Zákoník práce

(1) Pracovní doba je nejvýše 46 hodin týdně.

(2) Pracovníci mladší než 16 let mají pracovní dobu nejvýše 36 hodin týdně. Mladiství pracovníci starší 16 let, kteří smějí pracovat v hornictví v podzemí při těžbě nerostů nebo při ražení tunelů a štol, poněvadž tyto práce jsou nezbytné pro jejich přípravu k povolání, mají při těchto pracích pracovní dobu nejvýše 40 hodin týdně.

(3) Rozsah zkrácení pracovní doby bez snížení mzdy a zásady pro jeho provádění stanoví po projednání s Ústřední radou Československého revolučního odborového hnutí vláda Československé socialistické republiky. Vlády České socialistické republiky po projednání s Českou radou odborových svazů a Slovenské socialistické republiky po projednání se Slovenskou radou odborových svazů rozhodnou o postupu při zavádění zkrácené pracovní doby a stanoví podrobnější podmínky, za nichž mohou organizace zkrácenou pracovní dobu zavést.

(4) Zavedení zkrácené pracovní doby bez snížení mzdy ze zdravotních důvodů pod rozsah stanovený podle odstavce 3 povolují ministerstva práce a sociálních věcí České socialistické republiky a Slovenské socialistické republiky v dohodě s ministerstvy zdravotnictví a příslušnými odborovými orgány podle zásad stanovených federálním ministerstvem práce a sociálních věcí v dohodě s Ústřední radou Československého revolučního odborového hnutí.

(1) O rozvržení týdenní pracovní doby rozhoduje podle zásad stanovených vládou Československé socialistické republiky po projednání s Ústřední radou Československého revolučního odborového hnutí vedoucí organizace po předchozím souhlasu příslušného odborového orgánu.

(2) Týdenní pracovní doba se rozvrhuje tak, aby při rovnoměrném rozvržení pracovní doby nepřesáhla v jednotlivých dnech devět hodin. Při rozvržení pracovní doby přihlíží vedoucí organizace k možnostem zabezpečení plynulé dopravy pracujících do zaměstnání, zásobování elektřinou, plynem, topnou parou a k tomu, aby rozdělení pracovní doby nebylo v rozporu s hledisky bezpečné a zdravé práce a se zájmy obyvatelstva a aby nebyla narušena činnost navazujících organizací.

(1) Nedovoluje-li povaha práce nebo podmínky provozu, aby pracovní doba byla rozvržena podle předchozího ustanovení rovnoměrně na jednotlivé týdny, může vedoucí organizace rozvrhnout pracovní dobu odchylně; průměrná týdenní pracovní doba nesmí přitom v určitém období, zpravidla čtyřtýdenním, přesahovat hranici stanovenou pro týdenní pracovní dobu. Obdobně může být rozvržena pracovní doba pro určité závody nebo druhy prací, vyžadují-li to zvláštní podmínky provozu, nebo z jiných závažných důvodů.

(2) Podle směrnic vydaných ústředním orgánem v dohodě s příslušným odborovým orgánem mohou vedoucí organizací rozvrhnout pracovní dobu tak, aby průměrná týdenní pracovní doba nepřesahovala hranici stanovenou pro týdenní pracovní dobu

a) v období celého kalendářního roku, pokud jde o pracovní činnosti, v nichž se v průběhu kalendářního roku projevuje rozdílná potřeba práce,

b) v období sezóny nebo kampaně u prací sezónních nebo kampaňových.

(3) Pracovníkům v dopravě mohou v dohodě s příslušnými odborovými orgány rozvrhnout pracovní dobu orgány zmocněné ministerstvem dopravy České socialistické republiky a ministerstvem dopravy, pošt a telekomunikací Slovenské socialistické republiky.

(1) Organizace může pro pracovní místa, kde povaha práce nevyžaduje plnou pracovní dobu, sjednat s pracovníkem v pracovní smlouvě kratší pracovní dobu. Může ji také pracovníku povolit na jeho žádost, má-li pro to zdravotní nebo jiné vážné důvody a dovoluje-li to provoz organizace. Organizace jsou povinny vytvářet podmínky, aby takovým žádostem mohlo být vyhověno.

(2) Pracovníku, kterému byla takto povolena kratší pracovní doba nebo který byl přijat na pracovní místo, pro něž byla stanovena kratší pracovní doba, náleží mzda odpovídající této kratší pracovní době.

(3) Kratší pracovní doba nemusí být rozvržena na všechny pracovní dny v týdnu.

(1) Při rozvržení pracovní doby je nutno usilovat o plné využití výrobních zařízení všestranným zvyšováním směnnosti a o využití všech rezerv produktivity práce. Vedoucí organizace dbá při rozvržení pracovní doby o využití výrobních zařízení ve dvou směnách tam, kde z technologických nebo hospodářských důvodů není nezbytný třísměnný nebo nepřetržitý provoz, a zajišťuje, aby všechny směny měly pracovní podmínky stejné úrovně.

(2) Začátek a konec pracovní doby a rozvrh pracovních směn stanoví vedoucí organizace s předchozím souhlasem závodního výboru.

(3) Pracovní dobu téže směny může vedoucí organizace s předchozím souhlasem závodního výboru rozdělit na dvě části; v zemědělství, v dopravě, a ve spojích může být pracovní doba téže směny takto rozdělena i na více částí. Vedoucí organizace přitom přihlíží k možnostem zabezpečení plynulé dopravy pracujících do zaměstnání, zásobování elektřinou, plynem, topnou parou a k tomu, aby tato rozdělení pracovní doby nebyla v rozporu se zájmem obyvatelstva.

(1) Pracovník je povinen být na začátku pracovní doby již na svém pracovišti a odcházet z něho až po skončení pracovní doby.

(2) Ústřední orgány nadřízené organizacím zaměstnávajícím horníky pracující pod zemí mohou v dohodě s příslušnými ministerstvy financí a plánování a s příslušnými odborovými orgány stanovit, jakou dobu z doby potřebné k osobní očistě po skončení práce lze započítat pracovníkům pracujícím na pracovištích pod zemí do pracovní doby.

(1) Organizace je povinna poskytnout pracovníku nejdéle po pěti hodinách nepřetržité práce pracovní přestávku na jídlo a oddech v trvání nejméně 15 minut. Jde-li o práce, které nemohou být přerušeny, musí být pracovníku i bez přerušení provozu nebo práce zajištěna přiměřená doba pro oddech a jídlo.

(2) Organizace může s předchozím souhlasem závodního výboru stanovit přiměřeně dlouhou přestávku na oběd.

(3) Začátek a konec těchto přestávek stanoví vedoucí organizace s předchozím souhlasem závodního výboru.

(1) Organizace je povinna rozvrhnout pracovní dobu tak, aby pracovník měl mezi koncem jedné směny a začátkem následující směny nepřetržitý odpočinek po dobu alespoň 12 hodin.

(2) Tento odpočinek může být zkrácen až na osm hodin pracovníku staršímu než 18 let;

a) v nepřetržitých provozech a v turnusové službě,

b) v zemědělství,

c) v závodech veřejného stravování a v kulturních zařízeních,

d) u naléhavých opravných prací, jde-li o odvrácení nebezpečí pro život nebo zdraví pracovníků,

e) při živelních událostech a v jiných obdobných mimořádných případech.

Ženám pracujícím v nepřetržitých provozech může však být tento odpočinek zkrácen pouze na 11 hodin.

(3) Ústřední orgány vykonávající státní správu v oborech dopravy, energetiky, pošt a telekomunikací mohou v dohodě s příslušnými odborovými orgány stanovit, ve kterých případech lze pracovníkům zkrátit odpočinek mezi dvěma směnami až na šest hodin, popřípadě u kterých pracovníků s nepravidelným nástupem do práce a s nerovnoměrnou délkou směn lze tento odpočinek mezi směnami zkrátit i pod tuto hranici. Délka tohoto odpočinku se však musí rovnat nejméně délce předchozí směny, pokud tato směna byla kratší než šest hodin. Přerušení práce kratší než tři hodiny se za odpočinek nepovažuje.

(1) Dny pracovního klidu jsou dny, na které připadá nepřetržitý odpočinek pracovníka v týdnu, a svátky.

(2) Práci ve dnech pracovního klidu lze nařídit jen výjimečně, a to s předchozím souhlasem závodního výboru.

(3) V den nepřetržitého odpočinku v týdnu lze pracovníku nařídit jen tyto nutné práce, které nemohou být provedeny v pracovních dnech:

a) naléhavé opravné práce,

b) nakládací a vykládací práce,

c) inventurní a závěrkové práce,

d) práce konané v nepřetržitém provozu za pracovníka, který se nedostavil na směnu,

e) práce k odvrácení hrozícího nebezpečí pro život nebo zdraví nebo při živelních událostech a v jiných obdobných mimořádných případech,

f) práce nutné se zřetelem na uspokojování životních, zdravotních a kulturních potřeb obyvatelstva,

g) práce lodních posádek,

h) krmení a ošetřování hospodářských zvířat.

(4) Ve svátek lze pracovníku nařídit jen práce, které lze nařídit ve dnech nepřetržitého odpočinku v týdnu, práce v nepřetržitém provozu a práce potřebné při střežení závodu.

(1) Vedoucí organizace je povinen rozvrhnout pracovní dobu tak, aby pracovník měl jednou týdně nepřetržitý odpočinek v trvání alespoň 32 hodiny.

(2) Pokud to umožňuje provoz organizace, stanoví se nepřetržitý odpočinek v týdnu všem pracovníkům na stejný den a tak, aby do něho spadala neděle.

(3) Vláda České socialistické republiky po projednání s Českou radou odborových svazů a vláda Slovenské socialistické republiky po projednání se Slovenskou radou odborových svazů mohou stanovit,

a) že nepřetržitý odpočinek v týdnu může být ve výjimečných případech zkrácen až na 24 hodiny; u pracovníků s kratší pracovní dobou až na 18 hodin a u pracovníků ve spojích a na námořních lodích i pod tyto hranice,

b) v kterých případech může být pracovníkům v zemědělství poskytován nepřetržitý odpočinek v týdnu jednou za dva týdny.

Při veškerých úpravách pracovní doby podle předchozích ustanovení je nutné brát zřetel na situaci v energetice a v dopravě; vedoucí organizací musí proto dbát pokynů krajského národního výboru vydaných v dohodě s krajskou odborovou radou k zabezpečení plynulé dopravy pracujících a zásobování elektřinou, plynem a topnou parou.

Aby pracovníci mohli lépe využít dnů pracovního klidu k oddechu, i se zřetelem na potřeby národního hospodářství, může vláda na návrh Ústřední rady odborů*) stanovit, že se v souvislosti se svátky dny pracovního klidu přesunují na jiné dny tak, aby den nebo více dnů pracovního klidu na sebe navazovaly, popřípadě provést z těchto důvodů i jiné přesuny pracovní doby.

Ústřední orgány mohou v dohodě s ústředními výbory příslušných odborových svazů stanovit, v kterých případech a za jakých podmínek mohou organizace nařídit pracovníkům pracovní pohotovost, v jakém rozsahu se tato pohotovost započítává do pracovní doby, a způsob jejího odměňování.

(1) Prací přesčas je práce konaná pracovníkem na příkaz organizace nebo s jejím souhlasem nad týdenní pracovní dobu vyplývající z předem stanoveného rozdělení pracovní doby a konaná mimo rámec rozvrhu pracovních směn (§ 84 a 85 a § 87 odst. 2). U pracovníků s kratší pracovní dobou (§ 86) je prací přesčas práce přesahující stanovenou týdenní pracovní dobu (§ 83).

(2) Prací přesčas není, napracovává-li pracovník prací konanou nad týdenní pracovní dobu pracovní volno, které mu organizace poskytla na jeho žádost, nebo pracovní dobu, která musela odpadnout pro nepříznivé povětrnostní vlivy.

(3) Ústřední orgány vykonávající státní správu v oborech dopravy, energetiky, pošt a telekomunikací mohou v dohodě s příslušným odborovým orgánem pro pracovníky v dopravě s nepravidelným nástupem do práce a s nerovnoměrnou délkou směn a pro některé pracovníky ve spojích a v energetice vymezit práci přesčas odchylně od ustanovení odstavce 1 s tím, že i v těchto případech lze za práci přesčas považovat jen práci konanou na příkaz organizace nebo s jejím souhlasem.

(1) Práci přesčas je možno nařídit jen ve výjimečných případech, jde-li o naléhavý zájem společnosti.

(2) Práce přesčas nesmí u pracovníka činit více než osm hodin v jednotlivých týdnech. Toto omezení se nevztahuje na práce zemědělské, sezónní a kampaňové, na dopravu a spoje, na nepřetržité provozy, na mimořádně naléhavé práce spojené se zásobováním obyvatel a s poskytováním služeb obyvatelstvu a na opravářské a údržbářské práce v bytových organizacích. V nepřetržitých provozech nesmí však průměrná pracovní doba přesáhnout 56 hodin týdně.

(3) V kalendářním roce lze nařídit pracovníku práci přesčas v rozsahu nejvýše 150 hodin. V odůvodněných případech může ústřední orgán v dohodě s ústředním výborem příslušného odborového svazu povolit organizaci, aby její pracovníci v kalendářním roce pracovali přesčas až 180 hodin.

(4) Vláda může po projednání s Ústřední radou odborů povolit práci přesčas z vážných důvodů na přechodnou dobu i nad hranice stanovené v předchozích odstavcích a určit, které druhy přesčasové práce se nezahrnují do počtu hodin nejvýše přípustné přesčasové práce v roce.

(1) Ústřední orgány vydají po projednání s ústředním výborem příslušného odborového svazu směrnice o nařizování přesčasové práce.

(2) Celkový rozsah přesčasové práce pro jednotlivé provozy nebo pracoviště stanoví vedoucí organizace s předchozím souhlasem závodního výboru. Souhlas závodního výboru je nutný také k případnému překročení stanoveného rozsahu.

Noční práce je práce konaná v době mezi 22. a 6. hodinou.

Vláda Československé socialistické republiky může po dohodě s Ústřední radou Československého revolučního odborového hnutí upravit pro některé skupiny pracovníků působnost závodních výborů při hromadných úpravách pracovní doby odchylně od ustanovení obsažených v této hlavě.

(1) Pracovník, jehož pracovní poměr k organizaci trvá nepřetržitě alespoň pět měsíců (čekací doba), má nárok na dovolenou na zotavenou za kalendářní rok, jestliže v něm konal práci v této organizaci alespoň 75 dnů.

(2) Splnění podmínky čekací doby ani odpracování 75 dnů se nevyžaduje,

a) sjednal-li pracovník pracovní poměr na základě náboru pracovníků prováděného národními výbory nebo vstupuje-li do pracovního poměru po splnění závazku uzavřeného na základě takového náboru,

b) změnil-li pracovník zaměstnání v důsledku organizačních změn (§ 46 odst. 1 písm. a) až c)),

c) vstoupil-li pracovník do zaměstnání potom, když s ním organizace rozvázala pracovní poměr proto, že se stal ze zdravotních důvodů trvale nezpůsobilým plnit povinnosti vyplývající z jeho pracovního poměru, změnil-li zaměstnání proto, že nemůže podle lékařského posudku nebo rozhodnutí orgánů státní zdravotní správy vykonávat dosavadní práci, změnila-li zaměstnání těhotná pracovnice nebo změnila-li je zaměstnaná matka z důvodu péče o své dítě.

(3) Pracovníku náleží za kalendářní rok, v němž vstoupil do zaměstnání, poměrná část dovolené; musí však splnit v organizaci podmínky uvedené v odstavci 1, pokud nejde o pracovníka, u něhož se jejich splnění nevyžaduje.

(4) Organizace může pracovníku, který byl přijat z jejího podnětu, výjimečně poskytnout v dohodě se závodním výborem poměrnou část dovolené, i když nesplňuje podmínky pro vznik nároku na dovolenou.

(1) Základní výměra dovolené činí dva kalendářní týdny v kalendářním roce.

(2) Nárok na tři kalendářní týdny dovolené má pracovník, který do konce běžného kalendářního roku

a) dovrší alespoň pět let pracovního poměru po 18. roce věku,

b) nedosáhne 18 let věku,

c) dosáhne 50 let věku.

(3) Dovolená ve výměře čtyř kalendářních týdnů přísluší pracovníku, který do konce kalendářního roku dovrší alespoň 15 let pracovního poměru po 18. roce věku.

(4) Nárok na delší než základní výměru dovolené je povinen pracovník prokázat před nástupem dovolené, nejpozději do konce kalendářního roku, v kterém uplatňuje nárok na delší dovolenou; jinak nárok na delší dovolenou za tento kalendářní rok zaniká.

(5) Čerpá-li pracovník s pracovní dobou nerovnoměrně rozvrženou na jednotlivé týdny dovolenou po částech kratších než jeden týden, přísluší mu tolik pracovních dnů dovolené, kolik by jich v celoročním průměru připadlo na dobu jeho dovolené čerpané vcelku. Pro pracovníky v dopravě, energetice, spojích a v zemědělství s pracovní dobou nerovnoměrně rozvrženou na jednotlivé týdny nebo na období celého kalendářního roku určí počet pracovních dnů připadajících na dobu jejich dovolené ústřední orgány vykonávající státní správu v oborech dopravy, energetiky, pošt a telekomunikací, zemědělství a výživy.

(1) Dovolená učňů činí čtyři kalendářní týdny v kalendářním roce. Horničtí učni, pokud z důvodů výuky pracují pod zemí, mají nárok na pět kalendářních týdnů dovolené.

(2) Dovolená učitelů činí osm kalendářních týdnů, dovolená učitelek mateřských škol šest kalendářních týdnů, dovolená vychovatelů čtyři kalendářní týdny v kalendářním roce.

(1) Do doby trvání pracovního poměru se započítává, pokud spadá do doby po 18. roce věku pracovníka, doba

a) kdy žena trvale pečovala o dítě ve věku do tří let,

b) výkon služby v ozbrojených silách, ozbrojených bezpečnostních sborech a ve Sboru nápravné výchovy,

c) úspěšně ukončeného studia,

d) vědecké (umělecké) aspirantury,

e) členství v jednotném zemědělském družstvu nebo ve výrobním družstvu a doba, po kterou byl občan trvale pracovně činný v jednotném zemědělském družstvu a nebyl ani jeho členem ani v pracovním poměru k družstvu, pokud tato činnost zakládala účast na sociálním zabezpečení družstevních rolníků,

f) péče o invalidního rodinného příslušníka, který potřeboval stálou péči a nebyl umístěn v ústavu sociální péče, a doba přípravy pro povolání prováděné podle předpisů o sociálním zabezpečení,

g) doba, po kterou pracovník pobíral příspěvek před umístěním, popřípadě před nástupem nového zaměstnání podle příslušných předpisů,

h) doba vazby (doba výkonu trestu odnětí svobody), bylo-li trestní stíhání proti pracovníkovi zastaveno nebo byl-li obžaloby zproštěn, byť i v pozdějším řízení, a doba výkonu trestu odnětí svobody vykonaného na podkladě zrušeného rozsudku, která přesahuje výměru mírnějšího trestu uloženého v pozdějším řízení.

(2) Doby uvedené v předchozím odstavci se nezapočítávají, pokud spadají do doby trvání pracovního poměru; kryjí-li se navzájem, započítávají se jen jednou.

(3) Jiné doby lze pracovníku do doby trvání pracovního poměru pro účely dovolené započítat se souhlasem ústředního orgánu daným po dohodě s příslušným odborovým orgánem.

(4) Doba trvání pracovního poměru v cizině, popřípadě jiné započitatelné doby strávené v cizině, se započítávají do doby rozhodné pro délku dovolené, jen jestliže se pracovník zdržoval mimo území Československé socialistické republiky s povolením příslušných státních orgánů; výjimky mohou povolit ústřední orgány.

Do doby trvání pracovního poměru se započítávají všechny doby pracovního poměru a doby uvedené v § 103 odst. 1 a 3, i když spadají do doby před 1. lednem 1966.

(1) Pracovník, který pracuje v téže organizaci po celý kalendářní rok pod zemí při těžbě nerostů nebo při ražení tunelů a štol, má též nárok na dodatkovou dovolenou v délce jednoho kalendářního týdne. Pracuje-li za těchto podmínek jen část kalendářního roku, přísluší mu za každých 25 takto odpracovaných dnů jedna dvanáctina dodatkové dovolené, a to i když mu nevznikl nárok na dovolenou podle § 100.

(2) Vláda stanoví na návrh Ústřední rady odborů,*) kteří další pracovníci konající práce zvlášť obtížné nebo zdraví škodlivé mají nárok na dodatkovou dovolenou, za jakých podmínek a v jaké délce.

(1) Nástup dovolené určuje organizace podle plánu dovolených stanoveného s předchozím souhlasem závodního výboru tak, aby si pracovník mohl dovolenou vyčerpat zpravidla vcelku a do konce kalendářního roku. Při stanovení plánu dovolených je nutno přihlížet k úkolům organizace a k oprávněným zájmům pracovníka. Poskytuje-li se pracovníku dovolená výjimečně v několika částech, musí alespoň jedna část činit nejméně jeden týden a u mladistvých dva týdny. Den nástupu dovolené je organizace povinna oznámit pracovníku alespoň 14 dnů předem; tato lhůta může být výjimečně zkrácena, dá-li k tomu souhlas závodní výbor.

(2) Organizace je povinna nahradit pracovníku náklady, které mu bez jeho zavinění vznikly proto, že organizace změnila jemu určený nástup dovolené nebo že ho odvolala z dovolené.

(3) Organizace může určit pracovníku nástup dovolené, jakmile splnil podmínku čekací doby nebo jakmile mu byla prominuta (§ 100 odst. 4). Neodpracuje-li však pracovník v organizaci do konce kalendářního roku ani 75 dnů, je povinen vrátit jí náhradu mzdy, která mu byla vyplacena za dobu dovolené nebo za její poměrnou část, na niž mu nárok nevznikl, pokud mu splnění této podmínky nebylo rovněž prominuto.

(4) Jestliže si pracovník nemohl dovolenou vyčerpat v kalendářním roce z naléhavých provozních důvodů nebo proto, že organizace neurčila její nástup, nebo pro překážky v práci, je organizace povinna poskytnout ji pracovníku tak, aby skončila nejpozději do 30. dubna příštího roku.

(5) Organizace nesmí určit nástup dovolené na dobu, kdy pracovník vykonává vojenskou činnou službu, kdy je uznán práce neschopným pro nemoc nebo úraz, ani na dobu, po kterou je pracovnice na mateřské dovolené (§ 157). Na dobu ostatních překážek v práci na straně pracovníka smí organizace určit pracovníku nástup dovolené jen na jeho žádost. Požádá-li pracovnice organizaci o poskytnutí dovolené tak, aby navazovala bezprostředně na skončení mateřské dovolené (§ 157 odst. 1), je organizace povinna její žádosti vyhovět.

(1) Nastoupí-li pracovník během dovolené službu v ozbrojených silách nebo byl-li uznán práce neschopným pro nemoc nebo úraz, dovolená se mu přerušuje. Dovolená pracovnice se přerušuje také nástupem mateřské dovolené.

(2) Připadne-li v době dovolené pracovníka svátek na den, který je jinak jeho obvyklým pracovním dnem, nezapočítává se mu do dovolené. Určila-li organizace pracovníku náhradní volno za práci přesčas nebo za práci ve svátek tak, že by připadlo do doby dovolené, je povinna určit mu náhradní volno na jiný den.

(1) Při skončení pracovního poměru má pracovník nárok na poměrnou část dovolené; musí však splnit podmínky pro vznik nároku na dovolenou, pokud nejde o pracovníka, u něhož se jejich splnění nevyžaduje. Pracovníku, který rozváže pracovní poměr z toho důvodu, že mu vznikl nárok na starobní nebo invalidní důchod, a pracovnici, která rozváže pracovní poměr z důvodu těhotenství nebo péče o dítě, přísluší poměrná část dovolené, i když v organizaci nekonali v kalendářním roce práci 75 dnů.

(2) Pracovník, s nímž organizace okamžitě zrušila pracovní poměr, ztrácí vůči ní nárok na poměrnou část dovolené za běžný kalendářní rok.

(3) Skončí-li pracovní poměr po vyčerpání dovolené nebo její části, je pracovník povinen vrátit náhradu mzdy, kterou mu organizace vyplatila za dovolenou nebo její poměrnou část, na niž ztratil nárok; to platí obdobně i o vybrání té části dovolené, na niž mu nárok nevznikl.

(4) Změní-li pracovník, který v organizaci splnil podmínku čekací doby, zaměstnání, může mu kterákoliv ze zúčastněných organizací poskytnout celou dovolenou, popřípadě její zbývající část, jestliže o to pracovník požádá nejpozději při rozvázání pracovního poměru a zúčastněné organizace se dohodnou na úhradě náhrady mzdy za dovolenou (její část), na níž pracovníku v organizaci poskytující dovolenou (její část) nárok nevznikl.

(1) Pracovníku přísluší po dobu dovolené náhrada mzdy výši jeho průměrného výdělku a případné naturální požitky. Náhrada mzdy po dobu dovolené je splatná v obvyklých výplatních termínech. Na požádání pracovníka mu musí být náhrada splatná během dovolené vyplacena již před nastoupením dovolené.

(2) Poskytování náhrady mzdy za nevyčerpanou dovolenou je přípustné, jen nemohl-li pracovník vyčerpat dovolenou nebo její část ani do 30. dubna příštího kalendářního roku

a) z naléhavých provozních důvodů,

b) proto, že mu organizace neurčila její nástup,

c) pro překážky v práci,

d) proto, že mu organizace určila nesprávnou délku dovolené,

e) proto, že došlo k rozvázání pracovního poměru.

(3) Za dovolenou nebo její část, kterou pracovník nemohl vyčerpat, přísluší mu náhrada mzdy ve výši jeho průměrného výdělku. Organizace je povinna vždy umožnit pracovníku vyčerpat alespoň jeden týden dovolené a mladistvému pracovníku dva týdny. Za tuto část dovolené nelze poskytnout náhradu mzdy za nevyčerpanou dovolenou; to neplatí, nemohla-li být tato část dovolené vyčerpána pro překážky v práci na straně pracovníka.

(4) Učitelům a učitelkám mateřských škol přísluší náhrada mzdy nejvýše za čtyři kalendářní týdny nevyčerpané dovolené.

(5) Za dodatkovou dovolenou nelze náhradu mzdy poskytnout; tato dovolená musí být vždy vyčerpána, a to přednostně.

(1) Vláda stanoví na návrh Ústřední rady odborů*)

a) které doby se posuzují jako výkon práce, i když pracovník nepracuje,

b) způsob krácení dovolené, jestliže pracovník nepracuje,

c) podmínky pro poskytování dovolené sezónním a kampaňovým pracovníkům,

d) která organizace poskytne dovolenou pracovníkům v zemědělství, kteří byli uvolněni k výkonu práce pro jinou organizaci pro období vegetačního klidu nebo jeho část,

e) za jakých podmínek lze prodloužit dovolenou až o jeden týden pracovníkům v organizacích s pracemi sezónní povahy, kteří čerpají dovolenou mimo sezónu.

(2) Federální ministerstvo práce a sociálních věcí může v dohodě se zúčastněnými ústředními a odborovými orgány stanovit podmínky

a) za kterých mohou členové posádek lodí určených výhradně nebo částečně pro plavbu na moři čerpat dovolenou až do konce příštího kalendářního roku,

b) poskytování dovolené v tuzemsku pracovníkům, kteří nastupují na pracoviště mimo území Československé socialistické republiky nebo se z takového pracoviště vracejí.

(3) Způsob výpočtu a výši náhrady mzdy za dobu dovolené pro pracovníky v dopravě, v energetice, ve spojích a v zemědělství s pracovní dobou nerovnoměrně rozvrženou na jednotlivé týdny nebo na období celého kalendářního roku stanoví ústřední orgány vykonávající státní správu v oborech dopravy, energetiky, pošt a telekomunikací, zemědělství a výživy.

(1) Pracovníkům přísluší za vykonanou práci mzda.

(2) Mzdy se stanoví podle množství, jakosti a společenského významu práce tak, aby účinně podporovaly hmotný zájem pracovníků na dosahování co nejlepších hospodářských výsledků, na růstu výroby a produktivity práce, na zvyšování hospodárnosti, kvality a užitné hodnoty výrobků a aby zvyšovaly zájem pracovníků o růst jejich kvalifikace. Přiměřená část celkové mzdy pracovníků v odvětvích a oborech, v nichž jsou pro to předpoklady, poskytuje jako podíl na hospodářských výsledcích organizací dosahovaných při uspokojování společenských potřeb.

(3) Takto stanovené mzdy přispívají k upevňování socialistických právních vztahů, k prohloubení souladu hmotných zájmů jednotlivců a kolektivů pracujících se zájmy společnosti, napomáhají k zvyšování socialistického uvědomění pracujících a jsou důležitým činitelem zvyšování životní úrovně.

(1) Organizace je povinna poskytovat pracovníku mzdu podle mzdových předpisů, popřípadě podle příslušných ustanovení kolektivních smluv. Poskytování jiné mzdy není přípustné.

(2) Organizace nesmí poskytovat pracovníkům v souvislosti s pracovním poměrem vedle mzdy jiná plnění peněžité hodnoty, pokud to zvláštní předpisy nedovolují.

(3) Zvláštní předpisy stanoví, které orgány řídí a provádějí mzdovou politiku a vydávají mzdové předpisy, a upravují rozsah působnosti a odpovědnosti těchto orgánů.

(1) Mzdou se rozumí základní mzda, prémie, příplatky a ostatní odměny poskytované za plnění pracovních úkolů i jako podíly na hospodářských výsledcích organizace. Podkladem pro stanovení základních mezd je hodnocení práce a povolání, jakož i kvalifikace pracovníků. Výši základních mezd určují mzdové tarify pro jednotlivé druhy prací a povolání.

(2) Základními mzdovými formami jsou mzda časová a úkolová. Formy mzdy se určují tak, aby byl co nejlépe spojen hmotný zájem jednotlivce se zájmy pracovního kolektivu a celé společnosti na dosahování nejlepších pracovních výsledků. Forma mzdy má být jednoduchá a pracovníkům srozumitelná, aby přispívala k co největší účinnosti mzdy.

(3) Ke zvýšení ekonomické účinnosti mzdy lze k základní mzdě poskytovat prémie podle plnění předem stanovených ukazatelů a za mimořádné pracovní výsledky odměny. Dále lze poskytovat pracovníkům odměny jako jejich podíly na hospodářských výsledcích organizace.

(4) Mzdové soustavy pro jednotlivá odvětví nebo obory národního hospodářství, popřípadě pro skupiny pracovníků se upravují mzdovými předpisy, popřípadě v rámci předpisů a směrnic ústředních orgánů kolektivními smlouvami. Ve mzdových předpisech se též stanoví, v jakém rozsahu přísluší pracovníku mzda nezávisle na hospodářských výsledcích organizace.

(1) Ekonomická účinnost mezd na pracovištích se zabezpečuje zejména uplatněním pokrokových norem spotřeby práce.

(2) Normy spotřeby práce stanoví organizace, popřípadě orgán jí nadřízený za účasti pracujících. Organizace je povinna zabezpečit, aby předpoklady pro uplatnění pokrokových norem byly vytvořeny před zahájením práce.

(3) Při každé změně technických nebo organizačních podmínek vykonávané práce musí být změněna též norma spotřeby práce. Změnu normy je nutno provést i tehdy, jestliže došlo při jejím stanovení k prokazatelné chybě nebo nesprávnosti. V jiných případech nelze normy změnit.

(4) Zjistí-li se, že normy spotřeby práce neodpovídají ve větším rozsahu dosažené technické a organizační úrovni výroby, může orgán nadřízený organizaci v dohodě s vyšším odborovým orgánem učinit opatření k přezkoumání a úpravě norem.

(5) Normy spotřeby práce a jejich změny musí být pracovníkům oznámeny vždy před zahájením práce a nesmějí být uplatněny se zpětnou platností.

(1) Mzdové předpisy stanoví, za jakých podmínek, po jakou dobu a v jaké výši přísluší pracovníku doplatek k dosažené mzdě, jestliže koná v rámci pracovní smlouvy práci odměňovanou nižším mzdovým tarifem, než odpovídá jeho kvalifikaci, popřípadě práci, na kterou byl převeden na základě dohodnuté změny pracovní smlouvy.

(2) Je-li pracovník převeden na jinou práci pro prostoj (§ 129), který zavinil, přísluší mu mzda podle vykonávané práce. Ve mzdových předpisech, popřípadě v kolektivních smlouvách se stanoví, v jaké výši přísluší pracovníku mzda, jestliže prostoj nezavinil nebo byl-li převeden na jinou práci pro přerušení práce způsobené nepříznivými povětrnostními vlivy.

(3) Je-li pracovník převeden na jinou práci, než byla sjednána, protože to vyžadovalo odvrácení živelní události nebo jiné hrozící nehody nebo zmírnění jejich bezprostředních následků nebo jiná nezbytná provozní potřeba organizace [§ 37 odst. 3 písm. b) a c)], přísluší mu mzda podle vykonávané práce, nejméně však ve výši průměrného výdělku, kterého dosahoval před převedením.

(4) Je-li pracovník převeden na práci, pro niž je stanovena nižší mzda, z důvodů karanténního opatření, které mu bylo uloženo podle předpisů o péči o zdraví lidu, přísluší mu mzda podle vykonávané práce, nejméně však ve výši průměrného výdělku, kterého dosahoval před převedením. Vláda nebo orgán jí zmocněný může po projednání s Ústřední radou odborů stanovit, za kterých podmínek uhradí národní výbor náklady na případný doplatek mzdy organizaci, která jej poskytla.

(5) Je-li pracovník převeden na práci, pro niž je stanovena nižší mzda, pro onemocnění nemocí z povolání nebo ohrožení touto nemocí, je odměňován podle ustanovení předchozího odstavce s tím, že se mu průměrný výdělek zaručuje po dobu převedení, nejdéle však po dobu jednoho roku ode dne převedení. Tím nejsou dotčeny jeho nároky podle § 190 a násl.

(6) Doplatek do průměrného výdělku pracovníku nepřísluší, nedosahuje-li při práci, na niž byl převeden, vlastním zaviněním průměrného výkonu dosahovaného pracovníky vykonávajícími stejnou práci.

(1) Za práci přesčas (§ 96) se poskytuje zásadně náhradní volno. Pracovníkům, kteří jsou odměňováni podle soustavy dělnických mezd, lze poskytnout náhradní volno za práci přesčas jen v dohodě s nimi. Při poskytování náhradního volna je nutno dbát potřeb výroby a plánovaných úkolů.

(2) Pracovníku, jemuž nebylo poskytnuto náhradní volno,m přísluší za každou hodinu práce přesčas k dosažené mzdě příplatek ve výši nejméně 25 %, a jde-li o práci přesčas v noci nebo ve dnech nepřetržitého odpočinku v týdnu, příplatek ve výši 50 %. Podkladem pro výpočet příplatku je základní mzda pracovníka.

(3) Za práci přesčas ve dne, v noci a v den nepřetržitého odpočinku v týdnu lze mzdovými předpisy, popřípadě v kolektivních smlouvách stanovit jednotný příplatek, je-li to odůvodněno povahou práce.

(4) Ve mzdových předpisech, popřípadě v kolektivních smlouvách může být stanoveno, že za práci přesčas lze výjimečně poskytovat též přiměřenou paušální částku. Některým skupinám pracovníků, zejména pracovníkům konajícím práce řídící nebo spojené se zvýšenou odpovědností, lze stanovit mzdu tak, aby v ní již bylo přihlédnuto k případné práci přesčas. Za práci přesčas konanou v noci nebo v den pracovního klidu přísluší jim však náhradní volno.

(5) Ve mzdových předpisech, popřípadě v kolektivních smlouvách může být stanoveno, ve kterých případech přísluší výjimečně i těmto pracovníkům za práci přesčas konanou v noci nebo v den pracovního klidu místo náhradního volna základní mzda s příslušným příplatkem.

(6) Pro organizace, kde lze konání práce přesčas jen obtížně kontrolovat, může být ve směrnicích vydaných podle § 98 stanoveno, že náhradní volno nebo příplatek za práci přesčas se poskytuje jen tehdy, šlo-li o práci přesčas konanou se souhlasem organizace.

Pracovníkům se za práci v nočních směnách poskytuje mzdové zvýhodnění. Okruh těchto pracovníků, podmínky pro poskytování mzdového zvýhodnění, jeho rozsah a formu stanoví mzdové předpisy.

(1) Za práci ve svátek přísluší pracovníku za každou odpracovanou hodinu vedle mzdy příplatek ve výši jeho průměrného výdělku připadajícího na jednu hodinu. Příplatek se poskytuje i za práci konanou ve svátek, který připadne na den nepřetržitého odpočinku v týdnu.

(2) Příplatek za práci ve svátek nepřísluší

a) pracovníkům, kterým se za práci konanou ve svátek poskytne náhradní volno; toto náhradní volno může organizace pracovníku poskytnout jen na jeho žádost;

b) pracovníkům, u nichž bylo přihlédnuto k případné práci přesčas již při stanovení mzdy; za práci konanou ve svátek jim přísluší náhradní volno.

(3) Pracovníku, který nepracoval proto, že svátek připadl na jeho obvyklý pracovní den, přísluší náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku, pokud mu mzda ušla v důsledku svátku. Náhrada mzdy v této výši přísluší také pracovníku za den, v němž mu bylo poskytnuto za práci ve svátek náhradní volno.

(4) Náhrada mzdy za svátek nepřísluší pracovníku, který neomluveně zameškal směnu bezprostředně předcházející svátku nebo bezprostředně po něm následující nebo směnu nařízenou organizací na svátek (§ 91 odst. 4), popřípadě část některé z těchto směn. O tom, zda jde o neomluvené zameškání směny nebo její části, rozhoduje organizace v dohodě se závodním výborem.

(1) Zaviní-li pracovník, který je odměňován podle soustavy dělnických mezd, vadnou prací zmetek, nepřísluší mu za práci na něm mzda. Lze-li zmetek opravit a provede-li pracovník opravu sám, přísluší mu mzda za práci na tomto výrobku, nikoli však mzda za provedení opravy.

(2) Jestliže pracovník zmetek nezavinil, přísluší mu mzda jako za práci bezvadnou. Tato mzda mu přísluší i tehdy, nebylo-li mu po oznámení závady uloženo příslušným vedoucím zastavit práci nebo byl-li výrobek převzat technickou kontrolou organizace jako vyhovující.

(3) Obdobně jako u zmetků se postupuje také při vadném provádění montáží, oprav, úprav a stavebních prací.

(1) Mzda je splatná pozadu za měsíční období ve výplatních termínech určených podle zásad stanovených vládou. Prémie a odměny mohou být vypláceny za delší časové období stanovené ve mzdových předpisech, popřípadě v kolektivních smlouvách.

(2) Při skončení pracovního poměru je mzda za vykonanou práci splatná v den skončení pracovního poměru; prémie nebo jiné proměnlivé složky mzdy, jejichž výše není v této době ještě známa, jsou splatné v nejbližším výplatním termínu po zjištění jejich výše.

(1) Mzda se vyplácí pracovníku v penězích. Naturální požitky, zejména služební byt, se poskytují jako součást mzdy nebo vedle mzdy jen ve zcela výjimečných případech a nejvýše v rozsahu stanoveném mzdovými nebo jinými předpisy.

(2) Mzda se vyplácí v pracovní době a na pracovišti. Výjimku může stanovit organizace s předchozím souhlasem závodního výboru, je-li to z provozních důvodů nezbytně nutné. Nemůže-li se pracovník dostavit k výplatě z vážných důvodů, popřípadě pracuje-li na vzdáleném pracovišti, zašle mu organizace mzdu v den stanovený pro její výplatu, popřípadě nejpozději v nejbližší následující pracovní den na svůj náklad a nebezpečí.

(3) Při měsíčním vyúčtování mzdy je organizace povinna vydat pracovníku písemný doklad obsahující údaje o jednotlivých složkách mzdy a o provedených srážkách ze mzdy. Na žádost pracovníka předloží mu organizace k nahlédnutí doklady, na jejichž základě byla mzda vypočtena.

(4) Pracovník může k přijetí mzdy písemně zmocnit jinou osobu. Manželu lze mzdu vyplatit jen na základě písemného zmocnění. Bez písemného zmocnění lze vyplatit mzdu jiné osobě než pracovníku, jen pokud to stanoví zákon.*)