5 Tdo 753/2023

Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 29. 9. 2022, sp. zn. 1 T 67/2019, byl obviněný Mgr. Ing. Martin Říčka uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), jehož se dopustil jednáním popsaným pod bodem I. 1. výroku o vině, dále pod bodem I. 2. a) až e) téhož výroku byl shledán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku a pod bodem II. a) až i) přečinem neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1 tr. zákoníku. Za uvedenou trestnou činnost okresní soud uložil obviněnému podle § 209 odst. 3 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 2 roků a 6 měsíců. Dále mu okresní soud podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku uložil peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb po 500 Kč, tedy v celkové výměře 100 000 Kč. Současně byla obviněnému podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku uložena přiměřená povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil poškozeným škodu, kterou trestnou činností způsobil. V adhezním řízení soud podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost zaplatit poškozeným vyjmenovaným v tomto výroku náhradu škody, která zde byla rovněž konkretizována, a podle § 229 odst. 1 tr. ř. okresní soud odkázal poškozenou Z. Š., nar. XY, s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný Mgr. Ing. Martin Říčka odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 30. 3. 2023, sp. zn. 7 To 371/2022, zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.

Přestože jsou skutkové závěry, na nichž založily soudy odsouzení obviněného, všem procesním stranám dobře známy, Nejvyšší soud z důvodu kasačního výroku stručně připomene zásadní skutkové okolnosti jednotlivých bodů výroku o vině z rozsudku Okresního soudu ve Znojmě. Přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku pod bodem I. 1. výroku rozsudku okresního soudu se obviněný dopustil v podstatě tím, že dne 18. 7. 2015 zneužil důvěry poškozené V. V., nar. XY, jako osoba, která jí přislíbila právní pomoc v insolvenčním řízení, jí podstrčil mezi jinými listinami k podpisu i „Seznam mých závazků s uvedením věřitelů“ a „Uznání dluhu“, jež měly svědčit o neexistující půjčce ve výši 200 000 Kč poskytnuté poškozené V. V. obchodní společností Říčka M transport, s. r. o., jejímž jediným jednatelem oprávněným nakládat s jejím majetkem byl obviněný Mgr. Ing. Martin Říčka. Tyto listiny poté obviněný předložil jako pověřená osoba v rámci insolvenčního řízení vedeného na majetek poškozené a jelikož tato přihlášená pohledávka byla v insolvenčním řízení uznána, způsobil poškozené škodu ve výši 200 000 Kč.

Jednáním popsaným pod bodem I. 2. a) až e) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně obviněný spáchal přečin podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku ve stručnosti tím, že ve dnech 24. 9. 2015, 29. 9. 2015, 8. 12. 2015 a 20. 1. 2016 vybral od svých klientů uvedených v popisu tohoto skutku zálohy či doplatky na poskytnutí právních služeb, ačkoli si byl vědom, že slíbené služby neprovede v odpovídajícím rozsahu nebo vůbec, a to vzhledem k tomu, že byl dne 17. 7. 2015 vyškrtnut ze seznamu advokátů České advokátní komory. Vybrané zálohy v celkové výši 13 000 Kč si obviněný ponechal pro vlastní potřebu a způsobil tímto skutkem škodu ve výši odpovídající vybraným zálohám označeným poškozeným.

Přečin neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1 tr. zákoníku, který je popsán pod bodem II. a) až i) výroku o vině rozsudku Okresního soudu ve Znojmě, spočíval stručně uvedeno v tom, že obviněný po rozhodném datu 17. 7. 2015 neoprávněně vykonával ve větším rozsahu a za účelem dosažení zisku soustavnou činnost jako je sepisování kupních, darovacích a obdobných smluv, poskytování právních porad, přijímání peněz do advokátní úschovy a poskytování dalších právních služeb, za což si nechával zaplatit, a takto jednal, přestože jde o úkony, které jsou podle zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon o advokacii“), oprávněny poskytovat pouze osoby uvedené v § 2 odst. 1, 2 citovaného zákona, což obviněný od 17. 7. 2015 nesplňoval. Stručně lze připomenout, že obviněný poskytoval právní služby V. V. v souvislosti s insolvenčním řízením, resp. sepsal od července do září 2015 tři návrhy na povolení oddlužení, rovněž v insolvenčním řízení poskytl právní radu a pomoc V. T., resp. manželům L. V. a J. V., v srpnu 2015, resp. v březnu 2016, dále v září 2015 vypracoval pro V. D. návrh žaloby ve sporu týkajícím se podílového spoluvlastnictví pozemku, opět v září 2015 slíbil M. V. poskytnutí právní pomoci ve věci soudního sporu týkajícího se odškodnění poranění při autonehodě, po převzetí zálohy koncem září 2015 od B. V. této poskytl blíže nespecifikované právní služby ve věci zajištění dražby nemovitosti, v říjnu 2015 vypracoval a v listopadu 2015 podal jménem T. Š. trestní oznámení, v říjnu 2015 slíbil M. V. poskytnutí právních služeb v souvislosti s majetkovým vypořádáním manželů po rozvodovém řízení a s datem 8. 1. 2016 vypracoval v dané věci návrh žaloby, v listopadu 2015 převzal zálohu od E. Z., jíž poskytl právní radu a pomoc při zajištění zrušení věcného břemene na příslušné stavební parcele, na základě plných mocí ze dne 20. 7. 2016 se zavázal poskytnout právní služby P. D. v souvislosti s přestupkovým řízením a dále jej zastupovat ve všech záležitostech a jednáních před úřady, orgány státní správy a místní samosprávy, k provádění úkonů v rámci soudních, správních či jiných řízení.

Pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že okresní i krajský soud rozhodovaly v této trestní věci opakovaně. Nejprve o obžalobě státního zástupce Okresního státního zastupitelství ve Znojmě na obviněného Mgr. Ing. Martina Říčku ze dne 19. 7. 2019 rozhodl Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 25. 2. 2021, č. j. 1 T 67/2019-1250, jímž byl obviněný shledán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1 tr. zákoníku, některé skutky týkající se obou těchto přečinů, resp. dílčí útoky soud z výroku o vině tzv. „vypustil“, resp. ohledně jednoho dílčího útoku obviněného rozhodl podle § 226 písm. b) tr. ř. o zproštění obviněného obžaloby. Z podnětu odvolání obviněného i státního zástupce, který odvolání podal v neprospěch obviněného, Krajský soud v Brně usnesením ze dne 14. 10. 2021, sp. zn. 7 To 187/2021, citovaný rozsudek okresního soudu ze dne 25. 2. 2021 zrušil podle § 258 odst. 1 písm. a), b), d) tr. ř. v celém rozsahu a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Okresní soud poté rozhodl ve věci rozsudkem, jak byl podrobněji citován pod bodem 1. tohoto usnesení dovolacího soudu.

Obviněný podal proti výše označenému usnesení Krajského soudu v Brně jako soudu druhého stupně prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

Obviněný předně vytkl krajskému soudu, že se vůbec nevypořádal s jeho odvolacími námitkami. Aniž by obviněný některé ze svých výhrad podřadil jednomu nebo druhému dovolacímu důvodu, nejprve obecně zpochybnil důvěryhodnost výpovědí poškozené V. V., neboť tato svědkyně často měnila svá tvrzení, dále poukázal na nedostatečné odůvodnění usnesení krajského soudu, v čemž spatřoval porušení svého práva na spravedlivý proces, a rovněž podotkl, že mu stále nebylo řádně doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání.

Poté obviněný předestřel svou dovolací argumentaci k jednotlivým skutkům popsaným ve výroku o vině rozsudku Okresního soudu ve Znojmě. Ve vztahu k bodu I. 1. výroku o vině obviněný namítl, že pokud podle skutkových zjištění soudů bylo poškozenou v insolvenčním řízení plněno na neexistující pohledávku, došlo ke zkrácení nároků ostatních věřitelů, a to v důsledku jednání dlužníka, který měl přihlášenou neexistující pohledávku popřít. Pokud lze správně chápat tvrzení obviněného, tak v podstatě označil poškozenou V. V. za pachatelku trestného činu poškození věřitele. Současně obviněný zdůraznil, že poškozená V. V. jemu (resp. obchodní společnosti Říčka M transport, s. r. o.) předmětnou částku ve výši 200 000 Kč nezaplatila, proto mohl být tento skutek kvalifikován nanejvýše jako pokus přečinu podvodu. Zpochybnil rovněž určení výše škody, která podle něj nedosáhla hranice značné škody (ačkoli soudy mu kladou za vinu způsobení větší škody a nikoli značné – pozn. Nejvyššího soudu). Obviněný poukázal na výsledek insolvenčního řízení, v němž dlužnice zaplatila svým věřitelům celkem 195 793 Kč, uspokojila je tedy do výše 42,6591 % jejich pohledávek. Zjevně tak údajnému věřiteli Říčka M transport, s. r. o., nebylo zaplaceno 200 000 Kč, přesto soudy stanovily tuto částku jako škodu způsobenou přečinem podvodu v bodě I. 1. výroku o vině. V této části svého dovolání obviněný zároveň brojil proti adheznímu výroku, jímž mu byla uložena povinnost uhradit poškozené V. V. 12 000 Kč. Tato částka však představuje smluvenou odměnu za první sepis návrhu na povolení oddlužení, který však učinil ještě v době, kdy byl zapsán v seznamu advokátů vedeném Českou advokátní komorou a byl proto k takovému úkonu oprávněn.

Co se týká skutku pod bodem I. 2. výroku o vině rozsudku okresního soudu, jímž se měl dopustit rovněž přečinu podvodu, obviněný popřel, že by přebíral od uvedených klientů finanční odměnu, neboť ve skutečnosti tak činila svědkyně L. P. Obviněný tyto peněžní částky nikdy neobdržel, podle jeho tvrzení si je měla ponechat jmenovaná svědkyně.

Dále se obviněný neztotožnil ani s právními závěry soudů ohledně skutku pod bodem II. a) až i) výroku o vině, jímž měl spáchat přečin neoprávněného podnikání. Připustil, že poskytoval některé z uvedených právních služeb, avšak činil tak bezúplatně nebo na základě živnosti, jejíž vymezení ale nekonkretizoval. Následně obviněný poukazoval na to, že například insolvenční návrhy nemusí podávat výlučně advokát, stejně je tomu u realitních služeb. Opětovně zpochybnil, že by za poskytované služby byl finančně odměňován, veškeré platby vybírala svědkyně L. P., jež nebyla jeho zaměstnankyní, k čemuž zpochybnil pravost svého podpisu na její pracovní smlouvě. Za opomenuté důkazy obviněný označil chybějící znalecké zkoumání jednak pravosti tohoto podpisu a dále věrohodnosti (duševního stavu) svědka P. D., jehož tehdejší přítelkyně J. O. popřela předání jakéhokoli finančního obnosu ze strany svědka obviněnému.

Protože odsuzující rozsudek spolu ve spojení s usnesením krajského soudu představuje tzv. exekuční titul, pokud jde o přisouzené nároky na náhradu škody, a také s ohledem na jemu uložený peněžitý trest, obviněný požádal Nejvyšší soud o odložení výkonu rozhodnutí podle § 265o odst. 1 tr. ř.

Závěrem svého dovolání obviněný Mgr. Ing. Martin Říčka navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadená rozhodnutí soudů druhého i prvního stupně a věc vrátil Okresnímu soudu ve Znojmě k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného Mgr. Ing. Martina Říčky prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který nejprve zrekapituloval dosavadní průběh řízení a dovolací argumentaci obviněného. Připomněl rovněž podstatu dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., na něž obviněný odkázal ve svém dovolání. Dospěl k názoru, že prvnímu z uvedených důvodů neodpovídá žádná z dovolacích námitek. Co se však týká dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., státní zástupce dal obviněnému za pravdu v části, v níž důvodně namítal nesprávné právní posouzení skutku pod bodem I. 1. výroku o vině, neboť nejde o dokonaný přečin podvodu. Popis skutkových okolností pod bodem I. 1. výroku o vině totiž neobsahuje informaci o tom, že by obviněný dostal cokoli zaplaceno z titulu smyšlené pohledávky ve výši 200 000 Kč, kterou přihlásil do insolvenčního řízení na majetek poškozené a která byla insolvenčním soudem uznána. Soudy nezjišťovaly podrobnosti příslušného insolvenčního řízení, a proto není zřejmé, zda v důsledku jednání obviněného skutečně došlo ke zmenšení majetku poškozené V. V. Pokud by se tak nestalo, mohl být skutek posouzen nanejvýše jako pokus přečinu podvodu, jak namítal obviněný. Státní zástupce v této souvislosti poukázal na ustanovení § 2952 věty druhé zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, z něhož lze dovodit, že škoda může spočívat též v zatížení cizího majetku dluhem a že povinnost nahradit škodu může nastat již tím, že jmění poškozeného je zatíženo dluhem. Podle státního zástupce však takové pojetí škody nelze mechanicky uplatňovat při výkladu škody jako znaku objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu, resp. znaku jakéhokoli majetkového trestného činu.

Naproti tomu je podle státního zástupce nutné odmítnout výhrady obviněného proti právní kvalifikaci skutku pod bodem II. výroku o vině jako přečinu neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný Mgr. Ing. Martin Říčka skutečně soustavně poskytoval právní služby za úplatu, aniž by k tomu byl oprávněn. Zdůraznil, že ani podnikatelům v oblasti realit nepřísluší poskytování právních služeb, ale pouze jejich zprostředkování, a proto měl za irelevantní z hlediska trestní odpovědnosti podle § 251 odst. 1 tr. zákoníku skutečnost, že obviněný měl zřízeno živnostenské oprávnění v oblasti realit. Ani výtky obviněného proti výroku o náhradě škody nebyly podle státního zástupce opodstatněné.

Z uvedených důvodů státní zástupce závěrem svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně v části, v níž tento soud ponechal beze změny rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině pod bodem I. 1., a v tomto bodě rovněž rozsudek Okresního soudu ve Znojmě, dále aby zrušil tento rozsudek ve výroku o trestu a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal okresnímu soudu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, poté se zabýval konkrétní argumentací obviněného se zřetelem k jím uplatněným dovolacím důvodům. Přitom Nejvyšší soud shledal, že části dovolacích námitek je třeba přiznat opodstatnění, mohl proto na jejich podkladě přezkoumat obě napadená rozhodnutí soudů druhého i prvního stupně podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř. a dospěl k závěru, že nemohou obstát.

Obecně lze konstatovat, že dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který uplatnil obviněný, je možno podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento dovolací důvod byl včleněn do taxativního výčtu dovolacích důvodů s účinností od 1. 1. 2022 zákonem č. 220/2021 Sb. Při posuzování důvodnosti uplatněných námitek podřazených uvedenému dovolacímu důvodu je důležité skutečně pečlivě hodnotit, jaký význam mohly mít případné vady dokazování na výsledek trestního řízení, eventuálně na zachování práva obviněného na spravedlivý proces. Tento dovolací důvod tak nemohou naplnit jen obecně formulované výhrady proti způsobu hodnocení důkazů soudy prvního či druhého stupně, nebo námitky proti rozsahu dokazování a již vůbec nelze akceptovat námitky, které jsou primárně založeny na jiné verzi skutkového stavu, než kterou dovodily soudy, pokud z nich není zřejmý evidentní rozpor mezi obsahem důkazů a jejich hodnocením soudy. S odkazem na tento dovolací důvod lze tedy akceptovat tvrzení o vadách ve skutkovém zjištění soudů, které se týkají skutkových okolností významných pro rozhodnutí o podané obžalobě a které jsou určující pro naplnění znaků určitého trestného činu. Konkrétně musí dovolatel zdůvodnit existenci takové vady tím, že napadaná skutková zjištění nevyplývají ze žádného provedeného důkazu (jsou ve zjevném nesouladu s obsahem provedených důkazů), nebo že jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech anebo že ve vztahu k nim nebyly provedeny navrhované podstatné důkazy (případ opomenutých důkazů), což lze hodnotit jako porušení základních zásad ovládajících trestní řízení. Pouze vady takové povahy by odůvodňovaly mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, která ale jinak (obecně) v řízení o dovolání nejsou předmětem jeho přezkumné činnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023, které bude publikováno pod č. 19 Sb. rozh. tr.).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je určen k nápravě vad zákonem vyjmenovaných rozhodnutí, která spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Vadou, která je prostřednictvím tohoto důvodu dovolání vytýkána, je proto jen nesprávné použití ustanovení hmotného práva, typicky trestního zákoníku, případně na něj navazujících hmotněprávních norem mimo oblast trestního práva. K výkladu tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že je dán tehdy, jestliže soudy zjištěný skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

Je také třeba uvést, že obviněný formálně deklaroval dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., ač ve skutečnosti měl na mysli spíše, resp. též dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, neboť se domáhal přezkumu rozhodnutí soudu druhého stupně, který po veřejném projednání rozhodl o zamítnutí jeho řádného opravného prostředku, odvolání, proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, tj. proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože byly v řízení mu předcházejícím dány důvody dovolání uvedené právě v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Toto pochybení však samo o sobě nebylo natolik závažné, aby Nejvyšší soud jen proto dovolání obviněného odmítl. b) K dovolacím námitkám obviněného

Jak již bylo shora avizováno, Nejvyšší soud po přezkoumání napadeného usnesení soudu druhého stupně i jemu přecházejícího rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu a na podkladě některých námitek obviněného shledal jeho dovolání důvodným. Šlo zejména o námitky proti nesprávnému právnímu posouzení skutkových zjištění soudů, byť obviněný v dovolání své konkrétní výhrady nepodřadil důsledně k jím označeným dovolacím důvodům. Přestože Nejvyšší soud shledal opodstatněnými jen některé z předložených výhrad, mohl na jejich podkladě přezkoumat obě soudní rozhodnutí v celém jejich rozsahu, neboť nemohou z hlediska zákonnosti a správnosti obstát. V následujících pasážích tohoto usnesení se Nejvyšší soud bude zabývat zásadními námitkami obviněného ve vztahu k jednotlivým skutkům, jak jsou popsány ve výroku o vině rozsudku Okresního soudu ve Znojmě jako soudu prvního stupně. Předtím však ještě nad rámec podaného dovolání Nejvyšší soud považuje za vhodné vyjádřit se stručně k výtce nesprávného způsobu doručení usnesení o zahájení trestního stíhání obviněnému. Kromě toho, že tato výhrada nespadá pod žádný z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., tak je zejména v rozporu s obsahem spisového materiálu. Usnesení o zahájení trestního stíhání bylo totiž obviněnému doručeno dne 31. 10. 2018 vyzvednutím z datové schránky obchodní společnosti Říčka M transport, s. r. o., kterou sám obviněný uvedl jako svůj kontakt a doručovací adresu do protokolu o svém výslechu dne 20. 11. 2018 (srov. č. l. 49 tr. spisu). Při tomto procesním úkonu navíc obviněný výslovně potvrdil převzetí usnesení o zahájení trestního stíhání, čemuž navíc logicky odpovídá i skutečnost, že obviněný ihned následujícího dne po doručení předmětného usnesení, tj. dne 1. 11. 2018, sepsal proti tomuto usnesení stížnost. Přitom i v textu předmětné stížnosti obviněný potvrdil převzetí usnesení o zahájení trestního stíhání do datové schránky obchodní společnosti Říčka M transport, s. r. o. Není tudíž pochyb, že obviněnému bylo usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 27. 9. 2018 řádně doručeno, s jeho obsahem se seznámil a následně se proti němu bránil řádným opravným prostředkem. Dále z trestního spisu vyplývá, že obviněnému bylo později dne 22. 1. 2019 stejným způsobem (do datové schránky obchodní společnosti Říčka M transport, s. r. o.) doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání pro jeden dílčí útok přečinu neoprávněného podnikání ze dne 7. 1. 2019. Obviněný poté při výslechu dne 23. 4. 2019 potvrdil, že převzal obě jemu tímto způsobem zaslaná usnesení o zahájení trestního stíhání (srov. č. l. 76 verte tr. spisu). Jeho procesní námitky proti doručování usnesení o zahájení trestního stíhání jsou tedy zcela irelevantní, resp. neodpovídají informacím vyplývajícím z trestního spisu. b)1. Ke skutkům pod body I. 1. a I. 2. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně

Podle soudů obou stupňů se obviněný Mgr. Ing. Martin Říčka měl skutkem popsaným pod bodem I. 1. výroku o vině rozsudku okresního soudu dopustit dokonaného přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. S uvedenou právní kvalifikací však obviněný z více důvodů nesouhlasil, v tomto ohledu se s ním ztotožnil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání a rovněž Nejvyšší soud shledal závažné nedostatky právního posouzení dotčeného skutku.

Úvodem lze ve stručnosti připomenout, že přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku spáchá ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku větší škodu. Tato skutková podstata poskytuje ochranu cizímu majetku, který je objektem trestného činu podvodu. Jeho objektivní stránka spočívá v tom, že pachatel jiného uvede v omyl, jeho omylu využije nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti, v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici, a tím vznikne škoda nikoli nepatrná (§ 209 odst. 1 tr. zákoníku), resp. větší (§ 209 odst. 3 tr. zákoníku), na cizím majetku a dojde k obohacení pachatele nebo jiné osoby. Podvodné jednání může tudíž směřovat nejen vůči poškozenému, ale i vůči jiné osobě. K výkladu znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu a jeho aplikační praxi byla přijata celá řada rozhodnutí, z nichž mnohá jsou publikována též ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek vydávané Nejvyšším soudem. Například soudní praxe dlouhodobě vychází z názoru, že na podvodu mohou být kromě pachatele zainteresovány až 4 další subjekty: osoba uváděná pachatelem v omyl a jednající v omylu, osoba provádějící v omylu majetkovou dispozici, osoba poškozená (v praxi často jde o jedinou osobu) a osoba obohacená, není-li jí sám pachatel (srov. rozhodnutí č. 5/2002-I. Sb. rozh. tr.). Rovněž není vyloučeno, aby také pachatelů, poškozených a obohacených osob na jednom trestném činu podvodu bylo zapojeno více, (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, str. 2660). Naplnění zákonných znaků základní skutkové podstaty tohoto trestného činu nevyžaduje totožnost subjektu uváděného v omyl a subjektu plnícího v omylu (provádějícího majetkovou dispozici), vyžaduje však příčinnou souvislost mezi jejich jednáním a jednáním pachatele (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2004, sp. zn. 11 Tdo 902/2003). Z hlediska vzniku škodlivého následku a obohacení pachatele nebo jiné osoby je nutné, aby mezi nimi a mezi podvodným jednáním pachatele i jednáním podvedené osoby byla dána příčinná souvislost, přičemž podvodné jednání pachatele může představovat i jen jeden z důvodů majetkové dispozice podváděné osoby. Po subjektivní stránce se již od počátku podvodného jednání vyžaduje úmyslné zavinění, které musí pokrývat nejen uvedení jiného v omyl, využití omylu jiného nebo zamlčení podstatné skutečnosti, ale i obohacení pachatele nebo jiné osoby a způsobení škody nikoli nepatrné, jakož i příčinnou souvislost mezi nimi (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1370/2006).

Pokud okresní soud, s nímž se ztotožnil i krajský soud, kvalifikovaly skutek pod bodem I. 1. výroku o vině jako dokonaný přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, obviněný důvodně takový právní názor ve svém dovolání vytkl. Zásadní pochybení, jež je zřejmé již z formulace tzv. skutkové věty, spočívá primárně ve vadném určení způsobené škody. Soudům obou stupňů lze vytknout, že se vůbec nezabývaly otázkou, jak velký peněžní obnos skutečně získala obchodní společnost Říčka M transport, s. r. o., jako jeden z přihlášených věřitelů v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužnice V. V. Obviněný naprosto logicky argumentoval, že tato obchodní společnost ke škodě dlužnice V. V. neobdržela částku 200 000 Kč, pokud jí z přihlášené a uznané pohledávky v celkové výši 200 000 Kč mělo být v insolvenčním řízení uhrazeno zhruba 42 %. Skutkový závěr o vzniku škody na majetku dlužnice V. V. ve výši 200 000 Kč je tedy zcela v rozporu s obsahem dokazování. Teoreticky mohla být škoda způsobena maximálně do výše toho, co bylo věřiteli Říčka M transport, s. r. o., skutečně plněno z důvodu podvodného jednání obviněného. Na otázku výše způsobené škody navazuje otázka, komu vlastně byla škoda způsobena. Za daného skutkového stavu, podle něhož by (nebýt přihlášení a uznání neexistující pohledávky fiktivního věřitele Říčka M transport, s. r. o.) dlužnice V. V. částku odpovídající cca 42 % z 200 000 Kč s největší pravděpodobností v celém rozsahu byla povinna uhradit ostatním nezajištěným věřitelům, kteří do insolvenčního řízení přihlásili své pohledávky oprávněně, se jeví právě tito věřitelé dlužnice V. V. jako poškození majetkovou dispozicí provedenou v důsledku podvodného jednání obviněného. Ostatně celkově popis rozhodných skutkových okolností a z nich vyplývající označení jednotlivých osob jako osoby podvedené, jednající v omylu, poškozené a osoby obohacené působí v této části výroku o vině odsuzujícího rozsudku značně zmatečně. Soudy obou stupňů označily za podvedenou a zároveň i poškozenou osobu dlužnici V. V., avšak vůbec nehodnotily roli insolvenčního správce, resp. insolvenčního soudu, kteří mohli být následně rovněž jednáním obviněného uvedeni v omyl, pokud přihlášená pohledávka obchodní společnosti Říčka M transport, s. r. o., byla prokazována falešnými listinami, které obviněný předtím podvodně opatřil. V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že otázka možnosti uvedení soudu případně jiného orgánu státní správy v omyl, resp. „podvést jej“, bude předmětem rozhodování velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu, který zvažuje revizi právních závěrů vyslovených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 11 Tdo 229/2004, uveřejněného pod č. 24/2006 Sb. rozh. tr., podle nichž „soud rozhodující v občanskoprávním řízení (např. o vydání směnečného platebního rozkazu) nelze pokládat za subjekt, který by bylo možné uvést v omyl“. V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu již byl dopad tohoto judikátu opakovaně omezen, např. v usneseních ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 3 Tdo 709/2010, ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1338/2012, ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 3 Tdo 68/2015, v nichž Nejvyšší soud rozhodl, že katastrální úřad, u něhož probíhají správní řízení, není místem nalézání práva, a lze jej tedy uvést v omyl ve smyslu objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu. Dále trestní kolegium Nejvyššího soudu ve stanovisku ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. Tpjn 305/2010, uveřejněném pod č. 51/2011 Sb. rozh. tr., vyslovilo závěr, podle něhož v dědickém řízení lze uvést jeho účastníky v omyl. Dosavadní rozhodování senátů trestního kolegia Nejvyššího soudu sice obecně vychází ze shora označeného rozhodnutí jedenáctého senátu trestního kolegia, tedy že v občanském řízení sporném nelze soud uvést v omyl a tím naplnit zákonný znak skutkové podstaty trestného činu podvodu, jiný přístup však aplikují na řízení před správními orgány, neboť jde o řízení založené na odlišných procesních principech a omezených možnostech jeho účastníků či jiných osob bránit se proti falešným či padělaným listinám předkládaným pachatelem trestného činu podvodu. V praxi se nicméně vyskytují jednání fyzických či právnických osob spočívající v záměrně nepravdivém tvrzení adresovaném též soudnímu orgánu s cílem domoci se majetku či jiné výhody, na něž by uvedená osoba nebýt zfalšované, či pravdě neodpovídající listiny nedosáhla a které jí tedy po právu nenáleží. Možnosti soudu a procesních stran, byť v průběhu řízení sporného, nejsou bezbřehé. Pokud si pachatel například pečlivě připraví svou verzi a počíná si obzvlášť rafinovaně, není vyloučeno, aby se domohl neoprávněného nároku a aby tímto podvodným způsobem dosáhl rozhodnutí soudu ve svůj prospěch, či ve prospěch jiné osoby (např. při liknavosti druhé strany sporu či nedbalou obhajobou nebo „jen“ v důsledku důkazní nouze a neschopnosti vyvrátit tvrzení žalobce). V tomto ohledu se jeví jako nadále neudržitelný trend vycházející z rozhodnutí č. 24/2006 Sb. rozh. tr. Ostatně stanovisko, podle něhož je možno omezovat okruh osob, které lze uvést v omyl, nemá v zákoně žádnou oporu. S ohledem na výše uvedený stručný výklad Nejvyšší soud nepovažuje za zcela vyloučené, aby jednáním obviněného Mgr. Ing. Martina Říčky popsaným pod bodem I. 1. výroku o vině byl podveden (výhradně, resp. také) insolvenční soud, který rozhodoval o návrhu dlužnice V. V. na povolení oddlužení, a jehož usnesením o schválení oddlužení uvedené dlužnice byl obchodní společnosti Říčka M transport, s. r. o., přiznán nárok na úhradu jeho fiktivní pohledávky ve výši 200 000 Kč měsíčními splátkami ve výši 43,58 % z příjmů dlužnice získaných po schválení oddlužení. V rámci nového právního posouzení bude vhodné přihlédnout také k příčinné souvislosti mezi rozhodnutím insolvenčního soudu a obohacením jiného, resp. vznikem škody, jejíž výše však nebyla v dosavadním trestním řízení správně určena (viz výše). Teprve po ujasnění si těchto zásadních skutkových otázek bude možné dospět ke správnému právnímu posouzení a přijatý závěr bude třeba logicky a srozumitelně zdůvodnit.

Pokud jde o určení vývojového stadia trestného činu podvodu, je již z dosavadních výsledků dokazování vyloučeno, aby v případě skutku pod bodem I. 1. mohlo jít o dokonaný přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jímž by měla být poškozené V. V. způsobena škoda ve výši 200 000 Kč, a to z důvodů stručně uvedených v předcházejícím odstavci tohoto rozhodnutí dovolacího soudu. Také v tomto ohledu je opodstatněná výhrada obviněného, jíž zpochybnil právní posouzení skutku jako dokonaného přečinu podvodu a namítal, že se mohl dopustit nanejvýše pokusu tohoto přečinu. K jím vyslovenému právnímu posouzení skutku se připojil rovněž státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání, jak již bylo konstatováno. V této fázi trestního řízení nevylučují výsledky dosud provedeného dokazování úvahu, že obviněný si na jedné straně opravdu mohl být jistý tím, že dlužnice, resp. poškozená V. V., nebude schopna uhradit v insolvenčním řízení spornou (fiktivní) pohledávku v celé výši. Potom by připadalo v úvahu právní posouzení skutku jako dokonaného přečinu, jímž by byla způsobena škoda ovšem v zatím přesně nezjištěné výši, která však prokazatelně dosahovala zhruba 40 % přihlášené neexistující pohledávky Říčka M transport, s. r. o. Na druhou stranu však nelze ani zcela odmítnout možnost, že o tom, do jaké výše bude dlužnice schopna v insolvenčním řízení hradit pohledávky věřitelů, panovala v představách obviněného nejistota, a proto zkusil s užitím falešných listin neoprávněně vylákat finanční obnos 200 000 Kč, což by představovalo maximální výši škody, již se svým podvodným jednáním pokusil získat ve prospěch obchodní společnosti Říčka M transport, s. r. o., přestože fakticky došlo ke škodě v částce nižší, která bude teprve předmětem dokazování. Podle jeho výsledku tak lze uvažovat o možném právním posouzení tohoto skutku, a to i se zřetelem k objasnění úmyslu obviněného ve vztahu k výši škodlivého následku, jako dílem dokonaném, dílem nedokonaném přečinem podvodu, případně pouze jako pokusu tohoto přečinu. To vše ale bude reálné posoudit až po doplnění dokazování v naznačeném směru. V novém hlavním líčení bude tedy nezbytné objasnit mj. úmysl obviněného ve vztahu k výši peněžního obnosu, o který chtěl neoprávněně obohatit obchodní společnost Říčka M transport, s. r. o., a to na úkor samotné dlužnice V. V., resp. ostatních věřitelů přihlášených do insolvenčního řízení. V novém hlavním líčení tudíž bude nejprve třeba doplnit dokazování o informace z příslušného insolvenčního spisu vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 29 INS XY, event. také z jiných zdrojů, které by mohly sloužit jako nositelé důkazů. Teprve poté, co bude mít okresní soud dostatek podkladů pro svou stěžejní činnost, která bude spočívat v ujasnění si průběhu skutkových okolností a jeho jednotlivé fáze, teprve poté bude třeba zjištění podřadit znakům skutkové podstaty přečinu podvodu podle § 209 tr. zákoníku, a to buď v základní nebo v přísněji kvalifikované trestní sazbě, stejně jako v určení vývojového stadia tohoto přečinu. Své úvahy poté soud řádně, logicky a přesvědčivě vysvětlí v odůvodnění svého budoucího rozhodnutí.

V návaznosti na výše uvedené úvahy považuje Nejvyšší soud za logické upozornit na další nevyjasněnou otázku týkající se právního posouzení podvodného jednání obviněného, jestli v případě skutků pod body I. 1. a I. 2. výroku o vině šlo skutečně o dva samostatné přečiny podvodu (ať už o dva dokonané nebo jeden pokus a druhý dokonaný přečin podvodu), nebo o jeden pokračující přečin podvodu (ať už o dokonaný přečin podvodu podle § 209 odst. 1, resp. odst. 3 tr. zákoníku nebo o pokus přečinu podvodu podle § 21 odst. 1 a § 209 odst. 1, resp. odst. 3 tr. zákoníku). V této fázi trestního řízení totiž není z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vůbec zřejmé, z jakého důvodu jsou podvodná jednání popsaná pod I. 1. a I. 2. výroku o vině spáchaná obviněným rozdělena do dvou samostatných skutků, přestože o jejich jednotném záměru a blízké časové souvislosti není pochyb, určité odlišnosti mezi nimi jsou u způsobu provedení. Podle § 116 tr. zákoníku se pokračováním v trestném činu rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku. Podmínkou pokračování v trestném činu je, že pachatel dílčími útoky uskutečňuje určitý trestný čin (srov. rozhodnutí č. 22/1990 Sb. rozh. tr.). Jednotlivé dílčí útoky (a to každý z nich) tedy musí naplňovat stejnou skutkovou podstatu trestného činu, popřípadě i různé alternativy téhož ustanovení. Pokud například jednou pachatel „neoprávněně vnikne do domu jiného“ a podruhé „tam neoprávněně setrvá“, jde o jeden trestný čin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku, jestliže jsou splněny ostatní podmínky pokračování (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, str. 1665, 1666). Nejvyšší soud proto z opatrnosti přistoupil ke kasaci napadených rozhodnutí i v těch jejich částech, které se týkají skutku pod bodem I. 2. výroku o vině. Současně k tomu Nejvyšší soud připomíná, že v případě změny právního posouzení těchto bodů výroku o vině jako jednoho pokračujícího přečinu podvodu podle přísnější trestní sazby § 209 odst. 3 tr. zákoníku, by za splnění dalších podmínek (tj. se zřetelem ke způsobu rozhodování o dalších částech obžaloby) nemělo dojít ke zhoršení postavení obviněného, neboť ten by se nově tímtéž jednáním dopustil pouze jednoho přečinu místo dosavadních dvou přečinů podvodu, z nichž jeden byl již přísněji kvalifikován, jak uvedeno shora. Nicméně již nyní lze s velkou mírou pravděpodobnosti odhadnout, že i po sečtení jednotlivými útoky způsobených škodlivých následků by celková škoda způsobená oběma dílčími útoky pokračování nedosáhla spodní hranice větší škody podle § 138 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku (100 000 Kč) a právní kvalifikace jediného dokonaného pokračujícího přečinu podvodu by tudíž zůstala v základní skutkové podstatě podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku. Eventuálně podle výsledků dokazování k zavinění obviněného připadá v úvahu ještě posoudit skutek jako jeden pokus pokračujícího přečinu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Avšak bude rovněž na okresním soudu, aby v případě vyslovení nového odsuzujícího rozsudku dodržel zásadu zákazu reformationis in peius, neboť nové hlavní líčení v posuzované trestní věci bude konáno v důsledku zrušení předcházejícího odsuzujícího rozhodnutí, k němuž došlo výlučně na podkladě mimořádného opravného prostředku podaného obviněným (srov. § 265s odst. 2 tr. ř.).

Pro shrnutí Nejvyšší soud k bodu I. 1. výroku o vině upozorňuje, že úkolem soudu prvního stupně bude v novém hlavním líčení po adekvátním doplnění dokazování určit osobu poškozenou, přesně stanovit výši škody způsobené tímto skutkem a zabývat se vývojovým stadiem přečinu podvodu ve vztahu k tomuto skutku. V závislosti na soudem přijatém hmotněprávním posouzení obou jednání dosud popsaných pod body I. 1. a I. 2. výroku o vině odsuzujícího rozsudku, bude třeba zabývat se naplněním zákonných podmínek pokračování uvedených v § 116 tr. zákoníku. Na tomto místě definované znaky pokračování v trestném činu je nutné vykládat ve vzájemné souvislosti, nelze jeden z nich upřednostnit před jiným znakem. Jednotlivé útoky tedy musí mít subjektivní i objektivní souvislost, způsob jejich provedení musí být stejný nebo podobný (což plyne ze samotného pojmu pokračování, neboť pokračovat lze jedině v činnosti podobné nebo stejnorodé) a musí naplňovat skutkovou podstatu stejného trestného činu (byť i v souhrnu). Subjektivní souvislost spočívá v postupném uskutečňování jednotného záměru. Objektivní souvislost představuje jednak blízká časová souvislost dílčích útoků a souvislost v předmětu útoků. Vzhledem k tomu, že zákon vyžaduje „jen“ souvislost v předmětu útoku (a nikoli blízkou souvislost, jako tomu bylo dříve), nemusí být předmět útoku zcela totožný, dokonce ani ne „blíže podobný“. Pro splnění podmínky stejnorodosti provedení se nevyžaduje úplná totožnost způsobu spáchání jednotlivých útoků, přičemž tuto podmínku je třeba vykládat ve spojitosti se společným záměrem pachatele (srov. rozhodnutí č. 29/1977-I. Sb. rozh. tr.; Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, str. 1665, 1666).

Zároveň za dané procesní situace, při níž dochází ke zrušení napadených rozhodnutí též ohledně skutku pod bodem I. 2. výroku o vině, považuje Nejvyšší soud za vhodné upozornit také na nedostatky popisu skutku pod bodem I. 2. výroku o vině, který sestává z uvozovací části a z jednotlivých podrobněji vymezených dílčích útoků pod písmeny a) až e). V úvodním odstavci této skutkové věty je obsažen všem útokům společný záměr obviněného přislíbené právní služby nevykonat stejně jako skutečnost, že obviněný sliboval poskytnutí právních služeb, ačkoli si byl vědom, že mu takové oprávnění nenáleží poté, co byl vyškrtnut ze seznamu advokátů České advokátní komory. Přesto jsou u některých dílčích útoků tyto skutkové okolnosti nadbytečně opakovány, aniž by na druhou stranu byly zaznamenány u všech jednotlivých útoků, [např. vyškrtnutí obviněného ze seznamu advokátů je opakovaně konstatováno u všech útoků kromě toho pod písmenem c) anebo u všech útoků kromě toho pod písmenem e) je opakovaně uvedeno, že obviněný slibované služby nevykonal]. Tím se popis skutkových okolností v jednotlivých bodech výroku odsuzujícího rozsudku stal nejen nelogickým, ale zejména nepřehledným a obtížně srozumitelným. Bude tedy žádoucí, aby okresní soud při opětovném odsouzení obviněného za jednání popsaná pod bodem I. 2. a) až e) výroku o vině zrušovaného rozsudku precizoval popis skutkových okolností ve smyslu požadavků kladených na tzv. skutkovou větu v § 120 odst. 3 tr. ř. Citované ustanovení vyžaduje, aby výrok, jímž se obžalovaný uznává vinným nebo jímž se obžaloby zprošťuje, přesně označoval trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením, zda jde o zločin nebo přečin, a místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Přesné označení trestného činu, jehož se výrok o vině týká, znamená především náležité vymezení skutku, který musí být totožný se skutkem uvedeným v žalobním návrhu. Skutková věta vyjadřuje stručně a výstižně žalovaný skutek a soud v ní uvádí konkrétní údaje týkající se místa, času a způsobu spáchaného skutku. Skutková věta musí představovat úplné slovní vyjádření posuzovaného skutku tak, aby obsahoval všechny relevantní okolnosti z hlediska použité právní kvalifikace. Neobsahuje-li skutková věta ve výroku o vině úplný popis skutečností rozhodných pro naplnění všech znaků skutkové podstaty, je porušeno právo obviněného na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv (srov. Draštík, A., Fenyk, J. a kol. trestní řád. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2017, str. 998). b) 2. Ke skutku pod bodem II. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně

Jako pokračující přečin neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1 tr. zákoníku posoudily soudy jednání spočívající v celkem deseti dílčích útocích podrobně rozvedených pod písmeny a) až i) bodu II. výroku o vině rozsudku okresního soudu s tím, že tzv. skutková věta jako celek je uvozena popisem skutkových okolností společným všem dílčím útokům. V něm je zdůrazněno, že obviněný Mgr. Ing. Martin Říčka byl od 17. 7. 2015 vyškrtnutý ze seznamu advokátů České advokátní komory, i přesto však nadále neoprávněně za účelem dosažení zisku ve větším rozsahu vykonával soustavnou činnost, v níž soudy spatřovaly úkony, které jsou podle zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, oprávněny poskytovat pouze osoby uvedené v § 2 odst. 1, 2 citovaného zákona, přičemž obviněný tuto podmínku po 17. 7. 2015 již nesplňoval. Obviněný ve svém dovolání jednak souhrnně zpochybnil naplnění znaku přijetí úplaty za poskytované služby a dále konkrétněji brojil proti útokům pod písmeny a), b) a ch) námitkou, že šlo o sepis insolvenčních návrhů, k nimž je oprávněna i jiná osoba než advokát. Ve vztahu k jednáním popsaným pod písmeny c), e) a h) tohoto bodu se hájil tím, že vykonával realitní a nikoli advokátní činnost. Znaky skutkové podstaty podle § 251 odst. 1 tr. zákoníku podle obviněného tedy nebyly ve svém souhrnu naplněny a soudy dospěly k nesprávnému právnímu posouzení tohoto skutku pod bodem II. výroku o vině, pokud aplikovaly citované ustanovení. Nejvyšší soud zjistil, že zčásti je dovolací argumentace obviněného proti právnímu posouzení skutku důvodná.

Obecně se přečinu neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1 tr. zákoníku dopustí ten, kdo neoprávněně ve větším rozsahu poskytuje služby nebo provozuje výrobní, obchodní nebo jiné podnikání. Toto ustanovení chrání společenské vztahy související s podnikáním v tržní ekonomice, neboť jeho účelem je zajištění rovnosti subjektů v rámci jejich soutěžení zejména na trhu výrobků a služeb, ale i na dalších trzích, a to i ve vztahu ke státní ingerenci nebo regulaci v těch oblastech podnikání, ve kterých je třeba zajistit kvalifikovaný výkon určitých živností nebo profesí, zejména z hlediska ochrany spotřebitelů, ale i k zajištění bezpečnosti práce, hygienických a jiných společensky důležitých požadavků (Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, str. 3280). Primárně jsou chráněni konkurenti na trhu, kteří, na rozdíl od pachatele uvedeného trestného činu, splní všechny zákonné požadavky na provozování určitého druhu či typu podnikání, zajišťuje se tak rovnost jednotlivých subjektů na trhu, sekundárně jsou ovšem chráněny i zájmy dalších osob, a to zejména před zdravotně závadným či nebezpečným zbožím, před poskytováním zdravotně závadných či nebezpečných služeb, sekundárně jsou chráněny i fiskální zájmy státu (tamtéž; shodně Draštík, A., Fremr, R., Durdík, T., Růžička, M., Sotolář, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, str. 1865). Objektivní stránka tohoto trestného činu tedy spočívá v tom, že pachatel poskytuje služby nebo provozuje výrobní, obchodní nebo jiné podnikání neoprávněně (tedy bez příslušného povolení nebo jiného oprávnění), a to ve větším rozsahu. Z ustanovení § 420 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, („Kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele.“) lze dovodit znaky podnikání, které pak je vnímáno jako výdělečná činnost prováděná podnikatelem samostatně na vlastní účet a odpovědnost, živnostenským nebo obdobným způsobem, za účelem dosažení zisku a se záměrem činit tak soustavně. Podnikatelským oprávněním se rozumí veřejnoprávní oprávnění podnikat, které vzniká ze zákona splněním předepsaných podmínek (např. ohlášením u ohlašovací živnosti), správním rozhodnutím příslušného správního úřadu (např. právní mocí o udělení koncese u koncesovaných živností) nebo zápisem do seznamu, o němž se poté vydává osvědčení (např. zápisem do seznamu advokátů vedeného Českou advokátní komorou). Neoprávněně bude podnikat ten, komu schází příslušné podnikatelské oprávnění, na jehož podkladě by byl oprávněn danou činnost provozovat v souladu se zákonem. Trestný čin neoprávněného podnikání může spáchat i ten, kdo sice byl držitelem určitého oprávnění k podnikání, pokud ovšem ve větším rozsahu prováděl takovou podnikatelskou činnost, která překračuje rámec jeho oprávnění (srov. rozhodnutí č. 9/2010 Sb. rozh. tr.). Naopak specificky v případech poskytování právních služeb je třeba důsledně rozlišovat pojmy „poskytování právních služeb“ a „výkon advokacie“ a zjišťovat, zda „pouhé“ poskytování právních služeb není součástí jiné živnosti, k níž má pachatel, který pozbyl oprávnění k výkonu advokacie, příslušné oprávnění (srov. rozhodnutí č. 66/2013 Sb. rozh. tr.). K naplnění trestní odpovědnosti za trestný čin neoprávněného podnikání je dále potřeba, aby neoprávněné výdělečné podnikání bylo provozováno ve větším rozsahu. Pokud jde o naplnění tohoto zákonného znaku, kritérii zde budou zejména délka neoprávněného poskytování služeb (zpravidla nejméně 6 měsíců, srov. rozhodnutí č. 5/1996 Sb. rozh. tr.), rozsah takové činnosti, její povaha a objem, a to i včetně finančního vyjádření hrubého obratu, účtovaných odměn apod. V zásadě však nezáleží na tom, zda šlo o hlavní zdroj příjmů nebo zda taková činnost byla prováděna jen jako doplňková vedle jiné oprávněné výdělečné činnosti (srov. přiměřeně č. 59/1999 Sb. rozh. tr.). Co se týká posuzování znaku rozsahu neoprávněného poskytování služeb, dospěla soudní praxe k výkladu, podle něhož může jít též o jednu rozsáhlou akci trvající pod delší dobu s velkým objemem podnikání (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 6/1976 Sb. rozh. tr.). Zpravidla však, zvláště u poskytování právních služeb, by mělo jít o desítky případů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1406/2014, ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 5 Tdo 539/2018, ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. 5 Tdo 1084/2018, aj.). Z hlediska naplnění subjektivní stránky se vyžaduje úmysl, který musí zahrnovat jednotlivé zákonné znaky skutkové podstaty podle § 251 odst. 1 tr. zákoníku včetně znaku „neoprávněně“ (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, str. 3280 až 3295).

Uvedený obecný výklad k trestnému činu neoprávněného podnikání zjevně nedopadá na některé z dílčích útoků pod bodem II. výroku o vině, Nejvyšší soud se tedy nemohl ztotožnit s jejich právním posouzením, jak bude vysvětleno níže. Ačkoli v zásadě nelze zpochybnit neoprávněný výkon advokacie jednáním obviněného popsaným pod písmenem a) tohoto bodu, Nejvyšší soud v něm shledal nesprávnost hmotněprávního posouzení výše škodlivého následku, resp. účinku, což se následně promítlo i do vadného výroku o náhradě škody, proti němuž obviněný brojil ve svém dovolání. Poškozená V. V. udělila obviněnému plnou moc k zastupování v insolvenčním řízení dne 29. 5. 2015, tedy ještě v době, kdy obviněný byl zapsán v seznamu advokátů České advokátní komory. Rovněž minimálně jednu ze splátek, a to ve výši 5 000 Kč, obviněný, stále jako advokát řádně zapsaný v seznamu advokátů, převzal od poškozené dne 16. 6. 2015 (srov. č. l. 109 verte tr. spisu). K dalším úhradám záloh (podle soudu šlo o tři splátky) však nejsou v trestním spisu odpovídající podklady. Uvedené skutečnosti vypovídají tedy o tom, že minimálně záloha ve výši 5 000 Kč, eventuálně její část, obviněnému po právu náležela, zcela přirozeně lze předpokládat, že již během doby mezi přijetím první zálohy (16. 6. 2015) a podáním prvního návrhu na povolení oddlužení (22. 7. 2015) vynaložil na zpracování tohoto návrhu na povolení oddlužení odpovídající čas i pracovní nasazení. Skutkové okolnosti uvedené pod bodem II. a) výroku o vině tudíž nelze právně posoudit, jak učinily soudy obou stupňů, ale ani na jejich podkladě zavázat obviněného k náhradě škody poškozené V. V. v celkové výši 12 000 Kč. Bude nezbytné přesně určit výši odměny za sepis prvního návrhu na povolení oddlužení, jež skutečně náležela obviněnému vykonávajícímu v té době oprávněně advokátní činnost, což bude mít vliv na případnou výši způsobené škody, ale též na formulaci tzv. skutkové věty a případný výrok v adhezním řízení.

Jak již bylo avizováno shora, Nejvyšší soud nesdílí dovolatelovy pochyby o neoprávněném výkonu advokacie, a to ani u jednání pod písmenem a), ani pod písmenem ch), bodu II. výroku o vině, které se týkají dvou případů poskytování právních služeb v insolvenčním řízení. Obviněný totiž prokazatelně nabízel a realizoval pod hlavičkou advokátní kanceláře za úplatu klientům služby spočívající v sepsání návrhu na povolení oddlužení spolu se zpracováním a přípravou potřebných podkladů, v poskytování právních rad ohledně dalšího procesního postupu v tomto typu řízení a též v osobním zastupování klientů v něm. Tato jeho činnost zcela jistě naplňovala znak poskytování právních služeb ve smyslu § 1 odst. 2 zákona o advokacii. Nelze ani souhlasit s argumentací obviněného, který s odkazem na rozhodnutí č. 66/2013 Sb. rozh. tr. tvrdil, že k podání návrhu na povolení oddlužení nebyl v rozhodné době oprávněn výhradně advokát. K tomu pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že novelizací zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „IZ“), konkrétně zavedením ustanovení § 390a s účinností od 1. 7. 2017, došlo ke zúžení okruhu osob oprávněných podávat návrhy na povolení oddlužení a insolvenčních návrhů tak, že k nim jsou oprávněni advokát, notář, soudní exekutor, insolvenční správce a tzv. akreditovaná osoba. Jednání obviněného však bylo posuzováno podle právních předpisů platných a účinných v době jeho jednání (roky 2015 a 2016) a zcela důvodně bylo shledáno porušení ustanovení § 1 a § 2 zákona o advokacii. V rozhodné době odkazoval IZ v ustanovení § 20 podpůrně na o. s. ř., podle něhož mohl být dlužník v insolvenčním řízení zastoupen nejen advokátem, ale třeba i obecným zmocněncem, avšak pod podmínkou, že tato fyzická osoba nevystupuje v různých věcech opětovně, což obviněný zjevně činil, proto se nemohl úspěšně bránit tak, že opakovaně v civilních řízeních jednal za své klienty jako obecný zmocněnec, a to tím spíše, že před klienty vystupoval jednoznačně jako advokát. V praxi se právě takové případy posuzují jako neoprávněný výkon advokacie s výjimkou jednání v rámci jiného podnikatelského oprávnění, jež by pachatele k určitému poskytování služeb opravňovalo, což je potřeba vždy individuálně hodnotit.

Ačkoli mezi případy, v nichž obviněný měl provozovat neoprávněně výkon advokacie v souvislosti s insolvenčním řízením, se řadí i jednání pod písmenem b) bodu II. výroku o vině, nelze jeho právní posouzení soudy obou stupňů považovat za správné. Popis skutkových okolností v tomto případě vůbec nevypovídá o tom, že by obviněný vykonával nějakou konkrétní neoprávněnou činnost, nanejvýše lze vzít v potaz, že poškozené V. T. poskytl neurčitou „právní radu a pomoc týkající se obnovení insolvenčního řízení…následně vzhledem k velkým průtahům ze strany Mgr. Ing. Říčky v poskytování přislíbených právních služeb podala V. T. další návrh na povolení oddlužení…“. Uvedená formulace neobjasňuje jakýkoli konkrétní úkon advokáta, který by měl obviněný ve prospěch své klientky neoprávněně vykonat, spíše navozuje dojem, že obviněný způsobil klientce průtahy ve vyřizování její záležitosti. Průtahy spočívají však v nečinnosti, která nemůže představovat neoprávněné podnikání, jehož podstatou je naopak aktivita, k níž její vykonavatel (pachatel) nemá oprávnění. Ani výpověď poškozené V. T. zatím nepřispěla k dostatečnému objasnění úkonů, které měl v její prospěch obviněný učinit. V přípravném řízení v rámci svého výslechu tato svědkyně vypověděla, že nejprve řešila svou situaci sama „podáním insolvence“, které bylo zamítnuto, a proto vyhledala právní pomoc advokáta, za něhož považovala obviněného. Ten jí někdy v listopadu sdělil, že nemá činit žádné kroky, že případ je u soudu, načež se dlouho nic nedělo a věc jí pomohla vyřešit pracovnice insolvenčního soudu (srov. č. l. 219 tr. spisu). Před soudem prvního stupně svědkyně vypověděla, že obviněný jí slíbil podat „žádost na insolvenci“ a od soudu jí přišlo další zamítnutí, proto se domnívala, že obviněný „nějaké podání“ učinil, ale současně dodala: „…ale jestli to Říčka podal nebo ne, nevím“ (srov. č. l. 1233 až 1234 verte tr. spisu). Součástí trestního spisu jsou také vyjádření Krajského soudu v Brně a Mgr. Renáty Jančové, insolvenční správkyně dlužnice V. T., podle nichž v příslušných spisech obviněný Mgr. Ing. Martin Říčka nefiguruje jako zástupce dlužnice, který by za ni činil nějaká podání, nebo za ni vystupoval při ústních jednáních (srov. č. l. 224 až 226 tr. spisu). Vzhledem k tomu nemohlo právní posouzení dílčího útoku pod písmenem b) bodu II. výroku o vině jako neoprávněný výkon advokacie vůbec obstát, nejsou v něm totiž obsaženy žádné úkony, kroky či jiná forma právní pomoci, kterou by měl obviněný v rozhodné době pro V. T. neoprávněně vykonat.

Rovněž pod písmenem d) téhož bodu je popsáno jednání, v němž Nejvyšší soud nespatřuje neoprávněný výkon advokacie obviněným ve smyslu naplnění znaků § 251 odst. 1 tr. zákoníku. Poškozená M. V. vystupovala jako žalovaná ve sporu o odškodnění za újmu na zdraví způsobenou při dopravní nehodě spolujezdkyni, proto se dne 21. 9. 2015 obrátila na obviněného jako na advokáta a žádala po něm právní pomoc. Ten ji však krátce poté seznámil s Mgr. Přemyslem Růžičkou s tím, že tento advokát ji bude před soudem zastupovat a bude to on, kdo jí tedy bude poskytovat příslušné právní služby. Obviněný kromě předání klientky do péče jiného advokáta žádné právní úkony v její věci neučinil, ostatně k tomu ani neměl od poškozené udělenou plnou moc. Zjevně tedy obviněný Mgr. Ing. Martin Říčka pro poškozenou nevykonal jakýkoli úkon, který by bylo možné považovat za neoprávněný výkon advokacie.

Okolnosti, za nichž mělo dojít k protiprávnímu jednání obviněného u skutku, resp. útoku pod písmenem e) pod bodem II., jsou ve výroku o vině formulovány jako „blíže nespecifikované právní služby“. Taková charakteristika tvrzených úkonů obviněného, které měl vykonat po ztrátě své způsobilosti poskytovat služby advokáta, rozhodně nenaplňuje znaky minimálně objektivní stránky skutkové podstaty přečinu neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1 tr. zákoníku. Z dosud opatřených a provedených důkazů zaznamenaných v trestním spise lze dovodit, že v tomto případě učinil obviněný autentizaci dražitele na internetovém portále e-dražby.cz, a to jménem svědkyně B. V., která připojila svůj úředně ověřený podpis a poté skutečně vydražila požadovanou nemovitost za nejnižší podání. Tyto skutečnosti však nejsou součástí tzv. skutkové věty, navíc by samy o sobě nepostačovaly jako podklad pro uvedenou odsuzující část výroku o vině. Okresní soud bude muset v novém hlavním líčení nejprve objasnit okolnosti poskytnutí určitých právních služeb poškozené B. V. a následně je posoudit z hlediska jejich povahy, zda by (ne)mohly spadat pod poskytování realitních služeb, k němuž byl obviněný v rozhodnou dobu oprávněn. Z výpisu živnostenského rejstříku na č. l. 961 tr. spisu totiž lze zjistit, že obviněný disponoval od 1. 8. 2008 povolením k výkonu volné živnosti Výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona s oborem činnosti „Realitní činnost, správa a údržba nemovitostí“ zařazeným pod položkou č. 58 v příloze č. 4 živnostenského zákona [pozn. Nejvyššího soudu: v současnosti je „Realitní zprostředkování“ ohlašovací vázanou živností regulovanou zákonem č. 39/2020 Sb., o realitním zprostředkování a o změně souvisejících zákonů (zákon o realitním zprostředkování), ve znění pozdějších předpisů]. V zásadě ze stejných důvodů bude nutné opětovně zkoumat i skutek, resp. útok pod písmenem h) bodu II. výroku o vině, který spočíval podle výpovědi svědkyně E. Z. v tom, že jí obviněný poradil, aby napsala nejprve ona osobně bývalému majiteli nemovitosti, přičemž obviněný jí naznačil „jakým stylem“ má majitele kontaktovat. Poté obviněný svědkyni obstaral advokáta, který by v její věci byl schopen a ochoten ji zastupovat před soudem (srov. výpověď svědkyně E. Z. u hlavního líčení na č. l. 1106 verte tr. spisu). Uvedená právní pomoc, jíž se dostalo svědkyni od obviněného, tedy rovněž vzbuzuje významné pochybnosti o jejich povaze, která ze soudy učiněných zjištění nesvědčí o tom, že by muselo jít výhradně o neoprávněný výkon advokacie a nikoli případně o součást výkonu realitní činnosti. Bude na soudu prvního stupně, aby odstranil zmíněné pochybnosti a dosud nejasný skutkový