Zákon o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních

(1) Jestliže zjištěné skutečnosti odůvodňují obavu z útěku osoby, o jejíž vydání jde, může předseda senátu na návrh státního zástupce a po podání návrhu na rozhodnutí podle § 95 odst. 1 i bez takového návrhu rozhodnout o jejím vzetí do předběžné vazby; ustanovení § 67 a 68 trestního řádu se neužijí. Proti rozhodnutí o vzetí do předběžné vazby je přípustná stížnost. Na rozhodování o zadržené osobě se přiměřeně užije § 77 odst. 2 trestního řádu.

(2) Na další postup ohledně předběžné vazby se neužijí ustanovení § 71 odst. 1 věty třetí, odst. 2 písm. b), § 72 až 72b, § 73b odst. 1, odst. 3 až 5, odst. 6 věty druhé, § 73c písm. a) a § 74a trestního řádu. Jiná ustanovení hlavy čtvrté oddílu prvního trestního řádu se užijí přiměřeně s tím, že kde tato ustanovení hovoří o přípravném řízení, rozumí se tím předběžné šetření.

(3) Osobu, o jejíž vydání jde, státní zástupce propustí ihned z předběžné vazby, jestliže předběžné šetření bylo zahájeno bez doručení žádosti cizího státu o vydání a tato žádost nebyla ministerstvu doručena do 40 dnů ode dne vzetí do předběžné vazby; to neplatí, jde-li o zjednodušené vydání. Propuštění z předběžné vazby nevylučuje nové vzetí do předběžné vazby, pokud je žádost o vydání doručena dodatečně. Účinky doručení má i doručení žádosti Nejvyššímu státnímu zastupitelství, zastupitelskému úřadu České republiky v cizím státu nebo Ministerstvu zahraničních věcí.

(4) O vzetí osoby do předběžné vazby a o jejím propuštění z této vazby justiční orgán vyrozumí ministerstvo.

(1) Po skončení předběžného šetření soud rozhodne na návrh státního zástupce ve veřejném zasedání, zda je vydání přípustné. Ustanovení § 188 odst. 1 písm. e) trestního řádu o vrácení věci státnímu zástupci k došetření se neužije. Proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost, která má odkladný účinek.

(2) Vznikne-li pochybnost o tom, zda nebo do jaké míry je osoba, o jejíž vydání jde, vyňata z pravomoci orgánů činných v trestním řízení, rozhodne o tom na návrh této osoby, státního zástupce nebo soudu Nejvyšší soud.

(3) Jestliže se v době rozhodování soudu osoba, o jejíž vydání jde, nezdržuje na území České republiky, nebo se pro její neznámý pobyt opakovaně nepodaří zajistit její přítomnost při veřejném zasedání, soud návrh státního zástupce zamítne. Stejně soud postupuje, jestliže po podání návrhu podle odstavce 1 nastane důvod pro ukončení předběžného šetření uvedený v § 92 odst. 7 písm. c), e) nebo g) nebo byl zjištěn důvod pro ukončení předběžného šetření uvedený v § 92 odst. 7 písm. d). Jestliže se osoba, o jejíž vydání jde, v době rozhodování soudu nachází ve vazbě, soud rozhodne o jejím propuštění. Tato rozhodnutí lze učinit i v neveřejném zasedání. Proti těmto rozhodnutím je přípustná stížnost státního zástupce, která má s výjimkou stížnosti proti rozhodnutí podle věty první odkladný účinek. Okamžikem nabytí právní moci rozhodnutí o zamítnutí návrhu státního zástupce řízení končí; byl-li však návrh státního zástupce zamítnut z důvodu uvedeného ve větě první, vrací se řízení do předběžného šetření.

(4) Vysloví-li soud, že vydání není přípustné, a osoba, o jejíž vydání jde, je v předběžné vazbě, rozhodne zároveň o jejím propuštění. Proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost státního zástupce, která má odkladný účinek pouze tehdy, byla-li podána ihned po vyhlášení rozhodnutí a byla-li současně podána stížnost státního zástupce proti rozhodnutí o tom, že vydání není přípustné.

(5) Po právní moci rozhodnutí o tom, zda je vydání přípustné, předseda senátu předloží věc ministerstvu. Má-li ministr spravedlnosti pochybnosti o správnosti rozhodnutí soudu, může nejpozději do 3 měsíců ode dne, kdy byla věc ministerstvu předložena, podat Nejvyššímu soudu návrh na přezkoumání takového rozhodnutí.

(6) Pokud Nejvyšší soud návrh ministra spravedlnosti nezamítne, napadené rozhodnutí zruší a postupuje přiměřeně podle odstavců 1 až 5, nebo vrátí věc soudu, nelze-li zjištěnou vadu v řízení před Nejvyšším soudem odstranit.

(1) Jestliže osoba, o jejíž vydání jde, prohlásí, že si přeje udělit souhlas s vydáním do cizího státu, ustanovení § 90, § 91 odst. 1 písm. a), c) až g), j) a m) a § 92 odst. 7 písm. a) se neužijí a státní zástupce po skončení předběžného šetření, ve kterém zjišťuje rovněž existenci důvodů pro odložení vydání, namísto návrhu podle § 95 odst. 1 podá návrh soudu na opatření souhlasu této osoby s vydáním. Shledá-li státní zástupce, že je dán některý z důvodů nepřípustnosti vydání uvedených v § 91 odst. 1 písm. b), h), i), k), l), n), o) nebo p), postupuje, jako by osoba, o jejíž vydání jde, prohlášení o tom, že si přeje udělit souhlas s vydáním, neučinila; obdobně postupuje, pokud osoba, o jejíž vydání jde, odvolá prohlášení o tom, že si přeje udělit souhlas s vydáním.

(2) Souhlas s vydáním uděluje po podání návrhu podle odstavce 1 osoba, o jejíž vydání jde, před předsedou senátu za přítomnosti obhájce ve vazebním nebo veřejném zasedání. Před vyslovením tohoto souhlasu musí být osoba, o jejíž vydání jde, poučena předsedou senátu o významu takového souhlasu, zejména o tom, že vydání bude provedeno bez rozhodnutí o přípustnosti a bez povolení vydání, a rovněž o následcích, které jsou s ním spojeny, včetně vzdání se uplatnění zásady speciality. Souhlas s vydáním nelze vzít zpět.

(3) Jestliže osoba, o jejíž vydání jde, souhlas podle odstavce 2 neudělí, řízení se vrací do předběžného šetření a státní zástupce postupuje, jako by tato osoba neučinila prohlášení o tom, že si přeje udělit souhlas s vydáním. Jestliže se pro neznámý pobyt osoby, o jejíž vydání jde, opakovaně nepodaří zajistit její přítomnost při vazebním nebo veřejném zasedání, předseda senátu rozhodne o zamítnutí návrhu podle odstavce 1, čímž se řízení vrací do předběžného šetření a státní zástupce postupuje, jako by tato osoba neučinila prohlášení o tom, že si přeje udělit souhlas s vydáním.

(4) Jestliže osoba, o jejíž vydání jde, souhlas podle odstavce 2 udělí, ustanovení § 95 a 97 se neužijí a předseda senátu rozhodne ve vazebním nebo veřejném zasedání o vzetí této osoby do vydávací vazby nebo o přeměně předběžné vazby na vazbu vydávací podle § 101 odst. 1 anebo ve veřejném zasedání o odložení vydání podle § 99. Shledá-li však předseda senátu, že je dán některý z důvodů nepřípustnosti vydání uvedených v § 91 odst. 1 písm. b), h), i), k), l), n), o) nebo p), rozhodne o zamítnutí návrhu podle odstavce 1. Proti rozhodnutí o zamítnutí návrhu podle odstavce 1 je přípustná stížnost. Okamžikem nabytí právní moci rozhodnutí o zamítnutí návrhu podle odstavce 1 se řízení vrací do předběžného šetření a státní zástupce postupuje, jako by osoba, o jejíž vydání jde, neučinila prohlášení o tom, že si přeje udělit souhlas s vydáním.

(5) Jestliže po podání návrhu podle odstavce 1 nastane důvod pro ukončení předběžného šetření uvedený v § 92 odst. 7 písm. c), e) nebo g) nebo byl zjištěn důvod pro ukončení předběžného šetření uvedený v § 92 odst. 7 písm. d), předseda senátu rozhodne o zamítnutí návrhu. Jestliže se osoba, o jejíž vydání jde, v době rozhodování soudu nachází ve vazbě, předseda senátu rozhodne o jejím propuštění. Proti těmto rozhodnutím je přípustná stížnost státního zástupce, která má odkladný účinek. Řízení o vydání končí právní mocí rozhodnutí o zamítnutí návrhu podle odstavce 1; o nabytí právní moci tohoto rozhodnutí soud neprodleně informuje ministerstvo.

(6) Pokud osoba, o jejíž vydání jde, udělí souhlas s vydáním až v průběhu veřejného zasedání konaného o přípustnosti vydání, státní zástupce vezme svůj návrh podle § 95 odst. 1 zpět a soud rozhodne o vzetí této osoby do vydávací vazby nebo o přeměně předběžné vazby na vazbu vydávací podle § 101 odst. 1 anebo o odložení vydání podle § 99. Návrh podle § 95 odst. 1 může státní zástupce vzít zpět nejpozději do doby, než se soud odebere k závěrečné poradě.

(7) Ustanovení odstavce 6 se neužije, shledá-li státní zástupce, že je dán některý z důvodů nepřípustnosti vydání uvedených v § 91 odst. 1 písm. b), h), i), k), l), n), o) nebo p).

(8) Předseda senátu neprodleně prostřednictvím ministerstva vyrozumí cizí stát, který žádá nebo by mohl žádat o vydání, o souhlasu osoby s vydáním a jeho důsledcích.

(1) Vydání do cizího státu povoluje ministr spravedlnosti. Může tak učinit pouze po právní moci rozhodnutí, že vydání je přípustné.

(2) I když bylo pravomocně rozhodnuto, že vydání je přípustné, může ministr spravedlnosti rozhodnout, že vydání nepovolí.

(3) V souvislosti s rozhodováním ministra spravedlnosti může ministerstvo vyžadovat potřebné podklady od jiných orgánů veřejné moci, které jsou mu povinny poskytnout v nezbytném rozsahu součinnost.

(4) Po právní moci rozhodnutí, že vydání není přípustné, oznámí ministerstvo cizímu státu, že vydání nelze povolit, s výjimkou případu, kdy ministr spravedlnosti předloží věc Nejvyššímu soudu k přezkoumání.

(5) Ministr spravedlnosti ukončí řízení o vydání, nastane-li poté, co mu byla věc předložena podle § 95 odst. 5, důvod pro ukončení předběžného šetření uvedený v § 92 odst. 7 písm. c), e), f) nebo g) nebo byl-li zjištěn důvod pro ukončení předběžného šetření uvedený v § 92 odst. 7 písm. d).

(6) Propuštění osoby, jejíž vydání ministr spravedlnosti nepovolil podle odstavce 2 věty první, nebo ohledně níž ukončil řízení o vydání, z předběžné vazby nařídí předseda senátu.

Jsou-li třeba k posouzení věci dodatkové informace, ministerstvo o jejich poskytnutí požádá cizí stát.

(1) Předseda senátu může rozhodnout o odložení vydání osoby na dobu, po kterou bude v České republice zbavena osobní svobody v souvislosti s jiným skutkem, než který je předmětem žádosti o její vydání, pro účely trestního řízení vedeného v České republice, včetně výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody, které byly pravomocně uloženy soudem České republiky nebo které mají být na základě pravomocného rozhodnutí soudu České republiky vykonány na jejím území. Rozhodnutí o odložení vydání může předseda senátu učinit poté, co ministr spravedlnosti povolil vydání osoby, anebo po udělení souhlasu osoby, o jejíž vydání jde, při zjednodušeném vydání až do předání osoby orgánům cizího státu. Vyvstane-li v průběhu této doby nový důvod pro odložení vydání, může předseda senátu rozhodnout o odložení vydání i z tohoto důvodu. Při rozhodování o odložení vydání předseda senátu vezme v úvahu zejména závažnost trestného činu, pro který má být osoba vydána, závažnost trestného činu, v souvislosti s nímž je navrhováno odložení vydání, možnost předání nebo vydání této osoby z cizího státu zpět do České republiky, jakož i možnost dočasného předání osoby do cizího státu.

(2) O odložení vydání může předseda senátu rozhodnout na návrh

a) ministerstva,

b) státního zástupce,

c) soudu a v přípravném řízení státního zástupce příslušných k vedení trestního řízení v České republice,

d) soudu, který v prvním stupni rozhodoval ve věci, v níž má osoba, o jejíž vydání jde, vykonat nepodmíněný trest odnětí svobody nebo ochranné opatření spojené se zbavením osobní svobody na území České republiky, nebo

e) osoby, o jejíž vydání jde.

(3) Pokud návrh na odložení vydání nepodal soud nebo státní zástupce uvedený v odstavci 2 písm. c) nebo d), předseda senátu si před rozhodnutím o odložení vydání vyžádá jeho stanovisko, nevyžádal-li si je státní zástupce.

(4) Je-li osoba v předběžné nebo vydávací vazbě, předseda senátu současně s rozhodnutím o odložení jejího vydání rozhodne o jejím propuštění z takové vazby okamžikem vzetí této osoby do vazby v trestním řízení vedeném v České republice nebo okamžikem započetí výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody, pro které se vydání odkládá.

(5) Proti rozhodnutím podle odstavců 1 a 4 je přípustná stížnost. Proti rozhodnutí o propuštění z vazby lze stížnost podat pouze tehdy, byla-li současně podána stížnost proti rozhodnutí o odložení vydání.

(6) Podá-li v době, kdy je vydání osoby odloženo, týž stát další žádost o její vydání pro jiný skutek, než pro který bylo vydání povoleno, k řízení o takové žádosti jsou příslušné orgány, které byly činné ohledně původní žádosti o vydání této osoby.

(7) Pomine-li důvod odložení vydání, předseda senátu postupuje podle § 101.

(8) Předseda senátu ukončí řízení o vydání, nastane-li důvod pro ukončení předběžného šetření uvedený v § 92 odst. 7 písm. c), e), f) nebo g) nebo byl-li zjištěn důvod pro ukončení předběžného šetření uvedený v § 92 odst. 7 písm. d). Stejně předseda senátu postupuje, pokud ministr spravedlnosti s ohledem na změnu okolností zrušil své rozhodnutí o povolení vydání a vydání nepovolil.

(1) Bylo-li vydání odloženo, může předseda senátu na žádost cizího státu rozhodnout, že povolí dočasné předání osoby, o jejíž vydání jde a která se nachází v České republice ve vazbě, ve výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody, do cizího státu k trestnímu stíhání.

(2) Provedení dočasného předání zajistí předseda senátu.

(3) Dočasné předání lze povolit pouze, pokud cizí stát poskytne ujištění, že osoba bude po dobu dočasného předání omezena na osobní svobodě a že proti ní budou uplatněna požadovaná omezení vyplývající z důvodu vazby na území České republiky.

(4) Nachází-li se osoba, která má být dočasně předána, ve vazbě, může být dočasné předání povoleno pouze se souhlasem soudu a v přípravném řízení státního zástupce příslušných k vedení trestního řízení v České republice. Nachází-li se taková osoba v zařízení pro výkon ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody, vyžádá si předseda senátu před rozhodnutím o dočasném předání stanovisko tohoto zařízení.

(5) Dočasné předání nepřerušuje výkon vazby, nepodmíněného trestu odnětí svobody ani ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody v České republice.

(6) V rozhodnutí předseda senátu stanoví přiměřenou lhůtu, v níž musí být dočasně předaná osoba vrácena. Tato lhůta nesmí být delší než 1 měsíc, nachází-li se osoba ve vazbě, nebo 6 měsíců, nachází-li se osoba ve výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody. Tuto lhůtu lze po dohodě s příslušným cizozemským orgánem prodloužit pouze ke stejnému účelu, pro který bylo dočasné předání osoby povoleno. Pokud vrácení osoby brání okolnosti cizím státem neovlivnitelné nebo jestliže by vrácení osoby ohrozilo její život nebo zdraví, musí být osoba vrácena bez zbytečného odkladu po odpadnutí takové překážky. Dočasné předání osoby lze povolit i opakovaně.

(1) Po rozhodnutí ministra spravedlnosti o povolení vydání a při zjednodušeném vydání po udělení souhlasu osoby s vydáním rozhodne předseda senátu o vzetí osoby do vydávací vazby nebo o přeměně předběžné vazby na vazbu vydávací, nerozhodl-li o odložení vydání. Ustanovení § 67 a 68 trestního řádu se neužijí. Nelze-li přítomnost osoby, o jejíž vydání jde, při rozhodování o vydávací vazbě zajistit jinak a nejde-li o zjednodušené vydání, postupuje se přiměřeně podle § 69 trestního řádu; v takovém případě se § 79 odst. 1 a § 193 odst. 1 neužijí. O svém rozhodnutí předseda senátu neprodleně vyrozumí ministerstvo.

(2) Postup podle odstavce 1 se uplatní, i když se osoba nachází ve vazbě, ve výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody. V takovém případě propustí osobu z vazby předseda senátu soudu, který vede řízení, v přípravném řízení státní zástupce vykonávající dozor nad zachováváním zákonnosti a z výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody předseda senátu soudu, který v prvním stupni rozhodoval ve věci, v níž byly takový trest nebo ochranné opatření uloženy.

(3) Na další postup ohledně vydávací vazby se neužijí ustanovení § 71 odst. 1 věty druhé a třetí, odst. 2 písm. b), § 72 až 74a trestního řádu. Jiná ustanovení hlavy čtvrté oddílu prvního trestního řádu se užijí přiměřeně. O žádosti osoby, o jejíž vydání jde, o propuštění z vydávací vazby rozhoduje soud. Proti rozhodnutí o propuštění z vydávací vazby je přípustná stížnost státního zástupce, která má odkladný účinek. Proti rozhodnutí o zamítnutí žádosti o propuštění z vydávací vazby je přípustná stížnost.

(4) Po vyrozumění soudem podle odstavce 1 ministerstvo dohodne s příslušnými orgány cizího státu termín vydání osoby. Vydání osoby příslušným orgánům cizího státu a s tím související propuštění osoby z vydávací vazby zajistí předseda senátu.

(5) Vydávací vazba může trvat nejdéle 3 měsíce. Osoba, o jejíž vydání jde, musí být z vydávací vazby propuštěna na svobodu nejpozději poslední den této lhůty. Pokud vydání nemohlo být provedeno vzhledem k nepředvídatelným okolnostem, může předseda senátu před uplynutím této lhůty rozhodnut na návrh ministerstva o jejím prodloužení až o 3 měsíce. Celková délka vydávací vazby nesmí překročit 6 měsíců; to nevylučuje vzetí osoby do vydávací vazby na základě nové žádosti cizího státu o její vydání pro stejný trestný čin.

(6) Do nejvyšší přípustné doby trvání vydávací vazby se nezapočítává doba,

a) po kterou se na osobu, o jejíž vydání jde, hledí jako na žadatele o udělení mezinárodní ochrany,

b) po kterou byla Ústavním soudem odložena vykonatelnost rozhodnutí o povolení vydání,

c) která uplynula od doručení žádosti Evropského soudu pro lidská práva ministerstvu, aby nebylo provedeno vydání do doby, než Evropský soud pro lidská práva rozhodne o stížnosti osoby, o jejíž vydání jde, až do takového rozhodnutí.

(7) Předseda senátu osobu z vydávací vazby neprodleně propustí a ukončí řízení o vydání, nastane-li důvod pro ukončení předběžného šetření uvedený v § 92 odst. 7 písm. c), e) nebo g) nebo byl-li zjištěn důvod pro ukončení předběžného šetření uvedený v § 92 odst. 7 písm. d). Obdobně předseda senátu postupuje, pokud ministr spravedlnosti s ohledem na změnu okolností zrušil své rozhodnutí o povolení vydání a vydání nepovolil. Předseda senátu ukončí řízení o vydání také v případě, že nastane důvod pro ukončení předběžného šetření uvedený v § 92 odst. 7 písm. f).

(1) Jestliže byly doručeny žádosti více cizích států o vydání téže osoby, podmínky přípustnosti vydání se posoudí ve vztahu ke každé z těchto žádostí samostatně. V takovém případě je pro řízení o přípustnosti vydání na základě později doručené žádosti o vydání příslušný soud, který je příslušný pro řízení o přípustnosti vydání na základě dříve doručené žádosti o vydání. Po právní moci rozhodnutí o přípustnosti vydání ministr spravedlnosti rozhodne o tom, kterému státu bude tato osoba vydána. Současně může udělit souhlas s jejím vydáním do dalšího státu, který o její vydání požádal.

(2) Při rozhodování, kterému cizímu státu bude osoba vydána, ministr spravedlnosti zváží zejména pořadí, v jakém byly žádosti doručeny, okolnosti spáchání trestných činů, pro které se o vydání žádá, včetně jejich závažnosti, druh a výši uložených trestů a pravděpodobnost, s jakou mohou dotčené státy dosáhnout dalšího vydání osoby ze státu, jemuž by byla vydána z České republiky, jakož i to, zda je žádáno o vydání za účelem trestního stíhání nebo výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody anebo ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody.

(3) Ustanovení § 96 se v případě souběhu žádostí o vydání neužije; pokud osoba, o jejíž vydání jde, již vyslovila souhlas se svým vydáním, k takovému souhlasu se nepřihlíží.

(1) Ustanovení tohoto dílu se přiměřeně užijí na řízení o žádosti cizího státu, jemuž byla vydána osoba, o udělení souhlasu

a) se stíháním pro jiný skutek spáchaný před vydáním, než pro který bylo vydání povoleno,

b) s výkonem trestu nebo ochranného opatření uložených za takový skutek, nebo

c) s vydáním do třetího státu k trestnímu stíhání pro takový skutek nebo k výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody anebo ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody uložených za takový skutek.

(2) K řízení o takové žádosti jsou příslušné orgány, které byly činné ohledně původní žádosti o vydání této osoby.

(3) Soud rozhoduje, zda je udělení souhlasu s rozšířením vydání přípustné, ve veřejném zasedání za přítomnosti státního zástupce a obhájce osoby, ohledně níž bylo o udělení souhlasu požádáno. Osobě, ohledně níž bylo o udělení souhlasu požádáno, se doručuje pouze výzva ke zvolení obhájce, ustanovení obhájce a rozhodnutí o přípustnosti či nepřípustnosti udělení souhlasu s rozšířením vydání. Nepředložil-li cizí stát vyjádření osoby k rozšíření vydání, postupuje ministerstvo přiměřeně podle § 88 odst. 3.

(4) Pokud v souladu s mezinárodní smlouvou cizí stát vydanou osobu vezme do vazby v řízení uvedeném v odstavci 1 písm. a) nebo c) nebo na ní začne vykonávat trest odnětí svobody nebo ochranné opatření spojené se zbavením osobní svobody pro skutek, pro který podal žádost o udělení souhlasu podle odstavce 1, před tím, než je tento souhlas udělen, soud bez zbytečného odkladu poté, co cizí stát informuje o této skutečnosti a důvodech, pro které nemohl dříve opatřit souhlas podle odstavce 1, rozhodne, zda s vazbou, výkonem trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody souhlasí; v předběžném šetření tak učiní na návrh státního zástupce, který jej podá bez zbytečného odkladu po obdržení této informace. Proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost. O pravomocném rozhodnutí neprodleně informuje soud ministerstvo a ministerstvo cizí stát. Nesdělil-li cizí stát důvody, pro které nemohl dříve opatřit souhlas podle odstavce 1, postupuje ministerstvo přiměřeně podle § 88 odst. 3.

(5) Souhlasu podle odstavce 1 není třeba, pokud se osoba před cizozemským soudem po svém vydání vzdala uplatnění zásady speciality nebo pokud proběhlo zjednodušené vydání. V takovém případě ministerstvo vyrozumí o této skutečnosti cizozemský orgán.

(1) Na žádost cizího státu o předání věcí, které má osoba, o jejíž vydání jde, u sebe a které by mohly v cizím státu sloužit jako důkaz v trestním řízení nebo které pocházejí z trestné činnosti, lze tyto věci zajistit. Přitom se postupuje přiměřeně podle hlavy I dílů 2 a 3. Tyto věci lze cizímu státu předat, i když osoba, o jejíž vydání jde, zemře nebo uprchne.

(2) Předáním věcí cizímu státu jejich zajištění zaniká, pokud na ně neuplatňuje práva třetí osoba. V takovém případě se podmíní předání věcí jejich vrácením do České republiky.

(1) Trestní řízení je možné předat do cizího státu, jestliže skutek, pro který je vedeno, je trestný i podle práva tohoto státu a spadá do pravomoci jeho orgánů.

(2) Trestní řízení je možné předat do cizího státu, byly-li na území České republiky shromážděny veškeré dostupné důkazy a lze-li důvodně předpokládat, že účelu trestního řízení bude v tomto státu dosaženo lépe než na území České republiky.

(3) Trestní řízení nelze předat do cizího státu, je-li dán některý z důvodů uvedených v § 91 odst. 1 písm. h), o) nebo p).

(4) Při posuzování důvodnosti předání trestního řízení do cizího státu je třeba vzít v úvahu zejména, zda

a) lze dosáhnout vydání nebo předání osoby, proti níž je trestní řízení vedeno, do České republiky,

b) se osoba, proti níž je trestní řízení vedeno, nachází na území tohoto cizího státu,

c) se důkazy, zejména svědci nacházejí na území tohoto cizího státu,

d) tento cizí stát již vede proti této osobě pro týž skutek trestní řízení,

e) předání trestního řízení do tohoto cizího státu nezpůsobí zásadní průtahy v řízení,

f) projednání věci v České republice nevyžaduje povaha chráněného zájmu, který byl trestným činem dotčen, nebo okolnosti, za nichž byl skutek spáchán,

g) předáním trestního řízení do tohoto cizího státu nebude poškozenému odňata možnost domoci se svých práv.

(1) Předání trestního řízení do cizího státu je možné pouze na základě žádosti státního zástupce a po podání obžaloby na základě žádosti soudu. Žádost o převzetí trestního řízení předloží státní zástupce Nejvyššímu státnímu zastupitelství, soud ministerstvu.

(2) Ústřední orgán žádost o převzetí trestního řízení přezkoumá zejména s ohledem na podmínky a náležitosti vyplývající z tohoto zákona nebo mezinárodní smlouvy a požadavky vyplývající z dosavadního vzájemného styku a zašle ji do cizího státu, pokud ji nevrátí spolu s uvedením důvodů, pro které ji nebylo možné do cizího státu zaslat. V souvislosti s přezkoumáním žádosti o převzetí trestního řízení může ústřední orgán požádat justiční orgán o nezbytné opravy a doplnění. Stanovisko ústředního orgánu je pro justiční orgán závazné.

(3) Justiční orgán může žádost o převzetí trestního řízení a veškeré další písemnosti cizozemskému orgánu zaslat přímo pouze tehdy, umožňuje-li mezinárodní smlouva přímý styk justičních orgánů při předávání trestního řízení.

(1) Žádost o převzetí trestního řízení obsahuje zejména

a) označení justičního orgánu, který o převzetí trestního řízení žádá, a datum sepsání žádosti,

b) údaje o osobě, proti níž je vedeno trestní řízení,

c) popis skutku, jeho právní kvalifikaci s doslovným zněním ustanovení trestního zákona, včetně ustanovení o promlčení, a popřípadě ustanovení jiných právních předpisů,

d) důvody, pro které je žádáno o převzetí trestního řízení, včetně důvodů, pro které lze předpokládat, že účelu trestního řízení bude v cizím státu dosaženo lépe než na území České republiky,

e) údaje o trvání omezení osobní svobody a o zajištění věcí a majetku,

f) požadavek, aby cizí stát podal informaci o pravomocném rozhodnutí učiněném v řízení, které převzal, a popřípadě předal originál nebo ověřenou kopii takového rozhodnutí,

g) požadavek na vrácení věcného důkazu, pokud je k žádosti připojen a je zapotřebí v České republice.

(2) K žádosti se připojí ověřená kopie nebo originál trestního spisu nebo jeho podstatné části. Věcné důkazy se připojí, pokud je to s ohledem na jejich povahu možné, jinak se připojí jejich seznam a popis, včetně označení jejich vztahu k trestnímu řízení.

(3) Na žádost cizozemského orgánu poskytne státní zástupce a po podání obžaloby soud dodatkové informace a doplnění potřebná pro účely rozhodnutí o žádosti o převzetí trestního řízení.

(1) Justiční orgán před zasláním žádosti o převzetí trestního řízení do cizího státu rozhodne o dočasném upuštění od některých úkonů trestního řízení pro skutek, pro který se o převzetí trestního řízení žádá.

(2) Po dobu dočasného upuštění od některých úkonů trestního řízení lze provádět pouze neodkladné nebo neopakovatelné úkony, nebo úkony nezbytné k předání trestního řízení do cizího státu; trest nebo ochranné opatření vykonat nelze.

(3) Byly-li provedeny neodkladné nebo neopakovatelné úkony, justiční orgán prostřednictvím ústředního orgánu vyrozumí o této skutečnosti cizozemský orgán příslušný k přijetí žádosti o převzetí trestního řízení a postoupí mu spisový materiál, který byl při úkonu opatřen.

(4) Justiční orgán rozhodne o ukončení dočasného upuštění od některých úkonů trestního řízení, jestliže

a) žádost o převzetí trestního řízení byla vzata zpět,

b) cizí stát oznámí, že ve věci nebude konat řízení,

c) cizí stát dodatečně odvolá své rozhodnutí o převzetí trestního řízení,

d) cizí stát oznámí, že v řízení nebude pokračovat, nebo řízení ukončí, nebo

e) cizí stát přes opakovaný dotaz a přes upozornění, že orgány České republiky mohou v trestním řízení pokračovat nebo nařídit výkon trestu, neoznámí své rozhodnutí, zda trestní řízení přebírá.

Žádost o převzetí trestního řízení lze vzít zpět do doby, než o ní cizí stát rozhodne. Rozhodl-li již cizí stát o převzetí trestního řízení, lze jej požádat, aby své rozhodnutí odvolal.

(1) Předání trestního řízení vedeného proti cizímu státnímu příslušníkovi nacházejícímu se ve vazbě v České republice a předání takové osoby cizímu státu je možné pouze v případě, že je třeba dát přednost provedení trestního stíhání v cizím státu zejména z důvodu náležitého zjištění skutkového stavu nebo z důvodů týkajících se trestu nebo ochranného opatření anebo jejich výkonu. Předání trestního řízení v takovém případě je možné pouze

a) na základě mezinárodní smlouvy,

b) je-li zaručena vzájemnost rovněž, pokud jde o předávání trestního řízení proti osobě ve vazbě,

c) jde-li o trestný čin, který

1. byl zcela nebo zčásti spáchán na území cizího státu,

2. úzce souvisí s trestným činem, který je trestně stíhán v cizím státu, nebo

3. byl spáchán proti osobám, které se nenacházejí na území České republiky, nebo

d) jestliže se v cizím státu vede trestní řízení proti téže osobě pro týž skutek.

(2) Žádost o převzetí trestního řízení proti osobě ve vazbě v České republice obsahuje také podrobný popis zjištěných skutečností odůvodňujících vazbu a informace o délce vykonané vazby a místu jejího výkonu. Justiční orgán zároveň požádá cizozemský orgán o urychlené rozhodnutí o takové žádosti ve lhůtě v ní uvedené; lhůta se stanoví s přihlédnutím ke lhůtám uvedeným v § 72 trestního řádu.

(3) Poté, co cizí stát oznámil, že udělil souhlas s převzetím trestního řízení a osoby, ústřední orgán dohodne s cizozemským orgánem termín předání osoby. Předání osoby cizozemskému orgánu a s tím související propuštění z vazby zajistí předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce.

Podle tohoto dílu se přiměřeně postupuje také při předání řízení o uložení ochranného léčení nebo zabezpečovací detence do cizího státu.

Trestní řízení je možné převzít z cizího státu, jestliže skutek, pro který je vedeno, je trestný i podle práva České republiky a spadá do pravomoci orgánů České republiky.

(1) O žádosti cizozemského orgánu o převzetí trestního řízení rozhodne Nejvyšší státní zastupitelství. Rozhodne-li o tom, že se trestní řízení přebírá, dá bezodkladně podnět k zahájení trestního řízení příslušnému státnímu zastupitelství, jinak žádost o převzetí trestního řízení vrátí cizozemskému orgánu s uvedením důvodů, pro které nebylo trestní řízení převzato.

(2) Umožňuje-li mezinárodní smlouva přímý styk justičních orgánů při předávání trestního řízení, rozhodne o žádosti cizozemského orgánu o převzetí trestního řízení státní zástupce, který by jinak byl příslušný k výkonu dozoru nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení.

(3) Jestliže informace obsažené v žádosti cizozemského orgánu o převzetí trestního řízení a jejích přílohách nejsou dostatečné pro rozhodnutí o převzetí trestního řízení, orgán příslušný k rozhodnutí o takové žádosti požádá cizozemský orgán o jejich doplnění v jím stanovené lhůtě. Nezaslal-li cizozemský orgán požadovaná doplnění ve stanovené lhůtě, aniž by uvedl podstatné důvody, žádost vrátí.

(4) V souvislosti s rozhodováním o žádosti cizozemského orgánu o převzetí trestního řízení může orgán příslušný k rozhodnutí o takové žádosti vyžadovat potřebné zprávy od jiných orgánů veřejné moci.

(5) Orgán, který rozhodl o převzetí trestního řízení, o svém rozhodnutí neprodleně vyrozumí cizozemský orgán.

Důkazy opatřené cizozemským orgánem v souladu s právním řádem cizího státu lze použít v převzatém trestním řízení stejně, jako kdyby byly opatřeny orgánem České republiky činným v trestním řízení.

Orgán, který rozhodl o převzetí trestního řízení, vyrozumí cizozemský orgán o pravomocném rozhodnutí v převzatém trestním řízení.

Vyvstane-li v průběhu převzatého trestního řízení důvod, pro který lze předpokládat, že účelu trestního řízení bude v cizím státu, který trestní řízení do České republiky předal, dosaženo lépe než na území České republiky, může justiční orgán vrátit trestní řízení cizozemskému orgánu. Při vrácení trestního řízení cizozemskému orgánu se postupuje přiměřeně podle dílu 1.

Podle tohoto dílu se přiměřeně postupuje také při převzetí řízení o uložení ochranného opatření odpovídajícího ochrannému léčení nebo zabezpečovací detenci z cizího státu.

Podle tohoto dílu se postupuje při uznání a výkonu rozhodnutí, které bylo vydáno cizozemským orgánem v souvislosti s trestným činem nebo činem jinak trestným a kterým byl uložen trest nebo ochranné opatření nebo bylo od jejich uložení nebo výkonu podmíněně upuštěno (dále jen „cizozemské rozhodnutí“).

(1) V řízení o uznání a výkonu cizozemského rozhodnutí se justiční orgány stýkají s cizozemskými orgány výhradně prostřednictvím ministerstva.

(2) Občanům České republiky, kteří jsou v cizím státu ve výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody, ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody nebo jsou jinak omezeni na osobní svobodě, se písemnosti v řízení o uznání a výkonu cizozemského rozhodnutí doručují prostřednictvím ministerstva.

(1) Cizozemské rozhodnutí lze na území České republiky uznat, jestliže

a) tak stanoví mezinárodní smlouva nebo je zaručena vzájemnost,

b) bylo vydáno v souvislosti se skutkem, který by naplňoval znaky skutkové podstaty trestného činu podle práva České republiky,

c) bylo vydáno v řízení, které odpovídalo závazkům vyplývajícím pro Českou republiku z mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách,

d) skutek, jehož se rozhodnutí týká, nemá výlučně politický nebo vojenský charakter,

e) výkon trestu by nebyl podle právního řádu České republiky promlčen,

f) v České republice nebylo vedeno trestní stíhání proti téže osobě pro týž skutek, které skončilo pravomocným rozsudkem soudu nebo pravomocným zastavením trestního stíhání anebo jiným rozhodnutím se stejným účinkem, ledaže takové rozhodnutí bylo zrušeno,

g) na území České republiky nebylo pravomocně uznáno jiné cizozemské rozhodnutí vůči téže osobě pro týž skutek,

h) osoba, vůči níž cizozemské rozhodnutí směřuje, by byla podle právního řádu České republiky vzhledem ke svému věku trestně odpovědná,

i) osoba, vůči níž cizozemské rozhodnutí směřuje, je občanem České republiky a

j) osoba, vůči níž cizozemské rozhodnutí směřuje, nepožívá výsad a imunit, pro které je vyňata z pravomoci orgánů činných v trestním řízení.

(2) Ustanovení odstavce 1 písm. i) se neužije, jde-li o uznání cizozemského rozhodnutí ukládajícího trest zákazu činnosti, trest propadnutí majetku nebo trest propadnutí věci anebo ochranné opatření zabrání věci. Toto ustanovení se neužije také tehdy, jde-li o převzetí výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody uloženého cizozemským rozhodnutím a bylo-li rozhodnuto o nepřípustnosti vydání dotčené osoby z důvodu uvedeného v § 91 odst. 1 písm. b), c), k), o) nebo p), rozhodl-li ministr spravedlnosti, že její vydání nepovolí, nebo bylo-li rozhodnuto o jejím nepředání do jiného členského státu z důvodu uvedeného v § 205 odst. 2 písm. e) nebo f) anebo § 205 odst. 3 písm. d) nebo do Islandské republiky (dále jen „Island“) anebo do Norského království (dále jen „Norsko“) z obdobných důvodů.

(3) Jde-li o uznání a výkon cizozemského rozhodnutí týkajícího se občana České republiky, lze takové rozhodnutí uznat s jeho souhlasem i bez splnění podmínky uvedené v odstavci 1 písm. a).

(4) Jde-li o převzetí občana České republiky k výkonu cizozemského rozhodnutí ukládajícího nepodmíněný trest odnětí svobody nebo ochranné opatření spojené se zbavením osobní svobody do České republiky, lze cizozemské rozhodnutí uznat s jeho souhlasem z humanitárních důvodů i bez splnění podmínek uvedených v odstavci 1 písm. b) až h).

(5) Vznikne-li při postupu podle tohoto dílu pochybnost o tom, zda nebo do jaké míry je osoba, vůči níž cizozemské rozhodnutí směřuje, vyňata z pravomoci orgánů činných v trestním řízení, rozhodne o tom na návrh této osoby, státního zástupce, soudu nebo ministerstva Nejvyšší soud.

(1) Řízení o uznání a výkonu cizozemského rozhodnutí se zahajuje podáním návrhu ministerstva na uznání a výkon cizozemského rozhodnutí nebo postoupením žádosti cizího státu o vzetí osoby, vůči níž cizozemské rozhodnutí směřuje, do vazby soudu. Ministerstvo je oprávněno v souvislosti s takovým řízením opatřit nezbytné podklady, zejména si vyžádat potřebné zprávy od jiných orgánů veřejné moci. Ministerstvo může vzít návrh zpět do doby, než se soud prvního stupně odebere k závěrečné poradě. Zpětvzetím návrhu je řízení ukončeno.

(2) Je-li uznání cizozemského rozhodnutí podmíněno souhlasem osoby, vůči níž cizozemské rozhodnutí směřuje a která se nachází ve výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody v cizím státu, může ministerstvo o jeho opatření požádat příslušný zastupitelský úřad České republiky v cizím státu. Nachází-li se osoba, vůči níž cizozemské rozhodnutí směřuje, na území České republiky, může ministerstvo požádat o opatření jejího souhlasu okresní soud, v jehož obvodu má tato osoba trvalý pobyt nebo se zdržuje. Orgán opatřující souhlas osobu, vůči níž cizozemské rozhodnutí směřuje, před vyslovením souhlasu poučí o jeho významu a následcích spojených s jeho udělením. Souhlas nelze vzít zpět.

(3) Soudem příslušným k řízení o uznání a výkonu cizozemského rozhodnutí je krajský soud, v jehož obvodu má nebo měla poslední trvalý pobyt nebo se zdržuje osoba, vůči níž cizozemské rozhodnutí směřuje. Týká-li se cizozemské rozhodnutí majetku, je k řízení příslušný krajský soud, v jehož obvodu se nachází. Nelze-li určit takový soud, je k řízení příslušný Krajský soud v Praze.

(4) Je-li dána příslušnost několika krajských soudů, koná řízení ten z nich, u něhož ministerstvo podalo návrh na uznání a výkon cizozemského rozhodnutí.

(5) Ke změně skutečností rozhodných pro určení místní příslušnosti krajského soudu nastalé po zahájení řízení se nepřihlíží.

(6) Ustanoveními odstavců 3 až 5 není dotčena zvláštní příslušnost soudu ve vykonávacím řízení podle hlavy dvacáté první trestního řádu.

(1) V řízení o uznání a výkonu cizozemského rozhodnutí, kterým byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody nebo ochranné opatření spojené se zbavením osobní svobody, může předseda senátu rozhodnout o vzetí osoby, vůči níž cizozemské rozhodnutí směřuje, do uznávací vazby, nachází-li se tato osoba na území České republiky a odůvodňují-li zjištěné okolnosti obavu, že uprchne nebo se bude skrývat a mařit tak uznání a výkon cizozemského rozhodnutí; ustanovení § 67 a 68 trestního řádu se neužijí. Nelze-li přítomnost této osoby při rozhodování o uznávací vazbě zajistit jinak, postupuje se přiměřeně podle § 69 trestního řádu; v takovém případě se § 79 odst. 1 a § 193 odst. 1 neužijí. Proti rozhodnutí o vzetí do uznávací vazby je přípustná stížnost. Na další postup ohledně uznávací vazby se neužijí ustanovení § 71 odst. 1 věty třetí, odst. 2 písm. b), § 72 až 73b, § 73c písm. a) a § 74a trestního řádu. Jiná ustanovení hlavy čtvrté oddílu prvního trestního řádu se užijí přiměřeně. O žádosti osoby, vůči níž cizozemské rozhodnutí směřuje, o propuštění z uznávací vazby rozhoduje soud.

(2) Obdrží-li ministerstvo před doručením žádosti o uznání a výkon cizozemského rozhodnutí žádost cizího státu o vzetí osoby, vůči níž toto rozhodnutí směřuje, do vazby, postoupí ji soudu. Soud vyrozumí ministerstvo, zda a jaká opatření na základě takové žádosti učinil.

(3) Jestliže žádost cizího státu o vzetí osoby, vůči níž cizozemské rozhodnutí směřuje, do vazby neposkytuje dostatečný podklad pro rozhodnutí soudu o uznávací vazbě, zejména neobsahuje-li údaje o totožnosti takové osoby, základní údaje o takovém rozhodnutí, včetně popisu skutku, jeho právní kvalifikace a uloženého trestu nebo ochranného opatření, a skutečnosti, které takovou vazbu odůvodňují, vyžádá ministerstvo před jejím postoupením soudu její doplnění v jím stanovené lhůtě. Nezaslal-li cizí stát požadované doplnění ve stanovené lhůtě, aniž by uvedl podstatné důvody, žádost odmítne.

(4) Osoba, jež byla vzata do uznávací vazby na základě žádosti cizího státu před doručením žádosti o uznání a výkon cizozemského rozhodnutí, musí být z této vazby ihned propuštěna, nebyla-li žádost cizího státu o uznání a výkon cizozemského rozhodnutí doručena ministerstvu do 40 dnů ode dne vzetí této osoby do uznávací vazby; tím řízení končí. O propuštění osoby z uznávací vazby soud vyrozumí ministerstvo. Propuštění osoby z uznávací vazby nevylučuje její vzetí do uznávací vazby v nově zahájeném řízení o uznání a výkonu cizozemského rozhodnutí na základě dodatečně doručené žádosti o uznání a výkon takového rozhodnutí. Účinky doručení má i doručení žádosti Nejvyššímu státnímu zastupitelství, zastupitelskému úřadu České republiky v cizím státu nebo Ministerstvu zahraničních věcí.

(1) Rozhodnutí o návrhu na uznání a výkon cizozemského rozhodnutí činí soud ve veřejném zasedání za přítomnosti státního zástupce. Nachází-li se osoba, vůči níž cizozemské rozhodnutí směřuje, v cizím státu ve vazbě, výkonu trestu nebo ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody, doručují se jí pouze výzva ke zvolení obhájce, ustanovení obhájce a rozhodnutí o návrhu na uznání a výkon cizozemského rozhodnutí; veřejné zasedání se koná za přítomnosti jejího obhájce. Pokud osoba, vůči níž směřuje rozhodnutí ukládající propadnutí nebo zabrání věci, majetku nebo jeho části anebo náhradní hodnoty, zemřela nebo byla prohlášena za mrtvou poté, co bylo v cizím státu pravomocně rozhodnuto, je oprávněn zúčastnit se veřejného zasedání její opatrovník; § 239a trestního řádu se užije obdobně.

(2) Jde-li o rozhodnutí, kterým byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody nebo ochranné opatření spojené se zbavením osobní svobody, vyžádá si předseda senátu před konáním veřejného zasedání písemné vyjádření státního zástupce.

(3) Rozhodnutí o návrhu na uznání a výkon cizozemského rozhodnutí soud doručí též ministerstvu.

(1) Jsou-li splněny podmínky uznání, soud rozsudkem uzná cizozemské rozhodnutí na území České republiky.

(2) Současně s rozhodnutím o uznání cizozemského rozhodnutí soud rozhodne, že se trest nebo ochranné opatření uložené cizozemským rozhodnutím vykonají, přičemž

a) neslučuje-li se druh trestu nebo ochranného opatření s právním řádem České republiky, přizpůsobí je na druh trestu nebo ochranného opatření podle trestního zákona, který mu nejvíce odpovídá, nebo

b) překračuje-li výměra trestu horní hranici trestní sazby za odpovídající trestný čin podle trestního zákona, přizpůsobí ji tak, že ji sníží na tuto horní hranici trestní sazby.

(3) Přizpůsobení trestu nebo ochranného opatření nesmí zhoršit postavení osoby, vůči níž cizozemské rozhodnutí směřuje, pokud jde o jeho druh nebo délku.

(4) Cizozemské rozhodnutí, na jehož základě má být zaplacena peněžitá částka až do výše hodnoty výnosu z trestné činnosti, soud uzná tak, že vysloví propadnutí nebo zabrání peněžních prostředků nebo jiných věcí náležejících obviněnému nebo zúčastněné osobě jako náhradní hodnoty do výše peněžité částky uvedené v cizozemském rozhodnutí.

(5) Jestliže byl uznaným cizozemským rozhodnutím uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, soud současně rozhodne o zařazení odsouzeného do typu věznice.

(6) Uzná-li soud cizozemské rozhodnutí pouze pro některý ze skutků, jichž se cizozemské rozhodnutí týká, nebo jen pro část trestu nebo ochranného opatření v důsledku skutečnosti, pro kterou se cizozemské rozhodnutí stalo zčásti nevykonatelným, stanoví při rozhodování podle odstavce 2, jaká poměrná část trestu nebo ochranného opatření se vykoná v České republice. Bylo-li v návrhu ministerstva navrhováno uznání ve vztahu ke všem skutkům, jichž se cizozemské rozhodnutí týká, nebo ve vztahu k celému trestu nebo ochrannému opatření, soud v takovém případě návrh ministerstva ve zbývající části zamítne.

(7) Trest ve vyšší výměře, než jakou připouští trestní zákon, lze v České republice vykonat pouze, pokud tak stanoví mezinárodní smlouva, nebo pokud s tím občan České republiky, který má být předán do České republiky, souhlasí a jeho předání z cizího státu nelze dosáhnout jinak.

(1) Soud návrh ministerstva zamítne, pokud

a) nejsou splněny podmínky uznání,

b) osoba, vůči níž cizozemské rozhodnutí směřuje, zemřela nebo byla prohlášena za mrtvou, nebo

c) je zjevné, že výkon cizozemského rozhodnutí by nebylo možné zajistit, zejména je-li osoba, vůči níž směřuje cizozemské rozhodnutí, kterým byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody nebo ochranné opatření spojené se zbavením osobní svobody, nedosažitelná pro svůj neznámý pobyt.

(2) Ustanovení odstavce 1 písm. b) se neužije, jde-li o návrh na uznání a výkon cizozemského rozhodnutí ukládajícího propadnutí nebo zabrání věci, majetku nebo jeho části anebo náhradní hodnoty osobě, která poté, co bylo v cizím státě pravomocně rozhodnuto, zemřela nebo byla prohlášena za mrtvou.

(3) Proti rozhodnutí uvedenému v odstavci 1 je přípustná stížnost, kterou může podat též ministerstvo. V řízení o stížnosti se ustanovení § 149 odst. 1 písm. a) trestního řádu neužije.

(4) Zamítne-li soud návrh ministerstva a osoba, vůči níž cizozemské rozhodnutí směřuje, je v uznávací vazbě, rozhodne zároveň o jejím propuštění. Proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost státního zástupce, která má odkladný účinek pouze tehdy, byla-li podána ihned po vyhlášení rozhodnutí a byla-li současně podána stížnost státního zástupce podle odstavce 3.

Žádá-li cizí stát před předáním výkonu rozhodnutí ukládajícího nepodmíněný trest odnětí svobody o ujištění, že budou dodrženy lhůty nebo jiné podmínky pro podmíněné propuštění z výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody nebo předčasné ukončení takového výkonu stanovené právem tohoto státu, soud na návrh ministerstva při uznání cizozemského rozhodnutí nebo dodatečně rozhodne, zda takové lhůty nebo podmínky budou na území České republiky dodrženy. Jsou-li takové lhůty nebo podmínky přísnější než podle právního řádu České republiky, lze v případě, kdy se vyžaduje souhlas osoby, vůči níž cizozemské rozhodnutí směřuje, s převzetím výkonu cizozemského rozhodnutí, rozhodnout o tom, že budou dodrženy, pouze se souhlasem takové osoby. Pokud soud návrhu vyhoví, rozhodne rozsudkem, v jehož výroku uvede tyto lhůty a podmínky, jinak návrh usnesením zamítne. Proti tomuto usnesení je přípustná stížnost, kterou může podat též ministerstvo. V řízení o stížnosti se ustanovení § 149 odst. 1 písm. a) trestního řádu neužije.

(1) Rozsudky podle § 124 a 126 může odvoláním napadnout

a) státní zástupce a ministerstvo pro nesprávnost kteréhokoli výroku, a to i v neprospěch osoby, vůči níž cizozemské rozhodnutí směřuje, a

b) osoba, vůči níž cizozemské rozhodnutí směřuje, pro nesprávnost kteréhokoli výroku, který se jí přímo dotýká.

(2) Odvoláním nelze napadnout důvody, pro které bylo cizozemské rozhodnutí vydáno.

(3) Ustanovení § 249 odst. 2 a § 251 odst. 1 trestního řádu platí i pro odvolání podané ministerstvem.

(4) Nesplňuje-li odvolání osoby, vůči níž cizozemské rozhodnutí směřuje a která se nachází v cizím státu na svobodě a nemá obhájce, náležitosti obsahu odvolání podle § 249 odst. 1 trestního řádu, ustanovení § 251 odst. 2 a § 253 odst. 3 trestního řádu se neužijí a odvolací soud přezkoumá správnost všech výroků napadeného rozsudku, které může tato osoba napadnout odvoláním.

(5) Rozhoduje-li odvolací soud rozsudkem, činí tak ve veřejném zasedání. Ustanovení § 123 odst. 1 věty druhé se užije obdobně.

(6) Odvolací soud napadený rozsudek zruší a návrh ministerstva zamítne, shledá-li některý z důvodů uvedených v § 125 odst. 1. Odvolací soud může napadený rozsudek zrušit také, bylo-li v přezkoumávané části rozsudku porušeno jiné ustanovení tohoto zákona, jestliže toto porušení mohlo mít vliv na správnost přezkoumávané části rozsudku.

(7) V neprospěch osoby, vůči níž cizozemské rozhodnutí směřuje, může odvolací soud změnit napadený rozsudek rovněž na základě odvolání ministerstva, jež bylo podáno v neprospěch této osoby.

(8) Ustanovení § 247 odst. 1, § 257 odst. 1 písm. a) až c), odst. 2 a 3, § 258 odst. 1 písm. d) až f), § 259 odst. 3 a 5, § 260, 261, 263 a 265 trestního řádu se neužijí.

(1) Má-li ministr spravedlnosti pochybnosti o správnosti rozhodnutí soudu o návrhu na uznání a výkon cizozemského rozhodnutí ukládajícího nepodmíněný trest odnětí svobody nebo ochranné opatření spojené se zbavením osobní svobody, může podat Nejvyššímu soudu návrh na přezkoumání takového rozhodnutí nejpozději do 2 měsíců od právní moci rozhodnutí. Takový návrh nelze podat, pokud ministerstvo nevyužilo oprávnění podat z týchž důvodů řádný opravný prostředek.

(2) Pokud Nejvyšší soud návrh ministra spravedlnosti nezamítne, napadené rozhodnutí zruší a postupuje přiměřeně podle § 124 až 126, nebo vrátí věc soudu, nelze-li zjištěnou vadu v řízení před Nejvyšším soudem odstranit. Rozhoduje-li Nejvyšší soud rozsudkem, činí tak ve veřejném zasedání; ustanovení § 123 odst. 1 věty druhé se užije obdobně.

Bylo-li pravomocně uznáno cizozemské rozhodnutí, ministerstvo udělí souhlas s převzetím jeho výkonu, ledaže shledá podstatné důvody, pro které převzetí výkonu cizozemského rozhodnutí není vhodné. O svém stanovisku ministerstvo vyrozumí cizí stát, který uznané cizozemské rozhodnutí vydal, a soud příslušný k výkonu takového uznaného cizozemského rozhodnutí.

(1) Soud nařídí výkon uznaného cizozemského rozhodnutí, jakmile je ministerstvem informován, že cizí stát i ministerstvo udělily souhlas s předáním výkonu uznaného cizozemského rozhodnutí do České republiky.

(2) Soud rozhodne o započítání části trestu uloženého uznaným cizozemským rozhodnutím, která byla vykonána v cizím státu, do trestu, který má být vykonán na území České republiky. Do nepodmíněného trestu odnětí svobody se započte též doba strávená v uznávací vazbě, ve vazbě pro týž skutek v cizím státu a doba převozu k výkonu trestu do České republiky.

(3) Jakmile ministerstvo vyrozumí soud o amnestii, milosti nebo jiném rozhodnutí anebo opatření cizího státu, v jehož důsledku se uznané cizozemské rozhodnutí stalo nevykonatelným, soud neprodleně učiní opatření směřující k upuštění od výkonu uznaného cizozemského rozhodnutí. Má-li amnestie, milost nebo jiné rozhodnutí anebo opatření cizího státu, v jehož důsledku se uznané cizozemské rozhodnutí stalo nevykonatelným, účinky, že se na osobu hledí, jako by nebyla odsouzena, hledí se tak na ni i v České republice. Bylo-li cizozemské rozhodnutí v cizím státu pravomocně zrušeno, soud zruší rozhodnutí o jeho uznání.

(4) Jestliže ministerstvo vyrozumí soud o amnestii, milosti nebo jiném rozhodnutí anebo opatření cizího státu, v jehož důsledku se uznané cizozemské rozhodnutí stalo zčásti nevykonatelným, předseda senátu rozhodne o tom, v jaké části uznané cizozemské rozhodnutí vykonáno nebude. Proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

(1) Osobu, kterou cizí stát předal k výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody, které má být vykonáváno ve věznici nebo v ústavu pro výkon zabezpečovací detence, převezmou orgány Vězeňské služby a dodají ji příslušnému zařízení. O tom neprodleně vyrozumí ministerstvo a soud.

(2) Nedošlo-li k předání osoby, která se nachází v cizím státu ve výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody a ohledně níž bylo uznáno cizozemské rozhodnutí, do České republiky k výkonu takového trestu nebo ochranného opatření, je výkon uznaného cizozemského rozhodnutí ohledně takového trestu nebo ochranného opatření na území České republiky nepřípustný.

(1) Náklady převzetí osoby z cizího státu nese Česká republika.

(2) Osoba, která byla se svým souhlasem převzata z cizího státu k výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody uloženého uznaným cizozemským rozhodnutím, je povinna nahradit České republice paušální částkou náklady, které v souvislosti s jejím převzetím vynaložila.

(3) Paušální částku uvedenou v odstavci 2 stanoví ministerstvo vyhláškou.

(4) O povinnosti k náhradě nákladů rozhodne předseda senátu po předání osoby na území České republiky. Proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek. Při správě placení nákladů se postupuje podle daňového řádu. Tyto náklady vymáhá celní úřad.

(1) Náklady řízení o uznání a výkonu cizozemského rozhodnutí nese Česká republika.

(2) Byl-li nařízen výkon uznaného cizozemského rozhodnutí, je osoba, vůči níž toto rozhodnutí směřuje, povinna nahradit České republice náklady uvedené v § 152 odst. 1 písm. a) až d) trestního řádu; to neplatí v případě uvedeném v § 131 odst. 2.