4 As 149/2017 — Nejvyšší správní soud

18 A 54/2025- 32 - text  6 pokračování 18 A 54/2025 USNESENÍ Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Martina Lachmanna a soudců Jana Ferfeckého a Martina Bobáka ve věci žalobkyně: Hart & Partners, v.o.s., IČO 04680294 sídlem Kořenského 1107/15, 150 00 Praha 5 insolvenční správkyně dlužnice TAMEH Czech s.r.o., IČO 28615425 sídlem Vratimovská 689/117, 719 00 Ostrava zastoupená advokátem Mgr. Tomášem Jonášem sídlem V Celnici 1034/6, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí sídlem Vršovická 1442/65, 100 10 Praha 10 o žalobě proti rozhodnutí ministra životního prostředí ze dne 12. 5. 2025, č. j. MZP/2025/290/350 takto: I. Žaloba se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Ministerstvo životního prostředí rozhodnutím z 30. 12. 2024, č. j. MZP/2024/810/1615, shledalo společnost TAMEH Czech s. r. o. vinnou z přestupku na úseku obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů podle § 20 odst. 1 zákona č. 383/2012 Sb. V rozporu s § 9 uvedeného zákona totiž dle žalovaného nevyřadila emisní povolenky, a za to jí byla uložena pokuta ve výši 4 218 973 475,26 Kč. Ministr v záhlaví označeným rozhodnutím (napadené rozhodnutí) zamítl její rozklad a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. 2. Proti tomuto rozhodnutí se žalobou podanou ke zdejšímu soudu bránila žalobkyně, nikoli společnost TAMEH Czech s. r. o. Žalobkyně je insolvenční správkyní této společnosti (též jen dlužník), která byla ustanovena usnesením Krajského soudu v Ostravě z 19. 12. 2023, č. j. KSOS 34 INS 19874/2023-A14, jímž byl zároveň zjištěn úpadek dlužníka. Usnesením téhož soudu z 9. 8. 2024, č. j. KSOS 34 INS 19874/2023-B-62, byl na majetek dlužníka přeměnou z reorganizace prohlášen konkurs. 3. Soud měl již od počátku řízení za to, že žalobkyně není aktivně procesně legitimována k podání žaloby. Byl si vědom toho, že podle § 246 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, prohlášením konkursu přechází na insolvenčního správce oprávnění nakládat s majetkovou podstatou, jakož i výkon práv a plnění povinností, které přísluší dlužníku, pokud souvisí s majetkovou podstatou. Insolvenční správce vykonává zejména akcionářská práva spojená s akciemi zahrnutými do majetkové podstaty, rozhoduje o obchodním tajemství a jiné mlčenlivosti, vystupuje vůči dlužníkovým zaměstnancům jako zaměstnavatel, zajišťuje provoz dlužníkova podniku, vedení účetnictví a plnění daňových povinností. 4. Zároveň ale nemohl přehlédnout, že podle § 170 písm. d) insolvenčního zákona, jak v žalobě upozornila i žalobkyně, se v insolvenčním řízení neuspokojují žádným ze způsobů řešení úpadku, není-li dále stanoveno jinak, mimosmluvní sankce postihující majetek dlužníka, s výjimkou penále za nezaplacení daní, poplatků a jiných obdobných peněžitých plnění, pojistného na sociální zabezpečení, příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistného za veřejné zdravotní pojištění, pokud povinnost zaplatit toto penále vznikla před rozhodnutím o úpadku. 5. Podle judikatury správních a civilních soudů patří mezi zmíněné pohledávky v podobě mimosmluvních sankcí postihujících majetek dlužníka vyloučené dle § 170 písm. d) insolvenčního zákona z uspokojení v insolvenčním řízení i majetkové sankce vyplývající z rozhodnutí, kterými se ukládá pokuta za přestupek (srov. usnesení Krajského soudu v Ostravě z 4. 2. 2010, č. j. 22 Ca 234/2009 - 39, č. 2134/2010 Sb. NSS, či jeho reflexi v rozhodnutích civilních soudů, např. v usnesení Nejvyššího soudu z 30. 11. 2017, sp. zn. 29 NSČR 116/2015). Podle cit. usnesení Krajského soudu v Ostravě se takové pohledávky nemohou dotýkat majetkové podstaty úpadce, a insolvenční správce se proto v již zahájeném řízení před správním soudem nestává jeho účastníkem místo úpadce. 6. Tyto závěry jsou logicky přenositelné i na situaci, kdy žalobu podal rovnou insolvenční správce namísto dlužníka, který mohl žalobu podat sám [k posledně uvedenému viz rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu (NSS) z 10. 7. 2018, č. j. 4 As 149/2017 - 121, č. 3767/2018 Sb. NSS]. V tomto rozsudku se rozšířený senát zabýval vztahem insolvenčního řízení a soudního řízení správního. Dospěl v něm k závěru, že „skutečnost, že je vedeno insolvenční řízení s účastníkem řízení ve věcech správního soudnictví jako dlužníkem, nemá vliv na soudní řízení ve správním soudnictví; ustanovení § 140a (přerušení řízení), § 140b (zákaz vydání rozhodnutí) a § 140c (nově zahájená řízení) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, se na správní soudnictví nevztahují“ (bod 71). Rozšířený senát v bodech 61 - 70 naposledy poukazovaného rozsudku vyložil důvody, pro které uzavřel, že rozhodnutí o úpadku nemá mít žádný vliv na správní řízení, jehož výsledkem je uložení mimosmluvní sankce (např. v podobě pokuty za přestupek) ani na navazující soudní řízení ve správním soudnictví a nemůže mít ani vliv na procesní postavení dlužníka v rámci takových řízení. Dle bodu 62 připomínaného rozsudku je to totiž dlužník, kdo i nadále zůstává tím, kdo jako účastník řízení má procesní práva a povinnosti a procesní způsobilost podle obecných pravidel správního práva. Zprostředkovaně je to pak dle rozšířeného senátu v těchto případech právě také dlužník, kdo se může stát účastníkem navazujícího řízení ve správním soudnictví a kdo má plné oprávnění v něm činit veškeré procesní úkony. Rozšířený senát přitom tyto závěry vyslovil i při vědomí, že soudní řízení správní může přímo či nepřímo ovlivnit majetkové poměry dlužníka, a tedy se „týkat majetkové podstaty“ ve smyslu terminologie užívané insolvenčním zákonem. Dlužník má dle závěrů vyslovených v předmětném rozsudku rozšířeného senátu v řízení ve správním soudnictví podobné postavení, jaké má ve správních řízeních, ve vztahu k nimž je podle § 140d odst. 1 věty třetí insolvenčního zákona účastníkem i nadále dlužník, nestanoví-li zákon jinak. Správní soud pak musí dle rozšířeného senátu reagovat na okolnosti dotýkající se úpadku např. v souvislosti s event. neschopností hradit náklady řízení, které nezbytně musí dlužník vynaložit, či se zřetelem k možnému postavení insolvenčního správce coby osoby zúčastněné na řízení podle § 34 s. ř. s. 7. O tomto svém předběžném právním názoru soud též strany poučil, aby jim dal prostor k vyjádření. Žalobkyně reagovala podáním z 5. 8. 2025, v němž zdůraznila, že je k podání žaloby sama aktivně legitimována. Podotkla, že napadené rozhodnutí bylo vydáno pouze v návaznosti na jí podaný rozklad a jako odvolatel byla v tomto rozhodnutí též označena. Napadené rozhodnutí bylo doručeno jejímu tehdejšímu právnímu zástupci. Žalovaný tak nejpozději od podání rozkladu jednal se žalobkyní jako s účastníkem řízení. Za této situace a v zájmu ochrany věřitelů a požadavku jednání s odbornou péčí (§ 36 odst. 1 insolvenčního zákona) podala správní žalobu. Pokud jsou závěry soudu správné, měl žalovaný (ministr) jednat s dlužníkem, resp. žalobkyni poučit. Jinak zatížil své rozhodnutí vadou, jež mohla způsobit jeho nezákonnost. 8. Žalovaný v podání z téhož dne popsal, že jako s účastníkem (obviněným) jednal v řízení v prvním stupni s dlužníkem, jemuž také doručoval jednotlivé přípisy (oznámení o zahájení řízení apod.). V podání z 29. 10. 2024 (vyjádření k podkladům pro rozhodnutí) se jménem dlužníka k věci vyjádřila žalobkyně (podání podepsáno Ing. Hartem). Následně vydané prvostupňové rozhodnutí doručoval žalovaný jak dlužníkovi, tak žalobkyni. Pokud jde o podaný rozklad, v něm se uvádělo totéž, co v podání z 29. 10. 2024, tedy, že jej podává dlužník, za kterého jedná žalobkyně jako její insolvenční správce; ta byla dále zastoupena advokátem. Napadené rozhodnutí pak ministr doručoval právě tomuto advokátovi v souladu s § 34 odst. 2 správního řádu. V řízení o rozkladu vycházel z toho, že to byla žalobkyně, kdo se sám označil za zástupce dlužníka a kdo podal rozklad, přičemž neměl pochybnosti, že žalobkyně je zástupcem dlužníka, když se vyjadřovala i k podkladům rozhodnutí. Ve světle právního názoru soudu se nabízí otázka, zda skutečně byla oprávněna za dlužníka jednat a zda její rozklad neměl být zamítnut jako nepřípustný. V podání z 5. 9. 2025 se pak vyjádřil k věci samé (žalobním námitkám). Toto podání, stejně jako obě předchozí podání stran, neobsahovala žádné nové skutečnosti, jež by posunula pohled soudu oproti sdělenému předběžnému právnímu názoru; proto je už stranám nezasílal. 9. Předestřená argumentace stran na předběžném názoru soudu ničeho nezměnila, naopak v mezidobí dospěl v obdobné situaci ke stejnému závěru i jiný jeho senát – usnesením z 29. 9. 2025, č. j. 11 A 101/2025 - 23, taktéž odmítl žalobu insolvenčního správce, tentokrát společnosti Liberty Ostrava a.s., proti pokutě za přestupky na úseku obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů. 10. Ve shodě s ním soud opětovně připomíná závěry rozšířeného senátu ve věci 4 As 149/2017. Ač tak rozšířený senát výslovně neformuloval, je zřejmé, že z pohledu metodologie aplikace práva rozšířil analogicky dopad §