Žalobou došlou Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku dne 7. 5. 2025 se žalobci domáhali vůči žalovanému, svému otci, zvýšení vyživovací povinnosti na částku ve výši 6 000 Kč měsíčně pro každého z žalobců, počínaje dnem 1. 6. 2022. Svoji žalobu odůvodnili tvrzením, že rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 14. 7. 2009, č. j. 0 Nc 476/2009-34, byla schválena dohoda rodičů o výchově, tehdy ještě nezletilých žalobců, kde bylo sjednáno výživné ve výši 1 500 Kč měsíčně na výživu žalobkyně a) a ve výši 1 500 Kč měsíčně na výživu žalobce b). Výživné bylo ze strany žalovaného řádně hrazeno, kdy od roku 2022 došlo ke zvýšení výživného z vůle žalovaného na částku ve výši 2 000 Kč měsíčně a od ledna 2025 ve výši 2 500 Kč na každého z žalobců. Žalobci jsou studenty středních škol, na nichž se soustavně připravují na budoucí povolání. Žalobkyně a) je studentkou 3. ročníku , právnická osoba, a žalobce b) je studentem 3. ročníku , právnická osoba, . Jejich studium je denní, řádné, nepřerušené a soustavné. Od posledního rozhodnutí soudu došlo několika k podstatným změnám poměrů (nástup na základní školu, nástup na 2. stupeň základní školy), kdy v roce 2022 došlo k výrazné změně poměrů v září 2022, kdy žalobci nastoupili na střední školy. Vlivem nástupu na střední školu tak došlo k navýšení nákladů na zabezpečení potřeb žalobců. Žalobkyně a) má v souvislosti se studiem výdaje na školné ve výši 6 500 Kč za půl roku. Na tomto nákladu se otce podílí ve výši ½. Mimo tento výdaj má však měsíční výdaje na obědy ve výši 500 Kč, jízdné ve výši 560 Kč, telefon ve výši 530 Kč, léky ve výši 400 Kč, oblečení a obuv ve výši cca 3 500 Kč a odhadované výdaje na jídlo, drogistické zboží a ostatní výdaje vč. „kapesného“ činí částku 4 500 Kč. Její měsíční výdaje činí částku 12 030 Kč, přičemž samozřejmě nemá žádné výdaje na zajištění bydlení, jelikož bydlí zdarma u matky. Žalobce b) tráví pravidelně 5 dní (či spíše toliko 4 noci) v týdnu jednou za 14 dní u otce z důvodu dojíždění do , adresa, na praxi, kdy si ale musí sám hradit náklady na stravu. Tyto náklady činí částku 2 000 Kč měsíčně. Náklady žalobce b) činí dále částku 1 000 Kč na obědy, jelikož tyto si musí hradit i ve Frenštátě, jízdné 900 Kč, telefon 530 Kč, léky cca 400 Kč, oblečení a obuv cca 3 500 Kč a odhadované výdaje na jídlo, drogistické zboží a ostatní výdaje vč. „kapesného“ činí částku 4 500 Kč. V letech 2022 a 2023 chodila navíc žalobkyně a) na doučování, které stálo částku 1 200 Kč měsíčně, žalobce b) rovněž chodil na doučování, nicméně podle potřeby a nejednalo se o žádný pravidelný výdaj. Pokud jde o mimořádné výdaje, žalobkyně a) měla v uplynulých 3 letech např. výdaje na brýle 2x 25 000 Kč, přípravný kurz na přijímací zkoušky 6 000 Kč, rovnátka 6 000 Kč, zubař a dentální hygiena celkem , hodnota, Kč, kurz autoškoly vč. doplňovacích jízd a zkoušek 12 600 Kč a záloha na vodácký kurz 1 000 Kč. Mimo tyto výdaje žalobkyně a) navštěvuje Skalický dvůr, kde členský příspěvek za roky 2023 a 2024 činil částku 500 Kč měsíčně. Nyní nehradí členský příspěvek, ale nárazově jednotlivé návštěvy. Vybavení na jezdectví stálo asi částku 10 000 Kč. Mimořádné výdaje žalobce b) činily v uplynulých 3 letech např. výdaje na zubaře v částce 8 000 Kč, dentální hygienu 3 000 Kč, nářadí pro 2. a 3. ročník střední školy 4 500 Kč (nářadí po nástupu do 1. ročníku střední školy hradila babička v částce 6 000 Kč), kurz autoškoly vč. doplňovacích jízd a zkoušek 13 600 Kč. Žalovaný přispěl na autoškolu částkou 4 600 Kč celkem pro oba žalobce. Žalovaný se s žalobci stýká sporadicky, vyjma pobytů žalobce b) u otce z důvodu dojíždění na praxi. Žalobcům není známo, jaké jsou výdělkové poměry žalovaného. Žalobci požadovali, aby soud přiznal zvýšení výživného i za uplynulé 3 roky, tj. od 1. 6. 2022, neboť v té době se intenzivně připravovali na nástup na střední školu od 1. 9. 2022, se kterým souvisely značné vstupní výdaje, např. nákup notebooku vč. software v případě žalobkyně a) či nákup nářadí v případě žalobce b). Výživné již před rokem 2022 zcela neodpovídalo jejich potřebám, tím méně v roce 2022 v souvislosti s nástupem na střední školu. Žalobci z důvodu jejich denního a poměrně náročného studia nejsou schopni si hradit chybějící výdaje sami. V neposlední řadě je zapotřebí poukázat na skutečnost, že v mezidobí od schválení dohody rodičů soudem došlo k podstatnému navýšení životních nákladů obecně a cen veškerého zboží v důsledku inflace od roku 2009. Navýšení ze strany žalovaného stěží pokrývá i jen inflaci.2. Žalovaný s podanou žalobou nesouhlasil. Potvrdil, že je otcem zletilých žalobců. Dále souhlasil s údaji, týkajícími se posledního rozhodování soudu, stejně tak s tím, že na straně žalobců došlo ke změně poměru, spočívající v tom, že nastoupili na střední školu a v současné době jsou tedy studenty střední školy. Žalovaný se s žalobci pravidelně stýká. Žalobce b) u něj pobývá stejně jako u své matky, kdy po dobu 14 dnů jej živí, syn u něj přespává, kupuje mu vše potřebné a dává mu kapesné. Žalobkyně a) žalovaného rovněž pravidelně navštěvuje, dává jí kapesné a koupí vše, co potřebuje. Žalovaný v současné době hradí výživné ve výši 5 000 Kč měsíčně pro oba žalobce, a to od ledna 2025, od příštího měsíce začne hradit výživné k jejich rukám. Žalovaný se podílí i na platbě školného a uhradil autoškolu. Žalovaný nesouhlasí se zvýšením výživného na částku 6 000 Kč měsíčně s účinností ode dne 1. 6. 2022 pro každého z žalobců, neboť jeho příjem byl pouze 13 – 18 000 Kč měsíčně do 31. 1. 2025. Do ledna 2025 byl zaměstnán u společnosti , jméno FO, s měsíčním příjmem v roce 2021 13 000 Kč měsíčně, v roce 2022 11 000 Kč, v roce 2023 v průměru 17 000 Kč, a v roce 2024 15 000 Kč měsíčně. Od února 2025 je OSVČ, daňové přiznání ještě nepodával, předpokládá příjem ve výši 20 000 Kč měsíčně. Žalovaný připustil, že po smrti své matky v rámci dědického řízení zdědil podíl na nemovitosti číslo popisné 38 v k.ú. , adresa, , ve výši 1/12, kdy dům je v podílovém spoluvlastnictví s jeho sourozenci a otcem. Dům je sice pronajat, žádný příjem z pronájmu nemá, neboť veškeré příjmy z nemovitosti jdou na opravy domu, který je starý 150 let. Žalovaný hradí pouze inkaso ve výši 3 000 Kč měsíčně. Žalovaný byl ochoten zvýšit výživné od července 2025 na částku 3000 Kč měsíčně pro žalobkyni a). Vůči žalobci b) navrhl, aby vyživovací povinnost byla s účinností od 1. 8. 2025 zrušena, neboť u něj žalobce b) pobývá stejně jako v domácnosti matky. K platbám výživného žalovaný uvedl, že platil výživné a navýšil jej. Za rok 2022 hradil výživné ve výši 4 000 Kč. Nad rámec výživného uhradil dne 11. 10. 2022 školné ve výši 6000 Kč a na synovy pomůcky do školy 6 000 Kč. V měsíci únoru zakoupil synovi mobilní telefon za částku 30 591 Kč. V roce 2023 hradil výživné ve výši 4 000 Kč měsíčně. Za rok 2023 nad rámec výživného dne 23. 1. 2023 uhradil část lyžařského výcviku žalobkyně a) ve výši 1 700 Kč, 17. 9. 2024 a dne 2. 9. 2023 uhradil školné žalované a) 6 500 Kč. V roce 2024 hradil výživné ve výši 4 000 Kč měsíčně (v dubnu 2024 5 233 Kč, v květnu 2024 5 223 Kč, v červnu 2024 5 125 Kč a v červenci 2024 5 125 Kč). Za rok 2024 nad rámec výživného uhradil žalované a) školné 6 500 Kč a nákup telefonů pro syna 30 591 Kč. V roce 2025 platil výživné ve výši 5 000 Kč měsíčně. Za rok 2025 nad rámec výživného uhradil za oblečení částku 1 200 Kč dne 17. 2. 2025 žalobkyni a) a dne 25. 2. 2025 1 200 Kč pro žalobce b). Žalovaný nesouhlasil s tím, že u žalobce b) je studium zedníka studiem navazujícím na výuční obor elektrikář a odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. US 1212/2014. Žalobce b) by mohl požádat na úřadu práce o rekvalifikaci na povolání zedníka. Výuční obor zedník není v žádném případě navazující na studium elektrikáře. Žalovaný trval na tom, že výživné na oba žalobce má zpětně uhrazeno, neboť se musí zohlednit skutečnost, že u něj žalobce b) pobýval i po dobu 14 dnů v měsíci. Žalobce b) ze školy chodil ve 12 hodin, měl u něj veškerou stravu, bydlení, přístup k jídlu a využíval všech výhod jeho bydlení. Vyživovací povinnost tak žalovaný plnil částečně i ve formě naturálního plnění.3. Okresní soud ve Frýdku-Místku jako soud prvního stupně rozsudkem, identifikovaným v záhlaví, výživné stanovené žalovanému na žalobkyni a) naposledy rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 14. 7. 2009, č. j. 0 Nc 476/2009-34, v částce 1 500 Kč měsíčně, počínaje dnem 1. 6. 2022 zvýšil na částku 6 000 Kč měsíčně, splatnou k rukám žalobkyně a), a to vždy do 15. dne v měsíci předem (výrok I), výživné stanovené žalovanému na žalobce b) naposledy rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku–Místku ze dne 14. 7. 2009, č. j. 0 Nc 476/2009-34, v částce 1 500 Kč měsíčně, počínaje dnem 1. 6. 2022 zvýšil na částku 6 000 Kč měsíčně, splatnou k rukám žalobce b), a to vždy do 15. dne v měsíci předem (výrok II), dlužné výživné ve výši 169 500 Kč vzniklé zvýšením vyživovací povinnosti za období od 1. 6. 2022 do 31. 1. 2026, spolu s výživným, které se stane splatným do konce měsíce, v němž tento rozsudek bude doručen žalovanému, žalovaného zavázal zaplatit žalobkyni a) do 30 dní od právní moci rozsudku (výrok III) dlužné výživné ve výši 169 500 Kč vzniklé zvýšením vyživovací povinnosti za období od 1. 6. 2022 do 31. 1. 2026, spolu s výživným, které se stane splatným do konce měsíce, v němž tento rozsudek bude doručen žalovanému, žalovaný zavázal zaplatit žalobci b) do 30 dní od právní moci rozsudku (výrok IV), návrh žalovaného na zrušení vyživovací povinnosti vůči žalobci b) počínaje dnem 1. 9. 2025 zamítl (výrok V) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků (výrok VI). V odůvodnění rozsudku okresní soud předně uvedl, že v prvé řadě posuzoval, zda došlo k podstatné změně poměrů na straně žalobců a žalovaného, která by odůvodňovala zvýšení vyživovací povinnosti žalovaného. Bylo zjištěno, že v době posledního rozhodování soudu o výživném byli žalobci nezletilí, měli 3 roky, od 1. 9. 2022 oba studovali střední školu, v únoru 2024 dosáhli zletilosti. V současnosti žalobkyně a) studuje 4. ročník , právnická osoba, Žalobce b) byl v letech 2022–2025 žákem 3letého výučního oboru elektrikář – silnoproud, který úspěšně ukončil. Od 1. 9. 2025 studuje jednoletý denní obor zedník na stejné škole, který bude zakončen závěrečnou zkouškou s výučním listem. Žalobci žijí ve společné domácnosti s matkou a jejím manželem. Matka žalobců již nemá žádnou další vyživovací povinnost. Většinu výdajů žalobců (na školu, stravu, hygienu, ošacení, koníčky, bydlení, kapesné a výdaje na zdravotní péči) hradí matka. Žalobce b) měl příležitostné příjmy z brigád. K podstatné změně poměrů došlo i na straně žalovaného, v době původního rozhodování soudu měl žalovaný příjem cca 9 245 Kč měsíčně. Za období od 1. 6. 2022 dosáhl žalovaný průměrného čistého měsíčního příjmu v roce 2022 ve výši 10 151 Kč, v roce 2023 ve výši 15 865 Kč, v roce 2024 ve výši 12 516 Kč a v roce 2025 ve výši 22 016 Kč. Výše příjmu žalovaného se, s výjimkou roku 2024, pravidelně zvyšovala. Žalovaný má příjem z pronájmu garáže. Výrazné změny doznaly majetkové poměry žalovaného, který koupil v roce 2017 garáž za 60 000 Kč a v roce 2020 druhou garáž za 140 000 Kč. Dne 31. 5. 2023 nabyl účinnosti vklad vlastnického práva pro žalovaného, kdy od té doby je žalovaný spoluvlastníkem řady nemovitostí. V dědickém řízení byla čistá hodnota spoluvlastnických podílů žalovaného na zděděných nemovitostech stanovena na částku 4 774 298 Kč. Žalovaný netvrdil, že došlo ke změně, co se týče jeho osobních poměrů. Okresní soud pak dospěl k závěru, že na straně žalobců i žalovaného došlo k takové změně poměrů, která odůvodňuje zvýšení stanovené vyživovací povinnosti. Na straně žalobců je to již samotná doba posledního rozhodování soudu, od které uplynulo sedmnáct let. Již samotným během času tak došlo ke zvýšení odůvodněných potřeb na straně žalobců, kteří ukončili základní vzdělání, dosáhli zletilosti a nyní studují na střední škole. Dle názoru okresního soudu bylo v možnostech a schopnostech žalovaného platit žalobcům vyšší výživné než soudem schválených 1 500 Kč měsíčně. Žalovaný sám výši výživného upravil a v době od 1. 6. 2022 již platil žalobcům 2 000 Kč měsíčně a od ledna 2025 2 500 Kč měsíčně. Okresní soud je přesvědčen, že majetkové poměry žalovaného umožňovaly již v době od 1. 6. 2022 platit žalobcům výživné ve výši 6 000 Kč měsíčně. Žalovaný byl schopen, byť s minimálním deklarovaným příjmem, tvořit si úspory, jak uvedl u jednání dne 6. 11. 2025, za které koupil v roce 2017 garáž za částku ve výši 60 000 Kč a v roce 2022 další garáž za 140 000 Kč. Porovnáním mzdových listů žalovaného a fakticky vyplacených částek na účet, kdy vyplacená částka byla vždy vyšší než uváděná ve mzdovém listu, dospěl okresní soud k závěru, že žalovaný dosahoval ve skutečnosti vyšších příjmů, než uvedl v tomto řízení. Žalovaný na výslovný dotaz okresního soudu nepřiznal, že jednu z garáží pronajímá a má z ní tak zisk. V prosinci roku 2022 byl žalovaný dle výpisu z účtu schopen převést na účet , právnická osoba, spořitelny částku ve výši 20 000 Kč. Z žalovaným doložených výpisů z účtu rovněž jednoznačně vyplynulo, že za rok 2023 dosahoval zůstatek na jeho účtu vždy takové výše, aby z něj mohl uhradit požadované výživné. Od 31. 5. 2023 pak o možnostech a schopnostech žalovaného platit požadované výživné není pochyb. K námitce žalovaného, že podíly na nemovitostech nelze pronajmout, či že mu tyto nemovitosti negenerují žádný zisk, resp. zisk je obratem investován do nemovitostí, nejsou důvodné. Žalovaný má podíl na bytových domech, rodinných domech, stavbách určených k rekreaci, pozemcích, které plní funkci lesa, sám vlastní dvě garáže (auto nemá, jak uvedl u jednání dne 6. 11. 2025) atd. Žalovaný mohl některé své nemovitosti či podíly prodat a utrženou částku využít na výživné. Případně i jako menšinový spoluvlastník může požadovat zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Okresní soud uzavřel, že částka 6 000 Kč odpovídá i odůvodněným potřebám žalobců za dobu od 1. 6. 2022 dosud. Výpovědí matky žalobců bylo prokázáno, že výdaje žalobců dosahovaly i v době od 1. 6. 2022 částky 8 000 Kč až 10 000 Kč měsíčně, přičemž právě před nástupem na střední školu měli žalobci zvýšené mimořádné výdaje. Po nástupu na střední školu činí průměrné výdaje každého z žalobců 10 000 Kč až 12 000 Kč měsíčně. Závěrem je třeba připomenout, že podle ustanovení § 915 odst. 2 občanského zákoníku, má být životní úroveň dítěte zásadně shodná s životní úrovní rodičů, přičemž toto hledisko předchází hledisku odůvodněných potřeb dítěte. Okresní soud k návrhu žalovaného zjišťoval, zda nedošlo k zániku vyživovací povinnosti s ohledem na pokračování studia žalobce b). Žalobce b) ukončil v roce 2025 učňovský obor elektrikář. Nyní se učí na zedníka, přičemž jde o jednoleté denní studium na stejné škole. Okresní soud je toho názoru, že v daném konkrétním případě jde ze strany žalobce b) o přípravu na budoucí povolání. Spojení profese zedníka a elektrikáře dozajista zlepší pracovní perspektivu žalobce b), kdy je obecně známo, že v České republice počet řemeslníků klesá a je po nich poptávka. Na trhu práce bude nepochybně větší uplatnění pro řemeslníka ovládacího obě uvedené profese, které zejména ve stavebnictví úzce spolupracují. Byť jde opět o studium zakončené výučním listem, jedná se pouze o jednoleté studium a žalobce b) tak nebude studovat déle než trvají obory s maturitou. V této souvislosti okresní soud odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu České republiky sp. zn. II. ÚS 2121/14. S ohledem na koncentrovanou dobu trvání studia (1 rok), nemožnost jej absolvovat tzv. dálkově, nelze po žalobci b) požadovat, aby vedle studia pracoval. Okresní soud má za to, že žalobce b) se řádně připravuje na budoucí povolání studiem na střední škole, není tedy schopen sám se živit a vyživovací povinnost žalovaného tak stále trvá. Návrh žalovaného na zrušení vyživovací povinnosti vůči žalobci b) za dobu od 1. 9. 2025 proto zamítl. Pokud žalovaný tvrdil, že zaplatil žalobkyni a) školné, přispěl na lyžařský kurz či autoškolu, oblečení, pak okresní soud uvedené platby nezohlednil ve vztahu k dlužnému výživnému. Vedle žalovaného přispívala za stejným účelem i matka žalobců, na které současně leželo i břímě jejich výživy. Školné hradil žalovaný s matkou žalobců napůl, a to v letech 2022, 2023 a 2024. Stejně tak se matka žalobců podílela na úhradě autoškoly a lyžařského výcviku. Jestliže žalovaný koupil žalobcům dárek k 18. narozeninám (telefon IPhone), je třeba říct, že vyživovací povinnost je pohledávkou přednostní a má být v prvé řadě hrazena. Dlužné výživné vůči žalobci b) nelze mít za uhrazené v podobě tzv. naturálního plnění za dobu, kdy žalobce b) u žalovaného pobýval po dobu praxe jednou za 14 dnů od pondělí do pátku, tj. odpoledne po škole s noclehem. Praxe trvala sedm měsíců. Žalovaný poskytl žalobci b) bydlení, přičemž sám nájem neplatil, stravu hradila převážně matka žalobce b). Žádné další mimořádné výdaje žalovaného s pobytem žalobce b) nebyly prokázány. Při rozhodování o nedoplatku na výživném, vzniklým jeho zpětným zvýšením, zohlednil okresní soud žalovaným učiněné platby výživného, jež jsou vyčísleny výše. Částka odpovídající výživnému ve výši 6 000 Kč za období od 1. 6. 2022 do 31. 1. 2026 pro žalobkyni a) činí 264 000 Kč (44 x 6 000 Kč). Mezi stranami nebylo sporu o tom, že žalovaný žalobkyni a) hradil vyšší výživné než soudem stanovené, celkem takto uhradil v roce 2022 14 000 Kč, v roce 2023 24 000 Kč, v roce 2024 24 000 Kč, v roce 2025 30 000 Kč a v roce 2026 2 500 Kč (celkem 94 500 Kč) a o tuto částku je nutno ponížit dlužné výživné. Na výživném za období od 1. 6. 2022 do 31. 1. 2026 tak vznikl žalovanému vůči žalobkyni a) nedoplatek ve výši 169 500 Kč. Toto dlužné výživné bylo žalovanému uloženo zaplatit ve lhůtě 30 dnů. Lhůta k plnění má oporu v ustanovení § 160 odst. 1 občanského soudního řízení a odůvodňují ji majetkové poměry žalovaného. Částka odpovídající výživnému ve výši 6 000 Kč za období od 1. 6. 2022 do 31. 1. 2026 pro žalobce b) činí 264 000 Kč (44 x 6 000 Kč). Mezi stranami nebylo sporu o tom, že žalovaný žalobkyni a) hradil vyšší výživné než soudem stanovené, celkem takto uhradil v roce 2022 14 000 Kč, v roce 2023 24 000 kč, v roce 2024 24000 Kč, v roce 2025 30 000 Kč a v roce 2026 2 500 Kč (94 500 Kč) a o tuto částku je nutno ponížit dlužné výživné. Na výživném za období od 1. 6. 2022 do 31. 1. 2026 tak vznikl žalovanému vůči žalobci b) dluh ve výši 169 500 Kč. Toto dlužené výživné bylo žalovanému uloženo zaplatit ve lhůtě 30 dnů. Lhůta k plnění má oporu v ustanovení § 160 odst. 1 občanského soudního řádu a odůvodňují ji majetkové poměry žalovaného. Okresní soud neprováděl dokazování ke zdravotnímu stavu žalovaného, neboť jeho zdravotní stav neměl vliv na schopnost výživné platit, potažmo na jeho majetkové poměry. Žalovaný byl i s tvrzeným hendikepem zaměstnán a dosahoval pravidelného příjmu. Nyní podniká jako OSVČ. Jelikož vyživovací povinnost k dítěti mají oba rodiče, zabýval se okresní soud i majetkovými poměry a životní úrovní matky žalobců a uzavírá, že tato svou vyživovací povinnost vůči žalobcům v odpovídajícím rozsahu plní, což žalobci potvrdli svým účastnickým výslechem. Okresní soud neměl za nezbytné zkoumat i majetkové poměry manžela matky žalobců, neboť v tomto řízení šlo o zvýšení vyživovací povinnosti žalovaného nikoli matky žalobců. Proto nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 756/16 na dané řízení nedopadá.4. Proti uvedenému rozsudku podal žalovaný odvolání. V odvolání uvedl, že okresní soud, pokud dospěl k závěru, že je na místě zvýšení výživného, měl přistoupit k navýšení výživného toliko postupně, a to podle toho, kdy a jak docházelo na jeho straně k podstatné změně poměrů. Okresní soud však zvýšil výživné paušálně od samého počátku na částku 6 000 Kč měsíčně, aniž by jednotlivé období rozdělil a objektivně zkoumal majetkové poměry žalovaného. Okresní soud zvýšil výživné pro oba žalobce ve srovnání s poslední úpravou čtyřnásobně, přesto, že se jedná o další úpravu výživného a žalovaný výživné několikrát dobrovolně navýšil. Okresní soud provedl dokazování navržené žalobci, navržené důkazy žalovaným byly provedeny toliko částečně, pokud byly provedeny, byly z těchto důkazů vyvozeny nesprávné právní závěry. Zejména závěry týkající se majetkové situace, a to zejména výnosů a možných příjmů z podílů žalovaného na nemovitostech. Okresní soud se dále nezabýval procesním úkonem žalobců, kteří u posledního jednání uvedli, že netrvají na přiznání a projednání výživného za období od 1. 6. 2022 do 31. 8. 2022. Okresní soud žalobcům přesto výživné přiznal i v tomto období. Pokud se jedná o výživné za období od 1. 6. 2022 do 31. 5. 2023, v případě, že se na straně žalovaného cokoliv změnilo, nedošlo k žádné zásadní změně, která by odůvodňovala navýšení výživného. Došlo toliko k neznatelnému navýšení příjmu žalovaného na částku 10 151 Kč měsíčně. Je pravdou, že před rozhodným obdobím se v roce 2017 a poté 2020 se žalovaný stal vlastníkem dvou garáží. V případě, že jednu z garáží používá pro sebe, druhá by byla po celou dobu pronajata za částku 2 000 Kč měsíčně, dosahoval by příjmu asi 12 151 Kč měsíčně. Žádný jiný příjem neměl. Úvahy okresního soudu o vyšším příjmu jsou zcela liché a ničím nepodložené, vycházející pouze z domněnek. Není zřejmé, z jaké částky možného příjmu žalovaného bylo tedy vycházeno tak, aby okresní soud mohl dojít k odůvodněnému závěru o tom, že výživné bylo stanoveno na částku 6 000 Kč měsíčně pro každého z žalobců. Pokud v jednom případě uskutečnil převod částky 20 000 Kč, nemůže tento převod vést k závěrům okresního soudu o vyšších příjmech, když navíc k této částce neprovedl žádné dokazování. Pokud se jedná o období od 1. 6. 2023 do 31. 1. 2025, příjem žalovaného činil částku v roce 2023 částku 15 856 Kč a v roce 2024 12 516 Kč měsíčně, v roce 2025 za leden 13 196 Kč, za zbývající část 16 000 Kč měsíčně. Okresní soud by k hodnotám nemovitostí a případným výnosům z nich mohl přihlédnout toliko v případě, že by žalovaný nabýval nemovitosti jako celek či podíly vyšší. Okresnímu soudu žalovaný poskytnul důkazy o tom, že nemovitosti v , adresa, jsou užívány k rodinné rekreaci, což ani samotní žalobci nezpochybnili, když zde trávili prázdniny a dny volna, a to jak v době společného soužití s matkou žalobců či poté samostatně. Nemovitosti na , adresa, ve , adresa, jsou sice pronajímány, ale nemovitosti jsou v havarijním stavu, kdy vyžadují náročné opravy a rekonstrukce. V řízení navrhl důkazy k prokázání, že veškeré peníze z nájmů jdou skutečně do opravy, rekonstrukce těchto budov, na splacení hypotéky. , adresa, si lze představit, že by při výši podílů mohl žalovaný nemovitosti pronajímat či je prodat. Pokud se jedná o období od 1. 2. 2025 do současnosti, příjmy žalovaného byly přibližně stejně jako v předcházejícím období, kdy měl ještě ze zaměstnání za leden 2025 výplatu ve výši 13 196 Kč, od 1. 2. 2025 je žalovaný OSVČ a příjem činil částku 16 000 Kč měsíčně. Opětovně s přičtením částky 2 000 Kč za pronájem garáže by dosáhnul příjmu kolem 18 000 Kč měsíčně. Okresní soud měl přihlédnout i k zdravotnímu stavu žalovaného, kdy v měsíci červenci a září 2025 byl v nemocenském stavu, kdy se podrobil operaci levého ramene, kdy mu po zvednutí břemene praskla šlacha v rameni. Dále se léčí pro ztrátu sluchu, kdy omezení je 79,8% hluchoty vpravo. Dále u něj byla zjištěna chondropatie chrupavky v koleně. Pokud se jedná o výživné pro žalobce b), navrhuje, aby vyživovací povinnost byla s účinností 1. 9. 2025 zrušena. V žádném případě nesouhlasí s názorem soudu v tom, že u žalobce b) je výuční obor zedníka studiem navazujícím na výuční obor elektrikář. Na výživné zletilého dítěte je třeba pohlížet zcela jinou optikou než u dítěte nezletilého, zletilý jedinec by měl být schopen se o sebe postarat sám, a stanovení výživného by mělo být odůvodněno konkrétními okolnostmi případu. Pokud se jedná o žalobce b), nesouhlasí s názorem soudu, že do dlužného výživného nezapočetl naturální plnění, když v období studia na výučním oboru elektrikář u žalovaného pobýval 7 měsíců po dobu 14 dnů v měsíci. U žalovaného měl veškerou stravu, bydlení, měl přístup k jídlu a využíval všech výhod bydlení. Vyživovací povinnost plnil částečně i ve formě naturálního plnění. Stejně nevidí jediný důvod, pro který okresní soud nezapočetl to, co hradil na lyžařský kurs, autoškolu, kdy se nikdy nezavázal, že se bude podílet nad rámec výživného a přispívat oběma žalobcům. Stejně tak okresní soud nedostatečně přihlédl i k životní úrovni pečujícího rodiče a manžela matky. Navrhl, aby odvolací soud rozhodnutí okresního soudu zrušil a vrátil zpět k novému dokazování, popř. aby rozhodnutí změnil tak, že za období od 1. 6. 2022 do 31. 5. 2023 výživné nad částku 2 000 Kč pro žalobce a) b) zamítne, za období od 1. 6. 2023 do 31. 1. 2025 výživné na částku 3 200 Kč měsíčně pro žalobce a), b) zamítne, za období od 1. 2. 2025 do budoucna u žalobkyně a) nad částku 3 500 Kč zamítne, za období od 1. 2. 2025 do 31. 8. 2025 u žalobce b) nad částku 3 500 Kč zamítne a od 1. 9. 2025 u žalobce b) je výživné zrušeno.5. Žalobci k odvolání uvedli, že okresní soud provedl veškeré navržené a nezbytné důkazy a na jejich základě řádně zjistil skutkový stav a věc náležitě rozhodl, tedy žalobě vyhověl a výživné zvýšil. Žalobci navrhovali, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu potvrdil a přiznal jim náhradu nákladů odvolacího řízení.6. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací [§ 10 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.)] po zjištění, že odvolání žalovaného proti rozsudku soudu prvního stupně (okresního soudu) bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 204 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal rozsudek okresního soudu, jakož i řízení jemu předcházející se zřetelem k ustanovení § 206 a § 212 o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.7. Okresní soud v řízení dospěl na základě provedených a správně (v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř.) vyhodnocených důkazů ke správným skutkovým zjištěním a jeho skutková zjištění mají oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud skutková zjištění okresního soudu, popsaná v bodu 9. a shrnutá v bodu 11. odůvodnění napadeného rozsudku, jako správná a úplná přejímá. Odvolací soud pro účely přezkumu závěrů okresního soudu v souladu s § 213 odst. 2, odst. 4 o. s. ř. zopakoval a doplnil část dokazování provedené okresním soudem a dospěl k následujícím skutkovým zjištěním:- z účtu , Anonymizováno, a.s. č. , hodnota, , že příjmy na účet žalovaného v červnu 2022 činily 27 600 Kč (mzda 16 000 Kč, nájem garáže 1 200 Kč, hotovostní vklady 9 800 Kč), v červenci 2022 činily 26 500 Kč (mzda 13 000 Kč, nájem garáže 5 700 Kč, hotovostní vklady 7 800 Kč), v srpnu 2022 činily 15 200 Kč (mzda 14 000 Kč, nájem garáže 1 200 Kč, hotovostní vklady 0 Kč), v září 2022 činily 17 100 Kč (mzda 12 000 Kč, nájem garáže 1 200 Kč, hotovostní vklady 3 900 Kč), v říjnu 2022 činily 32 700 Kč (mzda 27 000 Kč, nájem garáže 5 700 Kč, hotovostní vklady 0 Kč), v listopadu 2022 činily 67 490 Kč (mzda 15 000 Kč, nájem garáže 1 200 Kč, hotovostní vklady 3 800 Kč, převod mezi účty 5 000 Kč) a v prosinci 2022 činily 46 100 Kč (mzda 15 000 Kč, nájem garáže 1 200 Kč, hotovostní vklady 9 900 Kč, převod mezi účty 20 000 Kč);- z účtu , Anonymizováno, . č. , hodnota, , že na účet žalovaného v říjnu 2022 si žalovaný převedl ze svého účtu 5 000 Kč, v listopadu 2022 si žalovaný převedl ze svého účtu 20 329 Kč a v listopadu 2022 si žalovaný z tohoto účtu převedl jiný svůj účet 5 000 Kč, v prosinci 2022 si žalovaný z tohoto účtu převedl jiný svůj účet 20 000 Kč;- z účtu , Anonymizováno, č. , hodnota, , že v listopadu 2022 si žalovaný z tohoto účtu převedl jiný svůj účet 20 329 Kč.8. Po právní stránce je projednávanou věc třeba posuzovat podle ustanovení § 910 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen o. z.). Okresní soud také věc správně právně posoudil, kdy odvolací soud pro stručnost odkazuje na podrobné odůvodnění okresního soudu, jak bylo shora reprodukováno.9. Odvolací soud předně uvádí, že pro posouzení trvání vyživovací povinnosti není rozhodující, zda jde o dítě nezletilé či zletilé, nýbrž zda je dítě schopno se samo živit. Je-li zletilé dítě řádně a soustavně připravováno na budoucí povolání studiem, trvá vyživovací povinnost rodičů i nadále. V projednávané věci bylo bez pochybností prokázáno, že oba žalobci se v rozhodném období soustavně připravovali na budoucí povolání studiem na středních školách, přičemž tuto skutečnost žalovaný nijak relevantně nezpochybnil. Námitky žalovaného založené na úvaze, že by si žalobci mohli v rozsahu odpovídajícím jejich studijním povinnostem přivydělávat brigádnickou činností, proto nemohou mít na posouzení rozsahu jeho vyživovací povinnosti podstatný vliv. Nelze totiž po oprávněných spravedlivě požadovat, aby si vlastní výdělečnou činností nahrazovali plnění vyživovací povinnosti rodiče, pokud se řádně připravují na budoucí povolání.10. Nedůvodná je rovněž odvolací námitka směřující proti závěru soudu prvního stupně o trvání vyživovací povinnosti vůči žalobci b). Ze zjištěného skutkového stavu vyplývá, že žalobce b) po úspěšném absolvování učebního oboru elektrikář bezprostředně navázal denním jednoletým studiem oboru zedník na téže škole. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že za specifických okolností projednávané věci představuje toto studium další soustavnou přípravu na budoucí povolání. Lze přisvědčit úvaze soudu prvního stupně, že získání kvalifikace ve stavebním oboru vedle již dosažené kvalifikace elektrikáře nepochybně rozšiřuje odborné znalosti žalobce b) a zvyšuje jeho budoucí uplatnění na trhu práce. Je obecně známo, že profese elektrikáře a zedníka jsou zejména ve stavebnictví vzájemně provázané a jejich kombinace může představovat významnou konkurenční výhodu při výkonu budoucího povolání.11. Významná je rovněž skutečnost, že se jedná pouze o jednoletý denní studijní program zakončený výučním listem. Nejde tedy o účelové či nepřiměřené prodlužování přípravy na budoucí povolání, nýbrž o časově omezené doplnění odborné kvalifikace. Za této situace nelze dospět k závěru, že by žalobce b) byl již schopen se sám živit nebo že by pokračování jeho studia odůvodňovalo zánik vyživovací povinnosti žalovaného. Závěr soudu prvního stupně o trvání vyživovací povinnosti vůči žalobci b) je proto věcně správný.12. Dále je třeba zdůraznit, že soudem stanovené výživné představuje základní rozsah vyživovací povinnosti povinného rodiče vůči dítěti. Jednorázová plnění mimořádného charakteru proto zásadně nelze bez dalšího započítávat na běžné výživné, neboť slouží k úhradě konkrétních nadstandardních či mimořádných potřeb oprávněného a nepředstavují náhradu pravidelného příspěvku na jeho výživu. Jiný závěr by přicházel v úvahu pouze tehdy, pokud by povinný rodič dlouhodobě a soustavně plnil svoji vyživovací povinnost výlučně nebo převážně formou úhrady konkrétních potřeb dítěte a z okolností případu by bylo zřejmé, že taková plnění mají nahrazovat běžné výživné.13. V projednávané věci však bylo prokázáno, že žalovaný se na úhradě mimořádných výdajů žalobců, jako byly například náklady spojené s lyžařským výcvikem, autoškolou či dalšími jednorázovými školními a zájmovými aktivitami, podílel zpravidla pouze přibližně jednou polovinou jejich celkových nákladů, zatímco zbývající část nesla matka žalobců. Taková plnění proto nelze považovat za náhradu běžného výživného a není důvod je při výpočtu dlužného výživného započítávat.14. Stejně tak není důvodná námitka žalovaného, že do rozsahu jeho vyživovací povinnosti mělo být započteno poskytování ubytování žalobci b) v době odborné praxe. Z dokazování vyplynulo, že žalobce b) v období od listopadu 2023 do května 2024 přespával u žalovaného od pondělí do pátku jednou za čtrnáct dnů z důvodu snadnější docházky na odbornou praxi. Za této situace odvolací soud považuje za zcela přirozené a odpovídající rodičovské odpovědnosti, že žalovaný svému synovi po nezbytně nutnou dobu poskytl ubytování. Takové plnění samo o sobě nepředstavuje okolnost odůvodňující snížení či započtení běžného výživného, zejména za stavu, kdy bylo současně prokázáno, že na zajištění stravy žalobce b) v tomto období nadále podstatnou měrou přispívala jeho matka. Rozsah uvedeného naturálního plnění tak nebyl natolik významný, aby mohl odůvodnit závěr o částečném splnění vyživovací povinnosti žalovaného nad rámec jím hrazeného peněžitého výživného.15. Nelze přisvědčit námitce žalovaného, že jeho schopnosti a možnosti v období od 1. 6. 2022 neumožňovaly hradit výživné ve výši stanovené soudem prvního stupně. Při posuzování schopností, možností a majetkových poměrů povinného rodiče nelze vycházet pouze z formálně deklarované mzdy, ale z celkových majetkových a příjmových poměrů (§ 913 a § 915 o. z.). Soud proto hodnotí veškeré zdroje, z nichž povinný uspokojuje své potřeby a vytváří majetek. Z výpisů účtu žalovaného vedeného u , Anonymizováno, vyplývá, že v období od června do prosince 2022 disponoval žalovaný finančními prostředky výrazně převyšujícími jeho tvrzené příjmy ze závislé činnosti. Vedle pravidelných bezhotovostních příjmů byly na účet opakovaně připisovány částky odpovídající nájemnému za garáže a současně žalovaný prováděl opakované hotovostní vklady v řádu tisíců až desetitisíců korun. Žalovaný k objasnění původu těchto prostředků neuvedl žádné konkrétní skutkové okolnosti, z nichž by bylo možné zjistit, zda šlo např. o dary, vrácené půjčky, prodej majetku nebo jiný mimořádný zdroj příjmů apod. Za této situace nebylo možno vycházet pouze z jím tvrzené výše mzdy, která se po řadu let pohybovala prakticky na úrovni minimální mzdy. Takový deklarovaný příjem je navíc v rozporu s dalšími zjištěnými skutečnostmi, zejména se schopností žalovaného pořizovat další majetek, vytvářet úspory a dlouhodobě disponovat podstatně vyššími peněžními prostředky, než jaké odpovídají jím uváděným příjmům. Odvolací soud proto souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že skutečné příjmové poměry žalovaného byly vyšší, než tvrdil v řízení.16. Z výpisů z účtu současně vyplývá, že průměrný měsíční objem finančních prostředků, které měl žalovaný ve druhém pololetí roku 2022 k dispozici, dosahoval přibližně 38 800 Kč měsíčně. Žalovaný přitom uvedl, že neplatil nájemné, neboť bydlel v nemovitosti svých rodičů, respektive sourozenců, a jeho pravidelné výdaje představovalo toliko inkaso ve výši přibližně 3 000 Kč měsíčně. Neprokázal existenci dalších významných pravidelných výdajů. Podle doporučující tabulky Ministerstva spravedlnosti by činilo výživné cca 7 000 Kč každému z žalobců. Za těchto okolností nelze považovat závěr soudu prvního stupně o schopnosti žalovaného poskytovat každému ze žalobců výživné ve výši 6 000 Kč měsíčně za nepřiměřený.17. Důvodná není ani námitka, že soud prvního stupně nepřípustně přihlížel ke zděděným nemovitostem. Zákon výslovně ukládá přihlížet nejen ke schopnostem a možnostem rodiče, ale rovněž k jeho majetkovým poměrům. Pro posouzení rozsahu vyživovací povinnosti proto není rozhodující pouze pravidelný peněžní příjem, nýbrž i majetek, jehož prostřednictvím může povinný rodič své vyživovací povinnosti dostát. Bylo zjištěno, že žalovaný zdědil spoluvlastnické podíly na nemovitostech, jejichž čistá hodnota činí přibližně 4,8 milionu Kč. Již samotné vlastnictví takto významného majetku představuje okolnost, která podstatně ovlivňuje jeho majetkové poměry a životní úroveň. Skutečnost, že žalovaný je pouze menšinovým spoluvlastníkem, na uvedeném závěru nic nemění. Český právní řád poskytuje každému spoluvlastníkovi prostředky k tomu, aby se domohl vypořádání svého spoluvlastnického podílu, případně aby z majetku získával odpovídající výnos. Jestliže se žalovaný rozhodl těchto práv nevyužít a ponechat majetek v dosavadním stavu, jde o jeho autonomní rozhodnutí, které však nemůže být přenášeno k tíži oprávněných dětí. Odvolací soud sdílí názor soudu prvního stupně, že vyživovací povinnost vůči dětem představuje jednu z nejvýznamnějších zákonných povinností rodiče. Není proto přijatelné, aby se povinný rodič dovolával nedostatku běžných příjmů za situace, kdy disponuje majetkem značné hodnoty, avšak odmítá jej jakkoliv ekonomicky využít. Je-li rodič vlastníkem majetku v řádech milionů korun, lze po něm spravedlivě požadovat, aby tento majetek v přiměřeném rozsahu využil k plnění své vyživovací povinnosti, a to i formou jeho částečného zpeněžení. Ochrana majetku povinného rodiče nemůže požívat vyšší míry ochrany než právo dítěte podílet se na životní úrovni svých rodičů.18. Okresní soud se rovněž důvodně nezabýval podrobněji zdravotním stavem žalovaného, neboť ze zjištěných skutečností nevyplynulo, že by jeho zdravotní omezení měla podstatný dopad na jeho schopnosti a možnosti plnit vyživovací povinnost nebo na jeho majetkové poměry. Bylo prokázáno, že žalovaný i přes jím tvrzený zdravotní hendikep spočívající ve výrazné ztrátě sluchu pravého ucha byl po celé rozhodné období pracovně aktivní, vykonával zaměstnání a dosahoval pravidelného příjmu. Stejně tak bylo zjištěno, že od února 2025 vykonává samostatnou výdělečnou činnost jako osoba samostatně výdělečně činná. Za této situace nelze dovodit, že by jeho zdravotní stav představoval překážku bránící výkonu výdělečné činnosti nebo odůvodňující snížení rozsahu jeho vyživovací povinnosti vůči žalobcům. Skutečnost, že žalovaný trpí určitými zdravotními omezeními, sama o sobě bez prokázání jejich konkrétních dopadů do jeho pracovních a majetkových poměrů nemůže vést k závěru o nižších schopnostech a možnostech podílet se na výživě svých dětí.19. Pro úplnost odvolací soud uvádí, že mezi účastníky bylo nesporné, že výživné ve výši 6 000 Kč měsíčně na každého ze žalobců je od února 2026 hrazeno, na dlužném výživném však nebylo zaplaceno ničeho. Dále v souladu s § 211 ve spojení s § 154 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud vycházel ze stavu, který zde byl ke dni jeho rozhodnutí (25. 8. 2026), což nevylučuje, v případě že následně dojde ke změně poměrů na straně žalobců či žalovaného, opětovné podání návrhu na úpravu vyživovací povinnosti.20. Vzhledem ke všemu výše uvedenému byl rozsudek okresního soudu (soudu prvního stupně) shledán ve výrocích ve věci samé jako věcně správný a jako takový byl v souladu s ustanovením § 219 o. s. ř. potvrzen, včetně jeho nákladové části, která odpovídá výsledku sporu, kdy v podrobnostech odvolací soud odkazuje na bod 19. odůvodnění rozsudku okresního soudu.21. O náhradě nákladů odvolacího řízení účastníků bylo rozhodnuto v souladu s § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobci byli v odvolacím řízení zcela procesně úspěšní, a proto jim byly přiznány náklady odvolacího řízení v celkové výši 10 894,66 Kč. Náklady odvolacího řízení spočívají ve 3 úkonech právní služby – sepis vyjádření k odvolání a 2x účast u jednání (17. 6. 2026, 25. 8. 2026) ā 3 000 Kč podle § 9 odst. 2 ve spojení s § 7 bod 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., když odměna byla dále podle § 12 odst. 4 téže vyhlášky snížena na 80 %, tj. na částku 2 700 Kč, z důvodu zastupování více osob (odměna za zastupování dvou osob tak činí 2 700 Kč za každý úkon), příslušný počet režijních paušálů po 450 Kč podle § 13 odst. 4 téže vyhlášky, náhradu za promeškaný čas podle § 14 odst. 1 a odst. 3 téže vyhlášky ve výši 600 Kč za čtyři půlhodiny po 150 Kč, cestovného ve výši 844,66 Kč podle § 157 odst. 4 písm. a) zákoníku práce ve spojení s § 4 písm. c) vyhlášky č. 573/2025 Sb. (2x cesta z Frýdku-Místku do Moravské Ostravy a zpět v délce 48 km tam i zpět osobním motorovým vozidlem při průměrné spotřebě PHM 8,5 l/100 km nafty NM). V souladu s § 224 odst. 1 ve spojení s § 149 odst. 1 o. s. ř. byl žalovaný zavázán zaplatit náklady odvolacího řízení k rukám zástupkyně žalobců, a to ve lhůtě dle § 211 ve spojení s § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.22. Odvolací soud nepřiznal žalobcům náhradu nákladů odvolacího řízení spočívající v převzetí zastoupení , Jméno advokátky A, , advokátkou, dne 14. 8. 2026, s ohledem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005 sp. zn. 29 Odo 909/2004 (Zvolí-li si účastník pro dovolací řízení zástupcem jiného advokáta, aniž by změna v osobě zástupce byla vynucena objektivními důvody, není odměna za úkon právní služby spočívající v převzetí zastoupení [§ 11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů] účelně vynaloženým nákladem, jenž by měl jít k tíži druhého účastníka řízení.), když má za to, že tyto závěry jsou aplikovatelné i na řízení před okresním soudem a odvolacím soudem. Před okresním soudem žalobce zastupoval , tituly před jménem, , jméno FO, , advokát, kdy během ústních jednání zastupovala žalobce , Jméno advokátky A, , advokátka, na základě substituční plné moci. I při prvním ústním jednání odvolacího soudu dne 17. 6. 2026 zastupovala žalobce , Jméno advokátky A, , advokátka, na základě substituční plné moci. Změna právního zastoupení během odvolacího řízení, byť žalobci na něj mají plné právo, nebyla vyvolána objektivními důvody, proto odměna za úkon právní služby spočívající v převzetí zastoupení není účelně vynaloženým nákladem.23. Odvolací soud dále žalobcům nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení spojených s nahlížením do spisu. Nahlížení do spisu či studium spisu zástupcem účastníka v průběhu občanskoprávního řízení totiž nelze obecně posuzovat jako samostatný úkon právní služby podle § 11 odst. 1 písm. f) a odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Prostudování spisu při skončení vyšetřování v rámci trestního řízení nelze svou povahou a účelem srovnávat s prostudováním spisu v civilním řízení. Prostudování spisu v rámci trestního řízení je samostatným procesním úkonem, kterým se končí vyšetřování, tj. jedná se o závěrečnou fázi přípravného řízení. Smyslem tohoto institutu je realizovat právo na obhajobu v tomto důležitém okamžiku trestního řízení. Zároveň tento institut slouží k prověrce dodržování procesních předpisů v přípravném řízení jako samostatné fáze trestního řízení před případným zahájením další fáze, a to řízení před soudem. Naproti tomu civilní řízení nemá obdobné samostatné fáze jako trestní řízení. Odvolací soud připouští, že by nahlížení do spisu v konkrétní procesní situaci mohlo být výjimečně podle § 11 odst. 3 advokátního tarifu analogicky považováno za obdobu prostudování trestního spisu při skončení vyšetřování ve smyslu § 11 odst. 1 písm. f) advokátního tarifu, ovšem pouze u takového prostudování spisu, které by svým významem mohlo odpovídat prostudování trestního spisu při skončení vyšetřování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2021 sp. zn. I. ÚS 4012/18). Odvolací soud má za to, že nahlížení do spisu dne 20. 8. 2026 takovou povahu nemělo ani s ohledem na délku řízení, a proto nebylo z hlediska uplatňování zájmů žalobců účelné.