Krajský soud v Českých Budějovicích 65 A 3/2025 – Základní pojmy

Rozhodnutím Magistrátu města České Budějovice (dále jen „stavební úřad“) ze dne 21. 5. 2024, čj. SU/4331/2023-36 (dále jen „územní rozhodnutí“), byla na základě žádosti společnosti ZEVO Vráto, a.s. (OZNŘ I) ze dne 20. 7. 2023 umístěna stavba označená jako „ZEVO Vráto České Budějovice (ZEVO Vráto), ul. Okružní, České Budějovice“ (ve stávajícím areálu „Výtopna Vráto“, Okružní čp. 632, České Budějovice), na pozemcích parc. č. 1118/11, 1118/12, 1118/14, 1118/15, 1118/16, 1118/17, 1118/18, 1118/19, 1118/20, 1118/21, 1118/22, 1118/23, 1118/24, 1118/25, 1118/26, 1118/28, 1118/29, 1118/30, 1118/32, 1118/40, 1118/41, 1118/45, 1118/46, 1118/47, 1118/48, 1118/56, 1118/77, 1150/1 a 1150/13 v k. ú. České Budějovice 4. Jedná se o novou trvalou stavbu, která nahrazuje stávající zařízení výtopny Vráto, doposud provozované na základě platného integrovaného povolení. Předmětem stavby má být zařízení pro energetické využívání odpadu (dále též jako „ZEVO“), přičemž stavba je tvořena několika stavebními objekty a inženýrskými objekty. Rozhodnutí o umístění stavby bylo vydáno podle § 79 a § 92 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“).

Rozhodnutím ze dne 20. 1. 2025, čj. KUJCK 141588/2024 (dále jen „napadené rozhodnutí“), žalovaný podle § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), změnil územní rozhodnutí, tak, že ve vedlejším výroku II., v němž jsou stanoveny podmínky pro umístění a realizaci stavby, nahradil znění podmínky pod bodem 3. novým zněním; z vedlejšího výroku II., v němž jsou stanoveny podmínky pro umístění a realizaci stavby, dále vyňal podmínky pod body 29., 30. a 39.; výrokovou část územního rozhodnutí dále doplnil o výrok III. a vedlejší výrok IV. Podle § 90 odst. 5, věty druhé správního řádu bylo územní rozhodnutí ve zbytku potvrzeno. Dále bylo zamítnuto jako nepřípustné odvolání podané osobou, která nebyla zařazena do okruhu účastníků a ani se v průběhu řízení k účastenství nepřihlásila.

V dané věci se jednalo o navazující řízení ve smyslu zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o posuzování vlivů na životní prostředí), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZOPV“). Ve věci bylo podle § 9a odst. 1 ZOPV k záměru vydáno souhlasné závazné stanovisko Ministerstva životního prostředí (dále jen „MŽP“) ze dne 29. 4. 2022, čj. MZP/2022/510/548 (dále též jako „závazné stanovisko EIA 2022“). Dne 9. 10. 2023 bylo pod čj. MZP/2023/212/1321 vydáno MŽP podle § 9a odst. 6 ZOPV souhlasné závazné stanovisko k ověření záměru. V rámci odvolacího řízení bylo závazné stanovisko EIA 2022 podrobeno postupu podle § 149 odst. 7 správního řádu, přičemž bylo ministrem životního prostředí potvrzeno, a to závazným stanoviskem ze dne 7. 11. 2024 (vypraveno dne 8. 11. 2024), čj. MZP/2024/290/1653 (dále též jako „potvrzující závazné stanovisko EIA 2024“).

Žalobci namítají nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí a rozpor s § 3 odst. 2 a 4 zákona č. 541/2020 Sb., o odpadech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpadech“), a rozpor se Stockholmskou úmluvou o perzistentních organických polutantech (sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 40/2006 Sb. m. s.; dále jen „Stockholmská úmluva“).

Ustanovení § 3 zákona o odpadech stanoví jasnou hierarchii odpadového hospodářství. Prioritou je předcházení vzniku odpadu, nelze-li tomu předejít, tak následují recyklace, jiné využití (vč. energetického), a není-li ani to možné, tak přichází v úvahu jeho odstranění. Účelem zákona o odpadech je zároveň zajistit vysokou úroveň ochrany životního prostředí a zdraví lidí. Žalobci též upozorňují na přílohu č. 1 zákona o odpadech, dle níž je nutno zvyšovat úroveň přípravy k opětovnému využití a úroveň recyklace komunálního odpadu.

Žalobci namítají, že žalovaný v napadeném rozhodnutí nereagoval na veškeré jejich uplatněné námitky. Jde o nedostatečné hodnocení zdravotních dopadů a o chybějící informace o vlivech zařízením produkovaných bromovaných dioxinů na zdraví. Pouhý odkaz na Dokumentaci EIA podle žalobců nepostačuje.

Dále mělo jít o námitku nedostatečných informací o složení odpadů, které bude ZEVO produkovat (chemické složení škváry a popílku za účelem vyloučení uvolňování nebezpečných látek, neboť u škváry se uvažuje o jejím využití ve stavebnictví). Odkaz na zkušební provoz podle žalobců nedostačuje k vyvrácení námitky, že tyto informace mají být obsaženy v dokumentaci záměru a přitom tam nejsou.

Žalovaný se dále nikterak nezabýval rozporem záměru se Stockholmskou úmluvou. Podle žalobců mají být primárně voleny způsoby nakládání s odpadem, které vůbec nevedou ke vzniku perzistentních organických polutantů (dále jen „POPs“) a dioxinů. Každý nový zdroj produkující tyto látky by měl být posouzen i z pohledu nejlepších dostupných technik a nejlepší praxe, přičemž úmluva doporučuje upřednostnit tu variantu, která nevede ke vzniku dioxinů. K tomuto postupu v projednávaném případě vůbec nedošlo. Odkaz na hodnocení emisí dioxinů a POPs a návrh opatření k jejich eliminaci podle žalobců neobstojí, neboť to je způsob řešení situace, kdy již POPs a dioxiny vznikají.

Žalobci dále namítli, že podmínka č. 14 územního rozhodnutí týkající se dopravy odpadů mimo ulici Rudolfovskou se týká pouze dopravy odpadu do ZEVO. Podmínkami rozhodnutí však není nijak řešena doprava popílku a škváry ze ZEVO, přičemž tohoto materiálu bude odvážena až 1/3 ze 160 tisíc tun ročně. Dle žalobců dojde k zatížení obyvatel nadměrným provozem, hlukem, prachem a zápachem. Touto otázkou se žalovaný podle žalobců nikterak nezabýval.

Dané námitky zůstaly podle žalobců ze strany žalovaného nevypořádány. Jeho rozhodnutí je tudíž podle žalobců v rozporu s § 68 odst. 3 a § 89 odst. 2 správního řádu. Napadené rozhodnutí je podle nich nepřezkoumatelné. Žalovaný v rozporu s § 50 odst. 3 a 4 správního řádu nepřihlédl ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, vč. toho, co uvedli účastníci řízení, jakož ani nezjišťoval všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu.

Závazná stanoviska vydaná v procesu EIA nejsou podle žalobců bezvadnými odbornými a požadavky zákona splňujícími podklady pro umístění dané stavby. Nebyla v nich vypořádána a reflektována celá řada závažných připomínek, které byly vzneseny. Žalobci tedy požadují, aby krajský soud přezkoumal závazné stanovisko MŽP ze dne 29. 4. 2022, čj. MZP/2022/510/548, a potvrzení závazného stanoviska závazným stanoviskem ministra životního prostředí ze dne 7. 11. 2024 (vypraveno dne 8. 11. 2024), čj. MZP/2024/290/1653. Žalobci jsou toho názoru, že závazná stanoviska měla být vydána jako nesouhlasná. Závazná stanoviska nejsou podle žalobců objektivním odborným podkladem, neboť nebyly vyhodnoceny a posouzeny následující aspekty daného záměru, týkající se jeho vlivu na životní prostředí, a to i v důsledku absence údajů a podkladů.

Podle žalobců nedošlo k vyhodnocení kapacity ZEVO na úrovni ČR (těch stávajících i těch, kterým již bylo uděleno souhlasné závazné stanovisko). Velikost kapacit ZEVO v ČR totiž může výrazně ovlivnit, ne-li dokonce znemožnit plnění recyklačních cílů. Nedošlo ani k posouzení nadbytečné kapacity ZEVO v rámci kraje, neboť navržená kapacita ZEVO Vráto je vyšší, než je z hlediska produkce směsného komunálního odpadu (dále jen „SKO“) zapotřebí pro celý kraj. Nedošlo ani k vyhodnocení materiálového složení SKO produkovaného v kraji, byť z rozborů vyplývá, že obsahuje stále velké množství materiálů vhodných k recyklaci. Přitom samy správní orgány přiznávají, že tyto otázky nebyly řešeny a odůvodnily to tím, že to není předmětem řízení o posuzování vlivů na životní prostředí podle zákona.

Žalobci dále namítají, že kapacita ZEVO Vráto nastavená na 160 tisíc tun ročně je naddimenzovaná, škodlivá pro život obyvatel místních i ze vzdálenějších oblastí kraje a konečně i ekonomicky neúnosná. Stavět ZEVO na 1. místo v řešení odpadového hospodářství není v souladu s hierarchií nakládání s odpady EU ani s odpadovou legislativou ČR (§ 3 zákona o odpadech). Podle žalobců nebylo v kraji dostatečně využito kapacit předcházení vzniku odpadu, znovuvyužití a recyklace. Pokud budou realizovány všechny čtyři v současnosti projednávané záměry ZEVO (Vráto, Písek, Planá a Český Krumlov), tak zde mnoho odpadu pro recyklaci nezbude. Podle žalobců měl investor záměru raději zvolit linku na mechanicko-biologickou úpravu odpadu a zbytek SKO by se mohl vozit vlakem do již existujících ZEVO v sousedních krajích. Podle žalobců by kapacita ZEVO měla být jen taková, aby nezmizel tlak na materiálovou recyklaci; zavedením spalování odpadu by společnost přestala minimalizovat množství odpadů, ustávalo by i třídění odpadu. Žalobci se obávají i toho, že se odpad pro spalování do ZEVO Vráto bude dovážet z větších vzdáleností. Správní orgány tyto otázky opět smetly tvrzením, že toto není předmětem řízení o posuzování vlivů na životní prostředí.

S tím žalobci nesouhlasí a konstatují, že má-li být výsledkem procesu EIA objektivní odborný podklad pro vydání rozhodnutí přispívající k udržitelnému rozvoji společnosti (§ 1 odst. 3 ZOPV), potom nelze opomíjet otázky, které souvisí s udržitelným rozvojem společnosti, což je jistě i nakládání s odpadem tak, aby nedocházelo k poškozování životního prostředí. Podle § 5 odst. 1 a 3 ZOPV jde o vlivy nepřímé, pokud jde o posouzení otázky nakolik příp. nadbytečná kapacita ZEVO v kraji (ve spojení s ostatními plánovanými ZEVO v kraji a jejich kapacitami) může omezit recyklaci či předcházení vzniku odpadu. Závazné stanovisko EIA bylo podle žalobců vydáno v rozporu s § 1 odst. 3 a § 5 odst. 1 a 3 ZOPV, neboť nedošlo k posouzení všech přímých i nepřímých vlivů záměru na životní prostředí. Žalobci spatřují i rozpor s § 2 odst. 4 a § 3 správního řádu.

Vliv plánované kapacity ZEVO Vráto nebyl podle žalobců dostatečně posouzen ve vztahu k zásadám a cílům podle § 3 zákona o odpadech. Neposouzení kapacity ZEVO v uvedeném kontextu vede k i porušení čl. 3 a 5 směrnice 2011/92/EU, o posuzování vlivů některých veřejných a soukromých záměrů na životní prostředí, který vyžaduje komplexní posouzení všech přímých i nepřímých vlivů projektu, vč. jeho rozsahu, alternativních řešení a kumulativních dopadů. Zejména kumulativní vlivy související s plánovanými kapacitami dalších ZEVO v kraji nebo na území ČR nebyly řádně vyhodnoceny. Nebylo zhodnoceno, zda plánovaná kapacita ZEVO Vráto neohrozí dosahování daných cílů a zda odpovídá předpokládané produkci nerecyklovaných odpadů v regionu, ani to jaký vliv bude mít plánovaná kapacita na regionální odpadové hospodářství, dostupnost odpadu pro recyklaci a splnění závazných recyklačních cílů do roku a po roce 2035. Taktéž nebyly adekvátně zváženy technologie nebo přístupy, které umožňují zachování využitelných surovin v oběhu s menším dopadem na životní prostředí. V procesu EIA byla posuzována kromě navrhované pouze varianta nulová, která zahrnovala skládkování odpadu a spalování hnědého uhlí, přičemž v tomto scénáři nebyl vzat v úvahu tzv. konec spalování uhlí, bezemisní zdroje energie, jimiž může být spalování uhlí nahrazeno, ani vyšší stupně hierarchie nakládání s odpady, které mohou pomoci s omezením skládkování do roku 2030 a naplňováním cílů pro recyklaci SKO, které sníží obsah odpadu vhodného k energetickému využití.

Plánovaná kapacita 160 tisíc tun ročně nebyla podle žalobců posouzena ani v kontextu Plánu odpadového hospodářství ČR 2025–2035 (dále jen „POH ČR“), který stanovuje prognózu produkce odpadu a scénáře pro další nakládání s ním, vč. potřebné kapacity pro energetické využití odpadu. Záměr ZEVO Vráto byl pouze částečně porovnán s Plánem odpadového hospodářství Jihočeského kraje (dále jen „POH JČK“). Tento plán zdůrazňuje potřebu regionálně přiměřených kapacit ZEVO a také to, že kapacity by měly odpovídat skutečným potřebám kraje, jednotlivých měst (podporovat ZEVO středních kapacit).

Žalovaný ze svých úvah o kapacitě ZEVO v kraji vynechal plánované zařízení ZEVO Český Krumlov (záměr rozšíření technologie ve stávajícím areálu Energobloku Domoradice). Plánovaná kapacita ZEVO Písek je přitom 50 tisíc tun ročně, ZEVO Planá 80 tisíc tun ročně a ZEVO Český Krumlov 80 tisíc tun ročně. To samo o sobě činí dohromady kapacitu v kraji 210 tisíc tun ročně. Dle žalovaného má být celkový potenciál využití produkce odpadu do ZEVO cca 242 tisíc tun ročně v roce 2030. Z uvedeného žalobci dovozují, že je jen těžko obhajitelná kapacita ZEVO Vráto ve výši 160 tisíc tun ročně, když celkový potenciál odpadů je 242 tisíc tun ročně, přičemž ostatní zařízení budou mít kapacitu celkem 210 tisíc tun ročně. Kapacita záměru ZEVO Vráto tak jde proti požadavkům zákona o odpadech a Stockholmské úmluvy. K uvedeným námitkám žalobců se žalovaný v napadeném rozhodnutí relevantně nevyjádřil.

K tomu žalobci doplnili, že se navíc svozové oblasti ZEVO Vráto, ZEVO Planá a ZEVO Písek významně překrývají. Např. obce s rozšířenou působností (dále jen „ORP“) Benešov, Sedlčany, Vlašim, Votice, Humpolec, Pacov a Pelhřimov jsou uvedeny jak u ZEVO Vráto, tak u ZEVO Planá. ORP Horažďovice a Milevsko figurují současně ve více záměrech. To znamená, že stejné odpady jsou započítávány vícekrát, což nadhodnocuje celkový potenciál odpadu k energetickému využití a to zpochybňuje reálnou dostupnost surovin pro spalování pro všechna plánovaná ZEVO v kraji.

Žalobci namítají též nedostatečnost a neúplnost informací o referenčním zařízení, kterým podle žalobců bylo ZEVO Chotíkov. V situaci, kdy dokumentace záměru v rámci procesu EIA čerpala z dat referenčního zařízení, by podle žalobců měly být známy předpokládané emise škodlivin do ovzduší. Žalobci požadovali doplnění informací o emisích POPs, těžkých kovů, HCl a HF a dalších látek za uplynulých několik let, čemuž však nebylo vyhověno. K argumentaci správních orgánů žalobci tvrdí, že projednávaný záměr není v souladu s BAT (aplikace nejlepších dostupných technik, dále též jako „BAT“) ve vztahu ke spalování odpadů. Žalobci uvádí, že aby bylo možno porovnat záměr s BAT, je nejprve nutné zjistit vlivy daného záměru na životní prostředí, což zde bylo učiněno prostřednictvím referenčního zařízení. Bez výše uvedených informací ze ZEVO Chotíkov, nelze posoudit vliv předmětného záměru na životní prostředí. Je nedostatečností procesu EIA, pokud nejsou uvedeny podrobnější údaje o skutečných emisích referenčního zařízení ZEVO Chotíkov. Pokud je na toto zařízení odkazováno jako na technologický vzor, bylo nezbytné doložit reálná data o emisích škodlivin do ovzduší. Bez těchto informací nelze podle žalobců objektivně posoudit, jaké skutečné environmentální dopady lze očekávat u ZEVO Vráto. BAT umožňují různé způsoby monitorování emisí dioxinů a škodlivin, přičemž ZEVO Vráto volí méně přísný režim odpovídající minimálním legislativním požadavkům ČR, nikoliv nejpřísnější standard dostupný v rámci BAT. Tím se snižuje schopnost zařízení včas detekovat a příp. předcházet nežádoucím emisím. Dle žalobců je zásadním problémem, že ačkoliv jsou emise dioxinů limitovány přísnými normami, i tak spalovny odpadů zůstávají významným zdrojem těchto toxických látek v ovzduší. Dle žalobců mohou být reálné hodnoty emise dokonce vyšší než hodnoty vykazované zařízeními v rámci legislativních požadavků na monitorování (měření se neprovádí při náběhu a vypínání kotle, kdy jsou emise vyšší než za běžného provozu). Žalobci tak uzavírají, že dokumentace ZEVO Vráto by měla obsahovat přehled dat o emisích ZEVO Chotíkov jakožto referenčním zařízení, aby bylo možné posoudit dopady plánovaného zařízení s již fungujícím zařízením. Argument správních orgánů o snížení přehlednosti již tak rozsáhlých podkladů pro proces EIA, kterým odůvodňují nedoložení údajů o emisích ZEVO Chotíkov, považují žalobci za zcela irelevantní.

Dle žalobců je dále nedostatečně hodnocen zdravotní dopad ZEVO, neboť chybí informace o vlivech zařízením produkovaných bromovaných dioxinů a furanů (PBDD/F) na zdraví. Přitom se jedná o POPs s vysokou toxicitou a schopností bioakumulace. Závěr správních orgánů o tom, že realizace záměru přináší pro místní populaci prakticky nezměněný expoziční scénář imisím hluku a polutantů ovzduší, není dle žalobců podložen řádnou analýzou a konkrétními daty, přestože tyto látky již byly v emisích z jiných spaloven odpadů změřeny a jsou tudíž k dispozici i určitá referenční data. PBDD/F jsou látky, jejichž zařazení do Stockholmské úmluvy je v procesu projednávání. Mají významné environmentální a zdravotní riziko. Přesto dokumentace EIA nehodnotí možnou kontaminaci půdy, vody a potravního řetězce (odcházejí nejenom do ovzduší prostřednictvím spalin, ale jsou i ve škváře a popílku, což je vedlejší produkt spalování odpadu). Dokumentace EIA sice řeší nakládání s odpadem ze spalování, ale nehodnotí množství PBDD/F v něm a možné sekundární šíření do prostředí. Přitom je tento přístup popsán v metodice SZÚ AN 17/15. Závěr, že neexistující legislativní limity pro PBDD/F, není podle žalobců důvodem k opomenutí jejich hodnocení. Tato povinnost odpovídá principu předběžné opatrnosti (§ 13 zákona č. 17/1992 Sb., o životním prostředí, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „zákon o životním prostředí“; § 3 odst. 4 písm. b) zákona o odpadech a čl. 191 odst. 2 Smlouvy o Evropské unii). Z toho důvodu je dokumentace EIA neúplná a neodpovídá požadavkům ZOPV a směrnici 2011/92/EU, které vyžadují komplexní posouzení všech zdravotních a environmentálních dopadů záměru. Posunutí hodnocení až na zkušební provoz je v rozporu s účelem EIA, která má rizikům předcházet před schválením záměru. Tento přístup podle žalobců oslabuje preventivní funkci procesu EIA. Zahrnutí monitoringu bromovaných dioxinů jedenkrát za šest měsíců ve vyčištěných spalinách je podle žalobců součástí BAT, tzn. že tato povinnost je pouze splněna a nikoliv zavedena jako zvláštní opatření.

Žalobci dále namítli nedostatečnost navrženého imisního monitoringu v okolí ZEVO Vráto. Žalobci navrhovali umístění zařízení k pasivnímu vzorkování ovzduší v okolí ZEVO na těžké kovy a POPs. Žalobci zdůrazňují, že ZEVO bude produkovat široké spektrum toxických látek, z nichž většina není běžně sledována. Imisní monitoring nemůže zahrnovat všechny látky, proto se mělo jednat o měření konkrétních polutantů relevantních pro provoz ZEVO, jejichž sledování bylo požadováno (těžké kovy, POPs, rtuť, olovo, kadmium, arsen, chlorované a bromované dioxiny, PCB, hexachlorbenzen, pentachlorbenzen, PFAS a VOC).

Žalobci odkazují na podmínky 2, 3 a 18 závazného stanoviska EIA (posunutí monitoringu až do řízení o integrovaném povolení) a konstatují, že ve stanoveném monitoringu není zahrnuta tzv. nezatížená (pozaďová) referenční lokalita, takže nelze výsledky porovnat a sledovat; rovněž nebyly do monitoringu zahrnuty všechny toxické látky. Vliv na kvalitu ovzduší a zdraví obyvatel takovýchto zařízení se dlouhodobě nesleduje, takže nelze posoudit kumulativní účinky znečišťujících látek, které se mohou v prostředí hromadit a způsobovat zdravotní rizika i při nízkých koncentracích. Zejména vynechání monitoringu PFAS je podle žalobců závažnou vadou, neboť u těchto látek se směřuje k přísnější regulaci kvůli jejich perzistenci, bioakumulaci a negativním účinkům na lidské zdraví. Posunutí rozhodnutí o rozšíření monitoringu až do integrovaného povolení je podle žalobců v rozporu s principem předběžné opatrnosti podle § 13 zákona o životním prostředí a § 3 odst. 4 zákona o odpadech.

Žalobci dále namítají, že v procesu EIA nebyly uvedeny dostatečné informace o složení odpadů (škváry a popílku), které bude ZEVO produkovat. Byly žádány informace o složení škváry a popílku za účelem vyloučení uvolňování nebezpečných látek z těchto materiálů, a to i z toho důvodu, že v případě škváry se uvažuje o jejím využití ve stavebnictví (silnice, parkoviště apod.). Odůvodnění, že složení odpadů bude ověřeno až během zkušebního provozu, nemůže podle žalobců obstát, neboť hodnocení dopadů zařízení musí být provedeno před jeho realizací. Toto musí být hodnoceno již ve fázi procesu EIA tak, aby se v závazném stanovisku EIA mohly stanovit podmínky provozu s tím související.

Data o složení odpadů ze spaloven odpadu jsou dostupné z odborných studií a literatury, které poskytují informace o typickém složení těchto odpadů vč. přítomnosti těžkých kovů, POPs a PFAS. Dále jsou dostupná data z referenčního zařízení ZEVO Chotíkov, které je v provozu již dostatečně dlouhou dobu. Žalobci zdůrazňují, že EIA není pouze nástrojem pro ověření, zda výstupy zařízení splní legislativní limity, ale má komplexně posoudit vlivy záměru na životní prostředí. Pokud je škvára plánována k využití ve stavebnictví, je nutné vyhodnotit riziko uvolňování toxických látek (i těch, které nejsou v současné době sledovány legislativou). Např. PFAS může být vymýváno do půdy a vodních toků. Uvedené nebylo vůbec hodnoceno.

Podle žalobců zařízení nerespektuje ustanovení Stockholmské úmluvy, kterou ČR ratifikovala, neboť spalování odpadů je jedna z činností, která vede ke vzniku dioxinů a dalších POPs. Každý nový zdroj těchto látek by měl být posouzen i z hlediska nejlepších dostupných technik (BAT) a nejlepší environmentální praxe (dále jen „BEP“). Tato úmluva přitom upřednostňuje způsoby nakládání s odpady, které nevedou ke vzniku dioxinů. Dle přílohy C jde o předcházení spalování odpadu. Z úmluvy plyne, že při zvažování návrhů výstavby nových zařízení pro odstraňování odpadů by se měly vážit možnosti, jako jsou minimalizace vytváření SKO a odpadů ze zdravotnických zařízení, vč. znovuzískávání surovin, opětovného použití, recyklace, třídění odpadů a podpory výrobků vytvářejících méně odpadu. V rámci EIA však nebyly posouzeny alternativní metody nakládání s odpady, které by předcházely vzniku POPs, což je v rozporu se Stockholmskou úmluvou. Pouhé tvrzení, že zařízení bude využívat BAT k minimalizaci emisí, není dostatečné, pokud nebyly zváženy a posouzeny technologie a postupy, které by vzniku POPs zcela zabránily. V procesu EIA nedošlo podle žalobců k posouzení záměru ve vztahu k požadavku na zamezení vzniku POPs.

Podle žalobců Dokumentace EIA neobsahuje dostatečně podrobnou bilanci chlorovaných dioxinů (PCDD/F), přestože se jedná o vysoce toxické perzistentní látky. Odkazování na ověření těchto údajů až ve zkušebním provozu je podle žalobců nepřijatelné. Proces EIA má možné dopady posoudit předem. Bez řádné bilance těchto látek (emise do ovzduší, popílek, škvára, popel) nelze posoudit environmentální a zdravotní rizika. Hmotnostní bilance PCDD/F je běžně dostupná v odborné literatuře a data jsou měřitelná v referenčním zařízení.

Argument, že tuto otázku je nadbytečné nyní řešit v procesu EIA, neboť zařízení bude v plném provozu až v roce 2030 a v té době bude jistě skladba využívaných odpadů zcela jiná než nyní, považují žalobci za zavádějící a popírající účel procesu EIA. Dopady mají být posouzeny před realizací záměru a nikoliv až zpětně ve zkušebním provozu. Navíc není jasné, jak by se mělo v roce 2030 změnit složení SKO, aby to odůvodňovalo nehodnocení této otázky nyní v rámci procesu EIA. Dokumentace EIA měla využít data z referenčního zařízení nebo modelové přístupy. Opět došlo k porušení § 13 zákona o životním prostředí.

Informace o koncentraci PCDD/F v SKO v dokumentaci EIA vychází podle žalobců ze zastaralých informací a ty byly přejaty zcela nekriticky; přitom jsou k dispozici aktuálnější data. Uváděné hodnoty v odpadech jsou neadekvátně vysoké a neodpovídající jejich reálné koncentraci v odpadech, což zkresluje environmentální dopady ZEVO. Do dokumentace nebyly doplněny ani informace o koncentraci PCDD/F v SKO produkovaném na území kraje.

Podle žalobců Dokumentace EIA nedostatečně řeší nakládání s popílkem, v němž mohou být překračovány limitní hodnoty POPs podle nařízení 2022/2400, kterým se mění přílohy nařízení 2019/1021. Odkaz na obecné právní předpisy není podle žalobců dostatečný, protože negarantuje eliminaci POPs; metoda solidifikace nevede k destrukci těchto látek, ale pouze ke stabilizaci materiálu, což neeliminuje riziko sekundární kontaminace. Dle čl. 6 odst. 1 písm. d) Stockholmské úmluvy je třeba odpady obsahující POPs zneškodňovat způsobem, který vede k jejich úplné destrukci nebo nevratné transformaci. Při nakládání s těmito odpady se musí využívat BAT a BEP. Solidifikace je podle žalobců v rozporu s tímto článkem úmluvy. Mezinárodně uznávané způsoby likvidace POPs jsou nespalovací destrukční technologie GPCR, BCD nebo SCWO. Odkaz na to, že popílek bude předáván k nakládání oprávněné osobě jako nebezpečný odpad, podle žalobců nestačí. Proces EIA má komplexně hodnotit dopady na životní prostředí vč. možnosti sekundárního šíření a kontaminace POPs. Nelze odkazovat na nějaké další stupně povolování. Ponechání hodnocení až na fázi vydávání integrovaného povolení znamená, že v procesu EIA nebyl reálný dopad vyhodnocen.

Navíc nebylo v procesu EIA posouzeno využití popílku do směsí odpadů využívaných při sanačních zásazích. Podle žalobců to může vést k tomu, že v rámci integrovaného povolení už nebude prostor pro posouzení této otázky. Rozhodnutí o povolení provozu se bude opírat o závěry EIA, které však nebudou poskytovat odborné vyhodnocení a posouzení.

Žalobci namítají, že v procesu EIA nebyla vyhodnocena cesta PCDD/F a jiných POPs do potravního řetězce. Autorizovaný návod AN 17/15 SZÚ stanovuje metodiku pro hodnocení zdravotních rizik expozice chemickými látkami ve venkovním ovzduší. Je nutno hodnotit nejen přímý inhalační účinek, nýbrž i průnik POPs do potravního řetězce. V rozporu s touto metodikou Dokumentace EIA tuto otázku nehodnotí, chybí komplexní hodnocení, jak se PCDD/F a POPs mohou dostat do prostředí a následně do potravního řetězce. Tato námitka žalobců byla přitom odmítnuta s tím, že expozici nelze spočítat. To není podle žalobců relevantní argument. Odborná literatura se doporučuje zaměřit na expoziční cestu právě v okolí spaloven odpadů. Podle žalobců nebyly a měly být hodnoceny tyto faktory: spad POPs emisí a jejich kumulace v půdě a navazující kontaminace rostlin a plodin; akumulace těchto látek v živočišných produktech (mléko, maso, vejce) v důsledku expozice krmiv a vody a konzumace prachových částic; dlouhodobé zadržování POPs v ekosystémech a jejich sekundární uvolňování; možný průnik POPs do vodních zdrojů (celých ekosystémů) a kontaminace ryb. Podle žalobců nebyla dostatečně posouzena reálná expozice obyvatel těmto látkám prostřednictvím potravy. Posudek EIA neupozornil na absenci tohoto posouzení.

Žalobci oponují též podmínce č. 14 závazného stanoviska EIA 2022 a namítají, že pravidla pro dopravu se týkají pouze dovozu odpadů do ZEVO. Ovšem není nikterak řešena doprava odvážející popílek a škváru ze ZEVO z hlediska omezení jejího směru, přičemž tohoto materiálu může být až 1/3 ze 160 tisíc tun ročně. Žalobci se obávají, že doprava ze ZEVO bude zatěžovat přilehlé obytné oblasti nadměrným provozem nákladních automobilů, hlukem, prachem a zápachem.

Žalobci konstatují, že závazná stanoviska EIA jsou nezákonná pro rozpor s § 1 odst. 3 a § 5 odst. 1 a 3 ZOPV, s § 2 odst. 1 a 4 a § 3 správního řádu a se Stockholmskou úmluvou. Jestliže se o tato závazná stanoviska opírají rozhodnutí stavebního úřadu a žalovaného, pak jsou nezákonností zatížena i jejich rozhodnutí.

Poslední žalobní námitka se týkala podjatosti pracovníků správního orgánu, kteří měli být z rozhodování vyloučeni. Podle žalobců byl porušen § 14 odst. 1 správního řádu. Námitka podjatosti podaná v odvolacím řízení směřovala proti všem pracovníkům žalovaného, vč. ředitele krajského úřadu a hejtmana kraje. Podle žalobců lze o všech důvodně předpokládat, že s ohledem na jejich poměr k věci mají zájem na výsledku řízení. Jihočeský kraj a jeho představitel – hejtman kraje – mají bezprostřední zájem na realizaci dané stavby. To, že je hejtman kraje zastánce daného záměru a podporuje jej, vyplývá z řady mediálních výstupů, na něž žalobci v žalobě odkázali.

Žalobci poukazují na to, že hejtman kraje je místopředsedou dozorčí rady společnosti Teplárna České Budějovice, a.s., která je jediným akcionářem OZNŘ I. Hejtman kraje přinejmenším v mediální sféře projevuje veřejně podporu danému konkrétnímu záměru.

Zájem Jihočeského kraje na realizaci záměru je potvrzen i tím, že tento záměr je obsažen v Zásadách územního rozvoje (dále jen „ZÚR“), který je schvalován krajem v samostatné působnosti. Jde o rozvojovou plochu OH1 (plocha pro oblast odpadového hospodářství), která není vymezena jen obecně, ale je vymezena přímo pro ZEVO – plocha pro termické využití odpadu k výrobě tepelné a elektrické energie s nadmístním významem. Zájem kraje na tomto projektu dokládá podle žalobců i Plán odpadového hospodářství Jihočeského kraje na období 2016–2025 s výhledem do roku 2035, ve znění aktualizace schválené zastupitelstvem kraje dne 22. 2. 2024 (POH JČK).

Toto jsou důvody, pro které mají žalobci za to, že ve věci byli vyloučeny úřední osoby krajského úřadu, kteří jsou zaměstnanci Jihočeského kraje, stejně jako ředitel krajského úřadu. Hejtman zastupuje kraj navenek; krajský úřad a hejtman jsou orgány kraje. Hejtman odvolává a jmenuje ředitele krajského úřadu, stanovuje mu plat a ukládá mu úkoly. Ředitel krajského úřadu je nadřízen všem jeho zaměstnancům, kontroluje jejich činnost a stanovuje jim plat. Žalobci odkazují na příslušná ustanovení zákona č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o krajích“). Pracovníci, kteří rozhodovali v odvolacím řízení, vč. ředitele krajského úřadu, jsou zaměstnanci osoby, která má na realizaci dané stavby zájem a jsou vůči ní v poměru závislém, podřízeném. Podle žalobců jsou dány důvodné pochybnosti o nepodjatosti pracovníků krajského úřadu, neboť jsou povinni plnit pokyny zaměstnavatele, který má v této věci zájem na výsledku řízení. Podle žalobců není nutné prokazovat konkrétní zájem dané úřední osoby na dané věci, nýbrž postačuje doložit tento zájem Jihočeského kraje na této věci, jehož jsou úřední osoby zaměstnanci. Tím jsou úřední osoby vyloučeny pro svůj vztah k osobě zaměstnavatele z rozhodování v předmětném správním řízení. Ač jsou úřední osoby povinny dodržovat zákony a základní zásady správního řízení, nic to nemění na skutečnosti, že jejich postavení zde vyvolává důvodné pochybnosti o jejich nepodjatosti.

Žalobci odkazují na judikaturu Nejvyššího správního soudu ve věci systémové podjatosti, dle níž postačuje i nízká míra podezření a v pochybnostech je třeba dát přednost vyloučení všech úředních osob příslušného orgánu. Skutečnostmi zakládajícími pochybnost o nepodjatosti mohou být jevy v politické a mediální sféře naznačující zvýšený zájem na výsledku řízení ze strany osob schopných ovlivnit jednání územního samosprávného celku jako zaměstnavatele úřední osoby. Žalobci poukazují na povahu a podstatu rozhodované věci, její kontroverznost a politický význam. Jde o stavbu spalovny odpadů, která může mít dalekosáhlý vliv na své bezprostřední okolí (2,5 km od centra města), ale i na celý kraj (znečištění ovzduší, negativní dopad dopravy odpadu, vliv na odpadové hospodářství apod.). Jedná se o stavbu výjimečnou, a proto je dána nadkritická míra systémového rizika podjatosti pracovníků žalovaného.

Podle žalobců nemohou obstát závěry usnesení Ministerstva pro místní rozvoj (dále jen „MMR“) ze dne 13. 12. 20024, čj. MMR-85412/2024-83, kterým bylo rozhodnuto o nevyloučení ředitele krajského úřadu, a usnesení ředitele krajského úřadu ze dne 20. 12. 2024, čj. KUJCK 149059/2024, kterým bylo rozhodnuto o nevyloučení zaměstnanců žalovaného. Ve věci tak byl podle žalobců porušen § 14 odst. 1 správního řádu. Vady těchto rozhodnutí spočívají v tom, že nebylo námitce podjatosti vyhověno a na projednávání a rozhodnutí věci v odvolacím řízení se tudíž podílely vyloučené osoby. Na rozhodování v této věci se nemohou podílet zaměstnanci osoby, která má na věci bezprostřední zájem. Nezákonnost rozhodnutí o námitce podjatosti způsobuje i nezákonnost napadeného rozhodnutí.

Napadené rozhodnutí bylo žalobcům doručeno dne 20. 1. 2025. Žaloba byla podána podle § 306 odst. 1 zákona č. 283/2021 Sb., stavební zákon, ve znění pozdějších předpisů, včas ve lhůtě jednoho měsíce ode dne oznámení rozhodnutí žalobci (podána dne 15. 2. 2025). Rozšířit žalobu o další žalobní body může žalobce podle § 306 odst. 2 téhož zákona jen ve lhůtě dvou měsíců poté, kdy mu bylo rozhodnutí oznámeno; tj. v tomto případě do 20. 3. 2025. Doplnění žaloby bylo podáno dne 18. 3. 2025, tj. včas.

Žalobci doplnili, že pouhá existence emisních limitů a regulačních opatření nezaručuje, že reálný provoz ZEVO nezpůsobí významné environmentální a zdravotní dopady. Současná legislativa nesleduje všechny klíčové znečišťující látky (např. PFAS, PBDD/Fs, ultrajemné částice), což znamená, že i kdyby zařízení splňovalo platné normy, může přispívat ke znečištění prostředí a negativně ovlivňovat zdraví obyvatel.

V procesu EIA nebyly posouzeny reálné dopady provozu ZEVO, nebyly hodnoceny požadavky na maximalizaci recyklace a na prevenci vzniku odpadu a jeho efektivní třídění; chybí vyhodnocení ve vztahu k alternativnímu systému odpadového hospodářství, který by mohl významně snížit produkci SKO. Absence vyhodnocení této otázky činí proces EIA neúplným a zpochybňuje jeho závěry o přijatelnosti záměru.

Žalobci konstatují, že monitorování některých škodlivin není v ČR dostatečné (PFAS, PBDD/Fs a ultrajemných částic) Bez relevantního monitoringu nelze tvrdit, že rizika jsou zanedbatelná. Vliv spaloven na zdraví je doložen mezinárodními vědeckými a epidemiologickými studiemi, které prokazují souvislost mezi expozicí emisím spaloven a zvýšeným výskytem rakoviny, kardiovaskulárních chorob a vrozených vad. Taktéž přenos perzistentních organických látek do potravního řetězce nebyl v procesu EIA adekvátně posouzen. Žalobci dále obsáhle poukazují na škodlivost znečišťujících látek, které mohou být zjištěny v emisích ze ZEVO.

Jedná se o PFAS, kteréžto látky se nerozkládají při vysokých teplotách spalování a mohou se hromadit v odpadu ze spaloven. Kontaminace PFAS byla nalezena v biologických vzorcích z okolí spaloven, v mechu a jehličí poblíž spaloven, ve vejcích volně chovaných slepic v okolí spaloven.

Ultrajemné částice jsou taktéž produkovány moderními spalovnami. Jde o karcinogeny a také způsobují potíže s dýchacím ústrojím. V současnosti neexistuje žádný emisní limit těchto částic ze spaloven. Neexistuje ani povinnost systematicky monitorovat ultrajemné částice v okolí spaloven, což znamená, že jejich dopad na zdraví obyvatel nemohl být dostatečně vyhodnocen.

Dále i PCDD/Fs (chlorované dioxiny a furany) a PBDD/Fs (bromované dioxiny a furany) jsou vysoce toxické organické látky, které se kumulují v tkáních živých organismů a přecházejí do potravního řetězce. PCDD/Fs jsou sice měřeny v souladu s legislativou, avšak pouze v krátkém časovém úseku během roku, přičemž se z těchto výsledků obvykle vyvozuje, že jsou emise ze zařízení stabilní. Tento přístup je problematický, neboť krátkodobá měření nemusí zachytit období vyšších emisí. Zkušenosti z jiných zemí ukazují, že emise dioxinů mohou být výrazně vyšší, než naznačují krátkodobá měření. V některých zemích již bylo zavedeno semi-kontinuální měření jako standardní postup pro ZEVO. PBDD/Fs nemají v ČR stanoven emisní limit, přitom jsou podobně toxické jako PCDD/Fs. PBDD/Fs se vyskytují nejen v emisích ze spaloven, nýbrž i v popelu.

POPs (tj. PCDD/Fs, PBDD/Fs, PFAS) mají schopnost dlouhodobé akumulace v prostředí a mohou se dostávat do potravního řetězce. Dioxiny se usazují v půdě v okolí spaloven odpadu. Přenos do potravního řetězce je dán chovem skotu a drůbeže v blízkosti spaloven odpadu. Potenciální cesta dioxinů do potravního řetězce měla být hodnocena v rámci procesu EIA alespoň kvalitativně nebo zahrnuta v analýze nejistot; to se však nestalo.

Emise těžkých kovů (rtuť, olovo, kadmium) jsou ČR legislativně monitorovány; měření však probíhá pouze v krátkých časových intervalech a nemusí odrážet skutečnou variabilitu jejich uvolňování během celého roku. Těžké kovy se vážou na jemné částice, což zvyšuje jejich rozptyl; jsou i v popelu. Akumulace těžkých kovů v půdě, vodách a ekosystémech se v ČR nemonitoruje, což znemožňuje dlouhodobé vyhodnocení rizik přenosu do potravního řetězce.

Spalovny odpadu vypouštějí další řadu polutantů, které nejsou v ČR monitorovány. Jsou to látky toxické, karcinogenní a mutagenní, např. polycyklické aromatické uhlovodíky, těkavé organické látky a chlorované benzeny. Vliv těchto látek není dostatečně zmapován, a proto jsou jejich emise podceněny. Vietnamská studie prokázala kontaminaci v okolí spaloven a doporučuje širší monitorování. Žalobci kritizují, že se legislativa zaměřuje pouze na omezený počet regulovaných polutantů, zatímco mnoho dalších toxických látek není zahrnuto do povinného monitorování a měření emisí.

Žalobci dále poukazují na epidemiologické studie prokazující vyšší výskyt nádorových onemocnění u osob žijících v blízkosti spaloven, dále jsou zde prokazatelné dopady na kardiovaskulární a respirační zdraví. Dopady spaloven na veřejné zdraví by neměly být podceňovány. V případě ZEVO Vráto nebyla tato část hodnocení provedena, přestože existují publikované studie naznačující zdravotní rizika spojená s provozem spaloven odpadu.

K námitkám o naddimenzovanosti ZEVO Vráto žalobci doplnili, že kapacita spalovny odpadu neodpovídá reálné produkci SKO, což vede k umělému vytváření poptávky po odpadu. Tento přístup je však v rozporu s principy oběhového hospodářství, které prosazuje EU. V procesu EIA mělo dojít k posouzení ve vztahu k řešení, které by odpovídalo principům odpadového hospodářství, tj. které by zahrnovalo maximalizaci separace odpadu, snížení produkce SKO a efektivnější recyklační systémy. K takovému posouzení však nedošlo.

Studie prokazují, že zvýšením úrovně recyklace a zlepšením třídících systémů lze významně snížit množství odpadu směřujícího do spaloven. Naddimenzovanost spalovny odpadu přispívá ke zvýšené emisi skleníkových plynů. CO2 přispívá ke změně klimatu. Dále naddimenzovanost spalovny přináší riziko závislosti na dovozu odpadu z jiných regionů nebo ze zahraničí, což zvyšuje dopravní zátěž a s ní spojené emise. Naddimenzovanost spalovny znamená i produkci nebezpečných odpadů (popel, popílek); tento odpad se musí ukládat na zabezpečené skládky nebezpečného odpadu, což opět zvyšuje environmentální zátěž. Bez kompletního posouzení těchto vlivů v rámci procesu EIA nebylo možné objektivně posoudit, zda je záměr ZEVO Vráto skutečně přijatelný a nezbytný. Proces EIA taktéž nevyhodnotil vliv záměru na plnění hierarchie odpadového hospodářství, tj. na prioritizaci snižování množství odpadu prostřednictvím prevence vzniku odpadu a požadavku na efektivnější třídění a recyklaci odpadu.

Žalovaný konstatoval, že řada námitek směřuje proti závaznému stanovisku EIA 2022. To bylo vydáno na základě dokumentace, vyjádření, veřejného projednání a posudku. Byly v něm vyjádřeny podmínky pro fáze přípravy záměru, realizace záměru, provozu záměru a podmínky pro monitorování a rozbor vlivů záměru na životní prostředí. K ověření změn záměru bylo vydáno MŽP

závazné stanovisko dne 9. 10. 2023. Závazné stanovisko bylo v rámci odvolacího řízení podrobeno přezkumu ministrem životního prostředí, který jej závazným stanoviskem ze dne 8. 11. 2024 potvrdil. Závazná stanoviska EIA byla podle žalovaného relevantními podklady pro vydání rozhodnutí.

Žalovaný trvá na tom, že veškeré negativní vlivy byly v územním řízení popsány a dotčenými orgány vyhodnoceny. Obstaraná závazná stanoviska potvrzují dodržení všech limitů. Je doloženo, že záměr je v souladu s § 90 odst. 1 písm. c) stavebního zákona.

Ve vztahu k námitkám proti výsledkům procesu EIA žalovaný konstatoval, že žalobci předkládají více méně své názory, nikoliv fakta, která by byla s to vyvrátit správnost závěrů EIA.

Žalovaný se domnívá, že v rámci hodnocení konkrétního záměru nelze hodnotit jiné záměry, byť některé z nich sice disponují závazným stanoviskem EIA, avšak stále jsou v určité fázi přípravy, nikoliv však ve fázi územního projednávání. Není tedy zřejmé kdy a zda vůbec bude přistoupeno k jejich realizaci. Uvedené námitky považuje žalovaný za spekulativní.

Žalovaný konstatuje, že důvodná není ani námitka rozporu s POH JČK či s POH ČR; v něm je uvedeno, že cílem je snižování produkce SKO připadajícího na obyvatele a dále je cílem SKO (po vytřídění materiálově využitelných složek, nebezpečných složek a biologického odpadu) zejména jeho energetické využití v zařízeních k tomu určeným.

Žalovaný dále konstatuje, že „technické“ řešení záměru a jeho hodnocení, pokud jde o možné vlivy na životní prostředí a veřejné zdraví, lze v procesu EIA provádět s ohledem na právě dosažený stupeň vědeckého poznání, který se promítá do příslušných právních předpisů např. ve formě limitních hodnot různých emisí. Nelze spekulovat o jiných emisních limitech či dokonce o sledování eventuálních dalších emisí. Dokumentaci EIA zpracovávali kvalifikované osoby držící příslušnou autorizaci.

Dle žalovaného je závazné stanovisko EIA bezvadným odborným a zákonným podkladem pro vydání rozhodnutí. Bylo prokázáno, že záměrem nebude území zatěžováno nad míru únosného zatížení. Všechny hodnoty byly stanoveny v souladu s dosaženým stavem poznání. Setrvalý odpor žalobců vůči záměru nemůže sám o sobě prokazovat jeho rozpor s chráněnými veřejnými zájmy.

K námitce podjatosti žalovaný uvedl, že byla podána opožděně až dne 24. 9. 2024, přičemž odvolání žalobců byla podána dne 5. 6. 2024 a 6. 6. 2024. Ač se jednalo o námitku opožděnou, MMR ji přesto z opatrnosti projednalo a usnesením ze dne 13. 12. 2024 rozhodlo, že se námitce podjatosti ředitele krajského úřadu nevyhovuje. MMR námitku posuzovalo z hlediska existence tzv. systémové podjatosti. Následně vydal ředitel krajského úřadu dne 20. 12. 2024 usnesení, jímž rozhodl, že žádný ze zaměstnanců žalovaného není vyloučen jako úřední osoba z projednávání a rozhodování v řízení o odvolání.

OZNŘ V (Náš domov z.s.) se ztotožnila se žalobními důvody žalobců a uvedla, že ZEVO má bezprostřední vliv na životní prostředí, kvalitu ovzduší a zdraví obyvatel Rudolfova a okolních obcí. Podle platné legislativy a predikce produkce odpadů bude možné v roce 2035 spálit 25 % SKO, což znamená, že v kraji bude ke spálení cca 115,7 tisíc tun SKO za rok. Kapacity připravovaných spaloven v kraji jsou navrženy na cca 290 tisíc tun ročně (ZEVO Vráto 160 tisíc tun za rok, C – Energy Planá 80 tisíc tun za rok a ZEVO Písek 50 tisíc tun za rok). Plánovaná kapacita ZEVO Vráto je tudíž naddimenzovaná a vytváří budoucí závislost na tvorbě a dovozu odpadu do Jihočeského kraje. „Čím více odpadu, tím větší zisk.“ Související navýšení znečištění životního prostředí bude doplněno i nárůstem automobilové dopravy (výfukové plyny, mikročástice z pneumatik). OZNŘ V požaduje, aby veškerý SKO byl zbaven recyklovatelných složek (až 42 %) a do ZEVO Vráto byl zavážen až po jeho vytřídění. OZNŘ V navrhuje zavedení moderní optické robotické dotřiďovací linky, která umožní co nejvíce odpadu nasměrovat do materiálové recyklace. Uvedené užívají v Olomouckém kraji. OZNŘ V má taktéž obavy o zhoršení kvality ovzduší v Rudolfově, Hlinsku a v okolí Rudolfovského potoka, kterážto lokalita je doporučována k vyhlášení přírodního parku a je domovem 51 zvláště chráněných druhů živočichů. OZNŘ V napadá to, že není předem známo, kam se bude vozit toxická struska a popílek jako vedlejší produkty spalování. Dosud není řešena ani podmínka souhlasného stanoviska EIA o tom, že minimálně 1/3 odpadu má být dopravována po železnici. V procesu EIA nebyla vypořádána celá řada závažných připomínek spolků a obecních samospráv. V souvislosti s daným záměrem bude docházet k překračování limitu imisních koncentrací kancerogenního benzo[a]pyrenu.

Na doplnění žaloby reagovala zvlášť OZNŘ V vyjádřením, v němž se ztotožnila s tím, že nebyly dostatečně vypořádány připomínky ohledně toxických látek a nakládání s odpady. Opět vyjádřila obavu, že předimenzovaná spalovna typu ZEVO může mít negativní dopad na životní prostředí, kvalitu ovzduší a zejména na veřejné zdraví obyvatel Rudolfova a přilehlých obcí.

OZNŘ VI (Spolek T.G.M. novevrato.cz) se ztotožnila se žalobními body žalobců a konstatovala, že chápe komplexnost problematiky odpadového hospodářství a nutnost řešení ukončení skládkování odpadů. Nicméně kapacita ZEVO je naddimenzovaná a bude mít negativní vliv na životní prostředí, kvalitu ovzduší a zdraví obyvatel. Dotčena bude i kvalita bydlení (související dopravou).

OZNŘ I (ZEVO Vráto, a.s.) se zvlášť vyjádřila k žalobě a jejímu doplnění. OZNŘ I konstatuje, že ZEVO Vráto je důležitou strategickou stavbou, která je v souladu s právními předpisy a relevantními strategickými dokumenty, současně je její realizace v zájmu celého regionu. Jedná se o moderní a vysoce efektivní zařízení pro energetické využívání odpadu.

OZNŘ I shrnula, že žalobní námitky jsou v podstatě pokračující polemikou se závěry správních orgánů a opakováním již dříve uplatněných a řádně vypořádaných námitek. OZNŘ I upozorňuje, že podkladový akt může krajský soud přezkoumat pouze z hlediska zákonnosti, nikoliv z hlediska jeho správnosti. Dle OZNŘ I žalobci rozporují věcnou správnost závazných stanovisek EIA. OZNŘ I má za to, že žalovaný postupoval v souladu s §149 správního řádu a vyžádal přezkoumání závazného stanoviska EIA ministrem životního prostředí, který v něm adekvátně vypořádal námitky žalobců. OZNŘ I má za to, že napadené rozhodnutí netrpí vadou nepřezkoumatelnosti.

Pokud jde o námitky směřující proti závazným stanoviskům EIA, pak OZNŘ I podotýká, že veškeré námitky byly v procesu EIA posouzeny minimálně čtyřikrát ve všech fázích. OZNŘ I připomíná, že projekt ZEVO je v souladu se strategickými dokumenty města i kraje, což žalobci paradoxně označují za nežádoucí. Reálně realizace stavby směřuje k odklonění od skládkování využitelných odpadů a současně k ukončení spotřeby fosilních paliv, resp. k postupnému ukončení spalování hnědého uhlí. Projekt byl vyhodnocen investičním výborem Evropské investiční banky jako vhodný projekt splňující veškeré podmínky evropské legislativy, a to zejména na úseku životního prostředí, cirkulární ekonomiky a energetiky.

Dle OZNŘ I není kapacita ZEVO Vráto předimenzovaná. V roce 2020 byla provedena Studie proveditelnosti, z níž vyšla jako optimální varianta ZEVO o kapacitě 160 tisíc tun ročně. Do oblasti svozu energeticky využitelných odpadů byl zahrnut Jihočeský kraj a řada obcí či měst z Kraje Vysočina, Plzeňského kraje a Středočeského kraje. Celková bilance ze svozové oblasti byla 242 tisíc tun ročně. Kapacita ZEVO Vráto v součtu s kapacitou ZEVO Písek a ZEVO Planá bude činit 250 tisíc tun ročně, což odpovídá bilanci energeticky využitelných odpadů ve svozové oblasti. Při výpočtu výhledové produkce SKO bylo uvažováno s jeho razantním snížením ze současných 250 kg/obyvatele/rok na 150 kg/obyvatele/rok. Je současně počítáno s energetickým využitím odpadu, který je již dále nevyužitelný k recyklaci. Je tudíž respektována hierarchie nakládání s odpady. POH ČR má v závazné části za jeden z hlavních cílů vytyčenu podporu budování efektivní infrastruktury k zajištění a zvýšení energetického využití nerecyklovatelných odpadů, zejména SKO (str. 77). OZNŘ I zdůrazňuje, že ZEVO jsou integrální součástí cirkulární ekonomiky a mají svou důležitou pozici v hierarchii nakládání s odpady. ZEVO Vráto vhodně doplní čtyři již fungující ZEVO v ČR a pomůže odklonit stovky tisíc tun odpadu ze skládek, přičemž zákon o odpadech od 1. 1. 2030 skládkování materiálově a energeticky využitelných odpadů zakazuje.

Požadavky žalobců na více informací o referenčním zařízení považuje OZNŘ I za jdoucí nad rámec ZOPV. Pokud jde o námitku nedostatečnosti monitoringu škodlivých látek, tak jednak OZNŘ I odkazuje na podmínky závazných stanovisek EIA a současně konstatuje, že pro určité látky neexistují legislativní limity, tudíž škodlivost těchto látek nelze exaktně posoudit. Jestliže se u některých látek směřuje k jejich přísnější regulaci, pak je tato skutečnost ošetřena preventivními podmínkami.

OZNŘ I dále poukazuje na to, že v Dokumentaci EIA (kapitola B.III.3.2.) jsou jednotlivé odpady po spalování zevrubně popsány. Žalobci se pouze domáhají ještě větší míry podrobnosti. Popílek a zbytky z čištění spalin jsou zařazeny jako nebezpečný odpad; škvára je zařazena jako ostatní odpad. Na odběr odpadu ze spalování bude uzavřena smlouva s oprávněnou osobou na základě výběrového řízení před uvedením ZEVO do zkušebního provozu.

OZNŘ I konstatuje, že Stockholmská úmluva neobsahuje bezprostředně závazné povinnosti. Dokumentace EIA se zabývala hodnocením emisí POPs včetně dioxinů a navrhuje opatření k jejich minimalizaci v souladu s BAT. Pokud jde o přenos PCDD/F do potravinového řetězce pak OZNŘ I konstatuje, že ZEVO je ve srovnání s ostatními zdroji emisí, u kterých není PCDD/F vůbec limitován a sledován, minoritním zdrojem, který nemůže podstatným způsobem ovlivnit imisní situaci a celkovou zátěž ostatních složek životního prostředí. Pokud jde o látky PFAS, tak neexistuje právní předpis stanovující limity těchto látek. Účelem procesu EIA je posouzení vlivů záměru na životní prostředí z hlediska současného stavu legislativy a současného stavu poznání, nikoliv provádění výzkumu a stanovování nových limitů.

OZNŘ I podtrhuje, že z Dokumentace EIA plyne, že zpracovatel neuvažuje s využitím škváry do silnic a chodníků a s využitím popílku při „sanačních zásazích“; uvedené jsou pouze spekulace žalobců. V závazném stanovisku EIA 2022 se uvádí i to, že autorizovaný návod AN 17/15 SZÚ byl zohledněn.

Odvoz odpadů ze spalování a čištění spalin čítající 16 nákladních vozidel za den v jednom směru je popsán v tabulce č. 8b na str. 17 dopravní studie v rámci Dokumentace EIA. Tento odvoz odpadů je veden mimo Rudolfovskou ulici.

Tvrzení o systémové podjatosti všech úředních osob žalovaného považuje OZNŘ I za spekulativní, neboť veškerá systémová rizika podjatosti jsou odvozována od zaměstnaneckého poměru úředních osob. Podle OZNŘ I je v důsledku § 14 odst. 2 správního řádu (účinného od 1. 11. 2018) předchozí judikatura Nejvyššího správního soudu k otázce systémové podjatosti zcela neaplikovatelná. Pochybnost o nepodjatosti úředních osob by musela být dána jinými skutečnostmi, než je jejich zaměstnanecký poměr. Takové jiné skutečnosti žalobci namítají pouze ve velmi mlhavých rysech. OZNŘ I dále zdůraznila, že námitka podjatosti nebyla podána bez zbytečného odkladu, ale více než tři měsíce po podání odvolání. OZNŘ I podotkla, že hejtman kraje sice jmenuje a odvolává ředitele krajského úřadu, ovšem po předchozím souhlasu ministra vnitra, jinak jsou takové úkony neplatné. Z mediálních výstupů hejtmana se podle OZNŘ I nepodává nic, co by vznášelo pochybnost o nepodjatosti úředních osob. Hejtman reprezentuje stanovisko Jihočeského kraje, které vychází z POH JČK.

Hejtman zastává pozici v dozorčí radě Teplárny České Budějovice, a.s., neboť je tato společnost 100 % vlastněna Statutárním městem České Budějovice a byl do této funkce zvolen usnesením rady města České Budějovice ze dne 14. 11. 2022. Dozorčí rada dohlíží na výkon působnosti představenstva a na činnost společnosti. Je to funkce kontrolní a nezahrnuje obchodní vedení. Skutečnost, že hejtman je členem kontrolního orgánu mateřské společnosti OZNŘ I, a to navíc z titulu svého postavení v územní samosprávě, nemůže podle OZNŘ I vést k závěru o systémové podjatosti úředních osob.

OZNŘ I dále doplnila, že v navazujícím řízení o povolení záměru bude rozhodovat specializovaný Dopravní a energetický stavební úřad, tj. jiný správní orgán než žalovaný.

OZNŘ I se dále zvlášť vyjádřila k vyjádření OZNŘ V. OZNŘ I zdůrazňuje, že osoba zúčastněná na řízení nemůže rozšiřovat žalobní body a tím rozšiřovat soudní přezkum správního rozhodnutí. OZNŘ I konstatovala, že stavba ZEVO není naddimenzovaná a že záměr není v rozporu s hierarchií nakládání s odpady; je navržen jako doplněk k systému třídění a recyklace, nikoliv jako jeho náhrada. ZEVO bude využívat zbytkový odpad, který by jinak skončil na skládkách odpadu. Projekt ZEVO podle OZNŘ I kvalitu ovzduší nezhorší.

OZNŘ V se následně vyjádřila k vyjádření OZNŘ I a žalovaného. OZNŘ V trvá na vybudování municipální odpadové infrastruktury v čele s moderní optickou robotickou dotřiďovací linkou. Jihočeský kraj podle OZNŘ V nezajímá správné nastavení kapacity ZEVO, nýbrž zisk a podpora dovozu odpadů odjinud. OZNŘ V konstatovala, že vnímá spalovnu odpadu typu ZEVO komplexně a v mnoha souvislostech a že toto nemůže být vnímáno jako rozšiřování žalobních bodů. Spalování odpadů v zařízeních typu ZEVO se podle OZNŘ V stává velkým byznysem za veřejné peníze. Projekt ZEVO Vráto je čtyřnásobně předimenzován vzhledem k současné produkci SKO v Českých Budějovicích, má nezanedbatelné dopady na životní prostředí, ohrožuje vlastnické právo, právo na ochranu zdraví a právo na příznivé životní prostředí.

Žalobci podotkli, že se žalovaný nezabýval v napadeném rozhodnutí námitkami týkajícími se složení odpadů po spalování (škváry a popílku) a dopravy odpadů ze ZEVO (odvoz popílku a škváry). Žalobci upozornili na to, že i hejtman kraje se již vyjádřil k tomu, že jeho představa byla jedno ZEVO, ale že v kraji patrně vznikne více ZEVO a „uvidí se, jestli těch odpadů bude dost.“ Žalobci trvají na tom, že je záměr předimenzovaný, což je v rozporu s hierarchií odpadového hospodářství. Podle žalobců vysoká míra energetického využití odpadu omezuje třídění a recyklaci odpadu. Vytváří to i tlak na obce na omezování třídění, neboť smluvní vztahy se spalovnami často vyžadují garantované množství odpadu. Žalobci poukazují na příklad hlavního města Prahy. Výstavba velkých spalovacích zařízení vytváří tzv. lock-in efekt, tj. dlouhodobou strukturální závislost na produkci SKO. Žalobci opakovaně poukazují na toxické látky, které v souvislosti se spalováním odpadu vznikají. Ač je velká část zachycena ve filtrech, nelze vyloučit úniky, zvláště při nedostatečné nebo žádné kontrole nebo při havárii. Škvára též může obsahovat toxické látky, což znamená další zátěž pro životní prostředí.

Evropská unie ve svém Akčním plánu pro oběhové hospodářství výslovně upozorňuje, že spalování by mělo být až krajní možností po vyčerpání všech ostatních cest materiálového využití. Výstavba dalších ZEVO působí proti cílům oběhového hospodářství a je v rozporu s právně závaznými cíli pro recyklaci SKO, které požadují recyklaci alespoň 55 % do roku 2025, 60 % do roku 2030 a 65 % do roku 2035.

Žalobci poukazují na nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Závěr o přípustnosti záměru s ohledem na jeho dopady na životní prostředí byl učiněn z důvodu, že některé závažné vlivy záměru nebyly vůbec zkoumány a hodnoceny.

K námitce podjatosti žalobci upozornili, že podali rozklad/odvolání do obou usnesení ve věci nevyloučení ředitele krajského úřadu a nevyloučení všech úředních osob žalovaného.

Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „s. ř. s.“).

Krajský soud rozhodl podle § 51 odst. 1 s. ř. s. bez jednání, neboť pro to byly splněny procesní podmínky.

Součástí žaloby byl návrh na přiznání odkladného účinku této žalobě, jemuž krajský soud usnesením ze dne 18. 3. 2025, čj. 65 A 3/2025-150, nevyhověl.

Žaloba není důvodná.

Předně krajský soud předesílá, že nemá jakékoliv pochybností o aktivní legitimaci žalobců, je však třeba trvat na tom, že spolek není legitimován k uplatnění jakýchkoli námitek, ale pouze námitek relevantních z hlediska zájmů hájených tímto spolkem (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 9. 2009, čj. 1 As 40/2009-251).

Žalobci jakožto spolky působící v zájmu ochrany životního prostředí, vč. ochrany zdraví v lokalitě jižních Čech [žalobce b)] a celostátně z hlediska ochrany před toxickými látkami [žalobce a)] jsou plně povoláni podat žalobu proti napadenému rozhodnutí podle § 65 odst. 1 a 2 s. ř. s. Jakožto spolky založené za účelem ochrany životního prostředí mohou ve věci uplatňovat pouze ty námitky, které se týkají právě environmentální ochrany (životní prostředí, veřejné zdraví, znečištění ovzduší atd.). Žalobce a) má jako hlavní činnost spolku uvedenu zejména ochranu přírody a krajiny; ve vztahu k ochraně životního prostředí je však ve stanovách uvedeno, že účelem spolku je snaha o výrazné zlepšení stavu životního prostředí. Je tedy zjevné, že i žalobce a) může uplatňovat environmentální námitky.

Dle § 9d odst. 1 ZOPV platí, že dotčená veřejnost uvedená v § 3 písm. i) bodě 2 se může žalobou domáhat zrušení rozhodnutí vydaného v navazujícím řízení a napadat hmotnou nebo procesní zákonnost tohoto rozhodnutí. Pro účely postupu dle věty první se má za to, že dotčená veřejnost uvedená v § 3 písm. i) bodě 2 má práva, na kterých může být rozhodnutím vydaným v navazujícím řízení zkrácena.

Ostatně je možné uvést odkaz i na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 10. 2019, čj. 4 As 202/2019-87, publ. pod č. 3940/2019 Sb. NSS, z jehož právní věty se podává následující: „Osoba z řad dotčené veřejnosti dle § 3 písm. i) bod 2 zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí, se může domáhat soudního přezkumu rozhodnutí správního orgánu v řízeních navazujících na posuzování vlivů dle § 9d odst. 1 citovaného zákona za stejných podmínek jako jiné osoby domáhající se ochrany svých veřejných subjektivních práv u správních soudů (pokud z citovaného zákona nevyplývá něco jiného). Zejména je i takový žalobce povinen uvést žalobní body pouze ve lhůtě pro podání žaloby dle § 71 odst. 2 s. ř. s. a správní soud přezkoumává i zákonnost procesu posuzování vlivů na životní prostředí v mezích takto včas uplatněných žalobních námitek (§ 75 odst. 2 věta prvá s. ř. s.), nikoli z úřední povinnosti.“

Z povahy věci posoudil krajský soud nejprve námitku systémové podjatosti všech úředních osob žalovaného.

O námitce podjatosti rozhoduje podle § 14 odst. 3 správního řádu představený usnesením. Podle § 76 odst. 5 správního řádu platí, že odvolání proti usnesení nemá odkladný účinek. Nemá-li odvolání proti usnesení o námitce podjatosti odkladný účinek, nic nebránilo žalovanému v řízení pokračovat poté, co o námitkách bylo rozhodnuto ze strany MMR a ředitele krajského úřadu bez ohledu na podaný rozklad a odvolání. Uvedené potvrdil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 4. 6. 2012, čj. 1 As 55/2012-32, v němž uzavřel, že „správní orgán může pokračovat v řízení již po (nepravomocném) rozhodnutí o námitce podjatosti podle § 14 správního řádu z roku 2004, byť samozřejmě nese riziko, že odvolací orgán bude mít na námitku podjatosti jiný názor.“ (právní věta II.). Krajský soud pouze na okraj uvádí, že obdržel informaci, že ministr pro místní rozvoj rozhodnutím ze dne 22. 4. 2025, čj. MMR-31477/2025-31, rozklad žalobce b) proti usnesení MMR zamítl.

Podle § 14 odst. 1 správního řádu každá osoba bezprostředně se podílející na výkonu pravomoci správního orgánu (dále jen „úřední osoba“), o níž lze důvodně předpokládat, že má s ohledem na svůj poměr k věci, k účastníkům řízení nebo jejich zástupcům takový zájem na výsledku řízení, pro nějž lze pochybovat o její nepodjatosti, je vyloučena ze všech úkonů v řízení, při jejichž provádění by mohla výsledek řízení ovlivnit.

Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 20. 11. 2012, čj. 1 As 89/2010–119, publ. pod č. 2802/2013 Sb. NSS, k tomuto ustanovení uvedl, že u úředních osob, které jsou v zaměstnaneckém či jemu obdobném poměru k subjektu, jehož zájmy mohou být v řízení, v němž rozhodují, dotčeny, existuje tzv. „systémové riziko podjatosti.“ To je důsledkem systému nastavení působnosti správních orgánů a povahy právních vztahů mezi těmito orgány a zaměstnanci subjektu (územního samosprávného celku či státu), do něhož jsou tyto orgány zasazeny a v nichž zaměstnanci působí jako úřední osoby. Rozšířený senát měl za to, že systémová podjatost takto vystupujících úředních osob není dána samotnou existencí zaměstnaneckého či jiného obdobného poměru, ale pouze v případě překročení kritické míry systémového rizika. Zaměstnanecký či obdobný poměr je však signálem ke zvýšené opatrnosti a „podezřívavosti“, k němuž ovšem musí přistoupit další skutečnosti, které způsobí překročení oné kritické míry systémového rizika.

Důvodem pochyb o nepodjatosti úřední osoby dle § 14 odst. 1 správního řádu je tedy dle rozšířeného senátu její zaměstnanecký poměr k územnímu samosprávnému celku tehdy, jeli z povahy věci či jiných okolností patrné podezření, že v důsledku tohoto zaměstnaneckého poměru by mohl být její postoj k věci ovlivněn i jinými než zákonnými hledisky. Takovými okolnostmi mohou být „například jevy v politické či mediální sféře, jež předcházejí příslušnému správnímu řízení či je doprovázejí a naznačují zvýšený zájem o výsledek řízení ze strany osob schopných ovlivnit jednání územního samosprávného celku jako zaměstnavatele úřední osoby. Příkladem může být zájem politických činitelů či jiných v rámci daného územního samosprávného celku vlivných osob (např. zákulisních aktérů místní politiky či podnikatelských subjektů) na určitém výsledku řízení (např. na tom, aby určitá stavba, činnost apod. byla povolena, anebo naopak nepovolena); takový zájem lze vysledovat například z různých mediálních vyjádření, předvolebních slibů, konkrétních investičních či jiných obchodních počinů, předchozích snah nasměrovat určité související rozhodovací procesy určitým způsobem apod. Stejně tak uvedenou skutečností může být samotná povaha a podstata rozhodované věci, její kontroverznost či politický význam a s tím spojené zájmy. Zjevně a bez dalšího pak uvedenými skutečnostmi budou podezření z nátlaku či snahy přímo ovlivnit rozhodování příslušné úřední osoby prostřednictvím jejího zaměstnaneckého vztahu“ (bod 63 citovaného usnesení rozšířeného senátu).

V rámci vysvětlení pojmu systémové podjatosti je nutno dodat, že tímto pojmem označuje judikatura Nejvyššího správního soudu pouze situace, kdy je obsahem námitky podjatost úředních osob právě jejich ekonomická závislost způsobená zaměstnaneckým, služebním či obdobným poměrem k subjektu, do něhož je organizačně zasazen příslušný správní orgán a jehož zájmy mohou být v daném řízení dotčeny, nikoliv jakoukoliv námitku podjatosti týkající se všech úředních osob zařazených do správního orgánu, který vede správní řízení (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 7. 2019, čj. 9 As 70/201934).

S účinností od 1. 11. 2018 byl správní řád novelizován zákonem č. 176/2018 Sb. a byl do něj nově vtělen § 14 odst. 2, který stanoví, že úřední osoba není vyloučena podle odstavce 1, pokud je pochybnost o její nepodjatosti vyvolána jejím služebním poměrem nebo pracovněprávním nebo jiným obdobným vztahem ke státu nebo k územnímu samosprávnému celku.

Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 2. 8. 2023, čj. 6 As 52/2023-127, publ. pod č. 4533/2023 Sb. NSS, ani § 14 odst. 2 správního řádu nebrání aplikaci výše citovaných závěrů rozšířeného senátu k tzv. systémové podjatosti; citované ustanovení však posiluje důraz na existenci dalších závažných skutečností svědčících pro vyloučení úředních osob. Podle Nejvyššího správního soudu tak „služební, pracovní či jiný obdobný vztah úřední osoby ke státu nebo územnímu samosprávnému celku sám o sobě nezpůsobuje vyloučení této osoby ve věci, v níž má stát či územní samosprávný celek vlastní zájem. Vyvolává však tzv. systémové riziko podjatosti úřední osoby, a je tak signálem ke zvýšené opatrnosti a „podezřívavosti“ při posuzování pochybností o její nepodjatosti. Důvodem vyloučení úřední osoby jsou teprve takové skutečnosti, které nasvědčují tomu, že zájem státu či územního samosprávného celku může být v dané věci prosazován právě prostřednictvím vztahu ekonomické závislosti úřední osoby na jejím zaměstnavateli. Novelu § 14 odst. 2 správního řádu je třeba chápat jako posílení důrazu právě na tyto přistupující okolnosti.“ (právní věta I.).

Nejvyšší správní soud v právě citovaném rozsudku dále uvedl, že takovou okolností, která by podjatost úřední osoby ve spojení se služebním či pracovním poměrem mohla způsobit, pak může být prokázané ovlivňování úřední osoby „v podobě například finanční motivace, ať už pozitivní (odměnou či jejím příslibem) či negativní (pohrůžkou snížení osobního ohodnocení, nevyplacením odměn apod.) či jakýmkoliv jiným způsobem, který by se promítal do pracovního či služebního poměru úředních osob (rozvržením pracovní doby, schvalováním dovolené, přidělováním práce či změnou její organizace, ztrátou jiných pracovních benefitů jako například možnost práce z domova atp.). Tyto okolnosti jsou však svojí povahou nerozlučně spjaty se služebním poměrem nebo pracovním či obdobným vztahem způsobujícím ekonomickou závislost úřední osoby na státu nebo územním samosprávném celku.“ (bod 55 citovaného rozsudku).

V projednávané věci žalobci žádné takové konkrétní okolnosti neuvádí. Pouze zhodnotili stávající právní úpravu zákona o krajích a to, že zaměstnanci jsou závislí na Jihočeském kraji stran odměňování. Poukazují na zájem hejtmana kraje a Jihočeského kraje na realizaci dané stavby. Žalobci odkazují zejména na mediální vyjádření hejtmana a na jeho zapojení v dozorčí radě mateřské společnosti OZNŘ I. Žalobci požadují po krajském soudu, aby přezkoumal usnesení MMR ze dne 13. 12. 2024, čj. MMR-85412/2024-83, a usnesení ředitele krajského úřadu ze dne 20. 12. 2024, čj. KUJCK 149059/2024.

MMR ve svém usnesení, v němž rozhodlo o nepodjatosti ředitele krajského úřadu, uvedlo, že z okolností věci (zapojení hejtmana do dozorčí rady mateřské společnosti OZNŘ I) je dáno systémové riziko podjatosti, a proto zkoumalo, zda je v tomto případě dána také nadkritická míra tohoto rizika. MMR neshledalo, že by tu byl někdo, kdo má zájem na určitém výsledku řízení, a přitom může mít schopnost působit na úřední osoby. Skutečnost, že je hejtman členem dozorčí rady mateřské společnosti OZNŘ I či jeho mediální výstupy samy o sobě neznačí zájem na výsledku řízení a působení na příslušnou úřední osobu. Tato tvrzení tak sama o sobě dle MMR neznačí, že by hrozilo, že věc nebude posouzena krajským úřadem nestranně. MMR uzavřelo, že v daném případě není dána nadkritická míra rizika systémového podjatosti.

V návaznosti na usnesení MMR poté rozhodl ředitel krajského úřadu usnesením ze dne 20. 12. 2024 o tom, že žádný ze zaměstnanců krajského úřadu není vyloučen jako úřední osoba z projednávání a rozhodování v řízení o předmětném odvolání. V odůvodnění tohoto usnesení je v podstatě zopakována totožná argumentace, ke které se přiklonilo MMR.

Z obsahu žaloby se nepodávají žádné konkrétní námitky žalobců oponující přímo závěrům usnesení MMR a usnesení ředitele krajského úřadu. Žalobci pouze před soudem zopakovali některé své důvody, které podle nich zakládají systémovou podjatost úředních osob žalovaného tak, jak byly uvedeny v odvolacím řízení. Krajský soud k této námitce předesílá, že žalobní body žalobců se vztahovaly pouze k systémové podjatosti žalovaného a jeho úředních osob. Žádná z námitek v tomto směru se netýkala systémové podjatosti stavebního úřadu (Magistrátu města České Budějovice a jeho úředních osob).

Krajský soud nikterak nezpochybňuje, že se mohl hejtman kraje vyjadřovat tak, že je tu zájem na realizaci daného záměru. Ostatně žalovaný to ve vyjádření k žalobě nepopírá a krajský soud tak tuto skutečnost bere za mezi stranami nespornou; nebylo třeba k tomu vést žádné dokazování. To však pro závěr o systémové podjatosti všech úředních osob nestačí. Ze žádné žalobní námitky totiž neplyne konkrétní podezření, že by na úřední osoby byl vyvíjen jakýkoli nátlak. Podle zdejšího soudu jsou tak tvrzení žalobců pouze obecně pojatým podezřením, které nemůže představovat skutečnost prokazující mimořádné riziko systémové podjatosti úředních osob. Ostatně obdobně tomu bylo ve věci řešené ve výše citovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 8. 2023, čj. 6 As 52/2023-127. Nejvyšší správní soud zde uvedl, že „veřejná vystoupení politiků jsou v případě místně důležitých či kontroverzních staveb běžným jevem a korelují s podstatou politiky jako správy věcí veřejných; jakákoliv politická vyjádření nelze automaticky považovat za důvod podjatosti úředníků vystupujících v zaměstnaneckém či obdobném poměru vůči korporaci, kterou tito političtí představitelé zastupují (viz např. rozsudek ze dne 21. 12. 2018, čj. 4 As 302/201855 či ze dne 2. 3. 2017, čj. 4 As 219/201635).“ Dle usnesení MMR ze dne 13. 12. 2024 hejtman kraje v pořadu Českého rozhlasu uvedl, že „město České Budějovice chce předělat stávající spalovnu na něco, co bude mít i další ekonomický užitek, jakým je výroba tepla spalováním odpadu.“ To se skutečně nejeví jako kontroverzní a politicky podbarvené vyjádření, z něhož by bylo lze dovodit zájem hejtmana a Jihočeského kraje na konkrétním výsledku řízení a snaha o ovlivňování úředních osob. Mediální vyjádření hejtmana ještě nečiní z daného řízení zpolitizované řízení, na jehož výsledku by mělo vedení kraje natolik eminentní zájem, aby bylo možné předpokládat, že dojde k zneužití pracovněprávních vztahů oprávněných úředních osob s cílem ovlivnit výsledek řízení.

Zájem Jihočeského kraje na realizaci dané stavby se podle žalobců dále podává ze ZÚR a Plánu odpadového hospodářství ve znění aktualizace schválené zastupitelstvem kraje dne 22. 2. 2024 POH JČK). ZÚR je nástrojem územního plánování a plán odpadového hospodářství je strategickým dokumentem. Oba tyto nástroje jsou schvalovány v samostatné působnosti zastupitelstvem kraje. „Schvalování zásad územního rozvoje ovšem nemusí být neutrální a apolitické, neboť zastupitelstvo rozhoduje o záležitostech týkajících se jeho vlastních zájmů.“ (rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2022, čj. 67 A 10/2021-918). Obdobně to bude platit i o plánu odpadového hospodářství, jehož cílem je naplňovat požadavky zákona o odpadech, ovšem způsobem, který odpovídá poměrům a možnostem v kraji. Samotná existence zájmu zastupitelstva kraje a potažmo hejtmana na určité podobě řešení, které je vtěleno do ZÚR či jiného strategického dokumentu, tedy nemůže být okolností nasvědčující tomu, že by postoj úředních osob mohl být ovlivněn i jinými než zákonnými hledisky (samotný zaměstnanecký poměr k územnímu celku není takovou skutečností ani podle správního řádu, ani podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2012, čj. 1 As 89/2010–119). Obsahem ZÚR a POH JČK byly vymezeny podmínky a možnosti pro realizaci záměrů ZEVO v kraji (všech, nikoliv jen ZEVO Vráto). Žalovaný a stavební úřad poté v řízení o umístění záměru ZEVO Vráto museli posoudit, zda daný záměr těmto podmínkách vyhovuje a konstatovali, že ano. To, že v ZÚR byla jmenovitě označena oblast s nadmístním významem přímo pro vybudování ZEVO Vráto, svědčí pouze o tom, že zastupitelé Jihočeského kraje mají zájem, aby se případné ZEVO umístilo na místě k tomu označenému, tj. v místě Výtopny Vráto, čímž dojde k nahrazení dosavadních technologií novou, a to v místě, kde již docházelo k výrobě tepla spalováním (nikoliv však odpadu, ale hnědého uhlí) a kde se již nachází potřebná infrastruktura k rozvodu tepla a energie k odběratelům.

Žalobci namítají též to, že hejtman kraje je místopředsedou dozorčí rady společnosti Teplárna České Budějovice, a.s., která je jediným akcionářem OZNŘ I. V tom opět spatřují důvod k ovlivňování úředních osob žalovaného ze strany hejtmana a Jihočeského kraje. Krajský soud konstatuje, že při nepřistoupení dalších okolností a důvodů, které by zakládaly překročení kritické míry rizika systémové podjatosti, tato skutečnost sama o sobě obstát nemůže. Z usnesení ve věci podjatosti, vydaných v této věci, se podává, že Teplárna České Budějovice, a.s. je stoprocentně vlastněna Statutárním městem České Budějovice, které je tedy jediným akcionářem. Podle § 23 odst. 1 písm. c) zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů, může územní samosprávný celek ve své pravomoci k plnění svých úkolů, zejména k hospodářskému využívání svého majetku a k zabezpečení veřejně prospěšných činností mj. zakládat obchodní společnosti, a to akciové společnosti a společnosti s ručením omezeným. Statutární město České Budějovice založilo Teplárnu České Budějovice, a.s. Z této společnosti se následně vydělila OZNŘ I, která je stoprocentně vlastněna Teplárnou České Budějovice, a.s. Podle § 102 odst. 2 písm. c) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o obcích“), je radě obce vyhrazeno rozhodovat ve věcech obce jako jediného společníka obchodní společnosti. Rada obce, tj. rada statutárního města České Budějovice, tedy vystupuje jako jediný akcionář ve společnosti Teplárna České Budějovice, a.s. a naplňuje tak práva a povinnosti s tímto postavením pojící se, tj. vystupuje namísto valné hromady. Hejtman kraje vykonává pozici místopředsedy dozorčí rady Teplárny České Budějovice, a.s. z titulu svého působení v obecní samosprávě. Hejtman kraje úspěšně kandidoval v obecních volbách v Českých Budějovicích a byl občany zvolen zastupitelem do zastupitelstva Statutárního města České Budějovice. Rada města přímo ze zákona vykonává práva jediného akcionáře (namísto valné hromady) v akciové společnosti Teplárna České Budějovice, a.s. Rada města zvolila členy dozorčí rady této společnosti. Tím došlo ke zvolení hejtmana (ovšem z pozice zastupitele města) do dozorčí rady akciové společnosti. Jak patrno, hejtman kraje není personálně zainteresován v akciové společnosti z důvodu svého postavení v rámci krajské samosprávy, nýbrž z důvodu svého postavení v rámci obecní samosprávy, jak podotkla OZNŘ I ve svém vyjádření. V tom je nutno korigovat usnesení MMR a ředitele krajského úřadu. Ovšem to vše je důsledkem jeho zvolení v obecních volbách. V takto nastaveném personálním propojení, které je důsledkem výsledků svobodných voleb, nevidí krajský soud ničeho problematického. Na straně hejtmana je zde dána kumulace funkcí, ovšem z ničeho neplyne, že by měl jakkoliv protiprávně působit jakožto „šéf“ Jihočeského kraje na úřední osoby žalovaného a ovlivňovat tak průběh předmětného odvolacího řízení. Ani jeho pozice v dozorčí radě mateřské společnosti OZNŘ I nezakládá žádné takové podezření svědčící o nadkritické míře rizika systémové podjatosti.

Krajský soud po zvážení všech skutečností plynoucích z jemu předložených spisů a z tvrzení žalobců zhodnotil, že posuzovaná věc spadá mezi ty případy, v nichž je třeba otázku případné podjatosti posuzovat se zvýšenou opatrností. Shodně s MMR však neshledal přítomnost takových okolností, jež by svědčily o překročení oné kritické míry systémového rizika podjatosti, na kterou poukazoval rozšířený senát. Argumentace žalobců má totiž jen povahu obecných tvrzení o vztahu závislosti úředních osob krajského úřadu na svém zaměstnavateli, který však sám o sobě nepostačuje pro jejich vyloučení z projednávání a rozhodování dané věci. Ostatní tvrzení o ovlivňování ze strany hejtmana a Jihočeského kraje byla nedostatečná a krajský soud je zhodnotil jako irelevantní z hlediska vlivu na rozhodování krajského úřadu v odvolacím řízení. Ač se žalobci o to snaží, nic nenasvědčuje tomu, že by se mělo jednat o případ s politickým zájmem nebo o kontroverzní záměr. Je to samozřejmě záměr značný a významný, znamenající potenciální zásah do životního prostředí a veřejného zdraví, proto však byl řešen v rámci procesu EIA, a to na úrovni MŽP, v němž bylo dosaženo výsledku, že záměr je ve všech významných parametrech z hlediska možného negativního vlivu na životní prostředí při splnění stanovených podmínek akceptovatelný. Zde krajský soud považuje za nezbytné zdůraznit, že stěžejní odvolací argumentace žalobců se vztahovala k procesu EIA, který vůbec nebyl veden úředními osobami žalovaného. V žalobním řízení pak žalobci věcně brojili taktéž především proti procesu EIA a jeho výsledku. Celý proces EIA se odehrával v gesci MŽP a ministra životního prostředí. Úřední osoby žalovaného tedy do samotného procesu EIA nijak zasahovat nemohly. Žalovaný v pozici odvolacího orgánu vyžádal přezkum závazného stanoviska EIA 2022 ze strany ministra životního prostředí a byl následně vázán tím, že ministr shledal proces a výsledek EIA zákonným a posvětil tak správnost a zákonnost územního rozhodnutí o umístění záměru. I z toho důvodu má krajský soud za to, že námitka systémové podjatosti je vznesena toliko účelově a jen z důvodu zdržení a komplikace realizace záměru. O tom svědčí i to, že námitka podjatosti byla žalobcem b) podána až po téměř čtyřech měsících od podání odvolání.

Krajský soud doplňuje, že neprováděl žalobci navrhované důkazy, a to články z internetu „Kmotr zavelel, politici umetají cestu spalovnám“ a „Lidé ve Vrátě nechtějí spalovnu odpadu, na obranu mají poslední šanci.“ Z popisu těchto důkazů se nepodává, že by mohly něčeho podstatného k této otázce objasnit. První článek má dle sdělení žalobců na str. 29 žaloby popisovat nasazení dnešního hejtmana kraje tehdy v roli ministra při změně legislativy vyhovující spalovnám. Krajský soud dospívá k závěru, že tento článek se zjevně nebude týkat aktuálního záměru ZEVO Vráto, když se má týkat doby, v níž byl dnešní hejtman ministrem. Krajský soud proto tento důkaz neprovedl, neboť nemůže přinést nic k objasnění vztahu hejtmana k aktuálnímu záměru. Druhý článek má podle tvrzení žalobců popisovat, že navzdory nesouhlasu místních obyvatel hejtman kraje podporuje výstavbu spalovny ZEVO Vráto. Tento důkaz krajský soud nepovažuje za nezbytné provádět, neboť tato skutečnost je zjevná již sama o sobě jednak z vyjádření hejtmana pro Český rozhlas a jednak z postojů OZNŘ V a VI, které jsou zapsanými spolky reprezentujícími zájmy občanů Nového Vráta a Rudolfova z hlediska ochrany životního prostředí. OZNŘ V a VI svůj nesouhlas vyjádřili ve svých vyjádřeních k žalobě.

Námitka systémové podjatosti žalovaného a jeho úředních osob je nedůvodná. Tvrzení žalobců o tom, že by byli úřední osoby ovlivňovány hejtmanem a Jihočeským krajem tak zůstala v rovině spekulací a hypotéz. Krajský soud překročení nadkritické míry rizika systémové podjatosti neshledal.

Následně krajský soud přistoupil k vypořádání námitky nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Žalobci namítají, že na několik jejich odvolacích námitek žalovaný v napadeném rozhodnutí nereagoval, a tudíž pokládají napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.

K otázce nepřezkoumatelnosti správního rozhodnutí pro nedostatek důvodů existuje rozsáhlá judikatura. Z právní věty rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2009, čj. 9 As 71/2008-109, se podává, že „funkcí odůvodnění správního rozhodnutí je zejména doložit správnost a nepochybně i zákonnost postupu správního orgánu, jakož i vydaného rozhodnutí, jehož jedna z nejdůležitějších vlastností je přesvědčivost. Je proto nutné, aby se správní orgán (…) vypořádal s námitkami účastníků řízení, přičemž z odůvodnění jeho rozhodnutí musí být seznatelné, z jakého důvodu považuje námitky účastníka řízení za liché, mylné anebo vyvrácené.“ (všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz).

V otázce požadavků na kvalitu odůvodnění správního rozhodnutí lze taktéž poukázat např. na rozsudek ze dne 16. 6. 2006, čj. 4 As 58/2005-65, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že z rozhodnutí správního orgánu musí být mimo jiné patrno, „proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné, nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů.“ Jinými slovy z rozhodnutí správního orgánu musí plynout, jaký skutkový stav vzal správní orgán za rozhodný, jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem rozhodné skutečnosti posoudil. Povinnost odůvodnit rozhodnutí však z druhé strany nemůže být chápána tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11). Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů tvoří z hlediska soudního přezkumu jeden celek a není proto vyloučeno, aby případné mezery odůvodnění tato rozhodnutí vzájemně zaplňovala (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2014, čj. 6 As 161/201325).

Podle žalobců žalovaný nedostatečně hodnotil zdravotní dopady a nevypořádal chybějící informace o vlivech bromovaných dioxinů na zdraví. Podle žalobců odkaz žalovaného na Dokumentaci EIA nepostačuje. Žalobce a) v podaném odvolání formuloval uvedenou námitku tak, že v procesu EIA nebyla vypořádána námitka o nedostatečnosti hodnocení zdravotních dopadů na zdraví, a to konkrétně ve vztahu k chybějícím informacím o vlivech zařízením produkovaných bromovaných dioxinů na zdraví. Žalovaný správně zhodnotil odvolací námitku tak, že směřuje proti závaznému stanovisku EIA 2022, a proto postupem podle § 149 odst. 7 správního řádu jej nechal přezkoumat ministrem životního prostředí, který jej potvrdil. Žalovaný tuto odbornou odvolací námitku tudíž vyvrátil prostřednictvím nadřízeného dotčeného orgánu, a proto zcela postačuje, jestliže na obsah potvrzujícího závazného stanoviska 2024 v napadeném rozhodnutí odkázal. Není pravdou, že by žalovaný odkázal pouze na Dokumentaci EIA. Žalovaný připomněl, že tyto vlivy byly v Dokumentaci EIA posouzeny konkrétním odborníkem, a to držitelem odborné způsobilosti pro posuzování vlivů na veřejné zdraví. Následně žalovaný konstatoval to, co ministr životního prostředí k této námitce uvedl v potvrzujícím závazném stanovisku 2024. Krajský soud tento postup považuje za naprosto dostatečný. Vše lze nalézt na str. 10, odstavec 11 a 12 napadeného rozhodnutí.

Obdobně spatřují žalobci nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí v tom, že nebyla řádně vypořádána námitka o nedostatečných informacích o složení odpadů, které bude ZEVO produkovat. Odkaz na zkušební provoz je podle žalobců nedostatečný. Dále namítají, že se žalovaný nezabýval namítaným rozporem se Stockholmskou úmluvou.

Žalobce a) v podaném odvolání formuloval uvedené námitky tak, že směřují proti závaznému stanovisku EIA 2022 s tím, že v procesu EIA nebyla vypořádána námitka o nedostatečnosti informací o složení odpadu ze ZEVO (požadavek na doplnění chemického složení škváry a popílku) a o nevyřešení rozporů se Stockholmskou úmluvou (posouzení z hlediska BAT a upřednostnění nakládání s odpady způsoby, které neprodukují dioxiny). Žalovaný správně zhodnotil odvolací námitku tak, že směřuje proti závaznému stanovisku EIA 2022, a proto jej postupem podle § 149 odst. 7 správního řádu nechal přezkoumat ministrem životního prostředí, který jej potvrdil. Žalovaný tuto odbornou odvolací námitku tudíž vyvrátil prostřednictvím nadřízeného dotčeného orgánu, a proto zcela postačuje, jestliže na obsah potvrzujícího závazného stanoviska EIA 2024 v napadeném rozhodnutí odkázal. Žalovaný konstatoval to, co ministr životního prostředí k této námitce uvedl v potvrzujícím závazném stanovisku EIA 2024. Krajský soud tento postup považuje za naprosto dostatečný. Vše lze nalézt na str. 10, odstavec 13 napadeného rozhodnutí.

Krajský soud se zároveň nedomnívá, že by byl žalovaný povinen se jakkoliv blíže zabývat tím, zda byla porušena Stockholmská úmluva nebo nikoliv. Odvolací námitka totiž byla v tomto směru formulována zcela obecně. Žalobce a) neuvedl žádná konkrétní ustanovení této úmluvy, která by snad měla být v procesu EIA porušena. Na obecnou argumentaci tak postačuje obecná odpověď, a tu poskytl ministr životního prostředí, když konstatoval, že proces EIA se Stockholmskou úmluvou explicitně nezabýval, Dokumentace EIA se však zabývala emisí perzistentních organických látek včetně dioxinů a obsahuje návrh opatření na jejich minimalizaci v souladu s BAT.

Krajský soud k těmto námitkám doplňuje, že to, že žalobci se způsobem vypořádání námitek žalovaným a potažmo ministrem životního prostředí nesouhlasí, ještě neznamená, že jde o námitky nevypořádané a že je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné. Námitky vypořádány byly. Věcnou oponenturou žalobců vůči závaznému stanovisku EIA 2022 a jeho potvrzení se bude krajský soud zabývat níže.

Dále žalobci namítli, že se žalovaný nezabýval námitkou proti podmínce č. 14 územního rozhodnutí týkající se dopravy mimo ulici Rudolfovskou. Podle žalobců se tato podmínka týká pouze dopravy odpadů do ZEVO a nikoliv taktéž dopravy odpadů (škváry a popílku, čehož bude značné množství) ze ZEVO. Uvedenou námitku vznesl v odvolání žalobce b). Konkrétně se jedná o podmínku převzatou ze závazného stanoviska EIA 2022 a jde o podmínku II.14 uvedenou v odst. 32, která se týká podmínek pro fázi realizace záměru. Je uvedena na str. 17 územního rozhodnutí a je formulována takto: „Silniční doprava odpadů určených k energetickému využití bude probíhat ulicí Okružní, v severovýchodním směru – ke kruhovému objezdu a dále bude vedena mimo obytná území města České Budějovice. Ulice Rudolfovská nebude touto dopravu (mimo vozidla, která svoz odpadů v této lokalitě již provádějí) dotčena.“

Žalovaný jednak na str. 9, v odst. 8 napadeného rozhodnutí odkázal na to, co k této námitce uvedl ministr životního prostředí v potvrzujícím závazném stanovisku EIA 2024. Následně se žalovaný na str. 17 až 19 podrobně zabýval tím, jakým způsobem bude probíhat doprava pro ZEVO. Žalovaný vysvětlil, že doprava pro ZEVO bude zahrnovat dopravu paliva pro ZEVO (SKO, objemný odpad a ostatní energeticky využitelný odpad), provozní obslužnost technologie (doprava pomocných látek a chemikálií) a odvoz odpadů produkovaných provozem ZEVO (škvára, popílek, reakční zbytky z čištění spalin, sádrovcový koláč a železné materiály, ostatní odpady). Svozový systém odpadů předpokládá, že odpad z bližších lokalit bude svážen přímo, ze vzdálenějších lokalit bude svážen přes překládací stanice. Žalovaný poukázal na souhrnnou technickou zprávu, z níž vyplývá, že ke svozu odpadů, pomocných látek a chemikálií a k odvozu odpadů produkovaných provozem ZEVO bude využita hlavní silniční síť; v bezprostřední blízkosti stavby bude zejména užit průjezdní úsek silnice II. třídy č. 634 – Okružní ulice. Severozápadním směrem od záměru se Okružní ulice napojuje do okružní křižovatky (vzdálenost 1,52 km) na čtyř pruhovou silnici I/34, která je bezprostředním připojením na dálnici D3 (dalších 2,92 km). Z dopravní studie plyne, že do a ze ZEVO v jednom směru bude průměrně 64 nákladních automobilů za den (max. 79), což je max. 6 až 8 nákladních automobilů za hodinu. Žalovaný konstatoval, že v ulici Rudolfovská se bude jednat o pojezd čtyř svozových vozidel za den (jde o svoz odpadu z oblasti kolem ulice Rudolfovská, který probíhá i v současné době). Žalovaný podotkl, že ulici Rudolfovskou nelze využívat jako tranzitní také z důvodu, že nové třínápravné vozy pro svoz odpadu nepodjedou pod železničním viaduktem u křižovatky s ulicí Nádražní. Žalovaný též zdůraznil, že v souvislosti se záměrem je celková automobilová doprava hodnocena v nejméně příznivé variantě. Dodržování dopravních tras nákladními vozidly bude během provozu ZEVO monitorováno online GPS systémem, popř. jiným vhodným systémem, který umožní zajištění dodržování dopravních tras. To vyplývá z podmínky č. 22 závazného stanoviska EIA 2022. Ve vztahu k příjezdu a odjezdu zaměstnanců osobní automobilovou dopravou (celkem 34 zaměstnanců) je nárůst počtu automobilů ve vztahu k intenzitě dopravy na dotčených komunikacích zanedbatelný a nebyl ani hodnocen. Odbor dopravního a silničního hospodářství jako dotčený orgán konstatoval, že navrhovaný provoz ZEVO nebude mít významný vliv na současné dopravní poměry v lokalitě. Navíc žalovaný připomněl, že dle podmínek závazného stanoviska EIA 2022 musí být z 1/3 zachována možnost dopravy též vlečkou po železnici.

Krajský soud k tomu doplňuje, že uvedenému odpovídá i popis umístění povolené stavby (výrok I. územního rozhodnutí), v rámci něhož je na str. 9 územního rozhodnutí uvedeno, že „veškerá doprava pro ZEVO Vráto bude vedena po ulici Okružní výhradně severozápadním směrem k okružní křižovatce ze sil. I/34.“ Krajský soud má se žalovaným za dostatečně vysvětlené, že ulice Rudolfovská nebude novými požadavky na dopravu nikterak dotčena (pouze půjde o dopravu svozových vozidel ve stávajícím rozsahu čtyř vozidel za den), nárůst dopravy tam bude nulový. Uvedené se ostatně podává i z Dokumentace EIA, v níž je na str. 27 uvedeno, že „veškerá nákladní doprava pro ZEVO Vráto pojede ulicí Okružní, v severovýchodním směru – ke kruhovému objezdu a dále bude vedena mimo obytná území města České Budějovice. Ulice Rudolfovská nebude nákladní dopravou pro ZEVO (mimo vozidla, která svoz odpadů v této lokalitě již provádějí) dotčena.“ Potřebně je to rozvedeno i na str. 90 a 91 Dokumentace EIA. Z8vazné stanovisko EIA 2022 taktéž shrnuje, že „samotný vliv automobilové dopravy související s provozem záměru je z hlediska dopadů na ovzduší a klima neutrální až mírně negativní, avšak vzhledem k stávající a předpokládané intenzitě provozu ve svém příspěvku zanedbatelný. Za předpokladu využití železnice pro dovoz části odpadů bude tento vliv záměru dále minimalizován.“

Krajský soud uzavírá, že nemá žádných pochyb o tom, že žalovaný se danou námitkou podrobně zabýval a dále krajský soud nemá ani žádných pochyb o tom, že ulice Rudolfovská nemá být užívána jako příjezdová a odjezdová trasa pro dopravu související se ZEVO, až na stanovené výjimky (tj. dovoz odpadu z Rudolfovské ulice vozy, které sváží SKO i doposud, a příp. osobní doprava automobily zaměstnanců). Je doloženo, že i odvoz odpadu po spalování (škvára, popílek atd.) bude realizován mimo ulici Rudolfovskou. Tímto má krajský soud za vypořádanou i věcnou námitku žalobců o tom, že proces EIA dostatečně neřešil dopravu odvážející odpady ze ZEVO tak, aby se vyhnula Rudolfovské ulici (žalobní námitka v bodě 32 tohoto rozsudku). Tato námitka je ze shora uvedených důvodů nedůvodná.

Krajský soud k námitce nepřezkoumatelnosti uzavírá, že napadené rozhodnutí je přezkoumatelné, nedošlo k porušení § 68 odst. 3 a § 89 odst. 2 správního řádu. Stejně tak nemá krajský soud za to, že by došlo k porušení § 50 odst. 3 a 4 správního řádu, tj. že by žalovaný nepřihlédl ke všemu, co vyšlo k řízení najevo a co uváděli účastníci řízení a že nezjišťoval všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu. Daná námitka je navíc velice obecně pojata, a proto nemůže být důvodná. Žalobci neuvedli, v čem konkrétně mělo dojít k opomenutí okolností důležitých pro ochranu veřejného zájmu. Stavební úřad vycházel z vyjádření a stanovisek dotčených orgánů, které na konkrétních úsecích reprezentují ochranu veřejného zájmu a žalovaný v souvislosti s odvolacími námitkami inicioval podle §149 odst. 7 správního řádu přezkum dotčených napadených závazných stanovisek dotčených orgánů a z těch následně vycházel.

Podle § 3 odst. 2 zákona o odpadech platí, že odpadové hospodářství je založeno na hierarchii odpadového hospodářství, podle níž je prioritou předcházení vzniku odpadu, a nelze-li vzniku odpadu předejít, pak v následujícím pořadí jeho příprava k opětovnému použití, recyklace, jiné využití, včetně energetického využití, a není-li možné ani to, jeho odstranění.

Jde o posloupnost podle důležitosti. Nebylo-li možné vzniku odpadu předejít, má nastoupit opětovné použití. Není-li možné odpad opětovně použít, má nastoupit jeho recyklace. Není-li možné odpad recyklovat, má nastoupit jeho jiné využití, vč. jeho energetického využití. Je zřejmé, že některé odpady nelze opětovně použít nebo recyklovat [způsob využití odpadu, jímž je odpad znovu zpracován na výrobky, materiály nebo látky, ať pro původní nebo pro jiné účely, včetně přepracování organických materiálů; § 11 odst. 1 písm. l) zákona o odpadech]; takové odpady je a bude nutno využít jinak [činnost, jejímž výsledkem je, že odpad slouží užitečnému účelu tím, že nahradí materiály používané ke konkrétnímu účelu; § 11 odst. 1 písm. i) zákona o odpadech] nebo dokonce odstranit. Energetické využití odpadu (EVO) je v hierarchii nadřazeno odstranění odpadu. Zařízení ZEVO slouží k energetickému využití likvidovaného odpadu, tj. jde o použití odpadu způsobem obdobným jako palivo za účelem využití jeho energetického obsahu nebo jiným způsobem k výrobě energie [§ 11 odst. 1 písm. j) zákona o odpadech].

Odstraněním odpadu je dle § 11 odst. 1 písm. o) zákona o odpadech činnost, která není využitím odpadů, a to i v případě, že tato činnost má jako druhotný důsledek znovuzískání látek nebo energie; způsoby odstranění odpadu jsou uvedeny v příloze č. 6 k tomuto zákonu. Spalovny odpadu jsou zařazeny do přílohy č. 6 předmětného zákona a jsou až posledním článkem hierarchie, neboť slouží k odstranění odpadu (nutno podotknout, že odstraněním odpadu se z dikce zákona rozumí i skládkování, které bude v budoucnu zakázáno). Odstraňování odpadů je nejméně žádoucí varianta nakládání s odpady, neboť nepřináší žádný užitek. Prosté spalování nepřináší teplo a energii, pouze může vést ke znečištění životního prostředí emisemi a zbytky po spalování. Stejně tak skládkování odpadu je nežádoucí způsob nakládání s odpadem, o čemž není třeba dlouze polemizovat, neboť dle úsilí Evropské unie by mělo být skládkování omezeno na minimum do roku 2035. Členské státy EU musí přijmout opatření k dosažení tohoto cíle, což zahrnuje zlepšení třídění odpadu, zvýšení recyklace a podporu dalších metod nakládání s odpady. Ostatně ČR tento cíl deklaruje v zákoně o odpadech, v jehož příloze č. 1 se uvádí cíl: „Odstraňovat uložením na skládku v roce 2035 a v letech následujících nejvýše 10 % z celkové hmotnosti komunálních odpadů vyprodukovaných na území České republiky.“

Žalobci odkazují na přílohu č. 1 zákona o odpadech a poukazují na nutnost zvyšovat úroveň přípravy k opětovnému využití odpadu a úroveň recyklace SKO. Dle uvedené přílohy jsou vytyčeny následující cíle: - do roku 2025 zvýšit úroveň přípravy k opětovnému použití a úroveň recyklace komunálních odpadů nejméně na 55 % celkové hmotnosti komunálních odpadů vyprodukovaných na území České republiky, - do roku 2030 zvýšit úroveň přípravy k opětovnému použití a úroveň recyklace komunálních odpadů nejméně na 60 % celkové hmotnosti komunálních odpadů vyprodukovaných na území České republiky, - do roku 2035 zvýšit úroveň přípravy k opětovnému použití a úroveň recyklace komunálních odpadů nejméně na 65 % celkové hmotnosti komunálních odpadů vyprodukovaných na území České republiky.

Uvedený zákonný požadavek je plně reflektován ve vymezených cílech POH JČK. POH JČK je zásadním strategickým dokumentem v oblasti odpadového hospodářství Jihočeského kraje. Závazná část přináší seznam přijatých cílů a opatření v oblasti jednotlivých skupin odpadů. Jsou zde formulovány závazné zásady pro nakládání s odpady a stanoveny indikátory a odpovědnost za plnění přijatých opatření. V POH JČK je deklarováno, že celkový soubor cílů, zásad a opatření plně respektuje závaznou část POH ČR. POH JČK se člení na analytickou část, závaznou část a směrnou část.

POH JČK je zveřejněn na webu https://zp.kraj-jihocesky.cz/oddeleni/eia-sea-ippc-koncepce/koncepce-studie/plan-odpadoveho-hospodarstvi-jihoceskeho-kraje. Krajský soud ve věci vycházel z takto zveřejněných dat tak jako žalovaný, který odkazuje na tyto webové stránky. Závazná část POH a její změny či aktualizace se vydává formou obecně závazné vyhlášky Jihočeského kraje; jde tedy o obecně závazný právní předpis. Regulace obsažená v obecně závazné vyhlášce je otázkou právní, která není předmětem dokazování.

Nejprve je v POH JČK stanoven program předcházení vzniku odpadu, přičemž hlavní cíl je formulován takto: „Maximálně předcházet vzniku odpadů, snižovat produkci odpadů a spotřebu primárních zdrojů.“ Poté se závazná část věnuje nakládaní s komunálním odpadem, přičemž ze stanovených cílů plyne potřeba: „Rozvíjet a intenzifikovat oddělené soustřeďování odpadu (tříděný sběr) pro odpady z papíru, plastů, skla, kovů a biologického odpadu. Zavést oddělené soustřeďování odpadu (tříděný sběr) pro odpady z textilu do 1. ledna roku 2025. Do roku 2020 zvýšit nejméně na 50 % hmotnosti celkovou úroveň přípravy k opětovnému použití a recyklaci alespoň u odpadů z materiálů jako je papír, plast, kov, sklo, pocházejících z domácností, a případně odpady jiného původu, pokud jsou tyto toky odpadů podobné odpadům z domácností. Zvýšit úroveň přípravy k opětovnému použití a recyklace komunálního odpadu (…). Do roku 2035 snížit množství komunálního odpadu ukládaného na skládky na 10 % (hmotnostních) nebo méně z celkového množství produkovaného komunálního odpadu.“

Z uvedeného plyne požadavek na maximální recyklaci, tj. zachovat, podporovat a rozvíjet samostatný sběr jednotlivých komodit (papír, plast, sklo, kovy, nápojové kartony); rozvíjet a intenzifikovat oddělené soustřeďování odpadu. Je sledován i zájem na snížení množství komunálního odpadu ukládaného na skládky na 10 % (hmotnostních) nebo méně z celkového množství produkovaného komunálního odpadu do roku 2035.

SKO je odpad zařazený dle Katalogu odpadů pod katalogové číslo odpadu 20 03 01 a pro účely stanovení cíle jde o zbytkový odpad po odděleném soustředění (vytřídění) materiálově využitelných složek, nebezpečných složek a biologického odpadu, které budou dále přednostně využity. Tzn. že SKO je to, co objemově zbývá z komunálního odpadu po vytřídění materiálově využitelných složek, nebezpečných složek a biologického odpadu.

Závazná část POH JČK určuje cíle pro nakládání s SKO, a sice „snižovat produkci směsného komunálního odpadu připadající na obyvatele. Směsný komunální odpad (po vytřídění materiálově využitelných složek, nebezpečných složek a biologického odpadu) zejména energeticky využívat v zařízeních k tomu určených v souladu s platnou právní úpravou.“ Zásady jsou vyjádřeny takto: „Významně omezit skládkování směsného komunálního odpadu. Snižovat produkci směsného komunálního odpadu zavedením nebo rozšířením odděleného sběru využitelných složek komunálních odpadů, včetně biologicky rozložitelných odpadů.“

Ve vztahu k SKO jsou přijata následující opatření: „a) Podporovat budování odpovídající efektivní infrastruktury nutné k zajištění a zvýšení energetického využití nerecyklovatelných zbytkových odpadů, zejména směsného komunálního odpadu. b) Podporovat energetické využívání směsného komunálního odpadu a dalších vhodných odpadů v zařízeních pro energetické využití odpadů bez jejich předchozí úpravy, nebo po jejich úpravě následným spalováním/spoluspalováním za dodržování platné právní úpravy s důrazem na energetickou účinnost (dle přílohy č. 7 zákona č. 541/2020 Sb., o odpadech). c) Umožnit úpravu směsného komunálního odpadu před jeho energetickým využitím nebo odstraněním za účelem získání recyklovatelných složek, a tedy jejich odklonu od ukládání na skládky. d) Umožnit dotřídění recyklovatelných odpadů včetně obalů ze směsného komunálního odpadu za účelem jejich recyklace. e) V adekvátní míře energeticky využívat směsný komunální odpad v zařízeních pro energetické využití odpadů bez jeho předchozí úpravy, nebo po jeho úpravě následným spalováním/spoluspalováním za dodržování platné právní úpravy. f) Průběžně vyhodnocovat systém nakládání se směsným komunálním odpadem na obecní a krajské úrovni. g) Podporovat výstavbu překladišť odpadů využitelných v ZEVO na území Jihočeského kraje.“ (podtržení doplněno KS).

Ze směrné části POH JČK plyne požadavek na zamezení energetickému využití materiálově využitelného odpadu, který lze efektivně materiálově využít, dále požadavek na podporu energetického využití odpadů v souladu s odpadovou hierarchií, požadavek na podporu realizace výstavby inovativních technologií, které upřednostňují materiálové využití komunálních odpadů, požadavek na podporu realizace záměrů na vznik třídících linek se zaměřením výroby alternativního paliva z komunálních odpadů, které nelze materiálově využít, a též požadavek na podporu záměru na výstavbu ZEVO, dle aktuálních potřeb obcí/regionu/kraje. Podporované záměry musí splňovat podmínku reálného předpokladu naplnění potřebné vstupní kapacity takového zařízení a technicko-ekonomické udržitelnosti provozu při dosažení co nejvyšší energetické účinnosti.

Krajský soud má za to, že z uvedených opatření jednoznačně plyne, že má být v kraji kladen důraz na to, aby se k energetickému využití odpadu dostal jen odpad po vytřídění materiálově využitelných složek, nebezpečných složek a biologického odpadu, tj. SKO. Primárně však zásady a opatření POH JČK upravují vyšší stupně hierarchie odpadového hospodářství. Krajský soud má za to, že ze strategického dokumentu, jehož obsah musel být při vydávání územního rozhodnutí a napadeného rozhodnutí respektován tak, aby nedošlo povolením záměru k jeho porušení z hlediska závazných pravidel pro nakládání s odpady, jednoznačně plyne, že je naprosto respektována hierarchie odpadového hospodářství a že zákonné cíle jsou v něm shodně vytyčeny.

Jak vyplývá z dokumentace EIA, „[s]oulad záměru ZEVO s POH Jihočeského kraje (POH JČK) v oblasti energetického využívání odpadů, se strategii JČK v nakládání s odpady potvrzuje vyjádření Jihočeského kraje k oznámení záměru „ZEVO VRÁTO České Budějovice" ze dne 29.4.2021, č.j. KUJCK 38580/2021.“ Toto vyjádření je přílohou Dokumentace EIA a podává se z něj, že zařízení ZEVO jako integrující prvek cirkulární ekonomiky v systému nakládání s odpady Jihočeského kraje chybí. Proto byla zpracována Studie proveditelnosti (viz níže), ze které vyplynula potřeba velkého zařízení pro energetické využití odpadu o kapacitě 160 až 220 tisíc tun ročně.

Krajský soud nemá pochyb o tom, že záměr ZEVO Vráto je v souladu s hierarchií odpadového hospodářství, neboť jak konstatoval i ministr životního prostředí v potvrzujícím závazném stanovisku 2024, „z hlediska namítaného vlivu záměru na minimalizaci třídění a podporu recyklace a prevence vzniku odpadů sděluji, že tato oblast je primárně řešena jinými nástroji a legislativou, nikoliv v rámci řízení o posuzovaní vlivů konkrétního záměru na životní prostředí. (…) záměr není v rozporu s hierarchií nakládání s odpady. Je navržen jako doplněk k systému třídění a recyklace, nikoliv jako náhrada. Zařízení bude využívat zbytkový odpad, který by jinak skončil na skládkách odpadu, čímž přispívá k naplnění cílů hierarchie odpadového hospodářství.“

Na str. 22 Dokumentace EIA se deklaruje, že „v navrhovaném „ZEVO Vráto“ bude energeticky využíván směsný komunální odpad (po separaci plastů, skla, papíru apod.), objemný odpad a ostatní energeticky využitelné odpady vyprodukované prioritně v Jihočeském kraji.“ Na str. 79 Dokumentace EIA se podrobně uvádí, že „do zařízení ZEVO bude přijímán jen odpad, který bude v souladu s integrovaným povolením dle zákona č. 76/2002 Sb., v platném znění, a dalšími legislativními předpisy, mimo jiné s provozním řádem. Každý odpad (mimo SKO) bude doložen údaji o vlastnostech, o jeho složení a původu a v případě zjištění jiného odpadu (namátková kontrola) bude příslušný kontejner odstaven a vrácen dodavateli. V ZEVO bude energeticky využíván odpad, který je kategorizován jako odpad ostatní. Energetické využití nebezpečných odpadů uvedených v katalogu odpadů je nepřípustné. Jak je již výše uvedeno, jedná se o využití materiálů po vytřídění využitelných a nebezpečných složek v rámci obecních systémů třídění odpadů a materiálově nevyužitelných spalitelných výmětů z třídíren komunálních odpadů. Samozřejmě ani tak nelze zcela vyloučit přítomnost některých nebezpečných složek v přijímaném směsném odpadu (SKO), nebudou však hlavním objemem spalovaných odpadů. S ohledem na možnost tohoto výskytu nebezpečných odpadů budou směsné komunální odpady energeticky využívány při stanovených teplotách spalování, s dodržením předepsané doby zdržení. Spaliny jsou odpovídajícím způsobem čištěny. Tyto parametry záměr ZEVO Vráto splňuje.“ Z uvedeného vychází i Posudek EIA, který na str. 7, 20 a 21 tyto informace rekapituluje a zpracovatel k nim nemá žádné výhrady.

Krajský soud uzavírá, že není pravdou, co žalobci naznačují, a sice že technologie ZEVO má být v kraji na 1. místě systému nakládání s odpady. Žalobci předkládaná teze, že po zprovoznění ZEVO v navrhované kapacitě bude veškerý odpad energeticky využit a nezbude nic k recyklaci, je tak zcela zavádějící a mylná.

Samostatný soudní přezkum stanoviska EIA je vyloučen, stejně jako není možný ve vztahu k jakýmkoli jiným závazným stanoviskům (rozhodující není formální označení aktu, nýbrž jeho materiální charakter, tj. že jde toliko o akt podkladový, jenž se subsumuje pod správní rozhodnutí). Závazné stanovisko naplňující znaky § 149 odst. 1 správního řádu totiž nesplňuje definiční znaky rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. Výluka ze soudního přezkumu vyplývá z § 70 písm. a) s. ř. s. Přezkum zákonnosti stanoviska EIA a postupu, který předcházel jeho vydání, je možný pouze v rámci žaloby proti rozhodnutí vydanému v navazujícím řízení (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 6. 2013, čj. 2 As 37/2013-85, a v něm citovanou judikaturu, zejména rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2007, čj. 1 As 13/2007-63, publ. pod č. 1461/2008 Sb. NSS).

Při soudním přezkumu závazného stanoviska se postupuje podle § 75 odst. 2, věty druhé s. ř. s., podle něhož platí, že byl-li závazným podkladem přezkoumávaného rozhodnutí jiný úkon správního orgánu, přezkoumá soud k žalobní námitce také jeho zákonnost, není-li jím sám vázán a neumožňuje-li tento zákon žalobci napadnout takový úkon samostatnou žalobou ve správním soudnictví.

V žalobních bodech by se mělo jednat o polemiku s konkrétními skutkovými či právními závěry, které byly v procesu EIA učiněny. Nutnost polemizovat se skutkovými či právními závěry několikrát zdůraznil i Nejvyšší správní soud (viz např. bod 14 rozsudku ze dne 29. 3. 2018, čj. 9 As 7/2017-33). Současně se jedná o ryze odborné otázky.

Na proces EIA lze per analogiam vztáhnout tento názor Nejvyššího správního soudu: „Správní soudy nejsou povolány k tomu, aby hodnotily odbornou stránku věci, neboť takový přezkum jim nepřísluší; odborné posouzení věci a volba konkrétního řešení je na pořizovateli územně plánovací dokumentace a osobách, které k tomu disponují odpovídajícím vzděláním a erudicí a které pořizovatel zpracováním odborných podkladů pověří.“ (viz bod 78 rozsudku ze dne 31. 1. 2013, čj. 4 Aos 1/2012-105, publ. pod č. 2848/2013 Sb. NSS). Krajský soud je povolán k přezkumu z hlediska zákonnosti a dodržení procesních pravidel. K otázkám věcné správnosti odborného posouzení vlivu záměru na životní prostředí a veřejné zdraví se krajský soud nemůže nikterak vyjadřovat. Možnosti správních soudů provádět odborné úvahy jsou omezené. Ve sporech odborné povahy tu přitom často stojí na jedné straně tvrzení v Dokumentaci EIA (ovšem zpracované odborníkem dle § 19 ZOPV) a důkaz posudkem jiného odborníka dle téhož ustanovení ZOPV (vše aprobováno správními orgány) a na straně druhé pouhá tvrzení žalobců.

Posudek o vlivech záměru na životní prostředí je odbornou literaturou charakterizován takto: „Posudek je odborným podkladem znaleckého charakteru. Jeho účelem je posoudit po odborné stránce pravdivost informací uvedených v dokumentaci a především pak charakter vlivů, které může provedení (ale i neprovedení) záměru generovat, jejich intenzitu, četnost, pravděpodobnost a dopady těchto vlivů na veřejné zdraví a životní prostředí. Posudek, který musí být zpracován nestranně a nezávisle, v souladu se všemi dostupnými informacemi a podle vhodně zvolených metodik, je stěžejním podkladem pro stanovisko EIA a následně též pro navazující řízení.“ (Lenka Bahýľová, Tomáš Kocourek a Vojtěch Vomáčka: Zákon o posuzování vlivů na životní prostředí. Komentář. 1. vyd. Praha 2015, str. 72). Posudek o vlivech záměru na životní prostředí může zpracovat pouze osoba k tomu oprávněná podle § 19 (viz § 9 odst. 1 ZOPV). Zákon zde vychází z faktu, že zpracování důležitých dokumentů v oblasti posuzování vlivů na životní prostředí je specializovanou a vysoce odbornou činností vyžadující značné nároky na osobu, která tuto činnost provádí, a to jak z hlediska odbornosti (vzdělání, praxe, odborná zkouška), tak i po obecnější, etické stránce (bezúhonnost).

Odbornými otázkami by se krajský soud mohl zabývat spíše jen tehdy, kdyby žalobci proti posudku a závaznému stanovisku o vlivech záměru na životní prostředí postavili hodnověrný důkaz ve formě znaleckého posudku. Pokud tedy žalobci opakovaně namítají, že v procesu EIA nebyl získán objektivní odborný podklad pro řízení, pak k tomu krajský soud konstatuje, že k takovému závěru by bylo možno dospět jedině v případě, kdy by žalobci předložili oponentní posudek zpracovaný znalcem v oboru, který by vysvětloval, v čem jsou odborné závěry učiněné v procesu EIA věcně nesprávné a který by poskytoval oporu odborné argumentaci žalobců. Bez takového podkladu se však jedná pouze o opakování již vznesených námitek k procesu EIA, které byly již opakovaně vypořádány.

Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 11. 10. 2019, čj. 4 As 202/2019-87, publ. pod č. 3940/2019 Sb. NSS, konstatoval, že „proces EIA je pod kontrolou veřejnosti, která má v průběhu jeho procesu právo vyjadřovat se k oznámení, dokumentaci a účastnit se veřejného projednání (§ 6 odst. 8, § 8 odst. 3, § 9 odst. 2 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí). Potřebné dokumenty (dokumentace, posudek) v tomto procesu jsou zpracovávány subjekty odlišnými od správního orgánu. Činnost správního orgánu má v procesu EIA (zejména v období před 1. 4. 2015) převážně koordinační povahu, nejedná se přímo o rozhodovací činnost ve věci samé (…).“ V nyní projednávané věci je z podkladů procesu EIA patrné, že žalobci i ostatní dotčená veřejnost aktivně svá práva uplatňovali a opakovaně podávali námitky v rámci všech stupňů procesu EIA.

Krajský soud vycházel z podkladů procesu EIA, které jsou zveřejněny na https://portal.cenia.cz/eiasea/detail/EIA_OV2074?lang=cs, stejně tak jako stavební úřad a žalovaný.

Oznámení záměru bylo zveřejněno v dubnu 2021. Ve věci proběhlo zjišťovací řízení. Dokumentace EIA byla zpracována v listopadu 2021. Veřejné projednání se konalo 17. 2. 2022. Posudek byl zpracován v březnu 2022. Proces EIA byl završen vydáním souhlasného závazného stanoviska v dubnu 2022.

Krajský soud považuje za vhodné nejprve předestřít, o jaký záměr se v předmětné věci jedná.

Záměr ZEVO Vráto lze charakterizovat v cílovém stavu jako zařízení pro energetické využití odpadu (zejména SKO) o objemu 160 000 t/rok. Záměr „ZEVO Vráto“ je navržen s technologií roštového spalování odpadů, s celoroční dodávkou tepelné a elektrické energie do odběratelské sítě.

V Dokumentaci EIA je ohledně tohoto záměru uvedeno následující (str. 17, 18, 22, 23, 26 a 27): „Závod ZEVO Vráto bude provozován v celoročním nepřetržitém provozu jako kombinovaný zdroj výroby tepla a elektrické energie. Jeho tepelný výkon v páře a v horké vodě bude nahrazovat odpovídající výkony v Teplárně České Budějovice a.s. Dojde tím k nahrazení stávajícího tepelného zdroje „Výtopna Vráto“, kotel K21 o tepelném příkonu 49,9 MWt a současně v době uvedení ZEVO Vráto do trvalého provozu a dosažení požadovaného výkonu, umožní Teplárně České Budějovice, a.s. i odstavení hnědouhelného kotle K11 o výkonu 117 MWt ve svém závodě v Novohradské ulici v Českých Budějovicích. (…) Posuzovaný záměr „ZEVO Vráto“ je situován do stávajícího průmyslového areálu výtopny Vráto fy Teplárna České Budějovice a.s., který se nachází na severovýchodním okraji města.“

„V navrhovaném „ZEVO Vráto“ bude energeticky využíván směsný komunální odpad (po separaci plastů, skla, papíru apod.), objemný odpad a ostatní energeticky využitelné odpady vyprodukované prioritně v Jihočeském kraji. (…) Technické řešení záměru ZEVO Vráto vychází ze zohlednění nejlepších dostupných řešení na úrovni nejlepších dostupných technik (BAT/BREF) a na základě vyhodnocení požadavků na nejlepší dostupné techniky (BAT/BREF) pro nová zařízení (Prováděcí rozhodnutí komise (EU) 2019/2010 ze dne 12. listopadu 2019, kterým se stanoví závěry o nejlepších dostupných technikách (BAT) pro spalování odpadu podle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2010/75/EU (oznámeno pod číslem C(2019) 7987).“

„Celková kapacita závodu „ZEVO Vráto“ 160 kt/rok je navržena na energetické využití směsného komunálního odpadu (SKO) v objemu cca 113 kt/rok, objemného odpadu (OO) v objemu cca 12 kt/rok a ostatních energeticky využitelných odpadů (OEVO) v objemu cca 35 kt/rok, dále jen odpad (převážně SKO). Energetické zhodnocení takového odpadu představuje využití jeho energetického potenciálu a tím dosažení úspor primárních neobnovitelných zdrojů surovin a energií (fosilních paliv) a je tak zajištěna vysoká úroveň péče o životní prostředí v souladu s Evropskou hierarchií nakládání s odpady.“

„Po uvedení ZEVO Vráto do provozu v roce 2030 bude možno nahradit část dodávky tepla z centrální teplárny TČB v Novohradské ulici, toto umožní odstavit v TČB Novohradská uhelný kotel K11. V důsledku záměru „ZEVO Vráto“ lze tak celkově očekávat jen mírné negativní ovlivnění kvality ovzduší v Českých Budějovicích a blízkém okolí.“

„V souvislosti se zahájením výstavby ZEVO Vráto dojde k ukončení provozu stávající uhelné výtopny Vráto. Záměr ZEVO Vráto bude po uvedení do provozu v roce 2030 využívat výše uvedené napojení výtopny na parovodní síť i na horkovodní síť města Českých Budějovic k dodávce tepla do města. Uvedení ZEVO Vráto do provozu v roce 2030 umožní odstavení uhelného kotle K11 v teplárně České Budějovice v Novohradské ulici a snížení emisí do ovzduší z komína teplárny v Novohradské ulici. Současně s ukončením spalování hnědého uhlí v teplárně na Novohradské ul. a ve výtopně Vráto dojde ke zrušení jejich skládek uhlí a tím k odstranění jejich vlivu na životní prostředí (zejména hluk a prašnost).“

„Předkládaný záměr ZEVO Vráto bude řešit problém jinak nevyužitelného spalitelného komunálního odpadu, který nebude moci být od roku 2030 ukládán na skládky (převážně SKO) a ostatních vhodných energeticky využitelných odpadů, které jsou v současné době ukládány na skládky a nejsou využívány.“

Akceptovatelné dopady daného záměru byly ověřeny procesem EIA a shrnuty v souhlasném závazném stanovisku EIA 2022, v němž se konstatuje, že „v celkovém kontextu hodnocení jsou vlivy záměru ve složkách a charakteristikách životního prostředí, které lze s ohledem na charakter záměru považovat za nejvíce zranitelné (ovzduší, klima, hluk, veřejné zdraví) hodnoceny jako akceptovatelné, nepřesahující míru stanovenou zákony, a dalšími právními normami či předpisy. Vlivy v ostatních složkách životního prostředí jsou celkově charakterizovány jako málo významné, bez objektivně prokazatelných důsledků v jednotlivých složkách a charakteristikách životního prostředí. Výstavbou a provozem záměru tedy nebude při dodržení projektových parametrů a v tomto závazném stanovisku stanovených podmínek významně negativně ovlivněno zdraví obyvatel ani jednotlivé složky životního prostředí. Zásadní negativní ovlivnění nepředstavují ani vyhodnocené kumulativní vlivy záměru. Vzhledem k lokalizaci, charakteru a rozsahu záměru je též vyloučen významný vliv záměru na hmotný majetek a kulturní dědictví, které jsou též předmětem hodnocení vlivů dle zákona. Vzhledem k umístění záměru nelze předpokládat ani přeshraniční vlivy na životní prostředí a veřejné zdraví.“

Žalobci rozporují navrženou kapacitu pro spalování odpadu 160 tisíc tun ročně. Tvrdí, že je naddimenzovaná a ekonomicky neúnosná. Žalobci namítají též to, že v rámci EIA nebyly posouzeny alternativní metody nakládání s odpady, které by předcházely vzniku POPs, tj. dle názoru stěžovatelů vhodnějších variant, než je energetické využití odpadu, které může být zdrojem POPs. Jinými slovy řečeno, žalobci mají za to, že z hlediska hierarchie odpadového hospodářství není vůbec dán důvod pro realizaci záměru ZEVO.

Dokumentace EIA ke zvolenému záměru a jeho kapacitě uvádí v kapitolách B.I.5.1. a B.I.5.2. následující: „Společnost AF-Consult Czech Republic s.r.o. v roce 2019 zpracovala pro objednatele „Jihočeský kraj“ a v lednu 2020 vydala materiál „Studie Proveditelnosti na možnosti energetického využívání komunálních odpadů v Jihočeském kraji po ukončení skládkování neupravených komunálních odpadů včetně stanovení potřebného počtu překladišť“. (…)

V analytické části byla provedena analýza metod nakládání s energeticky využitelnými odpady pro ukončení neupraveného skládkování směsného komunálního odpadu po roce 2030. Zároveň byly analyzovány metody dopravy SKO do zařízení pro energetické využití odpadů. V závěru analytické části studie je uveden jako optimální provoz 4 velkokapacitních překládacích stanic, případně doplněných lokálními malokapacitními překládacími stanicemi pro transport odpadu do zařízení pro energetické využití odpadů. Z hlediska zařízení pro EVO se jeví jako optimální aplikace spalovny – ZEVO. Připouští se možnost výstavby dvou ZEVO v kraji, a to České Budějovice a Planá nad Lužnicí.