42 Ad 11/2025 – Krajský soud v Ústí nad Labem

42 Ad 11/2025- 31 - text  17 42 Ad 11/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Václavem Trajerem ve věci žalobce: V. Z., narozený X bytem X zastoupený opatrovnicí I. Z., narozenou X bytem X proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí sídlem Na Poříčním právu 1, 128 01 Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 4. 2025, č. j. MPSV-2025/85132-916, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 4. 2025, č. j. MPSV-2025/85132-916, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Úřadu práce České republiky – krajské pobočky v Ústí nad Labem (dále jen „úřad práce“) ze dne 29. 4. 2024, č. j. 62950/2024/UUA (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím úřad práce podle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, (dále jen „zákon o sociálních službách“), zamítl návrh žalobce na změnu výše přiznaného příspěvku na péči od ledna 2024 a rozhodl poskytovat příspěvek na péči ve výši 880 Kč měsíčně (I. stupeň závislosti – lehká závislost). Žaloba 2. Žalobce v žalobě nejprve obsáhle zrekapituloval dosavadní průběh správního řízení a konstatoval, že je napadené rozhodnutí v rozporu se zákonem, a to zejména s § 2, § 3, § 36, § 50 a § 68 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), ve spojení s § 8, § 9 a § 25 zákona o sociálních službách. Namítl, že napadené rozhodnutí je nezákonné a v některých částech též nepřezkoumatelné. Dále uvedl, že napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě nepřesvědčivého posudku, přičemž žalovaný postupoval v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů a se zásadou materiální pravdy. 3. Žalobce konstatoval, že žalovaný ignoroval konstantní judikaturu správních soudů. Zmínil, že navzdory rozsudkům vydaným v konkrétních případech nedochází k žádné změně správní praxe žalovaného a že odůvodnění rozhodnutí žalovaného i posudků posudkových komisí Ministerstva práce a sociálních věcí (dále jen „posudkových komisí“) zůstávají i přes výtky soudů nezměněné, tj. formulářové bez dostatečné individualizace. Zdůraznil, že postup žalovaného v jeho věci vyvolává pochybnost o porušení zákazu libovůle při výkonu veřejné moci. 4. Žalobce namítl, že žalovaný postupoval v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů. Uvedl, že ačkoliv žalovaný konstatoval úplnost, objektivnost a přesvědčivost posudku posudkové komise vypracovaného ve věci, ten zjevně nedostál kautelám judikatury Nejvyššího správního soudu vyjádřeným v rozsudku ze dne 28. 4. 2017, č. j. 5 Ads 80/2016-22. Dále uvedl, že žalovaný označil posudek posudkové komise za „stěžejní důkazní prostředek“, byť je takový přístup k hodnocení důkazů v rozporu se zákonem a judikaturou správních soudů, neboť všechny podklady uvedené v § 25 odst. 3 zákona o sociálních službách včetně výsledků sociálních šetření mají rovnocennou váhu. Jejich eventuální rozpor pak nelze podle žalobce vypořádat nezákonným nadřazením jednoho důkazního prostředku nad jiný. Žalovaný podle žalobce své odůvodnění založil na přepisu nosných částí posudku posudkové komise a s posudkem samým se vypořádal konstatováním obecných kritérií převzatých z instrukce náměstkyně pro řízení sekce sociálně pojistných systémů Ministerstva práce a sociálních věcí č. 15/2016 (dále jen „instrukce č. 15/2016“). Podotkl, že odůvodnění posudku posudkové komise má formulářovou povahu a není vůbec založeno na principu individualizace, neboť stejným způsobem žalovaný ve věcech příspěvku na péči odůvodňuje všechna svá rozhodnutí. Upozornil na skutečnost, že žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí pouze konstatoval, že zvládání základních životních potřeb je třeba hodnotit v přirozeném prostředí, které by mělo být přizpůsobeno zdravotnímu stavu, a to jak co do vybavení domácnosti, tak co do použití veškerých dostupných facilitátorů, jež následně vymezil jen ve vztahu k těm dílčím aktivitám základních životních potřeb, které jsou závislé na pohyblivosti posuzované osoby. Podle žalobce je takové odůvodnění nepřiléhavé, protože se v něm žalovaný vypořádává i s posudkovými kritérii vztahujícími se k základním životním potřebám, jejichž nezvládání žalobce vůbec nenamítal. 5. Žalobce namítl, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, protože se žalovaný nevypořádal s výsledky sociálního šetření, které představuje podklad pro vydání rozhodnutí podle § 25 odst. 3 zákona o sociálních službách. Žalobce odmítl argument žalovaného uvedený na straně 12 napadeného rozhodnutí, že zákon o sociálních službách neukládá správnímu orgánu povinnost do odůvodnění rozhodnutí výsledky sociálního šetření uvádět. Zdůraznil, že náležitosti rozhodnutí nejsou upraveny v zákoně o sociálních službách, nýbrž v § 68 odst. 3 správního řádu, který mimo jiné stanoví, že se v odůvodnění uvedou podklady pro jeho vydání včetně úvah, jimiž se správní orgán při jejich hodnocení řídil. Žalobce poukázal na čl. 9 odst. 6 č. 15/2016), podle které se musí posudek řádně vypořádat se všemi skutečnostmi uvedenými v záznamu ze sociálního šetření. Zdůraznil, že za vypovídající a přesvědčivé nelze považovat schématické konstatování posuzujícího lékaře, že údaje v sociálním šetření nejsou v souladu se zdravotním stavem, bez dalšího odůvodnění. Podle žalobce měl žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvést úvahy, jimiž se řídil při hodnocení zjištění sociálního šetření a komparovat je se závěry posudkové komise. Žalobce shrnul, že žalovaný se záznamem ze sociálního šetření nenakládal jako s podkladem pro vydání rozhodnutí a nehodnotil ho, naopak se spokojil se schématickými konstatováními převzatými z posudku posudkové komise. Podle žalobce taková bagatelizace záznamu o sociálním šetření odporuje právnímu názoru vyslovenému Krajským soudem v Ústí nad Labem v rozsudku ze dne 31. 7. 2024, č. j. 54 Ad 14/2023-65, který přitom musel být žalovanému z jeho úřední činnosti znám. 6. Žalobce namítl rozpor mezi podkladovou lékařskou dokumentací a posudkovým zhodnocením. Konstatování žalovaného, že posudkovým kritériem nemůže být subjektivní tvrzení pečující osoby, žalobce odmítl jako nepřiléhavé. Vysvětlil, že jeho tvrzení vycházejí z lékařských zpráv ošetřujícího psychiatra MUDr. D. F. a ze zpráv klinické psycholožky Mgr. P. P. Uvedl, že posudková komise se s odbornými závěry ošetřujících lékařů nijak nevypořádala a nepředestřela žádný argument de lege artis medicinae, který by je vyvracel. Závěr posudkové komise, podle něhož byl zjištěný rozsah funkčních schopností posuzovaného dostatečný k zvládání základních životních potřeb v přijatelném standardu, označil za schématický. Za lichý označil případný argument, že jeho ošetřující lékař není odborníkem v oboru posudkového lékařství, neboť MUDr. D. F. je soudním znalcem v oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Žalobce namítl, že posudkové zhodnocení je neúplné a vnitřně rozporné, protože ačkoli posudek posudkové komise cituje ze zprávy klinické psycholožky Mgr. P. P. ze dne 30. 11. 2023, hodnocení uznaných a neuznaných základních životních potřeb je s touto zprávou v rozporu, aniž by posudková komise tento rozpor jakkoli vysvětlila. 7. Žalobce namítl, že ačkoli posudková komise konstatovala, že nenašla objektivní funkční korelát k nezvládání základních životních potřeb komunikace, stravování, oblékání a obouvání a tělesné hygieny, jako rozhodná vymezila jen taková kritéria, která měla povahu obecných východisek. Žalobce poukázal na hodnocení základní životní potřeby komunikace, v němž posudková komise konstatovala, že nebyla prokázána střední, těžká či hluboká mentální retardace nebo středně těžká či těžká demence, ani jiné těžké psychické postižení s prokazatelnými těžkými poruchami komunikace. Namítl, že takové hodnocení je zčásti nepřiléhavé (žalobce nikdy netvrdil, že by trpěl mentální retardací či demencí), zčásti je pak v rozporu s podkladovou dokumentací, neboť trpí těžkým psychickým postižením s prokazatelnými dlouhodobými těžkými poruchami komunikace, a sice vývojovou dysfázií receptivního typu. Vysvětlil, že podle znaleckého posudku MUDr. D. F. ze dne 13. 12. 2024 a v souladu s poznatky lékařské vědy je podstatou vývojové dysfázie vývojová porucha jazyka, artikulace a porozumění. Poukázal na posudek Institutu posuzování zdravotního stavu ze dne 8. 4. 2024, který konstatuje, že žalobcova mluva je občasně nesrozumitelná, složitějším sdělením žalobce nerozumí, sdělení je nutno přeformulovat tak, aby mu rozuměl, ale v jednoduché rovině se domluví. Žalobce v této souvislosti namítl, že závěr posudkové komise, podle něhož lze problémy s porozuměním složitějším textům zohlednit v rámci základní životní potřeby orientace, odporuje právním předpisům, zejména příloze č. 1 vyhlášky č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách (dále jen „vyhláška č. 505/2006 Sb.“). Neschopnost porozumět textům podle žalo