Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou 13 C 138/2026-19 – Náklady řízení

Žalobou doručenou soudu dne 18. 5. 2026 se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení 52 440 Kč s příslušenstvím. Uvedla, že se jedná o nesplacený úvěr poskytnutý na základě smlouvy o úvěru č. 49534 uzavřené dne 18. 7. 2024 mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobkyně, společností , právnická osoba, . Právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému na základě této smlouvy úvěr ve výši 30 000 Kč. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou úvěru. Právní předchůdce žalobkyně proto úvěr zesplatnil ke dni 17. 11. 2024. Následně pohledávku za žalovaným postoupil dne 17. 10. 2025 na žalobkyni. Žalovaná částka se skládá z nesplacené jistiny ve výši 30 000 Kč, smluvního úroku ve výši 40 % měsíčně v kapitalizované výši 12 000 Kč, smluvní pokuty ve výši 10 440 Kč a zákonného úroku z prodlení z částky 42 000 Kč od 18. 11. 2024 do zaplacení.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Soud vyzval žalovaného k vyjádření, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání; k výzvě připojil doložku, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude soud předpokládat, že s tímto postupem souhlasí (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Jelikož žalobkyně s rozhodnutím bez jednání souhlasila již v žalobě a žalovaný se ve stanovené lhůtě přes výzvu nevyjádřil, rozhodl soud podle § 115a o. s. ř. o věci bez nařízení jednání, vycházeje při tom z listinných důkazů předložených žalobkyní.4. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. 49534 soud zjistil, že s pomocí prostředků elektronické komunikace na dálku byla mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným uzavřena dne 18. 7. 2024 smlouva, ve které se právní předchůdce žalobkyně zavázal poskytnout žalovanému, a to i opakovaně, úvěr do výše 30 000 Kč na účet č. , č. účtu, . Žalovaný se zavázal dlužnou částku splatit spolu se smluvním úrokem ve výši 40 % měsíčně. Každý měsíc byl povinen splácet úrok přirostlý za uplynulé období. Jistinu mohl splatit zcela nebo zčásti kdykoli během trvání smlouvy.5. Z potvrzení o provedené platbě soud zjistil, že na účet č. , č. účtu, byla pod variabilním symbolem č. 7302243245 odeslána dne 18. 7. 2024 částka 30 000 Kč.6. Z dopisu ze dne 17. 11. 2024 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně úvěr žalovaného zesplatnil.7. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 17. 10. 2025 a ze seznamu pohledávek soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávku za žalovaným na žalobkyni.8. Z předžalobní výzvy ze dne 29. 10. 2025 soud zjistil, že žalovaný byl znovu zvláště vyzván žalobkyní k úhradě dlužné částky včetně příslušenství ve lhůtě 3 dnů s tím, že byl výslovně upozorněn na následnou možnost vymáhání dluhu soudní cestou. Výzva byla žalovanému zaslána dne 31. 10. 2025, jak plyne z potvrzení o podání doporučené zásilky. Současně bylo žalovanému oznámeno postoupení pohledávky.9. Ze statistiky České národní banky soud zjistil, že v červenci 2024 činila obvyklá úroková sazba u úvěrů na spotřebu při fixaci nad 1 rok do 5 let včetně 9,61 % ročně.10. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícímu skutkovému závěru. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, na základě které se právní předchůdce žalobkyně zavázal poskytnout žalovanému, a to i opakovaně, úvěr do výše 30 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal dlužnou částku včetně smluvního úroku ve výši 40 % měsíčně (což je sazba mnohonásobně vyšší, než jaká je uvedena pro daný typ spotřebitelského úvěru a dané období ve statistice České národní banky) zaplatit. Právní předchůdce žalobkyně zaslal částku 30 000 Kč na účet žalovaného. Pohledávka za žalovaným byla po zesplatnění postoupena dne 17. 10. 2025 na žalobkyni. Žalovaný byl před podáním žaloby vyzván k úhradě dlužné částky výzvou, která mu byla zaslána dne 31. 10. 2025.11. Podle § 1810 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), platí, že ustanovení tohoto dílu se použijí na smlouvy, které se spotřebitelem uzavírá podnikatel (dále jen „spotřebitelské smlouvy“) a na závazky z nich vzniklé.12. Podle § 1815 o. z. platí, že ke zneužívajícímu ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.13. Podle § 2395 o. z. platí, že smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.14. Podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.15. Podle § 2993 o. z. dále platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.16. Právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru. Soud se proto zabýval otázkou, zda smlouva neobsahuje zneužívající ujednání, tedy zjevně nepřiměřená ujednání k tíži žalovaného jako spotřebitele. Soud dospěl k závěru, že za takové ujednání je třeba považovat ujednání o úroku z úvěru v sazbě 480 % ročně. V soudní praxi se dovozuje, že za obvyklou úrokovou sazbu je třeba považovat sazbu kolem 20 % ročně (v rámci smluvní autonomie lze považovat za akceptovatelné i ujednání o úroku vyšším). V posuzované věci však byl sjednán úrok v sazbě 40 % měsíčně, tj. 480 % ročně. Jedná se tedy o úrok zjevně nepřiměřený. Soud proto dospěl k závěru, že ujednání o úroku je zneužívající (v rozporu s dobrými mravy), a proto k němu nelze přihlížet.17. Rozpor sjednané výše úroku s dobrými mravy je v daném případě natolik zjevný, že způsobuje absolutní neplatnost ujednání podle § 588 o. z. Tato neplatnost se netýká pouze ujednání o výši úroku, ale celé smlouvy, neboť nelze ve smyslu § 576 a § 577 o. z. předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Podle § 2395 o. z. je totiž smlouva o úvěru smlouvou úplatnou. Povinnost k zaplacení úroku za poskytnutí peněžních prostředků je její podstatnou náležitostí. Soud má proto za to, že právní předchůdce žalobkyně jakožto poskytovatel úvěru, jehož podnikatelská činnost je založená právě na poskytování úvěrů spotřebitelům, by bez ujednání o úrocích obdobně vysokých smlouvu neuzavřel (srov. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 6. 2023, sp. zn. 47 Co 87/2023). Neplatnost ujednání o úroku z úvěru proto způsobuje neplatnost smlouvy jako celku. Soud je povinen k neplatnosti přihlédnout podle § 588 o. z. i bez návrhu, tedy bez ohledu na pasivitu žalovaného.18. Soud nárok žalobkyně posoudil podle § 2991 a násl. o. z., zejména § 2993 o. z., jako nárok z titulu bezdůvodného obohacení, neboť došlo k plnění, aniž by tu byl platný závazek. Právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému částku 30 000 Kč. Žalovaný netvrdil ani neprokázal, že by na dluh něčeho vrátil. Soud mu proto uložil povinnost vrátit částku 30 000 Kč, tedy to, o co se bez spravedlivého důvodu obohatil. Tuto částku je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni, neboť v řízení bylo prokázáno, že na žalobkyni tato pohledávka za žalovaným smluvně přešla podle § 1879 a násl. o. z.19. V případě nároků z titulu bezdůvodného obohacení ze zákona nevyplývá lhůta splatnosti. Obohacený je proto povinen plnit poté, kdy je k tomu ochuzeným vyzván. V posuzované věci byl žalovaný vyzván k plnění předžalobní výzvou ze dne 29. 10. 2025. Doručení výzvy k úhradě dluhu soud posoudil podle § 573 o. z., dle kterého se má se za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. Den odeslání výzvy byl 31. 10. 2025. Domněnka dojití nastala dne 5. 11. 2025. Žalovaný se tedy dostal do prodlení dne 5. 11. 2025. Od tohoto data pak běží úrok z prodlení v zákonné výši podle § 1970 o. z. ve spojení s § 2 odst. 1 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.20. V ostatním rozsahu soud žalobu zamítl, a to z důvodu neplatnosti úvěrové smlouvy.21. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 940,60 Kč, přičemž tato částka představuje 6,9 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 53,45 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 46,55 %; soud zohlednil neúspěch žalobkyně v části žádající zákonný úrok z prodlení za konkrétní období). Tyto náklady sestávají z odměny advokáta za tři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepis předžalobní výzvy k plnění a sepis návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu) po 3 x 3 220 Kč (§ 7 ve spojení s § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif), náhrady hotových výdajů za tři úkony po 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a náhrady za zaplacený soudní poplatek ve výši 2 622 Kč.