálky a právně sice neupravené, ale společností vyžadované, ale dosahuje takové intenzity, že porušuje či obchází pravidla chování v právním předpise vyjádřená. Žalovaný ministr vnitra dále vyšel ze zjištění, že žalobkyně v průběhu správního řízení se zrušením platnosti povolení k trvalému pobytu nesouhlasila s tím, že by se jednalo o zásah do jejího soukromého a rodinného života . K tomu uvedla, že je rozvedená a má dvě děti, které se narodily v České republice a hovoří českým jazykem, v České republice pečuje o nemocnou matku a uvedla i tu okolnost, že soud schválil darovací smlouvu na dům, který byl převeden na její dceru. Žalovaný dále uvedl, že správní orgán I. stupně se v souladu s ust. § 77 odst. 2 zákona o pobytu cizinců zabýval i otázkou dopadu svého rozhodnutí do soukromého nebo rodinného života žalobkyně, který nesmí být nepřiměřený. Přestože dospěl k závěru, že jeho rozhodnutí představuje zásah do soukromého a rodinného života žalobkyně, usoudil, že tento zásah není ne. K tomu uvedl, že dcery žalobkyně mají na území platné povolení k trvalému pobytu , její matka pobývá na území na základě povolení k dlouhodobému pobytu a žalobkyně má možnost žádat o povolení k dlouhodobému pobytu. Žalovaný se dále vypořádával s rozkladovými námitkami žalobkyně, že se žalovaný správní orgán nevypořádal se všemi skutečnostmi, které v řízení vyšly najevo a nesprávně posoudil podmínky pro zrušení povolení k trvalému pobytu. V rozkladu namítala, že její nezletilé dcery mají na území povolení k trvalému pobytu a s ohledem na ust. § 77 odst. 2 písm. c) zákona o pobytu cizinců by tak byl zrušen i jejich pobyt a zrušení povolení k dlouhodobému pobytu hrozí taktéž její matce, o kterou na území pečuje. Rozhodnutí o zrušení povolení k trvalému pobytu tak považovala za porušení zákona, resp. za přímý zásah do jejího soukromého a rodinného života, a také zásah do soukromého a rodinného života jejích nezletilých dcer a nemocné matky. Žalovaný při posouzení věci vzal za prokázané, že se žalobkyně na území České republiky opakovaně dopustila jednání, které lze zcela jistě kvalifikovat jako závažné narušení veřejného pořádku. Podle žalovaného zásah do soukromého a rodinného života cizince vylučuje vydání rozhodnutí o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu jen tehdy, je-li takový zásah nepřiměřený. V daném případě sice došlo k zásahu do soukromého a rodinného života žalobkyně, nedošlo však k zásahu nepřiměřenému. Žalovaný dále uvedl, že v současné době neprobíhá řízení ve věci zrušení pobytových oprávnění nezletilým dcerám a matce žalobkyně a proto obavy z takového postupu nelze hodnotit jako opodstatněné. Žalobkyni nebyl uložen trest vyhoštění z území České republiky a její další pobyt na území České republiky musí být upraven v souladu s příslušnými ustanoveními zákona o pobytu cizinců. Z uvedených důvodů žalovaný rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku napadeného rozhodnutí. Proti uvedenému rozhodnutí směřuje podaná žaloba. Žalobkyně v podané žalobě namítla, že správní orgány nepostupovaly v řízení tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a nesprávně posoudily právní otázky související s podmínkami zrušení povolení k trvalému pobytu stanovené dle ust. § 77 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Vytkla, že správní orgán se řádně nevypořádal se všemi skutečnostmi, které jsou jednak součástí správního spisu a jednak vyšly najevo v rámci správního řízení, čímž porušil povinnost danou ust. § 50 odst. 4 správního řádu. Porušil také povinnost danou ust. § 68 odst. 3 správního řádu, když v dostatečné míře neuvedl důvod svého rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů a neuvedl informace o tom, jak se vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a jejich vyjádření k podkladům rozhodnutí. Žalobkyně namítala, že pro naplnění ust. § 77 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců je za potřebí opakovaně závažným způsobem narušit veřejný pořádek a jednání žalobkyně, resp. její odsouzení rozsudkem Okresním soudem v Jeseníku ze dne 10.12.2008, sp. zn. 2T 138/2007 nelze v žádném případě považovat za opakované narušení veřejného pořádku závažným způsobem, když z její strany došlo pouze k jednorázovému vybočení z řádného života, kterého litovala, a od té doby vede řádný život. Uvedla, že nikdy úmyslně neporušila zákony České republiky ani se je nesnažila obejít. Z uvedeného důvodu žalobkyně navrhla, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Ve svém vyjádření k podané žalobě žalovaný uvedl, že správními orgány obou stupňů bylo rozhodnuto v souladu se zákonem, a to i v hledisku opakovanosti závažného jednání žalobkyně. Z obsahu spisových materiálů vyplývá, že se žalobkyně měla na území České republiky dopustit trestné činnosti, když v několika případech v rozmezí cca dvou měsíců předala policistům cizinecké policie peněžní částky v minimální výši 500,-Kč jako úplatek v souvislosti s vyřizováním žádostí k povolení k trvalému pobytu v ČR, což lze hodnotit jako opakované závažné narušení veřejného pořádku. Žalobkyně vědomě porušila platný právní řád ČR, tudíž před svým závadným jednáním měla počítat s následky s tímto spojenými. V případě zájmu realizovat soukromý a rodinný život na území ČR se žalobkyně může pokusit využít standardních institutů, které za tímto účelem poskytuje zákon o pobytu cizinců a upravit si svůj pobyt na území jiným způsobem. V dané věci se také nerozhodovalo o správním vyhoštění žalobkyně, nýbrž o zrušení platnosti jedné formy z možných pobytů na území ČR. Proto žalovaný nepovažuje napadené rozhodnutí správního orgánu za porušení mezinárodní Úmluvy o právech dětí, žalobkyní zmiňované právo dítěte na výchovu obou rodičů zůstává nadále zachováno. Žalovaný navrhl, aby soud podanou žalobu zamítl. Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydá